Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 22 listopad 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Bílá pastelka 2011
Ve Vlaštovičkách slavili
Filharmonie s indickým hostem
Moderní přístroje slouží
Zákaly rohovky
GLAUKOM
Nevidomý fanoušek opět vidí
Hudba mě táhla od malička
Sponzorovy problémy
Nevidomá kantorka učí neslyšící
Bez sponzora vyloučeno
Zahrada pro nevidomé
Tma přede mnou i za mnou
Bezhlučné a proto nebezpečné
Zázračné tenisky
Nadaní studenti nevidomým
Oči skryté v dlaních
Karel umí
Z fotbalového života
I N Z E R C E

Hudba mě táhla od malička

Rozhovor s Alenou Schutovou, nevidomou pěvkyní a tiskovou mluvčí
PEStré společnosti, o. p. s.

Jaký byl váš «života běh»?
"Jsem z dvojčat a narodila jsem se spolu s bratrem v polovině
sedmého měsíce. Byli jsme s bráškou umístěni do inkubátoru a já
dostala více kyslíku, než bylo zdrávo. Z porodnice jsem již
odcházela s postižením očí. Maminka nic nevěděla, až po dvou
měsících zjistila, že nevidím. Když totiž na mě zavolala, otočila
jsem se na ni, ale když hračkou zamávala před mým obličejíčkem,
nereagovala jsem."

Váš bratr byl v pořádku?
"Oba jsme měli dětskou mozkovou obrnu a bratr byl na tom hůře po
pohybové stránce, já to odnesla očima. Bratr má sice také
zrakovou vadu, ale nosí jen brýle. Jinak musíme poděkovat naší
mamince, že nás takhle vypiplala. Od malička s námi cvičila
Vojtovu metodu, která bratra tak dala do pořádku, že dnes
normálně chodí. Stejnou péči věnovala i mně."

Jaké školy jste navštěvovala?
"Šla jsem do speciální MŠ pro děti se zrakovým postižením
v Brně-Kohoutovicích, pak na speciální ZŠ a obchodní akademii
také pro zrakově postižené. Nicméně mě stále více táhla hudba,
tak jsem na popud svých kamarádů jednoho dne složila přijímačky
na Konzervatoř Jana Deyla a Střední školu pro zrakově postižené
v Praze. Tu jsem vystudovala, provdala se, rozvedla, našla jsem
si v Praze práci a jsem tady spokojená."

Jak se žije ve velkoměstě nevidomé mladé ženě? Myslíte, že je
rozdíl, žije-li nevidomý člověk na venkově nebo ve městě?
"Ve velkoměstě je mnohem větší možnost uplatnění, vyžití, je koho
navštívit, kam zajít. To platí obecně, a pro nevidomé zvlášť. Na
venkově je to horší i s dopravou - dojíždění do města, za prací,
do školy. Člověk, který má jakékoli postižení nebo znevýhodnění,
musí přijít s nabídkou toho, co umí. A pro takové nabídky je lépe
uzpůsobeno město než vesnice."

Zato město je plné různých nástrah - výkopů, rychle jedoucích
aut...
"Velkoměsta a jeho nástrah se neobávám. Žiji v něm již dlouhou
dobu, a pokud se na cestu soustředím, nemělo by hrozit žádné
nebezpečí. Mám vodicího psa, fenku Toscu, a i když jdu rušnou
ulicí, pejsek za mě kouká. Tosca za mě pracuje, najde místo
k sezení, podá spadlou peněženku, klíče, vyhne se louži...
K samostatnému pohybu je třeba zapojit uši, které mohou velmi
pomoci."

Vodicí pes umí třeba i zastavit auto?
"To ne. Od toho jsem já! Vodicí pes je vycvičen tak, že nesmí bez
podnětu páníčka vstoupit do vozovky. Výkonným centrem je pes, ale
řídicím centrem jsem já. Dokud nedám vodicímu pejskovi povel,
nejde. Pak existuje tzv. inteligentní neposlušnost. Dám psovi
pokyn «jdi vpřed», a pes přesto nejde. Ukáže se totiž, že před
vámi je výkop. V tu chvíli psa musíte pochválit, protože správně
zasáhl a nepustil vás dál. To musí umět každý vodicí pes. Vodicí
psi nejen vidí, ale také přemýšlejí."

Kdy jste v sobě objevila talent na zpěv?
"Od malička jsem ráda zpívala, byl to můj koníček. Na střední
škole jsem začala navštěvovat chrámový sbor. Sbormistryně mi
říkala: «Co ty děláš na obchodní škole?» Potřebuji přece nějaké
vzdělání, říkala jsem jí. Ostatně, neměla jsem ani dost peněz na
to, abych se udržela v Praze na škole - ubytování, stravování,
doprava... Přesto jsem zkusila přijímačky, a vyšlo to. A Konto
Bariéry mi pomohlo první rok tím, že mi přidělilo školní
stipendium, za což bych moc ráda zpětně poděkovala."

Jaký byl váš hlavní obor?
"Můj hlavní obor byla původně hra na kytaru, ale protože jsem
lépe vynikala v mém vedlejším oboru, a tím byl zpěv, stal se
časem mým hlavním oborem."

Jaký je váš typ hlasu a jak vlastně probíhala výuka hudby?
"Mám mezzosoprán. Od malička jsem na základce hrála na klavír.
Ten mi příliš nešel, ale bavilo mě to. Také jsem hrála na
zobcovou flétnu. Většinou jsem hrála podle sluchu, málokdy podle
not. Nepředpokládala jsem totiž, že bych se hudbou někdy mohla
živit.
Již na základce jsme měli hudební nauku a výuka not probíhala asi
tak, že naše paní učitelka, taky nevidomá, zmáčkla nějaký
interval a vylezly konkrétní klapky. A my jsme si hmatem
spočítali, jakou pozici mají jednotlivé noty. Jinak noty je možné
zaznamenat v Braillově notopisu.
Tak jako se každý nevidomý naučí Braillovo písmo, naučili jsme se
my i písmo notové. V podstatě je to tak, že nevidomí hudebníci
musejí hrát zpaměti, protože by jim chyběly ruce, kterými noty
čtou."

Jak jste se učila písně a árie vy?
"Já jsem se nejdříve naučila nazpaměť text, pak jsem si rukama
«pročetla» noty, zabrnkala na klavíru a prozpěvovala jsem si
hlavní melodickou linku. A všechno jsem si fixovala do paměti."

Nevidomí hudebníci jsou tedy více znalí než jejich kolegové,
kteří mají zdravé oči, protože, zkrátka, musejí mít všechno
v hlavě?
"Říká se, že nevidomí hudebníci mají větší hudební talent, ale
není to pravidlo. Nevidomý hudebník má výhodu třeba na zkouškách.
Vidoucí má totiž pořád tendenci do not koukat, a tím se vlastně
stresuje. Nevidomí mají jistotu, protože všechno mají v hlavě,
a koncentrují se už jen na výkon. Já jsem velmi ráda, že jsem
mohla vystudovat právě Deylovu konzervatoř."

Kolik vás bylo studentů v ročníku?
"V prvním ročníku nás bylo 23, byli jsme rozděleni do dvou
skupin. Speciální předměty jako intonace jsme měli ještě
v menších skupinkách. A nástrojové hodiny byly už vysloveně
individuální. Na Deylově konzervatoři se studuje dvouoborově
- hlavní obor a vedlejší obor. Je to proto, že absolvent má větší
uplatnění na trhu práce. Mnoho absolventů působí v «liduškách»
(ZUŠ) jako učitelé hudby.
V našem ročníku byli lidé studující různé nástroje a zpěv.
A kromě nevidomých studentů studovali i studenti bez postižení.
Takže vlastně tato konzervatoř je svým způsobem integrační."

To je zajímavé...
"Je to i proto, že nevidomí studenti nejsou uzavřeni v nějaké
komunitě, jsou v kontaktu s ostatními, naučí se žít s vidoucími.
Mnozí studenti se také účastní nejrůznějších hudebních kurzů
a soutěží, aby tak změřili své síly s posluchači ostatních
konzervatoří.

Účastnila jste se těchto pěveckých soutěží?
"Soutěží jsem za dob mých studií moc nestihla. Mám jedno čestné
uznání ze soutěže konzervatoří v Pardubicích z roku 2007. Spíše
jsem absolvovala hodně hudebních kurzů s Andrejem Kucharským,
pedagogem z Vysoké hudební školy v Mnichově. S ním jsem
absolvovala pěvecké semináře - vybrala jsem si jedno dílo, které
jsem si připravila, doslova jsem ho pitvala, a on radil.
Mám za sebou spolupráci s Danielem Landou, kdy jsem se jako
sboristka podílela na natáčení jeho desky "Neofolk" a "Večer
s písní Karla Kryla", absolvovala jsem s ním i miniturné.
Také mám za sebou menší vystoupení se Symfonickým orchestrem FOK,
který jedenkrát ročně doprovodí ve Španělském sále Pražského
hradu jednoho českého a jednoho zahraničního hudebníka se
zrakovým postižením. Já jsem si připravila skladbu současného
hudebního skladatele Juraje Filase "Poslední sen o starém dubu"
a doprovázel mě Kühnův dětský pěvecký sbor. Další sólový koncert
s FOK byl rok na to, když jsem s nimi připravila tři árie."

A současné nabídky?
"Právě mi přišla jedna nabídka od dirigenta Debashise
Chaudhuriho. Můj občasný pěvecký partner Radek Žalud potřeboval
partnerku na duet z "Dona Giovanniho". Dostala jsem noty a hned
po víkendu jsem měla mít zkoušku. Já jsem však tu árii nikdy
nezpívala. Na smůlu jsem zrovna nastydla a ztratila hlas. Co teď?
Přišla jsem v pátek k lékaři úplně nešťastná, říkám mu, co mě po
víkendu čeká. Lékař mě rychlou kúrou zachránil natolik, že jsem
v pondělí sice nezpívala čistě, ale odvedla jsem to, co jsem
odvést měla. A odměnou bylo to, že mi dirigent Chaudhuri řekl:
«Kolikrát jste to už zpívala?» Řekla jsem po pravdě, že poprvé.
Líbilo se mu to, a tak mi nabídl spolupráci."

Nyní působíte ve společnosti, jež se zabývá výcvikem asistenčních
psů. Ráda byste se ke zpěvu vrátila?
"Moc a moc bych byla ráda. I třeba kdyby to byly dva koncerty
ročně."

Dovolíte také nějaké «ženské» otázky?
"Sem s nimi."

Máte pěstěné, dlouhé nehty - jak si je upravujete?
"Myslím, že žena by měla mít upravené ruce. Už jsem si, kdysi
dávno, prošla obdobím, kdy jsem si sama lakovala nehty. To není
problém - prostě nasadíte štěteček a jedete. Jednou za mnou
přišla kamarádka, že má umělé nehty. Tak je mám taky."

A co líčení? Nebo nějaké kreace s účesem?
"Také se líčím. Rtěnku zvládne každý: vysune se rtěnka, jede se
spodní ret, pak horní a promnou se rty (vše je názorně
předváděno). U očí je to tak: namaluji si víčka pravého oka, pak
levého, otevřu si řasenku a štětečkem se instinktivně trefuji.
Spodní řasy si nelíčím. Líčit se pod očima mě nikdy nenapadlo
a navíc je to pro mě obtížnější. Běžné líčení zvládnu v pohodě.
Maximálně mi někdo, třeba v práci, řekne: «Hele, máš jedno oko
více nalíčené», a já to opravím.
S kadeřnicí nemám dobré zkušenosti. Také se stalo, že jsem přišla
od kadeřnice domů a maminka se úplně zhrozila. Ačkoli tedy nemám
dobré zkušenosti, přece jen jsem našla moc milou a empatickou
kadeřnici. Je to o důvěře a já jí věřím."

Jak ladíte barvy na oblečení?
"Oblečení znám podle hmatu - posuzuji materiál a zapamatuji si,
když mi někdo řekne, jakou to má barvu. Jinak se ptám přátel,
zdali je vhodné to či ono zkombinovat, tedy co se týče barvy.
Jinak existuje pomůcka pro nevidomé nazvaná color test, která
sdělí barvu, ale už neumí říci, že určitá kombinace nejde
dohromady."

Jak mají lidé postupovat, když chtějí na ulici pomoci nevidomým?
"Vždy oslovit a zeptat se, zdali chceme pomoci. Možno se i lehce
dotknout ramene nebo ruky ze strany, kde nemá nevidomý hůl. Je
nutné postavit se zleva, a dopřát nevidomému, aby se vás chytil.
Pak jít jakoby o krůček vpředu, tím se určuje směr chůze. Před
každým schodem nahoru či dolů upozornit. Nikdy nemanipulovat
s vodicím psem. A hlavně - nestrkat. Představte si, že vám někdo
zavře oči a někam vás strká. To je přece nepříjemné každému."

Monika Hoření
27. 9. 2011 Haló noviny

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 22 listopad 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.