ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 20, říjen 2020 OBSAH ÚVODEM Změny změn CELOSTÁTNÍ SHROMÁŽDĚNÍ OPĚT ZRUŠIL KOVID Zpráva z druhého mimořádného zasedání Republikové rady SONS STALO SE - Přehledně Ohlédnutí za letošním pobytem na Svatém Hostýně Google představil klávesnici pro psaní Braillovým písmem ANDROID ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Výlet na zámek Raduň aneb Kde bydlely princezny Rozloučení s létem v kempu Náchod-Běloves LIDÉ KOLEM NÁS Kvůli lidem i kvůli sobě ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky? – IV. BUDE VÁS ZAJÍMAT Fotbalová hvězda ambasadorem OrCam Technologies Biologie se setkává s technologií ZDRAVÍ Co víme o syndromu Charlese Bonneta? Prevencí gingivitidy a parodontitidy je pečlivá ústní hygiena # ÚVODEM: Změny změn Tak je tu podzim a s ním další, prý druhá vlna. Virus na vítězném tažení světem kosí lidi, nastavuje zrcadlo společnosti – od té nejryzejší demokracie až po autokratické nebo dokonce (podle našich slovníkových klišé) diktátorské režimy, ale také nabízí plusy. Podle jednoho z nejméně zpochybnitelných rčení, že totiž všechno zlé je k něčemu dobré. Jen namátkou – můžeme snadno sami sebe otestovat, zda patříme k hystericky ustrašeným ovcím, k suverénním, vše zpochybňujícím frajerům nebo jsme takříkajíc normální… Nebo jen to prosté zjištění, zda jsme opravdu nezapomněli, co nás, třeba i před mnoha desítkami let učily maminky: umej si pořádně ty ruce! Taky zápěstí. A zuby sis vyčistil…? Přijde mi skoro trapné dívat se, jak někdo na obrazovce učí mytí rukou, ale třeba to je aktuálně zapomenutá dovednost. Ovšem pro ty, kdo chtějí vnímat, nabízí současná pandemie opravdu řadu podnětů k pozitivním posunům. Konec konců o tom i vyšlo několik článků – bohužel to hlavní poučení, totiž poučení politiků, se jaksi nekoná a nejspíš ani konat nebude. U nás ani jinde ve světě. Samozřejmě, negativ, zejména těch okamžitých, je mnohem více. Jak se vzápětí dočtete, kovid zrušil už druhý termín celostátního shromáždění a voleb do vedení SONS, ale doba je turbulentní a mezitím, než tuhle vaši Zoru vytiskli či načetli, možná (snad ano, proboha!) proběhla i letos poprvé třídenní sbírka Bílá pastelka, možná se ale změnila další spousta věcí. Necháme-li se ale vláčet odnikud nikam našimi strachy a běsy, vyvolávanými v nejrůznějších mediích, začneme se bát i tikotu hodin nebo Měsíce v úplňku. Ovšem co se týče mytí rukou, ale také slušného chování k blízkým i neznámým, dodržování úmluv a třeba i prostého slova (slovo dělá muže, slýchal jsem od dětství, teď navíc tuším, že i ženu), že tohle přestává být standardem, toho bychom se bát měli. – Promiňte, že poslední větu užiji jako oslí můstek, ale jen pro odběratele zvukových verzí našich časopisů rozesílaných na nosičích zvaných flash disky. Oni je totiž nevracejí podle nastavených pravidel, a tak se poslední dobou stává, že nejsou „flešky“ pro další odběratele. Ale není to téma pro čtenáře bodových ani mailových verzí, nebudu proto opakovat vysmívané kantorské nadávání přítomným pro absenci nepřítomných. Takže následující dva odstavce jsou výhradně pro ty předplatitele, kteří odebírají „svůj“ časopis na „flešce“. Nerad se pouštím do nepříjemných formulací – asi jako každý druhý. Ovšem situace, která se týká předplatitelů zvukové nebo digitální Zory (ale i řady dalších časopisů) distribuované prostřednictvím tzv. flash disků, česky flešek, je nadále neúnosná. Upozornění v tiráži o vracení nosičů do deseti dnů není naše svévole – každá ta fleška stojí kolem stokoruny, a když se nám nevrátí, jde vlastně o krádež. Dokonce i když se vrátí, ale se zpožděním někdy i řady měsíců – mnohý odběratel si nejspíš říká to je toho! Vrátím jich víc najednou a až se mi bude chtít! – je to reálné poškozování nároků dalších předplatitelů. Pracujeme s omezeným množstvím, pro pohodlnou cirkulaci by mělo stačit nějakých 200 kusů. V poslední době se ale stále častěji stává, že v KTN, kde pro nás flešky nahrávají, pro pokrytí celého distribučního seznamu chybí i desítky nosičů a adresáti musejí čekat. Rozčilují se pak na to, že svůj časopis pořád ještě nedostali, ale mnozí se nejspíš tak vztekají na sebe – to když právě oni již tři, pět i více flash disků nevrátili. Připomínám, že za odeslání fleše zpět se – jako za jiné slepecké zásilky – nic neplatí. Na rok 2022 bude třeba upravit ceny předplatného, to je dneska jisté. Ostatně přes inflaci, která za deset let činí mnohdy až 30 %, se naše časopisy ani jednou nezdražily, což je nadále neúnosné. Redakce se bude spolu s vydavatelem snažit, aby ty změny „nebolely“ – ale u titulů, distribuovaných na flash discích, bude cenová politika výrazně jiná. Chce se říci – poděkujte těm, kteří je nevracejí! – ale podívejte se nejdříve do svých šuplíků. Třeba u posledních nových nosičů ve tvaru „Alzáka“, což byl dar SONS od firmy Alza.cz, se z padesáti rozeslaných až dosud vrátilo deset kusů… Chtěl jsem být veskrze pozitivní, ale zas to nějak nevychází. Poslechněte – jedno je jisté. Jako každá choroba je i tenhle v úvodu zmiňovaný virus dost férový. Když ho chytnou i ti nejmocnější z mocných… Horší je to s virem neúcty k ostatním, k pravidlům, k dohodám. Klidné a pohodové čtení za sebe i redakci přeje Václav Senjuk # CELOSTÁTNÍ SHROMÁŽDĚNÍ OPĚT ZRUŠIL KOVID Zpráva z druhého mimořádného zasedání Republikové rady SONS Druhé mimořádné zasedání RR (v pořadí sedmnácté v tomto volením období) se sešlo dne 24. září 2020 opět (jako ono první mimořádné květnové) na půdě našeho Střediska výcviku vodicích psů. Při příležitosti určení data zasedání jsme u prezidenta objevili skrytý dar umění předpovídat počasí, který před námi po léta úzkostlivě tají patrně pro případ, že kdybychom o jeho služby, nasazení a zkušenosti v SONS už dále nestáli; pak by se mohl úspěšně živit jako meteorolog – předpověděl totiž celý týden předem, že ve čtvrtek 24. září bude natolik příjemné počasí, že se můžeme sejít venku na zdravém vzduchu (hned den nato se počasí přepnulo téměř do zimního režimu). Než přistoupím ke zprávě o obsahu zasedání samotného, musím uvést, že bylo svoláno ještě šest dní před vyhlášením nouzového stavu, jehož prováděcí opatření nám účinně zabránila v konání odloženého celostátního shromáždění v plánovaném říjnovém termínu. Toho 24. září jsme se sešli hlavně ze dvou důvodů: sdělovací prostředky průběžně a masivně straší veřejnost a nám nezbylo než se přesvědčit, zda máme jakožto organizace sdružující převážně starší osoby stále ještě dost kuráže sejít se v poměrně hojném počtu na jednom místě. A ten druhý důvod? Tušili jsme, ač neradi, že nám bude sněmování shora rázně zatrhnuto a museli jsme přijmout nějaká protiopatření. Z 21členné RR se nás sešlo 14, tedy dvě třetiny, a kdyby nás bylo o dva míň, nebyli bychom usnášeníschopní. A trochu malověrně jsme se obávali, že i celostátní shromáždění může zavánět neusnášeníschopností. Přesto jsme 12 hlasy se dvěma zdrženími odhlasovali usnesení, že platí naše rozhodnutí z 27. května konat shromáždění 5. a 6. října v Táboře. Krajští koordinátoři dostali za úkol dotázat se delegátů a náhradníků ze svých odboček, zda jsou i za ztížených epidemiologických okolností ochotni do Tábora přijet (všichni se dověděli, že pro přibližně sto našich delegátů