Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 22, listopad 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Muži, ženy – a co hádky?
STALO SE: Přehledně
Bílá pastelka – za letošek OK
POZVÁNKY: Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS: Než otec vypil kávu, měl dceru na světě
Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny
NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva vily Stiassni
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu
Oči vidí, přesto je nevidomá
Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy
POVÍDKA: Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči!
ZDRAVÍ: Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP?
Mezi návykové léky patří i projímadla
SPORT: NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze
Střelci soutěžili v TJ Zora Praha
# Tiráž


LIDÉ KOLEM NÁS: Než otec vypil kávu, měl dceru na světě


„Že by mi to, že jsme oba s Michalem nevidomí, bránilo mít dítě? Nad tím bych nikdy nepřemýšlela. Narodila jsem se předčasně, Má zraková vada vznikla v inkubátoru, a není dědičná. Nemyslím si ani to, že bych svému dítěti dala méně než zdravý rodič. Oční kontakt nám sice chybí, ale Míša v tom žije odmalička, a snad jí to přijde normální. Pokud není ve škole, jsme spolu prakticky pořád.“ Jak se dva nevidomí rodiče starají o dítě, jsme zjišťovali u Pavly Maišlové.
Těhotenství pro mě bylo krásným obdobím. 11 dnů před porodem jsem byla ještě na koncertě. To už mě kamarádka upozornila, abych neskákala. Dva dny před porodem jsem byla v kavárně potmě. Musela jsem zůstat venku, prý aby dítě nepřišlo do tmy. Všichni si sáhli na břicho, a za dva dny jsem rodila. U porodu asistovala jen zdravotní sestra, a dula. Učila mě správně dýchat, masírovala mi obličej, krmila mě čokoládou. Doktorka dorazila až nakonec. Porod považuji za jeden z nejkrásnějších zážitků. Žádné pocity, že bych něco nezvládla. Říkám, že vše je o psychice. Do Motola jsme přijeli v 8 hodin, a v 11.12 byla Michalka na světě. Otec Michal se rozhodl, že u toho bude také. Jenže se s mamkou vraceli domů pro doklady, a pak si ještě dali kafe. Než dopili, měl dceru na světě.
Že bych mohla dítěti ublížit? Mateřský pud mi velel se postarat, a nedovolil pochyby. Jak dítě držet, koupat či přebalit, jsem už věděla od svých dvou sester. Problém byl zpočátku se zdravotními sestrami v porodnici. „My vám dítě podržíme, a vše vysvětlíme.“ A já opáčila, že povídat mohou, ale s dítětem budu pracovat já. „Držíte ho nějak zvláštně. Co když vám spadne?“ A já, že může spadnout i vidící mamince. Překously to, později své názory i změnily, a obdivovaly mě, jak vše zvládám. V porodnici jsem strávila týden. Zpočátku neměla Míša sílu sát mateřské mléko a přikrmovali ji z lahve. Dula radila kojit přes cévku. Tu přilepíte náplastí na prsní bradavku. Z ní mléko natáhnete do stříkačky, a z ní ho pomalu vpravujete dítěti do úst. K tomu potřebujete obě ruce, a držet dítě. Pro nevidomého nemyslitelné. Důležité však bylo dítě nakrmit, a být v klidu.
V šestinedělí jsme žili u mámy. Ukázala mi spoustu věcí, ale já si hledala vlastní způsoby. Po čtyřech dnech tak mohla jít máma do práce. V jejím bytě byl ale klid. Pak jsme žili nějaký čas ve třech v garsonce, a bylo po klidu. Asi nejtěžší období. Používala jsem elektronickou chůvičku, mikrofon v pokoji u dítěte a reproduktor u mě. Jakmile se dítě vzbudí a vydá zvuk, vím o tom. Fungovalo to výborně. Měli jsme i monitor dechu pod matraci. Několikrát udělal planý poplach, dítě se vzbudilo, a monitor jsme vyhodili.
Vidící matka má s dítětem oční kontakt, sleduje jeho mimiku a pohyby. Já musím přijít a ohmatat, v jaké je poloze, co má v ruce i v pusince. Používala jsem sluch, hlas i dotek. Její potřeby jsem rozpoznávala i podle pláče. Míša zřejmě vycítila, že já ani táta nevidíme. Naučila se kopat nohama nebo klepat hračkou o zem, aby upozornila, kde je. Když už vydávala vědomé zvuky, učila jsem ji, aby se mi ozývala. Znala, jak dělá tygřík, a když jsem se jí na to zeptala, ozvala se. Učila jsem ji, že cokoli najde na zemi, a není to hračka, mi dá do ruky. Přitom ještě neuměla chodit. Obrázky v knížkách mám popsané v braillu. Ukazovala jsem jí je, a popisovala. Poté jsem se zeptala, kde je pejsek, a ona mi na něj dala ruku. Když nás navštívila vidící kamarádka, také jí pokládala ruku na věci, které jí chtěla ukázat. A zjistila, že ona to takhle nepotřebuje.
Nehty jsem pilovala papírovým pilníkem. Když jí je ostříhala teta, vzala mi ruku a přiložila jí na ně. Když Míše rostly zoubky, byla plačtivější. Strčíte do pusinky prst, a víte. V tyflopomůckách jsem si koupila teploměr ušní a čelní. Sirupy a kapky jsem dávkovala stříkačkou s hmatovými body, nebo mi na ni mamka udělala zářezy. Když táhnu píst stříkačky, cítím ho, a na zářezu je v ní přesné množství tekutiny. Nemám ráda odměrky, do kterých musím tekutinu lít. Dokud Míša neuměla smrkat, používala jsem odsávačku na vysavač. Odmítla jsem tu ústní. Míša ale moc nemarodila. Antibiotika užívala jen v nosních kapkách a oční masti. Tu jí aplikovala tchyně. Sama jsem se bála, tubička masti je totiž zakončena hrotem. U očních kapek mi poradili kápnout kapku do vnitřního koutku oka (u nosu). Na návštěvu lékaře a zubaře, i na spoustu dalších věcí, které ji očekávají, jsem zvyklá Míšu dopředu pečlivě připravovat.
Někdy jsem ale musela jednat rychle a instinktivně. Ač jsem nevěděla, kde přesně dítě je. Donesu na stůl kávu. Ale najdu politou dětskou židli. Vracím se pro hadr. Od stolu cinká lžička, Míša míchá horkou kávu. Vše jsem pustila, a běžela k ní. Ve dvou letech jí zaskočilo jablko. Dusila se. Různě jsem jí natáčela, ale nic. Dala jsem jí vzhůru nohama, a zase nic. Pomohlo strčit prst do krku. V roce a půl se naučila vylézat z postýlky s ohrádkou. Jak to dělá, mi ale neukázala. Odhalila ji, tajně, až tchyně. Míša přelezla, a padla na zadek. Skvělé, ale co když příště spadne na hlavu? Na elektrické zásuvky jsme dali ochranné krytky. Stůl v kuchyni je bez rohů. Míše jsem přidělila skříňku na hračky a ostatní skříně zajistila páskou se suchým zipem. Považovala totiž za skvělou zábavu vytahovat mi z nich prádlo.
Když se Míša učila chodit, a spadla, většinou přišla, a chtěla obejmout. Na doteky je zvyklá, i dnes se často přijde přitulit a pomazlit. Při pádu stačilo tehdy jen zjistit, zda neteče krev, a je vše v pořádku. Při první chůzi venku jsme zkoušeli vodicí kšíry. Nelíbily se. Dohodli jsme se tedy, že se mě bude držet za ruku, a neuteče. A ona pochopila. Každou chvilku zastavila, vše zkoumala, ale držela se. Když jsem používala obě ruce, chytila se za hůl nebo nohavici. Obě jsme ale potřebovaly, aby byla samostatná, a mezi dětmi. Dávala jsem jí proto do čtyř let rolničku na botu. Na odrážedle se učila na cestě, kterou jsem dobře znala. Měla jsem ji přitom na vodítku, které je možné popustit i zarazit. Dnes jezdí na kole, i in-line bruslích. Sednu si na lavičku a ona jezdí okolo. Pokud mě potřebuje, přijede. A ví, že se jednou za čas musí přihlásit. Důvěřujeme si, a funguje to.
Více se rozmluvila po druhém roce. Mluvíme spolu hodně, a o všem. Dnes i o tom, jak nás, nevidomé rodiče, vnímají její spolužáci, a jejich rodiče. A myslím, že normálně. Míša přišla jeden den s kamarádkou k nám, druhý den šla k ní domů. Stačilo napsat matce kamarádky, a bylo vyřízeno. Už ve školce jsme utvořili partu rodičů, a stýkáme se dodnes. Faktem je, že do hovorů rodičů a společných akcí jsem se zapojovala vždy. Často právě skrze děti. Když se ony skamarádily, navázat kontakt s rodiči už nebyl velký problém. Chtěla jsem dát najevo, že se komunikace se mnou není třeba obávat. Že si ode mě nikdo nemusí držet odstup, aby se mě třeba něčím nedotkl. Většinu věcí děláme přece podobně. A mnozí rodiče mě opravdu normálně berou.
Dobrovolnice z Okamžiku k nám docházely už od jejích sedmi měsíců. Pomáhaly mně a s Míšou si povídaly, kreslily, učily ji rozeznávat barvy apod. V 17 měsících jsme společně navštívili mateřské centrum, kam Míša poté docházela do mini školičky. To jí usnadnilo nástup do školky. Jednu z asistentek dnes považujeme za členku rodiny. Když přišla první vlna covid 19, byla Míša v první třídě. Ještě neuměla všechna písmena. V březnu výuka nebyla, od dubna nám posílali úkoly. Od té doby k nám dochází i asistentka na školní přípravu, také dobrovolnice z Okamžiku. Obě děvčata nás navštěvují zpravidla jednou týdně, ve svém volném čase. Míša je má ráda a těší se na ně. Ale učivo, které zvládáme, a u nějž nepotřebujeme oči, s ní probíráme i my s Michalem. Básničky si nahrávám na diktafon, některá zadání si pamatuji. Chci mít jako rodič čisté svědomí, že jsem ji na základní věci dokázala připravit. A třídní schůzky? Ty dnes fungují on-line.
Život s dítětem je zkrátka docela jiný, a je to zázrak. Když si jen představím ty rozzářené oči, třeba na Vánoce. Vše si alespoň nahrávám, a poté poslouchám.

