Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 18 Září 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Všechno je o lidech, a také v desateru…
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Kateřina Lusková
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Mladá Boleslav
Antonín Vraný – Čím jsem byl a čím jsem dnes
ZORA RADÍ: Životní pojištění pro nevidomé? Jde to, ale…
VE STOPÁCH HOMÉROVÝCH: Oskar Baum
NAPSALI JSTE NÁM: Nikdo není ostrov
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Peníze a jejich krotitelé?
Žďárský zámek má trasu pro nevidomé
ZDRAVÍ: Jak funguje naše imunita?
Mikroorganismy ve střevech pracují podle vašich pokynů
KULTURA: Bizon na dobré stezce (Rozhovor s Janem Pavlíčkem)
Haptické aktivity a výstava v Trojském zámku
Doteky II – výstava haptických prací
SPORT: Jubilejní ročník
Bowling pod Tatrami

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Kateřina Lusková

K metru mi přišla naproti pohledná mladá žena s veselou malou holčičkou a vodicím psem značky border kolie. Tuhle trojici, kdo potká, určitě musí dostat dobrou náladu. Tak jestli se necítíte nejlépe, odjeďte do Prahy na sídliště Hůrka a tam je potkáte, třeba na hřišti.
Kateřina mě přivedla do útulného bytu, kde všechno má své místo a přitom nepůsobí odcizeně nebo neútulně. Náš rozhovor se odvíjel v obapolné důvěře, že si opravdu budeme mít o čem povídat.
Kateřino, pokud si to dobře pamatuji, vy nejste křtěná Vltavou. Odkud pocházíte?
„Své dětství jsem prožila na venkově poblíž Dvora Králové nad Labem. Tam jsem i chodila do základní školy, měla jsem tehdy zbytky zraku a tak jsem se integrovala. Přešla jsem ale na šestileté gymnázium, též ve Dvoře Králové, tam však byla podmínka asistence. Tehdy jsem si uvědomila, že takovou integraci nechci, i když jsem to poctivě vyzkoušela. Mít asistentku mezi zdravými dětmi, to vás od kolektivu poměrně odlučuje. Vnímala jsem to jako bariéru mezi sebou a zbytkem třídy. Paní asistentka byla skvělá, měly jsme se rády a dodnes jsme v kontaktu. Jenže mně nevyhovoval ten systém, já jsem ráda sama za sebe. Dokončila jsem na gymnáziu devátou třídu a přešla raději na Gymnázium pro zrakově postižené v Praze Butovicích.
Jak jste zvládla přechod z domácího prostředí na venkově do velkoměsta a život mimo rodinu?
„Musím říct, že jsem si to hodně promýšlela. Jenže, jak by to probíhalo doma? Poslední autobus ze Dvora Králové k nám do vsi jel v pět odpoledne. To znamenalo – žádné zájmy mimo domov, žádné kroužky, tam by ani nevidomé dítě nechtěli. Kdybych pokračovala ve studiu s asistentkou, bylo by mi po maturitě dvacet, nejspíš bych šla na vysokou – a najednou bych se octla ve velkoměstě, najednou pryč od rodinného „servisu“, bez neustálé něčí asistence, částečně asi i bez všech těch dovedností, které potřebuje zrakově postižený, aby se mohl svobodně pohybovat, navazoval kontakty a hledal si volnočasovou i pracovní seberealizaci. Začít s tím vším najednou ve dvaceti mi nepřišlo moudré. Proto jsem do toho velkoměsta vyrazila o něco dříve, aby ta změna byla trochu pozvolnější. Rozhodnutí nelituji, byla jsem mnohem samostatnější, našla si víc přátel, i co se týče orientace, mi velké město připadá pro nevidomého jednodušší. Je to díky ozvučeným semaforům, vodicím liniím, hlášení zastávek v hromadné dopravě apod. V prvním ročníku jsem bydlela na internátě, ve druhém už s kamarádkou v pronajatém bytě.
Konzultovala jste tyhle své názory a rozhodnutí s nějakým profesionálem, s nějakým poradcem?
Jestli si dobře vzpomínám, tak asi jedině s pracovníky SPC v Hradci Králové, kteří mě ve škole pravidelně navštěvovali. Měla jsem také nějaké známé, kteří už na butovickém gymnáziu studovali a od těch jsem získávala informace i reference.
Vyprávěla jste, jak bylo radostné dětství, když jste chodila na první stupeň, a jak radikálně se změnily vztahy na druhém stupni, kde byli i noví žáci a asistentka, která komunikaci s okolím víceméně blokovala. Jak jste tedy získala kamarády se zrakovým postižením?
„Jezdila jsem na tábory s dětmi, které byly nevidomé nebo měly něco se zrakem. Tehdy už nebyl takový problém udržet si komunikaci i mimo tábor, už jsme měli mobily, e-maily, psali jsme si dopisy... Když jsem se odstěhovala do Prahy, našla jsem spoustu známých, byl to pro mě úplně nový svět, tohle jsem vůbec neznala. V místě bydliště jsem se s nikým nenavštěvovala, nevídala mimo školu,…“ ještě dnes si pochvaluje Kateřina své rozhodnutí.
Studium na gymnáziu je považováno za jakousi přípravku ke studiu na vysoké škole. Měla jste tohle s kým probrat?
„Určitě ano. O našem budoucím studiu jsme se hodně bavili především v naší třídě, naše třídní profesorka se o to hodně zajímala a měla pro nás docela cenné rady. Uvažovala jsem o studiu českého jazyka a literatury, o informačních studiích a knihovnictví a o andragogice.“
Pokud vím, přijali vás do Brna na Masarykovu univerzitu, tak jste si mohla začít plnit sny nebo jste od nich upustila?
„Když mě přijali do Brna, měla jsem v Praze práci, přítele a byt, navíc mě obor informační studia a knihovnictví vlastně zase tolik nelákal. Takže se mi nechtělo Prahu opouštět, proto jsem chtěla zkoušet další rok přijímací zkoušky už jen v Praze.“
Nad vaší aktivitou by asi nejednoho člověka napadlo, že máte velké štěstí. Jakým způsobem jste si našla práci a jakou?
„Dozvěděla jsem se, že tehdejší sdružení Integrace přijímá zrakově postižené na digitalizaci knih. Šlo o domácí práci na poloviční úvazek, pro studentku ideální. Bydlela jsem na privátě, z domova jsem žádné velké finance nedostávala, a tak, jakmile mi bylo osmnáct, jsem o tu práci požádala. Pracovala jsem tam až do maturity. Už před ukončením školy jsem se rozhlížela po nějakém dalším zaměstnání a naskytla se možnost pracovat na Neviditelné výstavě, takže jsem nějaký čas pracovala jako průvodkyně.“
Maturovala jste v necelých dvaceti a byla jste přijata na vysokou. Nebylo vám líto změnit plány?
„Ani ne, práce mi vyhovovala a příští rok jsem si znovu podala přihlášky na vysoké školy, tentokrát už jen v Praze na andragogiku. Jenže, v momentě, kdy jsem si je zaplatila, zjistila jsem, že jsem těhotná, a to rozhodlo,“ pobaveně sděluje Katka.
Určitě jste nezahálela ani během rodičovské dovolené, to by mi k vám nesedělo, uvažuji nahlas.
„Zprvu jsem si opravdu jen užívala rodičovství,“ přisvědčuje spokojená maminka. „Po dvou letech na rodičovské dovolené jsem se ale začala poohlížet, kde bych mohla něco zajímavého dělat. Už jsem měla potřebu občas opustit dům a dostat se mezi lidi, tedy do jiného okruhu lidí, než jsou maminky s dětmi. A zase jsem měla štěstí! Na internetové konferenci Vis-Imp se objevila informace o projektu s názvem Profesní přednosti nevidomých, který vytvořila firma Transkript, s. r. o., ve spolupráci s Českou unií neslyšících a občanským sdružením Tyflodrom. Sociální firma Transkript poskytuje služby těžce sluchově postiženým, nabízí jim online přepis mluvené řeči a přepis audionahrávek. Projekt vycházel z myšlenky, že nevidomý má ideální předpoklady k výkonu práce přepisovatele. Dobře se koncentruje na slyšené slovo a ve většině případů má dovednosti v užívání počítače, je zvyklý psát si na něm zápisky a umí psát deseti prsty. Do projektu jsem se přihlásila a společně s dalšími asi 14 zrakově postiženými absolvovala úvodní školení a konkurz. Nejlepších 6 uchazečů bylo přijato na půlroční placenou stáž ve firmě Transkript. Školili jsme se na pozici specialisty online přepisu. Učili jsme se efektivně pracovat s audionahrávkami, vylepšovali jsme si rychlost a přesnost psaní, nastavovalo se pro nás přepisovatelské rozhraní, ladil se hlasový výstup. Firma s nevidomými neměla dosud žádné zkušenosti, dosavadní zaměstnanci byli vidící. Stáž probíhala zhruba jednou týdně, takže ideální pracovní příležitost během rodičovské dovolené. Na konci dvěma z nás nabídli pracovní úvazek, protože jsme prošly jako nejlepší. Dcera tou dobou nastupovala do mateřské školy, nabídku jsem tedy přijala a jako online přepisovatelka pracuji stále.“
Jak se dostáváte ke svým klientům a v čem přesně spočívá vaše služba?
