Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 20, říjen 2020

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Změny změn
CELOSTÁTNÍ SHROMÁŽDĚNÍ OPĚT ZRUŠIL KOVID
STALO SE: Přehledně
Ohlédnutí za letošním pobytem na Svatém Hostýně
Google představil klávesnici pro psaní Braillovým písmem ANDROID
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Výlet na zámek Raduň aneb Kde bydlely princezny
Rozloučení s létem v kempu Náchod-Běloves
LIDÉ KOLEM NÁS: Kvůli lidem i kvůli sobě
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – IV.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Fotbalová hvězda ambasadorem OrCam Technologies
Biologie se setkává s technologií
ZDRAVÍ: Co víme o syndromu Charlese Bonneta?
Prevencí gingivitidy a parodontitidy je pečlivá ústní hygiena
Tiráž

LIDÉ KOLEM NÁS: Kvůli lidem i kvůli sobě

„Od mládí cítím sounáležitost s lidmi, se kterými žiji a spolupracuji,“ říká Josef Konečný, který již třicet let odstraňuje bariéry pro nevidomé v Brně. Je člověkem vnímavým a pečlivým, Naopak není lhostejný k problémům, které prožívají jeho blízcí. O techniku, která by usnadnila život lidem s těžkým postižením zraku, se zajímá odjakživa. Od roku 1990 působí též v oblasti odstraňování bariér ze života nevidomých. V roce 2019 se stal osobností roku s postižením zraku, k čemuž mu dodatečně gratulujeme. O rozhovor jsme požádali Josefa Konečného.

Za co jste byl vloni oceněn, jak cenu vnímáte?
V době, kdy anketa „Osobnost roku se zrakovým postižením“ byla už rozjetá, mi napsali z Prahy, že o mě potřebují nějaké informace. Oč jde, mi řekla až ředitelka Tyflocentra Brno Hana Bubeníčková. Právě ona mě na cenu navrhla za práci v oblasti odstraňování bariér. To jsem se však dozvěděl až mnohem později. Ocenění mě samozřejmě velmi těší.

Co vás přivedlo k práci v oblasti odstraňování bariér?
Vlastní potřeba. I já občas někde zakufruji nebo narazím do překážky. A od mládí cítím sounáležitost s lidmi, se kterými v nějaké skupině žiji a spolupracuji. Uživatelé Eureky A4, pořadatelé Agory, lidé zlézající umělé stěny a působící v oblasti odstraňování bariér. Považuji je za své přátele, jsem s nimi na stejné vlně a cítím potřebu podělit se s nimi o informace a řešení společných problémů. Zpočátku jsem o bariérách informoval telefonicky své známé. S příchodem výpočetní techniky a později i Tyflocentra se komunikace zjednodušila. Nakonec se z toho pod hlavičkou Tyflocentra vyvrbila e-mailová konference a pozice konzultanta pro odstraňování architektonických bariér. Mám však raději termín odstraňování bariér ze života nevidomých. Nejde totiž jen o architektonické, ale také o společenské, komunikační a další bariéry.

Jak vypadá váš pracovní den? Jaké jsou vaše pracovní priority?
Z různých zdrojů shromažďuji informace o bariérách a změnách v dopravě. Zpracovávám je do přijatelné formy a rozesílám lidem přihlášeným do e-mailové konference. Reaguji na dotazy klientů, úředníků, výrobců zařízení a projektantů. Ti při projektování staveb zjišťují, že je třeba splnit určité parametry pro zajištění bezpečného pohybu nevidomých osob, ale někdy přesně nevědí, jak na to. Nemají povinnost považovat mě za partnera k jednání, přesto mě často kontaktují. Nejčastější dotazy? „Proč to chcete? Proč tady a takhle?“ A já vysvětluji. Aby to nevypadalo hezky jen na papíře, ale aby to i fungovalo.
I pracovních priorit je více. Aktuálně intenzivně řešíme brněnské hlavní nádraží, z čehož jsem velmi rozčarován. Signální pás na prvním nástupišti vás má dovést ke dveřím východu, ale dovede vás do zdi 3 metry od nich. Projektanti se hájí normou, kterou komunikovali se SONS i s Petrem Lněničkou, a prý je vše v pořádku. A mě čekají jednání, dokud k té zdi alespoň jako nouzové řešení neudělají další kus signálního pásu, aby nevidomí věděli aspoň to, zda jít doleva či doprava. Dlouhodobou prioritou je zpřístupnění uzlů, kde se kříží městská a integrovaná doprava. Stará osada, Mendelovo náměstí nebo nádraží Královo pole. To jsou orientačně složité a dosud bezbariérově příliš neřešené lokality.
Otázky dopravy řešíme ve spolupráci s dopravním podnikem, bariéry ve městě s magistrátem i s jednotlivými městskými úřady. V minulosti jsme vytvořili skupinu lidí s různým zdravotním postižením. Neměli jsme vliv ani pravomoc, jen jsme se scházeli, pojmenovali problémy a navrhovali způsoby řešení. Dnes pracuje při magistrátu města Poradní sbor pro bezbariérové Brno, jehož jsem členem. A podařilo se mu vyřešit už řadu problémů, které se léta táhly.

