Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 4 únor 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Koncert Pro Mathildu
Pozor na dětské oči!
Zájemci, hlaste se!
Koho potkáváme
Ani letos nazahálíme
Pozvání
MEZISVĚTY 2011
I nejnovější mobilní telefony
Patent na dotykový displej
Nové autobusy
Startuje další ročník
Amadou a Mariam
Cesta do pravěku
Nevidomý Ironman
Kulíšková má zlato!

Koho potkáváme

Květa

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým
slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty
můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
Paní Květa seděla za svým psacím stolem kanceláře sociálních
služeb. Bylo krátce po novém roce a já šla žádat o jakýsi
příspěvek. Vyplnila mi formulář, podala šablonku na podpis. Byla
dobře vybavená, profesionální a přesto rozšafná, lidská. Typ
maminka. S takovými úřednicemi bych si vyprávěla celé hodiny.
Řekla jsem jí to, a daly jsme si schůzku.
Květa původně pracovala jako projektantka. Po sametce se
rekvalifikovala, usoudila, že průmyslovákům pšenka nepokvete a že
je ještě dost času naučit se něco nového.
Jaký byl v té době váš vztah k nevidomým? Vybrala jste si svou
novou profesi záměrně?
"Nemohu říct, že by mne nevidomí nějak zvlášť přitahovali. Snad
to bylo způsobeno vzpomínkou z dětství. Spolužačka měla nevidomou
babičku a já se jí bála, přestože jsem věděla, že je to moc hodná
paní.
Příchodem na odbor sociální péče a osobním poznáváním klientů
jsem svůj dětský postoj musela dost rychle přehodnotit. Snažila
jsem se jim pomoci nejen prakticky, v danou chvíli návštěvy, ale
doporučit jim nebo pro ně najít vhodnou službu nebo peněžitou
dávku v možnostech sociální péče. Samozřejmě jsem před tím musela
projít dost náročným školením, abych poznala zákony a předpisy.
Teoreticky i citově jsem o lidech s různými handicapy také něco
věděla. Minimálně mi bylo jasné, jak obtížný musí být život, když
člověku chybí jeden ze základních smyslů - především zrak. Nejde
jen o informace, nejde jen o bezpečnost při přecházení nebo třeba
v samoobsluze při nákupu. Vždycky jsem si uvědomovala, jaký bych
asi prožívala pocit izolovanosti a osamění, kdybych neviděla.
Zkoušela jsem si představit, jak se nevidomá žena postará o své
děti nebo staré rodiče. Jenže představy, úvahy a praxe, to bývá
někdy docela silná konfrontace. Jednou jsem ale dostala takovou
zvláštní lekci, která dost zásadně změnila moje jednání."
Můžete o tom říct něco konkrétního?
"Šla jsem na výstavu skleněných plastik do zahrady za
Ministerstvem zahraničí na Hradčanech. Byla jsem zaujatá
nádhernými sklářskými výtvory, ale přesto jsem si všimla, že na
jednu sochu uprostřed trávníku sahá malá holčička. Její maminka
ji sledovala z cestičky. Silně mne to pobouřilo, že holčička si
s tou plastikou hraje a měla jsem strach, aby ji nerozbila. Taky
mne udivilo, že to tak její maminka nechává a dítě nenapomene.
Nakonec mi to nedalo a té maminky jsem se poněkud jedovatě
zeptala, jestli ji nevadí, že její holčička to umělecké dílo může
poškodit. Maminka se na mne podívala a řekla mi, že její holčička
schválně si tu plastiku osahává, protože je slepá...
Polil mne pocit studu a viny, že jsem byla taková "zákonická"
a že jsem si nevšimla, že to dítě má velký handicap. Mamince jsem
se omluvila a bylo mi trapně. Po cestě zahradou jsem pak uviděla
ceduli s upozorněním, že tyto plastiky jsou zde speciálně
umístěny pro lidi se zrakovou vadou, aby si mohli sami vše osahat
a mít lepší představu o jejich tvaru.
Dodnes, když si na to vzpomenu, zastydím se a snažím se být
citlivější k lidem s vadami zraku. Myslím, že tato moje zkušenost
byla mnohokrát lepší, než nějaké rady, jak se chovat k lidem,
kteří mají problém s viděním.
Když jsem později nastoupila do práce na sociálním odboru,
potkávala jsem mezi zrakově postiženými spoustu úžasných,
pracovitých, tvůrčích a vzácných lidí. Až na výjimky to byli
stateční lidé, kteří chodili do práce, starali se o své rodiny
a dělali vlastně všechno co my, kteří jsme zdraví. Dělali to
ovšem s mnohými obtížemi, které obdivuhodně překonávali.
Vzpomínám na maséra, učitele hudby, jazzovou zpěvačku. Viděla
jsem jejich postoj k životu a to mne posilovalo třeba i ve
vážných problémech."

Vypadá to tak idylicky, sedíte na svém místě a kolem vás proudí
samí nevidomí superlidé. Že to tak ale vždycky nebývá?
"Určitě ne. Ale nemyslím, že by nevděk nebo manipulace musely být
nutně produktem handicapu. Jeden ze smutných příběhů je život
rodiny, která si vzala do pěstounské péče nevidomého
chlapce. Všemožně se mu věnovali a on si toho nevážil, dělal jim
těžkosti a raději odešel a žil svůj podivný život v jiném městě.
Nedávno jsem ho viděla, jak žebrá u metra a bylo mi z toho
smutno. Ale to záleží na povaze, možná by byl takový, i kdyby
nebyl nevidomý."

Každý jsme rád, když potkáme někoho, kdo třeba i mimoděk obohatí
nebo pozmění k lepšímu náš život. Potkáváte někoho podobného
v soukromí?
"Máme jednu těžce slabozrakou příbuznou, která má spisovatelské
nadání a dovede psát krásnou poezii. Často mne ty verše
povzbudily a potěšily srdce. Někdy jsem musela tak říkajíc do
nich "dorůst", abych pochopila jejich hloubku. Třeba tuto báseň
o stáří jsem docenila až nyní, kdy na vlastním těle mohu zažívat
to, o čem báseň je. Je to umění vyjádřit poezií to, kde by jiný
člověk marně hledal slova."

Stáří
Být stářím spokojen/ a sytý dnů/ je závěr/ k němuž chtěl jsem
dospět/ jak panovník nad vlastním životem/ jenž završil svou
vládu ozdoben diadémem moudrosti a slávy věčné

Namísto triumfu mám rozpaky ze smrti/ a tělo jak chatrné
nepadnoucí šaty/ bolesti, které zítra začnou / aniž dnes
přestávají

Zápas duše s Bohem/ o několik gránů jeho moci/ a roztřesené ruce
toužící/ vznést se k žehnání...

Za rozhovor i chvilku poezie děkuje

Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 4 únor 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Kolda
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.