Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 3 únor 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči
Vzpomínka na Jana Dyrczyka
Vidět na dluh
Nechtějí oční školu
Plod v děloze může vidět
Jak středisko pomáhá
Černý nevidomý guvernér
Aktuality ze "Zpravodaje EUN"
Koho potkáváme
Nový čtecí program CIT Reader
Další vodicí linie
Příbalové letáky pro nevidomé
Cesta za poznáním
Dotýkejte se, prosím
Zpívám si pořád
Pianista Vladimír Albrecht
Moravská vesnička
Čtyři stupně zorného pole
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
INZERCE

Zpívám si pořád

Povídání se zpěvačkou Sárou Kaliášovou

Sára Kaliášová je mladá talentovaná zpěvačka. Slyšel jsem ji
zpívat na festivalu "Kerekate 2010" v Táboře s kapelou Mária
Biháriho "Bachtale Apsa", pro rozhovor jsem si za ní ale zašel na
pražský Žižkov, kde bydlí. Přesně v domluvený čas otevřela dveře
činžovního domu drobná usměvavá dívka. Nad kávou v hotelu Erlich
a povídáním čas příjemně plynul.

Víte, jaké informace se o vás dají najít na internetu?
"Někdy se koukám sama na sebe, napíšu svoje jméno třeba na
Google, a vyjde mi tam například "Sára Kaliášová, nevidomá
zpěvačka", takže občas se i nasměju, co tam o mně napíšou. Jinak
jsem ráda a je to takový hezký pocit, když tam člověk něco o sobě
najde, něco, co o vás napíšou ostatní, i když to třeba někdy
úplně není pravda."

Když už jsme to nakousli, jak je to tedy s vaším zrakem?
"Odmalička jsem měla problémy s očima, ale není to nic závažného.
Je to jenom taková porucha, kterou měla maminka v těhotenství,
a na mě se to asi přeneslo. Chodím a ještě budu chodit do
speciální Školy Jaroslava Ježka. Kvůli zraku jsem měla odklad dva
roky, šla jsem do školy od osmi, pátou třídu jsme měli rozdělenou
na dva roky, takže teď bych už šla na střední, ale zůstávám ještě
jeden rok. Je to desetiletka."

Já jsem si třeba našel v profilu kapely "Bachtale Apsa", že při
poslechu budu sotva věřit, že je vám teprve sedmnáct let. Je to
správný údaj? Řekněte mi něco o sobě.
"Je to správný údaj, je mi opravdu sedmnáct let a v kapele
dostávám opravdu hodně prostoru, na to, jak jsem mladá. Narodila
jsem se v Praze, maminka je taky z Prahy, tatínek mě nevychovává,
nežije s námi, takže mám nevlastního, který je z Maroka, a mám
čtyřletého bratříčka. Mám tedy jenom jednoho sourozence, maminka
říká, že to stačí."

Kdy jste se dostala ke zpívání?
"Když mi bylo devět let, chodila jsem do romského souboru, tam
jsem tančila a zpívala. Moje první vystoupení bylo v Karviné.
Dostala jsem šanci zazpívat a řekla jsem si, že tohle chci dělat
do konce svého života, že je to úžasné, jak mi ti lidé tleskali,
to je odměna za tu veškerou práci, kterou děláte. Chtěla bych se
tomu věnovat a byla bych šťastná, kdyby i moje děti uměly zpívat
nebo na něco hrát, protože mě můj dědeček k tomu vychovával.
Dědeček je muzikant, hraje na akordeon."

Jaká pak byla cesta od tohohle okamžiku až do kapely "Bachtale
Apsa"?
"Vystupovala jsem s různými romskými kapelami, v menším obsazení
a hlavně byly úplně jiného věku, než jsou kluci z "Bachtale
Apsa". Byli to kluci, kterým bylo šestnáct či sedmnáct let. Byli
jsme celkem úspěšní, v roce 2005 nebo 2006 jsme třeba hráli
v Domě národnostních menšin. Takhle jsme vystupovali asi dva
roky, občas jsem si zahrála s dědečkem.
Pak nadace Světluška, která pomáhá postiženým dětem, pořádala
benefiční koncert "Aneta pro Světlušku", kde jsem měla zpívat
s Danem Bártou. Nějak se to nepovedlo, a tak nabídli, že bych
mohla zpívat s Máriem Bihárim jeho písničku "Malý princ". Vyšlo
to nakonec pěkně, takže jsme s Máriem zůstali spolu a řekli si,
že bychom mohli založit kapelu s větším obsazením."

Jaký je Mário Bihári jako kapelník?
"Někdy je s námi fakt velká práce, Mário musí mít hodně
trpělivosti. I se mnou, to ho obdivuju. Hlavně mu musím poděkovat
za to, že mě drží při zemi, protože děvčata v mých letech jsou
taková rozevlátá, můžou být i trochu namyšlená, a to není dobře
pro zpěvačku. Pokud chce dobře zpívat a mít kolem sebe kolegy,
kteří ji mají rádi, tak se musí chovat přirozeně. To je alespoň
můj názor."

Takže Mário Bihári kapelu "Bachtale Apsa" založil víceméně na
základě setkání s vámi? Nepřipojila jste se k existující skupině?
"Ano, on ji založil, ale připojili jsme se k ní takhle všichni.
Bylo to jako velká pavučina. Znal Petera Horvátha, Peter ho
seznámil s Radkem Sivákem, a takhle se to dalo dohromady. Jako
pavučina se to pospojovalo. František Raba hrál s Máriem ve
skupině KOA a my jsme přišli o baskytaru. Měli jsme šikovného
klučinu, který tady už nebydlí, je teď v cizině. Tak jsme si
říkali, co budeme dělat, jestli ten nástroj vypustíme, dlouho
jsme o tom polemizovali, ale basa to všecko drží.
A tak se k nám dostal František. On je Čech. Já se třeba ráda
podívám na bílou holku, jak tančí romské tance, ale pořád to není
ono, jako když vidím romskou tanečnici s dlouhýma černýma
vlasama. Tu si pak dovedu představit jako dřív, na těch pláních,
nebo na cestách, když kočovali a tancovali. Ale u muzikantů mě to
ještě víc těší, když vidím bílé muzikanty, jak je baví hrát
s náma Romákama, je to super. Hlavně František Raba, ten je
skvělý člověk i muzikant.
V kapele máme dobré vztahy, ale mimo zkoušky se vídám jenom
s Máriem, protože bydlí ve stejné ulici, s Radkem se potkávám
někdy venku na Žižkově, ale s ostatními ne. Já jsem třeba často
se svým přítelem, máme to všichni trochu jinak."

Jak je to se zkoušením, když je kapela slepená z různých lidí
s různými závazky?
"No, právě! Je dost složité vymyslet, jak a kdy se sejít.
Naštěstí společně hrajeme dva roky a repertoár příliš neměníme,
takže to máme zažité. Většinou se sejdeme až těsně před
koncertem. Pokud selže paměť, nastupuje samozřejmě improvizace
jako u každého muzikanta."

Vystupovali jste někdy v zahraničí?
"Ano, byli jsme s kapelou v Německu, v Řecku a ve Francii. Paní
z řecké Soluně si nás třeba našla na internetu. Chtěla prostě
nějakou romskou kapelu, která by se líbila jí i lidem, poslechla
si naše nahrávky a pozvala nás. Od té doby jsme tam byli dvakrát
a moc se nám tam líbí."

Kým se inspirujete? Jakou posloucháte hudbu ve svém volném čase?
"Můj hudební vzor je Alicia Keys. A poslouchám skoro všechno,
kromě country a metalu. Z klasiky mám ráda Čajkovského a z české
muziky Lucii Bílou. Opravdu miluji její píseň "Pískovec", tu si
občas zpívám i sama."

Vážně Čajkovského? Co vás na něm zaujalo?
"Je to skladatel období romantismu, a to je úžasné. Velice ráda
hraju jeho skladbu "Sladké snění" na klavír. Ukolébá vás ke
spánku, ale samozřejmě ne, když ji hrajete. Je poměrně těžká,
takže se musíte soustředit."

