Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 19 září 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Nebýt si příliš jistý
SONS a Bílá pastelka? Nesbíráme na ryby, sbíráme na udice
STALO SE: Soud: Třeboň diskriminovala nevidomého
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel - Petra Bezáková
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Kyjov
SENIOŘI 2.0
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 10/2017
Nad zlato – Když nevíte kudy kam
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Prostor pro propagaci chráněných dílen
Odsouzeni k chudobě?
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Příjemně prožitý den
Sprinteři o mistrovské tituly

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel - Petra Bezáková

Petra Bezáková je přátelská duše, která je zajímavá i tím, že jako nevidomá vlastní Choppera. Tomu jsem se podivila. Myslela jsem, že na Chopperu se jezdí. Nemusí to tak být pokaždé. Chopper je flat coated retriever, na kterém se nejezdí, ale za kterým se kráčí. A nejen, že je skvělý vodicí pes, ale navíc je to psí vychovatel, protože v rodině mají aktuálně ještě štěně v předvýchově. To aby jich nebylo doma málo.

Petro, tvoje srdečná a sdílná komunikace na tebe už zdáli prozrazuje, že jsi Moravanka každým coulem. Jsi také odjakživa Brňanka?
„Já se v Brně sice nenarodila, ale od šesti let zde žiju. Brno mám ráda, přirostlo mi k srdci, a tak je považuju za své.“

Narodila ses zdravá, žádná oční katastrofa nehrozila. Jenže dnes nevidíš. Jak se to stalo?
„Když jsem byla malá, něco se přihodilo s mým imunitním systémem. Prý nebyla velká naděje, že se z té podivné nemoci dostanu. Všichni, doktoři, rodina i můj dětský organizmus jsme to nakonec zvládli, ale moje oči přestaly postupně fungovat. Tak se řešilo, do jaké základní školy půjdu. Zakotvila jsem v brněnské základní škole pro děti se zrakovým postižením, tehdy to bylo na Veveří. Měla jsem ještě nějaké zbytky zraku, ale zařadili mě už od začátku do třídy s nevidomými dětmi, a tak jsem se hned učila Braillovo písmo a všechny praktické dovednosti, které jsem později potřebovala. Škole i svým rodičům jsem dodnes vděčná, že mě dovedli k samostatnosti v praktickém životě.

Jaké jsi měla sny a představy o svém budoucím povolání, když jsi ukončila základní školu?
„Nedá se říct, že bych měla vůbec jaké představy. V tu dobu se rozhodovalo, na jakou operaci ještě půjdu, aby se zachránil alespoň malý zbytek zraku. Tyhle zdravotní problémy, resp. různé zákroky a terapie, mě prakticky provázely celé mládí. Nakonec se ukázalo, že mi nikdo není schopen zrak navrátit, dokonce ani zlepšit ty zbytky, které jsem měla. Spíš naopak.
Celou základní školu jsem chodila na klavír a flétnu, rodiče měli představu, že bych se mohla hudbou živit. Já si ale nikdy nedovedla sama sebe představit, jak mnoho hodin denně týrám některý hudební nástroj a také sebe. Nejsem prostě typ hudebníka profesionála.“

