Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA číslo 4 únor 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Úvod
STALO SE: Přehledně
V SÍTI: Středisko Teiresiás představuje nový podcast
LIDÉ KOLEM NÁS: Lépe vnímám sebe i vlastní hodnotu
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Týden vodicích psů 2023
Kotva reálného socialismu
ČNB připomíná výročí měnové odluky
OSOBNOST: Miroslav Horníček
SPORT: Čarostřelci a ostrostřelci
ZDRAVÍ: Hypochondrie

LIDÉ KOLEM NÁS: Lépe vnímám sebe i vlastní hodnotu

„Má oční vada pochází z inkubátoru. Říkám mu domácí pekárna, dali mě tam kousek, a já nakynula. Oplácaná jsem byla už od dětství. Od 12 let jsem pak, hlavně na popud rodičů, držela řadu diet. Na vysoké škole jsem se ale spustila. Ze 75 kg, kdy už mi říkali, že jsem tlustá, jsem se za rok dostala na 95 kg. Ano, bojovala jsem s obezitou, ale nejen s ní.“ O rozhovor jsme dnes požádali Mgr. Romanu Hladišovou (42).
Obezita byla mou nemocí a bylo třeba ji léčit. Vážila jsem 134 kg a měřila 164 cm. Mé tělo tvořil z 54 procent, tedy 72 kg, tuk. Postavila jsem k sobě 10 kostek másla, řekla si, že tohle je pouhých 2,5 kg a zděsila se. Strach ve mně probouzely cukrovka, záněty kloubů, i nemoci srdce, které obezitu rády následují. Zatím jsem jimi naštěstí netrpěla. Vnímala jsem ale chrápání. Nahrála jsem se a nedalo se to poslouchat. Impuls k bariatrické operaci (snížení objemu žaludku) mi dalo více lidí, mimo jiné i moje přítelkyně. Když poprvé přijela, navařila jsem a dala jí pořádnou porci. Ona si ale jen trochu oddělila. „Co se děje? Nechutná jí?“ Za týden se svěřila, že prodělala operaci žaludku. Začala jsem uvažovat. Mohla by to být i moje cesta? Zvládnu takový zákrok? Bez zraku? Sháněla jsem informace, od lidí i na facebookových skupinách „Kafemlýnky“, „Bariatrie může změnit život“, i „Moje léčba obezity“.
Jako masérka a zdravotnice jsem nastudovala typy operací i možná rizika. Co může prasknout, jaké svorky povolit atd. Přítelkyně podstoupila plikaci žaludku. Jeho dvě třetiny se smotají jako palačinka, sešijí se a zbude třetina objemu. Žaludek se ale může rozplétat a mohou v něm vznikat srůsty. Druhou operací je gastrický bypass. Lékař stáhne dvě třetiny spodní části žaludku a jeho horní část spojí s tenkým střevem. Oba zákroky jsou vratné. Po bypassu ale může pacient trpět průjmy i nedostatkem některých vitamínů. Já zvolila tubulizaci žaludku. Jeho dvě třetiny se odoperují a zbylá třetina je sešita do užší trubice. Zákrok je nevratný. Lékař vám může některou z operací doporučit, pokud je vaše BMI vyšší než 35. Do operace je nutné shodit alespoň 5 kg a absolvovat kolečko vyšetření. Jde o pohovor s obezitoložkou, sonografii břicha, pro mě obávanou gastroskopii a konzultaci s psycholožkou. Jsem ráda, že to byla žena, ač bez zkušeností s nevidomými. A šla „na dřeň“. Proč tak vysoká hmotnost? Přejídala jste se ze stresu? Čím byl vyvolán? Poškozovala jste se někdy? Víte, že vaše obezita je svým způsobem sebepoškozování? Jste k sobě tvrdá, ale také chaotická. Učte se jednat v klidu a jíst pomalu.
Operovat mě mohli už v červnu. Zpívala jsem ale v soutěži „Československo má talent“, a přijali mě až v srpnu. Nebudu lhát, bála jsem se. Před nástupem jsem půlden probrečela a uvažovala o závěti. Od toho dne jsem ale zhubla 43 kg, lépe a více se hýbu, při chůzi se nezadýchávám. Nebolí mě záda. Jako kdybych odhodila těžkou krosnu. Do vany napustím více vody a nejsem v ní jak ve formičce na cukroví. Normálně si obleču ponožky, obuju a zavážu boty. Potím se mnohem méně a nechrápu. Postupně mizejí nadbytečné brady i špeky z břicha. Lépe se vnímám a více pociťuji vlastní hodnotu. Už nejsem ten „tlustý slepec“. Najednou mi někdo řekne, že mi to sluší. Samozřejmě, že se zeptá, jak jsem to dokázala. Vůbec se nestydím, naopak, ráda a otevřeně o tom mluvím. A kontrola u lékaře? Vše v pořádku! Dolů šly tuky, a nikoli svalovina.
Jde ovšem také o velký zásah do organismu. Byla jsem operována laparoskopicky. Přitom vás lékař „napustí“ množstvím plynu, aby se s operačními nástroji pohodlně dostal do břicha. A po operaci jsem v něm i na hrudi cítila nepříjemný tlak. Také jsem byla velmi unavena. Několik týdnů jsem byla schopna sedět, povídat a usnout v půli věty. Žaludek byl podrážděný, ale nevolnost a pocit na zvracení jsem dokázala odvracet správným hlubokým dýcháním. Trpěla jsem i „dumping syndromem“. Ze zmenšeného žaludku se rychleji vstřebává cukr, a když ho sním více, rychle se zvýší jeho hladina v krvi. Pak zblednu, buší mi srdce, lapám po dechu, třesou se mi ruce a nejraději bych spala. Proto, ač jsem dříve milovala sladké, dnes ho tolik nemusím. Pokud dostanu chuť, vezmu si kousek čokolády. Na Vánoce jsem si 4 kousky cukroví rozvrhla do celého dne. A letos jsem si místo něho dala slané šneky. Nepříjemné bylo i padání vlasů. Dříve jsem jich měla hustou hřívu až dopasu. A po operaci jsem jich vyčesávala hrsti. Zbyla jich snad jen polovina, ale postupně se jejich růst obnovuje.
Před zákrokem a dva dny po něm jsem pila jen čaj a vodu. Pak přišly hody, ráno melta, v poledne vývar a večer jogurt. Popíjela jsem vše po lžičkách, naráz jsem byla schopna polknout nejvíce 50 mililitrů. Z nemocnice mě pustili za 4 dny. Objem mého žaludku je i dnes jen málo přes 150 ml. Když mám velkou žízeň, vypiji je najednou, obvykle ale jen půlku. Pitný režim, 2 l tekutin denně, samozřejmě dodržuji. Piji 20 minut před jídlem či 20 minut poté. Při jídle jen trochu upíjím, pro osvěžení úst. I tekutina se totiž v žaludku zdrží, a pokud vypiji více, další sousto se do mě už nevejde. 14 dnů po operaci jsem měla konzumovat tekutou, a dalších 14 dnů kašovitou stravu. Obě období jsem ale raději prodloužila na 3 týdny, ze strachu, abych se nepřeplnila a něco nepopraskalo. Až poté jsem přešla na stravu pevnou. Zpočátku tlačilo každé sousto, jako při žaludečních obtížích. Jím častěji, pomalu, menší dávky, pořádně koušu a snažím se poslouchat své tělo. Mnohem více si uvědomuji pohyb potravy žaludkem i proces trávení. Sním 100 až 150 gramů jídla, a někdy dojím dvě lžičky později, aby mi nebylo těžko. Když jsem večer unavená, dám si kašovité jídlo a lépe usínám. V mrazáku ho mám vždy připravené. Polévky dávkuji odměrkou z tyflopomůcek, tuhá jídla malou kompotovou miskou. Denně musím jíst tolik gramů bílkovin, kolik vážím, a rovněž dostatek vitamínů a minerálů. Změnil se proto i můj způsob nakupování potravin. Měla jsem nařízeno být 3 měsíce v klidu. Ale už po měsíci jsem šla do Kavárny potmě. Zvládla jsem to, a byla unavená. Po 6 týdnech jsem zvolna začala i masírovat.
Ano, obezita nebyla to jediné, s čím jsem bojovala. Že mě v partnerském vztahu bude více přitahovat žena, jsem tušila už v 17 letech. Ale kdyby se to naši dozvěděli, letím z domu. Vychovávali mě tak, jako kdybych viděla. O to víc mě mrzí, že se mnou dnes nemluví. Ráda říkám, že jsem svou rodinu dostala proto, abych se stala lepším člověkem. Zda je má orientace naučené chování? Jsem přesvědčena, že je vrozená, tedy alespoň u mě. Ale dlouho „neexistovala“, a i dnes je často popíraná. A tak jsem ji v sobě raději uzamkla, a rozhodla se, že budu (či spíše zkusím) žít většinově. Vdám se, a budu mít alespoň 4 děti. Svému příteli jsem slíbila, že s ním zůstanu. Vzali jsme se a narodil se nám syn Václav.
Ale s mužem jsem měla pocit, že jsem frigidní a nenormální. Stále jsem přemýšlela, kolik osobního prostoru potřebuji, abych ubránila svou intimní zónu. Když se narodil Václav, vysvětlovala jsem si to tak, že se něco stalo při porodu. V manželství jsem nechtěla být viděna jako pěkná žena. A možná ještě víc! Chtěla jsem být neviditelná! Žádné šperky ani módní doplňky, chodila jsem v pánských mikinách, ostříhaná nakrátko, a sem tam mi někdo dokonce řekl „mladíku“. Naopak jsem potřebovala, aby o nás bylo slyšet. Jaká jsme ideální rodina, máme navařeno, uklizeno, vychováváme dítě. Prosazovala jsem to i veřejně, třeba ve Světle pro Světlušku. Asi si dokážete představit, jak postupně stále více vyčerpávající život to byl! Ubližovala jsem všem, i sama sobě. Nenáviděla jsem se za to, byla jsem afektovaná, někdy i zlá. Stále jsem si ale říkala, že to přece musí nějak jít. Nemohu zklamat rodiče, muže, syna! Jenže na tyto myšlenky „křičelo“ mé svědomí, ať s tím proboha něco dělám. Přejídala jsem se a uvažovala i o „zmizení ze světa“.
A pak potkáte zajímavou ženu a zjistíte, že jste v pořádku, jen do vztahu potřebujete ji. Že tělo nebylo nemocné, jen nemělo ten správný spouštěč. Partnerka vidí, ale trpí jiným handicapem, úzkostně depresivní poruchou, kterou si nese z dětství. Tak se vzájemně doplňujeme. Po nějaké době, kdy jsme si jen psali, jsem se rozhodla jí zavolat. Prý věděla, že jí zvoní telefon, ale zároveň ji to štvalo. A věděla i to, že když ho zvedne, možná jí někdo udělá radost. Volala jsem několikrát. Když telefon konečně zvedla, byla schopna říci jen několik slov. Tak ji v tu chvíli její choroba „sejmula“. Hned napoprvé jsem ji ale rozesmála. Když jsme se poté setkaly, najednou prý viděla barvy, slyšela tóny, a bylo jí dobře. A já? Zase jsem chtěla být ženou. Tou pěknou, Upravenou, v šatech a s dlouhými vlasy.
Došla jsem od nenávisti k velkému prozření. Aha, tak tohle jsem já! Jenže co s tím? Přiznat se rodině? Ale jak? Nejprve jsem napsala dlouhý vysvětlující dopis kamarádce a očekávala, že ji ztratím. Neodsoudila mě. Naopak, dlouho jsme to spolu rozebíraly. Bylo jí prý vždy divné, proč jsem ve vztahu k manželovi tak odtažitá. I syn Václav (dnes 14) mě viděl často plakat a myslel si, že se na něho zlobím. Rodina, jak už jsem řekla, se mnou nekomunikuje. Moje matka žije s jiným mužem a otec se chtěl stýkat jen se synem, jeho vnukem. Jenže mu vykládal, že z něho vychovám špatného člověka, a to jsem neskousla. Ošklivé zprávy mi chodily i od některých známých. Bylo to těžké období. Navštívila jsem psycholožku, promluvila jsem i v poradně „S barvou ven“ Ester Janečkové. A bývalý muž? Zachoval se skvěle! Neotočil se k nám zády. Naopak, snaží se nás bránit, za což jsem mu vděčná. Myslím, že i díky tomu žije náš syn v přátelském vztahu s ním i s námi dvěma.
Chápu! Představa intimního života dvou žen nebo dvou mužů vás může naplňovat různými, a ne vždy příjemnými pocity. Ale je to váš pocit. Vy si podle mě představíte situaci, že se to děje vám. A řeknete si: „tak tohle nedám!“ Ale není to o vás, je to o tom druhém. Jistou podobnost vidím i v zaměstnávání, či spíše v nezaměstnávání nevidomých. Možná si představí sami sebe, jak právě oslepli. Jsou v háji, nenajedí se, ani nevyčůrají. A proto to podle nich nezvládnu ani já. Raději mě vůbec nezkusí zaměstnat. Že jsem do života připravena mnohem lépe, už nepochopí. Je to podle vzoru „podle sebe soudím tebe“. Jako absolventka vysokoškolského studia pedagogiky a sociální práce mám s tímhle přístupem poměrně dost zkušeností.
Moje profese masérky? Masérství jsem studovala jako maturitní obor na střední rodinné škole v Prostějově. Bavilo mě, ale masírovat jsem nechtěla, tedy určitě ne celý život. Měla jsem možnost pracovat v neziskovce, v neviditelné výstavě, v Tyflocentru Brno i v reklamní agentuře. Odříkaného ale největší krajíc! Dnes masíruji jednou týdně v chráněné dílně. Co by mě opravdu lákalo, prodávat v sexshopu. Představuji si, jak zákazník při hovoru s nevidomou osobou odhazuje zábrany, nevysvětluje, co vše potřebuje pro kamaráda, a já mu prodávám i nafukovací pannu, která stojí ve výloze už tři roky. Mimochodem, žila a pracovala jsem nějaký čas v Ústí nad Labem. A tam mě napadlo udělat workshop s děvčaty ze sexshopu, který byl hned naproti Tyfloservisu. Klienti si poslechli jejich vyprávění, zkoumali pomůcky, a pokud někdo chtěl podrobnější informaci nebo něco koupit, jen tiše zvedl ruku. Jedna žena k němu přišla, dotkla se ho a odvedla ho stranou. Sešlo se tu 25 lidí, zblízka i zdaleka. Sexualita zkrátka patří do každého vztahu, i do každého handicapu.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107 číslo 4 únor 2023
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2023 činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Obsah
Úvod
STALO SE
Přehledně
V SÍTI
Středisko Teiresiás představuje nový podcast
LIDÉ KOLEM NÁS
Lépe vnímám sebe i vlastní hodnotu
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Týden vodicích psů 2023
Kotva reálného socialismu
ČNB připomíná výročí měnové odluky
OSOBNOST
Miroslav Horníček
SPORT
Čarostřelci a ostrostřelci
ZDRAVÍ
Hypochondrie

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.