ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 22, listopad 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM

STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Unikátní expozice hudebních nástrojů v Ostružné
Za tajemstvím svatovítské katedrály

LIDÉ KOLEM NÁS
“Náš vztah musí být vážný,” řekli jsme si hned na začátku (Petra a Ondřej Dvorští)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – přivřené dveře II

UDÁLOSTI
Poděkování nejlepším

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Pojeďte do Děčína, brány severních Čech

FEJETON
O cestách, věžích i rozhlednách

SPORT
Tradiční fotbalový turnaj v Bučovicích

INZERCE

#
ÚVODEM

Do konce roku zbývá ještě několik týdnů, pro některé nejkrásnějších, pro jiné nejnáročnějších. V redakci Zora máme přípravy na příští rok z větší části už za sebou. Vše je nutné připravit tak, abyste vy, naši čtenáři, měli dost času na rozmyšlenou a také na případnou osobní návštěvu naší redakce.
Dá se tedy říct, že zatímco na jiných pracovištích finišují v prosinci, u nás je mezníkem spíš Nový rok starých Keltů, který nastává na přelomu října a listopadu. Po tomto magickém datu by už neměly být žádné resty. V této době jsme k dispozici vám, a to hlavně v našem sídle, ale příležitostně také na některých odbočkách, kam přijíždíme na podzimní oblastní shromáždění. Na setkání s vámi se vždy těšíme a věříme, že vás od cest neodradí počasí, které po několikerém zaváhání nabylo konečně podzimního až zimního rázu.
Jestliže dáváte přednost útulnému teplu domova, můžete nad tímto číslem Zory cestovat virtuálně, nebo třeba už plánovat výlety na příští léto. Přinášíme vám tentokrát opravdu bohatou nabídku námětů.
Přejeme vám příjemné chvíle při čtení a těšíme se na předvánoční setkávání.
Za redakční tým Zory
Daniela Thampy

#
STALO SE: Kalendárium

Podzim je doba jablek. Možná jste už slyšeli, že jablko je „kulatá lékárna“, nebo že kdo sní jablko denně, nepotřebuje doktora. Jejich konzumace čistí zuby, dásně, a díky obsahu vlákniny i střeva. Jablka působí blahodárně na zdraví kostí, podporují trávení, zlepšují spánek, navozují dobrou náladu a ochraňují před stresem, infarktem i rakovinou. Cítíte se ráno i po šálku kávy unaveni? Zkuste jablko. Obsahuje ovocný cukr a vitamín C, které vás rychle oživí. Pro některé z nás jde prý dokonce o potravinu s "negativní energií". Co to znamená? Pokud sníte jablko, přijmete okolo 100 kalorií. Ale aby ho naše tělo zpracovalo, vynaloží 101 kalorií. Chystali jste se letos na vepřové hody? Nahraďte je jablečnými.
Nebo dýňovými. I dýně jsou symbolem podzimu. Jejich dužina i semínka jsou skvělým zdrojem vitaminu A, B, draslíku, zinku, železa i bílkovin. Olej ze semínek může mírnit i projevy menopauzy, jako jsou návaly horka, bolesti kloubů a hlavy. V minulosti lidé dokonce věřili, že léčí pihy a hadí uštknutí.
Listopad a zajímavé osobnosti našeho světa? Nahlédněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala.

19. 11. 1842 se narodil August Bittner, německý tyfloped a ředitel Ústavu pro nevidomé v Drážďanech. Podle jeho názoru potřebují nevidomí péči po celý život, „od kolébky do hrobu“, v azylových zařízeních. Hudba je pro ně záhubou, protože hrávají v pochybných podnicích, a jejich v ústavu vypěstovaná morálka klesá. Na scestí je pak prý nejvíce svádí aplaus. Nebyla to zkrátka doba, kdy by se veřejnost domnívala, že nevidomí mohou samostatně žít a pracovat. Bittnerovým přínosem je ovšem to, že na prvním Mezinárodním kongresu učitelů nevidomých v roce 1876 inicioval založení Spolku pro podporu vzdělávání nevidomých dětí.

Méně konzervativní byl v tomto ohledu Friedrich Entlicher, tyfloped rakouský, ovšem původu českého. Nevidomí podle něho totiž mohou pod dozorem ústavu navštěvovat i školu ve svém bydlišti. On sám byl pak zakladatelem a prvním ředitelem Zemského výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti v rakouském Purkersdorfu. Je též autorem slabikáře a čítanky, jež byly tištěny Kleinovou reliéfní hladkou latinkou. Později uznal písmo Braillovo a vytvořil kovový posuvný řádek pro jeho psaní. Nasazoval se na psací plochu Kleinova psacího stroje. O výchově nevidomých dětí napsal knížku „Das blinde Kind“. Když byli jeho žáci propuštěni z ústavu, sledoval, jak si dále vedou, a podporoval je. Pro tento účel založil i několik fondů. Friedrich Entlicher zemřel 22. 11. 1912.

13. 11. 1745 se narodil zakladatel prvního výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Paříži Valentin Haüy. Studoval jazyky, založil školu krasopisu a tlumočil pro francouzské ministerstvo zahraničí. Co takového člověka přivede k nevidomým? Toulky pařížskými ulicemi? Zřejmě. Často se tu totiž potkával právě s nevidomými, ponejvíce odkázanými na dobročinnost. Dlouho pozoroval nevidomého žebráka Françoise Lesueura. Jak si počíná i jak rychle rozeznává mince. A pak ho oslovil, aby k němu nastoupil do učení. Lesueurovi se nechtělo. V učení totiž nespatřoval žádnou perspektivu. Žebrota mu vyhovovala a s její pomocí podporoval i svou matku. Nakonec se ale domluvili. Traduje se, že Haüy se musel zavázat platit matce stejnou částku, jakou by vyžebral její syn. Ovšem už za půl roku, v listopadu 1784, předvedl Haüy svého žáka na veřejné zkoušce před Société philantropique. Obstáli na výbornou a díky finančnímu příspěvku společnosti mohl do budoucna přijmout do své péče dalších 12 nevidomých dětí. Vznikla tak škola s denní docházkou, později též domov.

Co listopad a české dějiny?
1. 11. 1781 vydal Josef II. patent rušící nevolnictví. Poddaní tak získali právo uzavírat manželství bez souhlasu vrchnosti, svobodně se stěhovat, odcházet pracovat a studovat i mimo hranice panství. To mělo velký význam jak pro hospodářský rozvoj, tak i pro české národní obrození. Venkovské a česky hovořící obyvatelstvo se totiž začalo přesouvat do měst, kde lidé mluvili hlavně německy.

Na den přesně, jen o 165 let později, 1. 11. 1946 byl dokončen odsun německého obyvatelstva z českého pohraničí. Šlo o více než dva miliony osob. Pro zajímavost, německé osadníky k nám zvali už ve 13. století sami naši panovníci. Chtěli tak urychlit osídlení a hospodářský rozvoj. Němci ovšem museli uznat svrchovanost českého státu a přijmout české krále jako svou vrchnost. Uplynulo 600 let a v roce 1938 jejich potomci odtrhli toto území od Československa a připojili ho k Německu.

A na návštěvu se tam nyní vydáme i my.
18. listopadu 1786 se tu narodil Karl Maria Friedrich Ernst von Weber. Byl klavíristou, skladatelem a dirigentem, ale nikoliv šlechticem. Přídomek "von" používal samozvaně jeho světácký otec Franz Anton. Karl už ve 13 letech vystupoval a napsal svou první operu "Lesní žínka". Hrála se i v Praze, a dokonce česky. Už v 18 letech se stal ředitelem opery ve Vratislavi a v letech 1813-1816 řídil operu pražskou. Slávu mu ještě za života přinesly tři opery, "Čarostřelec", "Euryantha" a "Oberon". Je také autorem dvou symfonií, dvou klavírních koncertů, písní a kantát. V roce 1824 se léčil v Mariánských Lázních, bohužel neúspěšně. Zemřel dva roky poté, v necelých 40 letech, 5. 6. 1826 v Londýně.

Na závěr tři citáty. Poznáte jejich autora? „Lidé smysl pro humor buď mají, nebo nemají. Tak jako mají, či nemají hudební sluch.“ Druhý zní: „Na počítači nepíšu. Počítačů se bojím. Bojím se, že uprostřed rozepsané povídky v tom stroji dojde petrolej.“ A třetí: „Blbec se nejlépe utají tím, že moudře mlčí… ovšem ten, který to ví a praktikuje, není vlastně vůbec blbej!“ Tento herec, komik, dramatik i spisovatel vystupoval s Oldřichem a Lubomírem Lipským, Janem Werichem i Milošem Kopeckým a seznámil Jiřího Suchého s Jiřím Šlitrem. Velkou popularitu mu přinesly „Hovory H“, které v letech 1969-1971 natáčela i televize. Miroslav Horníček se narodil 10. 11. 1918. Mimochodem, byl jedním z prvních československých dětí. 

Antonín Vraný

#
Přehledně

Dnešní rubriku začneme poděkováním. Opavští děkují všem, kteří jakýmkoliv způsobem podpořili letošní 24. ročník sbírky Bílá pastelka. Speciálně pak žákům a pedagogům základních škol v Háji ve Slezsku, Štítině a Mokrých Lazcích. Kroměřížští děkují studentům Vyšší odborné školy pedagogické, Střední zdravotnické školy (obě v Kroměříži), a Vyšší policejní škole a Střední policejní škole v Holešově, svému městu i místní Diabetologické ordinaci MUDr. Dity Pospíšilové. Havlíčkobrodští děkují studentkám zdejší Obchodní akademie, Hotelové školy, Gymnázia Chotěboř i dvojicím z řad jejich členů. Táborští děkují dobrovolníkům ze zdejšího soukromého gymnázia, svým členům a všem, kteří se s nimi zastavili, dali do řeči a přispěli. Všem, kteří se letošní sbírky zúčastnili, děkují také Vsetínští a Českotřebovští. Poděkování patří také našim dlouholetým partnerům, společnostem Lions Clubs International - D122 Czech Republic and Slovak Republic, Síť očních klinik LEXUM, Seznam.cz, Česká spořitelna a Vodafone CZ.

Ludmila Pavelková informuje, že Vsetínští letos už podruhé uspořádali v rámci celostátní sbírky Bílá pastelka koncert s názvem „Viděno srdcem“. Konal se v kavárně Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí a přítomné posluchače svou hrou na klavír i zpěvem potěšil učitel hudby Petr Bazala. A nejen jí. Popovídal i o přípravě kvalitního čaje a technice hry na tibetské mísy. Většina posluchačů odcházela ze sálu s přáním opakovat podobnou akci častěji.

V Opavě svým uměním podpořil sbírku bluesman a učitel angličtiny Lubomír Bužma Khýr. Fotodokumentací ji doplnil Josef Jirásko.
Opavští přinášejí i další dva zajímavé příspěvky. Pavla Kovaříková je od 15 let nevidomá. V minulosti nás reprezentovala na paralympiádách a dalších sportovních soutěžích, dnes pracuje jako lektorka. Založila neziskovou organizaci „Rozhledna“, která se věnuje hlavně pohybové gramotnosti nevidomých. Jak sama říká, „důležité je, aby zrakově postižené dítě zažívalo odmalička spontánní pohyb“. 7. 10. Byla Pavla i hostem Radiožurnálu, kde hovořila s redaktorkou Patricií Strouhalovou. Více na mujrozhlas.cz.

Tyflocentrum Ostrava připravilo ve spolupráci se zdejším mošnovským Letištěm Leoše Janáčka a havířovskou autoškolou Pollak speciální setkání. Na něm si lidé s těžkým postižením zraku z Moravskoslezského a Olomouckého kraje mohli pod dohledem odborníků vyzkoušet řízení automobilu. „Je to jedinečný zážitek. Ten pocit, že jedete osmdesát a přitom nic nevidíte, je skvělý. A nemusíte se ničeho bát…,“ vyjádřil své dojmy nevidomý Jan Řežucha z Bludova u Šumperku. Více na moravskoslezsky.denik.cz.
Ostravští navštívili také vozovnu tramvají zdejšího Dopravního podniku. Na besedě, která tu pro ně byla připravena, se dozvěděli spoustu zajímavostí o cestování městskou hromadnou dopravou. Někteří vstoupili i do kabiny řidiče, kde se dozvěděli, jak se tramvaj řídí a ovládá.

V oblíbeném klubu vaření se sešli zlínští. Společně si připravili oběd - zapečené boloňské špagety s olivami a okurkový salát. Recept a postup jejich přípravy naleznete na sons.cz/odbocky/aktuality.

Kroměřížští navštívili město Holešov. Nejprve je čekala komentovaná prohlídka Šachovy synagogy, kterou připravil její správce Vratislav Brázdil. Synagoga byla postavena už v roce 1560, a patří tedy k nejstarším u nás. Působil v ní i významný rabín Šabataj Kohen. Návštěvníci si prohlédli „Ženskou galerii“ s expozicí „Židé a Morava“ i náboženskou studovnu, kde se nachází památník rabína Šacha. V modlitebním sále se dozvěděli o přípravě košer vín a o obnovené tradici jejich výroby vinařstvím Chrámce. Po dobrém obědě v restauraci „V Podzámčí“ navštívili holešovský zámek a výstavu „Starověký Egypt“. Zde obdivovali repliky soch vládců a bohů, bust panovníků, nástěnných maleb nebo pokladů z hrobky faraona Tutanchamona. Domů se vraceli s množstvím nových zážitků.

Olomoučtí zvou na den otevřených dveří. Koná se 16. 11.2023 u příležitosti Dne nevidomých (ten slavíme o 3 dny dříve, 13. 11.), a sice od 9:00 do 17:00 hodin v budově Jalta, I. P. Pavlova 69, Olomouc. Své dveře otevře zdejší Tyfloservis, TyfloCentrum, OO SONS a prodejna Tyflopomůcek. Větší skupiny, nahlaste svoji účast předem Mgr. Veronice Haiclové (Email: haiclova@tyfloservis.cz, tel: 776 212 342).

