ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 22, listopad 2021 OBSAH: ÚVODEM Muži, ženy – a co hádky? STALO SE Přehledně Bílá pastelka – za letošek OK POZVÁNKY Příležitost pro literární nadšence LIDÉ KOLEM NÁS Než otec vypil kávu, měl dceru na světě Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny NAPSALI JSTE NÁM Návštěva vily Stiasni BUDE VÁS ZAJÍMAT Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu Oči vidí, přesto je nevidomá Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy POVÍDKA Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči! ZDRAVÍ Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP? Mezi návykové léky patří i projímadla SPORT NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze Střelci soutěžili v TJ Zora Praha # ÚVODEM: Muži, ženy – a co hádky? Nedávno jsem četl pěkný sloupek v jednom týdeníku, který vychází jako příloha – už nevím, zda čtvrteční, nebo páteční, ale to je jedno. Konec konců byste mohli podle toho poznat, o který šlo, já bych to měl na triku jako nedovolenou reklamu konkurenčního periodika, a když tak o tom uvažuji, zas tak hvězdné to také nebylo. Ale hned v úvodu se autor dopustil na dnešní dobu až neuvěřitelně odvážného vývodu, že totiž lidstvo je tvořeno jen muži a ženami. Tedy – nenapsal lidstvo, ale dalo se to z formulace poznat. Asi to byl i zasloužilý ženáč, nebo alespoň párově žijící jedinec, protože v tolik módním single (ne)soužití by to asi nemělo smysl. Napsal totiž, že každý muž by si měl uvědomit, že pokud při (asi manželské) hádce se ženou zvítězí, nebo prohraje, stejně konec konců prohrál. A to mu podepisuji. Stejně ale je to tak trochu podivné. Řada odborníků totiž tvrdí, že bez hádek vlastně nemůže být párový život vůbec realizovatelný, a tohle také podepisuji. Moje již skoro dvacet let současná partnerka ve svém předchozím soužití (ano, tehdy vdaná byla) neabsolvovala ani jednu hádku. Slíbili si to s mužem před národním výborem (asi nebyl k dispozici oltář, i když se to tak říká a zhusta používá v literatuře). No, a vidíte. Teď je se mnou. Hádat se jí sice stále nejde, a prý ani netěší, ale zas toho o sobě víme mnohem víc. Tedy – ona o mně ví všechno, zato já vím tu neměnnou, jedinečnou a doslova zlatou pravdu. Zákoník párového soužití má jen dva paragrafy, ale oba stejně důležité. Paragraf jedna: žena má vždycky pravdu. Paragraf dvě: v ostatních případech platí paragraf jedna. Jen mě tak napadá, jak s touto zákonnou úpravou – rozuměj zákonitostí, ale nelíbilo se mi slovo zákonitostní – nakládají ti, kteří žijí v jinak sestavených párech? Nebo možná trojicích, více-icích? Co v takové polyamorii? Přece víme i z mezinárodní globálně nepřehledné situace, oč jednodušší byl svět bipolární. Nebo každý ví, že nejstabilnější rotující soustava je ta, která má dva hmotnostně rovnocenné prvky. – Nějak mi do toho ale nezapadá fakt, že nejstabilnější stůl je ten, co má tři nohy. Dokonce na tom byla postavená nějaká detektivka… Ale nevadí. Prostě – hádat se, nejlépe ale o věci, o procesy, nikoli o pravdu – má smysl. Jenom je dobré být si jistý, že ta soustava je opravdu o dvou prvcích stejné, tj. i společenské váhy. Jinak ne – na to se mě zeptejte s připomenutím toho, jak jsem tuhle teorii hádek aplikoval na můj vztah s vedoucím katedry ve Zlíně, kde jsem byl pouhým asistentem. Vzhledem k výsledku k tomu už ani nemá smysl dodávat, že to byla pozice odborný asistent. Přeji všem příjemné chvíle se Zorou Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně A máme tu předposlední měsíc v roce 2021. Blíží se zima, a také Vánoce. My se dnes v naší rubrice ale spíše ohlédneme ještě do října, za tím, co v našich oblastních odbočkách už proběhlo. Některé akce byly pořádány v rámci celostátní sbírky Bílá pastelka, proběhl 28. ročník celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti osob s těžkým zrakovým postižením, Tyfloart 2021. A to samozřejmě není vše. Členové OO Kyjov se rozhodli vyzkoušet drátenické řemeslo. To dříve sloužilo pro zpevnění keramických nádob, dnes je to oblíbená výtvarná činnost. Ale pro začátečníka bez zrakové kontroly? To není úplně jednoduché. Je třeba zapojit jemnou motoriku i představivost. Každý pojal odrátování malé láhve po svém. Někteří ale překvapili. Všechny láhve mají své kouzlo, příběh, a členové OO Kyjov radost z tvoření něčeho nového. OO Kyjov informovala též o vystoupení pěveckého souboru Pastelky v domově důchodců v Kyjově. Soubor, pokud může, rozdává radost, a zpestřuje fádnost všedního dne. Obyvateli domova jsou navíc i bývalí členové souboru. Všichni si společně a s radostí zazpívali, očka jim prý jen svítila, a tváře se rozzářily úsměvem. Jejich koncert si lze též poslechnout: www.sons.cz/Kdyz-rozdavame-radost...-P4010828.html A do Kyjova ještě na skok. Tady je vždy potěší, když jim některá z místních škol nabídne nezištnou pomoc při organizaci celostátní sbírky Bílá pastelka. Zvláště v době, kdy některé školy, které dříve spolupracovaly, vypoví přízeň. U těch spolupracujících oceňuje OO zapálenost, odhodlanost dobrovolníků, a radost z prospěšné aktivity. Zveřejnila také hodnocení jedné ze škol, která se sama ozvala: „…školní parlament se zapojil do dobročinné aktivity, sbírky Bílá pastelka… Vybraní zástupci tři dny před výukou a o velké přestávce nabízeli k prodeji pastelky. Jsme rádi, že jsme mohli takto pomoci i na naší škole. Zároveň se tak dostává žákům do povědomí informace o tomto typu postižení. V rámci třídenní akce se prodalo 220 pastelek. Našim dobrovolníkům zůstalo po akci tričko s logem akce, a věříme také, že dobrý pocit…“ V OO Kroměříž se do letošního ročníku sbírky zapojila také Knihovna Kroměřížska a diabetologická ordinace MUDr. Dity Pospíšilové na Velkém náměstí v Kroměříži. Jim, a samozřejmě všem dárcům, patří jejich poděkování. OO Jičín dostala od svého člena Davida Ondráčka nabídku k uspořádání akce v Zámeckém parku v Jičíně. Davidovi tímto děkuje, a akci se rozhodla věnovat, stejně jako loni, Bílé pastelce. 26. 9. vyrazili členové OO do Zámeckého parku a lákali jeho návštěvníky na svůj stánek s pomůckami. O hosty pečovali, jak nejlépe dovedli, a získali i nějaké příspěvky. Svůj stánek rozbalili členové OO Jičín také 4. 9. na Hořickém Náměstí, na slavnostech Hořických trubiček. A to už počtvrté. Dík za pomoc patří tentokrát dalšímu jejich členovi, Zdeňku Štěrbovi. Pomohl stánek dopravit na místo, i zvládnout obsluhu jeho návštěvníků. Stánek byl rozdělen na tři stanoviště. První vzdělávací, s pomůckami a ukázkou Braillova písma, druhé, dětské, s hrami a omalovánkami pro nevidomé, a třetí sportovní, kde si všichni mohli vyzkoušet zvukovou střelbu. Domluvena byla dražba trička s podpisy kapely Jelen, kterou OO získala darem přímo od kapely. Vítězem dražby se staly Kubištovy Hořické trubičky. 12. 