Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 12 červen 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # Obsah: Od Eureky k tabletům (2. část) Koncert pro Tyfloservis Příslib pro léčbu slepoty 25 let neviděl Pomoc Africe Koho potkáváme (6): Bratr Z letního tábora Obří mandala pro nevidomé Jak začalo mé košíkaření Doteky techniky Muzejní noc potmě? Zahrada u Šesti kapek rosy MAKABARA koncertovala Poetické odpoledne Vodicí houser Bowling zná mistry! Vzpomínali na mistra Floriana # Od Eureky k tabletům 2 část 1991 Koncem ledna roku 1991 byla do tehdejšího Československa dovezena první zásilka česky mluvících Eurek a koncem března začal jejich oficiální prodej. Zajišťovaly jej Kancelářské stroje Brno. Původní cena byla stanovena na téměř 59 000 Kčs. I přes tuto horentní částku bylo uživatelům už 12. března prodáno 15 kusů tohoto malého zázraku. Dne 27. července 1991 převzala prodej Eurek firma Tech Rentals. Původní cena byla přehodnocena a Eureka se začala prodávat za 40 000 Kčs. V září 1991 založil Josef Konečný při základní organizaci Společnosti nevidomých a slabozrakých Brno-jih první Eureka-klub v Československu. Jeho cílem bylo předávání zkušeností při práci s Eurekou, její popularizace a později i výuka její obsluhy. O rok později byl založen podobný klub i v Praze a o další rok později také v Žilině. Dne 9. listopadu 1991 pak uspořádal tento Eureka - klub, jako doprovodnou akci Tmavomodrého festivalu, první setkání uživatelů a příznivců Eureky, které bylo zakončené tiskovou konferencí. Na závěr hudební přehlídky TMF byly předány 4 Eureky školám v Brně, Litovli, Opavě a Levoči. Koncem roku 1991 pak proběhl první víkendový kurs práce s Eurekou v Olešnici. Pořádal jej tehdejší brněnský Tyfloservis pod vedením Františka Ficiána. Výuku na něm vedl ing. Vladimír Jareš, kterému příležitostně sekundovali Josefové Konečný a Tesař. 1992 Začátkem roku byl zahájen v brněnském Eureka-klubu první kurz programování na Eurece, který vedla RNDr. Hana Bubeníčková. Později vedla kurzy programování i v Praze a Olomouci. V tomto roce byl rovněž zahájen provoz Digitalizačního střediska České unie nevidomých a slabozrakých, takže se možnost využití Eureky rozšířila i o možnost čtení digitalizovaných textů, které byly zasílány uživatelům Eurek na disketách. V září jsme pak, opět u příležitosti konání Tmavomodrého festivalu, uspořádali druhé setkání příznivců Eureky. Na programu už bylo kromě výměny zkušeností také vyhlášení výsledků prvního ročníku soutěže ve využití Eureky, kterou jsme při této příležitosti zorganizovali. Soutěžilo se v kategoriích: - užitkové programy v basicu - zábavné programy v basicu - tvorba v hudebním editoru - obecné využití Eureky Této soutěže se zúčastnilo kolem 20 soutěžících ve všech čtyřech kategoriích. 1993 V Brně, v Praze a Olomouci pokračovaly kurzy programování na Eurece pod vedením RNDr. Hany Bubeníčkové. Byla založena a svůj provoz zahájila modemová centrála BBS Braillnet (BBS = Buletin Board System). Tím našla své uplatnění i funkce Eureky, která se jmenuje "komunikace". Díky zabudovanému modemu, kterým Eureka disponovala už před dvaceti lety, bylo možné využít i tento komunikační kanál. Prostřednictvím telefonního modemu bylo možné přes telefonní linku propojit například také dvě Eureky na dálku a svým způsobem chatovat, případně si posílat různé soubory. Největším problémem tehdy bylo paradoxně vlastní připojení k telefonní síti, neboť Eureka byla vybavena dnes již běžnými konektory typu RJ, zatímco k naší telefonní síti jsme se v té době připojovali mnohdy ještě dráty uchycovanými pod šroubky, nebo v lepším případě čtyřkontaktními vidlicemi. V roce 1993 se Tmavomodrý festival konal naposledy v podzimních měsících a byl koncipován pouze jako odborný seminář očních lékařů a pedagogů na téma "Integrace nevidomých a slabozrakých dětí". Eureka se zde představila odborné veřejnosti a my jsme se tohoto semináře zúčastnili pouze jako hosté. 1994 Konání Tmavomodrých festivalů se přesunula do jarních měsíců a od té doby probíhají vždy v polovině měsíce května. Na tento ročník setkání eurekářů přijel také ing. Milan Hudeček (tvůrce Eureky) a přivezl s sebou i prezidenta Světové unie nevidomých, pana Davida Blytha. Společně nám pak představili a předvedli první autonomní čtecí zařízení pro nevidomé Sunrise. Na závěr této prezentace pak proběhlo vyhodnocení druhého ročníku soutěže ve využívání Eureky. K původním čtyřem, před dvěma roky vyhlášeným kategoriím, přibyla ještě kategorie "programy v jazyce Pascal" a Hudební tvorba byla rozdělena na kategorie "zápis převzaté hudby" a "vlastní hudební tvorbu". Soutěže se zúčastnilo tentokrát celkem 21 zájemců, z nichž někteří soutěžili i ve více kategoriích. V tomto roce se začaly bouřlivě rozvíjet hlasové výstupy a zpřístupňovat práce na standardních počítačích. Tato skutečnost pak v následujících letech výrazně zasáhla do náplně doprovodných akcí Tmavomodrého festivalu. 1995 Osobní počítače se podařilo prosadit jako kompenzační pomůcku, na kterou bylo možné požádat o příspěvek na úřadech. Díky tomu se také počet jejich dodavatelů, ale hlavně uživatelů, začal značně rozšiřovat. Proto brněnský Eureka-klub při příležitosti konání Tmavomodrého festivalu 1995 uspořádal první výstavu kompenzačních pomůcek na bázi výpočetní techniky pro uživatele se zrakovým postižením. Na ní se prezentovalo celkem 7 vystavovatelů. Byly to tyto firmy: ASFIX (Praha): představil sestavu pro slabozraké s vlastním programem DAFNE, pracujícím pod operačním systémem MS DOS. ELVOS (Brno): představil čtecí zařízení pro nevidomé, TV lupu v kancelářském provedení a povelovou soupravu pro aktivaci akustických majáčků. GALOP (Praha): představil noteboooky pro nevidomé s hlasovým výstupem. MAGNA (Brno): předvedla braillskou tiskárnu. ROSASOFT (Kladno): k nám přivezl ozvučený Windows programem CS-VOICE firmy FROG. SPEKTRA (Praha): představila PC sestavy pro nevidomé i slabozraké uživatele. TECH-RENTALS (Brno): nám ukázal anglickou verzi Eureky professional, čtecí zařízení Sunrise a mluvicí kompas. Nedílnou součástí těchto výstav však nadále zůstávají tradiční sobotní tematicky zaměřené přednášky a prezentace. Programovou náplní přednášky tohoto ročníku byla: - prezentace čtecího zařízení Sunrise, - možnosti využívání BBS, - možnosti využívání archivačních programů a programů na dělení a spojování souborů. Na závěr přednášek byly vyhlášeny výsledky třetího a zároveň posledního ročníku soutěže ve využití Eureky. Pokračování příště První čtecí zařízení pro nevidomé Digitální čtecí zařízení pro nevidomé jsou, obecně řečeno, počítačové sestavy, skládající se ze skeneru a počítače, vybaveného mimo jiné nějakým OCR programem (nejčastěji Fine Readerem) a odečítačem obrazovky. Text vložený do skeneru je sejmut, převeden do počítače, pomocí OCR programu převeden do textového formátu a následně přečten pomocí hlasového výstupu. Práce s takovým zařízením však přes maximální snahy o zjednodušení celé procedury vyžaduje od uživatelů nemalé znalosti obsluhy