ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 102 Číslo 21 Listopad 2018

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

OBSAH

ÚVODEM
Veni, vidi, vici…

STALO SE
Tyfloart 2018 poprvé ve Vsetíně
Zvítězila gramotnost (Národní soutěž ve čtení a psaní Braillova písma)

PŘEDPLATNÉ JE TADY
Čtěte i další periodika – třeba Emu

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně

LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Pavel Švec

ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11/2018
O čem se moc nemluví – Moje dítě se bojí

SPORT
Černobílé problémy
Sportovní víkend ke Světovému dni zraku

INZERCE

#
ÚVODEM: Veni, vidi, vici…

Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. Takto údajně, stručně a jasně, referoval Gaius Julius Caesar Senátu po rychle vyhrané bitvě proti pontskému králi Farnakovi v roce 47 př. n. l.
Rozhodně to není můj případ, a ani nikdy nebyl. Kdykoli jsem v něčem zvítězil – a nebylo to ani tak často, většinou ani ne výrazně a už vůbec ne ve významných životních bitvách – bylo to vítězství sakra zasloužené, nezřídka upachtěné a tu a tam i trochu „country“. (To „country“ používá jeden skvělý člověk, majitel penzionu na Šumavě, když se mu jeho ruční práce, třeba kus nábytku nebo zeď, ne tak docela povede, ale ještě pořád je ten výrobek funkční.) Tenhle výrok jsem si vypůjčil spíš proto, že i o významných záležitostech se dá referovat krátce, aniž tyto ztrácejí na významu. Prostě namísto dvaceti minut řečnění, kde vysvětlíte podrobně, proč se vám to či ono nepovedlo, ale přesto jste alespoň ono či to tak nějak udělal, přijdete a řeknete „stalo se to tak a tak, výsledek je takový a takový“ – a dost.
O pár řádků níže si přečtete o soutěži, kterou jsme zas po nějaké době, kdy se na její pořádání poněkud rezignovalo… Tedy já jsem pro její uspořádání nic neudělal, ač jsem asi měl a nejspíš i mohl! Ale stačilo se v redakci zmínit, a věci se začaly dít. Výsledek je pouze a jen zásluhou v tom článku jmenovaných osob, ale já jsem za to víc než hodně rád. Takže ten článek nevynechejte. A vlastně ani žádný jiný. Poté, co jsme tuto Zoru sestavili a pak zjistili, že je textu o polovinu více, než by být mělo, jsem musel s těžkým srdcem přesunovat a vypouštět a krátit. Výsledek už musíte posoudit vy, čtenáři.

Příjemné chvíle se Zorou za celou redakci přeje

Václav Senjuk

#
STALO SE: Tyfloart 2018 poprvé ve Vsetíně

Amatérští zrakově postižení umělci v naší republice mají jedinečnou možnost předvést své umění na celostátním festivalu Tyfloart. V letošním roce hostil početnou skupinu účastníků 26. ročníku tohoto festivalu Zlínský kraj s hlavní přehlídkou ve Vsetíně. Ve dnech 20.-23. září 2018 se zde setkali výtvarníci, keramici, rukodělci, grafici, řezbáři, výrobci drobné bižuterie, výrobci perníčků, košíkáři, tkalci, hudebníci, zpěváci, recitátoři, literáti, tanečníci, divadelní klub a pěvecký sbor a představili tak veřejnosti své nadání, které zúročili svou pílí až do uměleckých děl. Na podiu vsetínského kulturního domu bylo slyšet a vidět elán a nadšení, které spontánním potleskem návštěvníci festivalu odměnili. Představitelé Zlínského kraje v čele s hejtmanem Jiřím Čunkem a města Vsetína pod vedením starosty Jiřího Růžičky s údivem sledovali, jak se kolem nich točí vodicí psi, jak se připravují hudebníci na svá vystoupení, jak nevidomá autorka povídky čte v Braillově písmu své dílo či jak muzikanti cimbálové muziky na slovo (a notu) poslouchají svého nevidomého primáše. Návštěvníci festivalu si odnášeli vlastnoručně vyrobená či nazdobená dílka, která si vytvořili bez kontroly zraku a rovněž se živě zajímali, jak vlastně lidé se zrakovým handicapem žijí.
Éterem se linula příjemná vůně kávy, servírované v simulované Kavárně Potmě. Obrovský zájem zde předčil naše očekávání. Před vchodem do kavárny si návštěvníci po jejím opuštění velmi živě sdělovali své zážitky. Dětská část veřejnosti pobíhala od jednoho workshopu k druhému a obratně se zapojovala do pomoci méně zručným účastníkům festivalu.
Ubytovaní návštěvníci festivalu měli možnost poznat krásy Zlínského kraje a obdivovali ruční výrobu baněk v Irise Vsetín, hapticky poznávali starodávná řemesla a nábytek na vsetínském zámku, živě se zajímali o produkty (s ochutnávkou) firmy Rudolf Jelínek, aby se poté přenesli do světa chutě a vůně čokolády firmy Carletti ve spojení s prohlídkou zámecké kaple a zahrady vizovického zámku.
Závěrečný galakoncert se nesl v duchu souznění zdravé veřejnosti a početné skupiny nevidomých a slabozrakých a zaplnil taneční parket hlavního sálu kulturního domu. Vláček tanečníků v čele s vodicími psy byl symbolickou tečkou za letošním ročníkem Tyfloartu a všichni se již těšíme na další setkání ve Vsetíně v roce 2019.

Dagmar Filgasová

#
Zvítězila gramotnost

Národní soutěž ve čtení a psaní Braillova písma pořádaná ke 100. výročí založení spolku Český slepecký tisk

Již od půl desáté přicházeli první soutěžící se svým doprovodem, v klubovně v Krakovské 21 začínal sílit šum hlasů, vítání a otázky „tak jak, dobrý?“ a podobné, plnila se i šatna. V sobotu 20. října totiž vypukla dlouho připravovaná, a jak se později ukazovalo stále častěji i účastníky očekávaná soutěž ve čtení a psaní Braillova písma. Několikaletá přestávka udělala své, a i když v některých místech a krajích si svoje soutěže pořádali nadále, celostátní měření sil je přece jen něco jiného.

Po krátkém (doufám) úvodním slovu šéfredaktora a velmi moudrém vystoupení profesorky Světluše Heese-Solarové se pak většina přítomných rozprchla a řada z nich prošla postupně všechna čtyři stanoviště. Nejblíže to měli soutěžící k psaní na počítačové klávesnici – hned vedle klubovny manželé Markéta a Karel Skalští jako porotci zadávali soutěžní úkoly a na konci Markéta odevzdávala vyplněný protokol hlavní soutěžní „jury“ ve složení Pavla Jungwirthová – Dr. Jiří Reichel. (Při vyhlašování vítězů se pak každý z porotců postavil za svoje rozhodování a tu „svoji“ kategorii si vyhlásil, a spolu s oficiálním hostem i dekoroval.)

Největší fronty se tvořily střídavě ve třiapůltém a v prvním patře. V tom vyšším se psalo – na „pichťáku“ obouručním i pravoručním, také na tabulce, v poschodí prvním zas fronta nedočkavých – někdy až před výtah zakroucená – čekala na to, až bude moci předvést rutinu ve čtení…

Nejrušněji ovšem bylo ve vstupní místnosti před klubovnou a v klubovně samé. Podávaly se koláčky (svatební…? – se zdviženým obočím konstatovala paní profesorka Heese a čekala na ujištění, že se nikdo nežení), čaj, káva, ale také superzdravé zeleninové chipsy. Co se mě týče, tohle zdraví nechávám jiným, ale mnozí si je pochvalovali – inu proti gustu žádný dišputát. S postupujícím dnem a úměrně tomu narůstající únavě soutěžících začal být zájem i o chlebíčky, kolu i kofolu, vody bez i s příchutí, ale houstly i náměty rozhovorů spíše o tématech soutěžních: „jak jsi to tam napsal?! – No, já už teď vím o dvou chybách! A jedna byla úplně zbytečná, věděl jsem o ní hned, jak se stala, ale to už nevrátíš!...“ a podobné. Prostě jako v zázemí jakékoli jiné soutěže, vědomostní, nebo sportovní.

