Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 4 Únor 2013

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Podpora aktivnímu životu
Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 2
Operace očí v Etiopii
Mé vzpomínky
Slepý Francouz úspěšně podniká
Kampaň chodící lidé
Stopy 2 – Mrkev a černé brýle
Chytrý a mluvící mobil
Počítadla na látce
Země nevidomých
Cesta za úplné tmy
Dvě akce
Pozvání na zahraniční dovolenou
Z nabídky Tyflo Vysočina Jihlava

Kampaň chodící lidé

Jistě jste už v televizi nebo na internetu zaznamenali další sérii spotů, které jsou druhým dílem loňské kampaně Chodící lidé. V jednom z nich např. létající pán vyhazuje odpadky a haleká na chodícího člověka: „My z baráku souseda děsně obdivujeme, jaký je hrdina. Já být takto postižený...“ Tento minipříběh upozorňuje na nevhodný přehnaný soucit při komunikaci s handicapovanými. Další spot jde ještě dál. Odehrává se na narozeninové oslavě, kde rodiče vytýkají synovi, že si na narozeninovou párty pozval kamaráda chodiče – rozuměj člověka, který neumí létat.
Vtipná nadsázka vychází z fiktivního světa, kde přirozenou schopností člověka je létání, takže všichni nelétající/chodící lidé jsou vlastně „postižení“. To má široké veřejnosti pomoci představit si svět, po kterém se denně pohybují lidé s tělesným postižením, mj. s vadami zraku, a lépe se vžít do jejich potřeb. Připravované pokračování kampaně už bude zaměřené konkrétně na kontakt s osobami s různým typem handicapu – mj. zrakového (dále sluchového a tělesného) s akcentem na jejich specifické potřeby.
Právě proto je velmi důležité, že se členkou odborné rady, jejímž posláním je postavit celý projekt a zejména pak prezentované informace na odborných základech, stala PhDr. Kateřina Stejskalová, PhD., která působí jako odborná asistentka na Ústavu speciálněpadegogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Pedagožka, která je sama prakticky nevidomá, vyučuje předmět Kurz Braillova písma. Její vědecko-výzkumné působení je zaměřeno na speciální pedagogiku osob se zrakovým postižením, retinopatii nedonošených a kvalitu života dětí s retinopatií nedonošených. Na toto téma publikovala řadu odborných článků a knih. Mladá pedagožka je zárukou toho, že zrakově postižení budou mít v kampani Chodící lidé fundované zastoupení. „Z vlastní zkušenosti prakticky nevidomého člověka mohu potvrdit, že často je větší překážkou přístup ostatních lidí, než fyzické bariéry,“ říká Kateřina Stejskalová.
O tom, jak se bude široká veřejnost k zrakově postiženým chovat, však nerozhoduje jen odhodlání, ale i konkrétní představa o situacích, které mohou nastat. Hlavním faktorem, který může člověka se zrakovým postižením znevýhodnit a znesvéprávnit, je právě SOUCIT. Naprosto přesně to vystihla nevidomá Pavla Francová: Když se v tramvaji odněkud ozve „tak pusťte toho slepce přece sednout“, přestává se cítit nejen jako žena, ale prožívá jakési vyloučení z lidského rodu vůbec.
Druhou překážkou, která brání přirozenosti v kontaktech, je kromě nevhodného soucitu i STRACH – obava zdravých lidí, že když se s někým handicapovaným dají do řeči, nebude to příjemná situace. Doktorka Stejskalová na toto téma popisuje svůj příběh:
„Stojím takhle na tramvajovém ostrůvku a čekám společně se svou vodicí fenkou na dvojku směrem do práce. V hlavě mi běží všechny pracovní povinnosti, upřímně hlavně resty, které mám, a také myšlenky na vánoční dárky pro mé přátele. Z rozjímání mě vytrhli dva malí kluci školou povinní. Jak jsem očekávala, upoutal je pes, a určitě v tom nejsou sami. Ale oproti jiným se tihle dva kluci zkrátka nebáli zeptat…
– Paní, to je slepecký pes?
