Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 3 únor 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Kolda Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Již 2O let nezavíráme oči (Pokračování) Vzpomínka na Jana Dyrczyka Vidět na dluh Nechtějí oční školu Plod v děloze může vidět Jak středisko pomáhá Černý nevidomý guvernér Aktuality ze "Zpravodaje EUN" zKoho potkáváme Nový čtecí program CIT Reader Další vodicí linie Příbalové letáky pro nevidomé Cesta za poznáním Dotýkejte se, prosím Zpívám si pořád Pianista Vladimír Albrecht Moravská vesnička Čtyři stupně zorného pole Černobílé problémy Inzerce # Již 20 let nezavíráme oči Historické ohlédnutí (Pokračování) Při putování časem jsme se ocitli v době vzniku Tyfloservisu. Byl 1. leden 1991. Projekt přijat ministerstvem zdravotnictví. Začátky Tyfloservisu nebyly ovšem jednoduché. Nebyly vzory, nebylo s kým se důkladně poradit. To, co se nám dnes zdá jako jasné, logické a prověřené, mělo před dvaceti lety podobu zásadních a velmi těžkých otázek. Jak vymezit služby? Co konkrétně budeme nabízet? Tlak byl velký ze všech stran. Padaly návrhy, abychom zaštiťovali služby volnočasové, rekvalifikační, sociálně poradenské nebo administrativní. Naštěstí se podařilo uhájit službu v podobě základní rehabilitace dospělých nevidomých a slabozrakých lidí. Bezbřehá nabídka by jistě vedla k nežádoucímu snížení kvality. Vymezení podoby služeb však nebylo jedinou obtížnou otázkou. Důležité také bylo určit, kolik má být oblastních středisek a ve kterých městech mají být budována. Jak má středisko vypadat? Kolik místnostní, jaké vybavení a zázemí? Klíčovým momentem bylo, je a bude nalezení těch správných lidí, spolupracovníků, kteří vědí, co je potřebné, kteří akceptují vysoké nároky na odbornost a osobní odpovědnost, a to vše s finančním ohodnocením značně pokulhávajícím za celostátním průměrem. Stanovení přiměřené pracovní náplně instruktorů a organizace práce ve střediscích bylo zpočátku trochu experimentem a velkým dobrodružstvím. Tíhu odpovědného hledání nesli především pracovníci pražského a olomouckého střediska. Za všechny jmenujme Jana Příborského, Mgr. Dášu Dvorskou nebo Alenku Kozákovou. Budování některých středisek bylo díky vstřícnosti místních úřadů docela snadné. Naproti tomu někde jinde se až tak nedařilo. Materiální základnou nového krajského střediska byla kupříkladu po dlouhé měsíce polička nebo krabice s lejstry a pomůckami doma v pokoji obětavého pracovníka. Postupem času se však podařilo zřídit všechna střediska v odpovídajících prostorách. Projekt Tyflosevis zpočátku nefungoval pod hlavičkou samostatné společnosti tak, jak ho známe dnes. Prvních pět let byl realizován v rámci České unie nevidomých a slabozrakých, poté od roku 1996 do roku 2000 v rámci SONS ČR. Od roku 2001 projekt zaštiťuje stejnojmenná obecně prospěšná společnost Tyfloservis. Zásadním důvodem pro její založení a k předání projektu byl nedostatek financí a s tím související reálná hrozba zrušení některých služeb. V rámci SONS fungoval vedle spolkových aktivit ucelený systém na sebe navazujících odborných služeb. Vedle Tyfloservisu to bylo Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina, Středisko pro výcvik vodicích psů, Středisko tyflotechnických pomůcek a další. Dramaticky se snižující celková částka dotací na jejich provoz vedla k rozhodnutí založit samostatné obecně prospěšné společnosti a pokusit se tak o jejich udržení v nových podmínkách. Situace byla opravdu vážná. Pamětníci jistě vzpomenou na demonstraci nevidomých před budovou Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v roce 2000. V dalších letech se taková vystoupení již nekonala. Neustálé změny financování, zavádění standardů kvality a s tím spojené kontroly jsou ale důkladnou prověrkou naší odolnosti. Kapacity nejsou ale nevyčerpatelné, a tak vedle vlastní aktivity nezbývá než věřit, že bude chápána reálná potřeba služeb pro lidi se zrakovým handicapem. Jak vlastně Tyfloservis, o. p. s., funguje? Ačkoli se o Tyfloservisu hovoří v jednotném čísle, ve skutečnosti existuje "Tyfloservisů" více, a to v podobě již zmíněných krajských ambulantních středisek a organizačně metodického centra. Síť krajských středisek byla zřízena během několika prvních let existence projektu s cílem zajistit dostupnost nabízených služeb všem lidem s vážným zrakovým handicapem, kteří potřebují pomoci. Proto bylo nutné vzít si k ruce mapu naší republiky a snažit se najít co možná nejlepší řešení, aby klienti a instruktoři měli k sobě navzájem co možná nejblíž. Intenzivní práce s mapou odhalila dvanáct přirozených center rovnoměrně rozmístěných po celém území státu (Praha, Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Jihlava, Karlovy Vary, Liberec, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem a Zlín). Postupem času byly jakožto účetně samostatné středisko přidány ještě Pardubice. Zajímavé je, že rozložení středisek Tyfloservisu odpovídá dnešnímu členění republiky na jednotlivé kraje. Otázkou proto zůstává, kdepak se asi inspirovali naši zákonodárci? Aby byl zajištěn co nejsnazší chod jednotlivých krajských ambulantních středisek, bylo také zřízeno organizační a metodické centrum Tyfloservisu, které je umístěno v sídle společnosti, tedy v Praze. V jeho čele stojí ředitel PhDr. Josef Cerha, který sám projekt Tyfloservisu zpracoval a od samého počátku je pověřen jeho realizací. Centrum je odborným garantem všech poskytovaných služeb, zajišťuje hlavní díl finančního a materiálního zabezpečení celé organizace a propagaci společnosti na celostátní úrovni. Pracovníci jednotlivých středisek se účastní pravidelných odborných školení zajištěných organizačním a metodickým centrem. Na činnost společnosti jako celku dohlíží správní rada. Hlavní kontrolní orgán pak představuje rada dozorčí. V jejich řadách se již vystřídalo mnoho významných osobností. O nich ale až příště. Josef Cerha a Petra Šanderová # Vzpomínka na Jana Dyrczyka Ve věku nedožitých 58 let nás náhle opustil 29. října Jan Dyrczyk, dlouholetý člen Rady OO SONS Třinec. Zastával funkci pokladníka. Narodil se 7. prosince 1952 na Hrčavě. Když mu před čtyřmi lety zemřela manželka Vanda, sám se začal vzorně starat o svého zrakově postiženého syna Tomáše. Byl šťastný, když mu poslední rok se vším začala pomáhat jeho přítelkyně Maruška. Společnými silami zmodernizovali své bydlení, přizpůsobili ho tak, aby se i Tomáš mohl v bytě dobře orientovat. Bohužel jim nebylo dopřáno, aby svůj svazek zlegalizovali. Ztrácíme v něm obětavého člověka, který vždy nezištně pomáhal všem, kteří pomoc potřebovali. Nikdy si nestěžoval na své zdravotní problémy, ačkoliv jsme věděli, že mnohdy pracoval s vypětím všech sil. Bude nám všem chybět, ale nejvíce synovi Tomášovi a přítelkyni Marušce Miziové. Čest jeho památce. Za Radu SONS Ingeborg Klepaczová # Vidět na dluh Televizní stanice NOVA odvysílala 3. ledna zprávu, že pro některé nevidomé svitla veliká naděje znovu vidět. Bohužel je to naděje u nás hodně drahá. Jde o transplantaci umělé rohovky, takzvaného bostonského typu. Finančně je to náročné proto, že implantát nemá evropskou certifikaci, a pojišťovny operaci nemohou proplácet. Nevidomí lidé se proto sami zadlužují, aby si pomohli. Jedním z nich je i pan Beneš z Mostu. Jako mladý kluk přišel o zrak, když mu při jednom z pokusů vystříkla