Co bych si neodpustil, i když jsem – přiznám se, ale jen vám, dál to, prosím, nedávejte – zapomněl pozvat představitele hlavního sponzora, Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. E. Macana, musím, a rád, zařadit odstavec poděkování. Takže nejprve, i kvůli špatnému svědomí, ale hlavně kvůli doslova skvostným dárkům, které vyšly na všechny soutěžící, chci poděkovat doktorce Brianě Čechové, vedoucí úseku knihovny v KTN, pak také Michalu Sudíkovi, šéfovi tiskárny a tomu, na jehož bedrech byla finalizace dárků pro nás, ale hlavně a především řediteli Bohdanovi Roulemu. Zeptejte se kohokoli z účastníků, jak se jim obsah dárkové tašky líbil? Dalším z významných sponzorů byla Spektra, v. d. n., jejího ředitele Břetislava Wernera naštěstí pozvali kolegové, a tak si potlesk naplněné klubovny mohl užít osobně.

Kdo ale zaslouží potlesk vestoje, to jsou vedle již jmenovaných porotců, manželů Skalských, i další z týmu doktora Reichela, ať již Olga Buriánková z Tyfloservisu a Pavlína Šumníková z Pedagogické fakulty UK, které posuzovaly čtení, nebo zas viceprezident SONS PhDr. Rudolf Volejník, který měl na starosti a v péči soutěžící v Trojkombinaci na elektronickém řádku. Pomyslný virbl si pak zaslouží jak Dr. Jiří Reichel, hlavní rozhodčí všeho a speciálně pak psaní na stroji i na tabulce, a hlavně Pavla Jungwirthová, „v civilu“ sekretářka redakce Zory, ale v této soutěži její duše, hlavní organizátorka, vítačka a napravovačka různých – hlavně mých – přešlapů a faux pas. A jak se s oblibou říká last but not least – nejen ozdobou, to nakonec pro nevidomé není až tak podstatné, ale hlavně nenápadnými tvůrci dobré pohody tím, že plnily přání přítomných někdy ještě dříve, než ti na ně pomysleli, byly kolegyně ze SONS, které do roztrhání těla obsluhovaly, vodily soutěžící po domě k jednotlivým disciplínám, ale i na toalety, zodpovídaly dotazy, prostě byly hlavním opěrným bodem celé soutěže. Díky patří Věře Macháčkové, Mirce Szkatulové a kolegyni z redakce Iloně Ozimkové.

Nyní tedy již „jen“ výsledky, svůj názor a vztah k soutěži jsem již vyznal v úvodním slovu pro účastníky – zde jen, že po celou dobu, kterou jsem na této akci strávil, jsem měl pocit, že jsem se načerno dostal do posledního tábora pod vrcholem Mount Everestu – Čhomolungmy. Protože vrcholem lidského vývoje je konec konců vzdělanost, stejně jako vrcholem světa je ona zmíněná posvátná hora. A všichni, kdo se dostanou až pod vrchol, byť na něj z nejrůznějších důvodů nevystoupili, si zaslouží naši úctu. Ani tahle soutěž nebyla jen souborem níže uvedených vítězů, ale všech, kdož se zúčastnili.

Václav Senjuk

Soutěž – ceny a výsledky
První místo – diplom a cena – poukázka ve výši 2500 Kč realizovatelná v prodejně Tyflopomůcek v Praze nebo v Olomouci a k tomu exkluzivní knihy z KTN a další produkty a drobné pochutiny
Druhé místo – diplom a poukázka na nákup zboží ve výši 1500 Kč do prodejen v Praze a Olomouci plus výše zmíněné knihy a suvenýry
Třetí místo opět s diplomem a cena ve výši 800 Kč, taška vybavená stejně jako pro první dvě místa.

Čtení – kategorie A (nevidomí od dětství)*
dělené 1.-2. místo Jana Šajnerová
dělené 1.-2. místo Tomáš Vrchlavský
3.	místo Eva Budzáková
*) – v této kategorii byly uděleny dvě první ceny, za tudíž třetí místo byla ale udělena cena ve výši ceny druhé

Čtení – kategorie B (osleplí v dospělosti)
1.	Jan Příborský
2.	Emil Miklóš
3.	Zuzana Duchoňová

Psaní na Pichtově psacím stroji
1.	Zuzana Třeštíková
2.	Hana Miklóšová
3.	Petra Dienerová

Psaní na tabulce
1.	Tadeusz Karaš
2.	Pavol Pekný
3.	Olga Mihalovičová

Psaní na klávesnici
1.	Kateřina Lusková
2.	Zuzana Třeštíková
3.	Tomáš Hromádka

Výsledky soutěže v práci s elektronickým brailským řádkem a iPhonem
Poněkud specifičtější postavení v rámci soutěžního dne měla soutěž v práci na brailském řádku, tzv. trojkombinace. Jako součást národní soutěže ve čtení a psaní Braillovým písmem pořádané ke 100. výročí založení spolku Český slepecký tisk proběhla za účasti 4 soutěžících. Soutěž v elektronickém Braillu byla podpořena z dotace MHM Prahy v rámci programů podpory v r. 2018 pro téma III. Benefiční, informační, společenské a soutěžní akce a aktivity. Výsledky:
1.	Vladimír Dvořák
2.	Jozef Budzák
3.	Karel Hrubeš

A na samý závěr několik oficiálních údajů:
Datum a místo konání: sobota 20. října 2018, sídlo SONS, Praha
Oficiální název: Národní soutěž ve čtení a psaní Braillovým písmem pořádané ke 100. výročí založení spolku Český slepecký tisk
Sponzoři: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, Spektra, v. d. n., Dotace MHM Prahy v rámci programů podpory v r. 2018 pro téma III. Benefiční, informační, společenské a soutěžní akce a aktivity

#
PŘEDPLATNÉ JE TADY - Čtěte i další periodika – třeba EMU

V těchto dnech dostáváte na svoje adresy, ale také do odboček a klubů jako každý rok nabídku produkce nakladatelství Zora na příští rok. Jsme rádi za každého z vás a věřte, že všechna periodika z naší redakce vznikají s myšlenkami na vás, vaše zájmy, potřeby a přání, ale i tak trochu nad to – jak byste si mohli přát, o čem třeba ani nevíte, že? Ale od toho jsme tady my.
Pro čtenáře Zory, kteří si třeba dosud neobjednávali přílohu pro ženy (ale ruku na srdce, pánové, kdo z nás si rád nepřečte, co že to je určené té krásnější polovině lidstva?), nabízíme ochutnávku – nepřesvědčíme vás i na Emu?

Ženy, které změnily svět
Pod tímto názvem se v časopisu Ema budete setkávat s výjimečnými ženami, které nějakým způsobem zasáhly do historie lidstva. Projdete se dějinami a zjistíte, jaká byla úloha ženy v jednotlivých etapách naší minulosti. Seznámíte se s ženami, které dosáhly mimořádných úspěchů téměř ve všech oblastech lidského snažení.
Seriál začíná již v prvním čísle Emy roku 2019.

redakce

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně

O prázdninách Přerovští využili pozvání vsetínské odbočky a v počtu čtrnácti osob vyjeli na celodenní sportovně-kulturní den do Lhotky nad Bečvou, kde se soutěžilo v různých disciplínách: například běh na vzdálenost 50 metrů s průvodcem, směr přímý, skok do dálky, kop na bránu, hod na ozvučený cíl, střelba tenisovým míčkem pomocí hokejky na branku, odhad míry, váhy, jízda na tandemu, chůze s bílou holí na přesnost a čas s překážkami. Přerovským účastníkům se velice dařilo a získali spoustu cen. 

