Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 12 červen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Od Eureky k tabletům 2 část
Koncert pro Tyfloservis
Příslib pro léčbu slepoty
25 let neviděl
Pomoc Africe
Koho potkáváme (6): Bratr
Z letního tábora
Obří mandala pro nevidomé
Jak začalo mé košíkaření
Doteky techniky
Muzejní noc potmě?
Zahrada u Šesti kapek rosy
MAKABARA koncertovala
Poetické odpoledne
Vodicí houser
Bowling zná mistry!
Vzpomínali na mistra Floriana

Koho potkáváme (6): Bratr

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým
slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty
můžeš obdarovat. Je dobré, pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
Jeníček a Mařenka se narodili zhruba před půl stoletím v maličké
chaloupce v Jizerských horách. Jeníček byl o čtrnáct let starší
než Mařenka. Jednou se chtěl podívat, jak vybuchuje v plechovém
barelu vápno určené k hašení. Tato dětská zvídavost měla tragické
následky. Vápno mu spálilo obě rohovky a Jeníček přišel o zrak.
Tatínek ho sice odvezl sanitkou do nemocnice, ale Jeník i tak
musel dlouho čekat, až zemře vhodný dárce pro implantaci nových
rohovek. To byla první z asi třiceti operací, které Jeník musel
podstoupit. Když se mu oči uzdravily, odešel do učňovské školy
pro zrakově postižené v Praze-Krči. Tam se vyučil řemeslu, stal
se čalouníkem se zbytky zraku.
Doma v chaloupce zatím vyrůstala sestra Mařenka. Její rodiče už
v té době byli staří, tatínkovi přes šedesát, mamince přes
padesát. Jeník, kterého jeho malá sestřička už vnímala jako
dospělého muže, byl vlastně po citové stránce jejím opravdovým
tátou. Lahodilo mu, že má u své sestřičky velkou autoritu. Když
byl doma, její podřízenosti znamenitě využíval, ale ve
skutečnosti ji měl velmi rád. Ona ho zbožňovala, byl to muž
"velkého světa", moderní, orientovaný v životě. Když začal
vydělávat, kupoval jí užitečné věci, sportovní výbavu i oblečení,
o kterém se starouškům v chaloupce ani nesnilo.
Situace obou sourozenců se stala ještě náročnější, když maminka
v důsledku klimaktéria upadala do hlubokých depresí, ve kterých
sotva dokázala přežívat, natož se pak věnovat vývinu svých dětí.
Tatínek byl nesmírně pracovitý, skromný a bohabojný člověk.
Upřímně věřil, že dobrý Pán Bůh bude jeho děti chránit a že ony
budou poslušné a také bohabojné. Tyto otcovy vize se splnily jen
částečně.
Když bylo Mařence patnáct let, Jeník usoudil, že by pro ni bylo
nejlepší odejít na střední školu do Brna, kde by měla zázemí
u Jeníčkovy tchyně. Ono se totiž mezitím přihodilo, že se Jenda
během svého dalšího pobytu v nemocnici na očním zamiloval do
ošetřovatelky. Tak se stalo, že se oženil, odstěhoval se do Mladé
Boleslavi a tam pracoval ve Škodovce spolu s dalšími nevidomými
čalouníky. Byla tam dobrá komunita nevidomých, ve Škodovce jich
bylo tolik, že sdíleli spoustu společných aktivit i zájmů.

Marie, měla jste tehdy ještě nějaký kontakt se svým bratrem?
"Jistěže, Mladá Boleslav není tak daleko. Jenda jezdil na
návštěvy, vozil k nám i svou rodinu. Měl spoustu zájmů, věnoval
se i šachům a zkoušel mě tuto královskou hru naučit. Já však
zůstala tímto uměním nedotčena. Jendovi a jeho ženě se narodili
postupně dva kluci a tak to vypadalo, že modlitby našeho tatínka
byly vyslyšeny. Jenda někdy viděl lépe, někdy hůře, občas šel na
nějakou tu operaci.
Fatální ovšem byl další jeho těžký úraz: na zahradě si nevšiml,
že jsou tam nataženy prázdné šňůry připravené na věšení prádla.
Vletěl do nich a jeho relativně zdravější oko bylo natolik
poškozeno, že na ně vlastně už nikdy neviděl. Věnovala jsem se mu
i on mě, kdykoliv jsme se viděli u nás doma, tedy na naší vsi,
v té chaloupce o jedné seknici. Měla jsem radost ze svých
synovců, sama už jsem byla na vdávání, a tak jsem začínala
uvažovat o tom, že si také pořídím rodinu. Jenže pořád tady byli
naši staří rodiče, maminka s depresí a tatínek, kterému už táhlo
na osmdesát," vzpomíná Mařenka.
Pevná vůle a optimismus mladého muže vzešlého z drsného horského
prostředí, však vítězily na celé čáře. Až jednou... Necháme
Marii, aby vyprávěla další část příběhu.
"Já jsem v Brně úspěšně ukončila průmyslovku, ale neustálá
starost o mého nevidomého bratra, naše staré rodiče v podhorské
chaloupce bez jakéhokoliv komfortu, i starosti s první láskou
a mou maturitou společně s těžkou žloutenkou v posledním ročníku
školy, nakonec převálcovaly moji duši a propukla u mne první
deprese. Zřejmě máme nějakou genetickou dispozici. Ze všeho jsem
se vykřesala, aspoň na delší dobu.
Po maturitě jsem se vrátila do rodné vísky a našla jsem si
zaměstnání, které mě sice nebavilo, ale zas tolik neobtěžovalo.
Mohla jsem přitom být nablízku rodičům, svému snoubenci
z vedlejší vesnice, ale i bráchovi. Ten totiž jednoho dne
zjistil, že je doma sám ve vyklizeném bytě, žena s kluky je
u jeho nejlepšího kamaráda, a hodlá tam zůstat.
Co myslíte, že následovalo? V naší rodině to asi jinak nejde.
Bratr Jenda upadl do hluboké deprese, z které se sice dočasně
vyléčil, ale už nikdy nevzpamatoval. Stejně tak se nevzpamatoval
ze zrady manželky a jejího odchodu. Já vím, říká se, že vždycky
za to mohou oba partneři, ale to víte, košile je bližší než
kabát, a mně bylo bráchy hrozně líto. Bylo mi líto i sebe a všeho
toho nepovedeného v našich životech.
Tehdy už jsem měla rodinu, narodila se nám dcera. I s tou byly
starosti, bylo to takové křehké, labilní dítě. Ale já jsem
postupně převzala křesťanskou víru svých rodičů a celý svůj život
nechávám, jak jen to jde, v boží režii. Je to tak nejlepší.
Deprese se mi občas vrací, ale díky svému rodinnému zázemí
i dobré lékařské péči je zvládám."

Jak to všechno zvládal váš bratr? Když se rozvedl, pomáhal vám
tak jako vy jemu?
"Už jsem říkala, že můj bratr se ke mně choval spíš
autoritativně. Byl přece jen o tolik starší! Když od něho
manželka odešla, odstěhoval se do okálu, který si ještě během
manželství s pomocí mé rodiny postavili nedaleko od nás. Maminka
nám zemřela, a po její smrti, ve věku skoro devadesáti let, se
k bratrovi přistěhoval náš tatínek. Byli jsme s manželem rádi, že
jim můžeme být nablízku, pomáhali jsme jim se vším, co je na
vesnici potřeba.
Jedna naše známá, která má také zbytky zraku, pomohla bratrovi
získat vodicího psa. Byla ovšem velká škoda, že bratr s tatínkem
psa hodně zkazili, udělali z něho kombinaci domácího mazlíčka
a hlídače zahrady. Pes byl skvělý, ale uměl využít určité
pohodlnosti svého pána, a tak si vlastně dělal, co chtěl. Bratr
se nikdy nesnažil psa naučit na naše vesnické podmínky, využíval
ho pouze, když jel do Prahy nebo do jiného města. Věděli jsme od
té naší známé, že pes se dobře naučí pracovat i v jiném než
městském terénu, ale jak říkám, bratr ho k tomu nijak nevedl.
Tady svou autoritu neuplatňoval."

