Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 22 listopad 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Bílá pastelka 2011 Ve Vlaštovičkách slavili Filharmonie s indickým hostem Moderní přístroje slouží Zákaly rohovky Glaukom Nevidomý fanoušek opět vidí Hudba mě táhla od malička Sponzorovy problémy Nevidomá kantorka učí neslyšící Bez sponzora vyloučeno Zahrada pro nevidomé Tma přede mnou i za mnou Bezhlučné a proto nebezpečné Zázračné tenisky Nadaní studenti nevidomým Oči skryté v dlaních Láska je láska Karel umí Z fotbalového života Inzerce # Bílá pastelka 2011 Výtěžek 12. ročníku celonárodní sbírky Bílá pastelka činí 1 752 230 Kč. "Získané prostředky ze sbírky Bílá pastelka budou stejně jako v letech minulých využity k financování služeb, jež pro nevidomé zajišťují pořadatelé sbírky Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR spolu s Tyfloservisem, o. p. s. a krajskými TyfloCentry", řekl prezident SONS ČR Josef Stiborský. Veřejná sbírka Bílá pastelka se koná u příležitosti Dne bílé hole (15. října), letos proběhla ve středu 12. října. SONS ČR tímto děkuje všem dárcům, kteří také letos minimálním příspěvkem dvacet korun přispěli k udržení služeb pro těžce zrakově postižené. Děkujeme také více než 2 800 dobrovolníkům, především z řad studentů, kteří i přes deštivé počasí na mnoha místech republiky vyšli do ulic. Vděčni jsme samozřejmě všem partnerům Bílé pastelky, jimiž byli: Seznam.cz, Frekvence 1, Interspar, Český rozhlas, Rádio Bonton, Classic FM, Česká spořitelna, OBI, Karton Servis, Duropack a další. Výtěžek sbírky bude opět věnován na speciální výukové programy pro nevidomé a těžce slabozraké občany, v nichž se naučí zvládat základní dovednosti umožňující jim samostatnější existenci a komunikaci s okolím. Jedná se především o kurzy prostorové orientace a výuku čtení a psaní Braillova písma, pořádané obecně prospěšnou společností Tyfloservis, ale i programy (ovládání speciálních pomůcek a komunikačních prostředků pro nevidomé včetně počítačů vybavených speciálním softwarem, podpora zaměstnanosti zrakově postižených aj.), které organizují SONS ČR a krajské obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum. SONS ČR je největší a jedinou celorepublikovou organizací pro lidi se zrakovým postižením. Spolu s Tyfloservisem, o. p. s. a krajskými TyfloCentry zajišťuje převážnou většinu služeb pro nevidomé a těžce zrakově postižené. # Ve Vlaštovičkách slavili Patnácté výročí svého otevření spolu se svými obyvateli i pracovníky slavil Dům sv. Cyrila a Metoděje ve Vlaštovičkách, který Charita Opava vybudovala pro lidi se zrakovým postižením. Oslavy se konaly ve středu 28. září a v tento den se dům také otevřel veřejnosti. "Od čtrnácti hodin si zájemci mohli prohlédnout dům, kompenzační pomůcky, které naši klienti používají, a provedli jsme je i chráněnou dílnou. Věřím, že pro návštěvníky bylo zajímavé, jaké krásné věci dokáží nevidomí vytvořit," řekla vedoucí domu Eva Kubesová. Zatímco otevření Domu sv. Cyrila a Metoděje před 15 lety se zúčastnil biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz, tentokrát se v 15 hodin ve zdejší kapli uskutečnila mše svatá, celebrovaná otcem Petrem Kříbkem. Pak už došlo na zábavu. V programu vystoupil klaun Mirek Bulanda s partnerkou, taneční ukázky předvedl taneční mistr Mirek Spáčil a k tanci a poslechu zahrála country kapela Fram ze Slavkova. Uskutečnila se i módní přehlídka chráněné dílny. Malou kolekci podzimní módy navrhla vedoucí dílny Marie Bennková. V rolích modelek se představili zaměstnankyně dílny, obyvatelé domu a dcery autorky návrhů. "Pokud se někomu věci z naší kolekce líbily, může si je u nás koupit nebo nechat vyrobit na zakázku," ubezpečila Marie Benková. Na oslavy se spolu s dalšími těšila i jedna z prvních obyvatelek domu Iveta Dunková. Nastěhovala se 10. října 1996 s nadějí, že se osamostatní a získá práci. Tenkrát ještě netušila, že zde nalezne nejen skutečný domov a zaměstnání, ale že ve Vlaštovičkách potká i svého manžela Sebastiána. (mk) Region Opavsko # Filharmonie s indickým hostem Mimořádný koncert ke Světovému dni zraku připravil na páteční večer 30. září v Měšťanské besedě Lions Club Plzeň Bohemia ve spolupráci s Plzeňskou filharmonií. Je už záslužnou a ocenění hodnou tradicí, že každoročně Lions Club v Plzni uvádí slavnostní koncert věnovaný především nevidomým a slabozrakým. Výjimečný zážitek však přináší večer pokaždé i mnoha dalším návštěvníkům. Tradicí se už také stalo, že na koncertě vystoupila Plzeňská filharmonie a že ji jako host řídil šestatřicetiletý indický dirigent Debashish Chaudhuri, který jako první Ind začal studovat na Pražské konzervatoři. Na mimořádném koncertě Plzeňské filharmonie pro Lions Club Plzeň Bohemia a hlavně pro nevidomé a slabozraké uvedl s orchestrem českou i světovou hudbu. Nechyběl ani tematicky příznačný "Tmavomodrý svět" Jaroslava Ježka ani "Vltava" ze Smetanova cyklu "Má vlast". Na závěr zazněla Beethovenova symfonie č. 5 e moll zvaná "Osudová". Zazněl i zpěv, a to v áriích a duetech z Mozartových oper "Don Giovanni" a "Figarova svatba" či ze Saint-Saensovy opery "Samson a Dalila". Zpívali Alena Schutová a Radek Žalud. Petr Dvořák Domažlický deník-kráceno # Moderní přístroje slouží Obecně prospěšná společnost Tyfloservis slaví letos dvacet let existence. Plzeňské krajské středisko ročně pomůže zhruba dvěma stovkám nevidomých nebo slabozrakých klientů. Pomáhá s výběrem kompenzačních pomůcek, pořádá pro ně i specializované kurzy. Třicetiletá Linda Ambrožová z Plzně vystudovala doktorský obor antropologie na Filozofické fakultě Západočeské univerzity. Od narození přitom trpí poruchou zraku a postupně o něj přichází. "Už mám jen zbytky. Vidím stíny a obrysy," přibližuje dívka, která kromě vodicího psa využívá různé kompenzační pomůcky. Některé z nich představoval Tyfloservis při zářijovém Dni otevřených dveří u příležitosti svého dvacátého výročí působení. Linda nyní pracuje na poloviční úvazek v jednom občanském sdružení, pro které skenuje knihy, aby si nevidomí a slabozrací mohli najít informace, které potřebují. Do budoucna by se ráda vrátila na katedru antropologie, kde by chtěla přednášet. "Zatím tam ale není místo," vysvětlila mladá žena. Linda Ambrožová využívá v běžném životě řadu pomůcek, které jí usnadňují všechny aktivity. "Zaplaťpánbůh za ně, neumím si to bez nich představit. Díky pomůckám se člověk zapojí relativně normálně do běžného života," přibližuje Ambrožová. Má klasické i televizní lupy a také malou příruční kamerovou lupu. "Tu nosím v kabelce a používám ji třeba na přečtení cen nebo názvů potravin. Je to krátký text a s touhle lupou je to výrazně rychlejší," přibližuje Linda. Doma má také Pichtův psací stroj. Pomůcek je ale mnohem víc, počítače i mobily mají speciální software a mají tedy hlasový výstup. "Nevidomý uživatel pak může používat mobil stejně jako my vidící, přečte se mu SMS. Když zprávu píše, má zpětnou vazbu, jaký znak napsal. Když telefon zvedá, už ví, kdo mu volá," popisuje Martina Hrdonková, vedoucí plzeňského Tyfloservisu. Existují i přístroje, které pomáhají rozeznat barvy. Na Tyfloservis se v Plzni obrací ročně kolem dvou stovek klientů. Pomáhá zrakově postiženým se sociální rehabilitací, učí je co největší soběstačnosti. Pomáhá s výběrem kompenzačních pomůcek, pořádá i různé kurzy, které nevidomým a slabozrakým pomáhají. Podle očního lékaře profesora Pavla Těšínského se počet lidí s poruchami zraku postupně zvyšuje. "Jejich počet poroste zřejmě i do budoucna. Lidé se dožívají vyššího věku, což je provázeno i očními komplikacemi a zhoršením zraku," vysvětluje Těšínský. Zlepšuje se ale léčba, a poruchy zraku po úrazech a zánětlivých onemocněních se naopak daří léčit lépe než dříve. Barbora Němcová 20. 9. 2011 MFD # Zákaly rohovky Rohovka je průhledná kopulovitě zakřivená vrstva pokrývající přední část oční koule spolu se sklérou. Je důležitou součástí aparátu oka lámající světlo. Zákaly rohovky jsou známy již od starověku. Celosvětově se podílejí na 5% příčin slepoty. Ve středověku vznikaly jizvy rohovky často jako následek infekčních chorob, zejména neštovic. Léčba těchto zákalů byla obtížná, zkoušela se chirurgická ztenčení rohovky a na přelomu 19. - 20. století poprvé transplantace lidské rohovky. Zákaly rohovky se často vyskytují se systémovými, očními nebo dědičnými chorobami. Většinou jde o uloženiny lipidů, pravidelně či nepravidelně usazené v různých vrstvách rohovky, barviv - železa např. po úrazech, mědi při dlouho ponechaném měděném tělísku v oku po broušení, zlata a stříbra při léčbě preparáty obsahujícími tyto kovy. Některé zákaly vznikají po úrazech - např. při poleptání vápnem či dlouhotrvajících zánětech (např. po virových zánětech rohovky, u trachomu). Je také známa degenerace u osob vystavených UV záření, působení prachu a písku. Zakalení rohovky může být v centru rohovky či na jejím okraji. Příznaky Některé zákaly nemusí žádné obtíže způsobovat, ale zákal rohovky může být viditelný a vadit kosmeticky. Jiné se mohou projevit sníženou zrakovou ostrostí nebo světloplachostí, slzením, pocity škrábání a pocity cizího tělíska v oku. Diagnostika Oční specialista provede anamnézu, vyšetření zrakové ostrosti, vyšetření na štěrbinové lampě a další speciální vyšetření. Terapie Pokud nezpůsobují obtíže, léčba není nutná. Symptomatická terapie je na místě při popsaných subjektivních obtížích pacienta - používají se náhrady slz ve formě různých kapek a používají se i kontaktní čočky. Při poruše vidění je nutná chirurgická léčba, např. tzv. abraze epitelu - seškrab svrchní vrstvy rohovky a transplantace rohovky. 12. 9. 2011 chytrazena.cz # GLAUKOM Počet nemocných zeleným zákalem rok od roku stoupá Každým rokem stoupá podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR počet lidí, kteří trpí onemocněním zeleného zákalu - glaukomem. Ani Vysočina není bohužel výjimkou. Zatímco v roce 2000 bylo diagnostikováno 195 153 pacientů s tímto problémem, o pět let později to bylo již 276 622 pacientů a za další čtyři roky lze sledovat další nárůst na 299 tisíc pacientů se zeleným zákalem. Tímto onemocněním trpí většinou lidé nad 65 let a častěji se vyskytuje u žen. Například oční oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodě má k dispozici celkem 12 lůžek. Ročně hospitalizuje 582 pacientů, ambulantně ošetří 13 941 pacientů. "Naše oční oddělení má veškeré moderní přístroje pro diagnostiku glaukomu a poskytuje léčbu a péči pacientům postiženým tímto onemocněním," řekla mluvčí havlíčkobrodské nemocnice Petra Černo. Nejčastějším druhem zeleného zákalu je podle mluvčí takzvaný glaukom s otevřeným úhlem. Riziko onemocnění stoupá s přibývajícím věkem. Zpočátku zpravidla nezpůsobuje pacientům žádné bolesti ani jiné obtíže a je zpravidla odhalen během kontroly u očního lékaře, například při předpisu brýlí. Většinou oftalmolog zjistí zvýšení nitroočního tlaku, způsobený postupným "ucpáním" odtokových cest. Glaukom lze jen zastavit Zelený zákal nelze zcela vyléčit, je pouze možné zastavit jeho další vývoj a tím předejít závažnějším změnám ve zrakovém nervu, které jsou nevratné. Neléčený glaukom může skončit úplnou slepotou. "Většina lidí nemá šanci glaukom rozpoznat, protože je zpočátku zcela bez příznaků. Důležité je absolvovat důkladné oční vyšetření, na základě kterého určí lékaři správný postup v léčbě, která zamezí dalšímu rozvoji nemoci. Každý člověk starší 40 let by měl absolvovat alespoň jedenkrát ročně preventivní vyšetření, zvláště pokud se glaukom vyskytuje v rodině," řekla Věra Kalandrová, primářka brněnské oční kliniky NeoVize Brno. Nejlepším způsobem, jak zachytit zelený zákal včas, jsou pravidelné oční kontroly. Během vyšetření oční lékař pomocí speciálního přístroje, tonometru, změří nitrooční tlak. Vyšetření je zcela nebolestivé a trvá několik vteřin. V případě podezření na zelený zákal vyšetří také zorné pole a rozsah periferního vidění, takzvanou perimetrii. Dále se vyšetří zrakový nerv a vrstva nervových vláken. "Všechny potřebné přístroje máme na našem očním oddělení," připomněla mluvčí Černo. Léčba může zastavit nebo výrazně zpomalit zhoršování vidění. Principem je snížení nitroočního tlaku, a to buď zlepšením odtoku nitrooční tekutiny z oka, nebo snížením její tvorby. Možností jsou například oční kapky, které snižují nitrooční tlak, nebo, pokud léčba kapkami není účinná, lékařské zákroky laserem či operační zákrok. Nebolestivý výkon Operace zeleného zákalu spočívá v utvoření otvoru v duhovce laserem, jde o takzvanou laserovou iridotomii. "Jde vlastně o nebolestivý operační výkon a ošetření lze provádět i ambulantně. Na operačním sále provádíme nitrooční operaci takzvanou trabekulektomii. Operace zeleného zákalu je poslední možností léčby tohoto onemocnění," uzavřela mluvčí Černo. Co to je glaukom? Glaukom je onemocnění, při kterém dochází k postupnému poškozování zrakového nervu. Většinou je podstatou glaukomu zvýšení tlaku tekutiny uvnitř oka (nitrooční tlak, NOT, AT). Vysoký tlak utlačuje vlákna zrakového nervu a způsobuje jejich postupné odumírání. Snižování počtu vláken zrakového nervu se projevuje zužováním zorného pole a později i zhoršením zrakové ostrosti. "Označení zelený zákal je zavádějící, podstatou onemocnění není zakalení čočky, ale zvyšování nitroočního tlaku, který glaukom vytvoří. V případech špatné diagnózy může dojít k tomu, že pacienti léčení kvůli glaukomu mohou ve skutečnosti trpět oční hypertenzí," vysvětluje doktorka Lucie Valešová, primářka pražské oční kliniky. Štěpánka Saadouni 13. 9. 2011, Havlíčkobrodský deník # Nevidomý fanoušek opět vidí Osmačtyřicetiletý fotbalový fanoušek Karel Lukš ze Starého Města je od klukovských let nevidomý, v patnácti ho oslepilo hašené vápno. Přesto chodil na fotbal, nechával si vyprávět, co se na hřišti děje, vychutnával si atmosféru. Dlouhých 33 let to takhle bylo. Od letoška se ovšem po zdařilé transplantaci rohovky na své milované Slovácko chodí dívat! Do pravého oka mu zrak vrátili na oční klinice ve Zlíně. "Zázrak pochopí jen ten, kdo oslepl, je to něco neskutečného," svěřuje se Lukš, který s týmem absolvoval spoustu zájezdů. Se svou manželkou, která normálně vidí, má 22letého syna. "Jak kluk rostl, stával se z něj reportér, každý zápas mi do detailu popisoval. Teď už nemusí," usměje se s hrdostí Lukš, oblečený do dresu Slovácka, který mu podepsali všichni hráči. Znalosti o klubu má vpravdě encyklopedické. "Nejvyšší výhra v lize? 5:0 nad Hradcem a Plzní, ale už je to osm a jedenáct let. Nejlepší střelec klubu? Jirka Kowalík, 34 gólů," vyhrkne. Díky operaci vidí na pravé oko zhruba z 25 procent. Domácí v bílých dresech identifikuje z tribuny dokonale. "Zelená mi ale splývá s trávníkem," vysvětluje. "Takže zápas s Jabloncem bude trošku složitější, ale pořádně se podívám, jak vypadá zblízka František Komňacký, který na Slovácku úspěšně působil," těší se. Od lékařů ví, že mu zrak nemusí vydržet napořád, proto si užívá každého dne. "A chci vzkázat lidem, kteří se denně hádají o malichernosti: Zkuste si třeba na den zavázat oči šálou a uvidíte, jak se vám v hlavě rozjasní, až ji sundáte," uzavírá. 27. 9. 2011 (jč) # Hudba mě táhla od malička Rozhovor s Alenou Schutovou, nevidomou pěvkyní a tiskovou mluvčí PEStré společnosti, o. p. s. Jaký byl váš «života běh»? "Jsem z dvojčat a narodila jsem se spolu s bratrem v polovině sedmého měsíce. Byli jsme s bráškou umístěni do inkubátoru a já dostala více kyslíku, než bylo zdrávo. Z porodnice jsem již odcházela s postižením očí. Maminka nic nevěděla, až po dvou měsících zjistila, že nevidím. Když totiž na mě zavolala, otočila jsem se na ni, ale když hračkou zamávala před mým obličejíčkem, nereagovala jsem." Váš bratr byl v pořádku? "Oba jsme měli dětskou mozkovou obrnu a bratr byl na tom hůře po pohybové stránce, já to odnesla očima. Bratr má sice také zrakovou vadu, ale nosí jen brýle. Jinak musíme poděkovat naší mamince, že nás takhle vypiplala. Od malička s námi cvičila Vojtovu metodu, která bratra tak dala do pořádku, že dnes normálně chodí. Stejnou péči věnovala i mně." Jaké školy jste navštěvovala? "Šla jsem do speciální MŠ pro děti se zrakovým postižením v Brně-Kohoutovicích, pak na speciální ZŠ a obchodní akademii také pro zrakově postižené. Nicméně mě stále více táhla hudba, tak jsem na popud svých kamarádů jednoho dne složila přijímačky na Konzervatoř Jana Deyla a Střední školu pro zrakově postižené v Praze. Tu jsem vystudovala, provdala se, rozvedla, našla jsem si v Praze práci a jsem tady spokojená." Jak se žije ve velkoměstě nevidomé mladé ženě? Myslíte, že je rozdíl, žije-li nevidomý člověk na venkově nebo ve městě? "Ve velkoměstě je mnohem větší možnost uplatnění, vyžití, je koho navštívit, kam zajít. To platí obecně, a pro nevidomé zvlášť. Na venkově je to horší i s dopravou - dojíždění do města, za prací, do školy. Člověk, který má jakékoli postižení nebo znevýhodnění, musí přijít s nabídkou toho, co umí. A pro takové nabídky je lépe uzpůsobeno město než vesnice." Zato město je plné různých nástrah - výkopů, rychle jedoucích aut... "Velkoměsta a jeho nástrah se neobávám. Žiji v něm již dlouhou dobu, a pokud se na cestu soustředím, nemělo by hrozit žádné nebezpečí. Mám vodicího psa, fenku Toscu, a i když jdu rušnou ulicí, pejsek za mě kouká. Tosca za mě pracuje, najde místo k sezení, podá spadlou peněženku, klíče, vyhne se louži... K samostatnému pohybu je třeba zapojit uši, které mohou velmi pomoci." Vodicí pes umí třeba i zastavit auto? "To ne. Od toho jsem já! Vodicí pes je vycvičen tak, že nesmí bez podnětu páníčka vstoupit do vozovky. Výkonným centrem je pes, ale řídicím centrem jsem já. Dokud nedám vodicímu pejskovi povel, nejde. Pak existuje tzv. inteligentní neposlušnost. Dám psovi pokyn «jdi vpřed», a pes přesto nejde. Ukáže se totiž, že před vámi je výkop. V tu chvíli psa musíte pochválit, protože správně zasáhl a nepustil vás dál. To musí umět každý vodicí pes. Vodicí psi nejen vidí, ale také přemýšlejí." Kdy jste v sobě objevila talent na zpěv? "Od malička jsem ráda zpívala, byl to můj koníček. Na střední škole jsem začala navštěvovat chrámový sbor. Sbormistryně mi říkala: «Co ty děláš na obchodní škole?» Potřebuji přece nějaké vzdělání, říkala jsem jí. Ostatně, neměla jsem ani dost peněz na to, abych se udržela v Praze na škole - ubytování, stravování, doprava... Přesto jsem zkusila přijímačky, a vyšlo to. A Konto Bariéry mi pomohlo první rok tím, že mi přidělilo školní stipendium, za což bych moc ráda zpětně poděkovala." Jaký byl váš hlavní obor? "Můj hlavní obor byla původně hra na kytaru, ale protože jsem lépe vynikala v mém vedlejším oboru, a tím byl zpěv, stal se časem mým hlavním oborem." Jaký je váš typ hlasu a jak vlastně probíhala výuka hudby? "Mám mezzosoprán. Od malička jsem na základce hrála na klavír. Ten mi příliš nešel, ale bavilo mě to. Také jsem hrála na zobcovou flétnu. Většinou jsem hrála podle sluchu, málokdy podle not. Nepředpokládala jsem totiž, že bych se hudbou někdy mohla živit. Již na základce jsme měli hudební nauku a výuka not probíhala asi tak, že naše paní učitelka, taky nevidomá, zmáčkla nějaký interval a vylezly konkrétní klapky. A my jsme si hmatem spočítali, jakou pozici mají jednotlivé noty. Jinak noty je možné zaznamenat v Braillově notopisu. Tak jako se každý nevidomý naučí Braillovo písmo, naučili jsme se my i písmo notové. V podstatě je to tak, že nevidomí hudebníci musejí hrát zpaměti, protože by jim chyběly ruce, kterými noty čtou." Jak jste se učila písně a árie vy? "Já jsem se nejdříve naučila nazpaměť text, pak jsem si rukama «pročetla» noty, zabrnkala na klavíru a prozpěvovala jsem si hlavní melodickou linku. A všechno jsem si fixovala do paměti." Nevidomí hudebníci jsou tedy více znalí než jejich kolegové, kteří mají zdravé oči, protože, zkrátka, musejí mít všechno v hlavě? "Říká se, že nevidomí hudebníci mají větší hudební talent, ale není to pravidlo. Nevidomý hudebník má výhodu třeba na zkouškách. Vidoucí má totiž pořád tendenci do not koukat, a tím se vlastně stresuje. Nevidomí mají jistotu, protože všechno mají v hlavě, a koncentrují se už jen na výkon. Já jsem velmi ráda, že jsem mohla vystudovat právě Deylovu konzervatoř." Kolik vás bylo studentů v ročníku? "V prvním ročníku nás bylo 23, byli jsme rozděleni do dvou skupin. Speciální předměty jako intonace jsme měli ještě v menších skupinkách. A nástrojové hodiny byly už vysloveně individuální. Na Deylově konzervatoři se studuje dvouoborově - hlavní obor a vedlejší obor. Je to proto, že absolvent má větší uplatnění na trhu práce. Mnoho absolventů působí v «liduškách» (ZUŠ) jako učitelé hudby. V našem ročníku byli lidé studující různé nástroje a zpěv. A kromě nevidomých studentů studovali i studenti bez postižení. Takže vlastně tato konzervatoř je svým