Na pódiu působíte spontánně a suverénně. Nemáte trému?
"Na to se mě ptají vždycky, nemám. Naopak si to hrozně užívám.
Dávat lidem radost, potěšit je, to je přece úžasné."

Radí vám někdo alespoň s oblékáním?
"Já sama. Baví mě totiž stylizovat lidi. Já jsem si půjčila
několik svých kamarádů jako pokusné opičky a zkoušela jsem na
nich různé věci. Malovat je, oblékat, co se k čemu hodí, chtěla
bych se tomu taky věnovat. Jsem tedy svoje vlastní stylistka
a vizážistka. Přenáší se mi to i do života. V některých věcech se
i mimo pódium chovám spíš suverénně, na druhou stranu se snažím
chovat jako žena, ne jako šestnáctiletý pubertální člověk. Ale
nechci se zase chovat na to, kolik mi není, chci se chovat na
svůj věk."

Nepřemýšlela jste někdy nad účastí ve velkých talentových
soutěžích komerčních televizí? Pak by image servis byl zajištěn.
"V prosinci by měl začít casting na SuperStar, tak to půjdu
zkusit. Dost mě zajímá, co na můj výkon řekne porota. Na druhou
stranu, kdybych nějak zásadně neuspěla, můj vztah k hudbě a ke
zpěvu to nezmění. Pořád to bude hlavní náplň mého života. Je to
vlastně jediná věc, kterou pořádně dělám."

Co děláte, když nezpíváte?
"Hraju na dva hudební nástroje, na klavír a na příčnou flétnu.
Když nehraju ani na ty dva nástroje, tak jsem třeba u počítače,
nebo jsem venku s přítelem. S ním se vlastně věnuju taky hudbě,
protože on skládá počítačovou hudbu. Na klavír a flétnu se učím
v základní umělecké škole, v Břevnově je pak další umělecká
škola, kde se učím zpívat, obor pop a muzikál.
Hudba, kterou hraju s "Bachtale Apsa" je hudba mojí krve, ale
cítím se doma v obojím, i v tom, co zpívám já sama pro sebe. To
zpívám hlavně Alicii Keys. Nebo si jen tak broukám různé melodie,
ke kterým si vymýšlím slova. Zpěv opravdu miluju."

Jste Romka. Má tahle skutečnost nějaký význam pro váš život?
"Před časem jsem napsala, že jsem hrdá na svou národnost. Ale
někdy je to hodně těžké, když vidím, co někteří Romové dělají.
Mohl jste to vidět sám na festivalu v Táboře, české obecenstvo je
někdy vděčnější. To romské se přišlo pobavit se svými přáteli, ne
poslouchat hudbu. Hodně těžké je to, když bydlíte na Žižkově
v ulici, kde bydlí spousta ostatních Romů. Jak jsem tenkrát
napsala, moje maminka se vždycky vyhýbala soužití s Romy, kteří
se nechovali dobře, a já v tom chci pokračovat. Dnes už bych to
asi celé napsala trochu jinak, čím jsem starší, tak koukám, že
mám pořád jiné a jiné názory, ale to asi každý člověk. Na druhou
stranu v České republice v některých lidech rasismus je."

Za pár dnů vás čeká koncert, připravujete se na něj nějak?
"Vlastně ani ne, spíš se jenom těším. Teď jsme dodělali živou
nahrávku z koncertu a mně už se po vystoupení zase stýská. Ale
zpátky k otázce. Před koncertem je vždy jen malá zkouška, a pak
už jdeme na to."

Co plánujete ve své mladé kariéře dál?
"Chtěla bych vydat desku, snažím se o to, už mám jednu písničku
hotovou a bude se psát další. Půjde to všude do rádií, snažím se,
nebo aspoň budu se snažit svoje věci propagovat. Chci něco dělat
pro lidi, chci dělat muziku. Já jsem to už jako dítě měla jasné.
A hlavně chci, abych mohla sama sobě říct, že jsem dobrá, pak
člověka dokáže ocenit i okolí."
Petr Karlach

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 3 únor 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Kolda
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.