Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 21, listopad 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
Fyzikální odpoledne pro nevidomé a slabozraké
LIDÉ KOLEM NÁS: Nevidomý často netuší, že hovoří „se svým kolegou“
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
FEJETON: Pořád ještě tě zapomínám
POZVÁNKa: Mikulášský turnaj QARDO na Dědině
SPORT: Evropský pohár poprvé do Budapešti
Střílí se dál
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž
DŮLEŽITÉ - omluva

LIDÉ KOLEM NÁS: Nevidomý často netuší, že hovoří „se svým kolegou“

Ve Vídni vystudoval tlumočnictví a překladatelství. Věnoval se hlavně němčině, tlumočil, překládal, a také ji vyučoval. Jazyky ale dnes využívá jen tehdy, když ho nějaké téma opravdu zaujme, nebo se na něho obrátí přátelé. Má totiž dva trochu jiné pracovní úvazky. Mimochodem, oba plné. První zvládá samostatně, druhý „s asistencí“. O rozhovor jsme požádali Zdeňka Rybáka.
Jsem prakticky nevidomý. A jde o klasický příběh pobytu v inkubátoru. Poškozená sítnice, zrakový nerv, a prakticky nevyužitelný světlocit. Funguje jen u denního světla. Zda je rozsvíceno v místnosti, často nepoznám. Doma si pamatuji alespoň polohy vypínačů a používám aplikaci na rozpoznání světla. Jednou jsem ale rozsvítil při videohovoru se ženou, aby mě viděla, zapomněl zhasnout, a týden se u nás svítilo.
Navštěvoval jsem speciální školku i základní školu. Pocházím ze středočeských Zdic, a žil jsem tak v internátě na Hradčanech. Už tady jsem se začal učit německy a ve 12 letech jsem odjel na první německý tábor pro nevidomé, na pobřeží Baltského moře. Byl pojatý jako dovolená, na rozdíl od českých, které měly spíše skautskou podobu, s nástupy, hrami i učením se novým dovednostem. Většina lidí ale něco ukoukala a na nás nevidomé jako by pozapomněli. Německy jsem uměl jen málo a dost to tehdy protrpěl. Ale když volali rodiče, zda pro mě mají přijet, tak jsem hrdinně spolykal slzy, zaťal zuby, a řekl ne. Další rok jsem jel do Německa už sám. V Hamburku jsem s asistencí přestoupil na vlak do Kielu. Tam pro mě ale nikdo nepřišel, a přestup se tak stal velkým dobrodružstvím. A pak jsme se plavili plachetnicí podél Dánska a podnikali výlety do přístavů. Kapitána mi popsali jako „starého mořského vlka“. Měl hluboký chraplavý hlas a mně voněl tabákem. Když jsem se ho na něco zeptal, vždy se na chvilku odmlčel a pak vypustil moudrost vytěženou dlouhým pobytem na moři. Ukázal nám řízení lodi, práci s plachtami, lany i drhnutí paluby. Naučil jsem se šplhat po lanech, skákat do moře, a bohužel také kouřit.
V 7. třídě jsem přešel do šestiletého rakouského gymnázia v Praze. První roky probíhala výuka sice v češtině, ale k tomu jsem se 7 až 11 hodin týdně učil německy. I tzv. „Fachsprache“, německou terminologii v oblasti matematiky, chemie atd. Vše vyučovali Rakušané. Spisovná němčina je v Německu i Rakousku stejná. Vysokou školu jsem pak studoval ve Vídni, a byl to obor „konferenční tlumočnictví a překladatelství“. Kromě češtiny jsem se věnoval němčině, do níž a z níž můžu tlumočit i překládat, a angličtině, do níž a z níž mohu překládat. První rok jsem bydlel v ubytovně rakouského svazu nevidomých a slabozrakých, obdoba naší SONS. Když jsem totiž v roce 2005 obepisoval koleje, do žádosti jsem uvedl, že jsem nevidomý. A odpověď? Bohužel, nejsme na vás připraveni ani vybaveni. Ubytovna byla o něco dražší, nebyl jsem se spolužáky a neměl ani připojení k internetu. Na kolej jsem se dostal až po roce.
Vídní jsem byl zpočátku okouzlen. Objevoval jsem nové město i přátele. A vnímal i starou monarchii. Místními ulicemi v zimě často fouká studený vítr a já si představil, jak to, obrazně řečeno, tenkrát „takhle ledově táhlo“ na Čechy a jak tu prožívali nepohodu. Myslel jsem přitom na Metternicha nebo na Bachův absolutismus. Ale uvědomil jsem si i to, že pokračuji v tradici těch, kteří sem přijížděli do učení či do služby. Mocnářstvím na mě dýchl krajanský spolek Čechů, který tu provozuje divadelní spolek „Omladina“. Navštívil jsem jejich představení v české škole, obdivoval jejich starou češtinu „šmrncnutou“ německým akcentem, jak přecházejí z jednoho jazyka do druhého, a vciťoval se do role tehdejších Čechů, kteří se „hodobožově“ oblékli, a vyrazili do divadla. Byl jsem i v emigrantské hospodě „Nachtasyl“, kde se v 60. a 70. letech scházel český underground. A když máte fantazii, vžijete se tu i do spousty dalších zajímavých příběhů. V té době jsem měl i poměrně dost přátel. Ti ale později začali ubývat a já prožíval občas i samotu, stal se tak trochu „vynuceným introvertem“ a vnímal i stinnější stránky zdejšího života.
Vídeň se třeba pravidelně umisťuje na prvních místech v anketách měst s nejlepší kvalitou života. Velmi se tu dbá na přátelské soužití všech obyvatel. Ale já ji vnímal i jako velkoměsto, kde mají lidé od sebe spíše odstup. Už tehdy tu žilo hodně cizinců a já měl dojem, že spolu prostě nežijí tak, jak si mnozí možná myslí. Jako by to jejich „šťastně a přátelsky“ bylo tak trochu úředně stanovené, protože „tak je to přece nejlepší“. Ale já někdy vnímal, že to, co se jich přímo netýká, neřeší, ani si toho nevšimnou. Jako by nevnímali odlišnosti. Běžně jsem stál na neozvučeném přechodu, okolo chodili lidé, ale nikoho nenapadlo se zeptat, zda nepotřebuji pomoc. Ve 22 hodin vyhlašují noční klid A vypínají zvukovou signalizaci semaforů. V Praze ji lze s VPN zapnout, tady ne. Aby spolu lidé žili v přátelství, musel jsem v noci přebíhat ulice bez signalizace. Ve dne fungovala, ale vydávala stále stejný zvuk, ať svítila červená, nebo zelená. Musel jsem k semaforu přijít, stisknout tlačítko, a když se znovu rozsvítila zelená, frekvence zvukového signálu se zvýšila. V Praze signalizace cvaká rychleji vždy, když svítí zelená, a pokud jsem blízko přechodu, popoběhnu a stihnu přejít. Ve Vídni jsem se vždy zdržel. Konzultoval jsem to i s místním magistrátem a zjistil, že logika spočívá v tom, aby se nevidomý zorientoval ještě před přechodem. Stiskem tlačítka potvrdí, že semafor našel, správně se zorientoval a nevběhne bezhlavě do ulice. Vídeň je také doslova posedlá „zelenou mentalitou“. Všude najdete jízdní kola a stojany, bohužel i na vodicích linkách pro nevidomé. A když jsem navštívil univerzitní středisko podpory pro znevýhodněné studenty, seděla u zaprášené braillské tiskárny paní a pamatovala si, že kdysi fungovala. Znovu jsem si vzpomněl na monarchii. A také jsem měl občas pocit, že systém péče o nevidomé není organizován tak dobře, jako u nás. Jako by v tom kosmopolitním světě byli příliš malá menšina. Roli může ale hrát i to, že Rakousko neprožilo „sametovou revoluci“, po které u nás přišel restart péče o ně. Ale také to může být jen moje domněnka. Tak či tak, představy, že v západním světě je vše na vyšší úrovni, nemusí vždy odpovídat realitě.
Dnes pracuji v Českém rozhlase (ČRo), na posluchačské lince v oddělení komunikace. U ucha telefon, před sebou počítač s hlasovým výstupem, a posluchači se na mě obracejí s dotazy a podněty. Ty nejčastější? Co jsme právě hráli, jak objednat písničku na přání i jak najít v audio archivu záznam četby na pokračování, rozhlasové hry atd. Někdy mají i připomínky či náměty k vysílání. Nedávno ČRo odvysílal rozhovor s fyzioterapeutem profesorem Kolářem, který vydal vlastní knihu. A hned poté volala paní, zda bych jí připomněl její název. Během hovoru jsem si pustil záznam onoho rozhovoru a to jméno našel. Takový hodinový rozhovor má totiž svou strukturu. Jednotlivé vstupy oddělují písničky a po nich reportér zopakuje téma, o němž se mluvilo v předchozím vstupu. Sjedu tak na konec písničky a obvykle najdu, co hledám. Pokud ne, paní požádám, zda mohu zavolat později. A samozřejmě volají i lidé, kteří si jen stěžují: „hrajete nesmysly, mluvíte kraviny“.
Hovory mám přesměrované na svůj iPhone, což má minimálně dvě výhody. Snadno se dostanu ke zmeškaným hovorům a posluchač, kterému vypadne z paměti jeho telefonní číslo, mi ho nemusí diktovat. V uších mám malá sluchátka z iPhonu a přes ně ještě velká z počítače. Slyším hlas volajícího i hlasový výstup počítače a mohu i během hovoru vyhledávat informace na webu. Posluchače přitom hlasový výstup počítače neruší. Když se udá v ČRo něco výjimečného, například výpadek serveru, vyřizuji i 10 telefonátů do hodiny. Běžně jich řeším okolo 15 až 20 denně. Nějakých 7 z 10 dotazů řeším samostatně, ostatní předám těm, kteří jsou kompetentní je řešit. K tomu také odpovídám na e-maily. Pokud zavolá třeba paní, že jí nedošla výhra, zjišťuji, z jaké soutěže, jaká stanice ji pořádala a kdo byl odpovědný za její odeslání. Ty lidi poté informuji a oni se s paní spojí.
Ano, ČRo poslouchá spousta nevidomých. To propojení tu bylo vždy. A také na posluchačskou linku volají. Často jde o vtipné telefonáty. Nevidomý posluchač totiž často netuší, že hovoří „se svým kolegou“. Myslí, že volá vidícímu. Když se třeba vypínaly dlouhé a střední vlny, proběhla kampaň za DAB rádia. A také se o ně soutěžilo. A volal nějaký filuta, „fňukal“, že je nevidomý, že neumí s počítačem ani internetem, a ať mu rádio zdarma pošlu. Tehdy jsem se „odmaskoval“ a řekl mu, že jsme na tom stejně. On pak hovor rychle ukončil. Nevidomí mi volali i tehdy, když ČRo Plus přestal hrát v telefonech Blind Shell. To jsem ale řešil se Zdeňkem Bajtlem a Michalem Jelínkem ze SONS. Naše technické oddělení s tím nemohlo nic udělat. Problém byl na straně Blind Shell a nastal po aktualizaci systému.
A vrátím se ještě na tábory. Na jednom z nich jsem se seznámil i se svou vidící ženou Lenkou. Byli tu Rakušané i Němci, já tam působil jako tlumočník a instruktor, ona byla oddílová vedoucí. Ona je logopedka a učitelka v mateřské škole, já tlumočník. Docela zajímavé spojení. Spolu dnes vychováváme i více než tříletou dceru Alžbětu, typické covidové dítě. Narodila se totiž 4. března 2020. Hned nato přišel první lockdown. Po porodu nám pomáhala tchyně ze Znojma a vypadalo to, že u nás zůstane. Tchán si pro ni nakonec na poslední chvíli přijel. Moje máma Bětku viděla až 14. dubna, a to je pro babičku celkem dlouhá doba. Na výchovu jsme tak povětšinou byli sami. Ale zvykli jsme si na sebe, spolu se učili novým věcem a přirozeně vpluli do rodinného života. Druhý den po příjezdu holek z porodnice jsem vyrazil do Hostivice pro monitor dechu. Hodně pršelo a já si připadal jako hrdina, který se podílí na záchraně života.
Jak Bětka vnímá to, že nevidím? Něco chápe hned, jiné věci jí docházejí postupně. Před časem mi třeba chtěla ukázat, co je za oknem. Říkám jí, že to nevidím. A ona nato, že si na to sklo mohu přece sáhnout. Myslela, že obraz je nakreslený na okně a já si ho „prohlédnu“ hmatem. Už ví, že věci, které mi chce ukázat, mi musí podat do ruky. Někdy mi chce ale dát kousnout ze svého jídla, ale dá mi ho jen mlčky před ústa a diví se, že nereaguji. Také ví, že se musí ozvat, když na ni zavolám. Na hřišti jí dávám rolničku. Je to živé dítě, často ji něco zaujme, ona se za tím rozběhne a já mám díky ní hrubou představu o tom, kde je. Zpočátku se bránila, později se jí snad i líbilo, že má něco, co jiné děti nemají. V kočárku jsem ji nevozil. Nevím, jak bych zároveň ovládal bílou hůl. A kdybych kočárek táhl za sebou, neměl bych dostatečnou kontrolu nad dítětem. Nosil jsem ji proto v nosítku nebo na ramenou. To dělám stále, a ona to miluje, neboť má skvělý výhled. Velký nástroj našeho společného bytí je mluvení. Povídáme si hodně a o všem. Bětka ráda používá slova, popisuje věci i situace. Ostatním dětem říká, že má „neviditelného taťku“. Ale slovu „nevidomý“ už dávno porozuměla. Na svůj věk má myslím skvělou slovní zásobu a tahle záměna je pro ni potěšením. Letos jsme strávili dovolenou na jihočeském rybníku Bezdrev. Léta tam jezdím s Robertem Vachulem na windsurfing a letos jsem Bětku svezl na kajaku a paddleboardu. Co ji ale bavilo nejvíce, byla plavba s ploutvemi. Posadila se mi na záda a už jsme brázdili vody rybníka. Další den ráno požadovala, abych si vzal „rychlítka“ a šel si s ní zaplavat. A zda plánujeme další dítě? Uvidíme.

Se Zdeňkem Rybákem hovořil
Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 21, listopad 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Fyzikální odpoledne pro nevidomé a slabozraké
LIDÉ KOLEM NÁS
Nevidomí často netuší, že hovoří „se svým kolegou“ (Zdeněk Rybák)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny
FEJETON
Pořád ještě tě zapomínám
POZVÁNKA
Mikulášský turnaj QARDO na Dědině
SPORT
Evropský pohár poprvé do Budapešti
Střílí se dál
SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž
DŮLEŽITÉ . omluva

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.