Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 21 Listopad 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Veni, vidi, vici…
STALO SE: Tyfloart 2018 poprvé ve Vsetíně
Zvítězila gramotnost
PŘEDPLATNÉ JE TADY - Čtěte i další periodika – třeba EMU
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty - Pavel Švec
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 11/2018
O čem se moc nemluví – Moje dítě se bojí
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Sportovní víkend ke Světovému dni zraku
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty - Pavel Švec

Vysoký, štíhlý muž s neodmyslitelnými brýlemi a širokým zálesáckým kloboukem. Na první pohled přírodovědec a skaut, na druhý, ten pozornější, pábitel a poslední romantik ve smyslu hrabalovských hrdinů. Od pábitelů předchozích generací se ale poněkud liší. Před nějakou dobou se stal mostem spojujícím dostupnou přírodu s populací těžce zrakově postižených a i jinak zdravotně znevýhodněných lidí.
A tak Pavel Švec přichází mezi zrakově postižené klienty obtěžkán ptačími hnízdy, různými živými rostlinami, vzorky kůry, kamínků, peříčky, vajíčky a dalšími přírodninami, z nichž každá má svůj příběh i definici. A aby toho nebylo málo, ještě si můžeme poslechnout zvukový projev ptáků nebo savců s příslušným komentářem experta Pavla. A už vím, že se určitě nebudeme nudit.
Pavle, v poslední době se s vaším jménem setkáváme v různých prezentacích nabídek skupin, které tvoří většinou lidé se zrakovým postižením. Díky vám známe příběhy různých zvířat, ptáků i přírodních lokalit, ale o vás samém toho moc nevíme. Jak byste se představil?
„Jsem chovatel a krmivář v pražské zoo, kde pracuje i moje manželka, která mi ve svém volném čase dělá asistentku. Plánuji, že ji časem zapojím do svých projektů a že budeme mít, kromě dvou dcer a společného domova, i další volnočasové aktivity, které nás budou bavit. Povahou jsem přemýšlivý a asi i dost vynalézavý, rozhodně mě velmi zajímá všechno, co se kolem mě děje. Posledních patnáct let jsem se zaměřil na přiblížení přírody a také výtvarného umění lidem s handicapem, kteří byli dost často podceňováni a odstrkáváni od aktivit zdravé populace. Řekl bych, že mi komunikace s těmito cílovými skupinami dává smysl i pro můj vlastní život.“
Když jste dospíval, měl jste hodně dioptrií a lásku k přírodě. Vystudoval jste nějaký obor, který by souzněl s vaším zrakovým znevýhodněním a zároveň s vašimi zálibami?
„Bez ohledu na spoustu dioptrií, které mi kompenzují brýle, jsem strašně moc četl. Chtěl jsem být biologem, zoologem, lesníkem, cestovatelem – to byly představy přímo související s tím, o čem jsem četl a co mě zásadně zajímalo. Samozřejmě jsem se také pokoušel psát poezii i prózu. Jenže představy a realita nemusí být vždy v souladu. Rodiče mě poslali na školu s oborem kuchař číšník, kterou jsem se zaťatými zuby vystudoval. Mám poměrně limitující handicap, v řeči totiž zadrhávám. Ne pořád, ale hlavně, když jsem ve stresu. Možná proto se rodičům gastronomický obor jevil jako ideální profese. Nějakou dobu mě sice tento obor živil, ale já zde byl hodně nešťastný. Šel jsem ale za svým snem z dětství a po nějakém čase jsem zakotvil v pražské zoo.“
Myslela jsem, že každý, kdo pracuje jako ošetřovatel nebo průvodce v zoologické zahradě, musí mít nějakou speciální kvalifikaci. Vám se podařilo se bez jakýchkoliv rozdílových zkoušek stát průvodcem a chovatelem. Měl jste nějakou protekci?
Pavel Švec se upřímně směje: „Kdepak, já jsem se tam už nějakou dobu motal, když jsem byl v rekonvalescenci po operaci ramene. Všechno mě zajímalo, na vše se vyptával a hodně četl odborné knížky. V zoologické zahradě jsem prakticky trávil celé dny. Když jsem pak požádal o zaměstnání, vyzkoušeli si co znám a po malém zdráhání mě tam přijali. Zajímavé bylo, že jsem při zkušebním průvodcování vůbec nezadrhával. Moje první stanoviště byl pavilón Indonézská džungle, konkrétně varani. Přes všechny formální nedostatky jsem tam zaznamenal velký úspěch, dá se říct, že varani mi dali šanci, abych se bez zábran rozpovídal.
Časem jsem se dostal k projektům, které zoo nabízí návštěvníkům s handicapem: speciální doprovázení nebo přímo cíleně zaměřené výstavy, kde se mohou po libosti dotýkat exponátů a naslouchat zvukovým záznamům s projevy zvířat. Tahle oblast doprovázení mě velmi zaujala. V současné době se ale tyto projekty v zoo drasticky omezily, takže už tam nedoprovázím. Je to škoda, stejně jako je škoda přírodovědných kroužků pro děti, které jsem pomáhal zakládat.
Co vás zásadně motivovalo?
„Už jste poznala, že jsem romantik. Já se v mládí zamiloval do nevidomé slečny a tak jsem se naučil ten její zvláštní svět doteků, zvuků a vůní blíž poznat s tím, jak jsem poznával ji. Díky tomuto vztahu jsem napsal svou první knížku Den černých obrazů, kde moje dávná přítelkyně vystupovala jako Klára Hájková. Později jsem napsal ještě druhou knížku, ale to už není bezprostředně o mých zkušenostech ze života nevidomých.“
Rád říkáte, že si při průvodcování skupiny nevidomých nejvíc vážíte spontánnosti. Jak to myslíte?
„To je tak,“ vysvětluje Pavel Švec, „průvodce mívá k dispozici všelijaké vizuální materiály, ale také někdy více či méně podařené audionahrávky. Mně ale nestačí jen chodit od klece k voliéře a od voliéry k pavilónu šelem. Pro doprovázení nevidomých musíte mít cit, musíte vědět nebo rozpoznat, co je v danou chvíli zajímá. Všechno popíšu, odpovídám průběžně na dotazy, řídím se zkrátka tím, co mohu bezprostředně svým přírodovědcům (to je můj termín pro klienty) sdělit, přiblížit, vysvětlit, upřesnit. A když mám k dispozici i náhodné objekty, které jsou zajímavé a na které si lze sáhnout, hned jim je ukážu a nečekám, až to bude v souladu s právě přednášenou kategorií. Ke všemu se lze v rozhovoru vrátit, upřesnit nebo znovu přiblížit. Tohle mě baví víc než nějaký striktně připravený zážitkový okruh, kde bych si připadal jako v muzeu. Takhle je to bohatší a lidi to hlavně baví,“ spokojeně upřesňuje Pavel své úspěšné metody.
Řekl jste, že pro provázení nevidomých musí mít člověk cit. Můžete nám to nějak popsat?
„Když chcete zprostředkovat nevidomým nějakou realitu, musí se vaše slovo stát živým obrazem. Tady nejde jen o jednoduchý popis objektu, ale o mnoharozměrné vyjádření nějakého jevu, ať akustického, nebo třeba o popis chování zvířete, o zařazení zvuku v prostoru nebo o popis technologie stavby hnízda na přesně určeném místě. A nejen to – musíte umět srovnávat velikosti a proporce s něčím, co nevidomý důvěrně zná a umí si představit podobnost. A pokud si to představit neumí, hledáte způsob, jak ho to naučit. Jen takový výklad nebo popis dává smysl, který může zprostředkovat aktuální vjem nebo informaci o takovém jevu. Možná to zní složitě, ale nic složitého to není, je to jen vědomost spojená s empatií. Vidoucímu člověku ukážete směr a třeba barvu konkrétního ptáka. Nevidomého však upozorníte, že vlevo nahoře zpívá rehek a že sedí na nějakém domě, protože rehek zpívá buď na střechách, nebo na telegrafních sloupech. Z toho jasně plyne, že se nevidomý přirozeně naučí, kde možno rehka najít a že to nebude u řeky, ale v nějaké zástavbě. A k tomu vysvětlíte, jak je velký a třeba ještě lecjaké další detaily. Nestačí prostě mávnout rukou směrem k objektu a říct – támhle zpívá rehek domácí. A to mě právě baví a to mi dává smysl, že jsem tím prostředníkem nebo mostem, chcete-li.“
Kromě vztahu s nevidomou slečnou, pomohlo vám něco se naučit, jak přírodu zprostředkovávat?
„Víte,“ svěřuje se přírodovědec Švec, „já, když si sundám své desetidioptrické brýle, pramálo vidím. A když se přes ně dívám dalekohledem, vidím všechno mnohem menší. Musel jsem se naučit svůj handicap nějak kompenzovat, většinou pomocí sluchu. Když mě se zavázanýma očima pustíte do lesa, dokážu vyjmenovat, co se kde ozývá. Z toho jasně vyplývá, že přírodovědec, třeba ornitolog, může být slepý, ale nemůže být hluchý. Všechny zvuky, které jsou v přírodě základní informací, se dají naučit. I lidé nemající hudební sluch jsou schopní se naučit, jak který pták charakteristicky zpívá.“
Máte pro zrakově postižené klienty – přírodovědce nějakou nabídku, z které se mohou něco přiučit?
„Na internetu je spousta ukázek ptačího zpěvu, zvířecích zvuků nebo i třeba zvuky vody, lesa, oceánu. Kdybych tohle předával, tak bych asi nosil dříví do lesa. Já ale předávám i příběhy, souvislosti arůzné úrovně vědomostí podle poptávky. V tom si docela věřím. Také doporučuji klientům, které doprovázím na vycházkách přírodou, aby s sebou nosili diktafon, nebo jim případně hlasy přírody nahraju. Kromě toho jsem si osobně prověřil pár odkazů na internetu, které mohu doporučit, protože v té internetové záplavě informací se můžete snadno ztratit. Také máme konferenci na googlu, která se jmenuje Zvukové cesty (zvukovecesty@googlegroups.com). Ta slouží i k tomu, že určím, když mi někdo pošle záznam, co si to vlastně nahrál. Pak z toho může vzniknout i zajímavý článek.
Rád doporučuji i archiv Českého rozhlasu. Sám jsem od dětství sledoval a stále sleduji vědecký magazín Meteor, který vždy měl vynikající úroveň. Odtud jsem si i oblíbil spontánnost, zachytit nezachytitelné a zprostředkovat to, co není vidět. Hodně se toho také dočítám, četbu považuji za absolutní základ přirozeného vzdělání.“
Poznámka redakce: V knihovně K. E. Macana mají nahrávky na audio CD a MP3, které zvídavým čtenářům přinesou vědomosti o zvucích v různých přírodních lokalitách.