I město Šternberk má co nabídnout. Přesvědčili se o tom poslední srpnové úterý Šumperští, když vyrazili na exkurzi do šternberského Muzea času a do tamějšího kláštera. V muzeu je čekala velmi příjemná průvodkyně, která prohlídku i komentář přizpůsobila individuálním potřebám skupinky. Expozice času má široký záběr – od vesmírného času k atomovým hodinám a nejmodernějším metodám jeho měření.

Poslední srpnový čtvrtek si Semilští vyjeli na výlet do Frýdlantu, kde si prohlédli nádherný místní zámek a po obědě uskutečnili exkurzi do zámeckého pivovaru. Státní hrad a zámek Frýdlant patří k nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším památkovým celkům v severních Čechách. Spojuje v sobě dva architektonické útvary, a to středověký hrad a renesanční zámek. Hrad byl vybudován kolem poloviny 13. století. Vaření piva ve Frýdlantu je poprvé zmiňováno v roce 1381 a zřejmě od 16. století pak místní vrchnostenský pivovar stál na stejném místě jako dnešní provoz.

V České Třebové se vydali na tajný zájezd do Litovle, zvané Hanácké Benátky. Po prohlídce města navštívili Sluňákov – centrum ekologických aktivit, kde si prohlédli rajskou zahradu, lesní chrám a sluneční horu. 

Konec prázdnin byl v OO Česká Třebová ve znamení koktejlů s prezentací kompenzačních pomůcek pro zrakově hendikepované, které nabízí firma Adaptech, s. r. o. Nedílnou součástí prezentace byla i soutěž v míchání letních drinků. Ze 12 soutěžních vzorků byl porotci vybrán vítěz a zapsán jeho recept postupující do celostátního finále. Výroba koktejlů předvedla kreativitu, nápaditost našich klientů a vytvořila nespočet zářivých barev.

V Kyjově se uskutečnil Veletrh sociálních služeb. A ne že jenom ukazovali pomůcky či vysvětlovali podstatu Braillova písma, ale členové odbočky se taktéž prezentovali pěveckým vystoupením, na které byly velmi hezké odezvy.

Trutnovští se po dvou letech opět setkali na oblíbené akci Tma přede mnou aneb dotkněte se Krkonoš pořádané KRNAPem. Letos je čekaly jiné poznávačky a jiné úkoly. Prošli si hmatový chodníček z přírodnin a poznávali, po čem chodí. Podloží bylo pestré – šli přes hlínu, piliny, kamínky, šišky, seno, slámu, jehličí až po polystyren a pet lahve. Na dalších stanovištích hmatem poznávali ptáky, lebky a paroží místní zvěře a dozvěděli se spoustu informací o jejich životě. Poslední zkouškou hmatu bylo poznávání stromů podle kůry.

V České Lípě se v nádherné přírodě a za krásného počasí uskutečnil 3. ročník Lužických sportovních her na Myslivnách. Soutěžilo se v hodu oštěpem, hodu diskem a vrhu koulí Spolupráce se spolkem SkiLuz, a. s., AC Česká Lípa byla bezchybná. A ještě jednou sport – 1. září proběhla kvalifikační soutěž v simulované střelbě z pistole a optické pušky Zlatý střed. Soutěže se zúčastnili střelci z celé republiky. 

Olomoučtí se 5. září vypravili na výlet do Vizovic. Přidali se i přátelé ze SONS Přerov a Kroměříž. Počasí bylo slunečné a příjemné. Vizovice jsou městem s tradicí pálení slivovice – světově proslulou palírnou Rudolf Jelínek, tradiční výrobou figurek vizovického pečiva a také kulturními akcemi, jako je např. Trnkobraní se soutěží v pojídání švestkových knedlíků a jiné kulturní akce.

Devátý ročník festivalu zdravotně postižených hudebníků, výtvarníků a fotografů je za námi. Tentokrát se uskutečnil 7. září v Moravské filharmonii Olomouc. Porotci rozdali nejvíce cen v historii festivalu. Poděkování patří všem, kteří se připravovali, předvedli své výkony a také těm, kdo při přípravě pomáhali.

V krásném slunečném zářijovém odpoledni využila skupina členů přerovské odbočky možnost projížďky lodí po řece Bečvě. Na palubě posádku přivítal mladý, sympatický, výřečný kapitán. Bezpečně provedl celou plavbou a v několika blocích porozprávěl o řece Bečvě, historii místa i města Přerova, s klady i zápory. 

V Kyjově se členové odbočky vydali na poznávací procházku městem. Zaměřili se na tamní funkcionalistické stavby. Ve třicátých letech takových vilek bylo v Kyjově postaveno mnoho, během doby se některé zcela přestavěly, některé zbořily a několik málo jich zůstalo aspoň z části zachovaných.

Členové jičínské odbočky se 8. září zúčastnili Slavnosti hořických trubiček. Prezentovali se několika stanovišti na stánku a předvedli veřejnosti např. brýle simulující různé poruchy zorného pole, pomůcky pro nevidomé, ukázky časopisů, hry pro děti i dospělé, ukázky psaní na Pichtově psacím stroji. Návštěvnost byla velká, a tak se ani na chvíli nezastavili. 

Sedm členů OO SONS Olomouc se v neděli 9. září zúčastnilo 1. ročníku „Dobroběhu“. Jeho pořadatelem byl dobročinný spolek Dobré místo pro život, který už mnohokrát podpořil i oblastní odbočku. Start i cíl tří závodů na 500, 1500 a 5000 m byl situován do prostor Korunní pevnůstky, trasa vedla areálem pevnosti a Bezručovými sady. Finanční prostředky získané ze startovného byly věnovány na činnost Střediska rané péče pro děti se zrakovým postižením. 

Kyjovští spolu s přáteli z Uherského Hradiště, Kroměříže, Přerova, Olomouce a Brna navštívili zámek ve Vizovicích. Prohlídka byla šitá na míru. Neprobíhala klasicky, procházeli pokoji a vždy byli upozorněni na nějaký smyslový vjem zařízení. Někdy to byl čich, pak hmat, sluch a dokonce i chuť. Prostě smysluplná prohlídka.

Jičínští využili nabídky a na populární akci Jičín město pohádek 12. září představili zájemcům činnost odbočky. Protože se blíží celostátní veřejná sbírka Bílá pastelka, měli pro návštěvníky také připraveno velké množství propagačních letáků této akce, kterou spojili s pozvánkou na již 2. Benefiční koncert. Dokonce se na ně přišel podívat pan Martin Dlouhý z Lions Club International, District 122 ČR a SR. 

V Kroměříži 14. září navštívili v pořadí již třetí Neslýchaně zábavný večer. V programu zábavného večera vystoupili žáci D music Kroměříž, herec a šansoniér Jiří Bartoň za doprovodu klavíristky Marie Drkulové, bubeník a skladatel Hans Sedlář, duo Karel Gott revival Morava. Publikum svým vystoupením skvěle pobavil kouzelník Pavel Kožíšek, zazpívala Leona Machálková a zlatým hřebem večera bylo vystoupení legendy populární hudby Yvetty Simonové. Celým večerem s humorem provázel moderátor Aleš Cibulka. 

V Kroměříži se po prázdninové přestávce sešli 17. září u procvičování Braillova bodového písma. Nejprve bylo nutné důkladně zopakovat čtení již známých znaků a techniku psaní na Pichtově psacím stroji. Počáteční obavy z delší přestávky od posledního setkání se ukázaly zbytečné, protože opakování všichni výborně zvládli. Mohli tedy začít i s nácvikem čtení a psaní nových znaků.

Liberečtí 17. září vyrazili na výlet na Maják Járy Cimrmana. Navštívili samotnou rozhlednu a Muzeum Járy Cimrmana. Počasí bylo příjemné, kolem dvaceti stupňů. V muzeu si mohli prohlédnout např. pověstnou lžíci hladomorku a Cimrmanovu bustu.