do očí žíravina. Prošel několika operacemi. Rohovka od dárce mu znovu odkryla svět. "Opět jsem viděl, to znamená lidi, jak chodili kolem, viděl jsem jim do obličeje a viděl jsem zhruba na 50, na 60 metrů auta," nadšeně popisoval Beneš. Bohužel po roce tělo dárcovskou rohovku odmítlo a po další operaci znovu. "Současný stav je takový, že na to oko jsem z 90 % slepý." Oči už měl tak poničené, že opakování transplantace bylo nemožné. Novou naději mu dal primář oční kliniky MUDr. Pavel Stodůlka. Místo dárcovské voperoval panu Benešovi umělou rohovku, na dluh, protože pojišťovny ji nehradí. Zdravotní pojišťovna může hradit pouze výkony, které jsou v České republice schváleny, certifikovány. "Jedná se celkově o sumu do 100 tisíc korun, a za tuto částku člověk může opět vidět," říká primář Pavel Stodůlka a dodává: "Řada z operovaných pacientů se dnes naprosto samostatně pohybuje po světě, většina z nich dokonce je schopna číst větší písmenka, mnozí z nich i bez brýlí." Z invalidního důchodu bude pan Beneš devadesátitisícový dluh tlačit velmi dlouho před sebou. Teď přemýšlí nad tím, že by založil s něčí pomocí sbírku, která by pomohla nejen jemu, ale i ostatním stejně postiženým lidem. # Nechtějí oční školu Základní škola při očním oddělení Nemocnice Třebíč přečkala vyjednávání s VZP i rozhodování, která krajská instituce ponese náklady na její provoz; vaz jí asi zlomí nezájem rodičů a jejich neochota přispět na pobyt svého dítěte stokorunou denně. Děti s tupozrakostí potřebují intenzivní péči. Aby po dobu své několikatýdenní léčby nezameškaly ve škole, věnují se jim odborně vzdělaní pedagogové. "Poskytujeme vzdělávání žákům 1. stupně, kteří jsou hospitalizováni na ortoptickém oddělení třebíčské nemocnice pro vrozenou vadu zraku. Rodiče nemusí mít strach, že by zde děti třeba zameškaly učení. Paní učitelka je v každodenním kontaktu s jejich kmenovými třídami. Ví přesně, co se které dítě učí, a navazuje na to, co v jednotlivých školách dělají," vysvětluje Eva Matoušková, ředitelka Základní školy a Mateřské školy při zdravotnických zařízeních kraje Vysočina, pod kterou patří i třebíčská oční škola. Jak upozorňují odborníci, tupozrakost se dá odstranit jen v dětském věku pravidelným cvičením postiženého oka, které se laicky řečeno, musí učit vidět. V opačném případě se vada zafixuje a člověk je nadosmrti de facto jednooký. "Pokud se vada neodstraní do deseti let věku, tak je člověk v dospělosti velmi těžce zrakově postižen," shrnuje Eva Matoušková. Jedná se o vadu, kterou neodstraní laserové ani jiné operace v dospělosti. Jedinou možností je nasadit dítěti na zdravé oko okluzor a druhé trénovat. Příčinou tupozrakosti je porušení vazeb mezi okem a mozkem. Mozek prostě vyřadí z provozu to oko, které mu poskytuje horší obraz. Třebíčská oční škola patří mezi nemnoho obdobných zařízení v republice. Využívaly ji děti z okresu Třebíč, ale i děti z Jihlavska nebo Žďárska. Pobyt dětí ve škole byl bezplatný. VZP ale od roku 2010 začala hradit jen lékařské výkony. "VZP vypověděla placení pobytu dětí. Ať si to rodiče zaplatí sami, podobně jako se platí lázně," vysvětluje ředitelka Matoušková. Přibližně od léta loňského roku se vedla dlouhá jednání mezi školou, nemocnicí i krajem Vysočina, který obě instituce zřizuje. Oční škola zůstala zachována. Zvýšené náklady na její provoz byly vyčísleny na víc než jeden milion korun za rok. Rodiče se na této částce měli určitou měrou podílet. Při stokoruně za dítě a den a při obsazenosti školy deseti dětmi denně, což bylo v minulosti obvyklé, jsou to jednoduché počty. Příspěvky rodičů by činily asi 250 tisíc. Tři čtvrtě milionu chtěla ze svého rozpočtu vyčlenit nemocnice. Šestitýdenní pobyt dítěte by rodinu přišel na 3 000 korun. Zdá se, že je to částka, kterou rodiče nejsou ochotni zaplatit. "Když je dítě doma, tak taky musí jíst, rodiče platí za družinu a různé kroužky," zamýšlí se Matoušková. "Kdyby se rodiče naučili vidět očima svého postiženého dítěte, potom by jim ta stokoruna nebyla moc," je přesvědčena. Stokoruna se platí od září. "V září ještě děti nastoupily, ale zájem začal upadat. V prosinci tady byly dvě děti a 10. prosince se provoz ukončil. Přestože paní doktorka pozvala 21 dětí, které měly 3. ledna nastoupit, nastoupily dvě," popisuje Matoušková smutnou realitu zařízení, o které se ještě v létě mnozí rodiče údajně obávali. "Udělali jsme pro to tolik a teď to vypadá, že se škola bude muset během pár dnů zrušit. A tentokrát to bude proto, že bohužel není zájem ze strany rodičů." Vendula Krausová # Plod v děloze může vidět Předpokládá se, že zatímco lidský čich a sluch se začíná rozvíjet už v děloze, zrak se rozvíjí až po porodu. Během posledních dvou měsíců těhotenství sice má plod pro vidění oči dostatečně vyvinuté, ale tma v děloze mu je nedovoluje využít. Podle nové studie se ale zdá, že přinejmenším některé děti svůj zrak mohou začít trénovat ještě před narozením. Vědci z Turínské univerzity na základě transmisních koeficientů biologických tkání modelovali, kolik světla může během posledních dvou měsíců gravidity proniknout z vnějšího prostředí dovnitř dělohy. Zjistili, že množství tohoto světla je vysoce variabilní a závisí na mnoha faktorech - například na intenzitě světla ve vnějším prostředí nebo na tloušťce matčina břicha. Přinejmenším u některých plodů ale úroveň světla v děloze dosahuje hodnot, které umožňují získávat vizuální informace. Otázkou zůstává, jak pohled na vnitřek matčiny dělohy ovlivňuje rozvoj vizuálních a motorických schopností dítěte. # Jak středisko pomáhá Zkušenosti rodiny Klasových a jejich dvouletého syna Daniela: Kontakt na Středisko rané péče v Českých Budějovicích (nejbližší našemu bydlišti na Prachaticku) jsme dostali v nemocnici v pražském Motole. Byla to první pomocná ruka po stránce psychické i praktické. Po prvním telefonickém rozhovoru jsme si domluvili schůzky trvající dodnes. Už zpočátku jsme cítili, že v lidech z rané péče máme oporu a můžeme se na ně s čímkoliv obrátit. Zároveň nás nabudili k obrovské aktivitě pracovat na rozvoji našeho syna, který je na tom v současné době, přes negativní prvotní diagnózy, celkem dobře, co se týče zraku i ostatních dovedností, mnohdy i lépe než jeho zdraví vrstevníci. Stěžejním bodem návštěv pracovnice rané péče byly zpočátku stimulační techniky zraku, které nás učila, dále speciální pomůcky a hračky rozvíjející smysly a také informace o zrakovém postižení, abychom věděli, co všechno musíme zvládnout. Po dvou letech jsou pravidelné návštěvy spíše studnicí nápadů, co mohu s děckem dělat, abych jej neustále motivovala a učila něčemu novému. "Získali jsme pocit sounáležitosti, že v tom těžkém boji nejsme sami." Zkušenosti rodiny Rožnovských (jedenáctiletá dcera Michaela a osmiletý syn Tomáš): O brněnském Středisku rané péče jsem se dozvěděla na rehabilitaci v Dětské nemocnici. Nejvíce nám pomohly odborné rady v přístupu k synovi, jak s ním pracovat, jaké hračky používat, jak upravit prostor pro lepší orientaci, a také jak zvládat reakce okolí. Ačkoli někteří lidé nemají nejlepší zkušenosti s chováním ostatních k dítěti s postižením, moje osobní zkušenosti jsou kladné. Snad i díky tomu, že lidé s handicapem jsou už mnohem víc vidět v ulicích měst než dřív. Většina lidí neřeší, jestli je někdo zrakově postižený nebo vozíčkář, někdy se snaží i pomoci. Těm, kdo nevědí, jak k rodině s postiženým dítětem přistupovat, bych poradila, že nejlepší je být přirozený, jako kdyby dítě bylo zdravé. Ale to neznamená jej přehlížet. Můžeme na dítě promluvit, a pokud zjistíme, že nemluví, tak si odpovíme sami. Dítě to bude vnímat pozitivně a nebude na sebe upozorňovat např. pláčem, pištěním, křičením. "Je dobré víc o lidech s postižením vědět a chovat se k nim přirozeně." # Černý nevidomý guvernér Prakticky nevidomý David Alexander Paterson, který byl do loňska v pořadí 55. guvernérem státu New York, se narodil 20. května 1954 v Brooklynu ženě v domácnosti Portii Patersonové a advokátu Basilu Patersonovi. Basil se později stal newyorským senátorem, místostarostou New York City, jako první černoch státním sekretářem (obdoba ministra zahraničí), a kandidoval dokonce na zástupce guvernéra. David Paterson byl po Bobu Cowley Rileym, který byl v lednu 1975 jedenáct dní guvernérem Arkansasu, druhým nevidomým guvernérem některého z amerických států vůbec. Zajímavě vyřešil čtení dokumentů: členové štábu mu ty, které si potřeboval prostudovat, načítali do zpráv hlasové pošty. Stal se také prvním afroamerickým guvernérem státu New York a čtvrtým černým guvernérem některého ze států v dějinách USA. V roce 1977 dosáhl Paterson na Kolumbijské univerzitě titulu bakaláře svobodných umění, a to v oboru historie, a v roce 1983 získal právnický titul na soukromé právní škole Hofstra na Long Islandu. Nepodařilo se mu složit advokátské zkoušky, což přičítal svému postižení - nedostatečné akomodaci oční čočky - a proto se později zasazoval o procedurální změny těchto zkoušek. Po promoci na právní škole pracoval Paterson od roku 1985 v okresní kanceláři veřejných obhájců v kraji Queens v New Yorku, a poté ve štábu demokratického kandidáta, byvšího městského úředníka Davida Dinkinse, který se chtěl stát starostou čtvrti Manhattan. V roce 1985, po smrti newyorského senátora Leona Boguese, byl komisí Demokratické strany nominován na křeslo, reprezentující 29. volební okrsek, na němž kdysi sedával jeho otec. Paterson, vůbec nejmladší newyorský senátor, křeslo obhájil i v roce následujícím. V roce 1993 také neúspěšně kandidoval na úřad newyorského městského veřejného obhájce. V listopadu roku 2002 se po poradě demokratického výboru stal newyorským senátním "Minority Leaderem" (v podstatě vůdcem opozice). Na postu senátora pak sloužil až do chvíle, kdy si jej v guvernérských volbách v roce 2006 tehdejší newyorský generální prokurátor a kandidát demokratické strany na guvernéra, Eliot Spitzer vybral jako svého spolukandidáta. Spitzer a Paterson byli v listopadu 2006 zvoleni 69 procenty hlasů a 1. ledna 2007 tedy Paterson nastupuje do úřadu zástupce guvernéra. Když pak musel Spitzer kvůli skandálu s prostitutkou rezignovat, Patersonův spíše ceremoniální post se změnil ve skutečnou moc a v březnu 2008 složil v newyorském hlavním městě Albany guvernérskou přísahu. Po zvolení Minority Leaderem se stal prvním barevným lídrem státní legislativy a nejvýše postaveným voleným černým úředníkem v historii státu New York. Paterson byl znám pro svůj na konsenzu založený styl jednání, kombinovaný s velkou politickou obratností. Již od osmdesátých let minulého století také upozorňoval na to, že stát vlastně čelí ekonomické krizi. Konsternoval ovšem politický svět New Yorku, když ve chvíli, kdy byla demokratická menšina připravena převzít do rukou státní legislativu, vyhandloval potenciálně mocné místo "Majority Leadera" za víceméně symbolický post zástupce guvernéra. Noviny jeho volební období v senátu popisují takto. New York Post: "Zaznamenal ten nejvýraznější liberální rekord." New York Times pak připomíná jeho: "...důvtip, závany reformních návrhů a neobvyklé výbuchy upřímnosti." V roce 2006 vzal Paterson pod svou ochranu kontroverzní návrh zákona na omezení použití smrtící síly policií, avšak později svůj názor změnil. Podporoval rovněž obnovení hlasovacího práva v newyorských lokálních volbách i pro nelegální přistěhovalce či právo na manželství pro lidi stejného pohlaví, což mu bylo jedním z konzervativních oponentů vyčteno jako "první závažné pochybení". V době, kdy byl zástupcem guvernéra, dělal zároveň asistenta profesora na Kolumbijské univerzitě pro mezinárodní a veřejné záležitosti, a byl horlivým zastáncem kontroverzního úsilí o výzkum kmenových buněk. Načrtnul a předložil mnoho návrhů na nové daně, z nichž k nejkurióznějším, a také nejvyšším patří tzv. "daň z obezity", v jejímž rámci chtěl mimo běžné DPH zatížit všechny nedietní a energetické nápoje odváděním dalších 18 procent. Byl to jeden z kroků, jimiž hodlal čelit fiskální krizi. K dalším patřily ve spolupráci s ostatními guvernéry žádosti směřované na federální vládu o navýšení rozpočtu na vzdělání, sociální péči a údržbu infrastruktury a apely na státní legislativu i exekutivu na snížení jejich rozpočtů alespoň o tři procenta. Kvůli mnoha skandálům se mu nakonec nepodařilo odsloužit celé funkční období. Vedl například soudní spor o tom, zda se jeho praktická slepota vztahuje i na barvu kůže, když ze svého štábu vyhodil bílého fotografa a nahradil jej černým. Paterson se ovšem bránil tvrzením, že fotograf mu zůstal po bývalém Minority Leaderovi Connorovi, a že šlo o čistě politické rozhodnutí. Čelil také ostré kritice, která jej označovala za sukničkáře a spekulovalo se i o jeho údajných drogových aférách. 26. února 2010, když z těchto důvodů odstupoval, k tomu prohlásil: "To nebylo pouhé vyrušování, to bylo hromadění překážek, které mají zatemnit mou zprávu veřejnosti... Dávám vám osobní přísahu: Nikdy jsem nezneužil svoji kancelář - ani teď, ani nikdy jindy. A věřím, že až budou odhalena fakta, pravda zvítězí..." # Aktuality ze "Zpravodaje EUN" "Zpravodaj Evropské unie nevidomých" (EUN) vydává její kancelář v Paříži šestkrát do roka za štědrého přispění z programu Evropské komise PROGRESS i díky příspěvkům jednotlivých členských organizací EUN včetně SONS ČR. Níže vybíráme z nejčerstvějšího čísla "Zpravodaje" č. 77, listopad-prosinec 2010 dvě aktuality, které by mohly zajímat českého čtenáře. První z nich je průběžná zpráva o stavu projednávání nařízení EU o právech cestujících v místní a dálkové autobusové přepravě; zprávu píše Carine Marzinová, referentka pro unijní kampaně britského Královského národního ústavu nevidomých lidí. Po třech měsících neformálních jednání začala 30. listopadu 2010 třetí a závěrečná etapa legislativního procesu týkajícího se nařízení o místní a dálkové autobusové přepravě. Toho dne se sešlo 27 zástupců Evropského parlamentu, 27 zástupců Rady (za každý členský stát jeden) a zástupci Komise za účelem nalezení kompromisního znění tohoto nařízení. Jednání, které se obvykle nazývá "dohodovacím", vyústilo v kompromisní dohodu, která uděluje nová práva zdravotně postiženým osobám využívajícím na území EU místní a dálkovou autobusovou přepravu. Pokud bude tento kompromis v prvních měsících roku 2011 schválen Radou i Evropským parlamentem, budou mít nevidomí a slabozrací lidé nová práva při místním i dálkovém cestování autobusy po Evropské unii. Tato práva zahrnují: právo na přepravu; právo na informace o cestě v přístupné podobě, a to před nástupem cesty i během ní; a právo na informace o právech cestujících, které budou k dispozici na autobusových nádražích a na internetu. Kromě