ZORA Časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 19 září 2017 Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 120 korun českých. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Flash disk, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu. Vrácení bude kontrolováno, pokud nedojde flash disk zpět redakci, nebude nové číslo předplatiteli zasláno! Obsah: ÚVODEM Nebýt si příliš jistý SONS a Bílá pastelka? Nesbíráme na ryby, sbíráme na udice STALO SE Soud: Třeboň diskriminovala nevidomého LIDÉ KOLEM NÁS Devatero řemesel – Petra Bezáková Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Kyjov a Přerov SENIOŘI 2.0 ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 10/2017 Nad zlato – Když nevíte kudy kam BUDE VÁS ZAJÍMAT Prostor pro propagaci chráněných dílen Odsouzeni k chudobě? SPORT Černobílé problémy Příjemně prožitý den Sprinteři o mistrovské tituly # ÚVODEM: Nebýt si příliš jistý V minulém čísle jsem se na tomto místě v úvodníku Všechno je o lidech, a také v desateru dopustil chyby. Pro někoho možná nevelké, pro jiné to mohla být chyba zásadní. Citované přikázání o tom, že máme milovat bližního svého jako sám sebe, není z desatera, tedy ze Starého zákona, ale je až křesťanské, připisováno samotnému Kristovi (evangelium sv. Marka). Stačilo si to ověřit na Googlu a chyba by se nestala, stačilo i úvodník nechat přečíst naší skvělé korektorce kolegyni Jarmile, která jako praktikující věřící křesťan to věděla nade vše spolehlivě. Nic z toho jsem neudělal, tolik jistý svou znalostí jsem si byl… Kolikrát asi za týden, za život, ale možná i za den si člověk je tak jistý svou pravdou! A přitom nezřídka jde jen o hru jeho mozku s pamětí, jak by mohli potvrdit neurovědci, lékaři, psychiatři i psychologové. Ano, je to jistá pýcha, latinsky Superbia, nejtěžší ze sedmi hlavních hříchů podle křesťanství, popsaná jako nedůvodné nadhodnocování vlastní osoby. Prakticky všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně. Ale jak ji identifikovat a vystříhat se jí, když jste si přece byli „jen“ jisti svou pravdou…? Příjemné počtení – a jen na okraj: přiznat si takový latentní projev pýchy je možná už alespoň náznak cesty k nápravě, nemyslíte? Václav Senjuk # SONS a Bílá pastelka? Nesbíráme na ryby, sbíráme na udice S bílou pastelkou, symbolem celonárodní sbírky nevidomých pro nevidomé, se letos setkáváme již po osmnácté. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky (SONS) sděluje veřejnosti prostřednictvím bílé pastelky, že slepí lidé nežijí ve tmě – bílá pastelka sice na bílý papír nic moc nenapíše, ale barva zůstává optimistická, nestraší temnotou a beznadějí. Ačkoli ztráta nebo vážné poškození zraku znamená v životě velkou změnu, život tím nekončí. Ačkoli je pro takto postiženého člověka těžké orientovat se doma, natož na ulici, ačkoli je pro něj obtížné samostatně se najíst, natož si uvařit, ačkoli je pro něj takřka nemožné číst nebo psát běžným způsobem, natož pracovat v zaměstnání, může se to naučit dělat. Asi ne sám a možná ne úplně snadno. Ale může! A SONS je zde proto, aby jemu i jeho blízkým při tom pomohla. Poskytujeme informace, rady, zácvik, odstraňujeme bariéry, hledáme a dáváme lidem zaměstnání, cvičíme vodicí psy, provozujeme kluby - prostě učíme žít bez zraku. Spolu s dceřinými obecně prospěšnými společnostmi, které naši nabídku rozšiřují o další služby, pracujeme na celém území ČR pro všechny, kdo nás potřebují. Svépomocné úsilí však nestačí. Podporu veřejnosti potřebujeme a s vděčností přijímáme. Proto máme celonárodní sbírku Bílá pastelka. Letos bílými pastelkami zaplavíme česká města i menší obce ve středu 11. října. Do ulic s kasičkami a v tričkách s emblémem Bílé pastelky vyrazí kolem 2 600 dobrovolníků - středoškolských studentů, našich nevidomých členů, příslušníků jejich rodin, přátel a příznivců. Za minimální příspěvek 30 Kč nabídnou zájemcům bílou pastelku a kalendářík na rok 2018. Naše sbírka nedává lidem pečené ryby, aby je jenom tak snědli, naše sbírka učí nevidomé lidi ryby lovit. Díky Knihovně digitálních dokumentů už nám nemusí nikdo číst, elektronické knihy si čteme sami; díky Navigačnímu centru, odborníkům na bezbariérové prostředí a Středisku výcviku vodicích psů už nebloudíme, ale cestujeme daleko samostatněji; díky instruktorům naší dceřiné společnosti Tyfloservis už nečekáme, až nám někdo dá najíst, až nám někdo obstará domácnost – naučíme se poslepu vařit, prát i zašívat a také bezpečně chodit s bílou holí; díky lektorům výpočetní techniky nestojíme stranou moderní doby – samostatně obsluhujeme své mobilní telefony i počítače; díky sociálněprávním poradcům známe své povinnosti a umíme se vzít za svá práva; díky rekvalifikačním kurzům i vlastním pracovním programům můžeme být v produktivním věku zaměstnáni; díky vlastnímu vydavatelství časopisů je náš hlas slyšen … všechny služby a činnosti zde nelze vyjmenovat. Podrobněji se o nás každý může dočíst v našich Výročních zprávách na odkazu www.sons.cz/dokumenty. Zde se přesvědčí, že stojí zato naši sbírku skromným příspěvkem podpořit. Podpory veřejnosti si nesmírně vážíme; svými příspěvky nám kladete do rukou nástroje, bez nichž by svépomocná realizace shora uvedených i mnoha dalších činností byla krajně obtížná, ne-li nemožná. Rudolf Volejník, viceprezident SONS podrobnější informace najdete na https://www.bilapastelka.cz/ # STALO SE: Soud: Třeboň diskriminovala nevidomého Třeboň prohrála soudní spor s Karlem Lukášem. Nevidomý muž si chtěl před čtyřmi lety od města pronajmout byt. Ačkoli byl vítězem výběrového řízení, nájemní smlouvu nezískal. Co přesně se stalo? Město hledalo obálkovou metodou nájemce. „Jedna paní dala 55 korun za metr čtvereční, my jsme nabízeli 81 korun za metr čtvereční,“ řekl pro Český rozhlas České Budějovice mužův otec Karel Lukáš starší, který bydlí se ženou a synem ve vlhkém domku v nedalekém Klikově. Jeho syn, absolvent Konzervatoře Jana Deyla, který oslepl ve 14 letech a navíc má vrozenou poruchu imunity, tu trpí častými infekcemi dýchacích cest. „Město Třeboň vyhlásilo výběrové řízení na nájem bytu. S tím, že jediným kritériem výběrového řízení byla nejvyšší cena. Ve výběrovém řízení přišly dvě nabídky. Klient nabídl nejvyšší cenu a nepožadoval žádné speciální úpravy, žádné úlevy. Byl připraven si ten byt pronajmout tak, jak je. Nicméně město Třeboň jeho nabídku nepřijalo,“ vysvětluje advokát poškozeného Petr Veselý, v čem diskriminace spočívala. Město argumentovalo dispozicí bytu: vidělo problém ve schodišti, které spojuje přízemí s půdním prostorem. „Byly tam dřevěné žebříkové schody. Když se pak řešilo, jestli pronájem dostanou oni nebo jiná paní zájemkyně, tak se přihlédlo k tomu, že on by tam měl asi celkem složitou orientaci,“ uvedla mluvčí Třeboně Jitka Bednářová. S tím ale nesouhlasí Karlova matka Věra. Syn podle ní zvládá pohyb venku i uvnitř a jakékoli schodiště bez problémů. Radnice za diskriminaci Karlu Lukášovi zaplatí satisfakci 50 tisíc korun a musela se mu omluvit v deníku a na webu