Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 1, leden 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Uložil jsem do krabice
STALO SE: Přehledně
Změna na místě šéfredaktora Zory
LIDÉ KOLEM NÁS: Své první instrumentální skladby jsem složil už jako starší žák
POVÍDKA (PO)VÁNOČNÍ
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny 1/2023
O čem se moc nemluví: Jak prožívat tady a teď aneb Pryč s blbou náladou – I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Vnímám, i když nevidím
ZDRAVÍ: Jak se projevuje a léčí anémie z nedostatku železa?
SPORT: Střelecké šampionáty a poháry 2022
INZERCE
Tiráž

POVÍDKA (PO)VÁNOČNÍ

Bylo mi tehdy třináct, – 2. část

„Ano, vím, na co se teď zeptáte,“ pokračoval starosta. Děti se u nás nerodí. Váš způsob rozmnožování jsme nepřevzali. Ani jako zábavu. Noví lidé vznikají pečlivým zpracováním hmoty z kakaových bobů. Jistou nevýhodou je, že jsme poměrně křehcí. Zvláště dutým a hořkým často popraská břicho, když se příliš hlasitě smějí.“ „Hořkým a dutým?“ opáčil jsem nechápavě. „Čokoládoví lidé nejsou všichni stejní, jak by se vám na první pohled mohlo zdát. Někteří jsou sladcí, jiní hořcí. Jedni mají uvnitř těla dutinu, další jsou vyplněni nugátem, oříškem, nebo třeba višní.“ No vida, a mně maminka tvrdí, že všichni lidé jsou stejné podstaty. No jo, jenže jak je potom možné, že Anežka, nejhezčí spolužačka, chodí na zmrzlinu jen s Martinem, a mě si vůbec nevšimne! A vůbec, proč je vlastně nejhezčí?
„Pojďte,“ přerušil tok mých duchaplných myšlenek usmívající se starosta. „Přijíždí fiakr, zvu vás na projížďku městem.“ Několikrát jsem nevěřícně zamrkal a protřel si oči. Na náměstí přijížděl vůz tažený fialovou kravkou. „No jasně,“ pousmál jsem se, když mi to docvaklo. „Drutěva bylo družstvo tělesně vadných, a fiakr je fialová kráva!“ Nastoupili jsme. Uličky města byly úzké, útulné a nádherně svátečně vyzdobené. A všude spousty lidí. „Většina našich tráví čas venku,“ vysvětlil mi Oto. „To proto, že v bytech panuje tma. Neprůhledná čokoládová okna nevpustí dovnitř jediný paprsek světla, a ani lidé se z nich nepodívají na ulici. Pokud chtějí vědět, co se venku děje, musejí prostě vylézt.“ „A co takové panty?“ zeptal jsem se, maje na mysli ty, kterými se okna otevírají. „Těmi melou naši pořád,“ odpověděl. „Ale pojďte, připijeme si na zdraví a krásné Vánoce,“ a od místního prodavače převzal dva plné kalíšky studeného mokačína.
Udivilo mě, že nezaplatil. A navíc, znovu přečetl mé myšlenky: „Ne, ani peníze u nás nepoužíváme. S novým čokočlověkem přibude ve městě nové obydlí, dostatek potravy a tak dále.“ Zvláštní lidé! Sex nevyužívají, peníze nemají cenu. Takhle u nás žijí snad jen kojenci. A možná náš pětadevadesátiletý děda. Ale všichni ostatní se neustále za něčím honí! Nedalo mi to a zeptal jsem se: „U vás nežijí lidé, kteří chtějí být v něčem lepší nebo bohatší? Nejsou tu kariéristi, patolízalové ani vyčůránci?“ „Pojeďme dále, ukážu vám více,“ opáčil Oto.