Petro, je jasné, že s koncem základní školy jsi měla starosti se svým zdravím, ale přesto – byl někdo, kdo by se na škole věnoval tvému dalšímu vzdělání jako poradce?
„Opravdu si na někoho podobného nevzpomínám, ani učitelé nejevili žádný zájem nebo snahu pomáhat v této věci. Nicméně jsem já i rodiče chápala, že nějak musím pokračovat. Východiskem byla integrovaná Obchodní akademie v Brně Pisárkách, kde byli zdraví žáci spolu se zrakově postiženými půl na půl. Ta škola byla k tomu uzpůsobena, takže jsem tam měla poměrně dobrý start. Škola měla takovou koncepci, že se tam integrovali zdraví studenti mezi ty, kteří špatně viděli nebo neviděli vůbec.
Tohle studium bylo čtyřleté, ukončené maturitou. V posledním ročníku se nám věnovala psycholožka, která tu byla i v roli studijní poradkyně. Abych řekla pravdu – její postoj mě dost zklamal. Já už si v průběhu studia na střední škole vysnila, že dál půjdu studovat literaturu nebo psychologii. A ta psycholožka, nejen, že se o mé zájmy moc nestarala, ani mi nijak nepomohla, natož aby mě povzbuzovala. V podstatě jí to bylo jedno, kam půjdu a čím chci být. Aspoň takový jsem z ní tehdy měla pocit. Byla to zároveň moje profesorka psychologie, při maturitě mě zkoušela. Nechápu tedy ten nezájem.“

Mluvíme teď, Petro, o době zhruba před dvaceti lety. Už byly nějaké technologie, které by ti pomohly?
„Kdepak, tehdy nebyla žádná digitalizace, žádný převod textu do elektronické podoby. Dostala jsem se sice na Masarykovu univerzitu, na jednooborovou psychologii, ale od začátku jsem měla pocit, že vleču zabrzděný vagon. Hodně jsem narážela na rozpaky a nejistotu přednášejících, kteří mi nedovedli adekvátně vysvětlit třeba témata z neurověd nebo anatomie. Prostě jsme se neobešli bez vizualizace. Ani od kolektivu studentů jsem nezažila žádnou vstřícnost, cítila jsem se úplně mimo fakultní život. Sháněla jsem studijní materiály, chodila na konzultace, ale chyběla mi faktická pomoc vidících. Kdyby mi tehdy jediný člověk řekl – nevzdávej to, s trochou pomoci to zvládneš, určitě bych se dopracovala alespoň k bakalářským zkouškám. Nikdo takový ale nebyl a tak jsem to po necelých dvou letech vzdala. Dodnes je mi to líto.
Současná realita je úplně jiná. Existují střediska pro pomoc studentům se specifickými potřebami, v Brně je to např. Teiresiás, který funguje od r. 2003 a odvádí úžasnou práci. Díky těm všem změnám je nyní na vysokých školách mnohonásobně větší počet studentů s postižením, než dříve.“

Jsi zastánkyně názoru, že bez kvalitního vzdělání je šance na pracovní uplatnění pro zrakově postižené minimální?
„Určitě to tak je,“ přisvědčuje Petra. „Na druhou stranu začíná být viditelná nadprodukce postižených vysokoškolských studentů, kterých ale spousta v průběhu studia odpadá. Myslím, že se mnozí z nich právě víc než na sebe spoléhají na pomoc konkrétních studijních středisek a technologií. Jenže ono to chce také hodně osobní dřiny a cílevědomost. Vím, že touto nadprodukcí jsou zasaženy především vysoké pedagogické školy, a přesto – nevidomých vysokoškoláků pedagogů je mizivé množství. Může to ale být i tím, že po ukončení školy těžko hledají uplatnění, leda jako učitelé jazyků.“

Proč myslíš, že je tak málo nevidomých učitelů na školách pro děti s postižením zraku?
„Domnívám se, že tento úkaz je způsoben zejména tím, že na speciálních školách jsou děti, které mají nejen zrakový handicap, ale jsou navíc postižené různými lehkými či těžšími dysfunkcemi, hlavně poruchami chování a učení. Nebo je tu kombinace zrakově postižený vozíčkář po dětské mozkové obrně. Takhle dnes vypadají běžné třídy na základních školách pro zrakově postižené. A tady přichází ke slovu fyzické dispozice pedagoga, který musí mít doslova oči na stopkách, rychle reagovat a správně zasáhnout, kde je třeba. A to nevidomý učitel těžko zvládne. Přesto si myslím, že nevidomí absolventi pedagogických fakult, kteří by si chtěli učitelství vyzkoušet, by měli alespoň dostat šanci.“

