Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 21 Listopad 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Veni, vidi, vici…
STALO SE: Tyfloart 2018 poprvé ve Vsetíně
Zvítězila gramotnost
PŘEDPLATNÉ JE TADY - Čtěte i další periodika – třeba EMU
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty - Pavel Švec
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 11/2018
O čem se moc nemluví – Moje dítě se bojí
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Sportovní víkend ke Světovému dni zraku
INZERCE

O čem se moc nemluví – Moje dítě se bojí

Několikrát jsme se v naší poradně setkali s problémem dětského strachu, který postihuje nejen běžnou populaci dětí, ale ve zvýšené míře děti s handicapem, které jsou více vázány na přítomnost matky nebo jiné pečující osoby. V tomto článku se záměrně nebudeme zabývat panickými projevy dětí s autismem, protože by toto téma svou specifikou vyžadovalo mnohem větší rozsah. Čtenářům, které by úzkostné projevy dětí s poruchou autistického spektra (tzv. Aspergerův syndrom) zajímaly, se případně pokusíme odpovědět na jejich dotazy v jiném článku.

Když se narodí dítě, jeho emoce se teprve začínají vyvíjet. Novorozené dítě nemá vybudované pouto ke konkrétní osobě, jeho pláč signalizuje jen to, že má hlad, je mokré nebo je něco bolí. Kolem půl roku věku si kojenec začíná všímat osoby, která o něho převážně pečuje, vytváří se vztah. Jestliže se pečující osoba na delší dobu vzdálí, děťátko prožívá nejistotu a své první úzkosti. Tato situace je u dětí, které nevidí, daleko složitější, protože rozlišit hlas matky je obecně náročnější než rozlišení její tváře či postavy. Proto mají i zdravé děti často strach ze tmy nebo ze samoty. Dítě pláče, vzteká se, je zoufalé – tyto projevy se mohou lišit v závislosti na věku a temperamentu. U nejmenších dětí je v nepřítomnosti důvěrně známé osoby pláč obvyklý a snadno utišitelný. Stačí dítě pochovat, ukonejšit a ujistit, že maminka je s ním, a za chvíli je vše v pořádku. Je-li dítě nakrmené a vyspané, strach brzy pomine.
Projevy strachu z nepřítomnosti matky se nazývají separační úzkost. Vznikají v situaci, kdy je dítě separováno od matky nebo jiné pečující osoby ke které má citový vztah.

„Naše dcera se narodila s vážnou poruchou zraku, jde o sítnicové onemocnění. Trochu jí pomohla operace, ale nikdo nemůže zaručit, že ve škole bude vidět alespoň z první řady na tabuli. Když jí bylo pět let, rozhodli jsme se pro její zařazení do mateřské školy v místě bydliště. Nevyšlo to. Museli jsme zvolit internátní pobyt ve speciální škole pro děti se zrakovým postižením. Domnívali jsme se, že to zvládneme, protože ve speciální mateřské škole je málo dětí ve skupině. Dcera ale měla záchvaty hrůzy a tak dlouho a zoufale plakala, že jsem s ní musela ve školce zůstávat a odpoledne si ji brát na hotel. Ani to moc nepomohlo, nějaké „zvykání“ v dohledné době prostě nevyšlo. Vzdali jsme to, pobyt na internátě jsme museli odložit. Psycholog říkal, že u dcery se jedná o separační úzkost a že jí máme postupně zvykat na nové prostředí. Nevíme ale, jak to udělat, jedině se přestěhovat, což je velká komplikace, protože doma máme hlídací babičku, která se s námi určitě nepřestěhuje. Musíme se brzy rozhodnout. Nikdo nám ale s jistotou neřekne, jestli tyto strachy, které dcera prožívá, když není s někým z rodiny, časem pominou. Kdyby to tak bylo, mohli bychom najít nějaký kompromis, třeba dočasné ubytování pro někoho z nás v místě školy. Pořád si nejsme jisti, zda dceru trénovat nebo jestli je ta úzkost nějaká neléčitelná porucha.“
Táňa B.

Z dopisu paní Táni vyplývá, že se u její dcery pravděpodobně rozvinula tzv. separačně úzkostná porucha. Od běžného dětského strachu se tato porucha liší jednak svou intenzitou a především tím, že její projevy překročily hranici batolecího věku.
Separačně úzkostná porucha (SAD) je označení pro stav nepřiměřeného strachu a úzkosti, kterou dítě (v extrémním případě i dospělý) zažívá při reálné nebo i hrozící nepřítomnosti osoby, ke které má silnou citovou vazbu. Stejně tak se strach může objevit, je-li jedinec odloučen od prostředí (např. domova), na kterém je silně závislý. Jestliže jsou reakce neadekvátní věku nebo vývoji dítěte, stává se tato emoční porucha velkým problémem, který zasahuje běžný rodinný život a sociální vztahy vůbec.
Když jde dítě se sklonem k separační úzkosti do mateřské školy, kde nachází laskavé přijetí, může si vybudovat „náhradní“ vztah, a to k učitelce nebo k jinému dítěti. Úzkost z nepřítomnosti matky i z nového prostředí pak časem odezní. U rozvinuté poruchy k navázání dalších vztahů nedochází, dítě se naopak může uzavřít do sebe, cítí se zrazené a opuštěné. V další fázi se mohou objevit i somatické poruchy (nechutenství, zvracení, bolesti hlavy) nebo strach z lidí, deprese a fóbie. Dítě může prožívat velký stres už jen z představy nebo domněnky, že zůstane samo.

Jestliže je u dítěte diagnostikovaná SAD, nezbývá než najít odborníka, který se terapií této poruchy zabývá. Samozřejmě je nezbytně nutná i úzká spolupráce se školou, do které je dítě zařazeno, aby se předešlo vzniku fobie ze školy.
Základní doporučení ale zní – nikdy nepodceňujte úzkostné projevy dítěte, které je odloučeno od své matky, případně jiné blízké osoby! Citové pouto, které by se vychovatelé snažili násilně zlomit, je pro dítě z různých důvodů důležité i ve věku, kdy někomu může taková závislost připadat neadekvátní. Rodiče by neměli nic dát na řeči, že dítě je rozmazlené nebo že si vynucuje pozornost, že není normální, když z vedlejší místnosti zoufale volá matku, atd. Určitě je dobré se včas poradit s dětským psychologem nebo pediatrem, když vzniká podezření, že separační úzkost přetrvává obvyklé dva roky věku.
Na závěr přidáváme desatero, které dozajista přispívá k prevenci úzkostné poruchy u dětí s vadou zraku a s potížemi v prostorové orientaci a adaptaci na nové prostředí.
1. Pokud je to možné, nechávejte občas své dítě v přítomnosti jiné osoby, která je laskavá a spolehlivá. Čiňte tak už od nejútlejšího věku, kdy se ještě dítě dovede přizpůsobovat péči poskytované jiným člověkem než matkou
2. Nikdy neodcházejte od batolete, které je hladové, unavené nebo nemocné
3. Je-li to možné, neměňte často pečovatele (chůvu), na kterého je dítě zvyklé, předejdete tak stresu
4. Dobu, kdy je dítě od vás odloučeno, pomalu prodlužujte, zvykání je dobré, když je trénováno postupně
5. Jestli dítě od vás odchází do jiné, bezpečné, místnosti, nechávejte je tam chvíli samotné a nevolejte je
6. Necháváte-li dítě hlídat chůvou, začněte v jeho prostředí. Máte-li v plánu je vozit mimo domov, je dobré, aby dítě nové prostředí předem znalo (byt babičky, opakovaná návštěva mateřské školy spolu s matkou). Dítě by s sebou mělo mít svou oblíbenou hračku
7. Při odchodu buďte klidní, dobře naladění. Váš vnitřní stres dítě vycítí a přijme za svůj.
8. Vytvořte si rituál, kdy budete používat při rozloučení s dítětem stejná slova a gesta ujišťující, že se vrátíte. Dítě si je oblíbí, budou pro ně znamenat jistotu, že se brzy setkáte. Nikdy neopouštějte dítě, které si hraje nebo upírá pozornost k jiné osobě! Dodatečně by se uleklo a váš odchod by považovalo za zradu
9. Když máte jistotu, že dítě přesně ví, kde je a s kým se setká, rozlučte se a už nereagujte na jeho volání nebo pláč. Jestliže se budete vracet, porušíte stereotyp, který dítě přijalo, a pak se z vašeho odcházení stane věčný koloběh, který dítěti spíš uškodí, než pomůže. Dodržujte dohodu, kdy se pro dítě vrátíte (přijdu po obědě, po spaní nebo v pátek)
10. Když dítě zvládne rizikovou situaci, nezapomeňte je pochválit a pokaždé znovu vyzdvihnout jeho statečnost a samostatnost. V dítěti takto posilujete sebevědomí a to jeho emoční závislost na vás příznivě omezí
Dr. Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 21 Listopad 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Veni, vidi, vici…
STALO SE
Tyfloart 2018 poprvé ve Vsetíně
Zvítězila gramotnost (Národní soutěž ve čtení a psaní Braillova písma)
PŘEDPLATNÉ JE TADY
Čtěte i další periodika – třeba Emu
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Pavel Švec
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11/2018
O čem se moc nemluví – Moje dítě se bojí
SPORT
Černobílé problémy
Sportovní víkend ke Světovému dni zraku
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.