Více o akcích se dočtete na sons.cz.

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty - Pavel Švec 

Vysoký, štíhlý muž s neodmyslitelnými brýlemi a širokým zálesáckým kloboukem. Na první pohled přírodovědec a skaut, na druhý, ten pozornější, pábitel a poslední romantik ve smyslu hrabalovských hrdinů. Od pábitelů předchozích generací se ale poněkud liší. Před nějakou dobou se stal mostem spojujícím dostupnou přírodu s populací těžce zrakově postižených a i jinak zdravotně znevýhodněných lidí.
A tak Pavel Švec přichází mezi zrakově postižené klienty obtěžkán ptačími hnízdy, různými živými rostlinami, vzorky kůry, kamínků, peříčky, vajíčky a dalšími přírodninami, z nichž každá má svůj příběh i definici. A aby toho nebylo málo, ještě si můžeme poslechnout zvukový projev ptáků nebo savců s příslušným komentářem experta Pavla. A už vím, že se určitě nebudeme nudit.
Pavle, v poslední době se s vaším jménem setkáváme v různých prezentacích nabídek skupin, které tvoří většinou lidé se zrakovým postižením. Díky vám známe příběhy různých zvířat, ptáků i přírodních lokalit, ale o vás samém toho moc nevíme. Jak byste se představil?
„Jsem chovatel a krmivář v pražské zoo, kde pracuje i moje manželka, která mi ve svém volném čase dělá asistentku. Plánuji, že ji časem zapojím do svých projektů a že budeme mít, kromě dvou dcer a společného domova, i další volnočasové aktivity, které nás budou bavit. Povahou jsem přemýšlivý a asi i dost vynalézavý, rozhodně mě velmi zajímá všechno, co se kolem mě děje. Posledních patnáct let jsem se zaměřil na přiblížení přírody a také výtvarného umění lidem s handicapem, kteří byli dost často podceňováni a odstrkáváni od aktivit zdravé populace. Řekl bych, že mi komunikace s těmito cílovými skupinami dává smysl i pro můj vlastní život.“
Když jste dospíval, měl jste hodně dioptrií a lásku k přírodě. Vystudoval jste nějaký obor, který by souzněl s vaším zrakovým znevýhodněním a zároveň s vašimi zálibami?
„Bez ohledu na spoustu dioptrií, které mi kompenzují brýle, jsem strašně moc četl. Chtěl jsem být biologem, zoologem, lesníkem, cestovatelem – to byly představy přímo související s tím, o čem jsem četl a co mě zásadně zajímalo. Samozřejmě jsem se také pokoušel psát poezii i prózu. Jenže představy a realita nemusí být vždy v souladu. Rodiče mě poslali na školu s oborem kuchař číšník, kterou jsem se zaťatými zuby vystudoval. Mám poměrně limitující handicap, v řeči totiž zadrhávám. Ne pořád, ale hlavně, když jsem ve stresu. Možná proto se rodičům gastronomický obor jevil jako ideální profese. Nějakou dobu mě sice tento obor živil, ale já zde byl hodně nešťastný. Šel jsem ale za svým snem z dětství a po nějakém čase jsem zakotvil v pražské zoo.“
Myslela jsem, že každý, kdo pracuje jako ošetřovatel nebo průvodce v zoologické zahradě, musí mít nějakou speciální kvalifikaci. Vám se podařilo se bez jakýchkoliv rozdílových zkoušek stát průvodcem a chovatelem. Měl jste nějakou protekci?
Pavel Švec se upřímně směje: „Kdepak, já jsem se tam už nějakou dobu motal, když jsem byl v rekonvalescenci po operaci ramene. Všechno mě zajímalo, na vše se vyptával a hodně četl odborné knížky. V zoologické zahradě jsem prakticky trávil celé dny. Když jsem pak požádal o zaměstnání, vyzkoušeli si co znám a po malém zdráhání mě tam přijali. Zajímavé bylo, že jsem při zkušebním průvodcování vůbec nezadrhával. Moje první stanoviště byl pavilón Indonézská džungle, konkrétně varani. Přes všechny formální nedostatky jsem tam zaznamenal velký úspěch, dá se říct, že varani mi dali šanci, abych se bez zábran rozpovídal. 
Časem jsem se dostal k  projektům, které zoo nabízí návštěvníkům s handicapem: speciální doprovázení nebo přímo cíleně zaměřené výstavy, kde se mohou po libosti dotýkat exponátů a naslouchat zvukovým záznamům s projevy zvířat. Tahle oblast doprovázení mě velmi zaujala. V současné době se ale tyto projekty v zoo drasticky omezily, takže už tam nedoprovázím. Je to škoda, stejně jako je škoda přírodovědných kroužků pro děti, které jsem pomáhal zakládat.
Co vás zásadně motivovalo?
„Už jste poznala, že jsem romantik. Já se v mládí zamiloval do nevidomé slečny a tak jsem se naučil ten její zvláštní svět doteků, zvuků a vůní blíž poznat s tím, jak jsem poznával ji. Díky tomuto vztahu jsem napsal svou první knížku Den černých obrazů, kde moje dávná přítelkyně vystupovala jako Klára Hájková. Později jsem napsal ještě druhou knížku, ale to už není bezprostředně o mých zkušenostech ze života nevidomých.“
Rád říkáte, že si při průvodcování skupiny nevidomých nejvíc vážíte spontánnosti. Jak to myslíte?
„To je tak,“ vysvětluje Pavel Švec, „průvodce mívá k dispozici všelijaké vizuální materiály, ale také někdy více či méně podařené audionahrávky. Mně ale nestačí jen chodit od klece k voliéře a od voliéry k pavilónu šelem. Pro doprovázení nevidomých musíte mít cit, musíte vědět nebo rozpoznat, co je v danou chvíli zajímá. Všechno popíšu, odpovídám průběžně na dotazy, řídím se zkrátka tím, co mohu bezprostředně svým přírodovědcům (to je můj termín pro klienty) sdělit, přiblížit, vysvětlit, upřesnit. A když mám k dispozici i náhodné objekty, které jsou zajímavé a na které si lze sáhnout, hned jim je ukážu a nečekám, až to bude v souladu s právě přednášenou kategorií. Ke všemu se lze v rozhovoru vrátit, upřesnit nebo znovu přiblížit. Tohle mě baví víc než nějaký striktně připravený zážitkový okruh, kde bych si připadal jako v muzeu. Takhle je to bohatší a lidi to hlavně baví,“ spokojeně upřesňuje Pavel své úspěšné metody.
Řekl jste, že pro provázení nevidomých musí mít člověk cit. Můžete nám to nějak popsat?
„Když chcete zprostředkovat nevidomým nějakou realitu, musí se vaše slovo stát živým obrazem. Tady nejde jen o jednoduchý popis objektu, ale o mnoharozměrné vyjádření nějakého jevu, ať akustického, nebo třeba o popis chování zvířete, o zařazení zvuku v prostoru nebo o popis technologie stavby hnízda na přesně určeném místě. A nejen to – musíte umět srovnávat velikosti a proporce s něčím, co nevidomý důvěrně zná a umí si představit podobnost. A pokud si to představit neumí, hledáte způsob, jak ho to naučit. Jen takový výklad nebo popis dává smysl, který může zprostředkovat aktuální vjem nebo informaci o takovém jevu. Možná to zní složitě, ale nic složitého to není, je to jen vědomost spojená s empatií. Vidoucímu člověku ukážete směr a třeba barvu konkrétního ptáka. Nevidomého však upozorníte, že vlevo nahoře zpívá rehek a že sedí na nějakém domě, protože rehek zpívá buď na střechách, nebo na telegrafních sloupech. Z toho jasně plyne, že se nevidomý přirozeně naučí, kde možno rehka najít a že to nebude u řeky, ale v nějaké zástavbě. A k tomu vysvětlíte, jak je velký a třeba ještě lecjaké další detaily. Nestačí prostě mávnout rukou směrem k objektu a říct – támhle zpívá rehek domácí. A to mě právě baví a to mi dává smysl, že jsem tím prostředníkem nebo mostem, chcete-li.“
Kromě vztahu s nevidomou slečnou, pomohlo vám něco se naučit, jak přírodu zprostředkovávat?
„Víte,“ svěřuje se přírodovědec Švec, „já, když si sundám své desetidioptrické brýle, pramálo vidím. A když se přes ně dívám dalekohledem, vidím všechno mnohem menší. Musel jsem se naučit svůj handicap nějak kompenzovat, většinou pomocí sluchu. Když mě se zavázanýma očima pustíte do lesa, dokážu vyjmenovat, co se kde ozývá. Z toho jasně vyplývá, že přírodovědec, třeba ornitolog, může být slepý, ale nemůže být hluchý. Všechny zvuky, které jsou v přírodě základní informací, se dají naučit. I lidé nemající hudební sluch jsou schopní se naučit, jak který pták charakteristicky zpívá.“
Máte pro zrakově postižené klienty – přírodovědce nějakou nabídku, z které se mohou něco přiučit?
„Na internetu je spousta ukázek ptačího zpěvu, zvířecích zvuků nebo i třeba zvuky vody, lesa, oceánu. Kdybych tohle předával, tak bych asi nosil dříví do lesa. Já ale předávám i příběhy, souvislosti arůzné úrovně vědomostí podle poptávky. V tom si docela věřím. Také doporučuji klientům, které doprovázím na vycházkách přírodou, aby s sebou nosili diktafon, nebo jim případně hlasy přírody nahraju. Kromě toho jsem si osobně prověřil pár odkazů na internetu, které mohu doporučit, protože v té internetové záplavě informací se můžete snadno ztratit. Také máme konferenci na googlu, která se jmenuje Zvukové cesty (zvukovecesty@googlegroups.com). Ta slouží i k tomu, že určím, když mi někdo pošle záznam, co si to vlastně nahrál. Pak z toho může vzniknout i zajímavý článek.
Rád doporučuji i archiv Českého rozhlasu. Sám jsem od dětství sledoval a stále sleduji vědecký magazín Meteor, který vždy měl vynikající úroveň. Odtud jsem si i oblíbil spontánnost, zachytit nezachytitelné a zprostředkovat to, co není vidět. Hodně se toho také dočítám, četbu považuji za absolutní základ přirozeného vzdělání.“
Poznámka redakce: V knihovně K. E. Macana mají nahrávky na audio CD a MP3, které zvídavým čtenářům přinesou vědomosti o zvucích v různých přírodních lokalitách.

Kromě přednášek a prezentací doprovázíte některé nevidomé přírodou. Není to nebezpečné?
„Ano, já mám rád spontánnost, ale to neznamená, že nejsem připravený. Ta příprava se týká nejen předpokládaného programu, ale musím si i ověřit, jaké fyzické možnosti má nevidomý člověk, kterého doprovázím přírodním terénem. Poměrně podrobně si upřesníme zásady, možnosti i reálná očekávání. Někdo má rád adrenalin, někdo zase poklidnou procházku. Obojí je přínosné, když chcete poznat to, co vás třeba ve škole nikdo neučil.“

Stane se vám někdy, že jste zklamaný, protože jste své přírodovědce přecenil?
„Nestává se mi to. Dost rychle se orientuji v tom, co lidi zajímá a na jaké vědomostní úrovni jsou, jaké mají cíle. Podle toho přizpůsobím konkrétní akci i svůj projev. Základním předpokladem dobré komunikace ve skupině zrakově postižených je trpělivost. Rozdělit si členy skupiny na ty, kterým poznávání chvilku trvá a kteří jsou ihned v obraze. Podle toho se věnujete jejich potřebám. A také je důležité, když je skupina třeba o pěti nevidomých, aby spolu měli svého osobního průvodce. Když je skupina větší, tak už se ta bezprostřední vzájemná komunikace ztrácí.“

Máte nějaké plány, jak své poznání dál předávat?
„Moc rád pracuji v dětských kroužcích. Těší mě, když děti nemají zájem jen o virtuální prostředí, ale také o přírodu. Zkusím v budoucnosti navázat kontakt se školami pro zrakově postižené.
Také sním o tom, že bych snad někdy mohl vlastnit a spravovat objekt – pracovně mu říkám Hájenka – kam by zrakově postižení přírodovědci jezdili třeba jen na víkendové pobyty, kde bychom si povídali o přírodě, starali se o oheň a vodu a prožili trochu dobrodružství. Tyto myšlenky jsou zatím jen ve fázi snu, ale řekněte sama – nebylo by to krásné...?“

S posledním romantikem rozmlouvala Jaroslava Novotná.