PC, znalost psaní na klávesnici i práce s hlasovým výstupem. Ne každý zrakově postižený člověk však má schopnosti na zvládnutí těchto činností. Proto dodavatelé speciálních pomůcek pro nevidomé přicházejí s nabídkami speciálních čtecích zařízení, která v sobě zahrnují výše popsané prvky, a navíc jsou vybavena ovládacími tlačítky, která umožňují jejich obsluhu i méně počítačově zdatným osobám. Prvním speciálně vyrobeným kompaktním čtecím zařízením, se kterým jsme se u nás mohli seznámit, byl přístroj nazvaný poetickým názvem SunRise (východ Slunce). Vyvinula jej australská firma Robotron, kterou tam založil brněnský rodák Milan Hudeček. U nás byl poprvé představen zástupci brněnské firmy Tech - Rentals na Tmavomodrém festivalu v roce 1995. O tři roky později jej nahradil přístroj s názvem Rainbow (duha), který vypadal úplně stejně, byl však programově vylepšen o OCR program s lepšími rozlišovacími parametry. Cena obou zařízení se tehdy blížila k horentní částce 119 tisíc korun. Sunrise bylo jednolité zařízení o rozměrech přibližně 60 krát 40 krát 20 centimetrů a váze kolem třinácti kilogramů. Byl vybaven sériovým i paralelním portem, které umožňovaly propojení s tiskárnou, počítačem, eventuálně s tehdy velice oblíbenou a rozšířenou Eurekou. Poslech naskenovaného textu byl možný prostřednictvím zabudovaného reproduktoru, nebo přes připojená sluchátka. Po zapnutí přístroje síťovým vypínačem stačilo jen počkat přibližně 10 vteřin, než se přístroj ohlásil hlasovou frází: "Čekám na tvé příkazy." Veškeré další ovládání, jako je nastavování parametrů i pohyb po textu pak bylo možné za použití pouhých osmi, barevně i tvarově od sebe snadno rozlišitelných tlačítek. Ta byla umístěna na čelním panelu a v pořadí zleva doprava sloužila k: - oranžový, svisle orientovaný obdélník = reset - slouží ke zrušení nežádoucích započatých kroků. - zelené čtvercové tlačítko = start - zahájení snímání, automatického rozlišení textu a čtení. - šedý, svisle orientovaný obdélník = alt - sloužil jako přeřaďovač - čtyři šedá, trojúhelníková tlačítka, směřující špičkami doleva, doprava, nahoru a dolů jsou kurzorové šipky. Sloužily pro pohyb v textu, v menu nastavení apod. - žlutý, svisle orientovaný obdélník (mode) sloužil pro nastavení parametrů. Při vkládání textu do skeneru nebylo důležité, jak byl text směrován. Program už si jej v případě potřeby uměl sám přetočit. Pro ruční prohlížení textu sloužily také kurzorové šipky, které se používaly i v soustiscích, například: - pravá šipka = pohyb o znak vpřed - levá šipka = o znak zpět - horní šipka = o řádek nahoru - levá a pravá současně = plynulé čtení - horní a pravá současně = o slovo vpřed atd. V parametrech nastavení pak bylo možné nastavit například položky: - sloupcové čtení - zapnuto/vypnuto - poloha předlohy - na šířku, na výšku, poznám - korektor polohy - zapnuto/vypnuto - osvit - slabý/silný/normální - parametry přenosu dat ze Sunrise do jiného zařízení - a samozřejmě také nastavení hlasitosti, výšky hlasu, tempa a intonace řeči a řadu dalších. Kompaktní čtecí zařízení byla postupem času dále vyvíjena a zdokonalována, avšak ani přes jejich jednoduchost obsluhy, velice dobrou srozumitelnost a spolehlivost, ani přes podstatně sníženou cenu se u nás nikdy masověji nerozšířila. Josef Konečný # Koncert pro Tyfloservis Už počtvrté připravil na čtvrtek 12. května v Domě hudby plzeňský Lions Club hudební matiné pro nevidomé a slabozraké klienty Tyfloservisu. Lions Club Plzeň City podporuje tuto organizaci od 90. let a celková částka, kterou její členové vybrali a předali Tyfloservisu, překročila 900 tisíc korun. Následně byly finanční prostředky použity na nácvik chůze s bílou holí, na výuku čtení a psaní bodového písma apod. Čtvrteční akce se zúčastnilo na padesát zrakově postižených lidí z Plzeňského i Karlovarského kraje. Jak informoval zakládající člen Lions Clubu František Lošan, koncert připravili posluchači konzervatoře v Plzni pod vedením profesora Vojtěcha Nováka. Letos se jej zúčastnil také pozvaný vzácný host, paní hraběnka Mathilda Nosticová, která už od 90. roku aktivně podporuje finančně i organizačně celou řadu humanitárních aktivit, směřujících především na podporu výcviku vodicích psů pro nevidomé. # Příslib pro léčbu slepoty Sítnice oka vypěstovaná ve zkumavce je zatím nejkomplikovanější tkáň, jakou se člověku podařilo vytvořit "Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiji dne, kdy se člověku povede v laboratoři zopakovat vývoj tkání a orgánů," přiznal se po přečtení převratné japonské studie přední britský molekulární genetik Robin Ali v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. Co vědce tak nadchlo? Na první pohled nevypadá výsledek několikaleté usilovné práce týmu vědců vedených Yoshikim Sasaiem z Centra vývojové biologie v Kóbe nijak úchvatně. Je to maličký "vdoleček" zeleně svítících buněk s hlubokým "důlkem" uprostřed. Ale jak říká Robin Ali: "Je to zdaleka nejkomplikovanější tkáň, jakou se člověku zatím podařilo vypěstovat v laboratorních podmínkách." Univerzální buněčná surovina Japonští vědci použili pro pěstování "oka ze zkumavky" obvyklou buněčnou "univerzální surovinu", tzn. embryonální kmenové buňky myši. Tento typ buněk lze vypěstovat z velmi raného zárodku. Buňky se neomezeně množí a lze jich získat libovolné množství. Zároveň si embryonální kmenové buňky udržují schopnost proměnit se za vhodných podmínek na jakýkoli ze zhruba 230 typů buněk těla dospělého savce. V možnostech těchto buněk je zopakovat vývoj kterékoli části organismu. Vhodné podmínky pro tyto proměny však ještě neznáme. Naše snaha o laboratorní vypěstování tkání či dokonce orgánů naráží v mnoha případech na velké překážky. Savčí oko patří ke komplikovaným orgánům a jeho vývoj v zárodku je řízen složitým komplexem povelů. Mnohé z potřebných signálů nevznikají v tvořícím se oku, ale přicházejí z okolních buněk a tkání. Dá se takový "buněčný koncert" imitovat v laboratoři? Ledacos nasvědčovalo tomu, že to není úplně vyloučené. Pokud se v buňkách žabího organismu aktivuje vybraná skupinka genů, začne se z nich formovat oko. A nemusí vzniknout na hlavě. Aktivované geny vytvoří žábě oko třeba na boku. Proměnu na základní komponenty oka zvládají i buňky člověka. Z lidských embryonálních kmenových buněk se už podařilo v laboratoři vypěstovat "součástky" oka - buňky oční čočky, světločivné buňky oční sítnice nebo buňky, které sítnici v oku podpírají. Sasai a jeho kolegové pěstovali shluky myších embryonálních kmenových buněk v přítomnosti bílkovin, které tlačí "buněčnou surovinu" k proměně na buňky sítnice. Vývoj oka v laboratoři Zároveň vědci poskytli těmto buňkám jakési "molekulární lešení" v podobě bílkovin, jež se v těle nacházejí v prostorách mezi buňkami. V odezvě na tyto podmínky se ve shluku "univerzálních" buněk objevila malá skupinka buněk, jež se vydaly na cestu k tvorbě oka. Vědcům to prozradilo zeleně fluoreskující barvivo. Buňky byly předem upraveny tak, aby se v nich barvivo vytvářelo, jen když se začnou měnit na