toho se zavádí povinnost provozovatelů autobusové přepravy školit všechny řidiče v chování vůči zdravotně postiženým. Všichni cestující budou moci rovněž podávat stížnosti, kterými se budou v jednotlivých členských státech zabývat nezávislé vnitrostátní orgány; tyto orgány budou mít pravomoc vymáhat výkon nařízení a v náležitých případech budou moci ukládat sankce. Při cestách na vzdálenost 250 km nebo více budou mít zdravotně postižení cestující právo na bezplatnou, konkrétně vymezenou asistenci jak ve stanicích, tak v dopravním prostředku. V případech, kdy to bude uznáno za potřebné, bude doprovázející osoba přepravována zdarma. O asistenci bude třeba požádat 36 hodin před nástupem cesty. Nařízení obsahuje rovněž několik ustanovení, která představují přínos pro všechny cestující; např. refundace cestovného, poskytnutí stravy; v případě nutnosti přeprava po jiné trase; kompenzace pro případ příliš velkého počtu prodaných jízdenek, zrušení nebo velkého zpoždění spoje atd. Kompromisní dohoda obsahuje mnohá klíčová ustanovení, která prosazovala Evropská unie nevidomých; její členské organizace tudíž nepoleví v tlaku na členské státy a poslance Evropského parlamentu s cílem zajistit dostatečnou podporu schválení nařízení při konečném hlasování v Radě i v Parlamentu počátkem roku 2011. Druhá aktualita může být zvlášť zajímavá pro ty, kdo se potýkají s nepřístupností digitální televize, kterou musejí ovládat po paměti, a stejně si mohou nanejvýš přepínat programy. Zpřístupnění televize Informuje Dan Pescod, další referent pro unijní kampaně v britském Královském národním ústavu nevidomých lidí. 29. listopadu 2010 se uskutečnila další telekonference s DigitalEurope, což je (zhruba řečeno) zastřešující organizace výrobců spotřební elektroniky, zvláště pak televizních přijímačů. Jednání se ubíralo v příznivém duchu a došlo k dohodě o - jak doufáme - konečných změnách ve vymezení uživatelských požadavků, pokud jde o hlasové odečítání informací na obrazovce (např. přehledy televizních pořadů). Závěrečná tečka je na spadnutí a očekáváme, že budou uživatelské požadavky předloženy příslušným normalizačním orgánům koncem roku 2010. Mějme na paměti, že třebaže se naše práce může někomu jevit jako čistě teoretické počínání, je životně důležité, aby měli výrobci televizních přijímačů prodávaných v EU jednotnou, obecně přijatou a dohodnutou sadu uživatelských požadavků; nové modely digitálních televizních přijímačů budou pak s to recitovat nabídky podle toho, ve kterém členském státě se budou prodávat. Přeložil a upravil R. Volejník # Koho potkáváme D e n i s Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš. Mé první setkání s Denisem bylo poněkud překvapivé. Vidím posmutnělého kluka v tmavých brýlích, sedí tak trochu nahrble v čekárně Tyfloservisu. Připomínal mi mého syna z dob, kdy také býval smutný. Je to dávno. Ale v srdci se mi něco pohnulo. Mámy to takhle někdy mají. Druhé setkání na nějaké kulturní akci. Všichni už byli na odchodu, on seděl na své židli. Trochu nahrblý, smutný. Pozdravila jsem ho, odpověděl bez zájmu, ale zdvořile. Třetí setkání na semináři. Vypadal docela normálně. Komunikoval a měl zájem o věc. Tehdy jsme se opravdu seznámili. Je to pár let, co mu bouchl plyn do tváře. Tak trochu jeho vina, tak trochu vina těch, kteří cosi zanedbali. V rodině nebyla dobrá konstelace, obyčejné věci byly neřešitelné, neobyčejné záležitosti by mohly inspirovat tvůrce thrilerů. Ne vždycky se povede manželství, ne vždycky je zlaté to, co se tolik a krásně třpytilo. Po úrazu a jeho léčbě skončil mladý, nadějný analytik a zdravím kypící muž jako troska. Zrak pryč, slibná kariéra v perspektivní firmě taktéž. Přitažlivost pryč, žena pryč, peníze pryč i domov pryč. Zůstal s invalidním důchodem sám v pronajatém bytě. Věděl něco o počítačovém čtení, něco o audioknihách, něco o programech, které částečně umožňují kontakt se světem. Ale stál vůbec o kontakt se světem? "Zničeho nic jsem byl někdo úplně jiný. Zmizely zájmy, koníčky, schopnosti. Dosavadní vzdělání i zkušenosti nabyté cestováním jsem pověsil na hřebík. Nikdo nepotřeboval mne, ani moje produkty zredukované na minimum. Zpočátku tady byly jakési pokusy přátel a známých zjistit, jak to se mnou je. Když se ubezpečili, že je ze mne pouze zbytek bývalého Denise, přestali volat i docházet. Stejně tak moje žena. Tehdy jsem potkal svého souseda. Už nevím, proč jsem se s ním vůbec dal do řeči. Nechal jsem ho trochu vejít do mé nedobrovolné klauzury. S mnoha praktickými věcmi mi pomohl, ale především se mnou komunikoval. Zkoušeli jsme spolu hrát i nějaké hry, pokud to s ohledem na mou slepotu šlo. Po nějaké době jsem se začal učit Braillovo písmo. Ne, že bych do těch teček byl blázen. Už nevím, co mne to popadlo, ale přihlásil jsem se do nějaké soutěže, která souvisela se čtením a psaním slepeckého písma. Žádné extra výsledky se nedostavily, ale zase jsem někoho potkal. Dobrý kámoš. Nevidomý odjakživa, takže neřešil nějaké změny stavu. Dost se vyznal v informatice a to mne hodně zajímalo. Díky tomuto člověku se mi podařilo pochopit, že v tomto oboru nemám sice dveře tak úplně dokořán, ale mohu je postupně víc a víc otevírat. V té době jsem už začínal zvolna chápat, že slepec nemusí sedět doma a škrábat si stroupky. Začal jsem opět kamarádit s internetem a našel jsem skvělou příležitost pro zajímavý zážitkový pobyt, kde byli nevidomí, slabozrací i koukaví pěkně pohromadě. Byl jsem rád, že mi několik lidí spontánně nabídlo další společná setkávání v privátním životě. Rozdali jsme si adresy, telefonní čísla, Skype. Těch virtuálních komunikačních kanálů je v současné době hodně. Jenže tady zabrala jen jedna rybka. Ostatní zapomněli nebo měli málo času. Těžko soudit. Prostě zase jsem nikoho nezajímal. Rybka, kterou jsem potkal, odpovídala na moje maily, psali jsme si, setkávali se při různých příležitostech. Rybka má zbytky zraku, strašně moc mi pomohla, byla takovým mostem mezi světem vidících a nevidících. Ten most jsem potřeboval. Pochopil jsem, že slepota má i druhý břeh, a na tom břehu žije spousta fajn lidí a děje se tam dost zajímavých věcí." Denis nikdy nehovoří tak, že by to znělo jako autobiografický román. Denis vlastně spíš jen komentuje, co se děje v něm i kolem něho. Říká se, že nevidomí lidé mají náhradní smysly, kterými dokážou poměrně přesně odhadnout, jak jsou přijímáni, jsou-li odmítáni nebo třeba i zneužíváni. Nevím. Ale ať je to jakkoliv, Denis měl zatím jen pár let na to, aby se adaptoval. Sotva se naučil chodit s holí, pracně se učí Brailla i další praktické potřebnosti. Jde mu to, ale myslím si, že talent na vyhodnocování aktuálního stavu už musel mít dávno v sobě ukrytý. Teď má šanci ho jen zdokonalovat. A to jsou ti hlavní lidé, které jste potkal? "Ale kdepak. Fakt mám štěstí na ty, kteří mi postupně vynahrazují alespoň částečně to, co jsem v koukavém životě měl. Jde to pomalu, ale zase nemohu popřít novou a pro mne přesvědčivou kvalitu vztahů, které mi dávají sílu do života a nové zájmy. Vzpomínám na jednu úžasnou osobu, s kterou jsem se seznámil v TyfloCentru. Přišel jsem se jí zeptat na nějaké praktické záležitosti kolem pomůcek. Slovo dalo slovo, ona se mi svěřila s nějakými technickými problémy. Byl jsem rád, že jí mohu pomoci, protože ona byla nesmírně ochotná a vstřícná. V té době jsem neměl žádného stabilního průvodce. Ta paní pro mne dělala to, co daleko přesahovalo její pracovní povinnosti, ale představovala pro mě i takovou obyčejnou lidskou podporu. Dnes mi připadá, že byla vždycky tam, kde jsem ji potřeboval. Nikdy neselhala, ani lidsky, ani profesionálně. I za ni jsem moc rád, že jsem ji potkal." Když jsem se s Denisem rozloučila, ještě dlouho jsem si náš rozhovor přehrávala v hlavě i v srdci. Všichni někoho potkáváme. Můžeme potkat lidi protivné, zlé, nešťastné. Můžeme ale potkat lidi, kteří přinesou do našeho života vzácné dary. Nemusí to být okázalé klenoty nebo umělecká díla. Bývají to ale poklady, o které nikdy nemusíme přijít. Poklad porozumění, schopnosti nezištně a moudře pomáhat, poklad vzácného času nebo radosti z obyčejných věcí. Je dobré si včas všimnout, že nás někdo chce obdarovat. To potom máme šanci říct nejen děkuji, ale případně se dál dělit. Myslím, že zrovna tohle se Denisovi docela dobře daří. Jaroslava Novotná # Nový čtecí program CIT Reader Ke konci loňského roku byl pracovníkům Tyflokabinetu představen nově vyvinutý čtecí program pro slabozraké s názvem CIT Reader. Podle Jiřího Kříže ze společnosti CIT.cz, která jej bude distribuovat: "Program dobře poslouží lidem, kteří mají problém se čtením delších textů z obrazovky. CIT Reader zpřístupní informace nejen slabozrakým, ale i lidem s takovými problémy, jako je například únava očí z počítačové obrazovky. Mohou ocenit kvalitu výstupu u delších textů a používat jej jako případný doplněk programové výbavy počítače." Program má mimo jiné i nastavení na čtení e-mailů, a předčítá ve třech jazycích: česky, slovensky a anglicky. Kvůli správné výslovnosti je třeba jazyk, ve kterém text je, nastavit, nebo zvolit automatickou detekci jazyka. Jednotlivým akcím, které program provádí, lze přiřazovat vlastní klávesové zkratky, což by mohlo být pro zrakově postižené také zajímavé. Na webu společnosti www.cit.cz, kde lze program získat, lze stáhnout i všechny ostatní nabízené hlasy, pokud by vám žádný ze základních nevyhovoval, a to i v demoverzi. Je zde návod na používání programu, a také upgrade programu na plnou placenou verzi. "Stránky obsahují kontrastní vzhled pro slabozraké, jsou velice jednoduché a odečítačům obrazovky by neměly dělat problémy," říká Kříž. "Pokud jste tuto součást programu při instalaci nevyškrtli, najdete stejný panel nástrojů jako v okně čtení CIT Readeru také v Microsoft Wordu," upozorňuje Kříž. Text lze také uložit jako zvuk, a to stiskem jediného tlačítka. V demoverzi ukládá sto znaků od začátku textu či od polohy kurzoru, avšak po stažení zdarma máte po dobu dvou týdnů k dispozici zkušební plnou verzi programu. Celý projekt byl konzultován se zástupci SONS a jejich návrhy byly, podle Kříže, při vývoji využity, ergonomie ovládání díky tomu koresponduje s určením programu. "Naživo můžete program vidět na konferenci INSPO, 19. března v Kongresovém centru Praha, kde připravujeme prezentační stánek," zakončuje Kříž. Jiří Kolda # Další vodicí linie Vodicí linie, které usnadňují nevidomým lidem pohyb po nástupištích metra, pražský dopravní podnik (DP) nově instaloval začátkem ledna ve stanicích metra Roztyly a Opatov. Pořadí jejich umisťování podle svého vyjádření určuje ve spolupráci se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých. Nyní je prvky zlepšujícími orientaci nevidomých vybaveno celkem 24 stanic z 57. Podle SONS by měly být jako další stanice vybaveny například Strašnická, Kačerov, Pražského povstání, Vltavská, Radlická či Smíchovské nádraží. "Děláme vše pro to, abychom nevidomým cestujícím zjednodušili orientaci v metru. Je to nicméně investice, která navíc podléhá i schválení Drážního úřadu," řekla tisková mluvčí DP Ilona Vysoudilová. "Vodicí linie na nástupištích metra jsou součástí systému hmatových a akustických úprav, které jsou dlouhodobě prováděny nejen v MHD, ale i v ulicích metropole," doplnil vedoucí odboru Strategického a investičního rozvoje DP David Dohnal. # Příbalové letáky pro nevidomé Od 1. ledna tohoto roku mají společnosti, které dodávají na náš trh léčivé přípravky, podle zákona o léčivech povinnost zpřístupnit obsah příbalových informací těchto produktů ve formátu pro nevidomé a slabozraké. Občanské sdružení Eye-T.cz za tímto účelem provozuje na adrese www.pribaloveinfo.cz webový portál, na němž jsou zrakově postiženým k dispozici příbalové informace spolupracujících farmaceutických firem v slepecky čitelném formátu. "Na našem portále si můžete konkrétní lék jednoduše vyhledat a poté zobrazit v několika velikostech písma, a to i inverzně, tedy jako negativ filmu do fotoaparátu," říká Petr Oberreiter, nevidomý programátor a otec celého portálu, a dodává: "Pro nevidomé je text příbalové informace upraven tak, aby si jej mohli bezproblémově přečíst pomocí svých speciálních digitálních pomůcek." Počet léčivých přípravků na portále je průběžně doplňován. Eye-T.cz navíc nabízí, že pokud zrakově postižený hledaný lék nenajde, stačí jim zaslat jeho přesný název a oni se už na danou farmaceutickou firmu obrátí. "Samozřejmě, že myslíme i na ty zrakově postižené, kteří s počítačem takzvaně "nekamarádí"," říká Marek Sikora, předseda Eye-T.cz. "Na vyžádání jim konkrétní příbalový leták zašleme ve zvětšeném černotisku nebo v audioformátu na CD nosiči, případně na magnetofonové kazetě, což ocení zejména ti dříve narození. A to vše zdarma." # Cesta za poznáním Výstava "Šangri-la" otevírá magický příběh velehor, snové krajiny, ryzích lidí, vzácných zvířat, křehkých náboženství, šokujících obřadů, mýtů a tajemství. Expozice provádí unikátními kulturami a odlišnými vegetačními zónami. Věnuje se nejvyšším horám světa i zajímavému životu pod nimi. Odhaluje neuvěřitelnou pestrost exotických zemí... Členění expozice vychází z knihy "Třetí Everest - Poznání bolí". A co nás čekalo na výstavě v brněnské Olympii? Výstava sází na řadu smyslových a zážitkových aktivit. Hned při vstupu jsme se dostali do tropického pralesa, který se nachází pod Himálajem. Tady lze narazit na terária se živými krokodýly a hady. Z houští pak vykukuje vycpaný indický tygr. O kousek dále zíráme na chrliče staré fontány napouštějící obří originální nádoby s vodou nebo chrám s jedinou živou bohyní světa - malebnou Kumárí. Autor výstavy, Rudolf Švaříček, upozorňuje na vzácnost, jakou jsou nosítka pro panenskou Kumárí. Cestovatelský rozměr dodává expozici "Šangri-la" horolezecký základní tábor. Vrcholem celé výstavy je velehorská expozice s panoramaty Mount Everestu. Simulace mrazu, sněhu a ledu společně s vichřicí věrohodně navodí pobyt v nejvyšších místech planety. Největší prostor v samotné expozici dostal Tibet. Viděli jsme obří tibetské roury dunchen sloužící k troubení. Domy vybavené autentickým nábytkem. Zájemci si mohli zatočit řadou modlitebních mlýnků, k dispozici jsou na výstavě i obří mlýny (ÓM MANI PADME HÚM). Výstava je skutečně velmi interaktivní. Té daleké ciziny se tady lze přímo dotknout. Při putování po brněnské "Šangri-la" se můžeme zastavit také v čajovně, která servíruje indická piva Kobra a Kingfisher, indické čaje nebo indické placky roti a čapatí. Exkurzí do barevné Indie celá pouť vrcholí. K vidění jsou krámky exotického zubaře, holiče, žehliče šatů či zelináře. O nápodobu skutečnosti se tady stará protékající řeka Ganga s živými rybami. Nepál je pestrou směsicí prožitků. Královské Káthmándú otevírá štědře své brány pohostinnosti. Servíruje zážitky, lásky i dobrodružství... Everest nebo ledopád - volba trasy je na vás! Zdatnější mohou vystoupit do horského sedla Nangpa-la a dál až na Everest. S pomocí lan a karabin zdoláte nejvyšší bod planety, překonáte i horskou vichřici. Odměnou je velkolepé panorama Tibetu a Nepálu. Takový výhled se otevírá jen jednou za život. Trpíte-li závratěmi, zvolíte pohodlnější variantu. Projdete ledopádem Khumbu a zažijete chlad na vlastní kůži. V ledové jeskyni si sáhnete na sníh. Oproti drsné přírodě zde nehrozí omrzliny. Neútočí zde horská nemoc, snad jen závislost na horách. Tibet je země spirituální síly. Buddhismus zde dostává největší rozměr. Vyrostly zde originální stavby. Schodiště vede na střechu kláštera s úchvatným pohledem na duchovní stavby. Kolo nauky, pilíře vítězství a obří trouby dunchen symbolizují Buddhovo učení. Bhútán vládne zastavenému času. Drží svá mystéria pod pokličkou izolace. Země, kam ještě nestihla dorazit globalizace, opravdu existuje. Bhútánu se říká "Dračí země" nebo "Země hřmícího draka". DRUK JUL znamená dračí říše. Nejpočetnějším etnikem jsou Drukpové. Draci, jak se sami hrdě nazývají. Indie je země kontrastů. Má pompézní paláce i žebráky umírající na ulici. Lze ji milovat i nenávidět. Indie na výstavě - to je pestrá mozaika vjemů ulice a kakofonií barev, zvuků i vůní. Viděli jsme spalovací gháty čekající na poslední pouť bambusových nosítek. Ašram prezentuje panteon hinduismu, mešita s mihrábem přiblíží islám a svět koránu. Touha nalézt ztracený ráj je stará jako lidstvo samo. Ze všech bájí světa se nejdéle traduje příběh o pozemském ráji nedotčeném časem ani smrtí. Snová země má nespočet zajímavých jmen. Nejčastější je "Šangri-la". A tak jsme se vydali na cestu, která nikdy nekončí. K místu, které možná neexistuje. Středomoří si vybásnilo bájnou Atlantidu, křesťanská Evropa posunula ráj na nebesa, která si zasloužíme až po smrti. Himálaj to má jednodušší, ukrývá sen "Šangri-la". Krajina opojné blaženosti a věčného blahobytu leží pod ledovým trůnem božstev. V nejvyšších a nejzajímavějších horách, jaké lidská fantazie dokáže vymyslet. Nejen hory zde žijí klidněji. Je-li na světě ráj, je to zde! James Hilton vydal v roce 1933 knihu "Lost horizont - Ztracený obzor" o bájném ráji Šangri-la. Ztracený obzor se stal bestsellerem. Ve slavném příběhu ztroskotalo v Himálaji letadlo. Přežilo jen několik pasažérů, které mniši přivedli až do údolí věčného štěstí Šangri-la. Příběh je příliš krátký na to, aby mohl být pravdivý. Přesto, nebo právě proto, Šangri-la láká k návštěvě! A nám se návštěva vydařila. Z Blanska nás 11. ledna jelo 25 a myslím, že nikdo nelitoval. A tak příště na cestě za poznáním určitě nebudeme chybět. Re Poznámka: Výstava byla zahájena v květnu 2010, byla prodloužena a skončila s posledním lednovým dnem 2011. # Dotýkejte se, prosím Ve dnech 6. - 24. ledna proběhla v Malé královopolské galerii v Brně jedinečná výstava prací těžce zrakově postižených klientů sociálně-terapeutické dílny HapAteliér brněnského TyfloCentra. Vystavené obrazy a objekty v bílé barvě s pestrobarevnou vodicí linií, tvořenou barevnými vzdušnými balony - celý tento výstavní koncept snese poměřování náročnými kritérii výtvarného umění. Nejedná se totiž pouze o raritní výstavu, kdy jsou návštěvníci v úžasu z toho, že i lidé s těžkým zrakovým handicapem vůbec dokáží takto tvořit. Kompaktnost všech vystavených dílčích cyklů - ať je to keramický labyrint, zvukové keramické obrazy, dřevěné hmatové obrazy, papírové slepotisky nebo tajemné neprůhledné papírové krabice s ukrytými objekty - to vše spolu úzce souvisí a nabízí návštěvníkům pohled do světa lidí se zrakovým postižením. Vedoucí sociálně-terapeutické dílny HapAteliér brněnského TyfloCentra Mgr. Jana Pilgrová v katalogu k výstavě říká: "Jak už sám název «Dotekem» napovídá, je na této výstavě zakázáno se nedotýkat. Kdo si jednotlivé exponáty neprohlédne hmatem, jako by na výstavě nebyl." A to je jeden z hlavních smyslů výstavy - co nejvíce přiblížit návštěvníkům výstavy způsob vnímání světa nevidomých a slabozrakých lidí. Kdo z návštěvníků přistoupí při prohlížení vystavených objektů na zapojení hmatu, ten je obohacen o další rozměr výpovědi vystavených děl. Jedna z žen, které výstavu hlídají, si expozici pochvaluje a popisuje: "Vytáhne nás to z našeho času do jiné dimenze. A na naši psychiku to působí blahodárně, přináší nám to potěšení. No, a na co se těšíme, to nás posiluje." Zápisy v návštěvní knize se den ode dne rozrůstají. Za ojedinělý zážitek děkují pravidelní návštěvníci galerie, náhodní kolemjdoucí a také učitelé z okolních škol, kteří sem přišli i s celými třídami žáků. Katalogy k výstavě, vytištěné i v Braillově písmu, ocenili návštěvníci výstavy z Ústavu sociální péče v Chrlicích. Tato výstava je v pravém slova smyslu interaktivní. Ponouká k netradičnímu přístupu k vystaveným exponátům, pomyslná bariéra výstavních prostor, v nichž vše bývá založeno pouze na vnímání zrakem, je zbořena. Kdo se pokusil hmatem rozpoznat objekty a plastiky, ukryté uvnitř neprůhledných krabic, má možnost si pak na webových stránkách TyfloCentra Brno prohlédnout fotografie jednotlivých exponátů a porovnat tak svou představu se skutečností. Irena Kocí # Zpívám si pořád Povídání se zpěvačkou Sárou Kaliášovou Sára Kaliášová je mladá talentovaná zpěvačka. Slyšel jsem ji zpívat na festivalu "Kerekate 2010" v Táboře s kapelou Mária Biháriho "Bachtale Apsa", pro rozhovor jsem si za ní ale zašel na pražský Žižkov, kde bydlí. Přesně v domluvený čas otevřela dveře činžovního domu drobná usměvavá dívka. Nad kávou v hotelu Erlich a povídáním čas příjemně plynul. Víte, jaké informace se o vás dají najít na internetu? "Někdy se koukám sama na sebe, napíšu svoje jméno třeba na Google, a vyjde mi tam například "Sára Kaliášová, nevidomá zpěvačka", takže občas se i nasměju, co tam o mně napíšou. Jinak jsem ráda a je to takový hezký pocit, když tam člověk něco o sobě najde, něco, co o vás napíšou ostatní, i když to třeba někdy úplně není pravda." Když už jsme to nakousli, jak je to tedy s vaším zrakem? "Odmalička jsem měla problémy s očima, ale není to nic závažného. Je to jenom taková porucha, kterou měla maminka v těhotenství, a na mě se to asi přeneslo. Chodím a ještě budu chodit do speciální Školy Jaroslava Ježka. Kvůli zraku jsem měla odklad dva roky, šla jsem do školy od osmi, pátou třídu jsme měli rozdělenou na dva roky, takže teď bych už šla na střední, ale zůstávám ještě jeden rok. Je to desetiletka." Já jsem si třeba našel v profilu kapely "Bachtale Apsa", že při poslechu budu sotva věřit, že je vám teprve sedmnáct let. Je to správný údaj? Řekněte mi něco o sobě. "Je to správný údaj, je mi opravdu sedmnáct let a v kapele dostávám opravdu hodně prostoru, na to, jak jsem mladá. Narodila jsem se v Praze, maminka je taky z Prahy, tatínek mě nevychovává, nežije s námi, takže mám nevlastního, který je z Maroka, a mám čtyřletého bratříčka. Mám tedy jenom jednoho sourozence, maminka říká, že to stačí." Kdy jste se dostala ke zpívání? "Když mi bylo devět let, chodila jsem do romského souboru, tam jsem tančila a zpívala. Moje první vystoupení bylo v Karviné. Dostala jsem šanci zazpívat a řekla jsem si, že tohle chci dělat do konce svého života, že