Přerovští se 5. 10. zúčastnili hned dvou akcí. První z nich, "Senior symposium", pořádalo město Přerov pro organizace pomáhající seniorům a lidem se zdravotním postižením. Druhá se konala v knihovně obce Troubky. Na obou místech informovaly pracovnice oblastní odbočky o našich službách, předvedly kompenzační pomůcky z projektu IROP, ukázaly naše časopisy, kalendáře a zájemcům poskytly potřebné kontakty.
Přerovští také vrátili do svých aktivizačních činností kroužek vaření, který byl pozastaven v době covid-19. Prvním počinem byla příprava pomazánky "à la vlašák". Nová pracovnice Jarka Vašková nachystala suroviny, popsala recept a rozdala úkoly. Poté si každý sám či s dopomocí namazal krajíček veky, obložil si ji a snědl. Tak si všichni procvičili sebeobsluhu, jemnou motoriku i představivost. Další vaření plánují na 16. 11. od 9:00 hodin, přičemž tentokrát si připraví něco sladkého.

A pojďme do Čech. Rok se s rokem sešel a havlíčkobrodští opět uspořádali výstavu kompenzačních pomůcek a den otevřených dveří. Obě akce se konaly v prostorách Senior Pointu na Rubešově náměstí a zúčastnili se jich pracovníci Tyfloservisu Jihlava, TyfloCentra Jihlava, Centra pro zdravotně postižené Havlíčkův Brod, Sagitty Brno a DMA Praha. Od 9:00 do 15:00 hodin je tu navštívilo několik desítek zájemců, pracovnic úřadů, členů odbočky i starosta Havlíčkova Brodu Zbyněk Stejskal. Díky zdejší kabelové televizi se na akci budete moci podívat ve vysílání Radničního okénka na webu města či na YouTube.

Nejmladší člen havlíčkobrodské odbočky, dvaadvacetiletý Pavel, miluje auta, karavany, autobusy, a hlavně jejich světla. Má rovněž výtvarný talent a jeho kresby, které nás zavádějí do světa jeho fantazie, můžete nyní spatřit i vy. Obrázky i rozměrné obrazy si můžete prohlédnout do konce tohoto roku na chodbě AZ centra na Rubešově náměstí.

A na závěr jedna přístupná památka. Alena Hejčová představuje výstavu "Česká a slovenská architektura". Koná se u příležitosti 30. výročí vzniku samostatné České a Slovenské republiky ve dnech 10. 10. až 30. 11. 2023 v Jízdárně Pražského hradu. Otevřena je denně od 10:00 do 18:00 hodin a představuje přes 500 architektonických děl od konce 19. století do současnosti. Její součástí je též samostatná expozice pro nevidomé, kde budou vystaveny speciálně vyrobené architektonické modely. Vstup volný. Více na hrad.cz/cs/kultura-na-hrade.

Antonín Vraný

#
Unikátní expozice hudebních nástrojů v Ostružné

V září tohoto roku se uskutečnil rehabilitačně ozdravný pobyt členů Oblastní odbočky SONS Olomouc v Horní Lipové v Jeseníkách.
Hned první den, ještě cestou do místa našeho pobytu, jsme navštívili opravdu velmi zajímavé muzeum, ojedinělé v celé České republice.
Nachází se v areálu hotelu Ski ve známém středisku zimních sportů a letních výšlapů do hor, v Ostružné.
V areálu hotelu jsme byli rozděleni do dvou skupin, kterých se postupně ujala energická mladá průvodkyně.
Expozice je soukromou sbírkou založenou v roce 2004, pro veřejnost je přístupná od roku 2014. Nachází se zde více než 700 hudebních nástrojů ze všech světadílů vyjma Antarktidy.
Naše průvodkyně nám při prohlídce jednotlivých nástrojových sekcí pouštěla audioprůvodce z reproduktoru, sama pak připojila podrobnosti o těch nejzajímavějších.
Mnohé z nich jsme si mohli prohlédnout i hmatem, na některé i zahrát. V sekci kláves to bylo např. několik harmonií nebo klavichord a samozřejmě akordeony a harmoniky mnoha druhů. Mezi žesti se nám líbila dlouhá tibetská trubka či obrovský heligón. Zabubnovat jsme si mohli na africký buben a zahrát na vibrafon či xylofon, které patří taktéž do skupiny bicích nástrojů.
Hojně zastoupena byla sekce strunných drnkacích nástrojů. Byly zde mandolíny, ukulele, spousty kytar různých velikostí a z nejrůznějších materiálů, mezi nimi např. dobro, pak také balalajka nebo několik citer, niněra a nakonec i indický sitár.
A samozřejmě zde byly hojně zastoupeny klasické evropské nástroje – smyčcové i dechové.
Z návštěvy muzea jsme byli nadšeni všichni, dokonce i ti, kteří se o tuto oblast umění příliš nezajímají.
V restauraci ve stejném objektu mají vystaveno taktéž několik nástrojů – trubku, kytaru či harmoniku.
Pokud někdo z hostů umí na některý nástroj hrát, může si jej vypůjčit a zahrát si na něj.
Jestli jsme vás nalákali a vy se rozhodnete zajet do Ostružné, můžete si výlet rozšířit o návštěvu blízkých turistických center. Třeba popojet vlakem o kousek dál na Ramzovské sedlo, odtud pak vyjet lanovkou na Šerák, pokud jste zdatní turisté, můžete se odtud vydat po značené cestě přes Keprník a Vřesovou studánku až na Červenohorské sedlo.
Když budete pokračovat z Ramzové, nejvýš položené rychlíkové zastávky v ČR, zastavte se v další stanici, kterou je Horní Lipová. Blízko nádraží najdete malé Muzeum slezského Semmeringu. Následují Lázně Lipová a město Jeseník.
Zde určitě nevynechejte světově známé Priessnitzovy lázně a doporučit můžeme i návštěvu Vodní tvrze s nedávno otevřenou expozicí Čarodějnických procesů.
A o ní zase někdy příště.

Jan Příborský

#
Za tajemstvím svatovítské katedrály

Na poslední říjnovou neděli připravila Petra Šulcová, vedoucí jihočeské smečky Klubu držitelů vodicích psů, výlet „Za tajemstvím svatovítské katedrály“. A protože několik volných míst zbylo, nabídla je i dalším pejskařům.
Naši výpravu tvořilo 9 zrakově postižených, 5 průvodců a 6 vodicích psů. Ti nás bravurně provedli od stanice metra Malostranská po Nových zámeckých schodech, kličkovali mezi davy turistů, až jsme se bezpečně dostali k obelisku na nádvoří před svatovítskou katedrálou.
Tam si pro nás přišel pan Damián Faber z Metropolitní kapituly u sv. Víta, doprovázený čiperným synkem Bartolomějem. Oba se nám pak téměř tři hodiny věnovali.
Na první část programu jsme se museli rozdělit. Přístup do věže k největšímu zvonu Zikmund je po více než 90 schodech úzkého vřetenovitého schodiště, které by naši psí pomocníci při míjení jiných turistů jen těžko zdolávali. Polovina skupiny tedy dole hlídala všechny psy, poté jsme se vyměnili. V druhé skupině šli ti, kdo měli zájem být přítomni se zvoníky nedělnímu polednímu patnáctiminutovému zvonění. Znamenalo to pro ně zdolat ještě dalších asi 90 schodů, ale zážitek prý za tu námahu stál.
Psi dole na nádvoří se zatím nenudili – stali se středem pozornosti nejedné turistické skupinky, byli mockrát fotografováni a po dohodě s námi i hlazeni a mazleni.
Druhou část prohlídky jsme už absolvovali všichni, a to včetně psů. Vstoupili jsme do samotné katedrály. A brzy se ukázalo, že slovo TAJEMSTVÍ v názvu našeho výletu bylo namístě. Pan Faber pro nás připravil speciální prohlídku, abychom si i při absenci zraku pokud možno přišli na své.
Nejprve jsme zavítali do Svatováclavské kaple, která stojí na základech rotundy sv. Víta, nad původním hrobem svatého Václava. Byl to zážitek, dotknout se stěn, obložených leštěnými deskami z polodrahokamů, nebo tajemných dveří se sedmi zámky, za nimiž je schodiště vedoucí ke Korunní komoře, ukrývající české korunovační klenoty. Ačkoliv jsme dveře prohlíželi důkladně, kupodivu jsme tím žádný alarm nespustili.
Ze Svatováclavské kaple jsme prošli davem turistů k další zajímavosti – dřevěnému reliéfu řezbáře Kašpara Bechtelera. Na desce z mořeného dubu o rozměrech 125 krát 455 cm byl zpodoben výjev útěku zimního krále Fridricha Falckého ulicemi Malé Strany 9. listopadu 1620 po prohrané bitvě na Bílé hoře. Za pomoci průvodců jsme se na něm snažili zorientovat a nahmatat některé dovedně vyvedené pražské dominanty.
Následovalo místo, kam návštěvníci běžně chodit nemohou – stará sakristie. Přivítala nás vůní vosku a my si zde prohlédli nádherně zpracované bohoslužebné předměty, berly, kříže a jiné zajímavosti.
Překvapením, které pro nás Petra vyjednala, byl sestup k hrobce českých králů. Dýchla tu na nás atmosféra dávno zašlých časů, nechali jsme si popsat tumby jednotlivých panovníků a mohli se dotknout i kamenných pozůstatků původních staveb, na jejichž místě dnes katedrála stojí.
Plni zážitků jsme se rozjížděli do svých domovů. Nejprve jsme se ale rozloučili s panem Faberem – a aby na tuhle netradiční výpravu nezapomněl, věnovali jsme mu kalendář plný vodicích psů. A Bartoloměj si se svým bráškou bude moci listovat naší klubovou knížkou „Nabu, Nelsí a škola pro superpsy“.

Stanislava a Vladimír Krajíčkovi

#
LIDÉ KOLEM NÁS: „Náš vztah musí být vážný,“ řekli jsme si hned na začátku

Oba se narodili předčasně. On (1979) v šestém měsíci, ona (1982) v sedmém. Oba trpí stejnou zrakovou vadou, poškozenou sítnicí po pobytu v inkubátoru. On má navíc jedno oko zmenšené, nedovyvinuté (mikroftalmus) a potíže s rohovkou i sklivcem. Co pomohlo k tomu, aby se tihle dva lidé našli? A jak zvládají žít v manželství? Hovoříme s Petrou a Ondřejem Dvorskými.

Petra: Když mě propouštěli z nemocnice, mamce řekli, že jsem v pořádku. Že nevidím, zjistila až doma, když mi podávala předměty a já nereagovala. Poté jsem strávila hodně času po nemocnicích a podstoupila několik očních operací, neboť lékaři věřili, že se můj zrak zlepší. Výsledek? Z pravého oka mi nakonec museli vyjmout čočku a levé oko mi zachránili na poslední chvíli, když po laserové operaci, tehdejší horké novince, začalo silně krvácet. Sourozence nemám. Mamka přede mnou o dvě děti přišla a poté trpěla i zdravotními komplikacemi. Já jsem se narodila v jejích 37 letech. 
Ondřej: Mně lékaři s očima nedělali nic. Rodičům prý řekli, že proces pokračuje a že třetí měsíc byl ukončen. V mládí jsem občas slýchal i výtku, že mikroftalmem trpím proto, že si oko příliš mnu. Od tří let mě vychovávala babička. Bydlela ve stejném paneláku jako rodiče se dvěma mladšími bratry. S nimi jsem ale býval jen občas. Už od školky jsem totiž žil i na internátě v Brně Kohoutovicích. To bratři vnímali tak, že „si užívám“, zatímco oni „úpí pod tvrdou výchovou“.
Bohužel, týden před nástupem do 5. třídy mi babička oznámila, že si přeje, abych navštěvoval běžnou školu. Na internát jsem si už zvykl a raději bych tam zůstal. Kdyby šel vrátit čas, určitě bych to odmítl. Ale tehdy jsem poslechl. Na internát jsem se ale občas vracel, abych pozdravil bývalé spolužáky. A přitom jsem potkal i Petru. Byla v první třídě. Pohladil jsem ji, ona mě plácla, a oba jsme si ten okamžik zapamatovali.
P: Chodila jsem do stejné mateřské i základní školy. Ale Ondra je starší, a tak jsme se minuli. Poté jsem studovala gymnázium ve Zlíně. Také už v integraci. Tehdy začínaly mobily. Nemluvily, a tak jsem sháněla nějaký s dobrými tlačítky a napsala do konference pro nevidomé, aby mi někdo nějaký vhodný doporučil. Odepsal Ondra a chválil Nokii 3310. Prý mě s ní i naučí pracovat. Ale to mi měl napsat soukromě, ne do konference. A ta jeho odpověď? Přišla mi tak zvláštně důležitá. Řekla jsem si: „Kurňa, to je jakýsi panák. Toho poslouchat nebudu!“ A koupila si Siemens. Ondra se ozval po několika letech, opět v konferenci, a sháněl nějaké CD. Měla jsem ho dvakrát, a jedno mu do Olomouce poslala. Hned volal, děkoval, a přitom se zeptal, zda jsem vdaná. Docela mě to podráždilo. Zbláznil se snad? Studuji vysokou a nemám čas ani náladu na vztah, tím méně manželství. V 21 letech je to trochu brzy. Asi nevnímal, a ještě týž týden zavolal znovu. Že nechce s rodiči na chalupu, a zda bychom se mohli blíže seznámit. A že za mnou přijede do Zlína. To přece není daleko. Přijel v sobotu a zůstal u nás na víkend. Samozřejmě spal v jiné místnosti. A když odjížděl, řekl mi, že by se mnou chtěl chodit. Že už jinou nechce, a že jestli mě nedostane, tak že už zůstane starým mládencem (smích).
O: Babičce i rodičům jsem řekl, že jedu na vysokoškolskou konferenci, kterou pořádá spolužačka. Říci, že jedu na rande? Asi by mě nepustili. Petřini rodiče se zeptali, zda jsem už byl v baťovském domku. Řekl jsem, že ne, a oni mě hned pozvali dále, a že u nich přespím, abych ušetřil za hotel.
P: Ale já si říkala, že bude lepší chodit s někým alespoň trochu vidícím. A přemýšlela jsem, jak mu to říci. Copak může nevidomá nevidomému říci, že s ním nebude chodit, protože je nevidomý? To je přece nesmysl! (Smích). No řekli byste to? A tak jsem mu povídala, aby mi dal ještě čas. Abych vymyslela, co mu řeknu, aby to znělo nějak inteligentně, a neublížilo mu to. Jenže jsem přemýšlela příliš dlouho, a po měsíci jsem zjistila, že jsem zamilovaná a řekla sama sobě: „No tak to tedy zkusím a děj se vůle boží.“
Naši vnímali náš vztah docela pozitivně. I když už byli rozvedeni, scházeli se a komunikovali.
Mamka si ale chtěla promluvit s Ondrovou babičkou. I proto, že Ondra trpí ještě epilepsií. Záchvaty, během nichž často i upadl, trpěl jednou měsíčně. A že záchvat přichází, poznal až v době, kdy přestal své tělo ovládat a už mi to nedokázal říci. Dnes je jeho stav ale mnohem lepší. Nejkonzervativnější z naší rodiny byla babička. Prý bych si měla najít vidícího. A že neslyšela, že by dva nevidomí žili spolu. Samozřejmě že jich je spousta, a vždycky bylo. Oponovala jsem jí, že když si myslí, že je to tak snadné, nebo když je tak chytrá, ať se postaví ve Zlíně na náměstí a vidícího mi přivede.
O: Pěkný vztah jsem prožíval s oběma Petřinými rodiči. Poradili mi, pomohli se spoustou věcí, a také se mnou prošli důležité trasy, které jsem ve Zlíně potřeboval zvládnout. Má epilepsie? Na magnetické rezonanci se zjistilo, že změny na mozku jsem měl už během matčina těhotenství. První záchvat přišel ve třech letech. Doktor mi tehdy nasadil léky (rivotril) a nějaký čas jsem měl pokoj. Další záchvaty se objevily až po dvacítce. Dnes se to ale hodně zlepšilo, trpím jimi tak jednou do roka.
I u mě vztah s Petrou více než rodiče řešila babička. S jejími rodiči se chtěla sejít, ale nedošlo k tomu. Osobně jsem to, že jsme oba nevidomí, vůbec neřešil. Možná i proto, že jsem s vidícími ženami prožil i pár špatných zkušeností. Jedna se vymlouvala, že jí chybí oční kontakt, a o druhé jsem zjistil, že se o ni dělím s dalším mužem. Ten vztah jsem ihned ukončil.
P: Ale zpočátku to nebylo vůbec jednoduché. Já studovala dálkově, o víkendech, Ondra ve všední dny. Téměř 5 let jsme se jen jednou měsíčně navštěvovali, což bylo málo. A jeho rodiče a babička si pro něho také zřejmě představovali vidící ženu. Když zjistili, že jsem nevidomá, měla jsem pocit, že příliš nepodporují to, abychom se vídali. Nebo jen občas, a že pro něho budu jen jakési „rozjařovadlo“. To mi lezlo na nervy, a tak jsme si hned zpočátku řekli, že pokud spolu máme udržovat vztah, musí být vážný. Pokud si nebudeme věrní, raději ho ihned ukončíme. Ondra byl můj první, bylo mi 21 let a nechtěla jsem, aby si ze mě dělal jen legraci. Zda bych to v 16 letech dokázala brát nevážně? Asi také ne.
O: V Olomouci jsem navštěvoval gymnázium zaměřené na angličtinu. Poté jsem studoval speciální pedagogiku pro výchovné pracovníky. Ten obor byl pro mě ale nevhodný a zaměřený hlavně na lidi s mentálním postižením. Když mi neschválili „počítače a jejich význam pro zrakově postižené“ jako téma bakalářské práce, odešel jsem a zkusil studium Filozofické fakulty, kde jsem se hodlal zdokonalit v angličtině. Ale bylo to spíše pitvání jazyka. Když jsem se pak s Petrou vydal na výlet do Luhačovic a nechal se tam namasírovat, rozhodl jsem se, že chci být také masérem. Kurz jsem pak absolvoval ve středisku Dědina. Poté, než Petra dostudovala, jsem pracoval 3 roky v olomouckém fitcentru. A oba pracujeme i dnes. Vyrůstal jsem totiž v době, kdy nepracovat znamenalo být příživníkem. To do nás hučeli od pionýru. A když se mě dnes lidé ptají, proč nejsem doma na důchodu, odpovídám, že bych to považoval za vadu charakteru. Že i já chci být nějak užitečný. Není ale lehké obstát mezi vidícími, v jakémkoliv oboru.
P: I já pracovala už při magisterském studiu. V základní škole ve Fryštáku jsem učila angličtinu a francouzštinu. A když jsem v roce 2008 dostudovala, chtěla jsem i vyšší úvazek. Možné to bylo, ale k jazykům mi nabídli hudební výchovu. Odmítla jsem to a ze školy odešla. Vyučovala jsem soukromě, překládala obchodní smlouvy a manuály k elektrospotřebičům a později také publikace z oblasti medicíny, makrobiotiky a zdravého životního stylu pro nakladatelství odborné literatury.
V té době se Ondra přestěhoval do Zlína. V Olomouci ho už nic nedrželo a dojíždění nám oběma už nedávalo smysl. Také chtěl pracovat samostatně. Napsali jsme několika zdejším masérům a jeden se mu ozval. Zřídil si provozovnu v centru, ale masíroval jen po zaměstnání, a aby zaplatil nájem, hledal společníka. Ondra s ním spolupracoval dva roky. Pak mu ale zdejší charita nabídla prostory v domě, kde jsme měli městský byt. Masíruje tam dodnes. Tenkrát jsme ale oba začínali a měli méně žáků i klientů. A protože jsme chtěli i nějaké peníze našetřit, spolu jsme ještě skenovali a upravovali knížky pro občanské sdružení Integrace, dnes Matylda. 800 stránek za měsíc to bylo.
V roce 2011 jsme se vzali. Byla to malá svatba, jen s 20 lidmi, na malenovickém hradě, kde sídlí i muzeum jihovýchodní Moravy. Sami jsme vše zařídili, včetně hostiny, a teprve poté jsme vše oznámili. Dva nevidomí zaujali i oddávající. Chvilku zřejmě přemýšlela, načež si vzpomněla, že nás zná z televizního pořadu "Ta naše povaha česká". Ale s lidmi, kteří jsou v šoku z toho, že ani jeden z nás nevidí, nebo o tom pochybují, se potkáváme běžně. Vystupuji z trolejbusu, přistoupí ke mně paní, pomůže mi přejít ulici a ptá se, zda pro mě někdo přijde. Odpovídám, že pro mě přichází manžel. Ale také nevidí a právě volal, že se ztratil ve sněhu. (smích). A tak jsme spolu hledali Ondru, aby mě mohl vyzvednout. Podruhé mě přes přechod vedl pán a z druhé strany se k nám blížil Ondra s bílou holí. Pán asi jen zíral s otevřenými ústy: „To jako také?“ A já nato: „Jo, taky!“ Další paní povídá: „Proboha, tady naproti jde nějaký další chudák s bílou holí!“ A já nato: „Tenhle chudák bude zřejmě můj muž.“
Zpočátku jsme bydleli s mamkou v baťovském domku se zahradou. Ta ho zdědila po babičce. Šlo to, ale v kuchyni a v koupelně jsme si někdy překáželi. A také jsme nebyli nijak motivováni k samostatnosti. Požádala jsem tedy o městský byt. Ještě jsme ale nebyli manželé, a tak jsem dostala garsoniéru. Do začátku stačila, ale po 8 letech nám už byla malá a město nám v ní navíc zvedlo nájem. Tak jsme si za celoživotní úspory koupili byt, útulný, v přízemí, i s malou zahrádkou. Ale péče o něj, to „chce prostě oko“. Pomáhá nám s ní mamka. Je jednoduché umýt malé předměty a plochy, jako toaletu, umývadlo či sprchový kout. Koberec vysaji, ale zda někde nezůstalo smetí, ne vždy zjistím. Podlahu vytřu, ale čistotu zkontroluji zase jen hmatem. Mastnotu či drobek najdu snadno, flek od kávy už hůře. Dnes k nám mamka může chodit častěji. Prodala totiž domek a koupila byt nedaleko našeho. Vnímali jsme to jako velkou škodu. Jenže mamce už je také 76 let, a bylo by pro ni stále těžší postarat se o dům a zahradu. Kdybychom ale měli děti, určitě bychom si ho ponechali.
Dnes už 11 let pracuji jako lektorka angličtiny a francouzštiny pro olomouckou sociální firmu Ergoness a také soukromě vyučuji. Denně až 9 žáků, hlavně on-line, ale některé i osobně. A poté se věnuji ještě přípravám na následující vyučování. Nemám totiž ráda "vařit z vody". Jde zkrátka o plný úvazek. Práci tak máme rozdělenou. Ondra to odmaká rukama, já hlavou. Nebo jinak, on lidem masíruje tělo, já mozek a mysl. On má přitom výhodu v tom, že přijde domů s čistou hlavou. Já byla jednou z celotýdenní práce tak unavena, že jsem i začala přemýšlet, co jiného bych mohla dělat. Jenže jít dělat jinam, nebo něco jiného, to si může dovolit vidící. Ale já, nevidomá? Uvědomila jsem si, že jsem ráda za státnice z jazyků.
Občas se mě lidé zeptají, proč nejsem také masérka. A já odpovídám, že to by zřejmě nepřineslo nic dobrého. Možná bychom si lezli do zelí, nebo se příliš pozorovali. Naši známí, partneři, a oba maséři, se dohodli, že budou mít jednu provozovnu a že se u klientů budou střídat. A pak to musel odpracovat jen jeden z nich. Nedávno jsme měli také dobu „covidovou“ a Ondra nemohl chodit do práce. Kdybychom nemohli oba, možná bychom si doma „lezli krkem“.
Já třeba píši texty o masážích na Ondrův web. Hodně mě baví si o tom něco nastudovat. A Ondra si zase poslechne mé anglické nahrávky, které dávám studentům, a řekne mi, jak moc jsou složité, jak ho zaujaly apod.
Oba tak vnímáme jako lepší skutečnost, že máme různá zaměstnání. A můžeme si o své práci povídat nebo si i pomoci.