oko. Zeleně fluoreskující buňky vytvořily váček se stěnami složenými z buněk nakročených k proměně v oční sítnici. Druhý týden kultivace se vyklenutý váček nejprve zploštil a následně se jeho stěna promáčkla do nitra váčku. Velmi podobný proces probíhá i v oku vyvíjejícího se myšího embrya a vzniklý "důlek" odpovídá nitru budoucího oka. Buňky vystýlající vnitřek důlku se začaly formovat do vrstev odpovídajících oční sítnici. Vznikala tu vrstva buněk připravená zachytit světlo. Ty překrývala vrstva buněk předurčená ke sběru podnětů ze světločivných buněk a jejich převodu přes oční nerv do zrakových center mozku. Jednoduchému základu oka vzniklému v laboratoři do dokonalosti mnohé chybí. Do ústí "důlku" by měl například zapadat základ budoucí oční čočky. Ta se ale v laboratorních podmínkách nevytvářela, protože zjevně potřebuje ke svému zformování odlišné podněty. Přesto představuje výsledek několikatýdenní kultivace zásadní průlom v lidských snahách o vytvoření tkání a orgánů v laboratorních podmínkách. "Největší překvapení pro nás bylo, když jsme v laboratorních podmínkách viděli formovat se skutečný základ oka, který se tvarem i vnitřní stavbou podobal skutečnému oku. Z neuspořádaného shluku embryonálních kmenových buněk tu povstala velmi složitá struktura," řekl Yoshiki Sasai. Umělá sítnice poslouží k testování léků a operací Zatím není jasné, zda si laboratorně vypěstovaný základ myšího oka kromě vzhledu přinesl na svět i odpovídající funkce. Sasai a jeho tým proto zkouší, zda nově vzniklá sítnice reaguje na světlo. Vedle toho vědci usilovně pracují na zopakování celého postupu s lidskými embryonálními kmenovými buňkami. "Abychom vyšli vstříc potřebám regenerativní medicíny, musíme postoupit s pokusy z myši na člověka a vypěstovat lidskou sítnici," řekl Sasai. Uměle vypěstovaná sítnice by mohla pomoci mnoha pacientům s těžce poškozeným zrakem. Například při geneticky podmíněné oční chorobě retinitis pigmentosa je nejprve oslabeno vidění v šeru. Následně se pacientovi zužuje zorné pole tak, že vše vidí jakoby "z tunelu". V mnoha případech končí onemocnění naprostou slepotou. Zrak tak mohou ztratit i děti. Onemocnění zvané makulární degenerace dopadá nejsilněji na část sítnice zvanou žlutá skvrna. Právě ta nám zajišťuje nejostřejší vidění. Tato choroba nastupující v pozdějším věku narušuje vidění ve středu zorného pole. V ekonomicky vyspělých zemích patří makulární degenerace k nejčastějším příčinám slepoty. Vědcům už se podařilo napravit zrak starých slepých myší transplantací sítnice mladých myšek. Mnozí proto doufají, že transplantace laboratorně pěstované sítnice by mohla přinést zásadní zvrat do léčby řady očních chorob. Zatím jsou ale vědci v prognózách velmi zdrženliví. "Kdy a jestli vůbec se to podaří, to se nedá dneska předvídat," řekl Robin Ali v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. Umělá sítnice bude zatím pacientům pomáhat nepřímo. Vědci na ní budou moci studovat chorobné procesy, jež jsou zodpovědné za jednotlivé oční choroby. Poslouží rovněž k testování nových léků a léčebných postupů. Etické otazníky Podle amerického biologa Roberta Lanzy z biotechnologické společnosti Advanced Cell Technology předznamenal úspěch Sasaiova týmu vývoj léčby i mimo oblast očního lékařství. Prokázala se schopnost embryonálních kmenových buněk vytvářet i v laboratorních podmínkách velmi složité útvary. Spektrum tkání a orgánů, které bude možné z těchto buněk vypěstovat, se podle Lanzy v dohledné době dramaticky rozšíří. Léčba tkáněmi, které vznikly v laboratořích z lidských embryonálních kmenových buněk, však vyvolává nejeden otazník. Vedle problémů ryze technických je s nimi spojena i řada otázek z oblasti etiky. Lidské embryonální kmenové buňky jsou vypěstovány v laboratoři z velmi časného lidského embrya starého asi pět dní. Nejčastěji se pro tyto účely používají embrya, která vznikla pro léčbu neplodnosti oplozením ve zkumavce a nakonec nebyla k léčbě použita. Pro mnohé lidi je zničení embrya nepřijatelné, i když smyslem toho kroku je uzdravení lidí, kterým současná medicína nedokáže pomoci. V některých zemích je proto výzkum na lidských embryonálních kmenových buňkách postaven mimo zákon. V jiných zemích se ale výzkum bouřlivě rozvíjí. Ve Spojených státech se už testují buňky získané z lidských embryonálních kmenových buněk k léčbě přerušené míchy. Zcela jistě se v budoucnu najdou lidé, kteří nepřestanou léčbu lidskými embryonálními kmenovými buňkami z etických důvodů odmítat. Společnost se tak může ocitnout v paradoxní situaci. Veterináři budou léčit zvířecími embryonálními kmenovými buňkami psy, kočky nebo koně, ale někteří rodiče nedopřejí tuto léčbu vlastnímu dítěti. Japonští vědci udělali první krok k umělému oku. V laboratoři se podařilo vytvořit oční sítnici. Zatím jen na myším modelu. K pokusu použili embryonální kmenové buňky, které lze za vhodných podmínek proměnit v jakoukoliv buňku dospělého těla. "Základ oka není ještě zdaleka dokonalý, do ústí "důlku" by měl například zapadat základ budoucí oční čočky, ta se ale nevytvářela, protože potřebuje ke svému zformování odlišné podněty," řekl vedoucí týmu Yoshoki Sasai. Jaroslav Petr (Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi) # 25 let neviděl Osmačtyřicetiletý Karel Lukš přišel v mládí o zrak. V pondělí 23. května šel poprvé do práce poté, co začal po operaci částečně vidět. Ten, kdo nad ránem potkával tuto dvojici ze Starého Města, by si žádného rozdílu nevšiml. Osmačtyřicetiletý Karel Lukš šel jako obvykle do své práce ve firmě Bent Holding, na očích měl brýle a pod paží se přidržoval své tchyně. Nevidomý muž a žena, která mu pomáhala. Muž si ale tentokrát při loučení sundal brýle. A poprvé uviděl budovu, ve které od roku 1989 pracoval, poprvé uviděl vrátnici, přes kterou až dodnes procházel, a poprvé si prohlédl kancelář, ve které celé ty roky přepínal na ústředně telefony. "Na všechno hledím jak blázen, je to neuvěřitelné," povídal. Mohl by jít z domu sám, ale zatím se snaží získat v chození jistotu. Navíc jeho tchyni Antonii Chrástkové taková cesta nevadí. "Dělám to z lásky a radosti," podotkla. Karel Lukš šel poprvé do práce od chvíle, kdy se podrobil operaci u očního chirurga Pavla Stodůlky na jeho klinice Gemini ve Zlíně. Od svých patnácti let neviděl, zrak se mu na chvíli vrátil jen v roce 1986. Jako mladý zakopl na schodech, když nesl v kbelíku hašené vápno, které se mu nešťastnou náhodou dostalo do očí. Až nyní, po operaci, vidí na jedno oko a zjevuje se mu svět, který neznal. "Jsem takový věčný optimista. Říkal jsem si, že se mi zrak musí jednou spravit," vyprávěl a nijak mu nevadilo, že taková chvíle přišla po dlouhých dvaceti pěti letech. "Neviděl jsem, ale mohl jsem chodit. Co by jiní za to dali," říká. Mezitím už vchází do vrátnice a pousměje se, když si sám může přečíst nápis na dveřích: "Návštěvy, hlaste se na vrátnici." Nikdy dříve neviděl z tohoto nápisu jediné písmenko. "Dobré ráno, Kájo, tak tě tady vítám! Moc ráda tě vidím, přejeme ti hodně štěstí, velmi jsme ti