máme v hotelu k dispozici sál pro 600 lidí, takže předepsané vzdálenosti můžeme snadno dodržovat, že se hotel stále dezinfikuje atd.). V úterý 29. září do 12.00 jsme obdrželi velmi potěšující a povzbudivou zprávu: ze 109 nominovaných delegátů se k účasti opakovaně zavázalo 98 osob, což daleko převyšuje limit neusnášeníschopnosti. Tento výsledek svědčí o kladném vztahu našeho členstva ke svému spolku ve chvílích, kdy je toho nejvíce třeba. Jak už jsem naznačil shora, RR se právem obávala, že naše odhodlání konat shromáždění 5. a 6. října v Táboře nám nebude nic platné, a byla tudíž přinucena rozhodnout, jak v této věci dál postupovat. Na základě věcné a nijak nevyhrocené diskuse bylo nakonec osmi hlasy pro, pěti hlasy proti a jedním zdržením přijato níže citované usnesení: „Pokud z jakýchkoli důvodů neproběhne X. celostátní shromáždění svolané na 5. a 6. října 2020 do Tábora, bude do 31. října 2020 celostátní shromáždění svoláno na listopad 2020, a to jako jednodenní, do místa s optimální dopravní dostupností pro většinu delegátů. Nebude-li možné uskutečnit ani takto svolané celostátní shromáždění, Republiková rada rozhodne o dalším postupu, a to hlasováním per rollam." Poté následovalo další ožehavé téma: opětné prodloužení mandátu statutárních představitelů (prezidenta a viceprezidenta) SONS. Otázka prodloužení či neprodloužení mandátu úzce souvisí s důvěrou vůči osobám statutární funkce zastávajícím. Republiková rada po diskusi za nepřítomnosti prezidenta a viceprezidenta rozhodla jednomyslně takto: „Republiková rada SONS ČR, z. s. vyjadřuje důvěru stávajícím statutárním představitelům, prezidentu Václavu Poláškovi a viceprezidentu Rudolfu Volejníkovi a žádá je, aby setrvali ve svých funkcích do konání X. celostátního shromáždění, nejpozději však do 31. prosince 2020." Sešel se i Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením, ve kterém je SONS samostatně zastoupena prezidentem. Ten prosadil přijetí návrhu, aby se u osob s jednoznačně trvalým těžkým zdravotním postižením neopakovalo zdlouhavé zkoumání zdravotního stavu při podávání žádosti o příspěvek na kompenzační pomůcku. Nyní tedy bude záležet na tom, do jaké míry budou brát příslušné rozhodovací státní orgány vážně názor VVOZP. Téměř týden před zasedáním RR se konala online schůzka s MPSV o novém zákoně o některých právech osob doprovázených psem se speciálním výcvikem: Hlavním jablkem sváru je tu požadavek zavedených cvičitelských subjektů na členství v uznávaných mezinárodních organizacích oproti snaze ne úplně zavedených subjektů o víceméně nekontrolovanou volnost v nabízení psů-pomocníků. Zevrubnou zprávu z jednání podal náš zástupce L. Zajíc, který rovněž podrobně a průběžně informuje představitele držitelů vodicích psů. Závěrem všem zájemcům o dění v Republikové radě SONS doporučuji v těchto zmatených týdnech a měsících čas od času sledovat rubriky „Aktuality“, „Celostátní shromáždění“ a „Republiková rada“ na stránkách www.sons.cz. Rudolf Volejník # STALO SE: Přehledně Září dovařilo víno, říjen mačká hrozny. Bohatá úroda žaludů a bukvic nám oznamuje budoucí zimy víc. Členové SONS mají napilno s přípravou 21. ročníku celostátní sbírky Bílá pastelka, která letos proběhla 12. až 14. října. Do ulic se připravuje více než 1000 dvojic. A co se událo v oblastních odbočkách? Členové OO Zlín uskutečnili hned dva týdenní rekondiční pobyty. První v Beskydech, v hotelu Kryštof v Prostřední Bečvě. Skvělé zázemí, krytý bazén, masáže i kytara se zpěvem Milana Hradila. Ale nejen odpočinek a zábava! Každé ráno byla ranní rozcvička, vážení a měření krevního tlaku. Kromě klasických aktivit byla na programu třeba přednáška o ochraně spotřebitele nebo výlet na Pustevny. Od nově otevřené a zrekonstruované chaty Libušín se někteří vydali k soše Radegasta, jiní na Valašskou stezku v korunách stromů. Na procházce po spirále mohli hmatem obdivovat dřevěné sochy zvířat. Lákadlem byla návštěva kozí farmy Zerlina v Hážovicích. Chovají tu hnědé kozy, jejichž mléko nenese výraznou “vůni” jako od bílých koz. Ochutnali kozí sýry, jogurty, mléko i syrovátku. Pro pobavení i ověření znalostí posloužil zeměpisný kvíz. Na další rekondici se vydali na přelomu srpna a září do hotelu Renospond ve Zderazi. Do čisté přírody na Chrudimsko, na rozhraní Českomoravské vrchoviny a Východočeské tabule. Navštívili tu skalní obydlí i s expozicí jejich vybavení. Milan Halousek z České kosmické kanceláře je seznámil s historií kosmonautiky. Zdraví prospěšná byla túra do městečka Proseče, kde členové OO navštívili Muzeum dýmek i vzorkovou prodejnu zdravotní obuvi. Výletů není nikdy dost, proto další den navštívili hrad Svojanov. A velmi si pochvalovali ochotný a milý přístup místního kastelána i průvodkyně. Rekondicemi ale nekončili. 24. 8. si vyjeli na výlet do Lešné. Na místním zámku je čekala komentovaná prohlídka. Průvodkyně byla připravena, podala podrobný výklad o historii zámku a nechala je hmatem prozkoumat vyřezávané dveře, některé sošky apod. Po dobrém obědě vyrazili do ZOO za zvířátky. 31 členů OO Česká Třebová si 5. 9. vyjelo na tradiční Tajný zájezd. Jeho účastníci vždy bedlivě sledují cestu a snaží se odhadnout, kam jedou. První dvouhodinovou zastávkou byla Květná zahrada v Kroměříži. Zaujaly je tu hlavně vodní prvky, výsadba květin překrásných barev do různých ornamentů i vyhlídka na kolonádě. Stále však ještě netušili, že jejich dalším cílem jsou lázně Luhačovice, nově zrekonstruovaná kolonáda a léčivé prameny. A cesta domů přes Loštice. No nestavěli byste se tu na Olomoucké tvarůžky? Vyrábějí se už od roku 1876. Nelenili ani členové OO Vrchlabí. Nejdříve si 9. 9. zahráli „Bingo“ a 15. 9. navštívili na vrchlabském Náměstí Míru výstavu obrazů Vlasty Tvrdé, „malířky krkonošských zahrad“. Výstava potrvá až do 22. 11. 2020. Připravují také aktivity pro své členy. Kromě tradičních Dílniček, přednášek, besed nebo promítání chystají hru „Scrabble“ s velkým hracím polem, zvětšeným písmem a zjednodušenými pravidly. Pokud to počasí dovolí, připravují venkovní hru „Hledání pokladu“. Plánují letošní celostátní sbírku „Bílá pastelka“ i Den otevřených dveří. OO Kroměříž dbá na procvičování speciálních dovedností svých členů. Ti se sešli 9. 9. na kurzu procvičování Braillova bodopisu. OO SONS Olomouc zve na koncert Dua VojoDeyl z jižní Moravy, jehož členem je nevidomý klávesista, houslista a zpěvák Radim Vojtek. Jako host se představí zpěvačka Dagmar Sýkorová alias Daisy. Akce je pořádána v rámci 26. ročníku festivalu Dny umění nevidomých na Moravě a uskuteční se v pondělí 26. 