způsobem integrační." To je zajímavé... "Je to i proto, že nevidomí studenti nejsou uzavřeni v nějaké komunitě, jsou v kontaktu s ostatními, naučí se žít s vidoucími. Mnozí studenti se také účastní nejrůznějších hudebních kurzů a soutěží, aby tak změřili své síly s posluchači ostatních konzervatoří. Účastnila jste se těchto pěveckých soutěží? "Soutěží jsem za dob mých studií moc nestihla. Mám jedno čestné uznání ze soutěže konzervatoří v Pardubicích z roku 2007. Spíše jsem absolvovala hodně hudebních kurzů s Andrejem Kucharským, pedagogem z Vysoké hudební školy v Mnichově. S ním jsem absolvovala pěvecké semináře - vybrala jsem si jedno dílo, které jsem si připravila, doslova jsem ho pitvala, a on radil. Mám za sebou spolupráci s Danielem Landou, kdy jsem se jako sboristka podílela na natáčení jeho desky "Neofolk" a "Večer s písní Karla Kryla", absolvovala jsem s ním i miniturné. Také mám za sebou menší vystoupení se Symfonickým orchestrem FOK, který jedenkrát ročně doprovodí ve Španělském sále Pražského hradu jednoho českého a jednoho zahraničního hudebníka se zrakovým postižením. Já jsem si připravila skladbu současného hudebního skladatele Juraje Filase "Poslední sen o starém dubu" a doprovázel mě Kühnův dětský pěvecký sbor. Další sólový koncert s FOK byl rok na to, když jsem s nimi připravila tři árie." A současné nabídky? "Právě mi přišla jedna nabídka od dirigenta Debashise Chaudhuriho. Můj občasný pěvecký partner Radek Žalud potřeboval partnerku na duet z "Dona Giovanniho". Dostala jsem noty a hned po víkendu jsem měla mít zkoušku. Já jsem však tu árii nikdy nezpívala. Na smůlu jsem zrovna nastydla a ztratila hlas. Co teď? Přišla jsem v pátek k lékaři úplně nešťastná, říkám mu, co mě po víkendu čeká. Lékař mě rychlou kúrou zachránil natolik, že jsem v pondělí sice nezpívala čistě, ale odvedla jsem to, co jsem odvést měla. A odměnou bylo to, že mi dirigent Chaudhuri řekl: «Kolikrát jste to už zpívala?» Řekla jsem po pravdě, že poprvé. Líbilo se mu to, a tak mi nabídl spolupráci." Nyní působíte ve společnosti, jež se zabývá výcvikem asistenčních psů. Ráda byste se ke zpěvu vrátila? "Moc a moc bych byla ráda. I třeba kdyby to byly dva koncerty ročně." Dovolíte také nějaké «ženské» otázky? "Sem s nimi." Máte pěstěné, dlouhé nehty - jak si je upravujete? "Myslím, že žena by měla mít upravené ruce. Už jsem si, kdysi dávno, prošla obdobím, kdy jsem si sama lakovala nehty. To není problém - prostě nasadíte štěteček a jedete. Jednou za mnou přišla kamarádka, že má umělé nehty. Tak je mám taky." A co líčení? Nebo nějaké kreace s účesem? "Také se líčím. Rtěnku zvládne každý: vysune se rtěnka, jede se spodní ret, pak horní a promnou se rty (vše je názorně předváděno). U očí je to tak: namaluji si víčka pravého oka, pak levého, otevřu si řasenku a štětečkem se instinktivně trefuji. Spodní řasy si nelíčím. Líčit se pod očima mě nikdy nenapadlo a navíc je to pro mě obtížnější. Běžné líčení zvládnu v pohodě. Maximálně mi někdo, třeba v práci, řekne: «Hele, máš jedno oko více nalíčené», a já to opravím. S kadeřnicí nemám dobré zkušenosti. Také se stalo, že jsem přišla od kadeřnice domů a maminka se úplně zhrozila. Ačkoli tedy nemám dobré zkušenosti, přece jen jsem našla moc milou a empatickou kadeřnici. Je to o důvěře a já jí věřím." Jak ladíte barvy na oblečení? "Oblečení znám podle hmatu - posuzuji materiál a zapamatuji si, když mi někdo řekne, jakou to má barvu. Jinak se ptám přátel, zdali je vhodné to či ono zkombinovat, tedy co se týče barvy. Jinak existuje pomůcka pro nevidomé nazvaná color test, která sdělí barvu, ale už neumí říci, že určitá kombinace nejde dohromady." Jak mají lidé postupovat, když chtějí na ulici pomoci nevidomým? "Vždy oslovit a zeptat se, zdali chceme pomoci. Možno se i lehce dotknout ramene nebo ruky ze strany, kde nemá nevidomý hůl. Je nutné postavit se zleva, a dopřát nevidomému, aby se vás chytil. Pak jít jakoby o krůček vpředu, tím se určuje směr chůze. Před každým schodem nahoru či dolů upozornit. Nikdy nemanipulovat s vodicím psem. A hlavně - nestrkat. Představte si, že vám někdo zavře oči a někam vás strká. To je přece nepříjemné každému." Monika Hoření 27. 9. 2011 Haló noviny # Sponzorovy problémy Přístroje za víc než půl milionu korun věnoval až dosud dětskému oddělení znojemské nemocnice nevidomý Pavel Kubíček. V září přidal infúzní pumpu za třiaosmdesát tisíc korun. Je ale možné, že letošní dar byl poslední. Prostředky na přístroje pro dětské oddělení získává každý rok z Topinkyády, která se opakovaně koná v Dyjákovicích. "Rok od roku jsou přípravy a konání celé akce těžší a těžší. Je problém získat peníze od sponzorů. Na jedné straně podnikatelé pláčou štěstím nad inkubátorem, že jim lékař a přístroj zachránili miminko. Potom ale jsou schopni, když za nimi člověk přijde požádat o dar, vzít na něj hůl a pustit psa," posteskl si Kubíček. Pavel Kubíček sám jako pacient strávil kus života na dětském oddělení ve znojemské nemocnici. Ví, že je stále potřeba nových přístrojů. I proto začal pořádat Topinkyádu, jejíž výtěžek pak věnoval na péči o děti. "Snažíme se každý rok udělat program jiný, oživit ho a obměnit. Účinkující ale dnes nechtějí vystupovat zadarmo. Byť ví, že své děti také vozí do znojemské nemocnice. Myslí si, že přístroje, které jsou na oddělení, jsou samozřejmostí," konstatoval Kubíček. Problémem nejsou jen peníze. Kubíček se setkává i s lidskou bezohledností. "V okolních obcích dělají takové naschvály, že v den konání Topinkyády udělají taneční zábavu. My se snažíme vyhnout všem akcím, abychom se s nimi nekřížili. Nemám v úmyslu někomu kazit aki, protože vím, co to stojí úsilí. Náklady jsou stejné, ať přijde sto nebo tisíc lidí," zamyslel se Kubíček. Přestože zatím ukončení Topinkyády nechce definitivně ohlásit, má jasno o dalších podmínkách a prioritách, přes které už nechce jít. "Pokud výtěžek z akce začne výrazně klesat, tak to skončím. Je to oběť i od mojí manželky, která mi pomáhá. Příprava trvá opravdu celý rok a já nechci nadmíru zatížit svoji rodinu," prohlásil Kubíček. Kubíčkových darů si v nemocnici velice váží. "Pavel už nám věnoval přístroje za víc než půl milionu korun. Je to náš největší sponzor. Je to výjimečná bytost, jedinečný člověk. Nevím, jestli v životě někoho takového ještě potkám," řekl jedním dechem primář dětského oddělení Petr Bloudíček. Od září je jeho oddělení bohatší o novou infúzní pumpu a dávkovač v hodnotě třiaosmdesát tisíc. "To je super. Tenhle typ je vynikající," jásal primář při rozbalování balíku s infúzní pumpou, který mu organizátor Topinkyády věnoval. Pavel Kubíček má těžkou cukrovku a od sedmadvaceti let je nevidomý. I přes svůj velký handicap se snaží pomáhat nemocným dětem. "Dělám to především kvůli dvěma věcem. Za prvé mi na dětském oddělení zachránili život. Za druhé je to proto, že na jiných odděleních leží dospělí lidé, třeba podnikatelé, kteří by mohli přispět. Na dětském oddělení jsou ale většinou děti mladých rodičů, kteří moc peněz nemají. Jsem rád, že já mohu pomoci alespoň přístroji," vysvětlil své počínání. Romana Holišová 23. 