S manželi Dvorskými hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře II

Poměrně nedávno jste překročili čtyřicítku, možná padesátku svého věku a všechno vám připadá ok. Nevypadáte nejhůř, máte dobrou práci, děti jsou samostatné, můžete si dovolit šetřit na pravidelnou dovolenou, protože byt máte zařízený, nic vám nechybí a celkem si žijete docela spokojeně.
U těch z vás, kteří zrovna nemusí řešit nějakou progresivní degenerativní vadu svého očního pozadí, se věci stabilizovaly. Naučili jste se se svou zrakovou vadou nebo slepotou žít a po této stránce se váš život nijak nemění. Nicméně i na vás mohou dolehnout změny, kterým se člověk po čtyřicítce obvykle nevyhne. Všechny krize se ale dají řešit, pokud se zamyslíme sami nad sebou, pokud je vůbec řešit chceme. Je správné, abychom na krize nebyli sami, ale – pozor, abychom svými osobními krizemi nezpůsobili problémy někomu dalšímu.
Tak si trochu zrekapitulujeme, co se nám v poslední době nahromadilo přede dveřmi, které bychom tak rádi otevřeli dokořán… Anebo ne?

Neradost
Jsem vlastně docela OK. A přesto – jízlivý hlásek uvnitř se ptá – a to je jako všechno? Teď už mě nic nečeká? Takhle už to bude do konce života?
Jasně, těmito myšlenkami se zabývat nechcete. Od starého dobrého Marca Aurelia přece víme, že štěstí v životě závisí na povaze myšlenek, a tak se je snažíte rychle zapudit, věnovat se něčemu konkrétnímu, třeba "tady a teď", jak jste poučeni z minula. Nebo vybudit v sobě vděčnost, máme přece všechno, co máme rádi. Nebo se v rámci pozitivního autogenního tréninku snažíte rozpomenout, co všechno je úžasné.
Ale co to? Oblíbené techniky jako by najednou vyšuměly, vašemu směřování chybí vášeň, intenzita, motivace a jistota, že všechno bude fajn, ne-li lepší. Nějak se vám nedaří zapojit synergii mysli a těla, rozumu a emocí. Můžete se svobodně nadechnout po přestálých výkonech a nárocích rodiny, můžete cestovat, tvořit. Vlastně můžete cokoliv, ale přesto je ve vás jakési prázdno, kterému chybí důvod k radosti.
Začínáte si víc všímat lidí kolem vás, ale nikoliv proto, abyste s nimi prožívali společné zájmy nebo vztahy. Častým důvodem zájmu o druhé bývá v tomto období spíš závist než radost ze setkání. Závidíte kde co – finanční zajištění, počet vychovaných dětí, počet vnoučat, hodnotu nemovitostí, aut, oblečení, skvělého zázemí. Důvodů si najdete desítky, někdo i stovky.
Na svých cestách životem jsem se setkala s dámou, kterou občas potkávám mezi lidmi se zrakovou nejasností. Předvedu jen málo upravený dialog:
N: „Ahoj, jak se máš? Jsem ráda, že jsi tady, bývají tu dobré programy.“
X: „No, taky tě ráda nevidím, vlastně vidím, hehe. Jak se mám? Nic moc. Se zrakem je to v kopru, nikam se pořádně nedostanu.“
N: „Ale teď jsi tady, tak se snad alespoň občas zadaří, ne?“
X: „No, jak komu. Mladí o mě už nestojí, na starý nemám náladu. Tak zkouším, co se dá a jak se dá. A kde ty se tu bereš?“
N: „Inu, já dostávám různé pozvánky a newslettery po mailu. Mám diář, a když se něco hodí, začnu shánět průvodce.“
X: „Hmm, na průvodce mám smůlu, buď jsou k ničemu, nebo nemají čas. Je to fakt náhoda, když se mi podaří někoho ukecat. Asi chtějí nějaký úplatek. A na to já nemám…“
N: „Úplatek? To tedy zírám. V životě jsem se s nikým takovým nesetkala. Možná to spíš chce včas zadat poptávku, většinou to vyjde. A když ne, oslovím třeba nějakou kamarádku nebo sousedku.“
X: „No jasně, někdo si to umí zařídit, ale každý to má prostě jinak.“
Nemyslete si. I tahle paní X se umí smát a zaradovat se. Pokaždé, když se někomu přihodí nepříjemnost, jako by okřála a chvilku je i veselá.

Neláska
Zaposlouchali jste se do romantické písně, poezie, románu nebo filmu. Tušíte, že v prostoru, kterým procházíte, se lidé drží za ruce, objímají, špitají si něžná slůvka, vyměňují si zamilované pohledy.
To je zvláštní, říkáte si v duchu – už dlouho mě nic podobného nepotkalo. Zároveň se trochu stydíte, protože ten pocit zamilovanosti, který se najednou hlásí o slovo, vám chybí. Zdá se vám, že potřebujete ze všeho nejvíc prožívat touhu, vášeň, sdílení a zbytečné, leč příjemné pozornosti. Toužíte prožívat touhu, bolí, když ji neprožíváte, bolí to, když ji prožíváte. Místo touhy se však nabízí stereotypní bezbarvé živoření, připomínající vanilkový pudink těsně před ztuhnutím. To, co byste chtěli, je ale ďábelský toast zapitý sklenkou ohnivého vína.
A tak se může stát, že se ocitneme v cizí posteli, někdo ani neví, jak se to přihodilo. A jiný – nebo jiná – sami sebe přesvědčili, že konečně ve svých 40+ letech našli životní lásku. Něco jako šanci na – konečně – nový život. Někdo se probere a zjišťuje, že je ještě otrávenější než před tím. Chtěli jsme zažít něco nového, dobře, stalo se. Ale že by to přineslo zlepšení naší dlouhodobé frustrace, to se nestává.
Chvilku si můžeme myslet, že právě TOHLE, romantika, touha a vyšponovaný sex, je opravdická láska. Že by?
A co je vlastně opravdická láska?

Zkuste jednoduchý, naprosto soukromý a pravdivý test:
Po dobu jednoho měsíce si denně udělejte chvilku na to, abyste si sepsali 30 věcí nebo lidí, které fakt milujete. Nechtěli byste ty lidi, věci, zvyky, zážitky za nic vyměnit.
Možná za pár dní zjistíte, že některé věci opakujete. Zamyslete se nad tím, proč asi, ale pište dál.
A kdyby se stalo, že vám nakonec zůstane jen třicet nenahraditelných věcí, lidí, prožitků a zvyklostí, které milujete a bez kterých by byl váš život nudný a marný, tak to bude dobré skóre. Za třicet láskyhodných záležitostí stojí za to se alespoň občas bezdůvodně usmát, možná i rozesmát. Aspoň na takovou chvilku, abyste pozapomněli, že jste vlastně v krizi středního věku.

(pokračování)
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
UDÁLOSTI: Poděkování nejlepším
Poděkování nejlepším

Slavnostní předání ocenění nejlepším dvojicím dobrovolníků 24. ročníku sbírky Bílá pastelka 2023 proběhne letos jako každý rok v Rezidenci primátora hl. m. Prahy na Mariánském náměstí 98/1, Praha 1 (budova Městské knihovny). Akce s názvem Poděkování nejlepším se uskuteční ve čtvrtek 16. listopadu od 10:30 hodin. Vyhlášení nejúspěšnějších dvojic dobrovolníků, kteří pomohli SONS ve sbírkových dnech s oslovováním dárců, a předání hmotných ocenění doprovodí i kulturní vstupy – vystoupení pěveckého sboru VOKÁL KLUB SONS a flétnového souboru při Fakultní ZUŠ HAMU Praha SYRINX.
Na setkání se těší vedení Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z. s.

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Pojeďte do Děčína, brány severních Čech

Město Děčín se rozprostírá v široké kotlině na obou březích Labe a je nejníže položeným městem České republiky (135 m n. m.). Ve 13. století založil toto město nad soutokem Labe a Ploučnice král Přemysl Otakar II. Díky své poloze je Děčín často nazýván „Bránou severních Čech“.
Děčín je významným říčním přístavem a důležitou železniční křižovatkou.
Prvním místem, kam vás pozveme a které je vstřícné vůči zrakově postiženým, je Děčínský zámek. Vypíná se nad městem na pískovcové skále a přiléhají k němu terasy s růžovou zahradou.
K zámku vede unikátní přístupová cesta nazývaná „Dlouhá jízda“ lemovaná sedmimetrovými zdmi s arkádami, dlouhá 292 metrů. Průvodci zámku vám během komentované prohlídky umožní prohlédnout si hmatem celou řadu artefaktů a objektů. Např. kachlová kamna, nábytek, rámování dveří a mnoho dalších.
Ve speciálním programu prohlídky jsou připraveny barokní kostýmy na figurínách. Hmatem je možno rozlišit krajku, zlacené lemy, knoflíčky či látku podobnou brokátu. Budete si moci také poslechnout Děčínský valčík, který při své návštěvě zámku v roce 1835 zkomponoval Frederik Chopin pro komtesu Josefínu z Thun-Hohensteinu, dceru tehdejšího majitele zámku knížete Františka Antonína Thuna.
Dalším místem, do značné míry lidem se zrakovým hendikepem vstřícným, je Vlastivědné muzeum Děčín. Nachází se v parku poblíž hlavního nádraží a sídlí v bývalém loveckém zámečku Thun-Hohensteinů. Hlavní expozicí muzea je stálá výstava „Vývoj lodní dopravy na Labi“. Zde si můžete i hmatem prohlédnout několik modelů lodí, ale také části toku Labe s jezem, vodní elektrárnou a zdymadlem, v němž proudí voda. Slabozrací si mohou sednout za kormidlo 
a ovládací páky virtuálního motorového člunu. Na velké obrazovce před „kormidelníkem“ se simulují různé situace v závislosti na otáčení kormidlem s doprovodem zvuků motoru a šplouchání vody v řece. V expozici o přírodě regionu si můžete z reproduktoru poslechnout zpěv několika příslušníků ptačích druhů s výkladem ornitologů.
Projdeme se starým Děčínem – jedná se o soubor fotografií z nejrůznějších historických míst města doplněný gotickými sochami. Samozřejmě je toho v muzeu daleko víc. Děčín je moc zajímavé město a je zde toho opravdu hodně k vidění.
Jednou z dominant města je Pastýřská stěna – skalní masiv, na němž je vybudováno několik tras pro horolezce s názvem Via ferata.
Na horní zalesněné plošině Pastýřské stěny se nachází výletní restaurace a několik vyhlídek, z nichž je možno pozorovat město se zámkem, ale také odvážlivce šplhající vzhůru po skále.
A teď už jen velmi stručně a namátkou, kam můžete zajít nebo zajet při návštěvě Děčína a jeho blízkého či trochu vzdálenějšího okolí.
Zoologická zahrada, také na vršku nad Pastýřskou stěnou, židovská synagoga, aquapark, přístav, odkud je možno plout do Hřenska, ale také až do Drážďan. Dále rozhledna na Děčínském Sněžníku (7 km od města), skalní město Tisá (autobusem s přestupem v Libouchci, cca 20 km). A samozřejmě Českosaské Švýcarsko.
Můžete také dojet vlakem do nedalekého německého města Bad Schandau s termálními lázněmi. Odtud je možno dojet speciální tramvají skalnatým údolím řeky Kirnitz (Křinice) k vodopádu Lichtenheiner.
V okolí Děčína i v samotném městě je toho daleko víc, co stojí za shlédnutí.  Ale už teď je zřejmé, že k návštěvě pozoruhodných míst v tomto regionu jeden den stačit nebude.
Třeba si na to naplánujete dovolenou nebo si se svou „Sonsí“ odbočkou zorganizujete pobyt. Určitě nebudete litovat.

Jan Příborský

#
FEJETON: O cestách, věžích i rozhlednách

„Vy jste takoví cestovatelé,“ to jsme několikrát manžel i já slyšeli od přerůzných lidí. 
Ale kdopak to je cestovatel? Představím si sobotní odpoledne v internátě v půlce šedesátých let. Postupně jdeme do vany, a dráťák (pro mladší někdejší rozhlas po drátě) vysílá Hanzelku a Zikmunda. Indii a Ceylon, kterému se dnes častěji říká Srí Lanka, si uvědomuji nejvíc. Reportáže, čtené pány Karly Hegerem a Pechem měly své kouzlo, zkrátka zážitky skutečných cestovatelů.
My, po vlasti se přemisťující či ti, kdož zalétnou třeba až do Austrálie, jsme většinou „jen“ turisté.
Ale i tahle možnost ještě stále dává některým chvílím příchuť dobrodružství. 
Třeba taková klatovská Černá věž, v pozdějších letech života mne potkal druhý výstup na ni. Čtyřčlenná výprava. Kamarádka Adéla s vnukem Kubou, manžel a já. Spousty schodů, vše vlhce ponuré. V jednom místě úzký prostor, jako by se stěny k sobě blížily, neblaze nekonečné. A prochází mnou strach, jakpak to sejdu? Inu, jako už starší dáma nějak víc uvažuji, co by se stalo, kdyby. Před víc než třiceti lety mi tatáž věž nepřišla zvlášť nebezpečná. Také jsme šli s Janem, provázeni dosti křehkým chlapcem, nevojákem. On nám tehdy dal sáhnout i na tamější zvon. A jak dopadla ta novější výprava? Skvěle! Směrem dolů mne strach téměř opustil! 
Rozhledny máme rádi: Nic z nich nevidíme, tož se té naší zálibě také leckdo divívá. Ovšem lze se takříkajíc rozposlouchávat. Z té petřínské, naší malé Eifelovky, lze vnímat vzdálený hluk Prahy, svým způsobem krásný. S vyššími patry tlumenější, ale i nahoře stále slyšitelný.
Rozhlednička ze samého dřeva vysoko na Boubíně je milá a přátelská. Lze zavolat na ty, kdož nemohli či nechtěli s námi.
Mám někdy obavy, že někoho napadne postavit velikánské monstrum, z něhož bude vidět dál a ještě dál – a povede tam silnice! Z té komorní věžičky je krásně vidět po Čechách i do Bavor, snad to navždy postačí?
Ze Štramberské Trúby jsme jednou scházely s drobnou a plachou dívčinou, která měla větší strach než já. Kamarád Borek, absolvent tehdejší zvláštní školy, nám cestou pověděl pěknou hrstku vtipů a mezi tím upozorňoval, že už zas bude plošinka, … Dodnes jsem mu za to vděčna, skoro se nám podařilo zapomenout na strach.
Cesty přinášejí rozhled nejen pokud jde o věže a rozhledny. Lze potkat mnohé z přírody, co za námi domů nepřijde. Troubení jelenů z nahrávky není špatná věc, ale na cestě na Šerák v Jeseníkách už docela pozdě večer jsme ho měli přímo u uší.
Jednou jsme s Janem zabloudili v šumavských lesích. Vypadalo to beznadějně, a on se z dálky ozval pes. I taková maličkost někdy ukáže směr; našli jsme cestu k domovu, jímž byl stan v kempu. Tož co přát těm, kdož se, i přes různá omezení, vydávají na cesty? Návraty domů, plné příjemných vzpomínek.

Eva Budzáková

#
SPORT: Tradiční fotbalový turnaj v Bučovicích

O víkendu 14. a 15. října 2023 se v jihomoravských Bučovicích uskutečnil další ročník turnaje Bučovice Blind Football Cup (BBFC). Jedinečná akce s nezapomenutelnou atmosférou se po dvouleté pauze konala již podeváté. Turnaje se zúčastnily týmy nevidomých hráčů fotbalu z šesti evropských zemí. Vůbec poprvé přijel britský tým Merseyside Blind & V.I. Football Club sdružující od roku 2011 nevidomé a zrakově postižené fotbalisty v regionu Liverpoolu a severní Anglie. A hned vystoupal na nejvyšší stupínek, když v krásném a na góly bohatém finálovém zápase porazil 4:2 německé družstvo FC St. Pauli Hamburk.
Počtvrté v řadě si bronz vybojovali hráči domácího týmu Avoy MU Brno, kteří v zápase o 3. místo zdolali 2:0 belgický tým Brussels Five-a-side Anderlecht hrající celý turnaj pouze o 3 hráčích a jednom brankáři, tj. v sestavě bez střídání a o jednoho hráče méně!
Zbývajícími účastnickými týmy bylo rakouské družstvo ÖBSV Select Team, které v zápase o páté místo porazilo v závěrečném penaltovém rozstřelu obhájce titulu z roku 2020, řecký tým Pirsos Thessaloniki.

Pořadatel turnaje, družstvo Avoy MU Brno, se fotbalu pro nevidomé věnuje od roku 2008, kdy se začalo scházet 10 nevidomých a slabozrakých studentů Masarykovy univerzity pod vedením několika trenérů a zároveň pracovníků Střediska Teiresiás pro pomoc studentům se specifickými nároky. Za 15 let své existence dosáhl tým řady úspěchů na mezinárodních turnajích a dlouhodobě spolupracuje s několika evropskými kluby. Nevidomým a těžce zrakově postiženým zájemcům nabízí pravidelné tréninky (dvakrát týdně) a účast na mezinárodních turnajích po celé Evropě. Od listopadu 2017 navíc organizuje pravidelné tréninky pro zájemce ze základních a středních škol v okolí Brna. Stálými partnery klubu jsou Masarykova univerzita, Národní sportovní agentura, Nadační fond Českého rozhlasu a Nadace Leontinka.

Lukáš Másilko

Bučovický turnaj je díky výborné organizaci již tradičně událostí nejen pro aktivní účastníky. Svoje věrné diváky má nejen mezi nevidomými a slabozrakými sportovními fanoušky a přáteli, hráče přicházejí pravidelně podpořit i místní občané. Samozřejmostí je vedle zázemí zdejšího sportoviště, kryté tribuny a občerstvení také možnost poslechu komentáře v angličtině. Utkání si tak mohou naplno užít i nevidomí příznivci fotbalu. K dispozici jsou přenosné přijímače se sluchátky, do kterých je živý komentář vysílán. Zápasy je také možné sledovat online.
Všechny důležité informace o týmu Avoy MU Brno, podrobnosti a výsledky k minulým ročníkům turnaje a další najdete na webových stránkách:
www.bbfc.cz/cs/
DT

#
INZERCE

Rád bych se seznámil s hodnou, slušnou dívkou (nekuřačkou), ideálně křesťanského vyznání ve věku 18-30 let. Mně je 27, bydlím v Praze a jsem nevidomý. Dále mám Aspergerův syndrom. Povahou jsem introvert, mám svůj svět. Jsem hudebník, zájem o hudbu očekávám i od své budoucí partnerky.
Níže posílám své kontaktní údaje:
Tel.: 722375404
nikita.kornijenkov@seznam.cz