to přáli," zdraví ho vrátná Yvona Machynková a v jejím hlase je cítit dojetí. "Je to skvělý člověk a se svojí manželkou tvoří neobyčejně šťastnou dvojici, jakých moc nepotkáte," vypráví tato žena, která bydlí řadu let ve stejném bytovém domě jako Lukšovi. Pan Lukš si bere klíče, poprvé se rozhlíží po své kanceláři a hned jde ke stěně, na které visí vlaječky fotbalových klubů z celého světa, které v dětství sbíral a syn mu je pověsil na zeď. Je mezi nimi také vlajka Slovácka, protože oba dva už léta chodí fandit do kotle s nejvěrnějšími fanoušky. Nikdy ještě vlajky takto na zdi neviděl. Karel Lukš si výjimečného pracovního dne užívá, ale sám nemůže mít jistotu, jestli mu zrak už zůstane. Kdyby nezůstal, byl by zklamaný. Ale ne kvůli sobě. "Na operaci mi hodně přispěli moji blízcí a bylo by mi jich líto. A navíc pro pana primáře určitě nebyla má operace jednoduchá. Hlavně kvůli nim chci, abych viděl co nejdéle," přeje si. Radek Bartoníček # Pomoc Africe Česká humanitární pomoc nově proudí i do třetí nejchudší země světa, africké Burkiny Faso. Organizace "Světlo pro svět" se bude starat o oční kliniku v zapadlém městě Nouna. A dokonce se 28. června bude na její podporu konat dobročinný koncert v pražské Lucerně. Tento komplex ošuntělých domků je ve skutečnosti nejdůležitější nemocnice celého západu šestnáctimilionové Burkiny Faso. Na papíře má sloužit 1,5 milionu místních. Ve skutečnosti sem ale jezdí pacienti až ze sousedních zemí. "Často se nám stává, že musíme lidi po operaci nechat venku. Pokoje bývají plné," říká Ijé Djénébou, hlavní sestra chirurgického oddělení Nemocnice v Nouně je typická pro celé burkinské zdravotnictví. Nedostatek lůžek, nedostatek vybavení, nedostatek hygieny. A mezi tím vším přepracovaní lékaři a sestry, kteří se snaží udělat maximum. Ve čtyřicetistupňových vedrech a bez klimatizace se tu léčí úrazy, provádějí komplikované porody, léčí případy dětské podvýživy. Jeden z nich je osmnáctiměsíční Abdoulaye. "Pořád plakal. Měla jsem málo mléka. Celá rodina má kvůli suchu hlad," říká Arguita Gara, matka podvyživeného Abdoulaye. Vůbec nejpřetíženější je tady oční oddělení. Působí tu jediný lékař a jen tady se stovky kilometrů daleko dělají operace rozšířeného šedého zákalu. Proto právě sem nově míří humanitární pomoc z České republiky. "Z finančních prostředků pořízených v České republice budeme financovat zdravotnický materiál, který nám momentálně stačí asi na 6 měsíců provozu kliniky," informuje Filip Zoubek, ředitel "Světla pro svět". "Jen díky zahraničním partnerům dokážeme zvládnout 14 000 vyšetření a na 500 operací ročně," dodává oční operatér Christophe Sano. Patronem pomoci je burkinský Elvis Presley - zpěvák Solo Jah Kabako, který sám kvůli šedému zákalu přišel o zrak. Bezprostředním plánem české pobočky "Světla pro svět", které právě přebírá patronaci nad oční klinikou, je vyškolit druhého operatéra a zvýšit dodávky zdravotnického materiálu. Díky tomu bude brzy možné vyléčit další stovky zubožených pacientů. Jakub Szántó, Česká televize, Nouna, Burkina Faso # Koho potkáváme (6): Bratr Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš obdarovat. Je dobré, pamatovat si takové chvíle. Je dobré vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš. Jeníček a Mařenka se narodili zhruba před půl stoletím v maličké chaloupce v Jizerských horách. Jeníček byl o čtrnáct let starší než Mařenka. Jednou se chtěl podívat, jak vybuchuje v plechovém barelu vápno určené k hašení. Tato dětská zvídavost měla tragické následky. Vápno mu spálilo obě rohovky a Jeníček přišel o zrak. Tatínek ho sice odvezl sanitkou do nemocnice, ale Jeník i tak musel dlouho čekat, až zemře vhodný dárce pro implantaci nových rohovek. To byla první z asi třiceti operací, které Jeník musel podstoupit. Když se mu oči uzdravily, odešel do učňovské školy pro zrakově postižené v Praze-Krči. Tam se vyučil řemeslu, stal se čalouníkem se zbytky zraku. Doma v chaloupce zatím vyrůstala sestra Mařenka. Její rodiče už v té době byli staří, tatínkovi přes šedesát, mamince přes padesát. Jeník, kterého jeho malá sestřička už vnímala jako dospělého muže, byl vlastně po citové stránce jejím opravdovým tátou. Lahodilo mu, že má u své sestřičky velkou autoritu. Když byl doma, její podřízenosti znamenitě využíval, ale ve skutečnosti ji měl velmi rád. Ona ho zbožňovala, byl to muž "velkého světa", moderní, orientovaný v životě. Když začal vydělávat, kupoval jí užitečné věci, sportovní výbavu i oblečení, o kterém se starouškům v chaloupce ani nesnilo. Situace obou sourozenců se stala ještě náročnější, když maminka v důsledku klimaktéria upadala do hlubokých depresí, ve kterých sotva dokázala přežívat, natož se pak věnovat vývinu svých dětí. Tatínek byl nesmírně pracovitý, skromný a bohabojný člověk. Upřímně věřil, že dobrý Pán Bůh bude jeho děti chránit a že ony budou poslušné a také bohabojné. Tyto otcovy vize se splnily jen částečně. Když bylo Mařence patnáct let, Jeník usoudil, že by pro ni bylo nejlepší odejít na střední školu do Brna, kde by měla zázemí u Jeníčkovy tchyně. Ono se totiž mezitím přihodilo, že se Jenda během svého dalšího pobytu v nemocnici na očním zamiloval do ošetřovatelky. Tak se stalo, že se oženil, odstěhoval se do Mladé Boleslavi a tam pracoval ve Škodovce spolu s dalšími nevidomými čalouníky. Byla tam dobrá komunita nevidomých, ve Škodovce jich bylo tolik, že sdíleli spoustu společných aktivit i zájmů. Marie, měla jste tehdy ještě nějaký kontakt se svým bratrem? "Jistěže, Mladá Boleslav není tak daleko. Jenda jezdil na návštěvy, vozil k nám i svou rodinu. Měl spoustu zájmů, věnoval se i šachům a zkoušel mě tuto královskou hru naučit. Já však zůstala tímto uměním nedotčena. Jendovi a jeho ženě se narodili postupně dva kluci a tak to vypadalo, že modlitby našeho tatínka byly vyslyšeny. Jenda někdy viděl lépe, někdy hůře, občas šel na nějakou tu operaci. Fatální ovšem byl další jeho těžký úraz: na zahradě si nevšiml, že jsou tam nataženy prázdné šňůry připravené na věšení prádla. Vletěl do nich a jeho relativně zdravější oko bylo natolik poškozeno, že na ně vlastně už nikdy neviděl. Věnovala jsem se mu i on mě, kdykoliv jsme se viděli u nás doma, tedy na naší vsi, v té chaloupce o jedné seknici. Měla jsem radost ze svých synovců, sama už jsem byla na vdávání, a tak jsem začínala uvažovat o tom, že si také pořídím rodinu. Jenže pořád tady byli naši staří rodiče, maminka s depresí a tatínek, kterému už táhlo na osmdesát," vzpomíná Mařenka. Pevná vůle a optimismus mladého muže vzešlého z drsného horského prostředí, však vítězily na celé čáře. Až jednou... Necháme Marii, aby vyprávěla další část příběhu. "Já jsem v Brně úspěšně ukončila průmyslovku, ale neustálá starost o mého nevidomého bratra, naše staré rodiče v podhorské chaloupce bez jakéhokoliv komfortu, i starosti s první láskou a mou maturitou společně s těžkou žloutenkou v posledním ročníku školy, nakonec převálcovaly moji duši a propukla u mne první deprese. Zřejmě máme nějakou genetickou dispozici. Ze všeho jsem