Vím o tobě, že jsi zájem o psychologii nikdy neztratila. Kam se ubíraly tvé další kroky?
„Zaplatila jsem si v Praze kurz telefonické krizové intervence, což je taková základní terapeutická pomoc třeba na SOS linkách apod. Chodila jsem do kurzu spolu se zdravými a nebyl žádný problém. Problém nastal s uplatněním, protože na krizových linkách, a ty jsou především na psychiatrických odděleních, tuto službu zastávají tamější zdravotní sestry, a ty se nerady vzdávají možnosti si na linkách důvěry přivydělat. Jak moc je tato služba kvalitní, si netroufám posoudit. Ale kdo si chce udělat svůj vlastní názor, může si to ověřit,“ skepticky doporučuje Petra.
„Nicméně vycházím ze zkušeností několik let starých a je možné, že se situace už o něco zlepšila a taky mluvím o situaci přímo ve městě Brně. Vím ale o těchto linkách v jiných městech, kde krizoví terapeuti se zrakovým znevýhodněním pracují.“

Jsi člověk, který se v životě nenudí. Pohybuješ se mezi zdravými i zrakově postiženými, sdílíš s nimi své zájmy. Mezi tvoje nepopiratelné hobby patří i spolupráce s lidmi kolem Výcvikové školy Milana Dvořáka v Brně. Máš nějaké informace, že by vodicí pes byl příčinou, že někoho nepřijmou kvůli němu do práce?
„Tak s tímto problémem jsem se dosud nesetkala. Výjimku mohou představovat některá masérská pracoviště, kde vodicí pes není z hygienických důvodů vítán. Nicméně, myslím si, že tam, kde je dobrá vůle, dá se vyřešit i taková záležitost.“

Ty jsi, Petro, nějakou dobu sama pracovala jako masérka. Jak to začalo a skončilo?
„Před časem jsem se seznámila s lidmi z jedné neziskové organizace, kde bylo i chráněné pracoviště. Zpočátku jsem tam dělala sociálního pracovníka, což v praxi znamenalo poradenství a kontakt s lidmi, kteří měli nastoupit na chráněné pracoviště. Pak mě napadlo, že bych tam mohla zařídit i masáže, a tak jsem si udělala masérské kurzy. Všechno ale nefungovalo tak, jak jsem si představovala, a tak jsem z této neziskovky odešla. Zařídila jsem si živnostenský list a masírovala jsem jako soukromník. Asi jsem ale masírovala moc, najednou jsem pocítila něco jako vyhoření. Tak jsem tuto činnost přerušila a hledala další možnost uplatnění.“

Postupně se dostáváme ke tvé spolupráci se spolkem Vodicí pes, které je při brněnské výcvikové škole. Také jsi zapojena do projektu Chodící lidé, konkrétně v nadaci Sirius. Co tě tady zaujalo?
„Pro mě je naprosto přirozené, že se zabývám problematikou osob s handicapem. Pořádám semináře, osvětové akce a besedy třeba již pro školáčky na prvním stupni, přes zdravotnická zařízení, všemožné firmy, až po kluby seniorů. Chodíme mezi zdravou veřejnost a hovoříme o problematice soužití zdravých občanů s těmi, kteří mají nějaký zdravotní, konkrétně například zrakový handicap. Předvádíme pomůcky, poskytujeme informace třeba o výcviku vodicích psů, o tom, jak se chovat k lidem, kteří nevidí a jdou se psem. Někoho zaujme i možnost vyzkoušet si nějaké praktické věci s klapkami na očích.“

Omezuješ se pouze na Brno nebo jezdíš i jinam?
„Pokud jde o akce související se spolkem Vodicí pes, pracuji primárně v Brně. Pro nadaci Sirius a její projekt Chodící lidé pracuji tam, kde se zrovna pořádá nějaká prezentace nebo výstava, což může být kdekoliv v republice. Obě tyto činnosti vykonávám na Dohody o provedení práce, takže není zcela zaručen stálý a plynulý příjem. Jeden měsíc mám třeba práce nad hlavu a další měsíc je to slabší. Přesto jsem ráda, že mohu dělat i za peníze to, co mě baví.“

Máš nějaké zkušenosti s hledáním zaměstnání na Úřadu práce?
„Mám jen jednu zkušenost – když jsem se zajímala o práci v chráněném pracovišti, musela jsem se zaevidovat na Úřadu práce, abych mohla nastoupit. Jinak jsem o spolupráci s Úřadem neusilovala, pokud vím, nikdo z mých nevidomých známých tam neuspěl. Kromě toho, v Brně existuje i agentura Agapo, která pomáhá nezaměstnaným osobám s handicapem. Ale je to podobné jako třeba v TyfloCentrech. Nikdo tam aktivně nevidomým práci nehledá, ale pomohou formulovat životopis, učí, jak se prezentovat u potenciálního zaměstnavatele, ale konkrétně klientovi žádnou práci nenabízejí.“

Uvítala bys nějakou další možnost rekvalifikace?
Petra jednoznačně souhlasí! „Ano, aktuálně uvažuji o kurzu pracovníka v sociálních službách. Tyto kurzy existují, nejsou nijak specifikovány pro zdravé nebo zdravotně znevýhodněné. Trvají tři měsíce a po jejich absolvování dostaneš certifikát pracovníka v sociálních službách. Tady v Brně takové kurzy pořádá např. Diecézní Charita nebo firma Seduca. Stojí kolem 10 000 Kč, a tak stojí za zvážení oslovit Úřad práce, jestli by takovou rekvalifikaci nezaplatil.“

Uvítala bys koučink, především v situaci, kdy hledáš práci nebo řešíš nějaké specifické problémy na pracovišti?
„Určitě by taková služba měla existovat. Pokud by ale byla placená, já osobně bych asi dala přednost si ty věci vyřešit sama. Jistě jsou ale lidé, kteří by takovou službu uvítali i za předpokladu, že by si ji zaplatili, protože je to investice, která se vyplatí.“

Pomáhá ti některá organizace zrakově postižených? Využíváš dobrovolnické nebo placené služby?
„V době, kdy jsem měla svůj první počítač, mě v TyfloCentru učila Zdeňka Vernarská, která už není mezi námi. Ačkoliv nevidomá a na vozíku, měla fenomenální schopnosti ve vyučování počítačové gramotnosti. Byl po ní pojmenován i Memoriál Zdeňky Vernarské, který se uskutečňoval v rámci Tmavomodrého festivalu.
Jinak poskytuje brněnské TyfloCentrum placenou asistenční službu, kterou ale prozatím nevyužívám. O dobrovolnických službách nevím. Myslím, že taková práce, kterou odvádí pražský Okamžik ve sféře dobrovolnických služeb, je nadmíru potřebná a kvalitní. Asi bychom o něčem podobném měli uvažovat i u nás v Brně,“ ukončuje touto úvahou náš rozhovor Petra Bezáková.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná.

Obsah

Hlavička časopisu

Časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 19 září 2017
Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 120 korun českých.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Flash disk, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu.
Vrácení bude kontrolováno, pokud nedojde flash disk zpět redakci, nebude nové číslo předplatiteli zasláno!
Obsah:
ÚVODEM
Nebýt si příliš jistý
SONS a Bílá pastelka? Nesbíráme na ryby, sbíráme na udice
STALO SE
Soud: Třeboň diskriminovala nevidomého
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Petra Bezáková
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Kyjov a Přerov
SENIOŘI 2.0
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 10/2017
Nad zlato – Když nevíte kudy kam
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Prostor pro propagaci chráněných dílen
Odsouzeni k chudobě?
SPORT
Černobílé problémy
Příjemně prožitý den
Sprinteři o mistrovské tituly

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.