Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 22, listopad 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
Unikátní expozice hudebních nástrojů v Ostružné
Za tajemstvím svatovítské katedrály
LIDÉ KOLEM NÁS: „Náš vztah musí být vážný,“ řekli jsme si hned na začátku
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře II
UDÁLOSTI: Poděkování nejlepším
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Pojeďte do Děčína, brány severních Čech
FEJETON: O cestách, věžích i rozhlednách
SPORT: Tradiční fotbalový turnaj v Bučovicích
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: „Náš vztah musí být vážný,“ řekli jsme si hned na začátku

Oba se narodili předčasně. On (1979) v šestém měsíci, ona (1982) v sedmém. Oba trpí stejnou zrakovou vadou, poškozenou sítnicí po pobytu v inkubátoru. On má navíc jedno oko zmenšené, nedovyvinuté (mikroftalmus) a potíže s rohovkou i sklivcem. Co pomohlo k tomu, aby se tihle dva lidé našli? A jak zvládají žít v manželství? Hovoříme s Petrou a Ondřejem Dvorskými.

Petra: Když mě propouštěli z nemocnice, mamce řekli, že jsem v pořádku. Že nevidím, zjistila až doma, když mi podávala předměty a já nereagovala. Poté jsem strávila hodně času po nemocnicích a podstoupila několik očních operací, neboť lékaři věřili, že se můj zrak zlepší. Výsledek? Z pravého oka mi nakonec museli vyjmout čočku a levé oko mi zachránili na poslední chvíli, když po laserové operaci, tehdejší horké novince, začalo silně krvácet. Sourozence nemám. Mamka přede mnou o dvě děti přišla a poté trpěla i zdravotními komplikacemi. Já jsem se narodila v jejích 37 letech.
Ondřej: Mně lékaři s očima nedělali nic. Rodičům prý řekli, že proces pokračuje a že třetí měsíc byl ukončen. V mládí jsem občas slýchal i výtku, že mikroftalmem trpím proto, že si oko příliš mnu. Od tří let mě vychovávala babička. Bydlela ve stejném paneláku jako rodiče se dvěma mladšími bratry. S nimi jsem ale býval jen občas. Už od školky jsem totiž žil i na internátě v Brně Kohoutovicích. To bratři vnímali tak, že „si užívám“, zatímco oni „úpí pod tvrdou výchovou“.
Bohužel, týden před nástupem do 5. třídy mi babička oznámila, že si přeje, abych navštěvoval běžnou školu. Na internát jsem si už zvykl a raději bych tam zůstal. Kdyby šel vrátit čas, určitě bych to odmítl. Ale tehdy jsem poslechl. Na internát jsem se ale občas vracel, abych pozdravil bývalé spolužáky. A přitom jsem potkal i Petru. Byla v první třídě. Pohladil jsem ji, ona mě plácla, a oba jsme si ten okamžik zapamatovali.
P: Chodila jsem do stejné mateřské i základní školy. Ale Ondra je starší, a tak jsme se minuli. Poté jsem studovala gymnázium ve Zlíně. Také už v integraci. Tehdy začínaly mobily. Nemluvily, a tak jsem sháněla nějaký s dobrými tlačítky a napsala do konference pro nevidomé, aby mi někdo nějaký vhodný doporučil. Odepsal Ondra a chválil Nokii 3310. Prý mě s ní i naučí pracovat. Ale to mi měl napsat soukromě, ne do konference. A ta jeho odpověď? Přišla mi tak zvláštně důležitá. Řekla jsem si: „Kurňa, to je jakýsi panák. Toho poslouchat nebudu!“ A koupila si Siemens. Ondra se ozval po několika letech, opět v konferenci, a sháněl nějaké CD. Měla jsem ho dvakrát, a jedno mu do Olomouce poslala. Hned volal, děkoval, a přitom se zeptal, zda jsem vdaná. Docela mě to podráždilo. Zbláznil se snad? Studuji vysokou a nemám čas ani náladu na vztah, tím méně manželství. V 21 letech je to trochu brzy. Asi nevnímal, a ještě týž týden zavolal znovu. Že nechce s rodiči na chalupu, a zda bychom se mohli blíže seznámit. A že za mnou přijede do Zlína. To přece není daleko. Přijel v sobotu a zůstal u nás na víkend. Samozřejmě spal v jiné místnosti. A když odjížděl, řekl mi, že by se mnou chtěl chodit. Že už jinou nechce, a že jestli mě nedostane, tak že už zůstane starým mládencem (smích).
O: Babičce i rodičům jsem řekl, že jedu na vysokoškolskou konferenci, kterou pořádá spolužačka. Říci, že jedu na rande? Asi by mě nepustili. Petřini rodiče se zeptali, zda jsem už byl v baťovském domku. Řekl jsem, že ne, a oni mě hned pozvali dále, a že u nich přespím, abych ušetřil za hotel.
P: Ale já si říkala, že bude lepší chodit s někým alespoň trochu vidícím. A přemýšlela jsem, jak mu to říci. Copak může nevidomá nevidomému říci, že s ním nebude chodit, protože je nevidomý? To je přece nesmysl! (Smích). No řekli byste to? A tak jsem mu povídala, aby mi dal ještě čas. Abych vymyslela, co mu řeknu, aby to znělo nějak inteligentně, a neublížilo mu to. Jenže jsem přemýšlela příliš dlouho, a po měsíci jsem zjistila, že jsem zamilovaná a řekla sama sobě: „No tak to tedy zkusím a děj se vůle boží.“
Naši vnímali náš vztah docela pozitivně. I když už byli rozvedeni, scházeli se a komunikovali.
Mamka si ale chtěla promluvit s Ondrovou babičkou. I proto, že Ondra trpí ještě epilepsií. Záchvaty, během nichž často i upadl, trpěl jednou měsíčně. A že záchvat přichází, poznal až v době, kdy přestal své tělo ovládat a už mi to nedokázal říci. Dnes je jeho stav ale mnohem lepší. Nejkonzervativnější z naší rodiny byla babička. Prý bych si měla najít vidícího. A že neslyšela, že by dva nevidomí žili spolu. Samozřejmě že jich je spousta, a vždycky bylo. Oponovala jsem jí, že když si myslí, že je to tak snadné, nebo když je tak chytrá, ať se postaví ve Zlíně na náměstí a vidícího mi přivede.
O: Pěkný vztah jsem prožíval s oběma Petřinými rodiči. Poradili mi, pomohli se spoustou věcí, a také se mnou prošli důležité trasy, které jsem ve Zlíně potřeboval zvládnout. Má epilepsie? Na magnetické rezonanci se zjistilo, že změny na mozku jsem měl už během matčina těhotenství. První záchvat přišel ve třech letech. Doktor mi tehdy nasadil léky (rivotril) a nějaký čas jsem měl pokoj. Další záchvaty se objevily až po dvacítce. Dnes se to ale hodně zlepšilo, trpím jimi tak jednou do roka.
I u mě vztah s Petrou více než rodiče řešila babička. S jejími rodiči se chtěla sejít, ale nedošlo k tomu. Osobně jsem to, že jsme oba nevidomí, vůbec neřešil. Možná i proto, že jsem s vidícími ženami prožil i pár špatných zkušeností. Jedna se vymlouvala, že jí chybí oční kontakt, a o druhé jsem zjistil, že se o ni dělím s dalším mužem. Ten vztah jsem ihned ukončil.
P: Ale zpočátku to nebylo vůbec jednoduché. Já studovala dálkově, o víkendech, Ondra ve všední dny. Téměř 5 let jsme se jen jednou měsíčně navštěvovali, což bylo málo. A jeho rodiče a babička si pro něho také zřejmě představovali vidící ženu. Když zjistili, že jsem nevidomá, měla jsem pocit, že příliš nepodporují to, abychom se vídali. Nebo jen občas, a že pro něho budu jen jakési „rozjařovadlo“. To mi lezlo na nervy, a tak jsme si hned zpočátku řekli, že pokud spolu máme udržovat vztah, musí být vážný. Pokud si nebudeme věrní, raději ho ihned ukončíme. Ondra byl můj první, bylo mi 21 let a nechtěla jsem, aby si ze mě dělal jen legraci. Zda bych to v 16 letech dokázala brát nevážně? Asi také ne.