se vykřesala, aspoň na delší dobu. Po maturitě jsem se vrátila do rodné vísky a našla jsem si zaměstnání, které mě sice nebavilo, ale zas tolik neobtěžovalo. Mohla jsem přitom být nablízku rodičům, svému snoubenci z vedlejší vesnice, ale i bráchovi. Ten totiž jednoho dne zjistil, že je doma sám ve vyklizeném bytě, žena s kluky je u jeho nejlepšího kamaráda, a hodlá tam zůstat. Co myslíte, že následovalo? V naší rodině to asi jinak nejde. Bratr Jenda upadl do hluboké deprese, z které se sice dočasně vyléčil, ale už nikdy nevzpamatoval. Stejně tak se nevzpamatoval ze zrady manželky a jejího odchodu. Já vím, říká se, že vždycky za to mohou oba partneři, ale to víte, košile je bližší než kabát, a mně bylo bráchy hrozně líto. Bylo mi líto i sebe a všeho toho nepovedeného v našich životech. Tehdy už jsem měla rodinu, narodila se nám dcera. I s tou byly starosti, bylo to takové křehké, labilní dítě. Ale já jsem postupně převzala křesťanskou víru svých rodičů a celý svůj život nechávám, jak jen to jde, v boží režii. Je to tak nejlepší. Deprese se mi občas vrací, ale díky svému rodinnému zázemí i dobré lékařské péči je zvládám." Jak to všechno zvládal váš bratr? Když se rozvedl, pomáhal vám tak jako vy jemu? "Už jsem říkala, že můj bratr se ke mně choval spíš autoritativně. Byl přece jen o tolik starší! Když od něho manželka odešla, odstěhoval se do okálu, který si ještě během manželství s pomocí mé rodiny postavili nedaleko od nás. Maminka nám zemřela, a po její smrti, ve věku skoro devadesáti let, se k bratrovi přistěhoval náš tatínek. Byli jsme s manželem rádi, že jim můžeme být nablízku, pomáhali jsme jim se vším, co je na vesnici potřeba. Jedna naše známá, která má také zbytky zraku, pomohla bratrovi získat vodicího psa. Byla ovšem velká škoda, že bratr s tatínkem psa hodně zkazili, udělali z něho kombinaci domácího mazlíčka a hlídače zahrady. Pes byl skvělý, ale uměl využít určité pohodlnosti svého pána, a tak si vlastně dělal, co chtěl. Bratr se nikdy nesnažil psa naučit na naše vesnické podmínky, využíval ho pouze, když jel do Prahy nebo do jiného města. Věděli jsme od té naší známé, že pes se dobře naučí pracovat i v jiném než městském terénu, ale jak říkám, bratr ho k tomu nijak nevedl. Tady svou autoritu neuplatňoval." Nechyběla Jeníkovi komunita nevidomých, když se odstěhoval z Boleslavi? Marie se zamýšlí a pak říká: "Jenda si našel novou známost, byla to velmi příjemná žena z lázeňského města na západě Čech. Byli jsme všichni moc rádi, ona jezdila za Jendou ve svém volnu, on za ní také. S vodicím psem se i tyhle jeho výlety podnikaly snáze. K Jendovi také často dojížděl jeho zrakově postižený kamarád Jaromír. Zažili spolu spoustu legrace. Chodili manželovi a mně pomáhat na pole, mnoho věcí úžasně zvládali a nikdy, když byli spolu, nefňukali, to vím určitě. Jednou jsme s manželem šli k Jendovi a už zdálky slyšíme cirkulárku. Nevěřili jsme svým uším a do poslední chvíle jsme se utěšovali, že přišel někdo nařezat dříví. Pak jsme na vlastní oči viděli dva slepé chlapy: jeden řezal, druhý odnášel dřevo. Manžel skočil k cirkulárce s tím, že se na tohle dívat nebude, celý se klepal a byl děsně rozčilený. Jendu i jeho kamaráda měl rád, ale tohle byla mez, za kterou prostě nemohl. Tak dříví nařezal sám, aby se uklidnil," (úsměv). Vím, že osud vaší rodiny byl opravdu poznamenán zkouškami, které každý člověk není schopen překonat. Dopovíte nám konec příběhu Jeníčka a Mařenky? Milena se v této chvíli choulí jaksi do sebe a pomalu, smutně dokončuje příběh. "Nedlouho po svých devadesátých narozeninách náš tatínek zemřel smířený s lidmi i s Bohem. Nikdo netušil, že Jenda si prožívá jeden ze svých životních zápasů. Všechno vypadalo tak normálně. Tatínek odešel v požehnaném věku, Jendovi kluci vyrostli, studovali vysokou školu, přítelkyně byla milá, schopná Jendovi pomáhat a třeba si ho i vzít. Pak nám sousedi přišli říct, že Jendův pes celou noc vyl a kňučel. Jenda si vzal život. Byl samozřejmě v depresi, člověk si pořád říká, že to prostě nezvládl vlivem své choroby. Rozum říká, proč to bylo a jak to bylo, ale srdce se tomu brání. Odešel mi bratr, kterého jsem přes všechny ty peripetie, co nás kdy potkaly, měla nesmírně ráda. Odešel v době, kdy se mohl těšit z nového vztahu, kdy měl vlastně všechno, co potřeboval, kromě toho zraku. Odešel v době, kdy jsme si mysleli, že už se konečně smířil se svým rozvodem. Měl přátele, mou rodinu, své syny, přítelkyni a nádherného psa, žil v prostředí, které je harmonické, přívětivé a dobré pro duši. Přesto se ani mně, jeho milující ségře, nepodařilo zachránit ho před ním samotným. Před tou zklamanou autoritou, před vědomím, že věci nejdou vždycky podle naší vůle. Je mi to pořád moc líto. Zároveň jsem ale ráda, že aspoň já z nás obou sourozenců mám důvod k životu i k radosti z něj." Takhle končí příběh Jeníčka a Mařenky. Věřím, že ta zlá ježibaba Deprese už v perníkové chaloupce nestraší. Věřím, že Mařenčin život, který je naplněn službou druhým, vírou i laskavým humorem, bude napořád smysluplný a povzbudivý pro její rodinu i okolí. Jaroslava Novotná # Z letního tábora Co je to ptačka? Na první pohled se zdá, že má slovo něco společného s ptáky, ale není tomu tak. Nevidomé děti a jejich vedoucí, kteří jezdí na tábor s brněnským TyfloCentrem vědí, že je to druh táborové hry. "Jedná se o celodenní výlet do města, kde se děti snaží splnit předem stanovené úkoly. Učí se oslovovat cizí lidi a ptát se jich na radu," popisuje hru osmadvacetiletá Pavla Velinská z brněnského TyfloCentra, která se táborů jako vedoucí účastní. Na tábor ve Veverské Bítýšce na Brněnsku ráda vzpomíná. "V TyfloCentru většinou pracujeme s dospělými. Tábor je skvělá příležitost, jak se setkat s dětmi," říká Velinská. Na první pohled se letní pobyt zrakově postižených dětí neliší od jiných dětských táborů. Náplň je ale trochu jiná. "Děti se učí, jak se o sebe postarat. Snaží se ustlat postel, udržovat pořádek, namazat si chleba a naučit se pohybovat po areálu bez cizí pomoci," říká vedoucí. Odlišné jsou i hry. "Musí být přizpůsobené tomu, že děti nevidí. Když se například hraje nějaká klasika s hledáním zpráv, musí být napsané Braillovým písmem. Při hrách se také používají zvukové signály," uvádí Velinská. Nejtěžším úkolem je dvoudenní puťák, na který děti vyráží bez vedení instruktorů. Jejich úkolem je projít stanovenou trasu, postavit si stan, přespat někde a uvařit si bez cizí pomoci večeři. "Děti ale samozřejmě sledujeme. Jdeme za nimi v takové vzdálenosti, aby o nás nevěděly. V případě nutnosti jim pomůžeme," ubezpečuje Velinská. Ne vždy ale vedoucí zůstanou neodhalení. "Stalo se nám, že nás děti našly. Ztratily cestu a chtěly se vrátit. Snažili jsme se jim nenápadně zmizet. Poznaly nás ale podle vůně," směje se Velinská. Helena Čtvrtečková # Obří mandala pro nevidomé Slovo "mandala" znamená kruh, střed. Pochází ze sanskrtu (nejstarší dochovaná řeč starověku), avšak jako forma má existenci mnohem starší. Sám vesmír je mandalou, skládající se z mnoha dalších mandal, mezi nimiž je i naše Země. Vše živé se skládá z buněk, které jsou také mandalami, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. V různých formách můžeme mandalu najít zřejmě ve všech kulturách po celém světě. Mandala se v rámci lidské historie nejzřetelněji zapsala do tibetské tradice. Klasická buddhistická mandala je sestavena ze soustředných kruhů, čtverců a dalších symbolů a představuje jak obraz světa, lidské nitro a ideál lidské existence jako cestu, tak i dosažení životní harmonie. V evropské tradici nalezneme mandaly v řadě gotických katedrál v podobě růžicových oken nebo půdorysu kruhového labyrintu v dlažbě. V karlovarském TyfloCentru - středisku Ostrov vytvořili klienti mandalu o průměru 800 mm z nejrůznějších dostupných přírodních materiálů, která slouží jako pomůcka k hmatovému rozpoznávání a při nácviku představivosti nevidomých občanů a lidí s těžkým zrakovým postižením. Vystavena je ve společenské místnosti penzionu pro seniory s pečovatelskou službou v Ostrově nad Ohří. Návštěvníci si tak mohou vyzkoušet, a to i se zakrytým zrakem, zda hmatem rozpoznají jedmotlivé přírodní materiály, z nichž jsou ornamenty zhotoveny. Posoudit tak mohou i vlastní nápaditost našich klientů i samotné výtvarné provedení této obří mandaly. Cílem bylo i touto formou přiblížit život nevidomých a slabozrakých včetně ukázky kompenzačních pomůcek, které umožňují zrakově handicapovaným občanům lépe se vyrovnat s každodenními činnostmi a nástrahami běžného života, a zároveň se také snadněji integrovat do společnosti i na trh práce. Věra Rotheová # Jak začalo mé košíkaření "Přijela na návštěvu tchyně, učitelka, velice zručná, kreativní žena a něco si tam pletla. Říkám, že to chci taky zkusit, a ona na mě, že jsem slepý, že to nedokážu. A to byla ta pravá motivace. Tak začalo mé košíkaření," řekl čtyřiačtyřicetiletý Jaroslav Knejp, který oslepl kvůli cukrovce, ještě než oslavil čtyřicítku. Svou dovednost, kterou piluje již dva roky, přijel z Prostějova ukázat na první jarmark neziskových organizací, který v sobotu 7. května hostil sál Centra Fontána v pasáži Edelmannova paláce v Olomouci. Prsty jako měřidlo Jeho prvním výrobkem byl proutěný zvonek. Dneska zvládá misky, košíky, příborníky, ale i další dekorační předměty, jako je například ptačí klec. "S pomocí manželky, která je moje všechno, jsem se tomu začal věnovat. Říká se, že nejhorší je ta první stovka. Něco se porozdávalo, něco vyhodilo. Dneska zvládnu menší košík uplést tak za dvacet minut, půl hodiny. Prsty a jejich jednotlivé články jsou takovým mým přirozeným měřidlem," vysvětlil Knejp, který ke splétání používá vlákna z kořenů a kmenů cejlonské palmy. "Materiál, který tu mám dnes, se jmenuje pedig a je k dostání v několika tloušťkách. Bohužel tu nemám vodu, abych mohl dělat z jiného proutí, protože to se musí namáčet," vysvětlil. Na jarmarečním pultu společnosti TyfloCentrum, věnujícího se práci s klienty, kteří jsou nevidomí či mají nějaký jiný zrakový handicap, byly k vidění i barevné košíkářské kousky. Jak může člověk, který nevidí, vnímat barvy a využívat je při řemesle? "Je to jednoduché. Jak už jsem řekl, buďto mám manželku anebo takový chytrý přístroj, kterému se říká colortest. Vypadá jako menší ovladač na televizi a po přiložení k ploše mi počítačovým hlasem oznámí, jakou mám před sebou barvu. Dřív jsem si myslel, že takovou věc nebudu nikdy potřebovat, ale vzhledem k tomu, že se živím jako smuteční řečník, by bylo hloupé, kdybych přišel na pohřeb v bílých ponožkách, že?" usmál se Knejp a už dokončoval menší misku, která by se vešla do dvou dlaní dospělého člověka. "Nedokážu jen tak sedět, vždycky jsem byl a budu aktivní člověk. Kromě pletení, kterému se navíc sám stále učím, se věnuji taky muzice. Nejdůležitější zásada, která platí pro všechny činnosti je: cvik, vůle a chuť," uzavřel Knejp, který navštěvuje prostějovskou oblastní odbočku TyfloCentra, kde své nevidomé či slabozraké kamarády pak učí právě košíkářské zručnosti. Veronika Kolesárová (Olomoucký deník) # Doteky techniky Ve středu 18. května proběhla v Hradci Králové akce TyfloCentra "Doteky techniky 2011". Již druhý rok uspořádalo královéhradecké TyfloCentrum prezentaci kompenzačních pomůcek pro zrakově postižené. V Adalbertinu v centru Hradce Králové byly připraveny kompenzační pomůcky, které přivezla firma Spektra, v. d. n. z Prahy k vyzkoušení včetně těch nejnáročnějších: digitální zvětšovací lupy a čtecího zařízení s hlasovým výstupem. Zájemci si vyslechli, co tato firma nabízí za novinky, mohli si hmatem vyzkoušet i drobnější pomůcky. Vyzkoušeli například i bezdrátovou braillskou klávesnici, přenosné kamerové lupy, které se vejdou do kapsy, i velké kamerové lupy určené na soustavnější práci s texty, a další. Zajímavostí byla ukázka jedné ze speciálních klávesnic, pomůcky určené pro lidi s motorickými problémy, kteří pracují na počítači (polohovací zařízení a spínače). Také komunikátory, které jsou pomůckou pro osoby s poruchami komunikace. Leckdo si prohlédl i mluvicí skener "autolektor", ale jednoznačně největší zájem si vysloužily speciální softwarové programy pro zrakově postižené, které firma nabízí, a nový program "Knihomol", umožňující snadný přístup k digitální knihovně. Také mobilní telefony s populárním softwarem, určeným jak pro slabozraké, tak pro nevidomé uživatele, měly své zájemce. Ing. Lumír Koč a Martin Plíštil, oba zástupci výrobního družstva nevidomých Spektra, zodpovídali spoustu dotazů. V určenou hodinu proběhla prezentace občanského sdružení Vision ze středních Čech. Jeho zástupkyně Jitka Donátová přiblížila činnost sdružení, zejména v oblasti pracovního uplatnění nevidomých a slabozrakých. Přemysl Donát dále předvedl čtečky kódů a čtečky knih, které jejich firma nabízí. Zájemci si je poté vyzkoušeli a směrovali na vystavovatele své dotazy. Kdo měl zájem konkrétně řešit svou kompenzační pomůcku, mohl se na místě domluvit a oběma lektory TyfloCentra Hradec Králové na individuální konzultaci na jejich pracovišti. "Problematiku uvedených pomůcek přiblížíme zrakově postiženým zájemcům podle jejich potřeb přímo v učebně TyfloCentra nebo navazujících pracovišť," řekla Mgr. Dagmar Balcarová, ředitelka TyfloCentra Hradec Králové. Služba sociální rehabilitace pro zrakově postižené je podpořena u individuálního projektu Služby sociální prevence v Královéhradeckém kraji. Projekt je financován z ESF a státního rozpočtu ČR prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. # Muzejní noc potmě? Muzejní noc, která se uskutečnila v sobotu 21. května byla tradiční propagační akcí muzeí a galerií v ČR. Letošní ročník v regionu Český ráj spojil muzea v Jičíně, v Lomnici nad Popelkou a na Prachově. Tato zařízení společně připravila program s ohledem na nevidomé a slabozraké návštěvníky. Hmatové výstavy, koncerty, komentované prohlídky byly připraveny samozřejmě také pro všechny další, kteří si chtěli vyzkoušet poznávání světa, historie a přírody způsoby, které používají nevidomí. Navštívit bylo možné všechna tři uvedená místa během jednoho