10. se členové OO Vsetín setkali ve Valašském Meziříčí v Café Tucan na koncertu Petra Bazaly s názvem „Viděno srdcem“. Informovala o tom vedoucí OO Ludmila Pavelková. I tento koncert byl pořádán v rámci celostátní sbírky Bílá pastelka. Petr zahrál na klavír své vlastní skladby, i melodie různých žánrů. Koncert se velmi vydařil, také díky sladkému občerstvení od Hany Korbášové. Dagmar Filgasová informovala o 28. ročníku celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti osob s těžkým zrakovým postižením Tyfloart 2021. Konal se ve Vsetíně ve dnech 30. 9. až 2. 10. Sem se jeho účastníci sjeli z celé republiky. Nejmladší účastnici bylo 16 let, a nejstaršímu účastníkovi 95 let. Všechny přítomné pozdravil prezident SONS ČR Luboš Zajíc. O akci jsme informovali podrobněji v minulém vydání Zory. Videoreportáž z festivalu pořídil Luboš Chlanda a vy si ji můžete poslechnout či shlédnout na odkazu: www.sons.cz/Videoreportaz-z-festivalu-Tyfloart-2021-P4010797.html Antonín Vraný # Bílá pastelka – za letošek OK V době uzávěrky Zory 22 ještě nebylo vlastně nic definitivní ani jasné. Přesto jsme se dostali k předběžným číslům, a ta nevypadají vůbec špatně. A tak máme hlavně jménem Oddělení alternativních zdrojů poděkovat všem, kdož se na průběhu, organizaci, a především vlastním prodeji bílých pastelek v ulicích, u obchodních center a kde všude ještě podíleli. Letošní sbírka vynesla více než ta před dvěma lety, a to přes 3,5 milionu korun. Podílela se na ní letos řada dvojic, ale i jednotlivci, vyjádřeno počtem kasiček to bylo 1383 míst v cca 250 městech a obcích ČR. Ještě jednou díky všem. redakce # POZVÁNKY: Příležitost pro literární nadšence Naše autorka, PaeDr. Jaroslava Novotná, poslala do redakce následující vyhlášení literární soutěže. Jelikož podmínky jsou podstatně volnější, než byly ty v naší minulé, redakční soutěži, nabízíme čtenářům Zory tyto informace v naději, že některý ze čtenářů se bude cítit osloven a následně se zúčastní. Jde o akci vydavatelství Talent Pro ART, které i v letošním roce nabízí účast v literární soutěži. Propozice uvádíme níže. Soutěžící se zrakovou vadou jsou vítáni! Velká cena Talent Pro ART 2021 – podmínky soutěže Organizátor soutěže: Talent Pro ART, s.r.o. Hlavní cena: Vydání vítězné novely knižně i v elektronické podobě. Porota: Díla mimo dvou redaktorů vyhodnocuje i program Talent Text Analyzer Podmínky soutěže: 1. Musí se jednat o dílo nové, vlastní, dosud nikde knižně nepublikované (publikace na webu, například na literárním serveru, nevadí, pokud to neporušuje tamní podmínky). 2. Do soutěže budou zařazeny pouze novely či soubory povídek, jejichž délka je v rozsahu 40-80 normostran. 3. Téma je libovolné, ze soutěže budou však vyřazená díla pornografická či díla, která porušují svým obsahem zákony ČR. 4. Díla posílejte na e-mail: redakce@talentproart.cz do 31. ledna 2022. Do předmětu napište text: Literární soutěž 2021. Na začátek přiloženého souboru uveďte svůj kontakt: e-mail, případně telefon. Start soutěže: 1. 10. 2021 Uzávěrka: Svá díla posílejte nejpozději do 31. 1. 2022 včetně. Způsob vyhodnocení: V prvním čtení porota přečte pouze prvních 5 normostran a do konce února 2022 vybere 10 postupujících. Díla těchto autorů porota přečte celá. U postupujících děl bude k vyhodnocení použit i program Talent Text Anylyzer. Vyhlášení vítězů se uskuteční v Praze v průběhu května 2022 (místo a datum bude upřesněno). Ceny: 1. Místo – Vydání vítězné novely knižně (250 ks) i v elektronické podobě + výběr zboží z e-shopu talentproart.cz v hodnotě 1000 Kč 2. místo – Vydání e-knihy + výběr zboží z e-shopu talentproart.cz v hodnotě 500 Kč 3. místo – Vydání e-knihy 4. až 10. místo – Drobné ceny Všichni soutěžící, kteří se umístí do desátého místa, obdrží výsledky programu Talent Text Analyzer zdarma. Případné dotazy pište na e-mail: redakce@talentproart.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Než otec vypil kávu, měl dceru na světě „Že by mi to, že jsme oba s Michalem nevidomí, bránilo mít dítě? Nad tím bych nikdy nepřemýšlela. Narodila jsem se předčasně, Má zraková vada vznikla v inkubátoru, a není dědičná. Nemyslím si ani to, že bych svému dítěti dala méně než zdravý rodič. Oční kontakt nám sice chybí, ale Míša v tom žije odmalička, a snad jí to přijde normální. Pokud není ve škole, jsme spolu prakticky pořád.“ Jak se dva nevidomí rodiče starají o dítě, jsme zjišťovali u Pavly Maišlové. Těhotenství pro mě bylo krásným obdobím. 11 dnů před porodem jsem byla ještě na koncertě. To už mě kamarádka upozornila, abych neskákala. Dva dny před porodem jsem byla v kavárně potmě. Musela jsem zůstat venku, prý aby dítě nepřišlo do tmy. Všichni si sáhli na břicho, a za dva dny jsem rodila. U porodu asistovala jen zdravotní sestra, a dula. Učila mě správně dýchat, masírovala mi obličej, krmila mě čokoládou. Doktorka dorazila až nakonec. Porod považuji za jeden z nejkrásnějších zážitků. Žádné pocity, že bych něco nezvládla. Říkám, že vše je o psychice. Do Motola jsme přijeli v 8 hodin, a v 11.12 byla Michalka na světě. Otec Michal se rozhodl, že u toho bude také. Jenže se s mamkou vraceli domů pro doklady, a pak si ještě dali kafe. Než dopili, měl dceru na světě. Že bych mohla dítěti ublížit? Mateřský pud mi velel se postarat, a nedovolil pochyby. Jak dítě držet, koupat či přebalit, jsem už věděla od svých dvou sester. Problém byl zpočátku se zdravotními sestrami v porodnici. „My vám dítě podržíme, a vše vysvětlíme.“ A já opáčila, že povídat mohou, ale s dítětem budu pracovat já. „Držíte ho nějak zvláštně. Co když vám spadne?“ A já, že může spadnout i vidící mamince. Překously to, později své názory i změnily, a obdivovaly mě, jak vše zvládám. V porodnici jsem strávila týden. Zpočátku neměla Míša sílu sát mateřské mléko a přikrmovali ji z lahve. Dula radila kojit přes cévku. Tu přilepíte náplastí na prsní bradavku. Z ní mléko natáhnete do stříkačky, a z ní ho pomalu vpravujete dítěti do úst. K tomu potřebujete obě ruce, a držet dítě. Pro nevidomého nemyslitelné. Důležité však bylo dítě nakrmit, a být v klidu. V šestinedělí jsme žili u mámy. Ukázala mi spoustu věcí, ale já si hledala vlastní způsoby. Po čtyřech dnech tak mohla jít máma do práce. V jejím bytě byl ale klid. Pak jsme žili nějaký čas ve třech v garsonce, a bylo po klidu. Asi nejtěžší období. Používala jsem elektronickou chůvičku, mikrofon v pokoji u dítěte a reproduktor u mě. Jakmile se dítě vzbudí a vydá zvuk, vím o tom. Fungovalo to výborně. Měli jsme i monitor dechu pod matraci. Několikrát udělal planý poplach, dítě se vzbudilo, a monitor jsme vyhodili. Vidící matka má s dítětem oční kontakt, sleduje jeho mimiku a pohyby. Já musím přijít a ohmatat, v jaké je poloze, co má v ruce i v pusince. Používala jsem sluch, hlas i dotek. Její potřeby jsem rozpoznávala i podle pláče. Míša zřejmě vycítila, že já ani táta nevidíme. Naučila se kopat nohama nebo klepat hračkou o zem, aby upozornila, kde je. Když už vydávala vědomé zvuky, učila jsem ji, aby se mi ozývala. Znala, jak dělá tygřík, a když jsem se jí na to zeptala, ozvala se. Učila jsem ji, že cokoli najde na zemi, a není to hračka, mi dá do ruky. Přitom ještě neuměla chodit. Obrázky v knížkách mám popsané v braillu. Ukazovala jsem jí je, a popisovala. Poté jsem se zeptala, kde je pejsek, a ona mi na něj dala ruku. Když nás navštívila vidící kamarádka, také jí pokládala ruku na věci, které jí chtěla ukázat. A zjistila, že ona to takhle nepotřebuje. Nehty jsem pilovala papírovým pilníkem. Když jí je ostříhala teta, vzala mi ruku a přiložila jí na ně. Když Míše rostly zoubky, byla plačtivější. Strčíte do pusinky prst, a víte. V tyflopomůckách jsem si koupila teploměr ušní a čelní. Sirupy a kapky jsem dávkovala stříkačkou s hmatovými body, nebo mi na ni mamka udělala zářezy. Když táhnu píst stříkačky, cítím ho, a na zářezu je v ní přesné množství tekutiny. Nemám ráda odměrky, do kterých musím tekutinu lít. Dokud Míša neuměla smrkat, používala jsem odsávačku na vysavač. Odmítla jsem tu ústní. Míša ale moc nemarodila. Antibiotika užívala jen v nosních kapkách a oční masti. Tu jí aplikovala tchyně. Sama jsem se bála, tubička masti je totiž zakončena hrotem. U očních kapek mi poradili kápnout kapku do vnitřního koutku oka (u nosu). Na návštěvu lékaře a zubaře, i na spoustu dalších věcí, které ji očekávají, jsem zvyklá Míšu dopředu pečlivě připravovat. Někdy jsem ale musela jednat rychle a instinktivně. Ač jsem nevěděla, kde přesně dítě je. Donesu na stůl kávu. Ale najdu politou dětskou židli. Vracím se pro hadr. Od stolu cinká lžička, Míša míchá horkou kávu. Vše jsem pustila, a běžela k ní. Ve dvou letech jí zaskočilo jablko. Dusila se. Různě jsem jí natáčela, ale nic. Dala jsem jí vzhůru nohama, a zase nic. Pomohlo strčit prst do krku. V roce a půl se naučila vylézat z postýlky s ohrádkou. Jak to dělá, mi ale neukázala. Odhalila ji, tajně, až tchyně. Míša přelezla, a padla na zadek. Skvělé, ale co když příště spadne na hlavu? Na elektrické zásuvky jsme dali ochranné krytky. Stůl v kuchyni je bez rohů. Míše jsem přidělila skříňku na hračky a ostatní skříně zajistila páskou se suchým zipem. Považovala totiž za skvělou zábavu vytahovat mi z nich prádlo. Když se Míša učila chodit, a spadla, většinou přišla, a chtěla obejmout. Na doteky je zvyklá, i dnes se často přijde přitulit a pomazlit. Při pádu stačilo tehdy jen zjistit, zda neteče krev, a je vše v pořádku. Při první chůzi venku jsme zkoušeli vodicí kšíry. Nelíbily se. Dohodli jsme se tedy, že se mě bude držet za ruku, a neuteče. A ona pochopila. Každou chvilku zastavila, vše zkoumala, ale držela se. Když jsem používala obě ruce, chytila se za hůl nebo nohavici. Obě jsme ale potřebovaly, aby byla samostatná, a mezi dětmi. Dávala jsem jí proto do čtyř let rolničku na botu. Na odrážedle se učila na cestě, kterou jsem dobře znala. Měla jsem ji přitom na vodítku, které je možné popustit i zarazit. Dnes jezdí na kole, i in-line bruslích. Sednu si na lavičku a ona jezdí okolo. Pokud mě potřebuje, přijede. A ví, že se jednou za čas musí přihlásit. Důvěřujeme si, a funguje to. Více se rozmluvila po druhém roce. Mluvíme spolu hodně, a o všem. Dnes i o tom, jak nás, nevidomé rodiče, vnímají její spolužáci, a jejich rodiče. A myslím, že normálně. Míša přišla jeden den s kamarádkou k nám, druhý den šla k ní domů. Stačilo napsat matce kamarádky, a bylo vyřízeno. Už ve školce jsme utvořili partu rodičů, a stýkáme se dodnes. Faktem je, že do hovorů rodičů a společných akcí jsem se zapojovala vždy. Často právě skrze děti. Když se ony skamarádily, navázat kontakt s rodiči už nebyl velký problém. Chtěla jsem dát najevo, že se komunikace se mnou není třeba obávat. Že si ode mě nikdo nemusí držet odstup, aby se mě třeba něčím nedotkl. Většinu věcí děláme přece podobně. A mnozí rodiče mě opravdu normálně berou. Dobrovolnice z Okamžiku k nám docházely už od jejích sedmi měsíců. Pomáhaly mně a s Míšou si povídaly, kreslily, učily ji rozeznávat barvy apod. V 17 měsících jsme společně navštívili mateřské centrum, kam Míša poté docházela do mini školičky. To jí usnadnilo nástup do školky. Jednu z asistentek dnes považujeme za členku rodiny. Když přišla první vlna covid 19, byla Míša v první třídě. Ještě neuměla všechna písmena. V březnu výuka nebyla, od dubna nám posílali úkoly. Od té doby k nám dochází i asistentka na školní přípravu, také dobrovolnice z Okamžiku. Obě děvčata nás navštěvují zpravidla jednou týdně, ve svém volném čase. Míša je má ráda a těší se na ně. Ale učivo, které zvládáme, a u nějž nepotřebujeme oči, s ní probíráme i my s Michalem. Básničky si nahrávám na diktafon, některá zadání si pamatuji. Chci mít jako rodič čisté svědomí, že jsem ji na základní věci dokázala připravit. A třídní schůzky? Ty dnes fungují on-line. Život s dítětem je zkrátka docela jiný, a je to zázrak. Když si jen představím ty rozzářené oči, třeba na Vánoce. Vše si alespoň nahrávám, a poté poslouchám. Antonín Vraný # Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny Již 30 let pomáháme nevidomým a slabozrakým na cestě k samostatnosti a nezávislosti. Za 30 let existence Tyfloservisu využilo našich služeb přes 68 000 klientů s těžkou zrakovou vadou. V rámci sociální rehabilitace naši klienti absolvovali přes 11 000 dlouhodobých kurzů (kurzy prostorové orientace a samostatného pohybu, kurzy čtení a psaní Braillova bodového písma, kurzy sebeobsluhy apod.). V průběhu 30 let jsme vystavili přes 36 000 doporučení na pomůcku. Kdo stojí za těmito čísly? Kdo jsou ti, kteří naplňují poslání Tyfloservisu? Je to tyfloservisí rodina, čítající aktuálně 42 pracovníků, nadšenců a velkých fanoušků nevidomých a těžce slabozrakých lidí, kteří se rozhodli probojovat i přes svůj velký zrakový hendikep k co možná nejběžnějšímu způsobu života a někdy i dál než mnozí vidící. Je mi ctí, že jsem součástí tyfloservisí rodiny již 16 let a pokusím se vám umožnit kapánek nahlédnout do jejího fungování. Zakladatel Tyfloservisu, náš bývalý, skvělý a nezapomenutelný šéf, PhDr. Josef Cerha, měl cit a talent pro výběr pracovníků, kterým je svěřena krásná, ale i zodpovědná a mnohdy těžká práce – sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých. Byl laskavý, ale zároveň náročný. Říkával, že instruktor musí umět zvládnout téměř vše. Věřím, že si na jeho slova většina z nás často vzpomene. Obsah práce instruktorů Tyfloservisu je totiž velmi široký a pestrý. Pracovníci Tyfloservisu jsou většinou vysokoškoláci speciální pedagogiky nebo sociální práce, ale najdete mezi nimi i psychologa, teologa, fyzioterapeuta či učitelku hudby. Pracovnímu kolektivu dominují ženy, o to více si vážíme i přítomnosti 3 kolegů z řad mužů. Součástí tyfloservisí rodiny jsou i těžce zrakově postižení konzultanti ve 2 střediscích, kteří naši práci s klienty mohou obohatit svojí osobní zkušeností, názory a životní praxí. Příchozí klienti vítají spolupráci s nevidomým konzultantem, který je na stejné lodi jako oni. Pracovníci Tyfloservisu jsou vyškoleni ve všech dovednostech, které klienty učí. Absolvují např. náročný akreditovaný kurz instruktorů prostorové orientace a samostatného pohybu, v rámci kterého sami v klapkách, tedy bez kontroly zraku, nacvičují chůzi s bílou holí, jízdu po eskalátorech, nástup do metra apod. Mají tedy alespoň určitou představu, jak se nevidomý člověk cítí ve spletitém dopravním provozu, co může prožívat na ulici a v interiérech, které navštěvuje, či jaká „dobrodružství“ prožívá při cestování dopravními prostředky. Mohou alespoň částečně poznat tu bezmoc, když se ztratí a neví, jak dál, a žádná pomoc nablízku, nebo také tu radost, když se jim podaří poslepu samostatně poprvé dojít s bílou holí třeba jen k popelnici nebo k nejbližší lavičce od domu. Hlavní částí naší práce je ubezpečit zrakově postiženého klienta, že je schopen zvládnout samostatně to či ono, že ho v tom podpoříme a ukážeme mu možnosti a způsoby, jak na to. Záleží na něm, jaké má priority a co je pro něj v životě právě nejdůležitější. Pro někoho uvařit si kávu a namazat chleba, pro někoho komunikovat se světem a někdo touží po samostatnosti při pohybu venku. Krásné a zajímavé na naší práci je i to, že s některými našimi klienty prožijeme společně kus jejich i svého života. Někdy mám pocit, že naše práce je vlastně obrázek života samotného. Vstupujeme do domovů a soukromí našich klientů, setkáváme se s jejich rodinnými příslušníky a prožíváme s nimi jejich smutky a starosti, ale i radosti. Poznáváme městečka a obce, kam bychom jinak nikdy nezavítali. Stávají se z nás stále zkušenější řidiči a hledači v mapách. Klientům si můžeme dovolit dopřát čas a klid na práci, vyslechnout je, nespěchat a nestresovat. Ne vždy je prostředí, do kterého vstupujeme, vlídné a příjemné. Někteří instruktoři pracují i s nevidomými ve výkonu trestu a přinášejí jim možnost, jak být ve spojení se světem a jak se něčemu novému naučit. Tyfloservis si troufám nazvat rodinou, protože se v něm jako v rodině snad většina z nás cítí. Jsme podobně naladěni, máme společný cíl a poslání, cítíme vzájemný respekt, podporu, lidskost, přijetí, entuziasmus, vzájemně se inspirujeme a máme se prostě rádi takoví, jací jsme. Velkou oporou je nám Organizační a metodické centrum v Praze v čele s naší novou ředitelkou dr. Evou Machovou, které se stará o zajištění chodu organizace. S důvěrou se na naše kolegy můžeme kdykoliv obrátit. Ptala jsem se svých kolegů, proč se jim líbí práce v Tyfloservisu. Nejčastější odpovědí byla smysluplnost. Vidět posun u člověka, který si na začátku zoufal, a teď si sám dojde, kam potřebuje, dokáže si uvařit čaj, pracovat s pomůckami, psát emaily a vést domácnost. Starý pán, který se od své ženy nechal oblékat i svlékat a myslel si, že už to nedokáže, to najednou umí udělat sám a je za to rád. Náhle osleplý muž odmítal používat bílou hůl, ale s naší podporou se mu podařilo absolvovat kurz prostorové orientace a stal se skvělým masérem. Díky naší práci jsme poznali, že i bez zraku se dá žít, ne jen přežívat. Že i lidé, kteří nevidí, jsou veselí, radují se, zajímají o řadu věcí, sportují a věnují se tomu, co mají rádi. Mnohokrát jsme poznali, že slepota nemusí znamenat jen totální hrůzu, beznaděj a čekání na někoho, kdo se slituje a pomůže. I naše práce však má své limity. Do jejího repertoáru patří i případy, kdy se klientovi ani s naším velikým úsilím, zkušenostmi, profesionalitou nedaří přijmout ztrátu zraku a jít dál. Setkala jsem se s klientem, který přišel o zrak už před 20 lety, a stále sedí doma na sedačce a čeká, že začne zase vidět. Má dojem, že nic nemůže, a ani to nechce zkusit změnit. V naší práci musíme denně uplatnit kreativitu, umění hledat cestu. Každý klient je jedinečný a setkání s ním neopakovatelné. Každému vyhovuje jiný postup při učení se dovednostem a my ho společně hledáme. Stále se zdokonalujeme v komunikaci, naslouchání a empatii. Stále se vzděláváme a rozvíjíme. Když mě v životě něco trápí nebo se nedaří, velmi často si vzpomenu na naše klienty, kteří to mají těžké, a přesto se nevzdávají. Vždy mě to nakopne a povzbudí. Občas dělám doma něco potmě a představuji si, že naši klienti to tak mají pořád. Práce v Tyfloservisu obnáší nejen přímou práci s klienty, ale i osvětovou činnost směrem k odborné i laické veřejnosti. V této souvislosti poznáváme spoustu zajímavých lidí z nejrůznější oborů a profesí. Obohacující je pro nás práce se studenty a dobrovolníky. Malé nahlédnutí do tyfloservisí rodiny končím větou jedné naší kolegyně: „Když se večer ohlédnu za svým dnem, mám dobrý pocit.“ Věřím, že tak to má většina mých kolegů. Veronika Haiclová # NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva vily Stiassni V pondělí 18. října se naše skupinka 11 členů Oblastní odbočky SONS Olomouc vydala do Brna na akci „Památky bez bariér“, jejímiž pořadateli byl Národní památkový ústav a Národní rada zdravotně postižených. Naším cílem byla prvorepubliková vila Stiassni v Brně Pisárkách, postavená v kopci nad údolím, v němž se nalézá Brněnské výstaviště. Vilu vystavěli manželé Alfréd a Hermína Stiassni, bohatí brněnští podnikatelé židovského původu. Návrh vypracoval architekt Ernst Wiesner ve funkcionalistickém stylu. Uvnitř byla vybavena účelně a zároveň velmi honosně. Okolí vily je obklopeno čtyř hektarovou skvostně udržovanou zahradou. Nechybí zde ani tenisové kurty a bazén. Budova má tvar písmene L. Část obrácená na jih byla obytná a část směřující ke konci na sever byla provozní, ve sklepeních nechyběla ani tělocvična. Manželé i s dcerou museli ovšem po devíti letech od dobudování svůj domov v roce 1938 náhle opustit, neboť prozíravě vycítili, že se blíží nacistická zvůle i k českým hranicím. Pak přišly doby všelijaké, vilu obývali nacističtí okupanti i Rudá armáda. Poté byla vládní vilou, bydlel zde nějakou dobu po válce i Edvard Beneš s manželkou Hanou. Nyní je vila v péči Národního památkového ústavu a je přístupná i pro veřejnost. Některých účastníků jsem se zeptala, co se jim líbilo nejvíce. Maruška Kebrdlová ocenila propojení obytné části domu s provozní částí, pan Příborský byl nadšen přístupem průvodkyně Ing. Arch. Simony Dračkové, Ph.D., která byla velmi znalá a zároveň vstřícná k potřebám nevidomých a slabozrakých. Její výklad ocenili všichni účastníci. Panu Leovi Zenklovi se líbila nejen paní průvodkyně, ale všechny zúčastněné ženy a rád si poseděl v pohodlných křeslech rodiny Stiassni. Tu možnost jsme měli samozřejmě všichni, a tak jsme poznávali nejen zrakem a hmatem, ale právě i tím, že jsme měli možnost vyzkoušet si pohodlí obytných částí. Mně osobně upoutalo rozlehlé dřevěné schodiště potažené červeným kobercem. Po tomto schodišti údajně scházeli slavnostně manželé Stiassni, když měli hosty. Pan Alfréd tu pak během večera sešel ještě několikrát a předváděl hostům své prvotřídní vlněné obleky, které byly vyrobeny a ušity v jeho továrnách a dílnách. Není tedy divu, že z celé rodiny měl největší osobní šatnu. Anička Hňoupková do poslední chvíle obdivovala krásnou zahradu. Sama se v Litovli stará o svoji zahrádku, a tak ví, kolik práce je ukryto za každou květinou či keřem a stromem. Po prohlídce a obědě v nedaleké jídelně, ještě před odjezdem z Brna jsme stihli navštívit kapucínský kostel se známou kapucínskou hrobkou, a také kavárnu U kapucínů. Dík organizátorům se povedl výlet i celý den. Marta Cvoligová # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu Onkologicky nemocný Roman žijící v Žitomíru na Ukrajině potřeboval pro své vzdělávání optickou pomůcku s hlasovým výstupem. Jelikož ukrajinský sociální systém neumožňuje pořízení zvláštní pomůcky tak, jak to známe z Čech, hledal humanitární spolek možnosti, jak chlapci se získáním kompenzační pomůcky pomoci. Humanitárním spolkem, který se v této aktivitě angažoval, je Centrum dobré vůle sídlící v Chebu. Tento spolek pomáhá dětem, jako je Roman, již pátým rokem. Při onkologii, kde se Roman léčí, funguje nadace, se kterou Centrum dobré vůle spolupracuje. Roman se potýká s nelehkým osudem již od roku a půl svého života, kdy mu byl diagnostikován benigní nádor na obou zrakových nervech. Hoch absolvoval již 30 bloků chemoterapie. Léčba Romanovi pomohla a nádor naštěstí neroste, avšak zrak nelze již nikterak obnovit. Romanovi je sedm let, aktuálně navštěvuje 2. třídu speciální školy pro žáky se zrakovým postižením. Vzhledem k jeho stupni zrakového postižení mu čtení a psaní činí velké problémy. Pomůcky, kterými škola disponuje, jsou pro potřeby Romana nedostatečné. Chebské Centrum dobré vůle rychle zareagovalo a podařilo se mu shromáždit část potřebných finančních prostředků. Zbývající suma peněz byla získána od nadačního fondu AGROFERT. Pro potřeby Romana byla vybrána lupa Compact 10HD s hlasem, jejímž dodavatelem je firma Spektra, v.d.n., která působí na českém trhu již od roku 1989. Spektra se zaměřuje na kompenzační pomůcky pro lidi s těžším zrakovým, tělesným a mentálním postižením. Compact 10 HD je přenosná kamerová lupa s dotykovou obrazovkou o velikosti 10″. Díky malé velikosti lze lupu snadno nosit s sebou a používat ji přesně tam, kde je třeba – ve škole, doma, na cestách aj. Vzhledem k chlapcově zrakové vadě byla vybrána varianta s hlasovým výstupem, aby si Roman v případě únavy očí mohl hlas zapnout a nechat si číst tištěnou předlohu pomocí něj. Lupa má v sobě výklopné rameno, které je schopné zachytit celou stránku A4. Pomocí tohoto ramena lze pod lupou také psát – např. podepsat či vyplnit nějaký dokument. Veškerá administrativa včetně doručení z holandského Optelecu přes Českou republiku až na Ukrajinu proběhla tak, že mohl Roman zahájit nový školní rok, kdy nastoupil do 2. třídy, s novou pomůckou. Podle chlapcových slov mu pomůcka velmi pomůže při jeho studiu na škole hlavně při práci s textem. Hoch kvitoval možnost velkého zvětšení předlohy, ale hlavně možnost čtení pomocí hlasového výstupu. Díky vzájemné kooperaci nadací, firem zprostředkující zvláštní pomůcky a hlavně lidí se srdcem na správném místě může pomůcka sloužit a pomáhat přesně tam, kde je to nejvíce třeba – u malého chlapce s těžkou zrakovou vadou. Linda Albrechtová # Oči vidí, přesto je nevidomá Několik týdnů poté, co si Ivona Kavalierová přivezla domů z porodnice svou druhorozenou dceru Tinku, si u ní začala všímat, že nedokáže zaostřit zrak a sledovat, co se kolem ní děje. Začala tak hledat na internetu, co by to mohlo být. Podezření padlo na mozkovou slepotu, kdy oči sice vidí, ale mozek získané vjemy nedokáže zpracovat, což i krátce poté lékaři potvrdili. Rodiče čtyřleté Tinky si ale mozkovou slepotu nechtěli připustit. „Malá Tinka koulela očima a vůbec nedokázala zafixovat pohled, začala jsem tedy hledat na internetu a v podstatě okamžitě na mě vyskočila diagnóza mozková slepota. Tehdy jsem si ale řekla, že to nebude náš případ, ale lékaři nás velmi záhy přesvědčili o opaku,“ svěřila se paní Ivona. Lékaři u Tinušky potvrdili vrozené onemocnění mozkové slepoty, která nese označení CVI neboli kortikální poškození mozku. „Jedná se o poškození mozku ve zrakovém centru, které nezpracovává to, co její zdravé oči vidí,“ vysvětlila maminka. V běžném životě tak Tina zůstává nevidomá a musí si poradit jen za pomoci dalších smyslů. Mozková slepota je nevyléčitelné onemocnění. Pomoci však mohou pravidelné terapie, za kterými rodina z Jihlavy dojíždí až do Prahy. Tinka také navštěvuje speciální školku, která jí pomáhá začlenit se mezi další děti a kde má vlastního asistenta pedagoga. Nemoc přitom mohou doprovázet také poruchy chování a vývoje, což je i případ malé Tinky. Po většinu času zůstává ve svém vlastním světě hmatu a zvuků. „S nemocí jsme se nějakým způsobem dva tři roky vyrovnávali. Teď jí bude pět a je evidentní, že to nezůstalo jenom u mozkové slepoty, ale je s tím spojeno i výrazné mentální opoždění. Mívá projevy afektu a mluví se už i o poruše ADHD. Takže jak roste, je to komplikovanější a možná, že je to pro nás daleko horší než na začátku,“ vysvětlila maminka s tím, že musí holčička stále nosit plenky, a ještě nezačala mluvit. S komplikovaným vývojem malé Tinky se přitom nemusí popasovat jen její rodiče, ale i o rok a půl starší sestřička. „Je brána za tu zdravou a tím pádem je upozaďovaná. Takže si začíná vyžadovat hodně pozornosti a je úzkostná. Sama jsem nedávno začala chodit k psycholožce, protože netuším, co s tou situací, kdy jsou holky takto od sebe, dělat, a je to náročné,“ přiznala maminka. Náročné je to i po finanční stránce. Kvůli péči o Tinku zůstává maminka Ilona doma a rodinu tak musí finančně táhnout otec Robert. „Samozřejmě máme i příspěvek na péči, ale velmi nízký, protože podle posudkových lékařů jsme celkem v pohodě,“ přiblížila s tím, že nakonec se obrátili s žádostí o pomoc na Dobrého anděla. „Já jsem měla stále zafixováno, že Dobrý anděl pomáhá hlavně rodinám s dětmi, které mají nádorová onemocnění. Ale před rokem a půl jsme je požádali o pomoc, a to na doporučení rané péče, která nám pomohla na začátku a připravila nás na to, co nás bude čekat,“ vysvětlila maminka. Díky Dobrým andělům tak mohou rodiče dopřávat oběma svým dětem co nejradostnější dětství a zejména pak Tince i nákladné terapie, které jí mohou pomoci potíže, jež při narození dostala do vínku, co nejvíce zmírnit. „Cílem je, aby Tinuška dokázala chápat co nejvíc situací, uměla s nimi sama naložit a aby se jí zkrátka v tom jejím světě hezky žilo,“ dodala maminka. Kristýna Léblová, Jakub Dulínek Zdroj: Novinky, upravil Vladimír Krajíček # Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy Už naši dávní předkové si vyprávěli příběhy. Zpočátku možná jen o tom, co se jim přihodilo během dne, později přidali pověsti, pohádky apod. Dnes si příběhy vyprávějí ženy na ulici i muži v restauraci. Dokonce i zprávy v televizi a rozhlase jsou krátkými příběhy. Naše doba je zkrátka zrychlená. Ovšem lidský mozek je na příběhy nastaven, a má pro ně slabost. Vyprávěný příběh má na posluchače zajímavý účinek. Hlavně děti se dokážou v duchu snadno přenést na jiné místo, i do jiného času. Přesun ale zažíváme i my dospělí, při sledování filmů, divadelních her, i četbě. Daří se nám tak „uniknout“ z prostředí, které nám může být nepříjemné. A tato skutečnost zaujala i vědce. Co kdyby se dala nějak využít, třeba k léčení? Konkrétně se vědci zabývali účinky vyprávění příběhů na dětské pacienty hospitalizované na jednotce intenzivní péče. Do pokusu bylo zařazeno 81 dětí ve věku od dvou do sedmi let. Polovinu z nich vědci zabavili zadáváním hádanek, druhou polovinu čtením příběhů. Před a po sezení byly dětem odebrány vzorky slin. V nich pak bylo stanoveno množství stresového hormonu kortizolu, a hormonu lásky, oxytocinu, který se podílí na upevnění pozitivních mezilidských vztahů. Hádanky i čtení příběhu poskytlo dětem určité rozptýlení a ulevilo jim od bolesti i stresu. To se ukázalo v poklesu hladin kortizolu a vzestupu hladin oxytocinu. Pacienti, kteří poslouchali příběhy, však měli pozitivní odezvu dvakrát vyšší než pacienti, kteří se zabývali hádankami. Že vám chemie nic neříká? Nevadí. Dětem po tomto pokusu dali vědci karty s různými obrázky. Na obrázek nemocnice reagovaly děti zabavené hádankami zhruba těmito slovy: „To je místo, kam lidé chodí, když jsou nemocní.“ Děti ve skupině, kde se poslouchaly příběhy, reagovaly na stejný obrázek mnohem zajímavěji: „To je místo, kam se lidé chodí uzdravovat.“ Děti, které poslouchaly příběhy, projevovaly obecně více pozitivních emocí než děti ve skupině zabavené hádankami. Jaký je závěr vědců? Čtěte a poslouchejte příběhy. Posilují mezilidské vztahy, a nabízejí se jako jednoduchý léčebný prostředek, který přináší úlevu od stresu, bolesti, a má pozitivní dopad na naši psychiku. Jiří Petr Zdroj: vtm.zive.cz, msn.com # POVÍDKA: Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči! Léto a prázdniny jsou za námi. Ale vraťme se k nim, alespoň na chvilku. Povím vám, jak jsme jeli k moři. Tedy já, nevidomá Veronika, můj těžce slabozraký manžel Václav, a naše tři děti. U sedmnáctileté Romany máme občas pocit, že už začala brát rozum. Bohužel, stejně často zjišťujeme, jak dobře umí klamat, řečmi i tělem. Čtrnáctiletá Petra je děvče v pubertě. Její specialitou jsou krátké a velmi hlasité výkřiky, které vyluzuje hlavně při sjíždění internetu. Jedenáctiletý Vašík pubertě ještě nepodlehl, ale od starší sestry se dokáže učit rychle. Cestu podnikneme vlakem. Jakmile o tom bylo rozhodnuto, pravila Romana, že ona jako že k moři jó, ale také je už dost stará na to, aby cestovala s rodiči a potrhlou sestrou. A že s sebou vezme spolužačku Julinu. Nic zlého netušíc jsem svolila. Romana okamžitě na internetu objednala a zaplatila zpáteční jízdenky pro šest osob. Z Václavova účtu. Sám jí před časem poskytl přihlašovací údaje. Potřeboval zaplatit členský příspěvek SONS, a jeho banka změnila vzhled stránky s internetovým bankovnictvím. Platba úspěšně odešla. „Aha, tak jestli jsem to nezvorala, tady čtu, že pokud cestující jízdenky vrátí, bude mu účtován storno poplatek 50 %. Hned volám Julině!“ Byla nadšená, a my jsme si oddechli. Na druhý den ale volala znovu. Rodiče prý zpočátku váhali, než jim bezelstně prozradila, že čtyři nezletilé děti budou mít na starosti dva slepci. Pak už rozhodli rychle. Vašík se tomu ještě dnes diví: „Rodiče bychom přece ve čtyřech snadno uhlídali, i ve třech jsme to zvládli.“ Nastal den odjezdu. Vlak z Prahy odjížděl v 18 hodin. „To je dost času,“ pomyslela jsem si, a odjezd z našeho městečka jsme naplánovali na 14 hodin. V půl páté budeme v Praze. Romana si, jako každý den, přivstala. Podrážděná a s mobilem v ruce byla „už v deset hodin“ v kuchyni. „Podívej se, jestli nehlásí nějaká zpoždění, stejně do něho čučíš hned, jak si protřeš oči,“ pravil jí podobně naladěný otec. Cosi mu nevrle odsekla. Pozornosti se mu přece jen dostalo, a to hned za okamžik. Romaně se vybila baterie: „No tak co chceš!?“ „Podívej se, jestli vlaky nemají už od rána zpoždění.“ „Počkej, mám vybitou baterku!“ „Ty kráso,“ ozve se za dvacet minut zděšený výkřik z Romaniny ložnice. „Všechny vlaky tři hodiny sekera. To ta včerejší bouřka.“ „Tak to musíme vyrazit o vlak dřív,“ zní Václavova odpověď. „Zbláznil ses? Nemáme sbaleno,“ odrážíme jeho výpad. Když se my tři ženy spojíme, téměř vždy prosadíme svou. Tentokrát má ale otec viditelnou převahu: „Jó, holky, stihnout to musíme. Jinak máte z dovolené prd, a 50 % storno poplatek si každý hradí ze svého!“ Těžko uvěřitelné, ale vlak ve dvanáct stíháme, a s jazykem na vestě nastupujeme. „Potřebuji na toaletu,“ praví otec po dosednutí, a znovu se zvedá. Pohne se směrem k záchodkům, vlak se rozjede, necitlivě sebou trhne, a Václav vrazí čelem do automaticky se otevírajících dveří. Ozve se rána, a jeho vulgární výkřik. Vše je ale v pořádku, Václav přežil a pokračuje. Jen Petra se upřímně a hlasitě směje: „Tati, to je vtipný, tvoje mastné čelo se obtisklo na ty skleněný dveře. A jak se otvíraly, tak je ta šmouha přes celou šířku.“ Okřiknu jí, a utírám dveře vlhkým kapesníkem. Vlak je zřejmě plný podobných puberťáků. Ještě dlouho totiž musíme poslouchat úsměvy a přitroublé poznámky na účet mastného čela naší hlavy rodiny. Přeruší je až průtrž mračen. Vlak se chvilku courá, a zastaví. Nic se neděje, je teprve půl třetí. Petra s Romanou zvednou na moment oči od mobilů. Ty holky by snad takhle mohly strávit celou dovolenou. Při tom pomyšlení se mnou cloumá vztek. Mám chuť je okřiknout, ale rozmyslím si to. Vlak se nerozjíždí ani po čtvrté. A stále leje jako z konve. Až po půl páté vlakový hlásič oznamuje, že budeme přepraveni náhradním autobusem. „To jsem zvědavá, jak se sem dostane, prohodí Romana, „z jedné strany roští, z druhé samá voda.“ „Už jsme u moře?“ probudí se Vašík. Nikdo mu neodpovídá. „Prosím cestující, aby vystupovali z posledního vagónu. Na konci soupravy jsou připraveny autobusy náhradní dopravy,“ oznamuje nám udýchaný průvodčí. Balíme, a zvedáme se ze sedadel. „Seďte v klidu, a počkejte, až ten dav lidí odejde,“ tiší situaci Václav. „Autobus na nás počká.“ Odcházíme poslední. „Potřebuji na záchod,“ oznamuji rodině, jen co se zvednu. „Tak ale dělej, jsme už poslední, to sis nemohla vzpomenout dříve,“ kvituje s pochopením mou potřebu manžel. Přestože jsme ve vlaku už sami, na toaletě se, já husa, zamknu. „Na co tady čekáte?