Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 5, březen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Přehledně
Posezení se Zorou v Uherském Hradišti
Jedu v medu – pojede také SONS!
LIDÉ KOLEM NÁS: K počítačům vedla velká oklika
POZVÁNKY: Cestovatelské setkání s Aktivklubem
V SÍTI: Sport s nadhledem
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
SPORT: Lednová Olympiáda dětí a mládeže

LIDÉ KOLEM NÁS: K počítačům vedla velká oklika

Počítač či chytrý mobil nám dokážou zvýšit samostatnost. Ledasco si přečteme, najdeme i vyřídíme. Problematika výpočetní techniky je ale také rozsáhlá, prakticky denně objevujeme její nové možnosti. Abychom je mohli využívat, potřebujeme zpravidla dobrého učitele. Dokážeme si ale představit, co vše musí umět on? Pro odpověď vyrážíme za jedním z těch nejlepších, do Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina. O rozhovor jsme požádali Jozefa Budzáka.
Ročně proškolím okolo třiceti klientů. Některé naše kurzy patří k fakultativním službám, což znamená, že si je klient platí. Jsou proto zaměřeny na témata, která lidé chtějí. A musím říci, že je o ně velký zájem, od některých klientů i opakovaný. Dost lidí mě také zná, mnozí ke mně chodili na výuku, další se o mně někde dozvěděli. I od nich dostávám dotazy, a to i ve svém volném čase. I za tyto kontakty jsem velmi rád. Snažím se na všechny dotazy odpovídat, přičemž samozřejmě platí, že čím konkrétnější dotaz, tím rychlejší a jasnější odpověď. A ohlasy? Veskrze pozitivní. Vysvětluji prý velmi srozumitelně.
Co chtějí klienti nejčastěji? Většina práci na internetu. Přehrávání videí, vyhledávání v jízdních řádech, knihovnách apod. Dnes se na mě obracejí i maséři nebo učitelé hudby s problematikou datových schránek. Jsou totiž povinné pro osoby samostatně výdělečně činné. Další by rádi pracovali s elektronickým kalendářem nebo úložištěm dat, které lze využít v různých zařízeních, třeba v počítači a mobilu. Někteří klienti ke mně přicházejí už jako děti. Prakticky nevidomá žákyně šesté třídy se naučila práci s textem, a dnes pomáhá zpracovávat školní poznámky i vidícím spolužákům. Několik lidí jsem už učil práci s internetovým bankovnictvím. To je věc, které se spousta, hlavně seniorů, zatím bojí. Další se chtějí zabývat nahráváním a úpravou zvuků. A mohl bych pokračovat. A též konstatovat, že mnozí se v oblastech, které je zajímají, dostali dál než já sám. Abych nezapomněl, má dobrá pověst překračuje i státní hranici. S posíláním velkých souborů přes webovou úschovnu se na mě obrací například můj bývalý spolužák z Košic.
Pokud téma, které klient požaduje, neznám, naučím se ho. Beru to jako výzvu, a také je pro mě nepřijatelné říci: „Tohle neumím, běž se to učit jinam.“ Čtu tedy návody, jako samouk věci zkouším, hledám informace na internetu a konzultuji problémy s lidmi, kteří s nimi mají zkušenosti. Jde většinou o kolegy z Tyflokabinetu SONS. Zpracovávají výukové materiály a pravidelně pořádají školení. Výborným zdrojem informací je „Téčko plus“, zvuková příloha stejnojmenného časopisu. Je připravována formou praktických podcastů. S aplikací, kterou předvádějí, mohu začít v podstatě ihned pracovat. S pomocí jiného kolegy, studenta Konzervatoře Jana Deyla, jsem se naučil práci s aplikací Muses Core pro zápis hudby. Mimochodem, je skvělé, že si nevidomý může zapsat vlastní hudební nápady. Oceňuji i služby půjčovny Nadačního fondu ČRo Světluška. Když klient potřeboval poradit s prací s chytrými hodinkami, vypůjčil jsem si je tam. Zkrátka se do potřebné problematiky vždy nějak vpravím. Klientovi poté namluvím poznámky, které využiji i později jak pro sebe, tak i pro další zájemce. Ano, všechny věci se učím zpravidla mnohem podrobněji, než potřebují mí žáci. Důležité je to, že mě to posune dále. Z toho mám vždy velkou radost.
K výuce počítačů jsem se dostal velkou oklikou. Odmalička jsem byl totiž veden ke studiu konzervatoře a k profesi učitele hudby. Měl jsem učit děti. Zda jsem je opravdu chtěl učit, to nevím. Z dětí a hudby jsem měl vlastně trochu strach. Ale vždy ve mně byla snaha dělit se o to, co umím, nebo co jsem poznal. A ta mě přivedla i k tomu, čemu se věnuji dnes. Ale to předbíhám. Po odchodu z konzervatoře jsem 10 let pracoval jako telefonista v obchodním podniku Technomat, který prodával stroje a nářadí. V téže budově sídlily i dvě banky. Přepojoval jsem tedy i zahraniční klienty, a občas musel mluvit anglicky. Ta práce mi hodně pomohla naučit se komunikovat. Do té doby jsem byl, myslím, poměrně zakřiknutý. A pak, po těch deseti letech, přišla příležitost naučit se zacházet s ozvučeným digitálním zápisníkem Eureka. A později i s prvním počítačem.
V SONS mě učil člověk, který tu vykonával civilní službu. Zřejmě viděl, že mě to baví, a jednoho dne se zeptal, zda bych také nechtěl učit počítače. To mě velmi zaujalo, ačkoliv jsem si nemyslel, že to umím. Ale podobné nabídky nepřicházejí denně. Absolvoval jsem tedy potřebná školení a lektorské zkoušky, a začal učit v SONS. Mí první klienti? Tři ženy, z toho dvě nevidomé. Psal se rok 1998, učil jsem je ve skupině, ještě MS-DOS, WordPerfect a Norton Commander. Už tehdy se ukázalo, že jsou na různé úrovni chápání, potřebují různý přístup i tempo výuky. Je vždy lepší učit jednotlivce, kterému se mohu dokonaleji přizpůsobit. Co bylo podstatné? Zjistil jsem, že se to dokážu naučit, předat, a že to je zkrátka ono, čemu se chci věnovat. Později jsem oslovil kolegu, který pracoval na Dědině, zda by pro mě nebylo místo tam. I to se povedlo.
Můj vztah k hudbě je ovšem i dnes velmi vřelý. Více už ale k poslechu, než k vlastnímu provozování. Tomu bych musel věnovat mnohem více času. Poslouchám hudbu klasickou, nejraději barokní, klasicistní nebo romantickou, ale i pop, rock nebo jazz, nejvíce z 80. let. Jak souvisí hudba s počítači? Počítač hudbu hodně zpřístupnil. Jakoukoliv hudbu v něm rozeznám, najdu a přehraji. Jako mladý jsem tuto možnost neměl. A pokud bych si udělal více času, mohl bych hudbu i zapisovat nebo skládat. To jsem dělal už ve zmíněné Eurece, která měla svůj hudební editor. Vlastní skladby? Spíše jsem si zapisoval to, co jsem tehdy hrál, třeba na akordeon. A byl zvědavý, jak to bude znít. Noty samozřejmě umím, ale zápisy jsem prováděl hlavně po paměti. Moc zápisů se mi ovšem nezachovalo. Hlavně proto, že jsem je ukládal na disketu, dnes už nepoužívané médium.
Mí nevidomí žáci? Myslím, že většina z nich s výpočetní technikou pracovat dovede. Ale někteří, mám pocit, by se potřebovali více učit psaní na klávesnici a také pravopis. Více poslouchat, co hlasový výstup počítače říká a co po nich chce. Někteří klienti, zvlášť později osleplí, jsou netrpěliví, zbrklí, nedoposlechnou si potřebnou informaci a už klikají nebo „tabulátorují“. Chtějí výsledek co nejrychleji. Rádi by potřebných znalostí dosáhli, ale výsledek je často ten, že danou věc nebo postup musím udělat za ně. A co všem klientům dále vštěpuji, je to, aby věděli, kde se právě nacházejí a co mohou v danou chvíli dělat. Základní předpoklady pro výuku jsou tedy přesnost, poslouchat, vědět, kde jsem, a co mohu dělat. Stále více zjišťuji, že to vyžaduje jisté technické myšlení. Podobně, jako když chcete skládat hudbu nebo poezii. Téměř každý se však dokáže něčemu naučit, ač se někdy musí spokojit s přesným postupem práce a jeho častým opakováním. Zvláštním případem jsou klienti, kteří působí dojmem, že toho spoustu umí, ale po několika blocích zjišťuji, že to není úplně pravda. Ne že by neuměli nic, ale jejich znalosti jsou neuspořádané nebo neúplné. Proto u klientů, kteří ke mně přicházejí poprvé, nejdříve zjišťuji, s čím pracují a co umí. Někdy ale zjistím jeho schopnosti až po několika hodinách.
Při práci s textem či elektronickou poštou může nevidomý použít naučené postupy a klávesové zkratky. Při pohybu po webové stránce má k dispozici zase navigační klávesy. Neví ale, jak je stránka uspořádána a jaké prvky na ní najde. Zvlášť u nových stránek tak jde o proces stálého objevování. Navíc, dnes může stránka vypadat jinak než včera. Prostě ji předělali a to, co člověk včera zvládl, dnes nefunguje. Pokud ale umí správně použít možnosti odečítače, má i tak šanci se se stránkou seznámit a dostat se k potřebné informaci. Tohle klienty naučit je velké umění.
Zajímavé příhody s klienty? Zažil jsem případy, kdy někteří lidé řekněme věřili, že umí více, než skutečně uměli. Možná to mysleli dobře, nebo to možná podali tak, že to myslí dobře. Ale příklad. Firma přivezla klientovi nový počítač, a takový člověk mu ho ještě ten den chtěl vylepšovat, instalovat skvělé hry a programy. A výsledek? Můj vidící kolega řešil i případ, kdy přestal mluvit hlasový výstup a zhroutily se některé aplikace. Ano, při všech mých znalostech a zkušenostech je skvělé - a někdy nutné - mít po ruce vidícího kolegu, který umí. „Zajímavostí“ je i případ, kdy přijde „věčně nespokojený“ klient. Na všem hledá a nachází problém. Kdo mu dodal počítač, jak s ním poté komunikuje, jaké dostal aplikace, i kdykoliv funguje něco jinak, než si představuje. Takového člověka je těžké uspokojit. Namísto adekvátního řešení totiž hledá spíše viníka. A jedna z klientek mi při výuce také usnula. Možná den předtím něco slavila a byla ráda, že do učebny vůbec dorazila.
Zda mě inspirují mí žáci? A naučil mě některý jiný či zvláštní způsob práce? Jeden mladý klient je fanda sociálních sítí. Já trávil mládí naopak v době, kdy jsme komunikovali jinými způsoby, a sociální sítě k životu tolik nepotřebuji. Sám bych tento způsob komunikace vlastně ani neprovozoval. Jsem minimálně aktivní, jen občas pozoruji ten „cvrkot“. Ale mnozí je využívat chtějí. A právě díky němu objevuji jejich, pro mě nové či neobvyklé, možnosti. Dnes je k dispozici i spousta počítačových her pro nevidomé. Moc času na ně nemám, ale občas nějakou vyzkouším, a mohu ji nabídnout dále.
Zda mám skrze počítače vhled do světa vidících? Můj syn si odmalička zvykal na to, že na tátu něco mluví. Ač jsem ho s počítačem neučil, jsem rád, že pochopil třeba význam klávesových zkratek. Některé věci se dají, kromě myši, dělat i s jejich pomocí a dokážou urychlit práci. Mluvím hlavně o textovém nebo tabulkovém editoru, ne o webu. Tam bude vidící vždy rychlejší. Jindy hledám informace pro svou ženu, která běžně s počítačem nepracuje. Vidí na monitoru často dodatečné informace, které mně hlasový výstup nepřečte.
Ano, dnešní mladí používají chytré mobily v podstatě neustále. Nerad bych opakoval, že by pro ně bylo lepší věnovat se i dalším aktivitám. Na druhou stranu, jsem idealista, a myslím, že se tak mohou dozvědět zajímavé informace. Zda to dokážou využít, je otázkou. V mládí jsem třeba pracně opisoval poznámky z dějin hudby. Dnes zadám do vyhledávače klíčové slovo a okamžitě mám výsledek. Co bych za to dal, kdybych tenkrát měl takové možnosti? A odpověď? Možná bych se choval úplně stejně.
Co rád čtu? Historické romány, od Liona Feuchtwangera, Miky Waltariho a dalších. Zajímá mě i psychologie nebo alternativní historie. Nedávno jsem četl knihu od několika amerických historiků „Co by bylo kdyby“. Rozebírá některé události, a za jakých předpokladů mohly dopadnout jinak. Možná to zní poněkud bláznivě, ale mě tyto úvahy zajímají. Dějiny se měnit nedají, ale zamyslet se nad tím člověk může. Proč právě historie? Možná v tom „měl prsty“ František Balog, učitel dějepisu na základní škole. Zajímavě vyprávěl a některé události popsal tak barvitě, že jsem měl pocit, jako kdybych byl u toho. Mimochodem, minulý rok oslavila škola v Levoči 100 let svého působení. A uspořádala velkou událost, totiž sraz všech absolventů. V sále, kde jsme se shromáždili, nás vyzvali, abychom se vzájemně představili a něco o sobě řekli. Zajímavé bylo, když se jeden spolužák vyjádřil k tomu, jak se absolventi školy dokázali v různých obdobích prosadit a uplatnit v zaměstnání. Všichni lidé z našeho ročníku dodnes někde pracují. Setkání bylo hodně emotivní a mně se vybavily i vzpomínky dávno zasunuté kdesi v hloubi mozku.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 5, březen 2023
Redakce:
Šéfredaktorka Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
Posezení se Zorou v Uherském Hradišti
Jedu v medu - pojede také SONS!
LIDÉ KOLEM NÁS
K počítačům vedla velká oklika
POZVÁNKY
Cestovatelské setkání s Aktivklubem
V SÍTI
Sport s nadhledem
ZORA RADÍ A INFRMUJE
Informace ze sociálně-právní poradny
SPORT
Lednová Olympiáda dětí a mládeže

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.