odpoledne, večera i noci (od 14 do 23 hodin). Muzea v Jičíně a Lomnici dokonce propojila speciální autobusová linka. Muzejní noc v Lomnici nad Popelkou a v Muzeu přírody Český ráj se konala letos poprvé. V Jičíně se touto akcí zahájila série komentovaných nočních prohlídek muzea, které budou pokračovat přes celou letní sezonu. (red) # Zahrada u Šesti kapek rosy Sen mělnického zahradníka a taoisty Jaroslava Hobíka o vybudování klidného koutu pro nevidomé se začal pomalu naplňovat. Od úterka 26. dubna se totiž na pozemku, který začíná u plotu zahradnictví "U šesti kapek rosy" a sahá až k nedalekým akátům, celé dopoledne pilně pracovalo. "S odklízením větví z téhle džungle mi přijeli pomoct studenti z mělnického gymnázia a já jsem překvapený, jak jim to jde. Skoro jim nestačím," řekl zahradník, který má s pozemkem o výměře šesti arů velké plány. Celou zahradou totiž povedou cestičky a lana opatřená uzly, podle kterých se budou nevidomí návštěvníci orientovat. Jeden uzlík označí cestu, dva uzlíky upozorní návštěvníka na rostlinu nebo keř, na který si může sáhnout a přivonět si. Vůně a zpěv ptáků je totiž podle majitele "Šesti kapek rosy" něčím, co lidé kteří nevidí, vnímají daleko intenzivněji. "Nevidomí vnímají a cítí to, co my nevidíme, proto mě ten nápad se zahradou oslovil, protože mám tyto lidi v ohromné úctě," vysvětlil Hobík. V zahradě bude také bylinkový koutek, povede tudy rozvod vody, která skončí v obnovené tůňce a velký altán, kde se budou konat koncerty a výstavy soch, které si příchozí budou moci také ohmatat. Časem by chtěl Jaroslav Hobík propojit zahradu i se zooparkem v nedalekém Zelčíně, kde by na návštěvníky čekali koně a ostatní zvířata. Novým nápadům se ale zahradník z Chramostku nebrání. "Každý návrh nebo pomoc uvítáme. V žádném případě neděláme zahradu pro naše obohacení, ale prostě proto, že chceme. Člověk není na světě jen pro sebe," vysvětlil taoista a dodal, že nápad se založením zahrady mu vnuknul nevidomý obyvatel a letitý známý z Lužce nad Vltavou. Myšlenka se založením zahrady se líbila i studentům gymnázia Jana Palacha, kteří přijeli do Chramostku oslavit Den Země. Podle žákyně druhého ročníku Kateřiny Kučerové je pomoc nevidomým důležitá. "Určitě je to dobrý nápad a my jsme rádi, že se můžeme zapojit a pomoci," řekla studentka a dodala, že se přijde podívat, až bude zahrada dokončená. To ale nebude dřív než za tři roky. Podle Jaroslava Hobíka letos na dobrovolníky nečeká nic jiného než úklid, zarovnávání terénu, řezání větví a odnášení odpadků. I přes úpravu pozemku chce ale mělnický zahradník zachovat krásu lužního lesa. "Rozhodně tu nečekejte žádný anglický trávník ani jinou exotiku. Rostou tady hlavně sněženky, bledule, dymnivky, hajničky a žije tady hodně živočichů, jako jsou užovky, ropuchy a skokani a ty bych sekačkou na trávu jen vyplašil," řekl už dvojnásobný dědeček z Chramostku. Zahrada ale nebude sloužit jen nevidomým. Vrátka zahrady budou otevřená každému, kdo bude chtít načerpat nové síly. Lada Kurcová # MAKABARA koncertovala V rámci letošního festivalu Dny umění nevidomých na Moravě uvítala Opava výjimečný koncert s výmluvným názvem "Hebrejské a židovské písně". Stalo se tak ve středu 1. června v 18 hodin. Altistka Barbora Janová a sopranistky Marie Vostatková a Kateřina Uličná, absolventky Konzervatoře Jana Deyla pro zrakově postiženou mládež v Praze, tvoří vokální trio jménem Makabara (Marie, Kateřina, Barbora), které uskutečnilo zmiňovaný koncert pro Opavany v sále Městského domu kultury Petra Bezruče. Zpěvačky spolu zpívají od roku 2004. Zatím největším úspěchem pro ně bylo vítězství v mezinárodní soutěži ve Spojených státech amerických v roce 2007. Vystupovaly také na koncertech ve Washingtonu, Baltimoru a Houstonu. Výtěžek koncertu půjde ve prospěch kulturních aktivit nevidomých. Za finančního přispění statutárního města Opavy pořádala program opavská oblastní odbočka Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. # Poetické odpoledne Plni dojmů a také dojetí odcházeli lidé, kteří si v úterý 12. dubna přišli do pastoračního střediska Minoritského kláštera v Opavě poslechnout verše nevidomého básníka Petra Škubala. Recitovali je mladí herci opavského Slezského divadla Sabina Muchová a Daniel Volný. Poetické odpoledne zorganizoval Klub svaté Anežky - dobrovolné sdružení Charity Opava. Třiačtyřicetiletý Petr žije v charitním Domě sv. Cyrila a Metoděje ve Vlaštovičkách a už celých dvacet let píše básně. Nyní se dočkal chvíle, na kterou každý poeta myslí alespoň v duchu. Vyšla mu totiž jeho první sbírka, kterou nazval "Hvězdy nad městem". Krásnými ilustracemi ji doplnila mistrová chráněné dílny ve Vlaštovičkách Zuzana Machová. Bezprostřední projev obou recitátorů dodal tištěným slovům zcela nový rozměr a publikum nešetřilo potleskem. "Paní Muchová a pan Volný musí být báječní lidé, postavili se k tomu naprosto profesionálně, jako by recitovali Seiferta nebo Kainara. A přitom básně napsal náš Péťa," řekla s dojetím pracovnice Domu sv. Cyrila a Metoděje Lucie Lenková, která poetické odpoledne moderovala. # Vodicí houser Devítiletý boxer Baks a čtyřletý houser Guzik se znají řadu let, ale velké sympatie k sobě nikdy nechovali. Vše se změnilo loňský rok, když Baks přišel o zrak. Tehdy k sobě našli cestu a houser se stal slepému psímu kamarádovi slepeckou holí. Podle zpravodajského webu fakt.pl jsou takováto kamarádství většinou běžná jen v pohádkách, ale v Polsku se to podařilo i v reálném životě, v malé vesničce Le?niczówka nedaleko Lublinu. Boxer Baks prý vždycky miloval procházky a často i sám utíkal z domu. Z jedné takové samostatné výpravy se ale vloni vrátil v hrozném stavu a oslepl. Jeho majitelka Renata Kursaová si myslí, že mu zřejmě někdo něco nastříkal do očí. Měla strach, že pes úplně ztratí chuť do života, ale ta se mu díky houserovi Guzikovi (česky Knoflík) vrátila. Slepý boxer v něm našel svého "vodicího psa". Na svých toulkách chodí s hlavou zavěšenou na hrudi housera, nebo mu Guzik krok za krokem kejháním signalizuje, kterým směrem má jít. "Guzik ho postupně dostal zpět na nohy a začal ho vodit po okolí. Nyní jsou nerozluční, dokonce spolu pronásledují i pošťáka," říká Kursaová. Boxer a houser tak spolu tráví veškerý čas, dokonce spolu i žerou a spí. ČTK # Bowling zná mistry! V závěru měsíce května jsme se vydali na cestu do Liberce. Cílem byla hlavně herna bowlingu. Ale událo se toho zde víc. Tak postupně. V sobotu 21. května na desíti drahách nastoupilo 25 finalistů letošního ročníku mistrovství republiky. Bylo to čtvrté kolo a bylo o co bojovat. V každé kategorii několik hráčů usilovalo o získání medailí. Perfektně připravený turnaj řídila rozhodčí Marie Gutová z Jiskry Kyjov, vše zajistil Tyflosport Praha, jmenovitě Luboš Krapka a Roman Matouš. A již jsou zde první shozené kuželky. "Strajky" i "spliťáky", "dohozy" i "kanály". Že vám to moc neříká? Tak zajděte na bowling a poznáte, o čem je řeč. To je asi nejlepší rada, jakou vám mohu dát. Ale zpět na dráhy. Čtyři hry pomalu končí a jedni se radují, jiní