“ ptá se zbytku rodiny průvodčí vracející se z prohlídky vlaku. „Máma se zamkla na záchodě, a nemůže ven,“ zní nervózní Romanina odpověď. „Počkejte chvilku, dojdu pro nářadí,“ praví průvodčí poté, co jeho několik rad selhalo. Jsem zavřená, a nemůžu nic udělat. Zmítá mnou vztek, mám slzy na krajíčku. „Vždyť my to nestihneme! Co budeme dělat?“ Ozývá se za dveřmi. „Co chceš asi dělat? Čekej, a neznervózňuj! Říkal přece, že jde pro nářadí, a že hned přijde.“ Konečně! V zámku to zarachotí, a v otevřených dveřích se objevuje průvodčí s vítězným úsměvem. Jak dlouho to trvalo? Kouknu na hodinky. Připadalo mi to jako věčnost! Jen 20 minut? „Autobusy ale už odjely,“ říká průvodčí, a udělá pauzu. Jako by si vychutnával naše překvapené obličeje. Přece nemůže vědět, že jsme směřovali na vlak k moři. A že naše cesta kvůli mně právě skončila. Holky si zase mohou klidně sednout k mobilu. A pak vše průvodčímu povídáme. „Snad nebude tak zle,“ odpovídá. „Kvůli nějakým opravám sem jedou elektrikáři a hasiči. Možná by vás do Prahy mohli vzít.“ Pan průvodčí je anděl. Vše dohodl. Putujeme zpět do prvního vagónu. „Jsi normální,“ křikne Petra na Romanu, když procházíme okolo našich sedadel. „Nechala jsi tu nabíječku.“ Děti se překřikují, do hádky se zapojuje i otec. Mě průvodčí vede dále ke dveřím. Venku je přes půl metru vody. Ale to už mě z vlaku vytahují dva hasiči ve vysokých holínkách, a nesou mě do auta. Nádhera! I kdyby si Václav vzpomněl na výročí svatby, a pozval mě na rande, tohle nepřebije. Nic lepšího už na letošní dovolené nezažiji. A darovala jsem si to sama, stačilo se zamknout na záchodě. Ale teď rychle do Prahy! Stihneme vůbec ještě vlak? Jede v šest! A to je za deset minut! „Jsme v háji,“ prozrazuje otec. Všichni jsou skleslí, jen já ne. Zatímco se rodina hádala, mě průvodčí prozradil, že i vlak k moři má 3 hodiny zpoždění. Za chvilku jim to řeknu. Ale proč si to ještě nenašli v mobilech? Vždyť do nich, proboha, čučí hned, jak si protřou oči. Jiří Petr # ZDRAVÍ: Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP? Toto vyšetření podstoupil zřejmě každý z nás. Víte, co jeho výsledek řekne vašemu lékaři? CRP, též C-reaktivní protein je bílkovina, kterou vytvářejí naše játra. Ve zdravém těle je jeho hladina v krvi velmi nízká, někdy téměř neměřitelná. Pokud v něm však propukl nějaký zánětlivý proces, jeho hladina se zvyšuje. Testem lékař odhalí jeho přítomnost, ale ještě vám neřekne, o jaký typ zánětu jde, ani v jaké části těla se nachází. Pro vyšetření vám zdravotní sestra odebere malé množství žilní krve, a výsledek je známý do několika minut. Dnes existují i přístroje a metody, které dokáží stanovit hladinu CRP z kapky krve odebrané z konečku prstu. V lékárně lze koupit i různě spolehlivé diagnostické testy pro domácí použití. Hodnoty do 5,0 miligramů/litr (mg/l) jsou považovány za normální. Vyšší hodnoty ukazují na probíhající zánět. Pacienti často přicházejí k lékaři s infekční nákazou. Pokud trpí virovou infekcí, bude jejich hodnota CRP v rozmezí 5 až 30 mg/l. Na viry antibiotika nezabírají a lékař by vám je neměl předepsat. I přesto se tak často, a zbytečně, děje. Jejich spotřeba tak roste, a bakterie na ně postupně přestávají reagovat (stávají se rezistentními). To postupně vede k obtížnějšímu léčení běžných i těžších infekcí. V případě, že hodnota CRP je nad 30 mg/l, jedná se s největší pravděpodobností o bakteriální infekci, a předepsání antibiotik je namístě. Uvedené hodnoty jsou jen orientační. Výsledky testu vám správně interpretuje váš lékař. Vyšší hodnoty CRP totiž mohou signalizovat i závažnější stavy, jako jsou revmatoidní artritida, autoimunitní choroby, záněty střev apod. Zvýšená hladina CRP se vyskytuje také ve druhé polovině těhotenství nebo u pacientek užívajících hormonální antikoncepci. A naopak, třeba při probíhající revmatoidní artritidě se z neznámých důvodů stává, že zánět je v těle přítomen, a vaše hladina CRP může být normální. Jiří Petr Zdroj: csmedlicker.com, zdravi.euro.cz # Mezi návykové léky patří i projímadla Lidé o ní neradi hovoří, ona je přitom trápí stále častěji. Více jí trpí ženy. To kvůli hormonálním výkyvům, ale i kvůli tomu, že ženy navštěvují lékaře častěji než muži. Často trápí i starší lidi, a pacienty po úrazech a operacích. A přibývají též děti. Příliš často sedí totiž u mobilů, jedí nezdravě, a málo se hýbou. O zácpě a její léčbě jsme si povídali s MUDr. Pavlem Vítem. Kdy člověk trpí zácpou? Stolice z těla normálně odchází jednou denně. Vše v pořádku je i v případě, když je to jednou za dva dny. O zácpě mluvíme až tehdy, kdy má pacient velmi tuhou stolici, a toaletu navštíví méně než třikrát týdně. Jaké jsou její projevy? Pocity těžkého a nadmutého břicha, bolesti břicha i hlavy, plynatost a pocit neúplného vyprázdnění, nevolnost, nechutenství, únava, někdy i oteklé ruce a nohy. Zácpa ale může vést i k závažnějším zdravotním komplikacím. Spolu se stolicí totiž z těla odcházejí i nejrůznější jedy. Pokud se v těle hromadí, střeva je mohou pustit do krevního oběhu, a ony mohou poškodit játra nebo být příčinou zánětů a dalších chorob. Při usilovném tlačení mohou vznikat bolestivé řitní trhliny a hemoroidy. Pacient se někdy ze strachu z bolesti bojí použít toaletu. Tím se ale dostává do „bludného kruhu“ a svou situaci dále zhoršuje. Akutní zácpa se objevuje náhle. Může ji způsobit stres, dlouhý čas na cestách, i změna životního prostředí. Poměrně častá, někdy doprovázená hemoroidy, je zácpa v těhotenství. Stále častěji trpí zácpou děti, a to i kojenci. U nich bývá příčinou přechod z mléka na pevnou stravu. Dlouhotrvající, též chronická zácpa může být způsobena nesprávnými návyky. Někdo záměrně potlačuje defekační reflex, třeba na veřejnosti, jiný často mění prostředí. Častější příčinou je však nezdravý životní styl, nedostatek tekutin, spánku, pohybu a vlákniny, stres, ale rovněž redukční diety nebo poruchy příjmu potravy. Nesprávné stravovací návyky mohou být důvodem toho, že zácpou trpí více členů rodiny současně. Za chronickou zácpou mohou však stát také poruchy jater, štítné žlázy, deprese, cukrovka, záněty a nádory, a dokonce i degenerativní onemocnění mozku. Zácpa může být také nežádoucím účinkem některých léků. Týká se to těch, které snižují krevní tlak, nebo potlačují příznaky deprese. Pro pravidelnou stolici se pravidelně hýbejte. Dodržujte pitný režim. Stolice je totiž až ze 75 % tvořena vodou. Jezte vyváženou stravu, bohatou na vitamíny, minerály, bílkoviny a vlákninu (té byste měli konzumovat 30 gramů denně). Omezte naopak cukry, tuky, kávu a alkohol. Konzumujte přiměřené porce, stolujte pomaleji a bez stresu. Užívejte probiotika. Koupíte je v lékárně jako doplněk stravy, nebo je najdete v kysaných mléčných výrobcích a kvašené zelenině. Důležitý je též pravidelný spánek. Každé ráno navštivte toaletu, i tehdy, když nepociťujete potřebu na stolici. Vyzkoušejte také masáže břicha a beder, které podporují pohyby (peristaltiku) střev. Změna životosprávy ale zpravidla nepřinese rychlé uvolnění a vyprázdnění. Tento efekt rychle zajistí projímadla. Jde však o léky návykové, a nedoporučuje se je proto užívat příliš často. Zkuste začít těmi přírodními. Čerstvé, kompotované i sušené švestky a fíky působí na naše střeva velmi jemně, můžeme je užívat denně, samostatně i v kombinaci s jinými přípravky. Jako mírné projímadlo působí čaj z kořene pampelišky. Při svalových křečích, které mohou zácpu doprovázet, pomáhá hořčík. Ideální je užívat ho spolu s vápníkem. Pokud vám tyto mírné prostředky nepomohou, sáhněte po volně prodejných lécích. V lékárně jsou dostupné ve formě čajů, sirupů, roztoků, čípků, tablet a kapek, a obsahují různé léčivé látky. Zácpu nepodceňujte. Pokud trvá déle než týden, střídá se s průjmem, barva stolice je jiná než obvykle, nebo vás současně trápí pocity na zvracení, bolesti břicha a další obtíže, vyhledejte lékaře. Antonín Vraný # SPORT: NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze Národní sportovní agentura (NSA) s Českým svazem zrakově postižených sportovců (ČSZPS) dál nekomunikuje v intencích zákona. S velkým zpožděním zareagovala na žádosti o nahlédnutí do příslušných dokumentů, na což má nejen zmíněný svaz, ale každý občan podle zákona právo. Otázkou je, zda nahlédnutí, a do jaké hloubky, skutečně umožní. Hlavně však neposlala ani korunu ze státních dotací, které si zkrátila podle vlastních pravidel, i když tak měla dávno učinit. Nekomunikuje ani s médii. Důvod? Nesdělen. Mlčí i šéf NSA Filip Neusser, s jeho souhlasem se nepravosti a porušování zákona dějí. Podle informací Práva ze zdrojů blízkých NSA existují dvě varianty Neusserova mlčení. Podle první chce nechat ČSZPS „vyhladovět", aby svaz sám přišel s prosíkem a pokorně souhlasil se snížením dotací, i když důvod mu nebyl nikdy vysvětlen, přitom byly dotace pro letošní rok navýšeny. Podle druhé čekal na výsledky voleb a následné vyjednávání o vládě. Hnutí ANO premiéra Andreje Babiše s největší pravděpodobností nezůstane u moci, a tak může mj. dojít ke změně ve vedení NSA, což je podle informací Práva velmi pravděpodobné. Takže, kam se honit, vždyť jde jen o pár nevidomých sportovců... Nelicitují, jen se brání „Po dvou článcích v Právu jsme dostali od NSA jen další výhrůžný dopis plný zastrašování, ale peníze na účtu stále nemáme. NSA nemá zájem o seriózní dohodu a snaží se nám nutit jimi snížený rozpočet bez jakéhokoliv odůvodnění. Náhled do spisů nám nebyl dosud fyzicky umožněn, i když jsme dali požadavky, jak by měl být přizpůsoben pro nevidomého člověka, a sehnali jsme si asistenta. Patnáctidenní lhůta na odpověď přitom vypršela. NSA asi moc dobře ví, proč odmítá za každou cenu poskytnutí příslušných dokumentů nejen nám. I bez náhledu do spisu jsme si jisti, že se v našem případě manipulovalo s hodnoticími kritérii tak, abychom dostali sníženou částku. NSA stále nepochopila, že je tu pro sportovce a svazy, a nikoliv obráceně,“ sdělil Právu předseda ČSZPS Zdeněk Barlok. „My nelicitujeme o výši dotace, my se pouze legitimně bráníme tomu, co nedává smysl. Kdybychom přistoupili na 35procentní snížení na provoz a padesátiprocentní snížení na reprezentaci, byli bychom jediným svazem v Česku, který by to letos takhle měl, aniž by pro to byl důvod. Přitom letos bylo v provozní dotaci o dva miliony více pro stejný počet žadatelů. NSA si vzala naše sportovce jako rukojmí a paní Bartoňová, vedoucí odboru sportu pro handicapované, dlouhodobě používá neprůhledné financování dotačních titulů jako vlastní prostředek pro prosazování svých osobních politicko-mocenských zájmů v oblasti sportu pro handicapované a používá k tomu státní finance, což jsou finance daňových poplatníků i našich sportovců," dodal Barlok. Vyhrůžka trestním stíháním navíc odradila i některé tradiční sponzory. NSA podala na nevidomé sportovce trestní oznámení Známi nejsou ani gestoři, tedy sportovní garanti pro jednotlivé svazy zdravotně postižených sportovců, které NSA ještě neoznámila. Měla tak učinit do konce srpna, výsledky nejsou dodnes, a přitom je na to vázán program pro investice, jehož datum odevzdání byl 30. září pro všechny subjekty. Některé svazy sdružující postižené sportovce mlčí, protože dostaly přidáno. Jiné, ač jim bylo ubráno, se také bojí ozvat v obavách, že dopadnou ještě hůř. „Chtěli jsme se přihlásit do výzvy o investice. Termín byl v tichosti prodloužen do konce září. Všechno jsme stihli včas, ale dostali jsme odpověď, že jsme v tzv. zásobníku. Dál nás systém nepustil, a to nemáme se zrakově postiženými nic společného," postěžoval si jeden z dotčených, jehož totožnost Právo zná, ale nepřál si být jmenován. NSA ubrala nevidomým sportovcům 600 tisíc Hluchoslepý vzpěrač Martin Biháry kvůli finančním problémům zřejmě nebude v Gruzii obhajovat titul mistra světa. Nejsou peníze na asistenta, bez něhož sportovec na akci podle regulí nemůže. „V letošním roce naše tělovýchovná jednota, starající se o nevidomé a hluchoslepé sportovce, obdržela finanční podporu z NSA se značným zpožděním, tato prodleva se musela řešit půjčkou. Navíc nám ČSZPS ani nemůže uhradit startovní výlohy a asistenta pro mistrovství světa v benchpressu v Gruzii, když v provozní dotaci by měl svaz přijít o 500 tisíc Kč. Tohoto asistenta tedy finančně podpoříme z vlastních prostředků. Je smutné proto osočovat předsedu nevidomých sportovců, jenž je sám nevidomý, z podvodu, ale naopak by mu měly kompetentní orgány vyjít vstříc,“ uvedl Jiří Smékal, předseda sekce vzpírání zrakově postižených sportovců. ČUS považuje zaměření na kolektivní sporty za vyrovnání současného nepoměru Členové jednotlivých svazů postižených sportovců se shodují, že silně omezena nebo v troskách je příprava na březnové zimní paralympijské hry v Pekingu. A příslušný odbor NSA, který má postižené sportovce na starosti, to, jak vidno, nezajímá... Karel Felt Zdroj: Sport.cz, Právo # Střelci soutěžili v TJ Zora Praha Výsledky střeleckého zápolení z dnešních Otevřených turnajů poslepu TJ Zora Praha, kde se střílelo 10 ran na desetiny z laserové pušky, jsou dělené na ty soutěžící, kteří střílejí závodně, na samostatném seznamu nám do redakce přišly výsledky těch, kteří si střelbu příležitostně vyzkoušeli. Na 1. místě mezi závodníky skončil Tomáš ZEMAN s výsledkem 100, druhý se umístil Karel MACHÁČEK s 96 body a 3. Tomáš TRNKA nastřílel 94,6. Mezi „ostatními“ na prvním místě zabodoval s výsledkem 98,6 Lukáš Valer, druhý skončil Filip Zavoral s výsledkem 94,1 a třetí se umístila s 92,1 body Zuzana Pajtašová. Celkem se střeleckých Otevřených turnajů poslepu zúčastnilo 33 soutěžících. Tomáš Trnka Redakčně upraveno *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 22, listopad 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2021 činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.