Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 23 Prosinec 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM - Nápady a nenápady kolem NEJ
Pozornost pro vás
STALO SE: Oslava SVVP? Omluva a tisková oprava
Poděkování nejlepším za Bílou pastelku
Osvobození od EET pro nevidomé a hluchoslepé
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně
Orlová-Havířov – Rekondiční pobyt Luhačovice
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Petr Adamec
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Třebíč a Příbram
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 12 2017
Máte chuť studovat na VŠ? UHK zajistí podporu při studiu
Nad zlato – Hlava rodiny nebo oběť?
ZDRAVÍ: Nepodceňujte preventivní lékařské prohlídky
Objevování chytré houby připomíná příběh celebrity
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Memoriál Luboše Slavíka

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Petr Adamec

Petr Adamec je fešák a doprovází ho též fešný vodicí pes Amigo. Takové dvojice si snadno všimnete, i když nemáte zrovna sokolí oko. K tomu všemu je Petr sympatický, protože skromný i navzdory svému vzdělání a bystrým úsudkům. Rádi se s ním seznámíme trochu blíž.
„Zrak mi odcházel ještě v předškolním věku. Na základní škole v Brně Pisárkách už jsem byl definitivně zařazen mezi nevidomé spolužáky. To jsem měl ještě malý zbytek zraku, ale to brzy skončilo. Dnes je mi 34 let a rozeznám sotva světlo od tmy.“
Čemu jste se jako dítě věnoval a čím jste chtěl být?“
„Dá se říct, že jsem poměrně záhy přilnul k předmětům, kde jsme se učili jazyky. Rád jsem i četl, a tak jsem chtěl číst i v jiných jazycích než v češtině. Při základní škole sice fungovalo Speciálně pedagogické centrum, ale já si na nějakou konkrétní radu od nich nepamatuji. Šel jsem na běžné gymnázium, kde nás v té době bylo ale více nevidomých či slabozrakých. Tam jsem se hodně otrkal, kolektiv ve třídě nebyl nic moc, takže bylo na každém, jak a co si ve škole zařídí a vyřídí. Kantoři možná ani žádnou průpravu neabsolvovali, a tak to bylo vyloženě na individuálních schopnostech jedince, jak a co se bude učit. Já mám tak trochu problém s navazováním kontaktů, a tak tohle byla pro mne opravdu škola života.“
Kdo nebo co vám pomohlo přes všechna studijní úskalí? Přátelé nebo technologie?
„Na gymnáziu jsem neměl opravdické přátele z řad vidících spolužáků, ani asistenta. Používal jsem tehdy Euréku a Pichtův psací stroj. Písemky z humanitních předmětů jsme psali na Eurece a poté vytiskli do černotisku, ale matematiku či fyziku jsme psali na „Pichťáku“ a profesorům jsme pak po hodině četli vše, co jsme si zapsali, tedy přesný postup, nejen výsledek, aby to mohli poté vyhodnotit a oznámkovat jako ostatním.“
Kdo vám na střední škole radil s výběrem oboru? Pokud vím, studoval jste dvě vysoké školy najednou. Jak k tomu došlo?
„Na gymnázium občas někdo přišel z tehdejšího SPC zeptat se, jak se nám daří. Nemělo to ale žádný praktický význam. Já jsem si prohluboval znalosti z historie a z angličtiny, jak to maximálně bylo možné. Chtěl jsem studovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, dvou oborové studium – anglický jazyk a historie. Na historii jsem byl přijat, na angličtinu se to nezdařilo. Tak jsem se příští rok přihlásil na Pedagogickou fakultu, obor angličtina. No a přitom jsem na filozofii studoval historii. Dalo se to, protože jsem mohl skloubit oba rozvrhy. A ještě musím připomenout, že už na konci střední školy mě kontaktovali ze Střediska Teiresiás pro studenty se specifickými potřebami. Chtěli vědět, co budu studovat, co k tomu potřebuji. Také mě pozvali i na přípravný kurz k tzv. Testům studijních předpokladů, které jsou na Masarykově univerzitě součástí většiny přijímacích zkoušek. To bylo fajn, nepřipadal jsem si tak bezprizorný jako na střední škole. V Teiresiás mi hodně pomohli hlavně ze začátku. Je pravda, že se mi to zdvojené studium trochu protáhlo, ale nakonec jsem absolvoval historii jako bakalář a angličtinu jako magistr, takže se po stránce vzdělání cítím docela spokojený.“
Když jste ukončil základní školu, přišel jste nejspíš o spoustu kamarádů, které jste tam měl. Na gymnáziu jste se s nikým nesblížil. Bylo to na vysoké ještě složitější?
