Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 3, únor 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Úvodem
STALO SE: Přehledně
Soutěž Nevídaná píseň
V SÍTI: Téčko Plus v roce 2023
LIDÉ KOLEM NÁS: Braillské písmo potřebuji cítit v prstech
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 2/23
O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď aneb Pryč s blbou náladou II.
Nová zelená úsporám Light
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Když se řekne masopust (II. část)
SPORT: 3. Novoroční turnaj v kuželkách v České Třebové
Program akcí Turistického oddílu TJ ZORA Praha na únor a březen 2023
ZDRAVÍ: Co se stane s vaším tělem, když pracujete více než 40 hodin týdně
INZERCE
Tiráž

LIDÉ KOLEM NÁS: Braillské písmo potřebuji cítit v prstech

Za dnešní reportáží vyrážíme do jižních Čech. O čem bude? O práci telefonní spojovatelky, pamětihodnostech města Tábor i o vnímání umění hmatem. Že život příjemně plyne, když člověk pracuje a komunikuje s ostatními. A také jde o velkou poctu pro Louise Braillea a jeho bodové písmo. O rozhovor jsme požádali Emilii Kumherovou.
Zrakovým postižením trpím od narození, vzniklo při pobytu v inkubátoru. Do školky a školy jsem ale začala chodit s vidícími dětmi. Ukoukala jsem dost, abych mohla psát tlustým fixem do sešitu a monokulárem přečíst písmo na tabuli. Pak jsem ale prodělala několik operací pravého oka a přestala na něj téměř vidět. Ve třetí třídě se tak plněji projevil můj handicap. Přešla jsem do ZŠ pro žáky s vadami zraku v Koperníkově ulici v Praze a později do ZŠ pro žáky se zbytky zraku ve Šporkárně. Začátky na internátu byly pro mě těžkým obdobím. Vyrovnávala jsem se s tím, že nemohu být s rodiči. Ale naučila jsem se tu Braillovo písmo.
Střední ekonomickou školu jsem studovala v Klarově ústavu. A od roku 1982 jsem pracovala téměř 20 let jako telefonistka v táborské nemocnici. Spojovala jsem lidi, kteří sem volali, pracovníky oddělení i další zdravotnická zařízení. Podávali jsme i hlášení, obsluhovali pager a posílali telegramy. Setkala jsem se tu s několika typy ústředen. Pamětníci si na ně možná vzpomenou. Té první jsme říkali "Kolíkovka". Byly to dva panely a dvě řady šňůr s banánky. Na panelu blíže u mě bylo světýlko, zdířka a přepínač, na druhém, vzdálenějším, jen světýlko a zdířka. Když někdo zavolal, rozsvítilo se světýlko na volné lince. Vzala jsem banánek z první řady, zapojila ho do zdířky pod světýlkem, přepínač jsem dala směrem k sobě a zdvihla telefon. Tím jsem se spojila s volajícím. Podle toho, kam se chtěl dovolat, jsem banánek z druhé řady vložila do příslušné zdířky ve druhém panelu. Každá patřila nějakému oddělení, lékaři apod. Poté jsem přepínač na prvním panelu vrátila do původní polohy a oba účastníky spojila. Ústředna měla na každém panelu 10 linek. Když zavolal další, nedovolal se a zkusil to později. Na téhle ústředně jsem ale pracovala jen rok.
„Hledačka“ byla krabice s dvakrát deseti světýlky a dvakrát deseti otočnými kolečky. Když jste zavolal, rozsvítilo se světýlko, já otočila kolečkem pod ním, zdvihla telefon a mluvila s vámi. Při spojování jsem otočila kolečkem v druhé řadě a na rotačním číselníku vytočila trojčíslí příslušného oddělení. Jakmile jste byli spojeni, zavěsila jsem. Poté přišla ještě novější ústředna. Tlačítko, které se rozblikalo při zazvonění telefonu, jsem jen stiskla a spojila se s vámi. Pro spojení s oddělením jsem poté stiskla manipulační tlačítko a vymačkala příslušné trojčíslí. Rotační číselník byl nahrazen tlačítky a sluchátko jsem už ani nezavěšovala. Práce možná jednotvárná, ale měla jsem ji ráda. Komunikovala jsem s lidmi, pamatovala jsem si stovky telefonních čísel, necítila jsem se osamocená a život příjemně ubíhal. Nejzajímavější hovory? Když volali do porodnice nedočkaví tatínkové. Byly to zpravidla šťastné zprávy.
Později se ústředny digitalizovaly a jejich systém už nemohli obsluhovat nevidomí. Bohužel! Hodně si totiž pamatovali a často byli považováni za oblíbené zaměstnance. Skončila jsem také. Novou práci jsem našla v Soběslavi, ve středisku Rolnička, na recepci mateřské, základní a praktické školy se stacionářem pro žáky s mentálním a kombinovaným postižením. Počátky byly náročné. Jednak jsem dojížděla do neznámého města a byly tu spousty lidí, se kterými jsem musela komunikovat. Já s postižením zrakovým, oni s mentálním. Často mluvili nesrozumitelně a ukazovali. Zvykala jsem si pozvolna. Pomohl mi i tehdejší ředitel, který mi dal najevo, že se mnou počítá. Práce tu byla pestrá, ale telefonování tvořilo jen její malé procento. Vyřizovala jsem hlavně vzkazy a trávila mnoho času kopírováním dokumentů a učebních textů, které učitelky připravovaly žákům. Časem přibylo třídění pošty a administrativní práce na počítači. Účastnila jsem se ale i jednorázových akcí, prodejů výrobků apod. Pracovala jsem tu téměř 14 let. Můj zrak se ale stále zhoršoval. To, co jsem do té doby mohla ještě vykonávat, jsem přestala zvládat.
Už od mládí jsem byla členkou tehdejšího Svazu invalidů, poté Společnosti nevidomých a slabozrakých, dnes SONS. Docházím do aktivizačních služeb, učím se pracovat s počítačem a braillským řádkem. Pokaždé bojuji, a někdy i zvítězím. A mám tu prostor a odezvu pro své nápady. Spolu s vedoucí OO Hanou Pospíchalovou jsme pořádali literární setkávání. Vždy jsme představili nějakého autora, knížku či žánr. Z autorů to byl třeba Zdeněk Svěrák nebo František Nepil. Zpracovala jsem královskou cestu Karla IV. K ní jsme měli braillskou knížku s plastickými obrázky. Další knížka byla o sochách na Karlově mostě a domovních znameních v Nerudově ulici. Knížky se daly v táborské knihovně zpravidla ihned vypůjčit. Tato seznamování s literaturou jsme dělali tři roky. Žila jsem tím, pečlivě se připravovala, dokázala jsem i mluvit spatra. Snažím se přispívat do našeho odbočkového informátoru. Na počítači, s pomocí hlasového výstupu a hlavně braillského řádku, občas provádím i jeho korekturu.
Mým největším, a vlastně jediným koníčkem je četba. Čtu denně. Ráno začínám a večer zakončuji braillskou knížkou. Nedávno jsem četla jednu, jež byla tištěná už v padesátých letech. Kolik lidí už ji asi drželo v ruce? Přes den pak knížky i poslouchám. Zajímám se o humor, literaturu faktu, a dnes také o psychologii, hlavně mezilidských vztahů. K té jsem došla zřejmě vlivem vlastního životního osudu. Nemusím vyprávění „zalitá sluncem“ ani detektivky, ale dočtu každou knihu, kterou jednou otevřu. Čtu i Zoru a všechny její přílohy. Jsem ráda, když píše o lidech se zrakovým postižením, kteří se něčím zabývají, správně se perou se životem, se studiem a tak.
Braillské písmo potřebuji cítit v prstech, jak jsou jednotlivá slova napsaná, kde je „i“ a kde „y“, kde se píší velká písmena, jaká je stavba věty atd. Text a jazyk více vnímám a snadněji se vracím k zajímavým myšlenkám. Podobně, a upřímně, z duše mi mluví článek v Téčku: „Sluch je rychlejší, ale Braill vám dá lepší prožitek i upamatování textu. Při poslechu vám může i snadněji utéct obsah či podstatná myšlenka.“ Ve čtení a psaní Brailla se účastním i soutěží. Nejprve to bylo v Tyflo Vysočina v Jihlavě, vloni i v soutěži vyhlašované časopisem Zora. Prošla jsem krajským kolem konaným v Táboře až do celostátního finále. Velmi příjemná akce. Setkala jsem se na ní i s lidmi, které jsem dlouho neviděla. Znala jsem vlastně všechny, ale mnoho z nich jen z e-mailové korespondence. Kolikrát se stane, že se jdu seznámit s člověkem, o kterém jsem mnoho slyšela, ale on mě nezná. A také jsem tu narazila na opravdu těžké soupeře. V roce 1996 jsem absolvovala i lektorský kurz Braillova písma. Se Zdeňkem Šarbachem, tehdejším šéfredaktorem časopisu Zora, a paní Kaplanovou. Učili jsme se technikám, jak motivovat k výuce osoby později osleplé. V táborské OO je několik členů, které v rámci aktivizačních služeb Braillovu písmu vyučuji. Dva lidé se naučili nejen abecedu, ale i braillský notopis. Jsou totiž členové Vokál Klubu SONS.
Kam bych vás v Táboře pozvala? Do Husitského muzea. Mnohé exponáty tu byly zpřístupněny i lidem s postižením zraku. Při tom muzeum spolupracovalo s Terezií Kochovou. Hmatem zkoumat můžete dřevěnou sochu mistra Jana Husa, model Betlémské kaple, keramický kalich, repliky zemských knih s reliéfními znaky nebo bronzovou sochu Jana Žižky od Josefa Václava Myslbeka z roku 1877. Jsou tu dobové zbraně jako řemdih, cepín, kameny, které se vrhaly na nepřítele, apod. Drátěnou košili si tu nemusíte jen osahat, lze si ji i vyzkoušet. Je vyrobena z 30 000 drátěných kroužků a váží 12 kilogramů. Můžete si tu sednout na koně, do vozu nebo na královský trůn, dostat na hlavu korunu, do rukou žezlo, a na chvíli kralovat. Dalším zajímavým poutním místem je Klokotský kostel s alejí.
Když průvodce povídá, je to pěkné, ale pokud mám možnost předměty zkoumat hmatem, pamatuji si více a mám jasnější představu. Před časem jsem navštívila přizpůsobenou výstavu motýlů. Nebo restaurátorskou výstavu „Dotýkati se dovoleno“ v naší Galerii 140. Byly tu madony, postranice kostelních lavic, rámy obrazů nebo perletí vykládaná truhla. Předměty jsem zkoumala a své dojmy povídala průvodkyni. Najednou jsem cítila, že za námi někdo jde. Byl to autor oněch exponátů. Mé povídání vnímal jako milou zpětnou vazbu. Prý netušil, co z jeho výrobků dokáže hmatem vyčíst nevidomý člověk. Z dojmů z této návštěvy, i pod vlivem svých emocí, jsem o výstavě sepsala také článek do Zory.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 107, číslo 3, únor 2023
Obsah
Úvodem
STALO SE
Přehledně
Soutěž Nevídaná píseň – Veřejné finálové hlasování
V SÍTI
Téčko Plus v roce 2023
LIDÉ KOLEM NÁS
Braillské písmo potřebuji cítit v prstech
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 2/23
O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď aneb Pryč s blbou náladou II.
Nová Zelená úsporám Light
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Když se řekne masopust (II. část)
SPORT
3. Novoroční turnaj v kuželkách v České Třebové
Program akcí Turistického oddílu TJ ZORA Praha na únor a březen 2023
ZDRAVÍ
Co se stane s vaším tělem, když pracujete více než 40 hodin týdně
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.