#
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 11/2018

V listopadu jsme se zaměřili na:
- výčet opatření na podporu zdravotně postižených samostatně výdělečně činných osob a 
- krátkou informaci o tom, co je dobré vědět o trvalém pobytu.
OSVČ a zákon o zaměstnanosti
Na žádost některých zrakově postižených samostatně výdělečně činných osob a těch, kteří o zahájení podnikání uvažují, jsme se rozhodli vrátit k informacím, jaké podpůrné nástroje jim nabízí zákon o zaměstnanosti (z. č. 435/2004 Sb.) 
Ač je tento zákon primárně zaměřen na zaměstnanost, tedy závislou výdělečnou činnost, některé jeho nástroje jsou použitelné i pro osoby samostatně výdělečně činné (dále též „OSVČ“.
Nejdříve uveďme možnost zažádat o příspěvek na zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením. Mluvíme tedy o pracovním místě, které bylo ještě před nedávnem nazýváno chráněným pracovním místem. Tento příspěvek je upraven v ustanovení § 75 zákona, které v odstavci 9 říká, že „Úřad práce může uzavřít dohodu o zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením i s osobou se zdravotním postižením, která se rozhodne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Pro poskytnutí tohoto příspěvku platí odstavce 1 až 7 obdobně s tím, že vrácení příspěvku nelze požadovat, pokud tato osoba přestane vykonávat samostatnou výdělečnou činnost ze zdravotních důvodů, nebo v případě jejího úmrtí.“
Přibližme si tedy, jaká pravidla odstavce 1 až 7 upravují, aby bylo jasnější, pro koho má smysl o tento příspěvek žádat. 
1. Musí jít o místo, které je zřízeno na základě dohody s Úřadem práce. To tedy znamená, že o tento příspěvek nemůže žádat OSVČ, která již podniká. Musí jít o zdravotně postiženou osobu, která ještě před zahájením svého podnikání osloví Úřad práce s žádostí, že má zájem o uzavření dohody o zřízení takového místa (s jistou nadsázkou řečeno se chce stát sama sobě zaměstnavatelem). 
2. OSVČ musí mít záměr svoji činnost vykonávat nejméně po dobu tří let, jinak by jí hrozila sankce v podobě vracení příspěvku, neplatí za výjimek uvedených výše (zdravotní důvody, úmrtí). 
3. Maximální výše příspěvku může činit osminásobek, resp. dvanáctinásobek průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí předchozího kalendářního roku. Pro rok 2018 byla tato průměrná mzda stanovena na 28 761 Kč, je pravděpodobné, že pro příští rok bude tato částka výrazně vyšší. Dvanáctinásobek platí pro osobu s invaliditou III. stupně, pro nižší stupně a osoby zdravotně znevýhodněné maximálně osminásobek.
4. Osoba nesmí mít žádné nedoplatky na zdravotním či sociálním pojištění, žádné sankce na úseku zaměstnávání osob se zdravotním postižením atp. Úřad práce si tyto údaje zjistí sám, dá-li mu k tomu žadatel souhlas a zprostí-li příslušné instituce mlčenlivosti.
5. Budoucí podnikatel bude muset vyplnit žádost, v níž dokládá kromě identifikačních údajů také místo a předmět podnikání, charakteristiku svého záměru a doklad o existenci jeho účtu v některém peněžním ústavu. Úřad práce má právo vyžádat si i další doklady pro posouzení žádosti.
6. Dospějí-li žadatel a ÚP k dohodě, bude obsahovat údaje uvedené v žádosti, dále pak výši příspěvku, jeho specifikaci a způsob úhrady. Dohoda může obsahovat i další zvláštní podmínky provozování živnosti a způsob jejich prokazování. 
7. Součástí dohody musí být ustanovení, jak ji mohou OSVČ i Úřad práce vypovědět, sankce za porušení dohody ze strany budoucího podnikatele.
Příspěvek na úhradu provozních nákladů 
I tento příspěvek uvedeme citací odstavce 9, tentokrát však ustanovení § 76:
„Úřad práce může uzavřít dohodu o poskytnutí příspěvku na úhradu provozních nákladů vynaložených v souvislosti se zaměstnáváním osoby se zdravotním postižením i s osobou samostatně výdělečně činnou, která je osobou se zdravotním postižením. Pro poskytnutí tohoto příspěvku platí odstavce 1, 2, 4 až 7 obdobně s tím, že vrácení příspěvku nelze požadovat, pokud tato osoba přestane vykonávat samostatnou výdělečnou činnost ze zdravotních důvodů, nebo v případě jejího úmrtí. 
Konstrukce pravidel tohoto příspěvku je opět obdobná příspěvku na zřízení pracovního místa, proto se při popisu zaměříme zejména na odlišnosti od výše popsaného. 
1. I tento příspěvek bude poskytován na základě dohody mezi živnostníkem a Úřadem práce, která vznikne po vyplnění žádosti OSVČ, jeho poskytnutí je tedy fakultativní (nepovinné). 
2. Výše tohoto příspěvku je již dlouhá léta stejná a nezměněná, činí maximálně 48 tisíc Kč za rok.
3. Pro živnostníky je určitě zásadní, co lze do provozních nákladů zahrnout. Výčet možných nákladů najdeme v prováděcí vyhlášce zákona o zaměstnanosti, tj. vyhlášce MPSV č. 518/2004 Sb., konkrétně v ustanovení § 9: 
a. zvýšené správní náklady ve výši 7 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku,
b. náklady na dopravu materiálu a hotových výrobků,
c. náklady na pořízení a ověření počítačového programového vybavení,
d. pořízení a přizpůsobení pomocných technologických zařízení,
e. pořízení komunikačních a orientačních pomůcek,
f. přizpůsobení hygienických, tepelných, světelných nebo hlukových podmínek,
g. výstavbu nebo rozšíření provozů, včetně nákladů na počítačové vybavení.
Všechny tyto náklady by však měly souviset se zdravotním postižením OSVČ. Do nákladů se započítává i DPH, pokud podnikatel nebude jejím plátcem.
4. Příspěvek se poskytuje zálohově, do konce prvního kalendářního měsíce příslušného období, obvykle kalendářního čtvrtletí.
Náhradní plnění
Zdravotně postižené osoby samostatně výdělečně činné, které nemají zaměstnance, mohou své výrobky či služby poskytovat zaměstnavatelům zaměstnávajícím nad 25 zaměstnanců v pracovním poměru v režimu tzv. náhradního plnění. Odběrem těchto výrobků či služeb nebo zadáváním zakázek těmto OSVČ si zaměstnavatelé mohou plnit svoji povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu, který činí 4 %. 
Živnostník může v tomto režimu poskytnout výrobky či služby za jeden rok maximálně do výše 28násobku průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství (viz výše).
Další podmínkou pro to, aby OSVČ se zdravotním postižením mohla poskytovat své výrobky či služby jako náhradní plnění, je povinnost být registrována v evidenci náhradního plnění, kterou vede MPSV. Do této evidence má živnostník povinnost zaevidovat každé plnění v tomto režimu do třiceti dnů od jeho zaplacení, teprve pak si je bude moci odběratel skutečně započítat do plnění povinnosti zaměstnávat OZP. 
Co vše se do evidence zapisuje, najdou zájemci v ustanovení § 84 zákona o zaměstnanosti, samotnou evidenci pak na adrese:
https://portal.mpsv.cz/web/zamestnavani-ozp/enp#/enp/dashboard .
Ostatně na webových stránkách MPSV získáte i další technické údaje a metodickou podporu potřebnou pro práci s evidencí.
Další příspěvky pro OSVČ podle zákona o zaměstnanosti
Pro doplnění ještě upozorníme na příspěvky, které jsou dostupné pro všechny osoby samostatně výdělečně činné, bez ohledu na jejich zdravotní postižení. Jde slovy zákona o aktivní nástroje a opatření politiky zaměstnanosti. Z nich jsou pro OSVČ přístupné zejména tyto:
a. příspěvek na společensky účelné pracovní místo a 
b.  překlenovací příspěvek.
Procedura získání těchto příspěvků je obdobná, jako u příspěvků podporujících zaměstnanost zdravotně postižených, nárok na ně vzniká po podání žádosti a uzavření dohody s Úřadem práce. Přesnější podmínky upravují ustanovení § 112 a následující.
Trvalý pobyt a doručovací adresa
Chcete vykonávat volební právo, žádat o sociální dávky, přijímat písemnosti od státních orgánů? I k tomu slouží trvalý pobyt, upravený zákonem č.133/2000 Sb. o evidenci obyvatel. 
Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu na našem území, a to v objektu, který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci a je označen číslem popisným nebo evidenčním, popř. orientačním. Mít trvalý pobyt však není povinnost.
Občan hlásí místo svého trvalého pobytu na tzv. ohlašovně, což je oddělení evidence obyvatel obecního/obvodního úřadu či úřadu městské části (v Praze a dalších velkých městech) v místě nového trvalého pobytu. Tam předloží vyplněný „Přihlašovací lístek k trvalému pobytu“, doklad totožnosti a doklad opravňující k přihlášení v konkrétní nemovitosti – výpis z katastru nemovitostí nebo nájemní smlouvu. Přihlášení občana k trvalému pobytu má pouze evidenční charakter a nevyplývají z něj tedy žádná práva k vlastníkovi nemovitosti. Ten je ohlašovnou jen informován.  
Běžně se stává, že občan fakticky pobývá na jiné adrese, než na které má trvalý pobyt.  Zákon již dlouho nezná pojem „přechodný pobyt“, nicméně na písemnou žádost občana lze v evidenci obyvatel vést vedle údaje o trvalém pobytu též údaj o adrese, na kterou mají být občanovi automaticky doručovány písemnosti státních orgánů. Naproti tomu například banka, dodavatel energií, telefonní operátor nejsou orgány veřejné moci a je nutné jim vždy každému zvlášť oznámit, že máte jinou „kontaktní“, „doručovací“, „korespondenční“ adresu, „adresu pro doručování“ atd. 
Pro skutečné i fiktivní bezdomovce může být místem trvalého pobytu i sídlo ohlašovny. Často je to na návrh nového vlastníka nemovitosti nebo na základě rozhodnutí soudu o vyklizení nemovitosti, ve které jsou trvale hlášeny cizí osoby. Osobám, které se přestaly v místě trvalého pobytu zdržovat a nemají zde již užívací práva, je tento trvalý pobyt zrušen a je jim přidělena „úřední“ adresa na ohlašovně v místě jejich dřívějšího trvalého pobytu. Ohlašovna je povinna zajistit vhodné místo k uložení oznámení o uložení zásilky a nahrazuje tak poštovní schránku adresáta.