„Na rozdíl od některých mých nevidomých kamarádů, kteří se právě na vysoké nedokázali s nikým z vidomých studentů více sblížit, já musím naštěstí říct, že u mě to bylo naopak. Potkal jsem tu dost kamarádů, na které jsem se mohl spolehnout a se kterými jsme se potkávali i mimo školu, nejen v hospodě, ale třeba i na víkendových pobytech. Jsem s nimi v kontaktu doposud. Možná tady určitou roli sehrál můj první pes Link, se psem to je snadnější,“ upřesňuje Petr techniku seznamování.
„Hned po vstupu na vysokou jsem se totiž začal zajímat o možnost pořídit si vodicího psa, abych byl v pohybu na ulici samostatnější a rychlejší. Díky jedné nevidomé spolužačce z vysoké, která měla také vodicího psa, jsem začal po čase docházet do spolku Vodicí pes při brněnské Škole vodicích psů Milana Dvořáka. Aktivity se psy mě totiž hodně baví a cítím se tu jako doma.“
Petře, vy působíte jako naprosto samostatný člověk. Prožil jste střední i vysokou školu v integraci, naučil jste se samostatně pohybovat pouze se psí pomocí. Ale řekněte – kdo vás naučil ukrojit si chleba nebo běžné domácí práce?
Petr Adamec se pobaveně směje: „Tak to se musím přiznat, tady mám velké mezery. Když jsem šel do základní školy, přestěhovali jsme se s rodiči z Bratislavy do Brna, abych nemusel žít na internátě. A naši dosud neprojevili ani trochu pochopení, když se chci naučit něco vařit nebo opravit. Chodil jsem do TyfloCentra na kurz samostatnosti, ale v praxi je to neuskutečnitelné, dokud bydlím s našima. Tedy samozřejmě něco lehkého si uvařit dokážu, ale mám na to málo příležitostí. Dost přemýšlím, jak tohle změnit,“ říká Petr přesvědčivě.
Hodně vás zajímá historie, hloubáte i v oboru historie slepeckého vzdělávání. Myslíte si, že byste tady mohl najít uplatnění?
„Mám dobrý kontakt s brněnským technickým muzeem, kde je rozsáhlá sbírka reálií i dokumentů o slepeckém hnutí u nás i ve světě. Jen nejsou bohužel finanční prostředky, aby se zde uživili dva nevidomí pracovníci, což je velká škoda. Nevidomí by si zasloužili mít ještě lepší a věhlasnější muzejní prezentaci, což by vyžadovalo více profesionálů.“
Jak si vlastně absolvent dvou vysokých škol hledá v Brně práci?
„Asi jako každý jiný. Rozeslal jsem spoustu životopisů s nabídkou, hlavně překlady. Skoro nikdo neodpověděl, to je dnes bohužel dost běžné. Přesto se mi podařilo hned po ukončení školy asi za měsíc intenzivního hledání najít práci – překlad jedné publikace z angličtiny do češtiny, jednalo se o práci z domova. Jenže z prodloužení smlouvy sešlo, protože některé věci kolem toho nebyly úplně košer. Je zajímavé, že někteří lidé spekulují, jak daleko je postižený pracovník ochoten jít, aby si někdo jiný namastil kapsu z jeho práce.
Díky jedné dobrovolnici z výše zmíněného spolku Vodicí pes jsem se dověděl o personální agentuře (kde tato dobrovolnice pracovala), která uvažovala o tom, že by zaměstnala nějaké nevidomé. Využil jsem té možnosti, šel jsem na pohovor, oni měli pořád zájem a já nastoupil. Pracuju na notebooku s bezplatným odečítacím softwarem NVDA, takže v tomto ohledu do mě zaměstnavatel nemusel investovat ani o korunu víc než do běžného zaměstnance. Nejdřív jsem dělal jen administrativu, zadával jsem údaje z životopisů dle různých kritérií do databáze firmy, což jsem dělal víc než dva roky. Později jsem komunikoval převážně s IT profesionály; buď přes sociální sítě toho člověka virtuálně dovedu až k zaměstnavateli nebo naopak vyhledávám určitý typ počítačových profesionálů podle poptávky zaměstnavatelů. Poslední dobou navíc s těmito „ajťáky“ dělám i první kolo pohovoru či se občas s nimi účastním pohovoru i přímo u daného zaměstnavatele. Je to někdy dost náročné, ale docela mě to baví.
Nepříjemné je to, že vlastně pracuji v takové té otevřené místnosti (open space), kde má každý pouze ničím neohraničený stůl a židli. Naštěstí já mám nyní místo na kraji té místnosti, ne uprostřed, takže je to přece jen trochu lepší s ohledem na orientaci.“
Může v takovém prostředí nevidomý pracovník navázat nějaké vztahy s kolegy?
„Ale ano, našel jsem zde dost správných lidí, s některými se také dodnes potkáváme, i když ve firmě třeba dávno nepracují. Nepříjemné je, že v takové firmě, jako je ta naše, je velká fluktuace. Hodně záleží na stoprocentním výkonu, kdo ho nemá, odchází. Bývám z toho docela smutný,“ upřímně si povzdechl Petr Adamec.
Říkal jste, že se musíte hodně snažit, abyste svou práci zvládl. Co to znamená?
„Máme sice nastavenu pracovní dobu, ale pravda je, že jsme hodnoceni za úkol. Když ho nesplníte, je to váš problém, nikoho nezajímá, jestli máte handicap nebo ne. Tohle jsem si se zaměstnavatelem musel vyjasnit už na začátku. Od doby, co jsem spolupracoval s Teiresiás, vím, že s hlasovým výstupem jsem jednou tak pomalejší než vidomý student nebo pracovník. Takže sice není na pracovišti diskriminace, ale sama okolnost, že jsem pomalejší, do určité míry diskriminující je. To se samozřejmě odráží i na platovém hodnocení mé práce.“
Jste zaměstnán na dohodu nebo na dobu určitou?
„Prošel jsem všemi fázemi. Nejprve na dohodu, pak na dobu určitou. Oboustranně jsme si tak se zaměstnavatelem ověřili, jestli budu dobrý v tom, co dělám. A vyšlo to, takže teď jsem tam pátým rokem a už nějaký čas mám smlouvu na dobu neurčitou. To je docela výhra.“
Využil byste třeba nějakých nabídek na Úřadu práce nebo pomoc nějakého kouče, kdybyste hledal jiné zaměstnání?
„Tak to nevím, zatím jsem to nepotřeboval. Připadá mi ale podivné, že mnohé firmy nevědí, že nevidomý může pracovat s počítačem. Když se podívám na inzeráty firem, které nabízejí práci handicapovaným, skoro nikdy se zde nevyskytuje poptávka po nevidomých, spíš je zájem o vozíčkáře nebo jinak postižené. Asi by to chtělo nějakou osvětu, případně toho nevidomého někam doporučit nebo to s ním u budoucího zaměstnavatele projednat. Tím myslím i to, jak by mělo vypadat třeba pracoviště nebo technologie, které by zaměstnanec potřeboval.“
Ve vašem současném zaměstnání vůbec nevyužíváte svého vzdělání v oboru cizí jazyky a historie. Nemáte pocit, že by tu vaši práci zvládl člověk i s nižším vzděláním a menším talentem?
„Pravda je, že svou kvalifikaci nevyužiji. Ovšem když mě přijímali, bylo pro mě plus, že mám vysokou školu.
V budoucnu bych se opravdu rád věnoval historii nebo možná i výuce angličtiny. Nevím ale, kdy se rozhodnu pro nějakou změnu, i když bych rád šel jinam dřív, než vyhořím. Proti tomu mi zatím pomáhá turistika, výlety s mým psem a četba. Jak dlouho to budu takhle zvládat, to zatím nevím, nicméně budoucnosti se nijak neděsím,“ optimisticky končí náš rozhovor Petr Adamec.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 23 Prosinec 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Nápady a nenápady kolem NEJ
Pozornost pro vás
STALO SE
Oslava SVVP? Omluva a tisková oprava
Poděkování nejlepším za Bílou pastelku
Osvobození od EET pro nevidomé a hluchoslepé
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
Orlová-Havířov – Rekondiční pobyt Luhačovice
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 12/2017
Máte chuť studovat na VŠ? UHK zajistí podporu při studiu
Nad zlato – Hlava rodiny nebo oběť?
ZDRAVÍ
Nepodceňujte preventivní lékařské prohlídky
Objevování chytré houby připomíná příběh celebrity
SPORT
Černobílé problémy
Memoriál Luboše Slavíka

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.