Město zůstalo za námi, a teď jsme projížděli velkým perníkovým staveništěm. „Tady budujeme domy pro nové obyvatele. Do dubna nás totiž přibude ještě spousta.“ Staveniště mi ale vůbec nepřipadalo nové. Byly to spíše ruiny, kterými jako by se nedávno prohnala vichřice nebo povodeň. Za nimi se pak naše cesta povážlivě zúžila a začala v serpentýnách prudce klesat do hlubokého kaňonu. Obával jsem se o kravku, ale ta cestu zvládla bez zaváhání. Zastavila se až na jeho dně. Vedle cesty, kde se tak tak otočila, protékala uzoučká čokoládová stružka. „Údolí Smrti a Řeka Zapomnění,“ prohlásil dramatickým tónem starosta. „Nepřehánějte, Oto! Údolí je sice strmé, ale kdo by v tomhle potůčku hledal smrt?!“ „A přesto! Říkal jsem vám, ať se čokoládových lidí nedotýkáte. Že byste je svou vyšší tělesnou teplotou rozpustil. Ale jednoho dne se rozpustíme všichni.“ „Zadrž, Oto! Možná se zapomenu a znetvořím svým dotekem několik Čokobobovanů!“ „Kakaobobovanů, Jirko,“ opravil mě Oto, a od té doby si tykáme. „Ale poslouchej. Dnes je zima, a chladno potrvá až do konce dubna. Pak ale přijde květen a teploty nad 35 stupňů. Tehdy Kakaobobov i se svými obyvateli roztaje, změní se v hustou tekutinu, a ta se přes městské stoky vlije do Řeky Zapomnění. Můžeš být starostou, dělníkem, kravkou, nebo jen obyčejnou dlažební kostkou, svému osudu nikdo neuteče. Zbydou jen perníková torza domů, které jsi viděl.“ Ustrnul jsem: „A to je konec vaší civilizace?“ Oto přikývl. „Ale konec, to je i nový začátek. S podzimem přijde znovu chlad. A tehdy se čokoládové figurky, které ve vašem světě stojí od Vánoc v policích, skříních a lednicích, zvednou, a vydají se na cestu. Doputují až sem a na perníkových ruinách zbudují nové město.“
Byli jsme oba pohnuti, když fiakr dorazil zpět do města. Ze zamyšlení nás vytrhla popsaná tabulka bílé čokolády, která přilétla odněkud z postranní ulice. Stál v ní vzkaz: „Kakaobobov je ohrožen! Místostarosta a ředitel likérky Ruman Pralinkov se spolčil s lentilkářem Draženem Šikanem a spolu s dalšími vzbouřenci obsadili Náměstí Hrdinů Posledního Okamžiku i celočokoládový palác Zdravého Mlsání, sídlo radnice. Hlídají i Bulvár Nadbytku, příjezdovou cestu k náměstí. Proto odbočte do ulice Diabetiků, zastavte fiakr u chodníku tak, aby jeho dveře byly přímo proti vratům nálevny „U kalorické bomby“ a zdvihněte víko v podlaze fiakru!“ Udělali jsme vše tak, jak nám náš neznámý poradil. Na určeném místě Oto zdvihl víko. V témže okamžiku se odsunul i poklop městského kanálu, který ležel přímo pod ním. Skrz oba otvory kdosi prostrčil žebřík. Rychle jsme slezli do podzemí. Byl nejvyšší čas. Jakmile se oba poklopy opět uzavřely, rozrazil dveře fiakru strážník. S čoklem!
„Nechybělo mnoho a dostali vás! Ale jste zachráněni,“ ozval se čísi hlas ve tmě. „Griliáši!“ neskrýval svou radost Oto. „Myslel jsem, že jsi zmizel ze světa!“ „Tak si to ti dva padouši představovali. Z pětičlenné městské rady odstranili nejprve mě, a dnes, vidím, i tebe. Zítra do ní dosadí dva své nohsledy a začnou naše milované město přebudovávat podle svých zvrhlých představ. Šikan vyrobí z lentilek vše, i hlavy nových Kakaobobovanů. A Pralinkov jim je vymyje rumem a piňakoládou a nadělá z nich stádo poslušných ovcí. Slyšel jsem, že tu dokonce chce zavést sex a peníze.“ „Je to tak, Griliáši,“ odvětil Oto. „Téma sexu otevřel Pralinkov už na včerejším zasedání okleštěné městské rady. Zablokoval jsem ho, kvůli tvé nepřítomnosti. Jenže on se mi vysmál a nazítří svolal novou schůzi.“ „To je hrůza!“ rozeštkal se Griliáš. „Ale můžeme tomu nějak zabránit?“ „Pánové,“ vložil jsem se do jejich hovoru. „Pokud je radnice celá z čokolády, myslím, že vám dokážu pomoci. Pokud jste se v té tmě už kapku rozkoukali, Vstaňte a pojďte! Tahle chodba určitě vede i k ní.“
Dostali jsme se až do jejího prázdného jednacího sálu. Schovali jsme se pod stůl a naslouchali. Po chvilce jsme ze salónku v patře nad námi zaslechli rozhovor obou vyvrhelů: „Sex, toť vzrušující nástroj k ovládnutí lidstva! A stačí jen malá změna. U nových lidí přidáš nebo ubereš na příslušných místech kousek čokolády, a je hotovo! Co tomu říkáš, Šikane? Skoro ti tu tvoji hru na pánaboha závidím.“ „No právě, Rumane! Jen maličký kousek! A u poloviny lidstva ho navíc musím odebrat! Má vůbec cenu to vyrábět?“ „Součástky si, Šikane připrav zvlášť, a začni je montovat do nových lidí. Pokud to klapne, budeš je nabízet i dalším. A za peníze! Mimochodem, pojď k mému stolu. Ukážu ti, jak budou vypadat naše mince a bankovky.“ Zaradoval jsem se. Právě mi totiž prozradili svou přesnou polohu.
„Kde stojí ten stůl?“ šeptl jsem na Otu. „Nad pravým oknem,“ odpověděl. „Tak do akce! K tomu oknu přineste tenhle široký stůl! Griliáši, vylez na něj a udělej dřep! Teď ti vlezu na záda. Tak, postav se a udržuj rovnováhu! Nesmím z tebe spadnout!“ Sedě na jeho ramenou jsem zapálil svíčku a plamenem začal nahřívat strop. „Čokoláda musí pořádně změknout, ale nesmí odkapávat,“ opakoval jsem si. Povedlo se! Za chvilku se stropem probořily dva páry bot. Sfoukl jsem svíčku a přikázal Otovi, aby otevřel okno. Díky mrazu strop opět rychle ztuhl. „Hotovo, pánové! Šikan ani Pralinkov se nepohnou z místa. Jsou po kolena uvězněni ve ztuhlé čokoládě.“ „A co ti další vzbouřenci,“ zeptal se Griliáš. „Znehybníme i je. Pralinkov a Šikan záhy zjistí, co se děje, a zavolají o pomoc. Rebelové se vrhnou k jejich salónku, ale ten bude samozřejmě zamknutý. Nebo snad znáte padoucha, který kuje pikle a přitom pořádá den otevřených dveří? A my jim přímo pod těmi dveřmi také nahřejeme strop.“ Dostali jsme je všechny. Byli odsouzeni k nuceným pracím ve výrobně velikonočních zajíčků. Šikan i Pralinkov si tu v pruhovaných mundúrech odkroutili šest týdnů.
Opojeni vítězstvím jsme s Otou a Griliášem vyšli na Náměstí Hrdinů Posledního Okamžiku. Stále tu stál Johan a jeho perníkové spřežení. Dal jsem mu znamení, aby přijel. Tohle bylo sice skvělé a dobrodružné místo, ale já byl doma jinde. Přišel čas loučení. Mí přátelé nedali jinak, než že mě doprovodí alespoň k lanovému mostu přes Řeku Zapomnění a oba si ke mně sedli do kočáru. Tušil jsem, že to nemají dělat. Pak jsme se ale znovu zapovídali a já na svou předtuchu zapomněl. Mezitím jsme přejeli most, nabrali rychlost a vzlétli. Co se pak přesně stalo, nevím. Když ale spřežení dorazilo před náš dům, seděli vedle mě dva deseticentimetroví čokoládoví panáčci, kteří nejevili známky života. Měl jsem oba dlouho ve vitrínce, ale na konci letních prázdnin zmizeli. Táta tvrdí, že jasně viděl, jak spadli v průvanu na zem a sebral je náš kocour. Já jsem ale přesvědčen, že odešli budovat nový Kakaobobov.

Jiří Petr

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 107, číslo 1, leden 2023
Obsah:
ÚVODEM
Uložil jsem do krabice
STALO SE
Přehledně
Změna na místě šéfredaktora Zory
LIDÉ KOLEM NÁS
Své první instrumentální skladby jsem složil už jako starší žák (Nikita Ivanovič Kornijenkov)
POVÍDKA (PO)VÁNOČNÍ
Bylo mi tehdy třináct – 2. část
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny 1/2023
O čem se moc nemluví - Jak prožívat tady a teď – I. část
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Vnímám, i když nevidím
ZDRAVÍ
Jak se projevuje a léčí anémie z nedostatku železa?
SPORT
Střelecké šampionáty a poháry 2022
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.