Tahle otázka už mě nepřekvapuje, a proto nevtíravým způsobem opravuji nesprávné označení „slepecký“, když odpovídám:
– Hmm, přesně tak, je to vodicí pes.
Ale nebyla to nejspíš zcela uspokojivá odpověď, protože druhý kluk na to s určitým rozhořčením v hlase povídá:
– Ale vy nejste slepá!?
To už jsem ale bohužel nastoupila do tramvaje a rozhovor tak musel skončit. Kluci to každopádně vystihli – na rovinu se zeptali na to, na co se řada lidí zkrátka bojí zeptat. Přirozeně je to zajímalo, protože se přece obecně předpokládá, že člověk s bílou holí nebo s vodicím psem nevidí vůbec nic, a bylo zcela zřejmé, že já ještě něco málo vidím.
Nebylo to ani těžké, ani nepříjemné. Mnohem nepříjemnější než přímá otázka „co vlastně vidíš?“ je, když člověk nekomunikuje, případně komunikuje z pozice nejistoty nebo nadřazenosti.“
Po spotech na internetu a v televizi, inzerátech a bilboardech budou následovat workshopy na školách zaměřené na komunikaci s lidmi se zdravotním postižením a interaktivní výstava. Žáci základních a středních škol také budou psát či kreslit o svých dobrých skutcích, nebo jak překonali nějakou
nesnázi.
Na ukázku vybíráme z textu Kateřiny Stejskalové, který je určený žákům a studentům:
„Právě stojíte na startu jednoho, možná trochu obávaného, překážkového běhu. Nejspíš trochu nervózně přešlapujete u pomyslného startovního bloku na trati k problematice lidí se zdravotním postižením. Nebojte se, jako správný trenér, chodič s těžkým zrakovým postižením, vás budu co nejvíc podporovat a třeba i poběžím kousek s vámi… Když o tom tak přemýšlím, tak možná spíš vyšlu svou čtyřnohou bílou hůl – vodicí fenku Cookie. A věřte, že ta bude kvalitním sparing partnerem!
Doufám, že vám následující řádky alespoň trochu pomohou s tréninkem přirozeného kontaktu s lidmi se zdravotním postižením. Konkrétní překážky a cílovou rovinku v přímém setkání s těmito osobami už pak budete muset zvládnout sami.
Chci se teď společně s vámi pokusit odbourat všudypřítomné pocity ostychu, strachu, studu, nervozity, lítosti, soucitu…, které se nezřídka do kontaktu s námi, osobami s poruchou létání, a tudíž se zdravotním postižením, vměšují a výrazně tak celou překážkovou trať k normálnímu přístupu a porozumění prodlužují. Výsledný čas a celkový výsledek vzájemného potkávání pak většinou nebývá zcela podle představ ani jednoho ze závodníků. Pro tuto chvíli těmto pocitům věnujme už pouze tichou vzpomínku. Jste v tréninku, tak na tyto emoce zapomeňte, asi jako na hranolky, smažáka a podobně!
Napětí stoupá, vše je připraveno ke startu… Tak jen do toho: připravit, pozor, startujeme!
A právě nám na trať vyrážejí dva sousedé – chodič a lítač – a společná cesta je „donutila“ začít spolu normálně mluvit. Jdeme právě včas, abychom byli u toho:
– Mně je vás chodičů tak líto! To musí bejt strašný!
– Počkej, on někdo z nás umírá nebo co, že s námi máš soucit?
– To ne, ale musíte mít přece příšernej život, když nelítáte! Úplně mám strach jenom si to představit!
– Hele, a zeptali jste se nás, vy lítači, vůbec někdy?
– Ne, tak to je takový blbý, co kdyby se vás to dotklo?
– Tak zaprvé: klidně se nás zeptej, my fakt nekoušem, tedy spíš nekopem. A případného trapasu se bojíme asi tak stejně jako ty, tedy jako každý jiný člověk, který poznává někoho nového. Takže pusť obavy z hlavy a prostě se mě zeptej na cokoliv, co tě zajímá nebo co potřebuješ pro komunikaci se mnou vědět. A za druhé: my chodiči máme stejná nebo minimálně podobná přání, potřeby, zájmy a sny jako lítači, jen je zkrátka naplňujeme trochu jinak, po chodičsku. Taky chceme mít – a máme – rodinu, přátele, práci, která nás baví…
– No to právě obdivuju fakt nejvíc, víš, že ještě k tomu všemu pracujete, to je fakt úžasný!