Kromě přednášek a prezentací doprovázíte některé nevidomé přírodou. Není to nebezpečné?
„Ano, já mám rád spontánnost, ale to neznamená, že nejsem připravený. Ta příprava se týká nejen předpokládaného programu, ale musím si i ověřit, jaké fyzické možnosti má nevidomý člověk, kterého doprovázím přírodním terénem. Poměrně podrobně si upřesníme zásady, možnosti i reálná očekávání. Někdo má rád adrenalin, někdo zase poklidnou procházku. Obojí je přínosné, když chcete poznat to, co vás třeba ve škole nikdo neučil.“

Stane se vám někdy, že jste zklamaný, protože jste své přírodovědce přecenil?
„Nestává se mi to. Dost rychle se orientuji v tom, co lidi zajímá a na jaké vědomostní úrovni jsou, jaké mají cíle. Podle toho přizpůsobím konkrétní akci i svůj projev. Základním předpokladem dobré komunikace ve skupině zrakově postižených je trpělivost. Rozdělit si členy skupiny na ty, kterým poznávání chvilku trvá a kteří jsou ihned v obraze. Podle toho se věnujete jejich potřebám. A také je důležité, když je skupina třeba o pěti nevidomých, aby spolu měli svého osobního průvodce. Když je skupina větší, tak už se ta bezprostřední vzájemná komunikace ztrácí.“

Máte nějaké plány, jak své poznání dál předávat?
„Moc rád pracuji v dětských kroužcích. Těší mě, když děti nemají zájem jen o virtuální prostředí, ale také o přírodu. Zkusím v budoucnosti navázat kontakt se školami pro zrakově postižené.
Také sním o tom, že bych snad někdy mohl vlastnit a spravovat objekt – pracovně mu říkám Hájenka – kam by zrakově postižení přírodovědci jezdili třeba jen na víkendové pobyty, kde bychom si povídali o přírodě, starali se o oheň a vodu a prožili trochu dobrodružství. Tyto myšlenky jsou zatím jen ve fázi snu, ale řekněte sama – nebylo by to krásné...?“

S posledním romantikem rozmlouvala Jaroslava Novotná.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 21 Listopad 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Veni, vidi, vici…
STALO SE
Tyfloart 2018 poprvé ve Vsetíně
Zvítězila gramotnost (Národní soutěž ve čtení a psaní Braillova písma)
PŘEDPLATNÉ JE TADY
Čtěte i další periodika – třeba Emu
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Pavel Švec
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11/2018
O čem se moc nemluví – Moje dítě se bojí
SPORT
Černobílé problémy
Sportovní víkend ke Světovému dni zraku
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.