10. od 18.00 hodin v Mozartově sále Moravské filharmonie Olomouc na Horním náměstí. Ve výtvarné dílně OO Kyjov to začátkem září vonělo bazalkou, tymiánem, rozmarýnem, levandulí a dalšími bylinkami. Místní členové si tu totiž vytvořili bylinkový ráj. Přinesli si své bylinky, dali je do skleněné uzavíratelné láhve a zalili je slunečnicovým olejem. Doma je nechají zhruba měsíc macerovat a poté olej scedí. Mohou jím dochutit zeleninové a těstovinové saláty, přidat ho k dušenému masu pro zvýraznění chuti apod. Chcete se o aktivitách v oblastních odbočkách dozvědět více? Nebo si přečíst periodika, které vydávají? Navštivte stránky sons.cz/odbocky/aktuality AV # Ohlédnutí za letošním pobytem na Svatém Hostýně Svatý Hostýn se nachází poblíž městečka Bystřice pod Hostýnem. Je součástí Hostýnských vrchů a dosahuje nadmořské výšky 735 metrů. Jedná se o největší moravské mariánské poutní místo. Bazilika byla vystavěna v letech 1721–48, koncem 19. století zde ještě přibyla kaple Jana Sarkandra, klášter a poutní dům. Nachází se zde také známá Jurkovičova křížová cesta ve stylu lidových staveb. Na vrcholu areálu se nachází rozhledna a větrná elektrárna. Zde se od 20. do 27. července 2020 konal tradiční letní duchovně-rekreační pobyt. Během pondělního odpoledne se z různých koutů republiky sjelo celkem 35 účastníků. Duchovní vedení si vzal na starost Mons. Josef Žák, spirituál Arcibiskupského semináře v Praze. V sobotu se účastníci vypravili do Olomouce. Zde je čekala komentovaná prohlídka katedrály sv. Václava s dvěma průvodci. Nevidomé i vidící návštěvníky upoutal haptický model katedrály, kterou nelze reálně obejít dokola, a tak model umožnil představit si vzájemné uspořádání jejích částí. Původní kostel z let 1106–31 byl několikrát přestavován, až koncem 19. století získal svou novogotickou podobu. Má druhou nejvyšší kostelní věž (100 metrů) a druhý nejtěžší zvon (8 tun) v naší republice. Odpoledne byl na programu nedaleký Svatý Kopeček. Původně zde roku 1633 Jan Andrýsek dostavěl kapli na poděkování Panně Marii. Ještě za třicetileté války však byla zničena. Díky narůstajícímu zájmu poutníků na jejím místě v letech 1669–70 vyrostl veliký chrám Navštívení Panny Marie. Mohutné průčelí, tvořené dvěma věžemi a postranními křídly, měří celkem 97 metrů. Je viditelné z míst vzdálených i několik desítek kilometrů. V roce 1995 navštívil Svatý Kopeček papež Jan Pavel II. Svatořečil zde Zdislavu z Lemberka, Jana Sarkandra a povýšil zdejší chrám na „Baziliku minor“. Zájemci o účast na pouti v příštím roce si mohou poznamenat telefon 573 381 693 nebo e-mail matice@hostyn.cz. Tak jako letos bude zajištěn hromadný odvoz účastníků od přímých vlaků jak od Prahy, tak Brna a Břeclavi. Můžete se také těšit na celodenní výlet na atraktivní místo v okolí. Za Křesťanské sdružení zrakově postižených AVE Josef Drábek Redakčně upraveno, kráceno # Google představil klávesnici pro psaní Braillovým písmem ANDROID Na trhu najdeme nejrůznější kompenzační pomůcky pro nevidomé, přičemž i mobilní telefony nabízí specifické nastavení, které ulehčuje takovým uživatelům používání. V Androidu se již nějakou dobu nachází funkce TalkBack, což je hlasová odezva celého systému. Nyní jsme se dočkali integrace klávesnice s podporou Braillova písma. Braillovo písmo a Android Zpravidla potřebujete pro psaní Braillovým písmem speciální klávesnici, což ale vyžaduje jistou investici. Google nyní nabízí alternativu, která by mohla mnohé zjednodušit. Nepočítáme, že by došlo k nahrazení speciálních klávesnic, ale jako řešení navíc se může tato novinka hodit. Po aktivování novinky skrze aplikaci TalkBack se nabídne speciální rozložení na displeji smartphonu. K dispozici je šest virtuálních tlačítek. Nejrůznějšími kombinacemi se dá docílit jakéhokoliv písma, nebo znaku. Je zde i podpora gest pro speciální znaky nebo úkony. Novinka je k dispozici pro smartphony se systémem Android 5.0 a novějšími již od dubna. Bohužel je zde podpora jen angličtiny, ale zřejmě dojde v brzké době k rozšíření o další jazyky. V podstatě se dá říci, že se zde Google nechal hodně inspirovat u konkurenčního iOS, kde je podpora takové klávesnice již od iOS 12. To ale není na škodu, jelikož si nebudou muset uživatelé zvykat na nějak výrazně odlišný systém v případě přechodu. Kompletní návod na nastavení a používání nové klávesnice na Androidu najdete na oficiálních stránkách podpory Googlu. Přemysl Vaculík Zdroj: Tisková zpráva Google # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Výlet na zámek Raduň aneb Kde bydlely princezny Skupina 18 členů oblastní odbočky SONS Olomouc, vedená pracovnicemi Klárkou Kočí a Maruškou Kebrdlovou, se vydala autobusem zapůjčeným bezplatně Krajským úřadem Olomouckého kraje na zámek Raduň, ležící ve stejnojmenné obci u Opavy. U vstupu do zámku na nás již čekala kastelánka Mgr. Markéta Kouřilová, která se poté ujala komentované prohlídky spolu se svou kolegyní – historičkou Mgr. Hanou Vlkovou. V úvodu prohlídky jsme se dozvěděli dvě důležité informace: Naše skupina se neplánovaně trefila do významného výročí zámku – 700 let jeho existence. Z toho důvodu se také chystají velké oslavy, jež se uskuteční v druhé polovině září, pokud nebudou přesunuty z důvodu zhoršující se epidemické situace. Další překvapující informací byla skutečnost, že jsme první skupinou lidí se zrakovým postižením, která zámek navštívila organizovaně. Z Klárčina popudu si naše průvodkyně připravily nejen zajímavý výklad, ale také celou řadu předmětů, které jsme si mohli v jednotlivých místnostech osahat. Ve vstupní hale byl také na velkém stole připraven reliéfní plánek celého areálu zámku a jeho okolí, který předem zajistila Alena Hejčová, pracovnice SONS Metodického oddělení pro odstraňování bariér, která se k nám přidala. Původní tvrz, vystavěná v roce 1320, byla v druhé polovině 16. století přestavěna na renesanční zámek majitelem Raduně, nejvyšším komorníkem Opavského knížectví Jiříkem Tvorkovským z Kravař. Zámek ještě v 16. století vyhořel, byl znovu přestavěn, ale několikrát pobořen různými nájezdy. Majitelé se často střídali, největší rozkvět zámku nastal až na počátku 19. století, kdy se majitelem stal Jan Josef hrabě Larisch, císařský komorník a zemský hejtman. Ten s sebou přivedl dvorního architekta Johanna Antona Englische. Současně s přestavbou zámku realizoval úpravy jeho okolí. Byl postaven úřednický dům s kočárovnou a konírnami, oranžérie a lednice. Původní lesopark byl přetvořen na přírodně-krajinářský anglický park. Dalším vlastníkem se stal rod Blücherů z Wahlstattu. Posledním dědicem a majitelem zámku byl kníže Alexandr Blücher, který po konfiskaci zámku v roce 1949 opustil Československo. Poté sloužil zámek jako škola, sídlo místního národního výboru, jako zdravotní středisko a také pro bytové jednotky. V roce 1978 převzal zámek Okresní národní výbor v Opavě, který rozhodl o celkové obnově zámeckého areálu, a o zařazení zámku mezi památkové objekty. V červenci 1984 byly restaurované interiéry otevřeny veřejnosti. Raduň hapticky Téměř v každé zámecké místnosti bylo pro nás připraveno navíc něco k haptickému prohlédnutí. Např. křesla, paroží, dřevěné vyřezávané okraje schodiště, háčkované rukavičky a korálková kabelka, vyšívané dečky, atrapy moučníků, dokonce leštička parket, kterou si většina zájemců vyzkoušela, a další věci. V průběhu prohlídky jsme se mimo jiné také dozvěděli, že na zámku se natáčely pohádky Zlatník Ondřej a Vodní víla. Prošli jsme všechna 3 poschodí, obdivovali vyřezávaný nábytek a další vybavení jednotlivých místností a salonů a po úzkém schodišti věže jsme sešli do prostor komorné. Zde jsme si prohlédli dokonce tři ruční pračky a další zařízení tohoto pracoviště. V oranžerii jsme si prohlédli plody citroníku a pomerančovníku a byli jsme pohoštěni cejlonským čajem. Na závěr nás dámy provedly částí anglického parku a bylinnou zahradou. Podle tvaru a vůně jsme hádali jednotlivé druhy bylin od máty peprné až po méně známou lichořeřišnici nebo smil. A tady jsme se také s našimi milými a vstřícnými průvodkyněmi rozloučili velkým poděkováním, bouřlivým potleskem i malými dárky v podobě zvonečků z pedigu vyrobenými v našem Klubu kutilů. A koho vyprávění o zámku Raduň zaujalo, může se podívat i na pěkné video, kde je také povídání o princeznách z názvu článku: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267435666-kde-bydlely-princezny/ J.P. # Rozloučení s létem v kempu Náchod-Běloves Přátelé z náchodské organizace se sešli v hojném počtu v romantickém údolí u řeky Metuje. Akci jsme zahájili u obchodního centra v Bělovsi a seznámili se s historií zdejších lázní, z nichž zůstal již jen prameník Jan a Běla. Všichni si ochutnali léčivý pramen, dříve známý pod názvem Ida. Prošli jsme upravenou vesnicí k cíli. Jednalo se již tradičně o kemp na břehu řeky, kde bylo vše připraveno pro naši pohodu. Organizátoři nakoupili a přinesli jídlo a pití, připravili ohniště i sezení k pohodovému opékání. Zlatým hřebem se však vždy stává hudba a zpěv, což nám nikdy nesmí chybět. O to se stará milý pan Hejda s harmonikou a našimi písněmi. Sluníčko nám svítilo, šuměla řeka Metuje a do vrchu se tyčil mohutný les Montace. Bylo to pěkné odpoledne a již teď se těšíme na další vítání léta v příštím roce. Poděkování patří oběma Věruškám, Máslové a Krtičkové, i našemu předsedovi Aleši Podlešákovi. Mgr. Běla Hejzlarová # LIDÉ KOLEM NÁS: Kvůli lidem i kvůli sobě „Od mládí cítím sounáležitost s lidmi, se kterými žiji a spolupracuji,“ říká Josef Konečný, který již třicet let odstraňuje bariéry pro nevidomé v Brně. Je člověkem vnímavým a pečlivým, Naopak není lhostejný k problémům, které prožívají jeho blízcí. O techniku, která by usnadnila život lidem s těžkým postižením zraku, se zajímá odjakživa. Od roku 1990 působí též v oblasti odstraňování bariér ze života nevidomých. V roce 2019 se stal osobností roku s postižením zraku, k čemuž mu dodatečně gratulujeme. O rozhovor jsme požádali Josefa Konečného. Za co jste byl vloni oceněn, jak cenu vnímáte? V době, kdy anketa „Osobnost roku se zrakovým postižením“ byla už rozjetá, mi napsali z Prahy, že o mě potřebují nějaké informace. Oč jde, mi řekla až ředitelka Tyflocentra Brno Hana Bubeníčková. Právě ona mě na cenu navrhla za práci v oblasti odstraňování bariér. To jsem se však dozvěděl až mnohem později. Ocenění mě samozřejmě velmi těší. Co vás přivedlo k práci v oblasti odstraňování bariér? Vlastní potřeba. I já občas někde zakufruji nebo narazím do překážky. A od mládí cítím sounáležitost s lidmi, se kterými v nějaké skupině žiji a spolupracuji. Uživatelé Eureky A4, pořadatelé Agory, lidé zlézající umělé stěny a působící v oblasti odstraňování bariér. Považuji je za své přátele, jsem s nimi na stejné vlně a cítím potřebu podělit se s nimi o informace a řešení společných problémů. Zpočátku jsem o bariérách informoval telefonicky své známé. S příchodem výpočetní techniky a později i Tyflocentra se komunikace zjednodušila. Nakonec se z toho pod hlavičkou Tyflocentra vyvrbila e-mailová konference a pozice konzultanta pro odstraňování architektonických bariér. Mám však raději termín odstraňování bariér ze života nevidomých. Nejde totiž jen o architektonické, ale také o společenské, komunikační a další bariéry. Jak vypadá váš pracovní den? Jaké jsou vaše pracovní priority? Z různých zdrojů shromažďuji informace o bariérách a změnách v dopravě. Zpracovávám je do přijatelné formy a rozesílám lidem přihlášeným do e-mailové konference. Reaguji na dotazy klientů, úředníků, výrobců zařízení a projektantů. Ti při projektování staveb zjišťují, že je třeba splnit určité parametry pro zajištění bezpečného pohybu nevidomých osob, ale někdy přesně nevědí, jak na to. Nemají povinnost považovat mě za partnera k jednání, přesto mě často kontaktují. Nejčastější dotazy? „Proč to chcete? Proč tady a takhle?“ A já vysvětluji. Aby to nevypadalo hezky jen na papíře, ale aby to i fungovalo. I pracovních priorit je více. Aktuálně intenzivně řešíme brněnské hlavní nádraží, z čehož jsem velmi rozčarován. Signální pás na prvním nástupišti vás má dovést ke dveřím východu, ale dovede vás do zdi 3 metry od nich. Projektanti se hájí normou, kterou komunikovali se SONS i s Petrem Lněničkou, a prý je vše v pořádku. A mě čekají jednání, dokud k té zdi alespoň jako nouzové řešení neudělají další kus signálního pásu, aby nevidomí věděli aspoň to, zda jít doleva či doprava. Dlouhodobou prioritou je zpřístupnění uzlů, kde se kříží městská a integrovaná doprava. Stará osada, Mendelovo náměstí nebo nádraží Královo pole. To jsou orientačně složité a dosud bezbariérově příliš neřešené lokality. Otázky dopravy řešíme ve spolupráci s dopravním podnikem, bariéry ve městě s magistrátem i s jednotlivými městskými úřady. V minulosti jsme vytvořili skupinu lidí s různým zdravotním postižením. Neměli jsme vliv ani pravomoc, jen jsme se scházeli, pojmenovali problémy a navrhovali způsoby řešení. Dnes pracuje při magistrátu města Poradní sbor pro bezbariérové Brno, jehož jsem členem. A podařilo se mu vyřešit už řadu problémů, které se léta táhly. V čem je podle vás Brno specifické, případně odlišné od Prahy a jiných měst v oblasti odstraňování bariér pro nevidomé? Myslím, že překážky pro nevidomé jsou ve velkých městech podobné a podobné je též řešení problematiky jejich odstraňování. Jistá specifika ale v Brně jsou. Týkají se některých úprav a zprostředkování informací. Třeba situace, kdy na křižovatce stojí dva sloupky semaforu blízko sebe. Sluchem je těžké odlišit, který signál je pro který směr chůze. A ne vždy je na takové místo možné nainstalovat tzv. rozpojovací tlačítko, které by umlčelo signál pro nechtěný směr. Na sloupky semaforu pro přechod širší a frekventovanější vozovky tedy necháváme instalovat tzv. sirény a přes užší kolmé vozovky tradiční klepátka nebo kvákadla. Jiné specifikum je na méně využívaných přechodech přes frekventované ulice. Na sloupku semaforu bývá tlačítko poptávky, které je nutné najít, stisknout a počkat na zelenou. U nás lze zvukovou signalizaci přechodu i požadavek na zelenou aktivovat „vysílačkou pro nevidomé“. Na webech tyflocentrum.cz/brno a kony.wz.cz je zveřejněno okolo 30 popisů tras, kam nevidomí v Brně nejčastěji chodí. Podobnou, možná i lepší situaci vnímám v Olomouci, kde mají velmi vstřícný městský úřad a Jana Příborského, který se problematice hodně věnuje. Je pro mě stále vzorem. Užitečné by jistě bylo školení pro oblastní pracovníky, kde bychom se o specifikách odstraňování bariér mohli pobavit. Už jsem o tom mluvil i s Františkem Brašnou z Metodického centra odstraňování bariér SONS, tak uvidíme. Prý také školíte brněnské řidiče tramvají?! Znáte to, přijede šalina, a než najdete tlačítko k otevření dveří, tak odjede. Nebo před vámi zastaví autobus, vy zjistíte, že není váš, a necháte ho odjet. Váš zastavil za ním, odbavil cestující a projel kolem vás. Věřím, že řidiči to nedělají naschvál. Vidí sice člověka s bílou holí, ale nemusí jim ihned dojít, že nezaregistroval příjezd vozu a jeho číslo. Už před 15 lety jsem proto kontaktoval dopravní podnik s nabídkou seznámit řidiče s problematikou cestování nevidomých. Tvrdě mi naznačili, že šoféři mají práce a povinností víc než dost. Až v roce 2014, kdy jsem vypracoval a podstrčil jim čtvrthodinovou prezentaci, se mi tam podařilo proniknout. Po půl roce mi provozní ředitel napsal, že jí nově nastupujícím šoférům pouštějí, a že by k ní potřebovali komentář nevidomého člověka. A po dvou letech se ozvali z autoškoly, že by takto chtěli školit i dlouholeté řidiče. Po kurzu pak za mnou často přijde některý řidič a se zájmem říká, že u dopravního podniku jezdí už 30 let, ale tuto informaci slyší poprvé. Nedávno mě potěšila i klientka. Chtěla kontakt na dopravní podnik a pochválit řidiče. Raději se ptám, oč jde. Někdy šofér zastaví nevidomému i mimo stanici, což nesmí, a pochvala by mu spíš ublížila. Ale k ní přijel vůz, řidič otevřel dveře, řekl číslo, směr linky a zeptal se, zda s ním pojede. Tady je pochvala na místě. Jsem rád, že nevidomí vnímají městskou dopravu lepší. Také je však upozorňuji, že pokud potřebují pomoc, nesmějí se stydět za bílou hůl. Zaujaly mě dotazníky na vašich stránkách kony.wz.cz. konkrétní otázky, přesné vyhodnocení. Velmi pečlivá práce. Děkuji. Jsem rád, že to tak vnímáte, i že stránky dobře slouží nevidomým. Snažím se pracovat podle svého nejlepšího přesvědčení. Přesné informace jsou pro mě i argumentem pro jednání či vyřizování různých požadavků na úpravy. Ty je nutné formulovat tak, aby přesně popsaly problematické místo, vysvětlily, proč se jedná o problém, a navrhly funkční řešení. Tak si to úředník či investor dokáže představit a nehodí mou žádost do šuplíku. Zmínil jste pojmy Agora a Eureka A4. Co znamenají? Aktivně jsem 25 let pomáhal organizovat Tmavomodrý festival. Přinášel i novinky z oblasti výpočetní techniky. Formou výstav a přednášek s nimi návštěvníky blíže seznamoval. Časem jsme však chtěli novinky nejen ukázat, ale dát návštěvníkům i možnost si je formou workshopu vyzkoušet. To nám umožnila právě Agora, kterou od roku 2015 pořádáme dvakrát ročně ve středisku Teiresiás brněnské Masarykovy univerzity. Eureka A4 je digitální zápisník. Informace o ní jsou rozmístěné na více webech. Sám jsem autorem dvou popularizačních publikací „Od Eureky k tabletům“ a „Malé nahlédnutí do historie hlasových syntéz“. Těší mě, že to někteří lidé dodnes využívají, třeba jako zdroj pro diplomové práce. Právě Eureka byla příčinou toho, že jsem se začal na doprovodných programech Tmavomodrých festivalů aktivně podílet. Jaké jsou vaše záliby? A jak se změnily se ztrátou zraku? Lze říci, že z gruntu. Muzicíroval jsem, pracoval u hasičů, jezdil na motorce. Ale přátelil jsem se i s nevidomými, proto když jsem sám přišel o zrak, bylo to pro mě možná jednodušší. Stal jsem se členem Svazu invalidů a s Klubem zdravotně postižené mládeže jsme organizovali a účastnili se sportovních i společenských akcí. Dnes se ve volném čase snažím hlavně hýbat. Mám rád lezeckou stěnu, kde pracuji s vlastním tělem a nenamáhám sítnici, která drží na desetinu úvazku. Občas si vyjedu na koni, ale hlavně chodím, půldenní túry 15 až 20 km dlouhé. Lépe se cítím na méně frekventovaných cestách. Někdy se snažím nacházet i nové. Neukoukám je, ale do 24 let jsem viděl a dokážu si představit prostor a hlavní cesty v něm. Orientuji se díky světlocitu. Pevným bodem je slunce. Vím, kde se v kterou denní dobu nachází. Když nesvítí, je to horší. Ale hodně věcí také slyším a cítím, otevřený prostor, vítr, řeku, vlak. Někdy se zamotám, ale vždy dojdu někam, kde se zorientuji. Je-li koho, zeptám se nebo použiji navigaci v telefonu. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – IV. V tomto článku se zaměříme na přátelství teenagerů, tedy hezky česky -náctiletých. Potřeba přátelství se vyvíjí již od batolecího období. Vždy záleželo na prostředí rodiny, zda a kdy dítě pochopí, že přátelský vztah bude vždy zásadní hodnotou v jeho celém životě. Z rodiny si odnáší vzorce a modely chování svých rodičů a sourozenců, a ty v kolektivu dětí aplikuje při navazování a upevňování vztahů. Na konci základní školní docházky většina dětí dovede vyjádřit, co je nebo není přátelství, a co pro ně znamená mít kamarády a přátele. Důležitost vztahu si -náctiletí uvědomují stále, ať už kamarády mají nebo nemají, ať jsou to kamarádi dočasní, účeloví nebo „životní“. Bez těchto kontaktů by se dítě nesocializovalo, neintegrovalo do společnosti. O tom vypovídají i příběhy lidí s problémem autistického spektra, kteří pro své komunikační zvláštnosti mají pro navazování vztahů odlišné podmínky. Přátelství i ne-přátelství teenagerů procházejí, stejně jako jejich dospívání, dramatickým vývojem. Proměnlivost vztahů, stejně jako osobnost jejich nositelů, každou chvíli překvapuje a zároveň ujišťuje o náročnosti a jedinečnosti. Jako nejsou stejní dva jedinci, tak ani nelze úplně srovnávat průběh a obraz přátelství více dvojic nebo skupin. Hlavním znakem při navazování vztahu je v tomto období očekávání, ne však pokaždé uspokojení citových potřeb. Hlavním motivem je hledání ideálního kamaráda nebo kamarádky, ale ne vždy jeho nalezení. Proto jsou přátelství v období dospívání tak dramaticky proměnlivá a křehká, a přesto zcela nezastupitelná. Jestliže do začátku puberty byli rodiče, učitelé, případně vedoucí zájmových skupin pro dospívající dítě hlavními objekty zájmu a následování, u -náctiletých se tyto postoje zcela mění. Z mnoha průzkumů, ať evropských nebo zámořských, vyplývá, že rodiče ani pedagogové už nejsou středem zájmu, na jejich místo se dostávají kamarádi, hned po nich škola jako instituce, případně prostředí, kde se teenageři uplatňují jako zaměstnanci anebo jako součást party. Výzkumy se téměř shodují v zjištění, že vliv rodičů je důležitý u necelé třetiny dotázaných. Zdá se, že s touto skutečností hodně souvisí fakt, že dospívající mají ve svém životě nebývalou svobodu ve srovnání s předchozími generacemi vyrůstajícími koncem 20. století. Se svobodou se pojí spousta příležitostí k navazování kontaktů, dospívající jsou už od dětství zvyklí účastnit se častých oslav a párty, není výjimkou, že hodně času tráví bez ohledu na možná rizika v neformálních klubech a nočních podnicích. Přesto mnozí z nich (bez rozdílu pohlaví) vyjadřují svou touhu po nalezení silného vztahu. Možná je tato touha zesílená i nárůstem konfliktů, které korelují s nárůstem kontaktů v tzv. svobodných podmínkách. Průběh vztahů u dospívajících se podobá horské dráze, kromě uspokojení, že má o osobu mladistvého někdo „zájem“, bývají přátelské vztahy charakteristické řadou konfliktů a komplikací. Nedorozumění, ponižování, pomluvy, nebo dokonce šikana, to všechno jsou obvyklé a závažné skutečnosti, které nelze ponechat bez povšimnutí dospělých, kteří však často o takových problémech nemusejí nebo ani nechtějí vědět. Přátelství a mezilidské vztahy vůbec jsou náročné a komplikované v každém věku a vypořádat se s nimi vyžaduje občas obrovskou míru vynaloženého úsilí, trpělivosti, tolerance a taktu. To jsou vlastnosti, které teenageři zpravidla ještě nijak zvlášť neovládají, ale teprve se je postupně učí získat a zvládnout v praxi. Potřebují k tomu maličkost – bezpečné zázemí rodiny, školy a porozumění důvěryhodných dospělců. Dnešní generace -náctiletých vyrůstá v extrémně bezohledné době zaměřené na výkon a úspěch, teenageři jsou pod velkým tlakem a musí odolávat nepředstavitelnému náporu vjemů a informací. Přitom nemají dost prostoru