„Naší cílovou skupinou jsou lidé těžce nedoslýchaví nebo ohluchlí, kteří dříve slyšeli a jsou tak zvyklí mluvit, nekomunikují ve znakové řeči, ale v českém jazyce. Nepotřebují tedy tlumočníka, ale přepis mluvené řeči. Transkript má smlouvy s některými bankami, zdravotnickými pracovišti, mobilními operátory apod., ti od nás obdrží tablety vybavené speciální aplikací, a když k nim přijde neslyšící, který má o tuto formu komunikace zájem, pracovník se přes aplikaci spojí s přepisovatelem. Moje pracoviště je vybaveno síťovým telefonem se sluchátky a na počítači mám otevřenu stránku s přepisovatelským rozhraním. Když mi zazvoní telefon, vím, že začíná komunikace. Zvednu hovor a v přepisovatelském rozhraní se objeví soubor s novým přepisem, kam simultánně píšu vše, co úředník říká klientovi a co se mi zároveň přenáší do sluchátek telefonu. Text neslyšící sleduje na tabletu a slovně odpovídá úředníkovi. Já jen nahrazuji sluch, co by klient slyšel, to vidí v psané podobě a může si tak své záležitosti sám vyřídit.
Další varianta spojení s přepisovatelem je ta, když sluchově postižený má vlastní tablet, který může nosit všude s sebou. Stáhne si zdarma příslušnou aplikaci a už bezprostředně před zahájením jednání mi může z tabletu zavolat, že bude potřebovat přepisování. To potom funguje prakticky stejně. Klient může volat od lékaře, z úřadu, ale klidně jen tak z ulice, kde se potřebuje s někým dorozumět, už jsme přepisovali i rozhovor jen tak od piva.
Důležité je, aby ten přepis byl naprosto přesný. Většinou ale i např. úředník vidí na text, takže kdyby došlo k nějaké chybě, může mě zastavit a opravit.“
K vaší službě patří i přepisování přednášek neslyšícím studentům. Kdo to financuje?
„Ano, přepisuji přednášky, ale i jakékoli jiné zvukové záznamy mluvené řeči pro neslyšící klienty, ti to mají zdarma, stát poskytuje na tuto službu dotace. Tento druh přepisu ale nabízíme i dalším zákazníkům, může se na nás obrátit kdokoli, kdo potřebuje přepsat zvukový záznam jakéhokoli rozhovoru, jednání, školení apod. Tam už je to zpoplatněné. Přepisujeme pravidelně třeba pro zastupitelstvo jedné obce jejich zasedání, často se na nás obracejí novináři s přepisem rozhovorů... Praxe je jednoduchá – pošlou nahrávku a já jim zpátky pošlu text.“
Kolik let děláte tuhle práci? Jste spokojená?
„Jako řádný zaměstnanec 2 roky, předtím zmiňovaná půlroční stáž. Jsem velice spokojená, ta práce dává smysl. Zajímavé je také komunikovat s neslyšícími z České unie neslyšících, protože v jejich sídle máme kancelář, porovnat si třeba to, jakým způsobem nám může pomáhat zdravá veřejnost nebo my sobě navzájem.“
Kateřino, máte ještě na něco kromě rodiny a práce čas?
„Určitě si vždycky udělám čas na četbu, protože při poslechu knih mohu dělat ještě něco jiného. Ráda chodím na procházky s dcerou, často s lidmi třeba tady u nás na sídlišti. Naše Eliška je skvělý most s ostatními maminkami, které mají stejně staré děti. Ráda jedu s manželem na folkový festival, letos se chystáme poprvé na dovolenou k moři. Také jsem ráda jezdívala na vodu nebo na kolo, ale to teď není úplně aktuální, tak chodím alespoň někdy plavat a zacvičit si na kruhový trénink.“
Takže vysokou jste už definitivně pověsila na hřebík?
„Nepověsila. Jen jsem trochu změnila orientaci, ráda bych se přihlásila na dálkové studium andragogiky nebo sociální práce. Také v Transkriptu se rýsuje další projekt, přímé telefonování neslyšících. Takže se těším, co mi budoucnost přinese. Ale nezlobte se, teď už se musím omluvit, máme domluvenou schůzku s kamarádkou.“

Rozmlouvala Jaroslava Novotná.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 18 Září 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 120 korun českých
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Flash disk, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu.
Obsah:
ÚVODEM
Všechno je o lidech, a také v desateru…
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Kateřina Lusková
Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Mladá Boleslav
Antonín Vraný – Čím jsem byl a čím jsem dnes
ZORA RADÍ
Životní pojištění pro nevidomé? Jde to, ale…
VE STOPÁCH HOMÉROVÝCH
Oskar Baum
NAPSALI JSTE NÁM
Nikdo není ostrov
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Peníze a jejich krotitelé?
Žďárský zámek má trasu pro nevidomé
ZDRAVÍ
Jak funguje naše imunita?
Mikroorganismy ve střevech pracují podle vašich pokynů
KULTURA
Bizon na dobré stezce – rozhovor s hlavní postavou filmu
Haptické aktivity a výstava v Trojském zámku
Doteky II – výstava haptických prací
SPORT
Jubilejní ročník
Bowling pod Tatrami

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.