9. 2011 Znojemské noviny # Nevidomá kantorka učí neslyšící Nevidomá kantorka a neslyšící studenti. Že to nejde dohromady? Eva Zichová a její studenti ze Střední zdravotnické školy v Praze-Radlicích jsou i přes bariéru vytvořenou rozdílným postižením fungující tým. Pomáhá jim v tom tlumočník. Ve třetím ročníku střední zdravotnické školy pro sluchově postižené začala poslední hodina - občanská výchova. Studenti sedí v půlkruhu ve svých lavicích a sledují kmitající ruce překladatele Petra Pánka. Právě jim do znakové řeči tlumočí úkol, který jim vyučující Eva Zichová zadala. Sklánějí se nad papírem a rozepisují se o svých právech a svobodách. "Ještě studenti píší?" ptá se Eva Zichová po několika minutách tlumočníka. Z toho je zřejmé, že Petr Pánek v této hodině vůbec nemá podružnou roli. Nezprostředkovává jen komunikaci mezi učitelkou a žáky, ale pro vyučující je očima i ušima zároveň. Zatímco studenti ji mohou alespoň vidět, ona je nevidí ani neslyší. Petr jí pomáhá utvořit si obraz o dění ve třídě. Jaké to ale pro Evu je, když se studenty může komunikovat jen zprostředkovaně a nemůže si podle hlasu a mluveného projevu udělat obrázek o osobnosti každého z nich? "Podle hlasu vycítím, jaký člověk je. Tohle mi u neslyšících studentů opravdu chybí," připouští. Zároveň ale vyvrací domněnku, že by pro ni byli jen abstraktními bytostmi. "Studenti vydávají různé zvuky a slyším jejich pohyby. Každý z nich je tak pro mě něčím charakteristický." Ani pro studenty však není vždy jednoduché vyrovnat se s překážkami, které mezi ně a nevidomou kantorku rozdílná postižení staví. Není-li nablízku někdo, kdo by jim pomohl se dorozumět, je vzájemná komunikace nemožná. "Když třeba ráno paní profesorku potkám při příchodu do školy, tak nevím, jak ji pozdravit," říká studentka Alena. "Kdybych jí poklepala na rameno, jen bych ji popletla, protože nemůžu mluvit a ona by stejně nevěděla, o koho jde. Tak ji pozdravím alespoň v duchu." Eva Zichová na střední zdravotnické škole pro neslyšící učí už od roku 2002, kdy se škola po povodních přestěhovala z Berouna do Prahy. "Tehdy za mnou přišel náš pan ředitel Ivan Antov, ředitel středních škol pro zrakově postižené v Praze-Nových Butovicích a ptal se mě, jestli bych byla ochotná odučit několik hodin na škole pro neslyšící," vzpomíná Eva. "Moje první reakce byla, jestli její paní ředitelka ví, že nevidím." Přes počáteční nejistotu se přenesla až poté, co se seznámila s průběhem výuky ve svém budoucím působišti a zjistila, že bude mít v hodině tlumočníka. Svou práci vzala velmi vážně a pořád se snaží pro své žáky dělat maximum. O tom ostatně svědčí pečlivost, s jakou se na hodiny připravuje. Ve svých přípravách se snaží zohlednit fakt, že pro neslyšící je čeština cizí jazyk a některé cizojazyčné pojmy jsou pro ně bez vysvětlení nepochopitelné. Z jejích příprav už dokonce vznikla učebnice. "Dějepis pro první ročník" je na CD, a to jak v textové podobě, tak ve znakové řeči. Ale stále má Eva Zichová pocit nedodělané práce. Dosud vydaná učebnice obsáhne jen část látky pro daný ročník a na publikace pro ostatní ročníky už nejsou finance. I přes to, že mezi jejím světem a světem neslyšících leží neproniknutelná hranice, dokáže se naladit na stejnou vlnu se žáky a navázat alespoň vnitřní kontakt. Snad právě proto Evu Zichovou práce ve škole pro neslyšící skutečně naplňuje. Mezi studenty a kolegy se podle svých slov cítí dobře. "Jsem tu spokojená. Je to jiný svět, jiné problémy. Ukazuje mi to svět neslyšících, o kterém jsem dřív měla úplně zkreslené představy." Kdo je PhDr. Eva Zichová (52) O zrak přišla po nemoci ve 20 letech. Vystudovala český jazyk a dějepis na FF UK v Praze. Již 26 let učí na Gymnáziu pro zrakově postižené v Praze-Nových Butovicích. Na střední zdravotnické škole pro sluchově postižené pracuje od roku 2002. Vyučuje zde dějepis a občanskou výchovu. Anna Burdová 1. 9. 2011 Můžeš # Bez sponzora vyloučeno Jedním z hlavních lákadel lezení ve skalách je výhled z vrcholu. Nevidomého horolezce Jana Říhu ale nahoře žádné takové potěšení nečeká. Jak takový výstup poslepu probíhá a co z něj mladý muž z České Skalice vlastně má? Proč jste si vybral jako svůj hlavní koníček právě lezení? "Dělám to čistě pro radost a dobrý pocit z toho, že sportuji. Člověk může sedět doma a litovat se, anebo najít vůli něco dělat a někoho, kdo do toho půjde s ním. Potom už je vlastně jedno, zda leze, nebo se věnuje něčemu jinému." V čem se liší vaše technika od lezení kolegů, kteří vidí? "Vždycky lezu s někým, kdo mi popisuje chyty. Navigují mě podle hodinových ručiček - říkají mi třeba: ruku dej na jedenáctou, nohu na devátou apod. Stejně to funguje na skále i lezecké stěně; ve skalách jsou ale i místa, kde mě partner nevidí. Tam potom musím po hmatu hledat, což je samozřejmě nebezpečnější a déle mi to trvá. Dost často lezu jako druhý, ale tam, kde to znám, někdy lezu i na první pozici." V jakém stupni obtížnosti cesty zvládáte? "Vzhledem k tomu, že skutečně nevidím ani náznak struktury skály před sebou, mám nějaké limity. Přesto lezu i cesty, které jsou v oficiální stupnici označené jako neobyčejně těžké a je při jejich zdolávání nezbytná dobrá technika a spolehlivé jištění. Lehké cesty lezu bez jakékoliv nápovědy. Na těch těžších už mi ale radí kolegové. Třeba se mi stalo, že jsem nemohl trefit poslední chyt. Bez pomoci bych tam zřejmě zůstal viset." Uvědomujete si nějak hloubku pod vámi? "Já ji nevidím, takže strach nemám. Srázy si nijak nepředstavuji, jen podle hluku pode mnou poznám, že jsem výš. Nepoznám ale, v kolika jsem metrech, to mi musí někdo říct. Na vrcholu na skále mi taky vždycky kamarádi popisují, co vidí." Co je pro vás v horách nejobtížnější? "Když lezu nahoru, můžu si všechno prohlédnout rukama. Občas se stane, že si vyberu menší úchyt, než bych měl. O centimetr vedle může být lepší, ale já o něm nevím, takže nevědomky volím zbytečně obtížnou cestu. Paradoxně pro mě ale bývá nejtěžší pěší sestup. Víc mě bolí kolena a hlavně v místech, kde se drolí různé sutě, potřebuji velmi přesnou navigaci." Co je pro vás při výstupech nejdůležitější? "Samozřejmě zdraví. Snažíme se nejít bezhlavě a raději se vrátíme, než aby se pak psalo, že zase někdo někde zůstal." Jak na váš handicap reagují vaši spolulezci? "Lezu jen s lidmi, kterým věřím, že mě nepustí. Když se mnou jde někdo na stěnu poprvé, občas z něj cítím nejistotu. Ale časem si vyzkouší, že se na mě může při jištění taky spolehnout, a uklidní se. Občas dokonce úplně cizí lidé utrousí pochvalu, s negativními reakcemi jsem se zatím nesetkal." Jak se připravujete na expedice? "Vlastně se připravuji celoročně. Lezení je fyzicky náročné, takže se věnuju hlavně kondičnímu běhání. Cvičím ale i doma na hrazdě a samozřejmě na stěně. Před expedicí do hor jsou pak přípravy mnohem intenzivnější a rozmanitější. Důležité je připravit tělo na velký zápřah." Kam jste už všude vylezl a co bude vaší příští destinací? "Z toho, co jsem vylezl, lidi asi nejvíc zajímá zdolání vrcholu žulového monolitu El Capitan v Yosemitském národním parku v Kalifornii při expedici On the sun 2007. Lezli jsme cestou známou jako The Nose. Podle dostupných informací jsem byl druhý nevidomý člověk na světě, který na vrchol vylezl. Zajímavá je ale i domácí propast Macocha. Kromě skal lezu poslední dobou i na vrcholy hor. Kamarád Janek Bednařík vymyslel projekt "Schody do nebe", který je obdobou 7 Summite (zdolávání nejvyšších hor sedmi kontinentů). Teď plánujeme cestu do Argentiny, chceme pokořit Aconcaguu, která má 6962 metrů nad mořem." Co zahrnuje projekt "Schody do nebe? "Cílem je postupně vylézt nejvýš, kam to jde. Prostě pokud to okolnosti dovolí, tak každý rok vystoupat alespoň o jeden schůdek výš. Nejprve jsme zdolali v létě roku 2008 Elbrus, nejvyšší horu Kavkazu, tedy Ruska a zároveň i Evropy, která má vrchol v 5642 metrech. V únoru 2009 jsme vystoupali výš, na nejvyšší africkou horu Kilimandžáro - 5895 metrů. Pokud vše dobře dopadne, tak se v lednu příštího roku vydáme do jihoamerických And." Jak dlouho už lezete? "Od roku 1992. Chodil jsem tehdy na učiliště a na internátě jsme měli vychovatele, který nám postavil stěnu. Chytlo mě to, sehnal jsem si časem základní vybavení a začal pravidelně lézt. Kromě desítek hor tady v Česku jsem letos na jaře slezl Gerlach, před pár lety Mont Blanc, Elbrus..." Jste předsedou oddílu nevidomých horolezců MATAHARI. Kolik máte členů? "Je nás asi dvacet. Kromě toho, že chodíme do skal a snažíme se propagovat lezení mezi nevidomými, jsme nedávno organizovali lezení pro neslyšící. Také pořádáme lezecká setkání ve škole pro zrakově postiženou mládež v pražských Nových Butovicích. Snažíme se nevidomým horolezcům pomáhat se sháněním vybavení nebo slevami na trénink na stěně a dáváme je do kontaktu s lidmi, kteří jsou ochotni s nevidomými lézt." Který výstup byl pro vás zatím nejtěžší? "Hodně těžký byl skalní masiv El Capitan, což je skoro kilometr vysoká kolmá stěna. Vůbec nejtěžší pro mě ale bylo Kilimandžáro, kde je hodně kamenité suti." Máte nějakou oblíbenou horu? "Nejradši lezu na pískovcových skalách, třeba v Českém ráji, na Malé Skále nebo v Tisé. Pískovec je příjemný na omak a je to takový typický český materiál." Horolezecká expedice něco stojí, kde na ně berete peníze? "Expedice stojí od čtvrt milionu až do milionu korun v případě Himálaje. Peníze se samozřejmě shánějí těžko. Pomáhají sponzoři, velcí i malí. Cílem expedice je pak nejen výstup, ale také zajištění dokumentace, která sponzorům přinese reklamu. Jinak to dneska ani nejde. Už jedenáct let pracuji v kanceláři prezidenta republiky jako kurýr, po kancelářích roznáším poštu. Zahraniční expedice jsou pro mě bez sponzora vyloučené." Lucie Kavanová 12. 9. 2011 Respekt # Zahrada pro nevidomé V pátek 23. září byla za hojné účasti představitelů města a medií slavnostně otevřena Zahrada pro nevidomé a slabozraké v Olomouci. O jejím zamýšleném vybudování byla veřejnost dlouho dopředu informována, nyní se tento záměr podařilo realizovat. Zásluhu na tom má vedení a. s. Flora Olomouc, která získala potřebné prostředky od statutárního města Olomouce. Autorem projektu je architekt Ivar Otruba. Záměr byl konzultován s pracovníky TyfloCentra a Tyfloservisu Olomouc. Zahrada se nachází v areálu Botanické zahrady, vchod je z Bezručových sadů. Vstup pro držitele průkazů ZTP a ZTP/P je volný. V prostoru zahrady se nachází vyvýšený záhon, na němž je vysázeno 80 druhů zajímavých bylin a okrasných rostlin, které si návštěvníci mohou prohlédnout za pomoci hmatu a čichu. Vysázeno je zde nově i 30 okrasných keřů a stromů, které jsou rovněž určeny k hmatovému prohlížení. Rostliny jsou označeny jak v běžném, tak v Braillově písmu. V Botanické zahradě je celá řada dalších prvků, které určitě také zaujmou zrakově postižené návštěvníky. Mohou to být vyřezávané šachové figury, dřevěný xylofon, na nějž je možno si zahrát, vzorkovník dřevin a velký, ze dřeva vyřezávaný reliéf. Pracovníci Flóry zamýšlejí rozšířit zahradu o prostor s aktivními prvky, např. by zde měla být tzv. zážitková stezka. Český rozhlas Olomouc natočil z otevření zahrady reportáž, která byla odvysílána také na Radiožurnálu. Se souhlasem redaktorky Blanky Mazalové si ji můžete i vy poslechnout prostřednictvím internetu. Zde je odkaz: http://www.rozhlas.cz/zpravy/regiony/ zprava/svou- vlastni-zahradu-maji-nove-nevidomi-v-olomouci-- 952608. J. Příborský # Tma přede mnou i za mnou Stojím v sadu vrchlabské klášterní zahrady, naposledy se rozhlížím po sluncem zalitém okolí a pak si nechávám zavázat oči šátkem. Od této chvíle jsem slepá a nic nevidím. Do bludiště mezi stromy mě doprovází asistentka. Musím přiznat, že cesta není vůbec jednoduchá. Nejistě našlapuji trávou a křečovitě se držím lanka, nataženého mezi stromy. Musím se orientovat podle zavěšených větviček z borovic, její jehličky jsou delší, než ty ze smrčků. Tam, kde je smrček, cesta dál nevede. Několikrát se musím vracet. Tápu a zasouvám ruce do tkaných pytlíků, abych s radostí poznávala hmatem, co se v nich nachází. Voskovaná svíčka, suchá makovice, zvířecí srst, choroš nebo třeba kovová zátka. Konečně jsem v cíli a úlevou vydechnu, když opět vidím. Už několik dní žáci přihlášených škol či zrakově postižení lidé procházejí nášlapnou stezkou a účastní se dalších aktivit, připravených na září v rámci akce "Tma přede mnou aneb Dotkněte se Krkonoš". Tu organizuje v klášterní zahradě Správa Krkonošského národního parku ve Vrchlabí. Mám štěstí. Na stanovištích se právě střídají nejen děti ze šesté třídy pilníkovské školy, ale přijíždějí také zrakově postižení z královéhradeckého TyfloCentra se svými průvodci. Karel Kotrman pozorně prochází bos nášlapnou stezkou. Poznává různé materiály, po kterých šlape. Větvičky různých jehličnanů, plastové láhve, suché bukvice, kůru, kamínky, seno, polystyrén, drcené větve a podobně. Na konci si sáhne na trnový keříček. "Všechno se mi moc líbilo, už se těším, až to budu doma vyprávět," svěřuje se. Daniel Bílek z ekologického oddělení KRNAP, který akci s kolegy připravuje už posedmé, každoročně vymýšlí nějaké novinky. Se sociální pracovnicí z TyfloCentra Irenou Korečkovou od začátku spolupracoval. "Se zásadami, na které je třeba dávat vzhledem k handicapu pozor, nám pomáhali i lidé z Institutu pro zrakově postižené UK v Praze. Nyní je o akci zájem už tak velký, že ani nejsme schopni uspokojit poptávku," dodává Daniel Bílek. Na stanovišti v sadu klášterní zahrady s jablky a hruškami poznává za jeho asistence Irena Korečková jednotlivé druhy. Srovnává dvojice hrušek a jablek podle velikosti, podle vůní, chutí či podle povrchu slupek. Baví ji to a srší vtipem. "Jezdíme sem rádi, vždy se tu dočkáme něčeho nového. Pan inženýr je velký nadšenec. Žádný gaučák by tohle neuspořádal," směje se pracovnice TyfloCentra. Jana Mudrová 19. 9. 2011 Krkonošský deník # Bezhlučné a proto nebezpečné Jedna z hlavních propagovaných výhod elektrických a hybridních aut - téměř neslyšitelný motor - se ukazuje zároveň jako značné riziko. Vozy poháněné baterií místo hlučného motoru nejsou slyšet a znamenají tak ohrožení nejen pro lidi, kteří mají problémy se zrakem. Automobilky ve Spojených státech proto hledají vhodný umělý zvuk, který by okolí na tichá auta upozorňoval. Za několik let jimi budou muset své vozy vybavovat povinně. Zvonění nebo cvrlikání? Výrobci mimo jiné zvažují zvuky připomínající proudové motory, zvonění, ptáky, létající talíře nebo sportovní automobily, uvedl list The Wall Street Journal. Podle studií přitom nejde o zbytečné opatření. Hybridní vozy mají o 50 procent více kolizí s chodci než automobily se standardními spalovacími motory. Zvukem zvonění je nyní například vybaven elektrický vůz Volt vyráběný automobilkou General Motors. Řidič ho může spustit, pokud chce. Firma ale zvažuje, že její automobily budou vydávat nějaký zvuk nepřetržitě. "Musíte poznat, že jde o auta. Nemůže to být něco jako vyzváněcí tóny či štěbetání ptáků," uvedl projektový inženýr Doug Moore. Toyota začala zvuky pro své hybridní vozy vyvíjet před pěti lety. Původně zamýšlela, že využije klakson, který by během jízdy za malých rychlostí pípal. Pak ale dospěla k názoru, že by takový zvuk po nějaké době byl otravný. Nyní zvažuje vrčení, které nedávno představila na setkání Národní federace nevidomých v Orlandu. "Někteří lidé říkali, že jim ten zvuk připomíná televizní seriál Star Trek," podotkl inženýr Toyoty Daniel Smith. Ford se chystá v příštím roce představit elektrickou verzi svého vozu Focus. O tom, jaký bude auto vydávat zvuk, nyní nechává hlasovat na své stránce na sociální síti Facebook. Jednotlivé zvuky nijak necharakterizuje, ale čtyři finalisté podle Wall Street Journalu zní jako mimozemská vesmírná loď, jako "vlečný paprsek" ze seriálu Star Trek, tlumený proudový motor či běžný spalovací motor. Nissan zase kvůli svému vozu Leaf najal hollywoodského zvukového inženýra a spolupracoval s výzkumníky s Vanderbiltovy lékařské univerzity, kteří analyzovali stovky zvuků. Pomáhali jim přitom i nevidomí dobrovolníci. Původně zvolený zvuk podle nich měl moc vysokou frekvenci, kterou již starší lidé neslyší. Automobilka tak nakonec zvolila zvuk se dvěma hlavními frekvencemi. Výrobce sportovních aut Porsche naopak zůstal u osvědčené klasiky. Jeho prototyp Boxster E vydává z reproduktorů stejný zvuk jako vozy poháněné benzinem. "Hodně lidí kupujících sportovní auta ten zvuk miluje," uvedl mluvčí automobilky Dave Engelman. 15. 9. 2011 autorevue.cz # Zázračné tenisky Životy statisíců nevidomých může už brzy změnit revoluční vynález studentů americké univerzity v Texasu. Díky nim budou moci bez obav zahodit bílou hůl. Nahradí ji speciální vibrační boty, prošpikované nejmodernější elektronikou. Boty, které vidí za vás Bílá hůl jako poznávací znamení nevidomých a jejich nejdůležitější pomůcka při překonávání nástrah každodenního života, se díky těmhle teniskám může zakrátko stát minulostí. Snadné používání čidly obalených bot si vynálezci z Texaské univerzity otestovali sami na sobě. "Stojím teď u nějaké překážky", říká Laura Shagmanová, členka týmu tvůrců vibračních bot. "Nevidomou osobu na předmět upozorní vibrování jednoho ze senzorů. Bota je jimi vybavena ze všech stran. Aktivuje se ale pokaždé jen ten, který je u překážky nejblíže. Čím se vzdálenost od senzoru zkracuje, tím se vibrace zrychluje." "Bota funguje na podobném principu jako senzory, které se používají při couvání v autě," vysvětluje Dinesh Bhatia, supervizor tvůrčího týmu. "To znamená, že vysílají zvukové vlny a podle doby, za kterou se zvuk od překážky odrazí a vrátí, změří její vzdálenost a v příhodný okamžik začnou vibrovat." "Teď je něco přímo přede mnou, takže musím zahnout," říká Laura Shagmanová, členka týmu tvůrců vibračních bot. "Varování před překážkou je hned jasné každému a odpadá tak náročný trénink pro zacházení s bílou holí. Nevidomým se navíc uvolní obě ruce." "Takové boty bych rozhodně uvítal. Nosím sice hůlku v levé ruce, ale zbavit se jí úplně by bylo skvělé," pochvaluje si Blake Lindsay, mluvčí Asociace nevidomých. Boty jsou zatím pouze prototyp a těžkopádný design, podle jejich tvůrců, nebude žádný problém vylepšit. Zbývá už jen najít výrobce, který zázračné tenisky uvede na trh. 29. 9. 2011 TV Nova # Nadaní studenti nevidomým Vyhlašování výsledků šestého ročníku projektu "Diplomová práce roku" v kategorii "Internet a webové systémy" proběhlo ve čtvrtek 15. září na Západočeské univerzitě v Plzni. "Na práci jsem dělal přes čtyři roky a výhru bych chtěl investovat na to, aby byl spuštěn další model do praktického používání," řekl student Pavel Cvetler, který obdržel první cenu v kategorii "Podnikové informační systémy" a předvedl tak světu IT technologii pro nevidomé. "Byla to velká námaha. Napsat práci trvalo víc než půl roku, musel jsem se účastnit projektu a vytvořit metodiku," popisuje Pavel Kukačka cestu, která vedla k další první příčce a výhře 50 tisíc korun a dalších věcných cen. Projekt "Diplomová práce roku" je zaměřený na podporu vysokých škol a zvýšení prestiže oboru informačních technologií v České a Slovenské republice. Chce umožnit nadaným studentům lépe vyniknout a získat tak lepší uplatnění v praxi. 16. 9. 2011 Plzeňský deník # Oči skryté v dlaních Být nevidomý není ve světě umění žádný handicap. Přesvědčit se o tom mohli návštěvníci pražské galerie Ecce Terra, do poloviny října tam svá díla vystavovala nevidomá romská sochařka Božena Přikrylová. Nejraději modeluje lidské postavy, ruce a tváře. Třebaže je nikdy neviděla, protože ve tmě žije od narození, zaujmou svou vypracovaností a věrohodností. Mladá sochařka pracuje výhradně s hlínou, materiálem, do kterého, jak říká, vtiskne své pocity nejlépe. "Je to přírodní materiál, člověk má pocit, jako by tvořil ze země," řekla sochařka Božena Přikrylová. Právě v sochařské dílně našla vytouženou svobodu, ale i cestu ven ze svého handicapu. "Snažím se lidem prostřednictvím práce říct, že jsem normální člověk a že mám také představu a fantazii," vysvětluje. "Mé oči jsou skryté v dlaních," říká mladá brněnská umělkyně. Právě přes ruce podle svých slov všechno vnímá. "Když si člověka ohmatám, tak mohu do obličeje dát třeba výraznější čelo, bradu, ale i výraz. Dostat tam emoci, to je hodně složité, to se hmatem nedá nasahat," dodává. "S hlínou pracuji už pět let. Za tu dobu jsem poznala lidi, co ji měli v rukou, i ty, co ji nikdy nedrželi. Snažím se hlínu dávat právě těm, co ji neznají," vyznala se. "Sochařka se nezabývá zbytečnými detaily, její sochy mají silný vnitřní náboj, žijí svým vlastním životem. Nejsou jen objektem dekorace nebo manýry v umění. Svým výtvarným projevem se blíží k dílům románských umělců, u kterých vnitřní výpověď sochy byla hlavním ukazatelem," řekla o autorce výtvarných prací Mgr. Pavla Vaňková. "V tvorbě Boženy Přikrylové více než o formální dokonalost jde o intenzitu prožitku, citu, který je prostřednictvím výtvarného díla sdělován. Pro autorku je předmětem sdělování její prožitek vztahový. Většina zvolených témat je figurativní, často jsou zobrazeny dvojice postav, někdy ve vzájemné komunikaci. Křesťanství ze vztahu vždy nějakým způsobem vychází. V díle je také nepřehlédnutelná úloha ornamentu. Schopnost stylizovat a kompozičně používat dekorativní prvek vytváří rukopisnou charakteristiku. Myslím, že to je další vlivný moment v sochařské tvorbě Boženy Přikrylové, usnadňuje navíc její pochopení, protože je odkazem k jejímu kulturnímu a estetickému zázemí," zhodnotil vystavená díla Evžen Perout. # Láska je láska Na Šumavě nedaleko Kvildy se natáčely poslední záběry nového českého filmu "Láska je láska". Je to jemná letní komedie o nevidomé dívce, která sní o tom, že najde svého vysněného prince, modrookého blonďáka, a neví, že chodí s Romem. To způsobuje spoustu úsměvných situací. Je středa 10 hodin ráno a k Pramenům Vltavy u Kvildy na Šumavě se trousí první turisté. V lese se ale musí chovat jako pěny. Natáčí se zde totiž poslední záběry nové české komedie "Láska je láska". "Prosím o klid. Absolutní ticho, jedem," rozléhá se lesem hlas mladého asistenta režiséra. Lesem k Pramenům Vltavy stoupá herečka Aneta Krejčíková, známá z televizního seriálu "Ulice", a mladý herec polské scény těšínského divadla Maciej Cimorek. "Aneta hraje nevidomou dívku Marušku, která se zamiluje na břehu Vltavy v Praze do chlapce a ten ji vezme na výlet k prameni řeky, aby slyšela a tím i 'viděla', jak se řeka rodí a vzniká. Společně projíždějí krajinou od Táborska až dolů na jih, na Šumavu a postupně se zastavují a poslouchají, jak se řeka mění a zmenšuje. Společně pak u pramene Vltavy vypouštějí dva lístky, značící jejich lásku," přiblížil děj Pavel Pechoušek, mluvčí Správy národního parku Šumava, který byl při natáčení. Turisté, kteří k prameni míří, tiše sledují natáčení. "Musíte mi ty kalhoty namokřit. V předchozí scéně jsem měla nohavice také mokré," upozorňuje hned po první klapce herečka Krejčíková. Než stihnou filmaři dívce namočit kalhoty, aby vypadaly, že prošla mokřady, zajde slunce. A tak se vyčkává, až znovu bude svítit, aby záběry na sebe navazovaly. "Hrát nevidomou dívku je pro člověka, který vidí, složité. Ale pomáhají mi zakalené kontaktní čočky, takže vidím mlhu nebo šero a spolu s dvěma nevidomýma holkama a s vodicím psem jsem chodila po vsi se šátkem na očích a s holí v ruce, abych hrála co možná nejvíce uvěřitelně," říká Krejčíková. Takhle trénovala zhruba měsíc. Slunce pomalu vylézá z mraků, může se tak pokračovat v natáčení. Na scénu přichází vodicí pes Gayla a herci Krejčíková a Cimorek. Stoupají po dřevěných schodech k prameni. "Je třeba dýchat, ušli jste šest kilometrů lesem," kritizuje režisér Milan Cieslar a scénu je třeba natočit znovu. A pak ještě desetkrát, než se podaří ten správný záběr. "Teď je to ono, máme to," říká režisér na výkon herců, který laikovi přijde stejný jako všechny předchozí. Devítiletý vodicí pes - fenka Gayla je největším miláčkem štábu. Ačkoliv umí chodit jako vodicí pes, nikdy nevidomého nevodila. "Všechno umí, ale měla problémy s klouby, a tak nikdy nešla do aktivní služby," vysvětluje její majitelka Kristýna Machová. Režisér jde točit další záběry a zvědavců u Pramenů Vltavy přibývá. Lidé na kolech či pěší se zastavují a sledují natáčení. "Myslel jsem, že tu zase blbnou nějací aktivisté. Už mi to tak přišlo, když jsem slyšel, že máme být potichu," směje se jeden z turistů, který k Pramenům Vltavy vyrazil na kole. Novou českou komedii "Láska je láska" uvidí první diváci v polovině ledna. "Je to komedie, i když ne třeskutá a bezuzdná," uvedl režisér Milan Cieslar. "Jde o příběh nevidomé Marušky, která se ale necítí handicapovaná, svůj život žije naplno. Hraje na piano, studuje hudební konzervatoř a sní o tom, že jednou potká toho pravého." Dědečka nevidomé dívky hraje Petr Nárožný, jeho velkou lásku Eliška Balzerová. Diváci uvidí také Simonu Stašovou, Ondřeje Vetchého a Rudolfa Hrušínského. Režisér Milan Cieslar věří, že osloví hlavně střední generaci. "Chceme navázat na hezké české filmy, které se točily v osmdesátých letech," řekl. Václav Janouš (19. 8. 2011 MFD) # Karel umí V sobotu 1. října uspořádal SK Slavia Praha 3. ročník kuželkářského turnaje ke Světovému dni zraku. Záštitu nad akcí převzali hraběnka Mathilda Nostitzová a primář MUDr. Pavel Stodůlka. Zatímco soutěže a jiné turnaje zrakově postižených kuželkářů se hrají na 4 x 30 hodů do plných, tento turnaj se svým pojetím blíží hře vidících kuželkářů. Po 15 hodech na každé dráze následuje "dorážka", v našem případě se na dalších 15 hodů staví jen "přední roh" (středová kuželka), který se poráží. Za každé jeho shození si soutěžící připisuje 5 bodů. Další změnou je, že každý hráč nastupuje do soutěže s určitým počtem bodů podle stupně jeho zrakového postižení, s tak zvaným handicapem. Suverénním vítězem v soutěži zrakově postižených, kde startovalo 17 soutěžících, se stal Karel Pařil z Lokomotivy Ingstav Brno hodnotným výsledkem 637 bodů. Druhé místo vybojoval Václav Webr z Jiskry Ústí nad Orlicí - Hylváty výkonem 587 bodů. Třetí příčka celkového pořadí patřila Josefu Grunclovi z pořádajícího oddílu (562 body). V soutěži příznivců kuželek zrakově postižených, která se hrála na 2 x 30 hodů sdružených, zvítězil Pavel Kilián (257 bodů) před Marií Gutovou (223 body) a Zdeňkem Horským (195 bodů). Jiří Reichel # Z fotbalového života Německý fotbalový klub Augsburg myslí i na své zrakově postižené fanoušky. Najal proto komentátory, kteří jim budou průběh zápasu popisovat. "Chceme, aby i zrakově postižení měli možnost nechat se vtáhnout do bundesligových zápasů Augsburgu," stojí v prohlášení klubu. Komentátoři budou popisovat vše, co se děje na hřišti, aby si také posluchači mohli udělat vlastní obrázek z utkání. Na každém domácím utkání Augsburgu bude připraveno devět míst pro zrakově postižené včetně jednoho místa pro hostujícího fanouška. ČTK # I N Z E R C E Jana, 47 let, z Klatov, se zrakovou vadou, hledá přítele se stejným postižením do 60 let. Zn.: Společné procházky přírodou. Mobil 728 344 786. Prodám stolní kamerovou lupu TOPAZ s LCD monitorem. Prodejní cena 11 990 Kč, pořizovací cena je trojnásobná. Lupa nebyla prakticky vůbec používaná, takže se jedná o zánovní zařízení. Zájemci, kontaktujte mě na tel.: 604 855 764, nebo e-mail: pemat@centrum.cz Jsem 49 letá žena z Prahy, nevidomá a tělesně postižená (na vozíku), a hledám touto cestou kamarádku nebo kamaráda přiměřeného věku na dopisování. Znalost Braillova písma nutná. Zájemci, pište na adresu Marcela Eliášová, Litvínovská 587/2, 190 00 Praha 9.