V čem je podle vás Brno specifické, případně odlišné od Prahy a jiných měst v oblasti odstraňování bariér pro nevidomé?
Myslím, že překážky pro nevidomé jsou ve velkých městech podobné a podobné je též řešení problematiky jejich odstraňování. Jistá specifika ale v Brně jsou. Týkají se některých úprav a zprostředkování informací. Třeba situace, kdy na křižovatce stojí dva sloupky semaforu blízko sebe. Sluchem je těžké odlišit, který signál je pro který směr chůze. A ne vždy je na takové místo možné nainstalovat tzv. rozpojovací tlačítko, které by umlčelo signál pro nechtěný směr. Na sloupky semaforu pro přechod širší a frekventovanější vozovky tedy necháváme instalovat tzv. sirény a přes užší kolmé vozovky tradiční klepátka nebo kvákadla. Jiné specifikum je na méně využívaných přechodech přes frekventované ulice. Na sloupku semaforu bývá tlačítko poptávky, které je nutné najít, stisknout a počkat na zelenou. U nás lze zvukovou signalizaci přechodu i požadavek na zelenou aktivovat „vysílačkou pro nevidomé“. Na webech tyflocentrum.cz/brno a kony.wz.cz je zveřejněno okolo 30 popisů tras, kam nevidomí v Brně nejčastěji chodí.
Podobnou, možná i lepší situaci vnímám v Olomouci, kde mají velmi vstřícný městský úřad a Jana Příborského, který se problematice hodně věnuje. Je pro mě stále vzorem. Užitečné by jistě bylo školení pro oblastní pracovníky, kde bychom se o specifikách odstraňování bariér mohli pobavit. Už jsem o tom mluvil i s Františkem Brašnou z Metodického centra odstraňování bariér SONS, tak uvidíme.

Prý také školíte brněnské řidiče tramvají?!
Znáte to, přijede šalina, a než najdete tlačítko k otevření dveří, tak odjede. Nebo před vámi zastaví autobus, vy zjistíte, že není váš, a necháte ho odjet. Váš zastavil za ním, odbavil cestující a projel kolem vás. Věřím, že řidiči to nedělají naschvál. Vidí sice člověka s bílou holí, ale nemusí jim ihned dojít, že nezaregistroval příjezd vozu a jeho číslo. Už před 15 lety jsem proto kontaktoval dopravní podnik s nabídkou seznámit řidiče s problematikou cestování nevidomých. Tvrdě mi naznačili, že šoféři mají práce a povinností víc než dost. Až v roce 2014, kdy jsem vypracoval a podstrčil jim čtvrthodinovou prezentaci, se mi tam podařilo proniknout. Po půl roce mi provozní ředitel napsal, že jí nově nastupujícím šoférům pouštějí, a že by k ní potřebovali komentář nevidomého člověka. A po dvou letech se ozvali z autoškoly, že by takto chtěli školit i dlouholeté řidiče. Po kurzu pak za mnou často přijde některý řidič a se zájmem říká, že u dopravního podniku jezdí už 30 let, ale tuto informaci slyší poprvé. Nedávno mě potěšila i klientka. Chtěla kontakt na dopravní podnik a pochválit řidiče. Raději se ptám, oč jde. Někdy šofér zastaví nevidomému i mimo stanici, což nesmí, a pochvala by mu spíš ublížila. Ale k ní přijel vůz, řidič otevřel dveře, řekl číslo, směr linky a zeptal se, zda s ním pojede. Tady je pochvala na místě. Jsem rád, že nevidomí vnímají městskou dopravu lepší. Také je však upozorňuji, že pokud potřebují pomoc, nesmějí se stydět za bílou hůl.