města. Přestože dal soud handicapovanému muži za pravdu, zůstává dál s rodiči na vesnici. Přidělit mu náhradní byt totiž soud městu Třeboň nenařídil. „Pro něj by to opravdu bylo ve městě lepší. Na vesnici, co tam potom sám? Musel by tam topit dřívím,“ říká jeho matka. „Nevím, kdo by mi s tím pomáhal, až rodiče nebudou,“ uzavírá Karel Lukáš, který nepřestává sledovat nabídku třeboňských volných bytů. Případ zná i veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová, které vadí, že lidé antidiskriminační žaloby dost nevyužívají. „Zjistili jsme, že jen 11 procent z těch, kteří se nějakým způsobem cítí diskriminováni, se pak rozhodnou pro nějaký další postup. To je téměř každý desátý. Nejčastěji je to v oblasti práce a zaměstnávání,“ upřesnila ombudsmanka s tím, že za posledních pět let bylo antidiskriminačních žalob v ČR něco přes 50. „A jenom šest jich bylo úspěšných,“ dodala Šabatová. Marie Zemanová (s využitím rozhlas.cz a Helpnet) # LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel - Petra Bezáková Petra Bezáková je přátelská duše, která je zajímavá i tím, že jako nevidomá vlastní Choppera. Tomu jsem se podivila. Myslela jsem, že na Chopperu se jezdí. Nemusí to tak být pokaždé. Chopper je flat coated retriever, na kterém se nejezdí, ale za kterým se kráčí. A nejen, že je skvělý vodicí pes, ale navíc je to psí vychovatel, protože v rodině mají aktuálně ještě štěně v předvýchově. To aby jich nebylo doma málo. Petro, tvoje srdečná a sdílná komunikace na tebe už zdáli prozrazuje, že jsi Moravanka každým coulem. Jsi také odjakživa Brňanka? „Já se v Brně sice nenarodila, ale od šesti let zde žiju. Brno mám ráda, přirostlo mi k srdci, a tak je považuju za své.“ Narodila ses zdravá, žádná oční katastrofa nehrozila. Jenže dnes nevidíš. Jak se to stalo? „Když jsem byla malá, něco se přihodilo s mým imunitním systémem. Prý nebyla velká naděje, že se z té podivné nemoci dostanu. Všichni, doktoři, rodina i můj dětský organizmus jsme to nakonec zvládli, ale moje oči přestaly postupně fungovat. Tak se řešilo, do jaké základní školy půjdu. Zakotvila jsem v brněnské základní škole pro děti se zrakovým postižením, tehdy to bylo na Veveří. Měla jsem ještě nějaké zbytky zraku, ale zařadili mě už od začátku do třídy s nevidomými dětmi, a tak jsem se hned učila Braillovo písmo a všechny praktické dovednosti, které jsem později potřebovala. Škole i svým rodičům jsem dodnes vděčná, že mě dovedli k samostatnosti v praktickém životě. Jaké jsi měla sny a představy o svém budoucím povolání, když jsi ukončila základní školu? „Nedá se říct, že bych měla vůbec jaké představy. V tu dobu se rozhodovalo, na jakou operaci ještě půjdu, aby se zachránil alespoň malý zbytek zraku. Tyhle zdravotní problémy, resp. různé zákroky a terapie, mě prakticky provázely celé mládí. Nakonec se ukázalo, že mi nikdo není schopen zrak navrátit, dokonce ani zlepšit ty zbytky, které jsem měla. Spíš naopak. Celou základní školu jsem chodila na klavír a flétnu, rodiče měli představu, že bych se mohla hudbou živit. Já si ale nikdy nedovedla sama sebe představit, jak mnoho hodin denně týrám některý hudební nástroj a také sebe. Nejsem prostě typ hudebníka profesionála.“ Petro, je jasné, že s koncem základní školy jsi měla starosti se svým zdravím, ale přesto – byl někdo, kdo by se na škole věnoval tvému dalšímu vzdělání jako poradce? „Opravdu si na někoho podobného nevzpomínám, ani učitelé nejevili žádný zájem nebo snahu pomáhat v této věci. Nicméně jsem já i rodiče chápala, že nějak musím pokračovat. Východiskem byla integrovaná Obchodní akademie v Brně Pisárkách, kde byli zdraví žáci spolu se zrakově postiženými půl na půl. Ta škola byla k tomu uzpůsobena, takže jsem tam měla poměrně dobrý start. Škola měla takovou koncepci, že se tam integrovali zdraví studenti mezi ty, kteří špatně viděli nebo neviděli vůbec. Tohle studium bylo čtyřleté, ukončené maturitou. V posledním ročníku se nám věnovala psycholožka, která tu byla i v roli studijní poradkyně. Abych řekla pravdu – její postoj mě dost zklamal. Já už si v průběhu studia na střední škole vysnila, že dál půjdu studovat literaturu nebo psychologii. A ta psycholožka, nejen, že se o mé zájmy moc nestarala, ani mi nijak nepomohla, natož aby mě povzbuzovala. V podstatě jí to bylo jedno, kam půjdu a čím chci být. Aspoň takový jsem z ní tehdy měla pocit. Byla to zároveň moje profesorka psychologie, při maturitě mě zkoušela. Nechápu tedy ten nezájem.“ Mluvíme teď, Petro, o době zhruba před dvaceti lety. Už byly nějaké technologie, které by ti pomohly? „Kdepak, tehdy nebyla žádná digitalizace, žádný převod textu do elektronické podoby. Dostala jsem se sice na Masarykovu univerzitu, na jednooborovou psychologii, ale od začátku jsem měla pocit, že vleču zabrzděný vagon. Hodně jsem narážela na rozpaky a nejistotu přednášejících, kteří mi nedovedli adekvátně vysvětlit třeba témata z neurověd nebo anatomie. Prostě jsme se neobešli bez vizualizace. Ani od kolektivu studentů jsem nezažila žádnou vstřícnost, cítila jsem se úplně mimo fakultní život. Sháněla jsem studijní materiály, chodila na konzultace, ale chyběla mi faktická pomoc vidících. Kdyby mi tehdy jediný člověk řekl – nevzdávej to, s trochou pomoci to zvládneš, určitě bych se dopracovala alespoň k bakalářským zkouškám. Nikdo takový ale nebyl a tak jsem to po necelých dvou letech vzdala. Dodnes je mi to líto. Současná realita je úplně jiná. Existují střediska pro pomoc studentům se specifickými potřebami, v Brně je to např. Teiresiás, který funguje od r. 2003 a odvádí úžasnou práci. Díky těm všem změnám je nyní na vysokých školách mnohonásobně větší počet studentů s postižením, než dříve.“ Jsi zastánkyně názoru, že bez kvalitního vzdělání je šance na pracovní uplatnění pro zrakově postižené minimální? „Určitě to tak je,“ přisvědčuje Petra. „Na druhou stranu začíná být viditelná nadprodukce postižených vysokoškolských studentů, kterých ale spousta v průběhu studia odpadá. Myslím, že se mnozí z nich právě víc než na sebe spoléhají na pomoc konkrétních studijních středisek a technologií. Jenže ono to chce také hodně osobní dřiny a cílevědomost. Vím, že touto nadprodukcí jsou zasaženy především vysoké pedagogické školy, a přesto – nevidomých vysokoškoláků pedagogů je mizivé množství. Může to ale být i tím, že po ukončení školy těžko hledají uplatnění, leda jako učitelé jazyků.“ Proč myslíš, že je tak málo nevidomých učitelů na školách pro děti s postižením zraku? „Domnívám se, že tento úkaz je způsoben zejména tím, že na speciálních školách jsou děti, které mají nejen zrakový handicap, ale jsou navíc postižené různými lehkými či těžšími dysfunkcemi, hlavně poruchami chování a učení. Nebo je tu kombinace zrakově postižený vozíčkář po dětské mozkové obrně. Takhle dnes vypadají běžné třídy na základních školách pro zrakově postižené. A tady přichází ke slovu fyzické dispozice pedagoga, který musí mít doslova oči na stopkách, rychle reagovat a správně zasáhnout, kde je třeba. A to nevidomý učitel těžko zvládne. Přesto si myslím, že nevidomí absolventi pedagogických fakult, kteří by si chtěli učitelství vyzkoušet, by měli alespoň dostat šanci.“ Vím o tobě, že jsi zájem o psychologii nikdy neztratila. Kam se ubíraly tvé další kroky? „Zaplatila jsem si v Praze kurz telefonické krizové intervence, což je taková základní terapeutická pomoc třeba na SOS linkách apod. Chodila jsem do kurzu spolu se zdravými a nebyl žádný problém. Problém nastal s uplatněním, protože na krizových linkách, a ty jsou především na psychiatrických odděleních, tuto službu zastávají tamější zdravotní sestry, a ty se nerady vzdávají možnosti si na linkách důvěry přivydělat. Jak moc je tato služba kvalitní, si netroufám posoudit. Ale kdo si chce udělat svůj vlastní názor, může si to ověřit,“ skepticky doporučuje Petra. „Nicméně vycházím ze zkušeností několik let starých a je možné, že se situace už o něco zlepšila a taky mluvím o situaci přímo ve městě Brně. Vím ale o těchto linkách v jiných městech, kde krizoví terapeuti se zrakovým znevýhodněním pracují.“ Jsi člověk, který se v životě nenudí. Pohybuješ se mezi zdravými i zrakově postiženými, sdílíš s nimi své zájmy. Mezi tvoje nepopiratelné hobby patří i spolupráce s lidmi kolem Výcvikové školy Milana Dvořáka v Brně. Máš nějaké informace, že by vodicí pes byl příčinou, že někoho nepřijmou kvůli němu do práce? „Tak s tímto problémem jsem se dosud nesetkala. Výjimku mohou představovat některá masérská pracoviště, kde vodicí pes není z hygienických důvodů vítán. Nicméně, myslím si, že tam, kde je dobrá vůle, dá se vyřešit i taková záležitost.“ Ty jsi, Petro, nějakou dobu sama pracovala jako masérka. Jak to začalo a skončilo? „Před časem jsem se seznámila s lidmi z jedné neziskové organizace, kde bylo i chráněné pracoviště. Zpočátku jsem tam dělala sociálního pracovníka, což v praxi znamenalo poradenství a kontakt s lidmi, kteří měli nastoupit na chráněné pracoviště. Pak mě napadlo, že bych tam mohla zařídit i masáže, a tak jsem si udělala masérské kurzy. Všechno ale nefungovalo tak, jak jsem si představovala, a tak jsem z této neziskovky odešla. Zařídila jsem si živnostenský list a masírovala jsem jako soukromník. Asi jsem ale masírovala moc, najednou jsem pocítila něco jako vyhoření. Tak jsem tuto činnost přerušila a hledala další možnost uplatnění.“ Postupně se dostáváme ke tvé spolupráci se spolkem Vodicí pes, které je při brněnské výcvikové škole. Také jsi zapojena do projektu Chodící lidé, konkrétně v nadaci Sirius. Co tě tady zaujalo? „Pro mě je naprosto přirozené, že se zabývám problematikou osob s handicapem. Pořádám semináře, osvětové akce a besedy třeba již pro školáčky na prvním stupni, přes zdravotnická zařízení, všemožné firmy, až po kluby seniorů. Chodíme mezi zdravou veřejnost a hovoříme o problematice soužití zdravých občanů s těmi, kteří mají nějaký zdravotní, konkrétně například zrakový handicap. Předvádíme pomůcky, poskytujeme informace třeba o výcviku vodicích psů, o tom, jak se chovat k lidem, kteří nevidí a jdou se psem. Někoho zaujme i možnost vyzkoušet si nějaké praktické věci s klapkami na očích.“ Omezuješ se pouze na Brno nebo jezdíš i jinam? „Pokud jde o akce související se spolkem Vodicí pes, pracuji primárně v Brně. Pro nadaci Sirius a její projekt Chodící lidé pracuji tam, kde se zrovna pořádá nějaká prezentace nebo výstava, což může být kdekoliv v republice. Obě tyto činnosti vykonávám na Dohody o provedení práce, takže není zcela zaručen stálý a plynulý příjem. Jeden měsíc mám třeba práce nad hlavu a další měsíc je to slabší. Přesto jsem ráda, že mohu dělat i za peníze to, co mě baví.“ Máš nějaké zkušenosti s hledáním zaměstnání na Úřadu práce? „Mám jen jednu zkušenost – když jsem se zajímala o práci v chráněném pracovišti, musela jsem se zaevidovat na Úřadu práce, abych mohla nastoupit. Jinak jsem o spolupráci s Úřadem neusilovala, pokud vím, nikdo z mých nevidomých známých tam neuspěl. Kromě toho, v Brně existuje i agentura Agapo, která pomáhá nezaměstnaným osobám s handicapem. Ale je to podobné jako třeba v TyfloCentrech. Nikdo tam aktivně nevidomým práci nehledá, ale pomohou formulovat životopis, učí, jak se prezentovat u potenciálního zaměstnavatele, ale konkrétně klientovi žádnou práci nenabízejí.“ Uvítala bys nějakou další možnost rekvalifikace? Petra jednoznačně souhlasí! „Ano, aktuálně uvažuji o kurzu pracovníka v sociálních službách. Tyto kurzy existují, nejsou nijak specifikovány pro zdravé nebo zdravotně znevýhodněné. Trvají tři měsíce a po jejich absolvování dostaneš certifikát pracovníka v sociálních službách. Tady v Brně takové kurzy pořádá např. Diecézní Charita nebo firma Seduca. Stojí kolem 10 000 Kč, a tak stojí za zvážení oslovit Úřad práce, jestli by takovou rekvalifikaci nezaplatil.“ Uvítala bys koučink, především v situaci, kdy hledáš práci nebo řešíš nějaké specifické problémy na pracovišti? „Určitě by taková služba měla existovat. Pokud by ale byla placená, já osobně bych asi dala přednost si ty věci vyřešit sama. Jistě jsou ale lidé, kteří by takovou službu uvítali i za předpokladu, že by si ji zaplatili, protože je to investice, která se vyplatí.“ Pomáhá ti některá organizace zrakově postižených? Využíváš dobrovolnické nebo placené služby? „V době, kdy jsem měla svůj první počítač, mě v TyfloCentru učila Zdeňka Vernarská, která už není mezi námi. Ačkoliv nevidomá a na vozíku, měla fenomenální schopnosti ve vyučování počítačové gramotnosti. Byl po ní pojmenován i Memoriál Zdeňky Vernarské, který se uskutečňoval v rámci Tmavomodrého festivalu. Jinak poskytuje brněnské TyfloCentrum placenou asistenční službu, kterou ale prozatím nevyužívám. O dobrovolnických službách nevím. Myslím, že taková práce, kterou odvádí pražský Okamžik ve sféře dobrovolnických služeb, je nadmíru potřebná a kvalitní. Asi bychom o něčem podobném měli uvažovat i u nás v Brně,“ ukončuje touto úvahou náš rozhovor Petra Bezáková. Rozmlouvala Jaroslava Novotná. # Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Kyjov Ač se to jeví nepravděpodobné, značná část členů SONS opravdu neví, že v každém kraji, ale i v řadě větších měst, kde jsou oblastní odbočky, bývá i poradce, který dokáže poradit v právních záležitostech stejně jako v oblasti sociální a i v dalších zašmodrchanostech života. Představujeme tedy čtenářům postupně jednotlivé poradce, aby pro vás bylo snazší obracet se na ně přímo, kdykoli je to potřeba. OO SONS Kyjov Jmenuji se Hana Vrtková a jsem sociálním pracovníkem na pracovišti v Kyjově. Ve dvou letech mi byla diagnostikována oční vada. Ale já si nepamatuju, že bych byla „jiná“. Dětství jsem prožívala na dědině s tlupou svých vrstevníků a vším co bylo předností daného ročního období. V létě v trikotýnkách, bosky, někde v poli či u vody, v zimě kačenky a na led, sáňky a nějaký prkýnka na nohách. Ráda jsem chodila po besedách u nás v Chrástce, znala jsem každou tetičku, jejich kuchyň a zvířectvo, prostě děcko z dědiny. Během základky mi možná někdo záviděl, že si nemusím vymýšlet nové a nové důvody, jak