Luboš Zajíc a Václava Baudišová

#
O čem se moc nemluví – Moje dítě se bojí

Několikrát jsme se v naší poradně setkali s problémem dětského strachu, který postihuje nejen běžnou populaci dětí, ale ve zvýšené míře děti s handicapem, které jsou více vázány na přítomnost matky nebo jiné pečující osoby. V tomto článku se záměrně nebudeme zabývat panickými projevy dětí s autismem, protože by toto téma svou specifikou vyžadovalo mnohem větší rozsah. Čtenářům, které by úzkostné projevy dětí s poruchou autistického spektra (tzv. Aspergerův syndrom) zajímaly, se případně pokusíme odpovědět na jejich dotazy v jiném článku.

Když se narodí dítě, jeho emoce se teprve začínají vyvíjet. Novorozené dítě nemá vybudované pouto ke konkrétní osobě, jeho pláč signalizuje jen to, že má hlad, je mokré nebo je něco bolí. Kolem půl roku věku si kojenec začíná všímat osoby, která o něho převážně pečuje, vytváří se vztah. Jestliže se pečující osoba na delší dobu vzdálí, děťátko prožívá nejistotu a své první úzkosti. Tato situace je u dětí, které nevidí, daleko složitější, protože rozlišit hlas matky je obecně náročnější než rozlišení její tváře či postavy. Proto mají i zdravé děti často strach ze tmy nebo ze samoty. Dítě pláče, vzteká se, je zoufalé – tyto projevy se mohou lišit v závislosti na věku a temperamentu. U nejmenších dětí je v nepřítomnosti důvěrně známé osoby pláč obvyklý a snadno utišitelný. Stačí dítě pochovat, ukonejšit a ujistit, že maminka je s ním, a za chvíli je vše v pořádku. Je-li dítě nakrmené a vyspané, strach brzy pomine.
Projevy  strachu z nepřítomnosti matky se nazývají separační úzkost. Vznikají v situaci, kdy je dítě separováno od matky nebo jiné pečující osoby ke které má citový vztah. 

„Naše dcera se narodila s vážnou poruchou zraku, jde o sítnicové onemocnění. Trochu jí pomohla operace, ale nikdo nemůže zaručit, že ve škole bude vidět alespoň z první řady na tabuli. Když jí bylo pět let, rozhodli jsme se pro její zařazení do mateřské školy v místě bydliště. Nevyšlo to. Museli jsme zvolit internátní pobyt ve speciální škole pro děti se zrakovým postižením. Domnívali jsme se, že to zvládneme, protože ve speciální mateřské škole je málo dětí ve skupině. Dcera ale měla záchvaty hrůzy a tak dlouho a zoufale plakala, že jsem s ní musela ve školce zůstávat a odpoledne si ji brát na hotel. Ani to moc nepomohlo, nějaké „zvykání“ v dohledné době prostě nevyšlo. Vzdali jsme to, pobyt na internátě jsme museli odložit. Psycholog říkal, že u dcery se jedná o separační úzkost a že jí máme postupně zvykat na nové prostředí. Nevíme ale, jak to udělat, jedině se přestěhovat, což je velká komplikace, protože doma máme hlídací babičku, která se s námi určitě nepřestěhuje. Musíme se brzy rozhodnout. Nikdo nám ale s jistotou neřekne, jestli tyto strachy, které dcera prožívá, když není s někým z rodiny, časem pominou. Kdyby to tak bylo, mohli bychom najít nějaký kompromis, třeba dočasné ubytování pro někoho z nás v místě školy. Pořád si nejsme jisti, zda dceru trénovat  nebo jestli je ta úzkost nějaká neléčitelná porucha.“
Táňa B.

Z dopisu paní Táni vyplývá, že se u její dcery pravděpodobně rozvinula tzv. separačně úzkostná porucha. Od běžného dětského strachu se tato porucha liší jednak svou intenzitou a především tím, že její projevy překročily hranici batolecího věku.
Separačně úzkostná porucha (SAD) je označení pro stav nepřiměřeného strachu a úzkosti, kterou dítě (v extrémním případě i dospělý) zažívá při reálné nebo i hrozící nepřítomnosti osoby, ke které má silnou citovou vazbu. Stejně tak se strach může objevit, je-li jedinec odloučen od prostředí (např. domova), na kterém je silně závislý. Jestliže jsou reakce neadekvátní věku nebo vývoji dítěte, stává se tato emoční porucha velkým problémem, který zasahuje běžný rodinný život a sociální vztahy vůbec.
Když jde dítě se sklonem k separační úzkosti do mateřské školy, kde nachází laskavé přijetí, může si vybudovat „náhradní“ vztah, a to k učitelce nebo k jinému dítěti. Úzkost z nepřítomnosti matky i z nového prostředí pak časem odezní. U rozvinuté poruchy k navázání dalších vztahů nedochází, dítě se naopak může uzavřít do sebe, cítí se zrazené a opuštěné. V další fázi se mohou objevit i somatické poruchy (nechutenství, zvracení, bolesti hlavy) nebo strach z lidí, deprese a fóbie. Dítě může prožívat velký stres už jen z představy nebo domněnky, že zůstane samo.

Jestliže je u dítěte diagnostikovaná SAD, nezbývá než najít odborníka, který se terapií této poruchy zabývá. Samozřejmě je nezbytně nutná i úzká spolupráce se školou, do které je dítě zařazeno, aby se předešlo vzniku fobie ze školy.
Základní doporučení ale zní – nikdy nepodceňujte úzkostné projevy dítěte, které je odloučeno od své matky, případně jiné blízké osoby! Citové pouto, které by se vychovatelé snažili násilně zlomit, je pro dítě z různých důvodů důležité i ve věku, kdy někomu může taková závislost připadat neadekvátní. Rodiče by neměli nic dát na řeči, že dítě je rozmazlené nebo že si vynucuje pozornost, že není normální, když z vedlejší místnosti zoufale volá matku, atd. Určitě je dobré se včas poradit s dětským psychologem nebo pediatrem, když vzniká podezření, že separační úzkost přetrvává obvyklé dva roky věku.
Na závěr přidáváme desatero, které dozajista přispívá k prevenci úzkostné poruchy u dětí s vadou zraku a s potížemi v prostorové orientaci a adaptaci na nové prostředí.
1.	Pokud je to možné, nechávejte občas své dítě v přítomnosti jiné osoby, která je laskavá a spolehlivá. Čiňte tak už od nejútlejšího věku, kdy se ještě dítě dovede přizpůsobovat péči poskytované jiným člověkem než matkou
2.	Nikdy neodcházejte od batolete, které je hladové, unavené nebo nemocné
3.	Je-li to možné, neměňte často pečovatele (chůvu), na kterého je dítě zvyklé, předejdete tak stresu
4.	Dobu, kdy je dítě od vás odloučeno, pomalu prodlužujte, zvykání je dobré, když je trénováno postupně
5.	Jestli dítě od vás odchází do jiné, bezpečné, místnosti, nechávejte je tam chvíli samotné a nevolejte je
6.	 Necháváte-li dítě hlídat chůvou, začněte v jeho prostředí. Máte-li v plánu je vozit mimo domov, je dobré, aby dítě nové prostředí předem znalo (byt babičky, opakovaná návštěva mateřské školy spolu s matkou). Dítě by s sebou mělo mít svou oblíbenou hračku
7.	Při odchodu buďte klidní, dobře naladění. Váš vnitřní stres dítě vycítí a přijme za svůj.
8.	Vytvořte si rituál, kdy budete používat při rozloučení s dítětem stejná slova a gesta ujišťující, že se vrátíte. Dítě si je oblíbí, budou pro ně znamenat jistotu, že se brzy setkáte. Nikdy neopouštějte dítě, které si hraje nebo upírá pozornost k jiné osobě! Dodatečně by se uleklo a váš odchod by považovalo za zradu
9.	Když máte jistotu, že dítě přesně ví, kde je a s kým se setká, rozlučte se a už nereagujte na jeho volání nebo pláč. Jestliže se budete vracet, porušíte stereotyp, který dítě přijalo, a pak se z vašeho odcházení stane věčný koloběh, který dítěti spíš uškodí, než pomůže. Dodržujte dohodu, kdy se pro dítě vrátíte (přijdu po obědě, po spaní nebo v pátek)
10.	Když dítě zvládne rizikovou situaci, nezapomeňte je pochválit a pokaždé znovu vyzdvihnout jeho statečnost a samostatnost. V dítěti takto posilujete sebevědomí a to jeho emoční závislost na vás příznivě omezí
Dr. Jaroslava Novotná

#
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha číslo 11
Udarcev Valentin F. (Rusko)
2. cena, Suomen Skakki 1977.