– Prosím tě, co vám všem na tom přijde tak úžasnýho? Ty taky pracuješ a já tě fakt obdivovat nehodlám! Upřímně, nejvíc mě dokáže naštvat, když jsou všechny úspěchy nás chodičů posuzovány pouze ze zorného úhlu našeho postižení – protože jsme chodiči, je to rázem úspěch na druhou, jenže proč? Možná nás to stojí trochu víc úsilí, ale chceme, aby výsledek stál za to, stejně jako vy lítači! Pracujeme, protože chceme, můžeme a protože nás to baví a naplňuje. Vás lítače snad ne?
– No dobře, asi máš pravdu, ale když vy chodiči musíte překonávat tolik překážek a nesnází…
– Něco na tom je, ale každý přece máme nějaký problém, a postižení jednoduše nemusí být tím největším problémem našeho života. Ale je fakt, že těch fyzických překážek v našem životě je spousta a každý den nás překvapují další a další. Ale mnohem víc nás omezují ty komunikační a společenské bariéry mezi lítači a chodiči, s nimi se bojuje mnohem hůř. V tomhle směru je skvělé, že už spolu normálně mluvíme a že už se konečně nebojíš a ptáš se!
– Ale strach jsem fakt měl, takový ten strach lítače před chodičem, hlavně abych neudělal nějaký trapas. Taky jsem se bál, abychom měli vůbec o čem mluvit…
– Vidíš, a právě tyhle bariéry jsou fakt vytvořené jenom uměle. Porozumění přece není otázkou toho, zda chodíme, nebo lítáme. Závisí jen na nás – na chodičích i lítačích – jestli najdeme společnou cestu a budeme se snažit vzájemně si vyjít vstříc, porozumět si. A nikdo netvrdí, že ti nutně musí být každý chodič sympatický, to je přece úplně normální, že ti někdo sedne a někdo ne, ať už je to chodič, nebo lítač!
– No jo, no, když já mám ale furt strach, abych vás, jako chodiče, nějak neurazil, nezranil… Pořád se prostě trochu bojím toho, jak začít…
– Já to na jednu stranu chápu, je to přirozené, že to, co neznáme, co je nové, toho se bojíme, a tomu, čeho se bojíme, se snažíme vyhnout. Co vás lítače ale na nás chodičích vlastně nejvíc děsí? Čeho se v komunikaci s námi vlastně bojíte? Překonejte prosím ten strach nebo ostych, či co to je! Pojďte nám to říct na rovinu, udělejte ten první krok a my vám samozřejmě půjdeme naproti!
– Upřímně jsem rád, že to říkáš, protože aspoň vím, že to není jenom na mně, ale i na vás chodičích.
– Přesně, každá mince má přece dvě strany a musíme se snažit i my sami!
– A co si teda o našem společném soužití myslíš, když už se bavíme takhle otevřeně?
– Jsem rád, že jsi zmínil otevřenost, té se prosím drž! A naše společné soužití? Zatím žijeme s vámi lítači jenom vedle sebe, i když i to, oproti dobám minulým, je pokrok. Teď je čas udělat další krok, v případě vás lítačů vlastně let. Zkusme žít spolu, a ne jen vedle sebe.
Z této ukázky je zřejmé, že projekt Chodící lidé staví na informacích prezentovaných velmi zajímavou a přirozenou formou. Vycházejí jak z odborných základů, tak i z konkrétních názorů samotných osob s postižením. Informace, by díky tomu měly oslovit co nejširší spektrum veřejnosti. Příběhy, rady, doporučení i názory budou postupně uveřejňovány na webových stránkách projektu www.chodicilide.cz.

red.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 97 Číslo 4 Únor 2013
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Mgr. Taťána Králová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
Obsah:
Podpora aktivnímu životu
Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 2
Operace oči v Etiopii
Mé vzpomínky
Slepý Francouz úspěšně podniká
Kampaň chodící lidé
Stopy 2 – Mrkev a černé brýle
Chytrý a mluvící mobil
Počítadla na látce
Země nevidomých
Cesta za úplné tmy
Dvě akce
Pozvání na zahraniční dovolenou
Z nabídky Tyflo Vysočina Jihlava

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.