se ulít z těláku. Nějakou dobu jsem navštěvovala internátní školu pro slabozraké v Litovli a tři roky v Bratislavě, v Karlové Vsi. Všichni včetně kluků jsme v rámci ručních prací pletli, vyšívali, šili, vždy z vhodných materiálů vzhledem k oční vadě. Nevynechali jsme žádný sport – umírněně. Zpívání, taneční a divadelní kroužky, korzování se staršíma klukama, Dunaj, Děvín, lunaparky. To byl, panečku, život! Samá zábava, povinnosti ještě díky nízkému věku žádné. Z té doby jsem měla někde v podvědomí uloženo, že v životě chci dělat to, co naše paní učitelka Matějiková, jen netušila jsem, kudy cesta vede. Svou oční vadu jsem si možná uvědomovala pouze v těch momentech, kdy mi bylo domlouváno – nečti furt, nečuč pořád na tu televizi! A tak trochu jsem ji zneužila na střední škole, kdy jsem chtěla pokračovat v nadstavbovém studiu sociálně právní školy a právě ten rok vyšlo nařízení, že toto studium je pouze pro absolventy gymnázia a já, ukončená ekonomka, jsem měla utřít nos. A tak jsem se stala sociální pracovnicí. Když jsem během studia přijela za svým milovaným stařečkem, tak pokaždé se mě ptal – tak co, děvče, ještě študuješ? A čím že to budeš? A cože budeš dělat? Jo jo, kdyby dneska viděl, jak se to všude těmi sociálními pracovnicemi hemží. Je pravda, že jsem „v oboru“ pracovala ve dvou institucích a náplň práce byla vskutku diametrálně rozdílná. Také jsem se dostala k zakládání chráněné dílny, kde jsem zúročila jak ekonomii, tak i psychologii a pedagogiku s děckama ze zvláštní školy. Za svý jsem jim čokoládky kupovala, aby se snažily plnit aspoň polovinu normy! Ale mně ta práce nervy zocelila, získala jsem aktivní pružnost pro řešení problémů, naučila jsem se s chladnou hlavou vyhodnotit potřebu svých mladistvých svěřenců. A pak jsem vklouzla mezi zrakově postižené, kteří v Kyjově zakládali organizaci. Celkem nenápadně, pasivně. Jediného nevidomého jsem doposud znala jenom Pavla Nedvěda, který s tím bílým klackem vždycky šermoval po ulici. A teď to byl náš předseda, pravá ruka Jožky Horáka, který moc dobře, šikovně a prospěšně uměl s lidmi manipulovat, a to tak dalece, že mě dokopal na první běh školení sociálních pracovníků. Ten mi dal! I nějaká slzička padla před zkouškou z hrůzy, že to bude trapas, když zahučím. A tak mě ten kurz popostrčil k aktivnější činnosti v odbočce až na pozici pracovní. A já po nějaké době zjistila, že aniž bych šla cíleně, mírnými oklikami jsem došla k naplnění svého dětského snu – mít profesi, při které aktivně pomáhám druhým, zároveň žít pestrý a zajímavý život, nacházet neustále nové aktivity, nové možnosti jak pro druhé, tak i pro sebe. Asi těžko bych jinak začala sportovat, turistovat to jo, ale nezískala bych čtyři tituly mistra republiky v showdownu, tak rychle bych nepropadla práci na počítači a pak už to byl jen krůček a stal se ze mě zuřivý fotoreportér, který spoustu času trávil nad úpravami, prezentacemi, vytvářením videi. Asi nikdy bych si netroufla vydávat časopis, a že naše Očko z Kyjova mělo zvuk. Taktéž bych asi neměla odvahu se vetřít do nějaké zpívající party a dnes zpívám s našimi Pastelkami a asi nikdy by ze mě nebyla Panterka (členka tanečního souboru) nebýt kyjovských zrakáčů. Že to vše se dá při pracovním vytížení zvládnout, za to vděčím svým dcerám, u kterých jsem měla podporu a pochopení a také zastoupení, když bylo potřeba. S čím se můžete na naše poradce obracet:  dotazy k příspěvku na péči či na zvláštní pomůcku (pomohou vám vyřídit žádost a v případě nespokojenosti také odvolání),  dotazy související se zaměstnáváním (pracovní smlouvy na dobu určitou/neurčitou, dohody o provedení práce a pracovní činnosti, výpovědi),  dotazy z oblasti důchodového pojištění (invalidní důchody, starobní důchody, přechod z invalidního do starobního důchodu),  dotazy související s průkazem ZTP a ZTP/P – výhody a povinnosti držitele, pomoc při zařízení průkazu. # SENIOŘI 2.0 Mezi našimi předplatiteli jsou čtenáři všech věkových kategorií. Z Hovorny i dopisů redakci se dozvídáme, že se v rodinách i mimo ně často řeší mezigenerační nedorozumění. Zajímavý pohled na seniory přináší seriál Aktuálně.cz „Život začíná v 70!“, který se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce. Jak vidí variabilitu současných seniorů socioložka? Vytvořili jsme si stereotypní kategorii „senior“, pod babičkou si stále představujeme ženu z knížky Boženy Němcové, ačkoliv dnešní babičky mohly být hippiesačky a poslouchat Beatles, popisuje jeden z projevů věkové diskriminace dr. Lucie Vidovićová, výzkumná pracovnice na Fakultě sociologických studií Masarykovy univerzity. Hlavní důvod neporozumění a mylných stereotypů vidí v tom, že se stará a mladá generace přestaly potkávat. „Vídáme se maximálně v supermarketech a MHD, takže se nemáme šanci poznat,“ říká. Zároveň ale odmítá tvrzení, že bychom se ke starým lidem chovali hůře než dříve. „Zlatá doba seniorů nikdy neexistovala, to je mýtus,“ upozorňuje socioložka. Když upozorňujete na naše zcela neadekvátní chování k seniorům a na neuspokojování jejich potřeb, podotýkáte, že květinové generaci 60. let, odrostlé na Beatles, pořád stereotypně cpeme dechovku. Jak k tomuto našemu zásadnímu přešlapu došlo a jaké to má následky? Částečně to vychází z přirozené potřeby si člověka, kterého blíž neznáme, nějak zaškatulkovat, abychom hned v prvním kontaktu odhadli, jak s ním co nejvhodněji jednat. Takže máme stereotypní kategorii senior. Ale nic jako „typický senior“ v reálném životě neexistuje, lidé jsou velmi různorodí, i když je jakoby spojuje vyšší chronologický věk. Mnozí si pod pojmem „babička“ představí šedovlasou, laskavou a moudrou ženu s drdůlkem a šátkem, která jako by vypadla z obrázků povinné četby od Boženy Němcové, ale to je velmi nepřesná psychologická a sociální zkratka. Babičkami jsou třeba i zpěvačka Cher nebo minisukněmi proslavená první dáma Francie, paní Macronová. Mohou si lidé uvědomit, že je to jen stereotyp, nálepka a že důchodci jsou ve skutečnosti jiní? Často se ve výzkumech setkáváme s postojem, že: „Senioři jsou chudí, ale moje babička ne.“ Nebo: „Senioři jsou nemocní, ale můj děda je štramák.“ Když tam existuje nějaká osobní zkušenost, uvědomují si lidé variabilitu seniorů o něco lépe. Navíc si málokdo připouštíme své vlastní stárnutí. Když říkáme, že stárnutí populace je ekonomická a společenská katastrofa, že společnost šedne, neuvědomujeme si, že ze statistického hlediska mluvíme o ročníku 1985 v roce 2050, a že tedy mluvíme sami o sobě, o svém budoucím já. Z filmů pro pamětníky známe rodiče a prarodiče, kterým se vykalo a projevovala se jim úcta. Chováme se tedy k seniorům hůře než dříve? Nemyslím si to a ani historické prameny to moc nepotvrzují. Nikdy neexistovala zlatá doba seniorů, to je mýtus. Vždycky existovaly výjimky nebo jejich varianty. Byly doby, kdy moudrost přicházející s věkem a zkušenostmi měla nějakou váhu, ale není to tak, že by se jen dnešní mladá generace chovala ke starším lidem špatně. V antických hrách se mluvilo o starých ženách jako o čarodějnicích nebo alkoholičkách, stáří bylo vždy alespoň do nějaké míry spojováno s nemocí a úpadkem. Jako by ty výhrady byly právě spíš k tomu, co stáří reprezentuje: nemoc a nemohoucnost. To je to, čeho se vlastně asi nejvíc bojíme. Neumíme prohrávat. Respektive vidíme tato omezení jako prohru, ne jako výzvu pro růst. A stáří je pak obětním beránkem těchto našich strachů a obav. … Celý článek autorky Zuzany Hronové najdete na magazin.aktualne.cz. # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 10/2017 V článku, jenž se právě chystáte číst – nebo alespoň čtete jeho anotaci – se dozvíte: - co nového přinesou změny zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením od ledna 2018 a - jak zažádat o změnu stupně závislosti na pomoci jiné fyzické osoby pro účely příspěvku na péči. Změny zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením Od 1. ledna 2018 nabudou účinnosti změny zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Návrh těchto změn procházel poměrně dlouhým legislativním procesem, pojďme se podívat, jak nakonec vše dopadlo a co tedy bude přesně od příštího roku platit. Změna výše příspěvku na mobilitu Například právě výše příspěvku na mobilitu procházela během legislativního procesu různými stádii, nakonec byla však schválena částka 550 Kč. Znamená to, že od lednové splátky bude příspěvek na mobilitu činit 550 korun za měsíc. O toto zvýšení nebude třeba nijak žádat, Úřad práce změnu příjemcům sdělí. Sdělení se nebude doručovat do vlastních rukou. Snížení ceny pomůcky, při níž nárok závisí na příjmech Novela přináší další pro žadatele jistě pozitivní změnu, a to snížení částky předpokládané ceny pomůcky, do které se pro zjištění, zda na příspěvek žadatel má nebo nemá nárok, posuzují příjmy žadatele a s ním společně posuzovaných osob. Zatímco nyní jde o částku 24 tisíc korun, od ledna příštího roku půjde už jen o pomůcky s cenou do 10 tisíc korun. Připomeňme, že onou hranicí, do které bude mít žadatel na příspěvek na pomůcku s předpokládanou cenou do 10 000 Kč nárok, zůstává osminásobek životního minima. Toto ustanovení přinese mnohým žadatelům úsporu času a energie, kterou museli věnovat při žádosti o pomůcku např. v ceně patnácti tisíc korun na shánění potvrzení o vlastním příjmu a příjmů všech, kteří s žadatelem sdílí společnou domácnost. Novelou se do zákona dostává ještě jedna výjimka související s posuzováním příjmů. Jde o situaci, kdy s žadatelem některé osoby, jejichž příjmy by měly být dle zákona o životním a existenčním minimu posuzovány společně, spolu nejméně po dobu tří měsíců prokazatelně nežijí. Jde zejména o rodiče a děti, manžele nebo partnery. Pokud takovéto osoby výše uvedenou podmínku prokáží, nebudou jejich příjmy pro účely příspěvku na pomůcku posuzovány společně. Zrušení posuzování celkových sociálních a majetkových poměrů žadatele Ze zákona byla definitivně odstraněna všechna ustanovení, jež by v kterékoliv situaci související s žádostí o příspěvek na zvláštní pomůcku Úřadu práce umožňovala zjišťovat sociální a majetkové poměry žadatele. To nově nebude moci Úřad práce činit ani tehdy, pokud žadatel požádá o snížení desetiprocentní zákonné spoluúčasti. Úřad bude v takovém případě oprávněn posuzovat pouze příjmy žadatele a s ním společně posuzovaných osob a „míru využívání zvláštní pomůcky“. Změny pro osoby s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí nebo pro osoby s těžkou nebo hlubokou mentální retardací Z hlediska komunity zrakově postižených, které jsou naše články určeny, na okraj, spíše pro zprostředkování ucelené informace dodejme, že k podstatným změnám dochází u příspěvku na zvláštní pomůcku poskytovaného na pořízení motorového vozidla nebo speciálního zádržního systému. Lhůta pro poskytnutí tohoto příspěvku se z deseti kalendářních let zkracuje na let sedm. Upravena je i jeho výše odstupňovaná v závislosti na příjmech žadatele, od 200 000 Kč v případě příjmů nepřesahujících osminásobek životního minima až do částky 100 000 Kč pro osoby s příjmem nad dvanáctinásobek životního minima. Zvýšení příspěvku, nebo žádost o změnu výše příspěvku na péči Dotaz: „Pobírám příspěvek na péči v I. stupni, ale můj zrak se neustále zhoršuje a nyní jsem se přiblížila k hranici úplné nevidomosti, takže jsou pro mě některé úkony, které jsem dříve zvládala samostatně, bez pomoci jiné osoby nezvládnutelné. Chtěla jsem si vyplnit žádost o přeposouzení stupně závislosti přes internet, ale nemohu nalézt ten správný formulář; mohli byste mi poradit?“ Ten „správný“ formulář, jakož i několik dalších užitečných formulářů, najdete na této stránce: https://formulare.mpsv.cz/oksluzby/cs/welcome/index.jsp Ale pozor, nesprávnou cestou byste se vydala, kdybyste odklikla odkaz „Zvýšení příspěvku“. Naopak dobře uděláte, když zvolíte odkaz: „Změna výše příspěvku na péči“. První odkaz, tedy „Zvýšení příspěvku“, by vás zavedl na formulář žádosti pro zvýšení příspěvku na péči v rodinách s nezaopatřeným dítětem do osmnácti let, kde toto dítě nebo jeho rodič pobírá příspěvek na péči a příjmy takové rodiny nedosahují dvojnásobku životního minima. Nárok na toto „zvýšení příspěvku“ mají ještě rodiny, kde žije dítě ve věku od čtyř do sedmi let, které pobírá příspěvek na péči ve III. nebo IV. stupni; v těchto rodinách se příjmová situace neposuzuje. Pokud se vám takovéto opatření jeví jako poněkud nesystémové, pak musím připomenout, že se jedná o snahu o určitou kompenzaci sociální reformou pana ministra Drábka zrušené dávky s názvem sociální příplatek. Toto zvýšení příspěvku na péči činí dva tisíce korun. Ale zpátky k formuláři, který zajímá naši tazatelku. Rozhodně vyplňte část A, tedy údaje o žadateli, část B jen v případě, že návrh podává zákonný zástupce (obvykle rodič). Část C se vyplňuje jen tehdy, žádá-li o změnu výše příspěvku na péči za žadatele právnická osoba, běžně např. poskytovatel sociálních pobytových služeb. V části D vyplníte údaje o ošetřujícím (praktickém) lékaři, kterého pak Úřad práce sám osloví s příslušným formulářem. Pro úspěšné zvládnutí správního řízení je dobré, má-li praktický lékař k dispozici lékařské zprávy od lékařů specialistů, kterými bude dokládat důvody vašeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Uvést je možné i dva lékaře, Úřad práce pak pravděpodobně osloví oba. V části E pak vyplňujeme požadovanou změnu, tedy v případě tazatelky např.: „Žádost o změnu stupně závislosti z I. stupně na II. stupeň“ a pokračujeme odůvodněním, tedy např.: „Progredující ztráta zraku – z praktické nevidomosti na nevidomost úplnou...“ Lze připojit krátký nástin činností, které již samostatně nezvládáte. Část F pak obsahuje prohlášení, kde vyplníte místo a datum žádosti. Jak nás formulář informuje, na volném listě je možné připojit další údaje, které považujete za relevantní a ve formuláři na ně nebyl prostor. Takto vyplněný formulář pak můžete vytisknout, vlastnoručně podepsat a podat na příslušné krajské pobočce Úřadu práce. Také si můžete formulář uložit ve formátu PDF na disk a podat jej elektronicky, a to buď s pomocí elektronického podpisu, nebo třeba datovou schránkou, pokud jste si ji založili. Jak jsem již uváděl i v této rubrice, formulář je z mého uživatelského hlediska pro nevidomé dobře přístupný. Obdobně je možné takto vyplňovat mnoho dalších formulářů, ať už jde o tiskopisy související s příspěvkem na péči, příspěvkem na zvláštní pomůcku, průkazem osoby se zdravotním postižením, dávek státní sociální podpory, zaměstnanosti, a další. Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze Luboš Zajíc # Nad zlato – Když nevíte kudy kam Boris je sympaťák na první pohled, mladý, vzdělaný a ještě ke všemu šikovný taťka malé dcerky a držitel vodicí fenky Smokie. Na první pohled si pomyslíte – má na růžích ustláno. Není to ale tak. „Žijeme v rodinném domku, který postavili moji prarodiče. S manželkou a dcerou obýváme třípokojový byt v patře, rodiče mají o něco menší byt v přízemí. Manželka špatně vidí, já nevidím skoro vůbec. Proto jsem si pořídil vodicího psa, abych se mohl nezávisle pohybovat v našem městě, ale i na cestách. Oženil jsem se poměrně nedávno, ačkoliv je mi už 37 let. Rodiče mi neposkytovali moc samostatnosti, hodně se o mne báli. Když jsem začal chodit s Bárou, mysleli si, že mě bude všude doprovázet, a tak byli spokojeni. Postupně zjistili, že Bára nevidí tak dokonale, aby se na její doprovázení dalo spoléhat, a tak mi začali tuto známost rozmlouvat, jako bych měl na každém prstě deset potenciálních nevěst s orlím zrakem. Trvalo dlouhou dobu, než si zvykli, že mám Báru rád a že jsem schopen se od nich kvůli ní odstěhovat. To by těžce nesli, zůstali by sami v prázdném domě. Nedlouho po svatbě jsem si úplně zázračně našel práci v našem městě jako správce sítě poměrně velké firmy. Má to ale nevýhodu, je to dost daleko a špatné spojení autobusem. Nejšikovnější je dojít do práce pěšky, zabere to sice půl hodiny chůze, ale je to bez přestupu. Doma jsem oznámil, že si budu pořizovat vodicího psa, aby mě vodil do práce a vůbec, kam potřebuju. Bylo z toho velké rodeo, naši milujou kočky a mysleli, že to nepůjde dohromady. Nakonec to nějak schroustali, protože Bára byla těhotná a oni věděli, že tu práci potřebuji. Předtím jsem dělal jen občas nějaké programy a tak. Když jsem psa přivedl, měsíc se mnou nemluvili, a běda, kdybych ho pustil do zahrady. Nakonec jsme to všichni tak nějak zvládli, i díky dceři, která se narodila a mé rodiče usmířila s okolnostmi. V současné době ale řešíme další problém. Rodiče mojí manželky nám zakázali přijít se psem, kvůli tomu, že nebudou uklízet chlupy a že by se mohla třeba objevit nějaká alergie. Dobře, já tam tedy nebudu chodit. Jenže moje žena touto situací hrozně trpí, chápe, že se dva těžce zrakově postižení lidé nemohou vydat s batoletem autobusem 150 km na návštěvu bez doprovodu. I se psem je to složité, třebaže manželka nosila dítě v šátku, jak nejdéle to šlo. Obrázek je takový – já nesu obrovskou krosnu, kde máme věci pro nás, pro dítě a pro psa, manželka nese menší batoh s jídlem, vodou a plenkami. Dítě vede za ruku nebo je má v golfkách. Nicméně, já a Smokie jdeme první a děláme bezpečnou cestu. Také musím vyřešit uložení zavazadel a pak teprve nastupujeme. Neumím si představit, že bych manželku poslal s děckem samotnou, ona nevypadá, že je zrakově postižená, ale mou pomoc potřebuje. Mou a psí pomoc, abych byl přesný. No a teď to vypadá, že na návštěvu k druhým rodičům nemůžeme, protože manželku s dítětem nemá kdo vozit autem a já se psem jsme nežádoucí. Nejen, že nás to bolí, ale vypadá to, že manželka se tam na nějakou dobu nastěhuje, aby si babička a dědeček užili vnučku. A to se mi pranic nelíbí,“ uzavírá Boris. Poradna Vyprávění Borise velmi přesně vystihuje časté problémy dospělých lidí s handicapem, kteří neměli možnost se osamostatnit, a to třeba i za cenu ztráty komfortu. V době, kdy se kvalifikovaným pracovníkům se zrakovou vadou nedaří získat zaměstnání na plný úvazek, jsou k ničemu rady, aby si dotyční koupili na hypotéku byt a naučili se žít samostatně. Bylo by to možná ideální v mnoha případech, ale Boris se i dost oprávněně bojí riskovat rodinné vztahy. Co když jeho rodiče budou v budoucnu potřebovat jeho pomoc? Co když budou trpět tím, že jediný syn s milovanou vnučkou se odcizil? Boris díky svému manželství s Bárou se jaksepatří pochlapil. Sice šetrně, ale zcela jednoznačně seznámil rodiče s plánem svého budoucího života, do kterého patří nejen vlastní rodina, ale i vodicí pes, který mu slouží jako bezpečný doprovod. Boris není člověk, který by šel přes mrtvoly, ale dal jasně na srozuměnou, že on musí svůj život řešit tak, jak nejlépe dovede. Zdá se, že v rodném domečku se situace uklidnila, každý musel tak trochu spolknout to, co by rád prosadil – například svobodné běhání psa po zahradě a honění milovaných koček. Co ale poradit Báře, která je zřejmě silně manipulovaná svou původní rodinou? Osobně se domnívám, že její rodiče se asi nesmířili s okolností, že si Bára vzala nevidomého muže. Pes je tady asi jen jakési médium, přes které dávají rodiče najevo svůj nesouhlas se sňatkem. Na druhou stranu by se chtěli stýkat s vnučkou, ale bez jejího otce a samozřejmě bez psa. Základní rada je – Bára by měla psí záležitosti postupně vysvětlit, přinést třeba nějaké video nebo knížku o vodicích psech. Měla by i popsat, jak důležitý je vodicí pes při cestování. Určitě by tu neměla chybět nabídka, že před odjezdem domů mladí manželé vyluxují byt, zatímco prarodiče mohou jít s vnučkou na procházku. Možná by pomohl i neformální dárek v podobě výkonného vysavače, který umí chlupy dokonale odstranit. Poznámky o možném výskytu alergií není dobré podceňovat, rodičům lze doporučit, aby se na alergologii podrobili jednoduchému testu, který zjistí jejich přecitlivělost na psí srst či roztoče, nebo ji vyloučí. I v případě, že by se taková diagnóza testy potvrdila, je možné před návštěvou psa užít tabletku s obsahem histaminika, která je běžně k dostání i bez lékařského předpisu. Co nedoporučuji? V žádném případě nedoporučuji, aby Bára s dítětem odcestovala na delší dobu k rodičům. Dítě potřebuje mámu i tátu, tím spíš, že i v Borisově domově žijí druzí prarodiče. Takové odstěhování má za následek odcizení manželů, a to určitě není pro nikoho dobré. Bára a Boris musí za každou cenu držet pohromadě, a to i s rizikem, že by se kterýkoliv z jejich rodičů urazil. Je však ale žádoucí hledat možnosti, jak tvrdohlavost a nevstřícnost prarodičů usmířit, pro začátek třeba jen tím, že s nimi oba mladí budou komunikovat telefonicky nebo třeba po skypu s videokamerou. Je pravděpodobné, že prarodiče se časem obměkčí a přijmou zetě i s jeho chlupatým průvodcem. Nicméně, Boris by měl trpělivě a opakovaně dávat najevo, že je má rád a že vážně stojí o dobré vztahy s nimi, jakkoliv se nevzdá ani ženy, ani psa. Tento model konfliktu kvůli vodicímu psu v rodině je poměrně častý. Tvrdohlavost nikam nevede a věčné ustupování také ne. Je třeba hledat moudré kompromisy. A když se vám bude zdát, že stojíte před zdí, která vám brání v další cestě, vyzkoušejte, jestli nejsou odbočky vpravo a vlevo a myslete na to, že země je kulatá a určitě svého cíle dojdete. PaeDr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Prostor pro propagaci chráněných dílen Cílem webových stránek chraneneDilnyOZP.cz je vytvořit prostor pro bezplatnou propagaci služeb a produktů chráněných dílen či samostatně podnikajících osob se zdravotním postižením. Na základě individuálně vytvořených profilů mohou tyto produkty a služby nalézt všichni, kteří rádi nakupují na internetu a chtějí podpořit práci osob se zdravotním postižením. Stránky chraneneDilnyOZP.cz vznikly z iniciativy organizace Volnočasovky SPORT, z. s. Díky tomu, že má každá chráněná dílna i osoba se zdravotním postižením prostor pro vytvoření individuálního profilu, mohou se i potenciální zákazníci více dozvědět o jejich práci jako celku. Webová stránka je uživatelsky vstřícná a projektový tým mimo další propagace těchto profilů nabízí i bezplatnou pomoc s registrací formou podpory na mobilním telefonu 603 941 418, e-mailu podpora@chraneneDilnyOZP.cz nebo prostřednictvím youtube videa: goo.gl/XuxTw8 Zdroj: helpnet.cz # Odsouzeni k chudobě? Počátkem září informovala tuzemská média o novinářce Saše Uhlové, která zkusila pět měsíců pracovat za minimální mzdu. Své zážitky zaznamenala na skrytou kameru a do deníku. Na webu a2larm.cz poté zveřejnila sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce, přinášející svědectví z prostředí nejhůře placených zaměstnání. Žurnalistka o své zkušenosti píše knihu. V říjnu Česká televize uvede dokument Apoleny Rychlíkové Hranice práce. Saša Uhlová postupně pracovala v nemocniční prádelně, drůbežárně a továrně na výrobu holicích strojků. Byla i pokladní v supermarketu a také pracovnicí třídírny odpadu. Jde vesměs o povolání, která jde dělat bez nebo jen s minimální kvalifikací. Stejné peníze ale často berou i vysoce kvalifikovaní lidé z řad lidí se zrakovým handicapem. Příkladem budiž vydavatel Zory – Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Loni zde průměrná mzda dosáhla částky 15 599 Kč. To je značně demotivující – vzhledem k časové investici do vzdělání a často placených rekvalifikací. A to jsou její zaměstnanci ti šťastnější, kteří místo sehnali... Naše komunita patří na trhu práce ke skupině s nejmenšími šancemi. Odhaduje se, že mezi nevidomými v České republice je nezaměstnaných v produktivním věku 70–80 %. Přes nízké ohodnocení jsou ale mnozí zrakově handicapovaní svou ekonomickou situací do zaměstnání tlačeni, protože jejich invalidní důchod – často za mnoho odpracovaných let – nedosahuje ani minimální mzdy (která byla navíc ještě nedávno pro zdravotně postižené nižší než pro ostatní). Co říci závěrem? Klíčem, podle kterého si novinářka Uhlová jednotlivé práce vybírala, bylo to, jak jsou pro společnost užitečné. A tento pocit vlastní užitečnosti je – navzdory všemu – to nejpodstatnější. Marie Zemanová # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 10 Loyd Samuel (USA) Leipziger Zeitung 1869 Bílý: král Hubert jedna čárka dáma Cyril čtyři čárka střelec Adam jedna čárka jezdec Felix osm čárka pěšec Felix sedm Pf7 v závorce pět kamenů Černý: král Hubert osm čárka pěšci Gustav čtyři čárka Gustav sedm čárka Hubert sedm v závorce čtyři kameny Mat 3. tahem v závorce kontrolováno počítačem Američan Samuel Loyd (*1841 †1911) byl silným praktickým šachistou mistrovské úrovně, kromě řady soutěží v USA se zúčastnil také např. mezinárodního turnaje v Paříži 1867. Daleko více však proslul jako geniální skladatel nejrůznějších hříček, hlavolamů a také šachových problémů, které publikoval v tisku po celém světě. Ve všech případech se vyznačovaly nejen řešitelskou obtížností, ale zejména vysokou logičností. Mezi ně patří i následující trojtažka, k níž jsem si „vypůjčil“ komentář velmistra Luďka Pachmana: „Svěžest stará 100 let. Přiznám se, že z celé problémové tvorby na mne největší dojem dělají práce amerického problémisty Loyda. Některé jeho úlohy staré více než sto let zůstávají dodnes vzorem originality a myšlenkového bohatství. K dnešní reprodukci prozradíme její základní myšlenku - bílý musí hrozit matem dámou na Hubert sedm tak, aby po obraně Gustav šest vzal střelce s matem. Nejde tedy např. hned první tah dáma Cyril dva otazník čárka první tah dáma David tři otazník nebo první tah dáma Eva čtyři otazník pro první tah černého Gustav šest vykřičník čárka tuto hrozbu je nutné nejdřív připravit.“ (LP) K tomu ještě doplním, že další lákavou svůdnost první tah jezdec Eva šest otazník začátek závorky druhý tah Felix osm dáma mat konec závorky s ideou první tah černého Hubert pět otazník druhý tah jezdec Gustav pět a třetí tah Felix osm dáma mat vyvrací první tah černého Hubert šest vykřičník tečka Skladatelských soutěží se Loyd kupodivu účastnil jen zřídka, přesto získal více než 30 cen, z toho 17 prvních. Řešení úlohy číslo 8 ze srpna 2017 (Neyndorff): Pokud jste hledali přímou hrozbu, hledali jste marně. Řešením byl úvodník první tah věž David osm vykřičník začátek závorky tempo konec závorky čárka odkrývající baterii král Eva čtyři plus střelec Hubert jedna tečka Potom měl černý pouze tahy osmi pěšci a v jednotlivých variantách se dostalo na všechny: první tah černého Adam pět druhý tah Božena pět mat čárka první tah černého Cyril tři druhý tah král David tři mat čárka první tah černého Cyril bere Božena čtyři druhý tah král bere David čtyři mat čárka první tah černého David tři druhý tah král Eva tři mat čárka první tah černého Eva šest lomeno Eva pět druhý tah věž David šest mat čárka první tah černého Felix pět druhý tah král Eva pět mat čárka první tah černého Gustav čtyři druhý tah král Felix čtyři mat čárka první tah černého Gustav bere Hubert pět druhý tah král Felix pět mat tečka Více jich na šachovnici být nemůže, takže se jednalo o tzv. task, tedy o maximální možnost. Hezky zpracováno. Pro milovníky miniaturek: Trattner – Gibbs, Bradford 1955, královský gambit: první tah Eva čtyři Eva pět druhý tah Felix čtyři střelec Cyril pět. Velmi solidní obrana odmítající přijetí gambitu druhý tah černého Eva bere Felix čtyři tečka Třetí tah jezdec Felix tři jezdec Cyril šest čtvrtý tah Cyril tři David pět vykřičník otazník Riskantní tah, který černému projde. Pátý tah David čtyři otazník Na tomto místě je, jinak obvyklý vývinový tah, zcela špatný. Dobrou pozici dávalo pátý tah Eva bere David pět dáma bere David pět šestý tah Felix bere Eva pět jezdec bere Eva pět sedmý tah jezdec bere Eva pět dáma bere Eva pět osmý tah dáma Eva dva a teprve pak David dva těsná pomlčka David čtyři tečka Pátý tah černého Eva bere David čtyři šestý tah Cyril bere David čtyři střelec Božena čtyři sedmý tah jezdec Cyril tři David bere Eva čtyři osmý tah David pět otazník Svůdný důsledek pátý tah David čtyři otazník tečka Tady muselo přijít osmý tah jezdec Eva pět čárka protože teď to půjde už ráz na ráz. Osmý tah černého Eva bere Felix tři devátý tah David bere Cyril šest střelec bere Cyril tři vykřičník Tuto výměnu se šachem, likvidující krytí dámy David jedna bílý zřejmě přehlédl. Desátý tah Božena bere Cyril tři Felix dva vykřičník Vítězství černého Pokud vezme začátek závorky jedenáctý tah král bere Felix dva dáma bere David jedna konec závorky čárka ztratí dámu a pokud ne začátek závorky jedenáctý tah král Eva dva střelec Gustav čtyři konec závorky, pak také. V závorce glosoval SJ Další body za správné řešení v celoroční soutěži zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Miloši Černému z Brna, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme! Zapojí se do celoroční šachové soutěže další řešitelé? Svá řešení zasílejte do redakce do jednoho měsíce poté, kdy byla úloha zveřejněna. # Příjemně prožitý den V sobotu 9. září tohoto roku jsem se svou vodicí fenou Blis poprvé absolvovala Mistrovství ČR ve výkonu vodicích psů, jehož 34. ročník se tentokrát konal v Hradci Králové. Přijeli jsme už v pátek, aby byla Blis seznámená s prostředím, v němž toto mistrovství probíhalo. Sešlo se dvanáct soutěžících dvojic. Trasu okolo náměstí posuzovali rozhodčí Mgr. Kateřina Ungrová, Kristýna Švorcová, obě ze Střediska výcviku vodicích psů SONS v Praze-Jinonicích. Druhou část posuzovali Ing. Helena Nerglová a David Nergl ze sdružení He+Pa a poslušnost posuzoval Milan Dvořák ze Školy pro výcvik vodicích psů v Brně. Na trase byly různé překážky a naši čtyřnozí pomocníci je museli za povelů rozhodčích a nás zvládnout. Počasí nám opět přálo, byl pěkný slunný den, nebylo žádné velké horko, takže se nám i našim chlupáčům dobře chodilo. Na trase jsme potkávali nejen kolemjdoucí lidi, ale i ve většině případů jejich malé chlupaté mazlíčky, na což jsou naši psí pomocníci z praxe zvyklí. A jak celé naše klání dopadlo? Na prvním místě se umístil Miroslav Kaiser se psem Nelsonem, druhé místo obsadila Petra Šulcová se psem Fidem a třetí získala Martina Půtová s fenkou Biankou. Bylo výborné, že jsme se sešli s našimi dávnými přáteli a zároveň v mnoha případech byla navázána i přátelství nová. Závěrem velmi děkuji všem rozhodčím, kteří trpělivě s námi chodili a bedlivě posuzovali jak obě frekvence, ale i poslušnost. Za nás účastníky děkuji všem sponzorům, kteří do soutěže přispěli hodnotnými cenami. Ke štědrým sponzorům patřilo např. statutární město Hradec Králové, město Dobruška, firma Eukanuba, Horská veterinární klinika a další. Mgr. Eliška Hluší # Sprinteři o mistrovské tituly Již po tři roky patří neodmyslitelně do kuželkářského kalendáře republikový šampionát ve sprintu. Po dvou moravských zastávkách (Olomouc a Přerov) se v sobotu 2. září sjelo na kuželnu SK Žižkov Praha celkem 29 hráčů z celé republiky, aby soutěžili ve čtyřech kategoriích o mistrovské tituly. Sprint je soutěž na 2x10 hodů do plných, kde hrají hráči stejné kategorie proti sobě, hodnotí se každá dráha zvlášť a v případě nerozhodného výsledku rozhoduje tzv. „náhlá smrt“. Z tohoto důvodu není nouze o dramatičnost a napětí a o tom jsme se mohli v sobotu přesvědčit. Kategorie B1 přilákala na start celkem čtyři startující, kteří se nejprve utkali systémem každý s každým a následně v play off. V základní části dominovala Kamila Vlasáková z SKK ZP Rokycany, která všechna svá utkání vyhrála naprosto suverénně. Oč suverénnější bylo její počínání v základní části, o to větší nervy si prožila v semifinále, které nakonec s notnou dávkou štěstí vyhrála nad svým oddílovým kolegou Kubou Vasem až 7:6 v náhlé smrti. Druhé semifinále mezi Františkem Koplíkem z TJ Jiskry Kyjov a Eliškou Čermákovou z BSC Praha bylo neméně dramatické a nakonec se po výsledku 8:5 v náhlé smrti radoval František Koplík. Ve finále našla Kamila svoji formu ze základní části; nedala svému soupeři sebemenší šanci a připsala si svůj druhý titul v této soutěži. Tradičně nejpočetnější na každém turnaji je kategorie B2, a ani na tomto šampionátu tomu nebylo jinak. Celkem 12 hráčů a hráček bylo rozděleno do čtyř skupin po třech, kdy vítězové základních skupin postoupili přímo a ostatní se utkali o zbylá čtyři místa do čtvrtfinále. V základních skupinách dominovali hráči SKK ZP Rokycany Václav Fair, David Černohlávek a Michal Zeman, kteří společně s premiérovým mistrem ČR Petrem Mrkvičkou z Klubu Zrapos Opava ovládli základní skupiny. O medailích však rozhoduje úspěch ve čtvrtfinále a ten zaznamenal z této čtveřice pouze ten nejzkušenější, Václav Fair, který však v semifinále nestačil na Jaroslava Aleše ze Zory Praha. Druhým finalistou se stala obhájkyně mistrovského titulu Anna Paulusová z TJ Michálkovice, z. s. zp., která zdolala Leopolda Brücknera ze Sokola Brno IV. ZP. Finále přineslo vyrovnaný souboj, ze kterého nakonec vyšel překvapivě vítězně Jaroslav Aleš, čímž získal svůj premiérový titul za vítězství 13:12 v náhlé smrti. V osmičlenném startovním poli hráčů kategorie B3 měli převahu borci ze Sokola Brno IV. ZP, kteří měli tříčlenné zastoupení v čele s obhájkyní mistrovského titulu Ivanou Vlachovou. Ve dvou základních skupinách většinou papíroví favorité vítězili, přesto jsme zaznamenali výsledky, které se nečekaly. Za zmínku stojí nečekané vítězství Stanislavy Bartonikové z TJ Jiskra Kyjov nad Ivanou Vlachovou a zcela suverénní počínání Jaromíry Nývltové z TJ Zory Praha, která jasně ovládla svoji skupinu. Ve čtvrtfinále došlo k překvapení, když Vítek Chmelík ze Sokola Brno IV. ZP jasně přehrál Františku Špačkovou z TJ Jiskry Kyjov. Tlak okamžiku dolehl i na Jaromíru Nývltovou, ale ta nakonec Stanislavu Bartonikovou udolala 10:4 v náhlé smrti. V semifinále nedal Václav Webr z SKK ZP Rokycany Vítkovi Chmelíkovi žádnou šanci, naproti tomu Ivana Vlachová zdolala Jaromíru Nývltovou až v náhlé smrti 10:7. Finále bylo reprízou toho loňského a nakonec o jeho osudu rozhodla první dráha, kterou ovládla obhájkyně Ivana Vlachová až v druhém rozstřelu. Po změně stran nenašel Vašek dostatek fyzických a především psychických sil, aby jakkoli Ivaně vzdoroval a tím jí umožnil obhájit titul z loňského šampionátu. Kategorie open přilákala na start celkem pět startujících, kteří nejdříve soupeřili v základní skupině, kdy se utkali každý s každým, aby pak první čtyři postoupili do semifinále. V základní části dominoval obhájce titulu Zdeněk Paulus z TJ Michálkovice, z. s. zp., ale v semifinále narazila kosa na kámen, když nečekaně hladce podlehl Zuzaně Siberové z Klubu Zrapos Opava. Druhé semifinále skončilo rovněž jasným vítězstvím Jana Ungra z SKK ZP Rokycany nad Marií Gutovou z TJ Jiskry Kyjov. Dramatické finále pro sebe nečekaně rozhodla Zuzana Siberová po vítězství 8:6 v náhlé smrti a připsala si na své konto premiérový mistrovský titul. Mistrovské klání opět ukázalo, že v této hře nemá nikdo nic předplacené, ani předem vyhrané, a o tom konec konců tato soutěž je. Vyhrát může prakticky kdokoliv. Co však může nejvíce těšit, je radost ze hry. K báječné atmosféře přispělo rovněž příjemné a milé prostředí kuželny SK Žižkov. O kvalitě soutěže může hovořit i ten fakt, že se klání zúčastnil štáb Paralympijského magazínu České televize.