Bílý: Kg6, Da3, Vd6, Vh4, Sd5, Se1, Jg5 (7) 
Černý: Ke5, Dc3, Vc7, Sg2, Pb3, d4, e4, e6, g7 (9) 
Mat 2. tahem (C+)

V dnešní dvojtažce ruského skladatele, kterým je Valentin Filipovič Udarcev (*1935), naleznete vzorový, řekl bych doslova „úderný“ úvodník, který v podstatě koresponduje s jeho jménem. Úloha má kromě toho i velice pěknou vzdušnou konstrukci, k níž autor nemusel použít ani jednoho bílého pěšce, což je vždycky pozitivní, vše obstarají pouze figury. Proto také ve finském časopise obdržela vysoké ocenění. Sevřenému černému králi v centru se ovšem musíte „nějak“ dostat na kůži. A to není tak snadné, protože jeho dáma, věž i střelec jej kryjí, zdá se, docela spolehlivě, např. vtipné 1. Sc4? [2. Vxe6 mat] s odlákáním dámy 1. - Dxc4? 2. Sg3 mat, případně věže 1. - Vxc4? 2. Jf7 mat vyvrací 1. - Dh3!, podobně i 1. Sc6? [2. Vxe6 mat] vázne na obraně 1. - Ve7!.

Řešení úlohy číslo 9 ze září 2018 (Hermanson): 
V připravených hrách byly obrany a maty: 1. - Vxe5 [a] 2. Kxe5 mat [A], 1. - Vxd6 [b] 2. Kxd6 mat [B], 1. - Da4/a5/a8/b8/c5 [c] 2. K(x)c5 mat [C], 1. - Dxd4 [d] 2. Kxd4 mat [D], v řešení: 1. Dc1! [2. De3 mat] pak 1. - Vxe5 [a] 2. Jxe5 mat [E], 1. - Vxd6 [b] 2. Jxd6 mat [F], 1. - Dc5 [c] 2. Jxc5 mat [G], 1. - Dxd4 [d] 2. Jxd4 mat [H]. Jak je ze zápisu patrné, záměny matů jsou čtyři a ty původní a-A, b-B, c-C, d-D se změnily na: a-E, b-F, c-G, d-H. Co říkáte - není to nádhera? 

Dodatečně uveřejňujeme řešení úlohy číslo 7 z července 2018 (Kotrč): 
Úvodník 1. Dc7! (2. Jf6 Kxe3 3. Dc3 mat) dává černému králi volné pole 1. - Kxd5 2. Vd3 Ke4 3. Dh7 mat, druhá možnost je 1. - b5 2. Dxe5 Kc4/c5 3. Vc3 mat. Třetí 1. - b6 2. Jf6 Kxe3 3. Dc3 mat sice „kopíruje“ hrozbový mat, závěrečná pozice je ovšem s pěšcem na b6, což se považuje za plnohodnotnou variantu. 

Další body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme!

#
Sportovní víkend ke Světovému dni zraku

SK Slavia Praha – Odbor zrakově postižených uspořádal ke Světovému dni zraku, který si připomínáme každoročně 10. října, dva turnaje.
V sobotu 13. října se ve slavistické kuželně uskutečnil již jubilejní 10. ročník kuželkářského turnaje pod záštitou hraběnky Mathildy Nostitzové a světově uznávaného primáře oční kliniky Geminy Pavla Stodůlky. Tento turnaj se svým herním pojetím nejvíce přibližuje hře vidících kuželkářů. Zatímco běžné soutěže zrakově postižených se hrají na 120 hodů do plných, u tohoto turnaje po 15 hodech do plných na každé dráze následuje 15 hodů na postavenou přední středovou kuželku. Za její poražení získává hráč 5 bodů. Aby bylo možno vytvořit společné pořadí, vstupují hráči do hry se stanovenými handicapy podle stupně jejich zrakového postižení. 
Celkovým vítězem se opět stal nevidomý (kat. B1) Pavel Petříček z domácí Slavie skvělým výkonem 599 bodů. Druhé místo vybojoval rovněž nevidomý Michal Ondruška z Lokomotivy Vrútky (Slovensko) – 561 bod. Na třetí příčku dosáhl výkonem 536 bodů prakticky nevidomý (kat. B2) Jiří Matějný ze Zory Praha. Pětistovku ještě docílili: čtvrtý Jakub Vass z SKK ZP Rokycany (kat B1 – 535 bodů, pátá Anna Paulusová ze Zraposu Opava (B2 – 527 bodů), šestý Róbert Jaderko ze Slavie Praha (kat. B2 – 509 bodů) a sedmý Karel Pařil ze Sokola Brno IV (kat. B3 – 504 body).
V kategorii Open v klasické soutěži na 120 hodů sdružených zvítězil David Maška ze Sokola Brno IV výkonem 461 bod před Zdeňkem Paulusem ze Zraposu Opava se 456 poraženými kuželkami.
V neděli 14. října proběhl v herně Bowling Žižkov 1. ročník Propagačního otevřeného turnaje v bowlingu. Premiérový byl také tím, že poprvé u nás se nehrálo na klasický desetikuželkový strike (čti strajk), ale strike byly nastaveny podle stupně zrakového postižení jednotlivých hráčů. V praxi to znamenalo, že hráči kategorie B1 (nevidomí) při každém prvním hodu, pokud porazili sedm a více z deseti kuželek, dosáhli strike, u kategorie B2 (prakticky nevidomí) potřebovali na strike porazit nejméně osm kuželek, slabozrakým (kat. B3) stačilo na strike devět kuželek. „Openi“ v soutěži hráli na klasický desítkový strike. Protože muži jsou galantní, připisovalo se ženám v každé ze čtyř her deset bodů.
Hra získala na dynamičnosti. Hráči se rychleji střídali na drahách. Přibývalo striků. Čísla na počítadlech sympaticky narůstala. Velkým emočním výkřikem oslavil Roman Matouš radost, když ve druhé hře po dvanácti vydařených „osmičkových“ strikách se na panelu objevila kýžená třístovka – dosažitelné maximum v bowlingu! Zazněl uznalý potlesk přítomných a cvakaly foťáky, aby zvěčnily nevšední svítící úkaz. Zvýšená pozornost se také tradičně zaměřila na Jaromíra Hasalu (kat. B2) z Jiskry Kyjov, který stabilně vyrovnanými, velmi kvalitními výkony ve všech čtyřech hrách se jako jediný dostal v celkovém součtu přes tisícovou hranici, k níž přidal ještě 16 bodů! Roman Matouš (kat. B2) z Tyflosportu s 993 body obsadil 2. místo. Josef Gruncl (kat. B3) z Bowlingzone Pardubice skončil na 3. místě s 848 body. Osmistovku ještě překonal Luboš Krapka (kat. B2) z Tyflosportu o 16 bodů a pátý (milé překvapení turnaje) Láďa Marenčič (kat. B2) z Bowlingzone Pardubice o 4 body.
Jiří Reichel

#
INZERCE

Jsem 65letý prakticky nevidomý muž z Prahy. Hledám upřímnou a milou ženu také z Prahy k výletům do přírody a za kulturou. Tel.: 731 729 682