Zaujaly mě dotazníky na vašich stránkách kony.wz.cz. konkrétní otázky, přesné vyhodnocení. Velmi pečlivá práce.
Děkuji. Jsem rád, že to tak vnímáte, i že stránky dobře slouží nevidomým. Snažím se pracovat podle svého nejlepšího přesvědčení. Přesné informace jsou pro mě i argumentem pro jednání či vyřizování různých požadavků na úpravy. Ty je nutné formulovat tak, aby přesně popsaly problematické místo, vysvětlily, proč se jedná o problém, a navrhly funkční řešení. Tak si to úředník či investor dokáže představit a nehodí mou žádost do šuplíku.

Zmínil jste pojmy Agora a Eureka A4. Co znamenají?
Aktivně jsem 25 let pomáhal organizovat Tmavomodrý festival. Přinášel i novinky z oblasti výpočetní techniky. Formou výstav a přednášek s nimi návštěvníky blíže seznamoval. Časem jsme však chtěli novinky nejen ukázat, ale dát návštěvníkům i možnost si je formou workshopu vyzkoušet. To nám umožnila právě Agora, kterou od roku 2015 pořádáme dvakrát ročně ve středisku Teiresiás brněnské Masarykovy univerzity.
Eureka A4 je digitální zápisník. Informace o ní jsou rozmístěné na více webech. Sám jsem autorem dvou popularizačních publikací „Od Eureky k tabletům“ a „Malé nahlédnutí do historie hlasových syntéz“. Těší mě, že to někteří lidé dodnes využívají, třeba jako zdroj pro diplomové práce. Právě Eureka byla příčinou toho, že jsem se začal na doprovodných programech Tmavomodrých festivalů aktivně podílet.

Jaké jsou vaše záliby? A jak se změnily se ztrátou zraku?
Lze říci, že z gruntu. Muzicíroval jsem, pracoval u hasičů, jezdil na motorce. Ale přátelil jsem se i s nevidomými, proto když jsem sám přišel o zrak, bylo to pro mě možná jednodušší. Stal jsem se členem Svazu invalidů a s Klubem zdravotně postižené mládeže jsme organizovali a účastnili se sportovních i společenských akcí. Dnes se ve volném čase snažím hlavně hýbat. Mám rád lezeckou stěnu, kde pracuji s vlastním tělem a nenamáhám sítnici, která drží na desetinu úvazku. Občas si vyjedu na koni, ale hlavně chodím, půldenní túry 15 až 20 km dlouhé. Lépe se cítím na méně frekventovaných cestách. Někdy se snažím nacházet i nové. Neukoukám je, ale do 24 let jsem viděl a dokážu si představit prostor a hlavní cesty v něm. Orientuji se díky světlocitu. Pevným bodem je slunce. Vím, kde se v kterou denní dobu nachází. Když nesvítí, je to horší. Ale hodně věcí také slyším a cítím, otevřený prostor, vítr, řeku, vlak. Někdy se zamotám, ale vždy dojdu někam, kde se zorientuji. Je-li koho, zeptám se nebo použiji navigaci v telefonu.
Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 104, číslo 20, říjen 2020
OBSAH
ÚVODEM
Změny změn
CELOSTÁTNÍ SHROMÁŽDĚNÍ OPĚT ZRUŠIL KOVID
Zpráva z druhého mimořádného zasedání Republikové rady SONS
STALO SE - Přehledně
Ohlédnutí za letošním pobytem na Svatém Hostýně
Google představil klávesnici pro psaní Braillovým písmem ANDROID
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Výlet na zámek Raduň aneb Kde bydlely princezny
Rozloučení s létem v kempu Náchod-Běloves
LIDÉ KOLEM NÁS
Kvůli lidem i kvůli sobě
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky? – IV.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Fotbalová hvězda ambasadorem OrCam Technologies
Biologie se setkává s technologií
ZDRAVÍ
Co víme o syndromu Charlese Bonneta?
Prevencí gingivitidy a parodontitidy je pečlivá ústní hygiena

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.