je to úžasné, jak mi ti lidé tleskali, to je odměna za tu veškerou práci, kterou děláte. Chtěla bych se tomu věnovat a byla bych šťastná, kdyby i moje děti uměly zpívat nebo na něco hrát, protože mě můj dědeček k tomu vychovával. Dědeček je muzikant, hraje na akordeon." Jaká pak byla cesta od tohohle okamžiku až do kapely "Bachtale Apsa"? "Vystupovala jsem s různými romskými kapelami, v menším obsazení a hlavně byly úplně jiného věku, než jsou kluci z "Bachtale Apsa". Byli to kluci, kterým bylo šestnáct či sedmnáct let. Byli jsme celkem úspěšní, v roce 2005 nebo 2006 jsme třeba hráli v Domě národnostních menšin. Takhle jsme vystupovali asi dva roky, občas jsem si zahrála s dědečkem. Pak nadace Světluška, která pomáhá postiženým dětem, pořádala benefiční koncert "Aneta pro Světlušku", kde jsem měla zpívat s Danem Bártou. Nějak se to nepovedlo, a tak nabídli, že bych mohla zpívat s Máriem Bihárim jeho písničku "Malý princ". Vyšlo to nakonec pěkně, takže jsme s Máriem zůstali spolu a řekli si, že bychom mohli založit kapelu s větším obsazením." Jaký je Mário Bihári jako kapelník? "Někdy je s námi fakt velká práce, Mário musí mít hodně trpělivosti. I se mnou, to ho obdivuju. Hlavně mu musím poděkovat za to, že mě drží při zemi, protože děvčata v mých letech jsou taková rozevlátá, můžou být i trochu namyšlená, a to není dobře pro zpěvačku. Pokud chce dobře zpívat a mít kolem sebe kolegy, kteří ji mají rádi, tak se musí chovat přirozeně. To je alespoň můj názor." Takže Mário Bihári kapelu "Bachtale Apsa" založil víceméně na základě setkání s vámi? Nepřipojila jste se k existující skupině? "Ano, on ji založil, ale připojili jsme se k ní takhle všichni. Bylo to jako velká pavučina. Znal Petera Horvátha, Peter ho seznámil s Radkem Sivákem, a takhle se to dalo dohromady. Jako pavučina se to pospojovalo. František Raba hrál s Máriem ve skupině KOA a my jsme přišli o baskytaru. Měli jsme šikovného klučinu, který tady už nebydlí, je teď v cizině. Tak jsme si říkali, co budeme dělat, jestli ten nástroj vypustíme, dlouho jsme o tom polemizovali, ale basa to všecko drží. A tak se k nám dostal František. On je Čech. Já se třeba ráda podívám na bílou holku, jak tančí romské tance, ale pořád to není ono, jako když vidím romskou tanečnici s dlouhýma černýma vlasama. Tu si pak dovedu představit jako dřív, na těch pláních, nebo na cestách, když kočovali a tancovali. Ale u muzikantů mě to ještě víc těší, když vidím bílé muzikanty, jak je baví hrát s náma Romákama, je to super. Hlavně František Raba, ten je skvělý člověk i muzikant. V kapele máme dobré vztahy, ale mimo zkoušky se vídám jenom s Máriem, protože bydlí ve stejné ulici, s Radkem se potkávám někdy venku na Žižkově, ale s ostatními ne. Já jsem třeba často se svým přítelem, máme to všichni trochu jinak." Jak je to se zkoušením, když je kapela slepená z různých lidí s různými závazky? "No, právě! Je dost složité vymyslet, jak a kdy se sejít. Naštěstí společně hrajeme dva roky a repertoár příliš neměníme, takže to máme zažité. Většinou se sejdeme až těsně před koncertem. Pokud selže paměť, nastupuje samozřejmě improvizace jako u každého muzikanta." Vystupovali jste někdy v zahraničí? "Ano, byli jsme s kapelou v Německu, v Řecku a ve Francii. Paní z řecké Soluně si nás třeba našla na internetu. Chtěla prostě nějakou romskou kapelu, která by se líbila jí i lidem, poslechla si naše nahrávky a pozvala nás. Od té doby jsme tam byli dvakrát a moc se nám tam líbí." Kým se inspirujete? Jakou posloucháte hudbu ve svém volném čase? "Můj hudební vzor je Alicia Keys. A poslouchám skoro všechno, kromě country a metalu. Z klasiky mám ráda Čajkovského a z české muziky Lucii Bílou. Opravdu miluji její píseň "Pískovec", tu si občas zpívám i sama." Vážně Čajkovského? Co vás na něm zaujalo? "Je to skladatel období romantismu, a to je úžasné. Velice ráda hraju jeho skladbu "Sladké snění" na klavír. Ukolébá vás ke spánku, ale samozřejmě ne, když ji hrajete. Je poměrně těžká, takže se musíte soustředit." Na pódiu působíte spontánně a suverénně. Nemáte trému? "Na to se mě ptají vždycky, nemám. Naopak si to hrozně užívám. Dávat lidem radost, potěšit je, to je přece úžasné." Radí vám někdo alespoň s oblékáním? "Já sama. Baví mě totiž stylizovat lidi. Já jsem si půjčila několik svých kamarádů jako pokusné opičky a zkoušela jsem na nich různé věci. Malovat je, oblékat, co se k čemu hodí, chtěla bych se tomu taky věnovat. Jsem tedy svoje vlastní stylistka a vizážistka. Přenáší se mi to i do života. V některých věcech se i mimo pódium chovám spíš suverénně, na druhou stranu se snažím chovat jako žena, ne jako šestnáctiletý pubertální člověk. Ale nechci se zase chovat na to, kolik mi není, chci se chovat na svůj věk." Nepřemýšlela jste někdy nad účastí ve velkých talentových soutěžích komerčních televizí? Pak by image servis byl zajištěn. "V prosinci by měl začít casting na SuperStar, tak to půjdu zkusit. Dost mě zajímá, co na můj výkon řekne porota. Na druhou stranu, kdybych nějak zásadně neuspěla, můj vztah k hudbě a ke zpěvu to nezmění. Pořád to bude hlavní náplň mého života. Je to vlastně jediná věc, kterou pořádně dělám." Co děláte, když nezpíváte? "Hraju na dva hudební nástroje, na klavír a na příčnou flétnu. Když nehraju ani na ty dva nástroje, tak jsem třeba u počítače, nebo jsem venku s přítelem. S ním se vlastně věnuju taky hudbě, protože on skládá počítačovou hudbu. Na klavír a flétnu se učím v základní umělecké škole, v Břevnově je pak další umělecká škola, kde se učím zpívat, obor pop a muzikál. Hudba, kterou hraju s "Bachtale Apsa" je hudba mojí krve, ale cítím se doma v obojím, i v tom, co zpívám já sama pro sebe. To zpívám hlavně Alicii Keys. Nebo si jen tak broukám různé melodie, ke kterým si vymýšlím slova. Zpěv opravdu miluju." Jste Romka. Má tahle skutečnost nějaký význam pro váš život? "Před časem jsem napsala, že jsem hrdá na svou národnost. Ale někdy je to hodně těžké, když vidím, co někteří Romové dělají. Mohl jste to vidět sám na festivalu v Táboře, české obecenstvo je někdy vděčnější. To romské se přišlo pobavit se svými přáteli, ne poslouchat hudbu. Hodně těžké je to, když bydlíte na Žižkově v ulici, kde bydlí spousta ostatních Romů. Jak jsem tenkrát napsala, moje maminka se vždycky vyhýbala soužití s Romy, kteří se nechovali dobře, a já v tom chci pokračovat. Dnes už bych to asi celé napsala trochu jinak, čím jsem starší, tak koukám, že mám pořád jiné a jiné názory, ale to asi každý člověk. Na druhou stranu v České republice v některých lidech rasismus je." Za pár dnů vás čeká koncert, připravujete se na něj nějak? "Vlastně ani ne, spíš se jenom těším. Teď jsme dodělali živou nahrávku z koncertu a mně už se po vystoupení zase stýská. Ale zpátky k otázce. Před koncertem je vždy jen malá zkouška, a pak už jdeme na to." Co plánujete ve své mladé kariéře dál? "Chtěla bych vydat desku, snažím se o to, už mám jednu písničku hotovou a bude se psát další. Půjde to všude do rádií, snažím se, nebo aspoň budu se snažit svoje věci propagovat. Chci něco dělat pro lidi, chci dělat muziku. Já jsem to už jako dítě měla jasné. A hlavně chci, abych mohla sama sobě říct, že jsem dobrá, pak člověka dokáže ocenit i okolí." Petr Karlach # Pianista Vladimír Albrecht Sedmadvacetiletý Vladimír Albrecht je od narození nevidomý s přidruženým mentálním