Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 3 únor 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči
Vzpomínka na Jana Dyrczyka
Vidět na dluh
Nechtějí oční školu
Plod v děloze může vidět
Jak středisko pomáhá
Černý nevidomý guvernér
Aktuality ze "Zpravodaje EUN"
Koho potkáváme
Nový čtecí program CIT Reader
Další vodicí linie
Příbalové letáky pro nevidomé
Cesta za poznáním
Dotýkejte se, prosím
Zpívám si pořád
Pianista Vladimír Albrecht
Moravská vesnička
Čtyři stupně zorného pole
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
INZERCE

Koho potkáváme

D e n i s

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým
slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty
můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
Mé první setkání s Denisem bylo poněkud překvapivé. Vidím
posmutnělého kluka v tmavých brýlích, sedí tak trochu nahrble
v čekárně Tyfloservisu. Připomínal mi mého syna z dob, kdy také
býval smutný. Je to dávno. Ale v srdci se mi něco pohnulo. Mámy
to takhle někdy mají.
Druhé setkání na nějaké kulturní akci. Všichni už byli na
odchodu, on seděl na své židli. Trochu nahrblý, smutný.
Pozdravila jsem ho, odpověděl bez zájmu, ale zdvořile.
Třetí setkání na semináři. Vypadal docela normálně. Komunikoval
a měl zájem o věc. Tehdy jsme se opravdu seznámili.
Je to pár let, co mu bouchl plyn do tváře. Tak trochu jeho vina,
tak trochu vina těch, kteří cosi zanedbali. V rodině nebyla dobrá
konstelace, obyčejné věci byly neřešitelné, neobyčejné
záležitosti by mohly inspirovat tvůrce thrilerů. Ne vždycky se
povede manželství, ne vždycky je zlaté to, co se tolik a krásně
třpytilo.
Po úrazu a jeho léčbě skončil mladý, nadějný analytik a zdravím
kypící muž jako troska. Zrak pryč, slibná kariéra v perspektivní
firmě taktéž. Přitažlivost pryč, žena pryč, peníze pryč i domov
pryč. Zůstal s invalidním důchodem sám v pronajatém bytě. Věděl
něco o počítačovém čtení, něco o audioknihách, něco o programech,
které částečně umožňují kontakt se světem. Ale stál vůbec
o kontakt se světem?
"Zničeho nic jsem byl někdo úplně jiný. Zmizely zájmy, koníčky,
schopnosti. Dosavadní vzdělání i zkušenosti nabyté cestováním
jsem pověsil na hřebík. Nikdo nepotřeboval mne, ani moje produkty
zredukované na minimum. Zpočátku tady byly jakési pokusy přátel
a známých zjistit, jak to se mnou je. Když se ubezpečili, že je
ze mne pouze zbytek bývalého Denise, přestali volat i docházet.
Stejně tak moje žena.
Tehdy jsem potkal svého souseda. Už nevím, proč jsem se s ním
vůbec dal do řeči. Nechal jsem ho trochu vejít do mé nedobrovolné
klauzury. S mnoha praktickými věcmi mi pomohl, ale především se
mnou komunikoval. Zkoušeli jsme spolu hrát i nějaké hry, pokud to
s ohledem na mou slepotu šlo.
Po nějaké době jsem se začal učit Braillovo písmo. Ne, že bych do
těch teček byl blázen. Už nevím, co mne to popadlo, ale přihlásil
jsem se do nějaké soutěže, která souvisela se čtením a psaním
slepeckého písma. Žádné extra výsledky se nedostavily, ale zase
jsem někoho potkal. Dobrý kámoš. Nevidomý odjakživa, takže
neřešil nějaké změny stavu. Dost se vyznal v informatice a to mne
hodně zajímalo. Díky tomuto člověku se mi podařilo pochopit, že
v tomto oboru nemám sice dveře tak úplně dokořán, ale mohu je
postupně víc a víc otevírat.
V té době jsem už začínal zvolna chápat, že slepec nemusí sedět
doma a škrábat si stroupky. Začal jsem opět kamarádit
s internetem a našel jsem skvělou příležitost pro zajímavý
zážitkový pobyt, kde byli nevidomí, slabozrací i koukaví pěkně
pohromadě. Byl jsem rád, že mi několik lidí spontánně nabídlo
další společná setkávání v privátním životě. Rozdali jsme si
adresy, telefonní čísla, Skype. Těch virtuálních komunikačních
kanálů je v současné době hodně.
Jenže tady zabrala jen jedna rybka. Ostatní zapomněli nebo měli
málo času. Těžko soudit. Prostě zase jsem nikoho nezajímal.
Rybka, kterou jsem potkal, odpovídala na moje maily, psali jsme
si, setkávali se při různých příležitostech. Rybka má zbytky
zraku, strašně moc mi pomohla, byla takovým mostem mezi světem
vidících a nevidících. Ten most jsem potřeboval. Pochopil jsem,
že slepota má i druhý břeh, a na tom břehu žije spousta fajn lidí
a děje se tam dost zajímavých věcí."
Denis nikdy nehovoří tak, že by to znělo jako autobiografický
román. Denis vlastně spíš jen komentuje, co se děje v něm i kolem
něho.
Říká se, že nevidomí lidé mají náhradní smysly, kterými dokážou
poměrně přesně odhadnout, jak jsou přijímáni, jsou-li odmítáni
nebo třeba i zneužíváni. Nevím. Ale ať je to jakkoliv, Denis měl
zatím jen pár let na to, aby se adaptoval. Sotva se naučil chodit
s holí, pracně se učí Brailla i další praktické potřebnosti. Jde
mu to, ale myslím si, že talent na vyhodnocování aktuálního stavu
už musel mít dávno v sobě ukrytý. Teď má šanci ho jen
zdokonalovat.
A to jsou ti hlavní lidé, které jste potkal?
"Ale kdepak. Fakt mám štěstí na ty, kteří mi postupně vynahrazují
alespoň částečně to, co jsem v koukavém životě měl. Jde to
pomalu, ale zase nemohu popřít novou a pro mne přesvědčivou
kvalitu vztahů, které mi dávají sílu do života a nové zájmy.
Vzpomínám na jednu úžasnou osobu, s kterou jsem se seznámil
v TyfloCentru. Přišel jsem se jí zeptat na nějaké praktické
záležitosti kolem pomůcek. Slovo dalo slovo, ona se mi svěřila
s nějakými technickými problémy. Byl jsem rád, že jí mohu pomoci,
protože ona byla nesmírně ochotná a vstřícná.
V té době jsem neměl žádného stabilního průvodce. Ta paní pro mne
dělala to, co daleko přesahovalo její pracovní povinnosti, ale
představovala pro mě i takovou obyčejnou lidskou podporu. Dnes mi
připadá, že byla vždycky tam, kde jsem ji potřeboval. Nikdy
neselhala, ani lidsky, ani profesionálně. I za ni jsem moc rád,
že jsem ji potkal."
Když jsem se s Denisem rozloučila, ještě dlouho jsem si náš
rozhovor přehrávala v hlavě i v srdci. Všichni někoho potkáváme.
Můžeme potkat lidi protivné, zlé, nešťastné. Můžeme ale potkat
lidi, kteří přinesou do našeho života vzácné dary. Nemusí to být
okázalé klenoty nebo umělecká díla. Bývají to ale poklady,
o které nikdy nemusíme přijít. Poklad porozumění, schopnosti
nezištně a moudře pomáhat, poklad vzácného času nebo radosti
z obyčejných věcí.
Je dobré si včas všimnout, že nás někdo chce obdarovat. To potom
máme šanci říct nejen děkuji, ale případně se dál dělit. Myslím,
že zrovna tohle se Denisovi docela dobře daří.
Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 3 únor 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Kolda
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.