ani příležitostí ke zvládnutí sebereflexe, mívají o sobě přehnaně dobré nebo naopak špatné mínění. Protože se často zřekli autority rodičů, přemíra samostatnosti a nedostatek důvěry k „dospělákům“ vede většinovou část populace teenagerů do extrémních poloh, z přemíry zážitků a kontaktů do pocitů hluboké osamělosti a ztráty integrity. Na jedné straně mladého člověka žene touha splynout s ostatními, tedy s těmi úspěšnými, žádoucími a atraktivními vrstevníky, na druhé straně je touto angažovaností unavený, rozčarovaný a nejistý sám sebou. Teenager, který se odlišuje, vždycky měl a v současné době o to víc má pocit, že nikam nepatří. Jak se jeho odlišnost jmenuje, není v obecné rovině vztahů ve třídě nebo skupině důležité. Někdo pochází ze skromnějších poměrů a liší se oblečením nebo vybaveností technologickými hračkami. Jiný má vadu řeči, akné, kulhá, je samotářský nebo neohrabaný, moc tlustý nebo hubený. Na první pohled vzbuzuje inspiraci pro ponižující přezdívku, zkrátka je zařaditelný mezi méněcenné nebo divné. Být tuctový je výhoda a prokazatelně dobrý kredit. Odlišovat se je ortel a stigma. Nemá-li mladistvý dobré zázemí, ať ve třídě, v rodině nebo v jiné sociální skupině, propadá pocitům beznaděje a depresím. Silnější jedinec může mít kvůli své odlišnosti naopak tendenci ukázat svému okolí, v čem je dobrý a vyvinout obrovské úsilí zasloužit si přízeň. Bohužel se tyto kompenzace mohou negativně projevit ve změněném chování – od agrese přes asociální jednání, hyper ctižádost, podlézání nebo jiné náhražky přátelských vztahů. Ani touha po moci a manipulaci není nic zvláštního, a stejně jako jmenované kompenzace skrývá velké nebezpečí, že budou formovat „utlačovaného“ až do dospělosti. Deformace ve vývinu takové osobnosti mohou přetrvávat celý život. Rodiče, vychovatelé i profesionální pedagogové si kladou otázky, jak pomoci dítěti, které se, např. kvůli zrakové vadě, ocitlo v situaci „vyloučeného“ ve třídě běžné školy. Dítě v integraci má v ideálním případě správné kompenzační pomůcky, podporu asistenta i sympatie třídního učitele. Podmínky ke studiu na běžné škole jsou ze strany odpovědných osob splněny. Ale stane se, že vztahy s ostatními studenty nefungují, jako by dítě s postižením nemělo ostatním co nabídnout. Je odlišné, pro kolektiv nezajímavé. Asistent i třídní učitel se snaží povzbudit třídu k navázání dobré komunikace se slabozrakým nebo nevidomým spolužákem, ale prostě se to nedaří. Dítě své potřeby přátelských vztahů buď neuspokojuje, nebo má v lepším případě možnost mít vztahy mimo školu, v zájmových skupinách, v sousedství nebo v širší rodině. V horším případě odpadají sympatie třídního učitele, kterému žák s postižením byl prostě vnucen. Asistent funguje nedostatečně, student je nesamostatný, samotářský a chybí mu sebedůvěra. Stává se objektem negativního zájmu spolužáků, kteří mu z nějakých příčin potřebují ubližovat, ať psychicky nebo fyzicky. I šikana může být nenápadná, takřka lidumilná. Dospělí si často nevšimnou, co skutečně teenager prožívá, a pokud ano, nejčastěji se zaštiťují kouzelným rčením „inu, prochází pubertou“. Je-li teenager vyloučen z kolektivu svých vrstevníků, nemá tušení, jak se správně zachovat, jak čelit nátlaku nebo provokativnímu nezájmu, jak získat jistotu, že ho má někdo rád. Neví, co dělat, aby byl přijat „do party“. Už na základní škole se některé děti cítí ve srovnání s populárními spolužáky odstrčené, méněcenné. Postupem času, hlavně kvůli přechodu na střední školu, se vyvíjejí a rozrůstají záliby a zájmy, což automaticky vede ke změně okruhu nejbližších kamarádů. Některá přátelství prostě nepřežijí a odmítnutí není v této věkové kategorii ničím výjimečným. Ti, kdo na základní škole pociťovali svou odlišnost a „nepopularitu“, přicházejí zpravidla i o těch pár kamarádů, které před odchodem do jiné školy měli. Jejich situace se změnou školy nelepší, spíše naopak. Teenager v novém prostředí strádá a neví si rady, tím spíš, pokud měl podobné potíže už dříve. Ačkoliv dospělí nejsou hodni jeho důvěry, ačkoliv se chce za každou cenu osamostatnit, zbývá zpravidla jen rodina nebo jiný blízký dospělý, který může pomoci. Mladému (a nejen jemu) člověku, který je zraněný a zklamaný životem, vždycky prospěje, když mu někdo naslouchá, ptá se na příčinu problémů, vyjádří svou účast a pochopení. Konkrétně by se pomoc měla projevit i v praktických rovinách. V situaci, kdy je mladistvý přesvědčen, že o něho nikdo nestojí a nikdo ho nemá rád, je příležitost upozornit na lidi, které má kolem sebe, kteří ho mají rádi a chtějí s ním být. Může to být kdokoliv z rodiny, ale také přátelé z bývalé školy, ze sousedství nebo z různých setkání, kde se i „odlišný“ může cítit dobře. Svou roli sehrají nejen minulé pozitivní zkušenosti, ale třeba i nové prostředí. Vysedávat doma, pouze v bezpečí svého pokoje a relativního bezpečí přátel na sociálních sítích, není řešení ani pro zdravé a bezproblémové jedince. Dospělí by měli odpovědně spolupracovat tam, kde se mladistvý neorientuje, pomoci vyhledat mu nebo doporučit kluby, zájmové skupiny, kroužky, kde se -náctiletý i s handicapem může cítit dobře, kde nabude sebejistotu a pochopí, v čem je jeho cena. Není důležité, jestli je skupina zaměřena na sport, kulturu, turistiku nebo chov domácích zvířat. Důležité je prostředí, které vyhovuje zájmům a zaměření adolescenta, poskytne mu prostor pro jeho jedinečnost a dá mu šanci stát se součástí kolektivu. Není ani na škodu, když se jeho vrstevníci stanou vítanými hosty v rodině, kde jejich „odlišný kamarád“ žije. Ve spolupráci s rodiči lze uspořádat třeba filmový večer s komentovanými filmy, bezbariérový piknik, autorské čtení smsek, společné vaření na téma Vynech těstoviny, přehlídku nemožných outfitů a jiné akce, které dodají radost a setřou fyzický rozdíl mezi účastníky. Existuje mnoho případů hlubokých přátelství navázaných v období mezi 12-20 roky věku. Vznikla třeba díky účasti na událostech, které se nedějí výhradně v kolektivu zdravých a úspěšných studentů, ale naopak, když např. student se zrakovou vadou vyzval vidícího spolužáka k trasování na Běhu pro Světlušku, pozval někoho mezi nevidomé na Mezinárodní dámu nebo jiné zajímavé akce. Mnozí z nás, kteří mají problémy s viděním a orientací, získali své přátele právě tehdy, kdy jim projevili ochotu sdílet s nimi své specifické aktivity a neobvyklé zážitky, třeba na letních táborech nebo zážitkových pobytech, kde spolu vidící i nevidomí prožívají stoprocentně naživo několik dní. pokračování Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Fotbalová hvězda ambasadorem OrCam Technologies Fotbalová hvězda stane v čele celosvětového projektu zaměřeného na zrakově postižené. Společnost OrCam Technologies, lídr na poli inovací založených na využití umělé inteligence (AI), oznámila partnerství s fotbalovou hvězdou Lionelem Messim z Barcelony. Jako ambasador OrCam Technologies se Argentinec bude zasazovat za širší zpřístupnění průlomových technologií využívajících AI lidem se zrakovým postižením. Izraelský výrobce asistenčního zařízení OrCam MyEye si od tohoto partnerství slibuje zvýšení povědomí veřejnosti o výzvách, kterým zrakově postižení po celém světě čelí. OrCam v rámci tohoto projektu pořádá setkání fotbalové superstar s desítkami zrakově postižených z celého světa. Splní si sen setkat se s fotbalovou ikonou tváří v tvář a zároveň od Messiho obdrží revoluční asistenční zařízení OrCam MyEye, jež zvýší jejich samostatnost v každodenním životě. Každý rok takto Messi daruje přístroje OrCam MyEye zrakově postiženým lidem s inspirujícím příběhem a s některými z nich se osobně setká. Tito vybraní účastníci projektu se stanou členy „OrCam týmu snů“ vedeného Messim. První z řady setkání proběhlo ještě před propuknutím pandemie nového koronaviru a pro Lionela Messiho představovalo silný zážitek: „Bylo to velmi emotivní. Okamžik, kdy jsem stál tváří v tvář každému z této skupiny z celého světa, jsem vnímal jako skutečně magický a inspirující. Když jsem pozoroval členy našeho ‚týmu snů‘, jak se seznamují s OrCam MyEye, bylo mi jasné, že všem toto zařízení změní život. Je mi ctí být ambasadorem OrCam a moci přispět k tomu, aby se tolika lidem žilo lépe.“ Celosvětově slepotou nebo různým stupněm zrakového postižení trpí přibližně 300 milionů lidí. OrCam MyEye pomáhá k tomu, aby se výrazně zlepšila kvalita jejich života. Účastníci projektu byli vybráni z různých zemí a trpí buď ztrátou zraku, nebo různým stupněm zrakového postižení. Setkání s fotbalovou hvězdou stejně jako darování přístroje pro ně bylo naprostým překvapením. „Pro mě i pro OrCam jde o vzrušující okamžik. Příběh společnosti OrCam je především příběhem lidí, kteří ve svém životě zápasí se skutečnými problémy a výzvami. Naše zařízení uživatelům výrazně pomáhá při každodenních činnostech, poskytuje jim nezávislost a ulehčuje integraci do společnosti, zejména v pracovním prostředí a vzdělávání. Díky tomu mohou svůj potenciál využít naplno,“ vysvětluje spoluzakladatel a Co-CEO společnosti OrCam prof. Amnon Shashua. „Jsme přesvědčeni, že spolupráce s Messim, který je ztělesněním rozvíjení potenciálu člověka a zároveň osobností obdivovanou po celém světě, nám umožní oslovit miliony potřebných lidí.“ O stejném zařízení se mj. zmiňuje i článek na konci této rubriky, kde je hodnotí česká nevidomá pěvkyně Ráchel Skleničková – pozn. red. KR # Biologie se setkává s technologií Před několika týdny se pozornost celého technologického světa opět obrátila na Elona Muska a jeho projekt Neuralink. Zatímco svět oblétávaly záběry prasat, které mají v lebce zabudované malé zařízení identifikující elektrické signály z mozku, v Austrálii se chystají klinické testy bionických očí. Programu Monash University se podařilo do mozků ovcí vpravit malý čip, který má pomocí kamery vrátit zrak nevidomým. Monash University v australském městě Melbourne je nejprestižnější univerzitou v zemi a velmi zvučné jméno má také v celosvětovém měřítku. Jeden z nejnovějších důkazů tohoto statusu nyní přichází ve formě zařízení implantovaného přímo do mozku s cílem svému nositeli obnovit schopnost vidět. Tým na projektu pracuje už více než deset let a následujícím krokem by měly být klinické testy s lidskými subjekty. Zařízení ve formě malých destiček o 43 mikroelektrodách už za sebou mají celkem 2700 hodin testování na trojici ovcí. Jedná se přitom o jeden z prvních dlouhodobých experimentů v takovém rozsahu, a jak vysvětluje publikovaná studie, u zvířat nebyly zjištěny žádné negativní efekty. Celé technické řešení bionického zraku pojmenované Gennaris má za cíl dodávat data jako vzruchy přímo do vizuálního kontextu mozku. Lidské oči slouží jako zprostředkovatelé světelných informací, které mozek interpretuje jako vidění. V bližším popisu to znamená, že dopadající světlo v nich vyvolává komplexní chemické reakce, které jsou ultimátně převáděny na elektrické potenciály. Ty pak optický nerv přenáší do zrakových center mozku, kde jsou zpracovány jako vizuální informace. Ačkoliv má člověk ve skutečnosti mnohem větší počet smyslů než standardně zmiňovaných pět, zrak je stále jedním z nejdůležitějších. Jeho ztráta nebo výrazné poškození tak má naprosto zásadní vliv na život, zvlášť v dnešním světě plném vizuálních médií. Podle dostupných dat Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí velice špatným zrakem asi 246 milionů lidí, slepotou pak globálně až 39 milionů lidí. Sice existují případy, kdy lidé mají správně fungující oči, a přesto říkají, že nevidí, jedná se však o velice malé procento populace s problémy se zrakem. Ve většině případů jsou na vině zhoršeného vidění a slepoty chyby či poruchy přímo v oku, ať už vycházející z genů, nemocí nebo mechanického poškození. Stejně tak řešení těchto poruch bývají mechanická (brýle a operace) nebo chemická (medikace). Značná část případů je i neléčitelná. Bionická vize Řešení vyvíjené na australské univerzitě má, alespoň z technologického hlediska, potenciál pomoci naprosté většině z těchto případů. Zrak totiž zcela nahrazuje od momentu, kdy paprsky světla dopadají na rohovku, až do bodu, kdy elektrický vzruch doráží do zrakových center v mozku. Zařízení Gennaris získává vizuální informace z kamery zabudované do brýlí. Pomocí vlastní procesorové jednotky je následně zpracovává do formy elektrických impulzů a bezdrátově je odesílá do destiček implantovaných v mozku. Ty prostřednictvím desítek elektrod tenčích než lidský vlas stimulují příslušnou část mozku, který se signály postupně naučí interpretovat jako zraková data. Podobně jako v případě Neuralinku se také zde z velké části pracuje s technologiemi známými z chytrých telefonů, jen jsou používány pro velice specifický případ. O zpracování dat z kamer se tak stará malý čip opatřený speciálně navrženým softwarem. Ve výsledku se pak skutečně jedná o bionickou vizi, kombinující biologii s technologií. Současná podoba Gennaris má ale stále daleko k postavám z Ghost in the Shell nebo Cyberpunku, takže budoucím nositelům prozatím nenabídne zrak odpovídající zdravému člověku. „Náš design generuje vizuální schéma podle kombinací až 172 bodů světla (fosfénů), což nositeli poskytne informace pro orientaci ve vnitřních i venkovních prostorách a umožní rozeznávat přítomnost lidí a objektů kolem něj,“ vysvětluje profesor z Monash University Arthur Lowery. Už dříve se objevilo několik dalších pokusů o navrácení vizuálních vjemů nevidomým, většina řešení se ale soustředí specificky na lidi s pigmentovou retinitidou, genetickou poruchou způsobující postupnou ztrátu funkce sítnice. Gennaris by oproti tomu byl aplikovatelný v mnohem širším záběru a podle výzkumného týmu by do budoucna mohl s malými modifikacemi fungovat i jinde. Elektrickou stimulací mozku k léčbě deprese „V případě úspěchu se tým z MVG (Monash Vision Group) zaměří na vytvoření komerční firmy navracející zrak lidem s neléčitelnou slepotou a pohyblivost rukou lidem paralyzovaným kvadruplegií,“ říká Dr. Philip Lewis, který na projektu pracuje. Dr. Yan Wong z biomedicínského institutu Monash Univerzity pak dodává, že se chystá i další rozšíření aplikace vyvíjených řešení: „Komercializace technologie pro bionickou vizi dobře zapadá do našich plánů zkoumat možné použití mimo zrak a poranění míchy. Kandidáty jsou například zmírnění epilepsie a deprese, protézy ovládané mozkem a obnova jiných důležitých smyslů.“ Momentálně ovšem univerzita hledá investory, kteří by jí pomohli financovat klinické testy bionického zraku. Ty ověří, jestli zařízení správně funguje, zda ho mohou lidé dlouhodobě používat, a v neposlední řadě také reakce od pacientů bez kompletní ztráty zraku. Jednalo by se přitom o první řešení tohoto typu. Podobnou aplikaci jako Gennaris slibuje také Muskův Neuralink, jehož ambice zároveň sahají mnohem dále, ultimátně až po radikálně futuristickou komunikaci člověka s umělými inteligencemi. Tato technologie je ale na úplném začátku, kdy nedokáže o mnoho více než detekovat elektrické signály v mozku. Méně vědecko-fantastické plány naproti tomu proveditelné jsou a je jen otázka, do jaké míry sofistikovanosti je vědci dokážou dovést. Projekt Monash University má ve srovnání s Muskovým startupem mnohonásobně menší prostředky, v současnosti je ale díky delšímu výzkumu blíže funkčnímu produktu. Zdaleka se přitom nejedná o jediné příklady v dané oblasti. Před několika měsíci například univerzita Baylor College of Medicine v americkém Houstonu publikovala vědeckou práci popisující něco podobného jako Gennaris. Zařízení využívající mikroelektrody pro přímou stimulaci různých mozkových center se vyvíjejí také na mnoha dalších pracovištích. Už na konci roku 2018 se objevil první výzkum spojující elektrickou stimulaci laterální orbitofrontální kůry mozku se zmírněním symptomů deprese. Tomáš Chlebek Zdroj: czechcrunch.cz # ZDRAVÍ: Co víme o syndromu Charlese Bonneta? Kdo byl Charles Bonnet? Švýcarský filozof a přírodovědec, který žil v letech 1720 až 1793 a zabýval se hlavně rozmnožováním rostlin. I pro nás je však zajímavou osobností, protože v roce 1760 popsal velmi zvláštní stav. Dlouhodobě pozoroval svého dědečka, který kvůli pokročilému šedému zákalu téměř oslepl. Občas trpěl halucinacemi, při kterých se mu zjevovaly obrazy složitých tvarů a barev, obrazy lidí, zvířat, stromů i neživých předmětů. Jak takové halucinace konkrétně vypadají? Pětasedmdesátiletý pacient s pokročilou makulární degenerací vypověděl třeba toto: „…Viděl jsem shluk malých lidí. Stále něco dělali, cosi stavěli, řídili automobily a mluvili spolu, což jsem ale neslyšel. Přestože jsem si nebyl jist, zda jde o reálné osoby, občas jsem klamu podlehl a začal na ně mluvit, ať jdou pryč. Když jsem několikrát rychle zamrkal, zmizeli…“ Jinou výpověď poskytl třicetiletý pacient s pokročilou formou diabetické retinopatie: „…Vešel jsem do ložnice a uviděl starý pohřební kočár. Stál na koberci před postelí. Malý vousatý kočí s cylindrem na hlavě vzal do ruky otěže a díval se na mě. Barvy, tvary i obrysy byly mnohem jasnější než ty, které jsem si už zvykl vidět. O den později jsem v koupelně viděl létající rotující pomeranč. Zavřel jsem oči a říkal si, že to, co vidím, tam prostě nemůže být. Když jsem oči otevřel, nic tam nebylo…“ Co je na těchto vidinách zajímavé? Předměty i lidé bývají menší než obvykle, nevydávají žádné zvuky ani zápach a nelze se jich dotknout. Vjemy zkrátka nepřecházejí do jiných smyslů. Jaké je tedy vysvětlení? Do našich očí prochází přes duhovku a zornici světlo, sítnice ho zpracovává a převádí do elektrických signálů. Ty následně rozpoznává mozek jako obraz s barvami a tvary. Je-li ale poškozeno zrakové vnímání, poškodí se i signály, které ze sítnice vycházejí. Ale i takové náš mozek přijímá a převádí do obrazů. Někdy se tak prázdno vyplní jen barvami, jindy tvary, a pokud je člověk kreativní, i předměty, lidmi apod. Vědci tento stav pojmenovali syndrom Charlese Bonneta. Setkat se lze i s názvem „Halucinace způsobené vizuálním uvolňováním“. U různých osob mohou trvat různě dlouho, od několika sekund po většinu dne. Někteří je prožívají několik dnů, jiní mnoho let. Údaje o výskytu syndromu se různí. V Evropě jím trpí okolo 20 %, v Austrálii 17 % a v Asii 10 % osob se značnou ztrátou zraku, více jsou postiženi senioři nad 65 let. Ale pro stanovení přesného procenta by pacienti museli výskyt poruchy hlásit. Ti však o příznacích hovořit nechtějí, z obavy, že budou považováni za duševně nemocné. Většina lidí se k halucinacím staví lhostejně, ty ale přesto mohou zasahovat do jejich každodenních životů. Někdy pomůže vidinu přerušit zavření očí nebo několikeré mrknutí. Účinná a cílená léčba syndromu zatím neexistuje. Prvním krokem lékaře by mělo být ujištění, že pacient je duševně zdráv. Tato znalost je často tou nejlepší terapií. Případ od případu lze zvážit i další možnosti léčby. Antonín Vraný Zdroj: zdrava-rodina.cz, cybermagic.cz, sk.wikipedia.org # Prevencí gingivitidy a parodontitidy je pečlivá ústní hygiena Krvácení dásní se může objevit při vyplachování úst, čištění zubů i během konzumace jablka. Není nikdy dobrým znamením. Zpravidla jde nejprve o zánět dásní, gingivitidu, nejčastější onemocnění ústní dutiny. Je jí ohroženo až 80 procent Čechů. Pokud je dlouhodobě ignorována, může vyústit v parodontitidu, která předchází úplné ztrátě chrupu. Gingivitida obvykle nebolí. Bezpečně ji poznáte podle nepříjemného zápachu z úst a rudých, zanícených a otékajících dásní, které se snadno poraní. V pokročilejším stádiu dásně ustupují a dochází k odhalování zubních krčků. Zánět souvisí především s nepravidelnou a zanedbávanou ústní hygienou. Svou roli mohou hrát ale také dědičnost, kouření nebo stres. K rizikovým skupinám patří starší osoby, diabetici, pacienti užívající kortikoidy a ženy těhotné a užívající hormonální antikoncepci. Parodontitida nebo též parodontóza je proces, kdy bakteriální zánět postupně napadá podpůrné tkáně a závěsné aparáty zubů, paradonty. Trpí jí hlavně lidé středního a vyššího věku, kuřáci onemocní až sedmkrát častěji. V počátečních fázích se projevuje obdobně jako gingivitida, tedy ustupováním dásní, jejich častým krvácením a zápachem z úst. Později dochází k destrukci vaziva přiléhajícího k zubu a k rozpadu kostěného zubního lůžka. Zub se postupně uvolňuje, viklá a vypadává. Jedinou účinnou prevencí je pečlivá a pravidelná ústní hygiena. Zuby si čistěte alespoň dvakrát denně měkkým kartáčkem. Mechanické čištění rozhodně nepřerušujte ani během krvácení z dásní. Zánět dásní by se v takovém případě jen zhoršoval. Zlepšení stavu docílíte naopak pečlivým čištěním zubů i mezizubních prostorů. Stomatologové doporučují kromě klasických měkkých kartáčků používat také kartáčky jednosvazkové. Jsou určeny pro intenzivní čištění zubních krčků, hranice mezi zuby a dásněmi, k dočištění hůře dostupných míst zadních ploch stoliček i prostorů mezi rovnátky, můstky a implantáty. Krouživým pohybem jím lze detailně čistit i jednotlivé zuby. K čištění mezizubních prostorů jsou určeny mezizubní kartáčky a nitě. Při jejich používání zpravidla také dochází ke krvácení z dásní. Typicky se tak děje během prvního týdne čištění zanícené mezizubní tkáně. Obvykle jde však o proces hojení, zhruba po sedmi dnech by krvácení mělo samovolně ustat a při dlouhodobém čištění mezizubních prostorů zcela vymizet. Bránit přechodu parodontitidy do závažnějších stádií je možné pouze v počátku onemocnění. Později je už regenerace poškozené tkáně obtížná až nemožná. Minimálně jednou ročně proto navštivte svého stomatologa pro zakoupení vhodných pomůcek a nácvik techniky čištění i ordinaci dentální hygieny. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, dentalcarecb.cz *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 20, říjen 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.