Nechyběla Jeníkovi komunita nevidomých, když se odstěhoval
z Boleslavi?
Marie se zamýšlí a pak říká:
"Jenda si našel novou známost, byla to velmi příjemná žena
z lázeňského města na západě Čech. Byli jsme všichni moc rádi,
ona jezdila za Jendou ve svém volnu, on za ní také. S vodicím
psem se i tyhle jeho výlety podnikaly snáze. K Jendovi také často
dojížděl jeho zrakově postižený kamarád Jaromír. Zažili spolu
spoustu legrace. Chodili manželovi a mně pomáhat na pole, mnoho
věcí úžasně zvládali a nikdy, když byli spolu, nefňukali, to vím
určitě.
Jednou jsme s manželem šli k Jendovi a už zdálky slyšíme
cirkulárku. Nevěřili jsme svým uším a do poslední chvíle jsme se
utěšovali, že přišel někdo nařezat dříví. Pak jsme na vlastní oči
viděli dva slepé chlapy: jeden řezal, druhý odnášel dřevo. Manžel
skočil k cirkulárce s tím, že se na tohle dívat nebude, celý se
klepal a byl děsně rozčilený. Jendu i jeho kamaráda měl rád, ale
tohle byla mez, za kterou prostě nemohl. Tak dříví nařezal sám,
aby se uklidnil," (úsměv).

Vím, že osud vaší rodiny byl opravdu poznamenán zkouškami, které
každý člověk není schopen překonat. Dopovíte nám konec příběhu
Jeníčka a Mařenky?
Milena se v této chvíli choulí jaksi do sebe a pomalu, smutně
dokončuje příběh.
"Nedlouho po svých devadesátých narozeninách náš tatínek zemřel
smířený s lidmi i s Bohem. Nikdo netušil, že Jenda si prožívá
jeden ze svých životních zápasů. Všechno vypadalo tak normálně.
Tatínek odešel v požehnaném věku, Jendovi kluci vyrostli,
studovali vysokou školu, přítelkyně byla milá, schopná Jendovi
pomáhat a třeba si ho i vzít.
Pak nám sousedi přišli říct, že Jendův pes celou noc vyl
a kňučel. Jenda si vzal život. Byl samozřejmě v depresi, člověk
si pořád říká, že to prostě nezvládl vlivem své choroby. Rozum
říká, proč to bylo a jak to bylo, ale srdce se tomu brání. Odešel
mi bratr, kterého jsem přes všechny ty peripetie, co nás kdy
potkaly, měla nesmírně ráda. Odešel v době, kdy se mohl těšit
z nového vztahu, kdy měl vlastně všechno, co potřeboval, kromě
toho zraku. Odešel v době, kdy jsme si mysleli, že už se konečně
smířil se svým rozvodem. Měl přátele, mou rodinu, své syny,
přítelkyni a nádherného psa, žil v prostředí, které je
harmonické, přívětivé a dobré pro duši. Přesto se ani mně, jeho
milující ségře, nepodařilo zachránit ho před ním samotným. Před
tou zklamanou autoritou, před vědomím, že věci nejdou vždycky
podle naší vůle. Je mi to pořád moc líto. Zároveň jsem ale ráda,
že aspoň já z nás obou sourozenců mám důvod k životu i k radosti
z něj."
Takhle končí příběh Jeníčka a Mařenky. Věřím, že ta zlá ježibaba
Deprese už v perníkové chaloupce nestraší. Věřím, že Mařenčin
život, který je naplněn službou druhým, vírou i laskavým humorem,
bude napořád smysluplný a povzbudivý pro její rodinu i okolí.

Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 12 červen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.