O: V Olomouci jsem navštěvoval gymnázium zaměřené na angličtinu. Poté jsem studoval speciální pedagogiku pro výchovné pracovníky. Ten obor byl pro mě ale nevhodný a zaměřený hlavně na lidi s mentálním postižením. Když mi neschválili „počítače a jejich význam pro zrakově postižené“ jako téma bakalářské práce, odešel jsem a zkusil studium Filozofické fakulty, kde jsem se hodlal zdokonalit v angličtině. Ale bylo to spíše pitvání jazyka. Když jsem se pak s Petrou vydal na výlet do Luhačovic a nechal se tam namasírovat, rozhodl jsem se, že chci být také masérem. Kurz jsem pak absolvoval ve středisku Dědina. Poté, než Petra dostudovala, jsem pracoval 3 roky v olomouckém fitcentru. A oba pracujeme i dnes. Vyrůstal jsem totiž v době, kdy nepracovat znamenalo být příživníkem. To do nás hučeli od pionýru. A když se mě dnes lidé ptají, proč nejsem doma na důchodu, odpovídám, že bych to považoval za vadu charakteru. Že i já chci být nějak užitečný. Není ale lehké obstát mezi vidícími, v jakémkoliv oboru.
P: I já pracovala už při magisterském studiu. V základní škole ve Fryštáku jsem učila angličtinu a francouzštinu. A když jsem v roce 2008 dostudovala, chtěla jsem i vyšší úvazek. Možné to bylo, ale k jazykům mi nabídli hudební výchovu. Odmítla jsem to a ze školy odešla. Vyučovala jsem soukromě, překládala obchodní smlouvy a manuály k elektrospotřebičům a později také publikace z oblasti medicíny, makrobiotiky a zdravého životního stylu pro nakladatelství odborné literatury.
V té době se Ondra přestěhoval do Zlína. V Olomouci ho už nic nedrželo a dojíždění nám oběma už nedávalo smysl. Také chtěl pracovat samostatně. Napsali jsme několika zdejším masérům a jeden se mu ozval. Zřídil si provozovnu v centru, ale masíroval jen po zaměstnání, a aby zaplatil nájem, hledal společníka. Ondra s ním spolupracoval dva roky. Pak mu ale zdejší charita nabídla prostory v domě, kde jsme měli městský byt. Masíruje tam dodnes. Tenkrát jsme ale oba začínali a měli méně žáků i klientů. A protože jsme chtěli i nějaké peníze našetřit, spolu jsme ještě skenovali a upravovali knížky pro občanské sdružení Integrace, dnes Matylda. 800 stránek za měsíc to bylo.
V roce 2011 jsme se vzali. Byla to malá svatba, jen s 20 lidmi, na malenovickém hradě, kde sídlí i muzeum jihovýchodní Moravy. Sami jsme vše zařídili, včetně hostiny, a teprve poté jsme vše oznámili. Dva nevidomí zaujali i oddávající. Chvilku zřejmě přemýšlela, načež si vzpomněla, že nás zná z televizního pořadu "Ta naše povaha česká". Ale s lidmi, kteří jsou v šoku z toho, že ani jeden z nás nevidí, nebo o tom pochybují, se potkáváme běžně. Vystupuji z trolejbusu, přistoupí ke mně paní, pomůže mi přejít ulici a ptá se, zda pro mě někdo přijde. Odpovídám, že pro mě přichází manžel. Ale také nevidí a právě volal, že se ztratil ve sněhu. (smích). A tak jsme spolu hledali Ondru, aby mě mohl vyzvednout. Podruhé mě přes přechod vedl pán a z druhé strany se k nám blížil Ondra s bílou holí. Pán asi jen zíral s otevřenými ústy: „To jako také?“ A já nato: „Jo, taky!“ Další paní povídá: „Proboha, tady naproti jde nějaký další chudák s bílou holí!“ A já nato: „Tenhle chudák bude zřejmě můj muž.“
Zpočátku jsme bydleli s mamkou v baťovském domku se zahradou. Ta ho zdědila po babičce. Šlo to, ale v kuchyni a v koupelně jsme si někdy překáželi. A také jsme nebyli nijak motivováni k samostatnosti. Požádala jsem tedy o městský byt. Ještě jsme ale nebyli manželé, a tak jsem dostala garsoniéru. Do začátku stačila, ale po 8 letech nám už byla malá a město nám v ní navíc zvedlo nájem. Tak jsme si za celoživotní úspory koupili byt, útulný, v přízemí, i s malou zahrádkou. Ale péče o něj, to „chce prostě oko“. Pomáhá nám s ní mamka. Je jednoduché umýt malé předměty a plochy, jako toaletu, umývadlo či sprchový kout. Koberec vysaji, ale zda někde nezůstalo smetí, ne vždy zjistím. Podlahu vytřu, ale čistotu zkontroluji zase jen hmatem. Mastnotu či drobek najdu snadno, flek od kávy už hůře. Dnes k nám mamka může chodit častěji. Prodala totiž domek a koupila byt nedaleko našeho. Vnímali jsme to jako velkou škodu. Jenže mamce už je také 76 let, a bylo by pro ni stále těžší postarat se o dům a zahradu. Kdybychom ale měli děti, určitě bychom si ho ponechali.
Dnes už 11 let pracuji jako lektorka angličtiny a francouzštiny pro olomouckou sociální firmu Ergoness a také soukromě vyučuji. Denně až 9 žáků, hlavně on-line, ale některé i osobně. A poté se věnuji ještě přípravám na následující vyučování. Nemám totiž ráda "vařit z vody". Jde zkrátka o plný úvazek. Práci tak máme rozdělenou. Ondra to odmaká rukama, já hlavou. Nebo jinak, on lidem masíruje tělo, já mozek a mysl. On má přitom výhodu v tom, že přijde domů s čistou hlavou. Já byla jednou z celotýdenní práce tak unavena, že jsem i začala přemýšlet, co jiného bych mohla dělat. Jenže jít dělat jinam, nebo něco jiného, to si může dovolit vidící. Ale já, nevidomá? Uvědomila jsem si, že jsem ráda za státnice z jazyků.
Občas se mě lidé zeptají, proč nejsem také masérka. A já odpovídám, že to by zřejmě nepřineslo nic dobrého. Možná bychom si lezli do zelí, nebo se příliš pozorovali. Naši známí, partneři, a oba maséři, se dohodli, že budou mít jednu provozovnu a že se u klientů budou střídat. A pak to musel odpracovat jen jeden z nich. Nedávno jsme měli také dobu „covidovou“ a Ondra nemohl chodit do práce. Kdybychom nemohli oba, možná bychom si doma „lezli krkem“.
Já třeba píši texty o masážích na Ondrův web. Hodně mě baví si o tom něco nastudovat. A Ondra si zase poslechne mé anglické nahrávky, které dávám studentům, a řekne mi, jak moc jsou složité, jak ho zaujaly apod.
Oba tak vnímáme jako lepší skutečnost, že máme různá zaměstnání. A můžeme si o své práci povídat nebo si i pomoci.

S manželi Dvorskými hovořil Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 22, listopad 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Unikátní expozice hudebních nástrojů v Ostružné
Za tajemstvím svatovítské katedrály
LIDÉ KOLEM NÁS
“Náš vztah musí být vážný,” řekli jsme si hned na začátku (Petra a Ondřej Dvorští)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – přivřené dveře II
UDÁLOSTI
Poděkování nejlepším
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Pojeďte do Děčína, brány severních Čech
FEJETON
O cestách, věžích i rozhlednách
SPORT
Tradiční fotbalový turnaj v Bučovicích
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.