postižením. Vyrůstal v Mostě s matkou, která se mu doslova obětovala. Po jejím vážném onemocnění a hospitalizaci ho sestra odvezla do Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina v Praze 6, odkud se asi po dvou letech stěhoval do Domova dobré vůle v Unhošti, který nabízí ubytování lidem s kombinovanými vadami. Zde žije už pět let. Hudbu měl rád odmalička. Maminka jej učívala lidovky i populární písničky. Na klavír se naučil hrát asi před deseti lety, kde jej to ještě v Mostě na Základní umělecké škole od roku 1990 učila Hana Turková. Ve středisku Dědina, kam dochází, a kde se mimo jiné učí prostorové orientaci, chodí k paní Lence Čermákové na muzikoterapii. V pražském kulturním centru pro mentálně postižené Studio Oáza jej klavíru vyučuje paní Kateřina Košťálová, loni a předloni mu poskytoval hodiny hry na tento nástroj také pan Zbyšek Januš ze Školy Jaroslava Ježka. Z populárních interpretů má rád Petra Muka, Štefana Margitu, Hanu Zagorovou či Karla Gotta, z klasické hudby má pak nejraději Mozarta, Beethovena a Chopina. Mgr. Marie Schifferová, ředitelka Dědiny, nám popsala, jak se loni přes Vánoce poslechem naučil větu z jednoho Mozartova klavírního koncertu, a ve středisku ji pak bez jediné chybičky přehrál. Pražský Lions Club - Orel, jehož členy jsou významné osobnosti české politiky, kultury i kléru, nedávno zakoupil středisku Dědina elektronické klávesy, na kterých Vladimír koncertuje tam, kde nástroj není. Vladimír Albrecht má vystoupení většinou tak dvakrát do měsíce, ale kolem loňských Vánoc to bylo i častěji. Koncerty mu sjednávají pracovníci Domova dobré vůle, kde také každé pondělí v místní kavárně hraje na přání pro ostatní obyvatele Domova. Rád si zahraje společenské hry, například hmatové "Člověče, nezlob se" či zvukové pexeso, nebo skládá různé jednoduché hlavolamy. Svoji budoucnost vidí Vladimír především v hudbě a těší ho, že svými vystoupeními může lidem dělat radost. Jiří Kolda # Moravská vesnička Všechno to začalo před desíti lety v bytě jedna plus jedna. Tehdy začal Miroslav Mužík z Blanska vyřezávat ze dřeva figurky. Nyní má celou moravskou vesničku. Lidé se mohou do jejích uliček vydat po celý rok každý den od devíti ráno do šesti hodin do večera. Moravskou vesničku i s betlémem najdete v jedné z budov ČKD, z Blanska asi 0,5 km směrem na Skalní mlýn (a Punkevní jeskyně - Macochu), uvnitř areálu je trasa k výstavě vyznačena. A stále se rozrůstá. "Letos tu přibyly zámek, cihelna, vápenka či kamenolom. Postavil jsem ještě další domečky, u kterých nechybí holubník ani včelí úl," popsal Mužík s tím, že tyto detaily si vyžádali včelaři a chovatelé holubů, kteří vesničku navštívili. Zatímco ve starých částech vesničky se její obyvatelé i pohybují, nové figurky zatím stojí. I ony se ale brzy zapojí do života. "Jejich hlavičky jsou ze sádry, těla ze dřeva," nastínil Mužík. Své dílo dal do pohybu pomocí motorků ze stěračů. Jeho postavičky tak hrozí holí, řežou dříví, pijí pivo nebo tancují. Některé z nich bohužel končí po návštěvě dětí s utrženýma rukama či nohama. "Pokud někdo figurku rozbije, musím ji vyměnit celou a tak na ní pracuji dvacet hodin. V budoucnu tak chci vesničku skrýt za plexisklo. To však bude snímatelné, protože sem chodívají i nevidomí lidé, kteří si mohou celou vesničku osahat," sdělil Mužík. Další novinkou je to, že v každém z domků svítí světýlko. Řezbář ještě plánuje ve vsi zpestřit řemeslný život a postavit tam pivovar. Jeho cílem je vytvořit dva tisíce dřevěných obyvatel. Nyní jich má necelou tisícovku. "Moravská vesnička je rarita. Lidé na Moravě se setkávají jen se skanzeny, betlémy nebo jednotlivými modely známých budov. Na zmenšeninu celé vsi ale nenarazí," míní Mužík. Ten vytvořil domky, zámek, mlýn, pilu či hospodu podle své fantazie. Návštěvníkům může být snad povědomá jen zadní loď kostela. Připomíná adamovský kostel. "Moravská vesnička není umělecké dílo. Je to hračka. První figurky jsem totiž vydlabával ze dřeva pro syna," podotkl Mužík. Činil tak každý den dlouhých deset let. Karolína Opatřilová # Čtyři stupně zorného pole Pod názvem "Čtyři stupně zorného pole" se v berounské kavárně Jiná káva konala výstava fotografií čtyřiatřicetileté Barbory Kuklíkové. Portrétní cyklus o zrakově postižené sportovkyni Anně Kulíškové, která má od narození takovou oční vadu, kdy místo 180 stupňů vidí pouze 4, si mohli návštěvníci kavárny prohlédnout do 22. ledna. Karel Souček # ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 2: Košek V. (Čechy) Národní politika 1898. Bílý: Kg3, Dh4, Vc4, Sb1, Pa3, f2 (6) Černý: Kd5, Je6, Pc7, e5 (4) Mat 3.tahem (C+) Zatím jsme v Černobílých problémech řešili už trojtažku tempovou, dnes to bude hrozbová. Její autor, Vojtěch Košek (1861 - 1936) patřil k nejstarší generaci našich mistrovských skladatelů, kteří důsledně ctili zásady tzv. české školy úlohové. První skladbu mu uveřejnily noviny Zlatá Praha už v roce 1886, to mu bylo 25 let. Skládal pak nejen úlohy, ale zaměřil se i na studie (celkem 63), kde nejvíce rozpracoval, pro praktické hráče velmi důležitou, koncovku jezdce + pěšce proti střelci. Proslavil se také vítězstvím v soutěži na zkrácení mnohotažky vynikajícího uherského matematika a skladatele šachových problémů Otto Titusze Bláthyho s abnormálně dlouhým řešením (mat 292. tahem!), kterou zkrátil na 199 tahů. Dnešní práce je skutečnou lahůdkou, i když je stará více než sto let! Představuje klasickou trojtažku s vynikajícím úvodníkem a třemi variantami, v nichž si vychutnáte precizně zpracovanou spolupráci bílých figur. Řešení úlohy č. 12 (Markovcij) z prosince 2010: 1. Kxd7/d6? Vd5!, 1.Ke8/d8, g6, exf4? Vxb4!, 1.Vfxb5? fxe3!, 1.gxf6? Je5!, 1.Vbxb5? Sa3!, 1.Jg3? fxg3! - 1.a7! (2.a8D/S#) 1.-Jb8/f8/c5/e5 2.Jxf6#, 1.-fxg5 2.Jxg5#, 1.-Va5 2.d5#, 1.-Vc5 2.dxc5#, 1.-Vd5 2.Vxf4#, 1.-Ve5 2.dxe5#, 1.-Vxf5 2.Sf3#, 1.-Vxb4 2.a8D/S#, 1.-fxe3 2.Jg3#, 1.-f3 2.gxf3#, 1.-Sd3 2.Df3#, 1.-Sa2/c2 2.D(x)c2#, 1.-Sxe3/a3/b2/d2 2.Dxb1#. Jako bychom roztrhli pytel s mákem... deset tahů v šesti svůdnostech a dvacet obranných tahů ve třinácti variantách! A na závěr si také zkuste, co všechno černý nemohl hrát už v pozici diagramu, bude toho ještě celá fůra. Kroutím-li jako průměrný skladatel nad tímhle vším nevěřícně hlavou, mám obavu, aby vám, řešitelům, ta hlava dokonce neupadla! S. J. Správné řešení nám v termínu zaslali: Irena Šourková z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Ladislav Papp z Popradu, Miloš Černý z Brna, Kostas Zisopulos ze Dvora Králové a František Skoumal z Bludova. Z řešitelů byla vylosována Irena Šourková. Blahopřejeme! Výsledky celoroční soutěže Z jedenácti účastníků celoroční řešitelské šachové soutěže v roce 2010 dosáhlo plného počtu bodů těchto sedm úspěšných řešitelů: Irena Šourková, Josef Lachman, Antonín Maňák, Ladislav Papp, Miloš Černý, Kostas Zisopulos a František Skoumal Srdečně blahopřejeme a každému zašleme na památku vkusnou plaketu se jménem, názvem a rokem soutěže. Přejeme si, ať je to povzbuzením jak pro oceněné, tak i pro dosud do soutěže nezapojené milovníky královské hry. r. # INZERCE Prodám stolní kamerovou lupu TOPAZ s LCD monitorem. Prodejní cena 16 990 Kč, pořizovací cena je trojnásobná. Lupa nebyla prakticky vůbec používaná, takže se jedná o zánovní zařízení. Zájemci, kontaktujte mě na tel. 604 855 764, nebo na e-mail: pemat@centrum.cz