přemítají, kde se vloudila chybička. Rozhodčí vše sečte a jsou tu výsledky. Třetí mistrovství republiky v bowlingu zrakově znevýhodněných zná své vítěze. O pět titulů se podělili hráči Tyflosportu Praha, Jiskry Kyjov a Zory Praha. Na dalších místech se pak objevují hráči dalších oddílů - Slavie Praha, Tandemu Brno, Handicapu Zlín. Vítězové jsou v kategorii B1 Michal Krch (Tyflosport Praha), B2 Jaromír Hasala (Jiskra Kyjov), B3 Josef Gruncl (Tyflosport Praha). Soutěž dvojic vyhrála dvojice Jaromír Hasala a Jaroslav Čajka (Jiskra Kyjov), soutěž trojic pak Michal Krch, Karel Macháček a Josef Gruncl (Tyflosport Praha). Medaile jsou rozdány, jedni jásají, jiní ještě zpytují svědomí... Ale je dobrá nálada. Kompletní výsledky, stejně jako videodokument můžete najít na oficiálních stránkách českého bowlingu www.czechbowling.cz. Co bude dál s naším sportem pro zrakově znevýhodněné? To řeší jednání výkonného výboru sekce, rozšířené o zástupce z dalších oddílů. Společně je schválen konečný výsledek letošního ročníku MR. Zazní slova kritiky na nedostatek finančních možností, nedostatek dotací od Českého svazu zrakově postižených sportovců a nesnadné získávání sponzorů. Potom přichází předseda sekce s novým hracím plánem pro další ročník. Budeme hrát čtyři kvalifikační turnaje a na závěr vlastní mistrovství republiky pro ty nejlepší z klasifikací. Co si od toho slibujeme? Hlavně větší účast nových hráčů na jednotlivých turnajích. Budou mít možnost si tuto hru vyzkoušet další hráči, jenž mají vyřízeny průkazy ČSZPS, oční klasifikaci a potvrzení lékaře. Každý turnaj je vlastně samostatně vyhodnocená soutěž se svými vítězi i poraženými. Jistě vás rádi přivítáme mezi sebou. Dohodnuto, podepsáno. Finále mistrovství republiky pak na dva dny zaručí skutečně dramatické boje, velké nasazení hráčů a přitom si ověříme, jak jsme připraveni hrát na soutěžích v zahraničí. Poslední informací tohoto jednání totiž byl odjezd reprezentace na mistrovství světa v Malajsii. Ano, až tam se můžete dostat s tímto moderním sportem. Tak přejme hráčům, aby se v Malajsii neztratili někde v poli poražených, ale aby předvedli, že i v České republice umíme hrát bowling. Do pozdních až nočních hodin pak pokračovaly diskuse o právě skončeném ročníku, o tom jak to bude, jak kdo trénuje, co je dobré, jaké koule, rukavice. Navštívili jsme bazény vodního království Babylon, místní restaurace a v neděli i vrchol Ještědu. Prostě byl to báječný víkend nejen s bowlingem. A tak vás zvu mezi nás. Další informace získáte na internetových stránkách ČSZPS, nebo v konferenci na braillnetu věnované bowlingu. Hráči bowlingu vám všem přejí prima slunečné a taky sportovní prázdniny. Jaroslav Čajka # Vzpomínali na mistra Floriana Ve dnech 27. - 29. května se uskutečnily v kulturním domě v Násedlovicích 26. ročník memoriálu JUDr. Jaromíra Floriana a Mezinárodní mistrovství ČR zrakově postižených v rapid šachu. Tuto akci uspořádaly šachové kluby Moravia Násedlovice, Lokomotiva Brno a ČSZPS. V integrovaném turnaji ke stému výročí narození vicemistra světa nevidomých šachistů JUDr. Jaromíra Floriana startovalo 29 hráčů z ČR a Slovinska. Turnaj zahájil místostarosta Násedlovic pan Puk a pak hlavní pořadatel Zdeněk Horák připomínkou stého výročí narození velkého šachisty - šestnáctinásobného přeborníka republiky v šachu nevidomých JUDr. Jaromíra Floriana. Krátce vylíčil jeho šachovou kariéru: JUDr. Florian se narodil před sto lety (13. srpna 1911, o 4 dny dříve než Rus Botvinnik) a integrovaný turnaj vidících a nevidomých je přesně tím, co se k takové oslavě hodí. Mistr Jaromír Florian byl jednou z nejvýraznějších brněnských osobností, která v mladších letech sbírala vavříny i mezi vidomými. Ve finále mistrovství Československa hrál 7x, vyhrál 3 polofinálové turnaje, v zápase Brno-Moskva 1946 dokázal remizovat s Vasilijem Smyslovem (v této partii mu výhra unikla jen o vlásek, druhou prohrál), stal se 16x mistrem republiky v šachu nevidomých a v roce 1975 stál jen krůček od titulu mistra světa. Pak Zdeněk Horák předal slovo Ing. Jiřímu Vachkovi ze spolupořádajícího Šachového klubu Lokomotiva Brno, který připomněl systém hry v tomto mimořádném ročníku memoriálu. Ty předchozí ročníky hráli jen zrakově postižení. Následovala vzpomínka mistra FIDE Františka Blatného, který na světových soutěžích JUDr. Floriana doprovázel, na světové mistrovství nevidomých v Bad Berleburgu 1975, kde měl JUDr. Florian po šestém kole plný bodový zisk (porazil mimo jiné dva mistry světa) a v tamějším tisku se psalo, že jedině chřipka by mohla Floriana porazit, což se také bohužel stalo. Poslední partie hrál Florian s 40-41 stupňovými horečkami, přesto uhájil stříbrnou medaili. "Bohužel čas nestojí a tak doufejme, že mimořádně plodnou symbiózu organizačních schopností Zdeňka Horáka v šachu nevidomých a někdejších spoluhráčů mistra Floriana z Lokomotivy Brno (jmenovitě pánů Blatného, Kalendovského a Vachka) časem někdo převezme, a to i na poli dalších handicapovaných šachistů, kteří měli zejména v mistru Blatném obrovskou oporu po celá desetiletí," připomněl Dr. David Ciprys, bývalý předseda Krajského šachového svazu JMK. Průběh turnaje byl téměř idylický, i když pro některé vidící hráče bylo při hře s nevidomými nezvyklou zátěží, že museli své tahy diktovat, potvrzovat tahy soupeřovy a provádět své i cizí tahy na své šachovnici. Přesto nedošlo k žádným závažným nedorozuměním, což je třeba vyzvednout. Všichni hráči při partiích byli velmi korektní. Několik partií bylo rozhodnuto pádem praporku, což zejména postihovalo v dobrých pozicích slovinského mistra Franka Mlačnika. Po pozvolném začátku se výborně rozehrál sympaťák Emil Muri ze Slovinska, častý host na našich turnajích nevidomých. O 1. a 2. místo se podělili René Přibyl (Bystrc Oilers) a Radek Přibyl (ŠK Tetčice), oba se ziskem 5,5 bodu. Třetím byl Emil Muri ze Slovinska se ziskem 5 bodů. Nejlepší z českých ZP šachistů byl Radovan Šulc ze Zory Praha. Cenu pro nejúspěšnější ZP ženu získala Kateřina Skočková z Baníku Ostrava ZP. Turnaj byl současně Mezinárodním mistrovstvím ČR zrakově postižených v rapid šachu, jehož vítězem se stal Emil Muri ze Slovinska s 5 body. Druhé místo obsadil Vlado Turičnik rovněž ze Slovinska s 4,5 bodu a bronzovou medaili získal Radovan Šulc ze Zory Praha se 4 body. Čtvrté místo patřilo Antonu Janžekovičovi ze Slovinska (4 body), pátou byla Kateřina Skočková z Baníku Ostrava (4 body), šestým byl Frank Mlačnik s 3,5 bodu, sedmým Jan Kalík ze Zory Praha (3 body), osmou Jana Vítová ze Zory Praha (3 body), devátým Rudolf Birtus z Karka Ústí nad Labem (2,5 bodu) a desátá byla Irena Šourková z Karka Ústí nad Labem 1,5 bodu). Celková sportovní úroveň byla vysoká. Turnaj byl bohatě dotován finančními i věcnými cenami, které se podařily pořadatelům z Moravie zajistit, a byly rozděleny do dvou skupin: v první skupině byly ceny pro vítěze memoriálu a ve druhé skupině byly ceny pro vítěze Mezinárodního mistrovství v rapid šachu zrakově postižených. Ceny dostali prakticky všichni. Zdeněk Horák