Antonín Vraný


Obsah

ÚVODEM: Muži, ženy – a co hádky?
STALO SE: Přehledně
Bílá pastelka – za letošek OK
POZVÁNKY: Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS: Než otec vypil kávu, měl dceru na světě
Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny
NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva vily Stiassni
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu
Oči vidí, přesto je nevidomá
Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy
POVÍDKA: Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči!
ZDRAVÍ: Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP?
Mezi návykové léky patří i projímadla
SPORT: NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze
Střelci soutěžili v TJ Zora Praha
# Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 105, číslo 22, listopad 2021
OBSAH:
ÚVODEM
Muži, ženy – a co hádky?
STALO SE
Přehledně
Bílá pastelka – za letošek OK
POZVÁNKY
Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS
Než otec vypil kávu, měl dceru na světě
Nahlédnutí do tyfloservisí rodiny
NAPSALI JSTE NÁM
Návštěva vily Stiasni
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Češi pomohli ukrajinskému chlapci získat kamerovou lupu
Oči vidí, přesto je nevidomá
Vědci doporučují číst a poslouchat příběhy
POVÍDKA
Stejně do něho čučí hned, jak si protřou oči!
ZDRAVÍ
Co je a k čemu slouží diagnostický test CRP?
Mezi návykové léky patří i projímadla
SPORT
NSA vyhrožuje nevidomým sportovcům a neposílá jim peníze
Střelci soutěžili v TJ Zora Praha



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR