Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 22, listopad 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Muži, ženy – a co hádky?
STALO SE: Přehledně
Bílá pastelka – za letošek OK
POZVÁNKY: Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS: Než otec vypil kávu, měl dceru na světě
Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny
NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva vily Stiassni
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu
Oči vidí, přesto je nevidomá
Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy
POVÍDKA: Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči!
ZDRAVÍ: Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP?
Mezi návykové léky patří i projímadla
SPORT: NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze
Střelci soutěžili v TJ Zora Praha
# Tiráž


POVÍDKA: Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči!


Léto a prázdniny jsou za námi. Ale vraťme se k nim, alespoň na chvilku. Povím vám, jak jsme jeli k moři. Tedy já, nevidomá Veronika, můj těžce slabozraký manžel Václav, a naše tři děti. U sedmnáctileté Romany máme občas pocit, že už začala brát rozum. Bohužel, stejně často zjišťujeme, jak dobře umí klamat, řečmi i tělem. Čtrnáctiletá Petra je děvče v pubertě. Její specialitou jsou krátké a velmi hlasité výkřiky, které vyluzuje hlavně při sjíždění internetu. Jedenáctiletý Vašík pubertě ještě nepodlehl, ale od starší sestry se dokáže učit rychle.
Cestu podnikneme vlakem. Jakmile o tom bylo rozhodnuto, pravila Romana, že ona jako že k moři jó, ale také je už dost stará na to, aby cestovala s rodiči a potrhlou sestrou. A že s sebou vezme spolužačku Julinu. Nic zlého netušíc jsem svolila. Romana okamžitě na internetu objednala a zaplatila zpáteční jízdenky pro šest osob. Z Václavova účtu. Sám jí před časem poskytl přihlašovací údaje. Potřeboval zaplatit členský příspěvek SONS, a jeho banka změnila vzhled stránky s internetovým bankovnictvím. Platba úspěšně odešla. „Aha, tak jestli jsem to nezvorala, tady čtu, že pokud cestující jízdenky vrátí, bude mu účtován storno poplatek 50 %. Hned volám Julině!“ Byla nadšená, a my jsme si oddechli. Na druhý den ale volala znovu. Rodiče prý zpočátku váhali, než jim bezelstně prozradila, že čtyři nezletilé děti budou mít na starosti dva slepci. Pak už rozhodli rychle. Vašík se tomu ještě dnes diví: „Rodiče bychom přece ve čtyřech snadno uhlídali, i ve třech jsme to zvládli.“
Nastal den odjezdu. Vlak z Prahy odjížděl v 18 hodin. „To je dost času,“ pomyslela jsem si, a odjezd z našeho městečka jsme naplánovali na 14 hodin. V půl páté budeme v Praze. Romana si, jako každý den, přivstala. Podrážděná a s mobilem v ruce byla „už v deset hodin“ v kuchyni. „Podívej se, jestli nehlásí nějaká zpoždění, stejně do něho čučíš hned, jak si protřeš oči,“ pravil jí podobně naladěný otec. Cosi mu nevrle odsekla. Pozornosti se mu přece jen dostalo, a to hned za okamžik. Romaně se vybila baterie: „No tak co chceš!?“ „Podívej se, jestli vlaky nemají už od rána zpoždění.“ „Počkej, mám vybitou baterku!“ „Ty kráso,“ ozve se za dvacet minut zděšený výkřik z Romaniny ložnice. „Všechny vlaky tři hodiny sekera. To ta včerejší bouřka.“ „Tak to musíme vyrazit o vlak dřív,“ zní Václavova odpověď. „Zbláznil ses? Nemáme sbaleno,“ odrážíme jeho výpad. Když se my tři ženy spojíme, téměř vždy prosadíme svou. Tentokrát má ale otec viditelnou převahu: „Jó, holky, stihnout to musíme. Jinak máte z dovolené prd, a 50 % storno poplatek si každý hradí ze svého!“
Těžko uvěřitelné, ale vlak ve dvanáct stíháme, a s jazykem na vestě nastupujeme. „Potřebuji na toaletu,“ praví otec po dosednutí, a znovu se zvedá. Pohne se směrem k záchodkům, vlak se rozjede, necitlivě sebou trhne, a Václav vrazí čelem do automaticky se otevírajících dveří. Ozve se rána, a jeho vulgární výkřik. Vše je ale v pořádku, Václav přežil a pokračuje. Jen Petra se upřímně a hlasitě směje: „Tati, to je vtipný, tvoje mastné čelo se obtisklo na ty skleněný dveře. A jak se otvíraly, tak je ta šmouha přes celou šířku.“ Okřiknu jí, a utírám dveře vlhkým kapesníkem. Vlak je zřejmě plný podobných puberťáků. Ještě dlouho totiž musíme poslouchat úsměvy a přitroublé poznámky na účet mastného čela naší hlavy rodiny. Přeruší je až průtrž mračen. Vlak se chvilku courá, a zastaví. Nic se neděje, je teprve půl třetí. Petra s Romanou zvednou na moment oči od mobilů. Ty holky by snad takhle mohly strávit celou dovolenou. Při tom pomyšlení se mnou cloumá vztek. Mám chuť je okřiknout, ale rozmyslím si to. Vlak se nerozjíždí ani po čtvrté. A stále leje jako z konve. Až po půl páté vlakový hlásič oznamuje, že budeme přepraveni náhradním autobusem. „To jsem zvědavá, jak se sem dostane, prohodí Romana, „z jedné strany roští, z druhé samá voda.“ „Už jsme u moře?“ probudí se Vašík. Nikdo mu neodpovídá.
„Prosím cestující, aby vystupovali z posledního vagónu. Na konci soupravy jsou připraveny autobusy náhradní dopravy,“ oznamuje nám udýchaný průvodčí. Balíme, a zvedáme se ze sedadel. „Seďte v klidu, a počkejte, až ten dav lidí odejde,“ tiší situaci Václav. „Autobus na nás počká.“ Odcházíme poslední. „Potřebuji na záchod,“ oznamuji rodině, jen co se zvednu. „Tak ale dělej, jsme už poslední, to sis nemohla vzpomenout dříve,“ kvituje s pochopením mou potřebu manžel. Přestože jsme ve vlaku už sami, na toaletě se, já husa, zamknu. „Na co tady čekáte?“ ptá se zbytku rodiny průvodčí vracející se z prohlídky vlaku. „Máma se zamkla na záchodě, a nemůže ven,“ zní nervózní Romanina odpověď. „Počkejte chvilku, dojdu pro nářadí,“ praví průvodčí poté, co jeho několik rad selhalo. Jsem zavřená, a nemůžu nic udělat. Zmítá mnou vztek, mám slzy na krajíčku. „Vždyť my to nestihneme! Co budeme dělat?“ Ozývá se za dveřmi. „Co chceš asi dělat? Čekej, a neznervózňuj! Říkal přece, že jde pro nářadí, a že hned přijde.“
Konečně! V zámku to zarachotí, a v otevřených dveřích se objevuje průvodčí s vítězným úsměvem. Jak dlouho to trvalo? Kouknu na hodinky. Připadalo mi to jako věčnost! Jen 20 minut? „Autobusy ale už odjely,“ říká průvodčí, a udělá pauzu. Jako by si vychutnával naše překvapené obličeje. Přece nemůže vědět, že jsme směřovali na vlak k moři. A že naše cesta kvůli mně právě skončila. Holky si zase mohou klidně sednout k mobilu. A pak vše průvodčímu povídáme. „Snad nebude tak zle,“ odpovídá. „Kvůli nějakým opravám sem jedou elektrikáři a hasiči. Možná by vás do Prahy mohli vzít.“ Pan průvodčí je anděl. Vše dohodl. Putujeme zpět do prvního vagónu. „Jsi normální,“ křikne Petra na Romanu, když procházíme okolo našich sedadel. „Nechala jsi tu nabíječku.“ Děti se překřikují, do hádky se zapojuje i otec. Mě průvodčí vede dále ke dveřím. Venku je přes půl metru vody. Ale to už mě z vlaku vytahují dva hasiči ve vysokých holínkách, a nesou mě do auta. Nádhera! I kdyby si Václav vzpomněl na výročí svatby, a pozval mě na rande, tohle nepřebije. Nic lepšího už na letošní dovolené nezažiji. A darovala jsem si to sama, stačilo se zamknout na záchodě. Ale teď rychle do Prahy! Stihneme vůbec ještě vlak? Jede v šest! A to je za deset minut! „Jsme v háji,“ prozrazuje otec. Všichni jsou skleslí, jen já ne. Zatímco se rodina hádala, mě průvodčí prozradil, že i vlak k moři má 3 hodiny zpoždění. Za chvilku jim to řeknu. Ale proč si to ještě nenašli v mobilech? Vždyť do nich, proboha, čučí hned, jak si protřou oči.
Jiří Petr


Obsah

ÚVODEM: Muži, ženy – a co hádky?
STALO SE: Přehledně
Bílá pastelka – za letošek OK
POZVÁNKY: Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS: Než otec vypil kávu, měl dceru na světě
Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny
NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva vily Stiassni
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu
Oči vidí, přesto je nevidomá
Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy
POVÍDKA: Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči!
ZDRAVÍ: Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP?
Mezi návykové léky patří i projímadla
SPORT: NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze
Střelci soutěžili v TJ Zora Praha
# Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 105, číslo 22, listopad 2021
OBSAH:
ÚVODEM
Muži, ženy – a co hádky?
STALO SE
Přehledně
Bílá pastelka – za letošek OK
POZVÁNKY
Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS
Než otec vypil kávu, měl dceru na světě
Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny
NAPSALI JSTE NÁM
Návštěva vily Stiasni
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu
Oči vidí, přesto je nevidomá
Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy
POVÍDKA
Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči!
ZDRAVÍ
Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP?
Mezi návykové léky patří i projímadla
SPORT
NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze
Střelci soutěžili v TJ Zora Praha



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR