ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 18 Září 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost. Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 120 korun českých Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Flash disk, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu. Obsah: ÚVODEM Všechno je o lidech, a také v desateru… LIDÉ KOLEM NÁS Devatero řemesel – Kateřina Lusková Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Mladá Boleslav Antonín Vraný – Čím jsem byl a čím jsem dnes ZORA RADÍ Životní pojištění pro nevidomé? Jde to, ale… VE STOPÁCH HOMÉROVÝCH Oskar Baum NAPSALI JSTE NÁM Nikdo není ostrov BUDE VÁS ZAJÍMAT Peníze a jejich krotitelé? Žďárský zámek má trasu pro nevidomé ZDRAVÍ Jak funguje naše imunita? Mikroorganismy ve střevech pracují podle vašich pokynů KULTURA Bizon na dobré stezce – rozhovor s hlavní postavou filmu Haptické aktivity a výstava v Trojském zámku Doteky II – výstava haptických prací SPORT Jubilejní ročník Bowling pod Tatrami # ÚVODEM: Všechno je o lidech, a také v desateru… Člověk, to zní hrdě, pravil prý Maxim Gorkij a předznamenal tak éru poroučení větru, dešti (pro ty mladší jde o heslo k budování komunistické společnosti v někdejším Sovětském svazu). Ale ono jde spíše o to, koho ještě člověkem nazvat lze a tedy jak vlastně člověka definovat, aby jeho označení opravdu hrdě znělo. Jistě vám už běhají hlavou nejrůznější titulky o bestiálních činech, vrazích, šmejdech a jiných podobných, to je jasné. Už jste se ale někdy zamysleli nad tím, že činit někomu „to nejlepší“ teprve může být pro toho obdarovaného tím pravým peklíčkem? V jednom z materiálů naší spolupracovnice Jaroslavy Novotné jsme se již tohoto fenoménu před časem dotkli, když opatrovnice či společnice rozhoduje o tom, co je pro toho opečovávaného dobré, ale ono vlastně jde o mnohem širší dimenzi. Jde o každého, kdo vám nabízí „dobro“ podle svojí představy, aniž se vůbec namáhá zjistit, zda je to dobrem i pro vás. Jev, kdy různí „povolaní“ vykládají o tom, co je dobré pro ty „dole“ – pardon, spoluobčany, se nazývá politika. Ale té se na našich stránkách z principu vyhýbáme. Ovšem kromě těchto nebetyčných „dobrodějů“ máme všude kolem sebe i menší, o to však neméně nebezpečné činitele dobra. Často počínaje našimi dětmi (či rodiči, to podle věku toho kterého čtenáře) a nejbližšími přáteli konče. Ne nadarmo pravil tentokrát asi slavnější autor citátů – Armand-Jean du Plessis de Richelieu: Bože, chraň mně před přáteli, s nepřáteli si poradím. Hranice mezi užitečností dobrodějnosti a její škodlivostí je tenká a její spolehlivý strážce se jmenuje empatie, schopnost vciťování. Zárukou toho, že empatie bude fungovat, pak je – ateisté prominou – hned druhé přikázání z Desatera: Miluj bližního svého jako sám sebe! Ovšem pozor! Opět velké ALE: máš-li někoho milovat jako sám sebe, musíš nejprve mít opravdu rád sebe. Sebe skutečného, i s chybami, nikoli ideální obraz sebe ve vlastní představě. Umění, kterému se mnozí z nás učí celý život, a někdo na něj nedosáhne nikdy. To ovšem není omluva pro rezignaci, to je naopak výzva. Hezké chvíle se Zorou v pořadí osmnáctou spolu s redakcí přeje Václav Senjuk # LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Kateřina Lusková K metru mi přišla naproti pohledná mladá žena s veselou malou holčičkou a vodicím psem značky border kolie. Tuhle trojici, kdo potká, určitě musí dostat dobrou náladu. Tak jestli se necítíte nejlépe, odjeďte do Prahy na sídliště Hůrka a tam je potkáte, třeba na hřišti. Kateřina mě přivedla do útulného bytu, kde všechno má své místo a přitom nepůsobí odcizeně nebo neútulně. Náš rozhovor se odvíjel v obapolné důvěře, že si opravdu budeme mít o čem povídat. Kateřino, pokud si to dobře pamatuji, vy nejste křtěná Vltavou. Odkud pocházíte? „Své dětství jsem prožila na venkově poblíž Dvora Králové nad Labem. Tam jsem i chodila do základní školy, měla jsem tehdy zbytky zraku a tak jsem se integrovala. Přešla jsem ale na šestileté gymnázium, též ve Dvoře Králové, tam však byla podmínka asistence. Tehdy jsem si uvědomila, že takovou integraci nechci, i když jsem to poctivě vyzkoušela. Mít asistentku mezi zdravými dětmi, to vás od kolektivu poměrně odlučuje. Vnímala jsem to jako bariéru mezi sebou a zbytkem třídy. Paní asistentka byla skvělá, měly jsme se rády a dodnes jsme v kontaktu. Jenže mně nevyhovoval ten systém, já jsem ráda sama za sebe. Dokončila jsem na gymnáziu devátou třídu a přešla raději na Gymnázium pro zrakově postižené v Praze Butovicích. Jak jste zvládla přechod z domácího prostředí na venkově do velkoměsta a život mimo rodinu? „Musím říct, že jsem si to hodně promýšlela. Jenže, jak by to probíhalo doma? Poslední autobus ze Dvora Králové k nám do vsi jel v pět odpoledne. To znamenalo – žádné zájmy mimo domov, žádné kroužky, tam by ani nevidomé dítě nechtěli. Kdybych pokračovala ve studiu s asistentkou, bylo by mi po maturitě dvacet, nejspíš bych šla na vysokou – a najednou bych se octla ve velkoměstě, najednou pryč od rodinného „servisu“, bez neustálé něčí asistence, částečně asi i bez všech těch dovedností, které potřebuje zrakově postižený, aby se mohl svobodně pohybovat, navazoval kontakty a hledal si volnočasovou i pracovní seberealizaci. Začít s tím vším najednou ve dvaceti mi nepřišlo moudré. Proto jsem do toho velkoměsta vyrazila o něco dříve, aby ta změna byla trochu pozvolnější. Rozhodnutí nelituji, byla jsem mnohem samostatnější, našla si víc přátel, i co se týče orientace, mi velké město připadá pro nevidomého jednodušší. Je to díky ozvučeným semaforům, vodicím liniím, hlášení zastávek v hromadné dopravě apod. V prvním ročníku jsem bydlela na internátě, ve druhém už s kamarádkou v pronajatém bytě. Konzultovala jste tyhle své názory a rozhodnutí s nějakým profesionálem, s nějakým poradcem? Jestli si dobře vzpomínám, tak asi jedině s pracovníky SPC v Hradci Králové, kteří mě ve škole pravidelně navštěvovali. Měla jsem také nějaké známé, kteří už na butovickém gymnáziu studovali a od těch jsem získávala informace i reference. Vyprávěla jste, jak bylo radostné dětství, když jste chodila na první stupeň, a jak radikálně se změnily vztahy na druhém stupni, kde byli i noví žáci a asistentka, která komunikaci s okolím víceméně blokovala. Jak jste tedy získala kamarády se zrakovým postižením? „Jezdila jsem na tábory s dětmi, které byly nevidomé nebo měly něco se zrakem. Tehdy už nebyl takový problém udržet si komunikaci i mimo tábor, už jsme měli mobily, e-maily, psali jsme si dopisy... Když jsem se odstěhovala do Prahy, našla jsem spoustu známých, byl to pro mě úplně nový svět, tohle jsem vůbec neznala. V místě bydliště jsem se s nikým nenavštěvovala, nevídala mimo školu,…“ ještě dnes si pochvaluje Kateřina své rozhodnutí. Studium na gymnáziu je považováno za jakousi přípravku ke studiu na vysoké škole. Měla jste tohle s kým probrat? „Určitě ano. O našem budoucím studiu jsme se hodně bavili především v naší třídě, naše třídní profesorka se o to hodně zajímala a měla pro nás docela cenné rady. Uvažovala jsem o studiu českého jazyka a literatury, o informačních studiích a knihovnictví a o andragogice.“ Pokud vím, přijali vás do Brna na Masarykovu univerzitu, tak jste si mohla začít plnit sny nebo jste od nich upustila? „Když mě přijali do Brna, měla jsem v Praze práci, přítele a byt, navíc mě obor informační studia a knihovnictví vlastně zase tolik nelákal. Takže se mi nechtělo Prahu opouštět, proto jsem chtěla zkoušet další rok přijímací zkoušky už jen v Praze.“ Nad vaší aktivitou by asi nejednoho člověka napadlo, že máte velké štěstí. Jakým způsobem jste si našla práci a jakou? „Dozvěděla jsem se, že tehdejší sdružení Integrace přijímá zrakově postižené na digitalizaci knih. Šlo o domácí práci na poloviční úvazek, pro studentku ideální. Bydlela jsem na privátě, z domova jsem žádné velké finance nedostávala, a tak, jakmile mi bylo osmnáct, jsem o tu práci požádala. Pracovala jsem tam až do maturity. Už před ukončením školy jsem se rozhlížela po nějakém dalším zaměstnání a naskytla se možnost pracovat na Neviditelné výstavě, takže jsem nějaký čas pracovala jako průvodkyně.“ Maturovala jste v necelých dvaceti a byla jste přijata na vysokou. Nebylo vám líto změnit plány? „Ani ne, práce mi vyhovovala a příští rok jsem si znovu podala přihlášky na vysoké školy, tentokrát už jen v Praze na andragogiku. Jenže, v momentě, kdy jsem si je zaplatila, zjistila jsem, že jsem těhotná, a to rozhodlo,“ pobaveně sděluje Katka. Určitě jste nezahálela ani během rodičovské dovolené, to by mi k vám nesedělo, uvažuji nahlas. „Zprvu jsem si opravdu jen užívala rodičovství,“ přisvědčuje spokojená maminka. „Po dvou letech na rodičovské dovolené jsem se ale začala poohlížet, kde bych mohla něco zajímavého dělat. Už jsem měla potřebu občas opustit dům a dostat se mezi lidi, tedy do jiného okruhu lidí, než jsou maminky s dětmi. A zase jsem měla štěstí! Na internetové konferenci Vis-Imp se objevila informace o projektu s názvem Profesní přednosti nevidomých, který vytvořila firma Transkript, s. r. o., ve spolupráci s Českou unií neslyšících a občanským sdružením Tyflodrom. Sociální firma Transkript poskytuje služby těžce sluchově postiženým, nabízí jim online přepis mluvené řeči a přepis audionahrávek. Projekt vycházel z myšlenky, že nevidomý má ideální předpoklady k výkonu práce přepisovatele. Dobře se koncentruje na slyšené slovo a ve většině případů má dovednosti v užívání počítače, je zvyklý psát si na něm zápisky a umí psát deseti prsty. Do projektu jsem se přihlásila a společně s dalšími asi 14 zrakově postiženými absolvovala úvodní školení a konkurz. Nejlepších 6 uchazečů bylo přijato na půlroční placenou stáž ve firmě Transkript. Školili jsme se na pozici specialisty online přepisu. Učili jsme se efektivně pracovat s audionahrávkami, vylepšovali jsme si rychlost a přesnost psaní, nastavovalo se pro nás přepisovatelské rozhraní, ladil se hlasový výstup. Firma s nevidomými neměla dosud žádné zkušenosti, dosavadní zaměstnanci byli vidící. Stáž probíhala zhruba jednou týdně, takže ideální pracovní příležitost během rodičovské dovolené. Na konci dvěma z nás nabídli pracovní úvazek, protože jsme prošly jako nejlepší. Dcera tou dobou nastupovala do mateřské školy, nabídku jsem tedy přijala a jako online přepisovatelka pracuji stále.“ Jak se dostáváte ke svým klientům a v čem přesně spočívá vaše služba? „Naší cílovou skupinou jsou lidé těžce nedoslýchaví nebo ohluchlí, kteří dříve slyšeli a jsou tak zvyklí mluvit, nekomunikují ve znakové řeči, ale v českém jazyce. Nepotřebují tedy tlumočníka, ale přepis mluvené řeči. Transkript má smlouvy s některými bankami, zdravotnickými pracovišti, mobilními operátory apod., ti od nás obdrží tablety vybavené speciální aplikací, a když k nim přijde neslyšící, který má o tuto formu komunikace zájem, pracovník se přes aplikaci spojí s přepisovatelem. Moje pracoviště je vybaveno síťovým telefonem se sluchátky a na počítači mám otevřenu stránku s přepisovatelským rozhraním. Když mi zazvoní telefon, vím, že začíná komunikace. Zvednu hovor a v přepisovatelském rozhraní se objeví soubor s novým přepisem, kam simultánně píšu vše, co úředník říká klientovi a co se mi zároveň přenáší do sluchátek telefonu. Text neslyšící sleduje na tabletu a slovně odpovídá úředníkovi. Já jen nahrazuji sluch, co by klient slyšel, to vidí v psané podobě a může si tak své záležitosti sám vyřídit. Další varianta spojení s přepisovatelem je ta, když sluchově postižený má vlastní tablet, který může nosit všude s sebou. Stáhne si zdarma příslušnou aplikaci a už bezprostředně před zahájením jednání mi může z tabletu zavolat, že bude potřebovat přepisování. To potom funguje prakticky stejně. Klient může volat od lékaře, z úřadu, ale klidně jen tak z ulice, kde se potřebuje s někým dorozumět, už jsme přepisovali i rozhovor jen tak od piva. Důležité je, aby ten přepis byl naprosto přesný. Většinou ale i např. úředník vidí na text, takže kdyby došlo k nějaké chybě, může mě zastavit a opravit.“ K vaší službě patří i přepisování přednášek neslyšícím studentům. Kdo to financuje? „Ano, přepisuji přednášky, ale i jakékoli jiné zvukové záznamy mluvené řeči pro neslyšící klienty, ti to mají zdarma, stát poskytuje na tuto službu dotace. Tento druh přepisu ale nabízíme i dalším zákazníkům, může se na nás obrátit kdokoli, kdo potřebuje přepsat zvukový záznam jakéhokoli rozhovoru, jednání, školení apod. Tam už je to zpoplatněné. Přepisujeme pravidelně třeba pro zastupitelstvo jedné obce jejich zasedání, často se na nás obracejí novináři s přepisem rozhovorů... Praxe je jednoduchá – pošlou nahrávku a já jim zpátky pošlu text.“ Kolik let děláte tuhle práci? Jste spokojená? „Jako řádný zaměstnanec 2 roky, předtím zmiňovaná půlroční stáž. Jsem velice spokojená, ta práce dává smysl. Zajímavé je také komunikovat s neslyšícími z České unie neslyšících, protože v jejich sídle máme kancelář, porovnat si třeba to, jakým způsobem nám může pomáhat zdravá veřejnost nebo my sobě navzájem.“ Kateřino, máte ještě na něco kromě rodiny a práce čas? „Určitě si vždycky udělám čas na četbu, protože při poslechu knih mohu dělat ještě něco jiného. Ráda chodím na procházky s dcerou, často s lidmi třeba tady u nás na sídlišti. Naše Eliška je skvělý most s ostatními maminkami, které mají stejně staré děti. Ráda jedu s manželem na folkový festival, letos se chystáme poprvé na dovolenou k moři. Také jsem ráda jezdívala na vodu nebo na kolo, ale to teď není úplně aktuální, tak chodím alespoň někdy plavat a zacvičit si na kruhový trénink.“ Takže vysokou jste už definitivně pověsila na hřebík? „Nepověsila. Jen jsem trochu změnila orientaci, ráda bych se přihlásila na dálkové studium andragogiky nebo sociální práce. Také v Transkriptu se rýsuje další projekt, přímé telefonování neslyšících. Takže se těším, co mi budoucnost přinese. Ale nezlobte se, teď už se musím omluvit, máme domluvenou schůzku s kamarádkou.“ Rozmlouvala Jaroslava Novotná. # Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Mladá Boleslav Ač se to jeví nepravděpodobné, značná část členů SONS opravdu neví, že v každém kraji, ale i v řadě větších měst, kde jsou oblastní odbočky, bývá i poradce, který dokáže poradit v právních záležitostech stejně jako v oblasti sociální a i v dalších zašmodrchanostech života. Představujeme tedy čtenářům postupně jednotlivé poradce, aby pro vás bylo snazší obracet se na ně přímo, kdykoli je to potřeba. František Krčma – Mladá Boleslav: František Krčma ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky za oblast Mladá Boleslav patří k nejzkušenějším poradcům, v oboru je desítky let. Od mládí byl členem Svazu invalidů, kde se aktivně účastnil práce ve prospěch zrakově postižených. Mladoboleslavská odbočka je velice aktivní, nedávno jsme psali o zdejší desetileté tradici Černé kavárny. Zde je medailon Františka Krčmy: Je mi 67 let, od třinácti let jsem prakticky nevidomý. Ve Svazu invalidů jsem byl od svých dvaceti let členem výboru a působil jako sociální referent. Od počátku považuji podporu v sociálních a právních záležitostech za důležitou, protože tato tematika doprovází člověka každý den po celý život. Již dvacet let – od roku 1997 – každoročně absolvuji školení sociálních poradců ukončené zkouškou (kromě dvou let, kdy se nekonalo). Tato setkání považuji za velký přínos pro mou práci, hlavně kvůli aktuálním informacím k novým zákonům, vyhláškám a novelizacím. Zásluhu na tom, že můžeme naše zrakově postižené klienty informovat o aktuálních změnách, mají JUDr. Pavel Ptáčník a také Mgr. Luboš Zajíc. K hlubším znalostem mi pomáhá i to, že jsem členem Sociálně právní komise SONS ČR, z. s. Všechny tyto poznatky uplatňuji v odborné sociální poradně SONS v Mladé Boleslavi. Ze zájemců o službu se u nás stávají uživateli služby a přicházejí opakovaně. Jsem přesvědčen, že je naše práce pro ně přínosem. Kromě svého zaměstnání rád trávím čas s rodinou – dětmi a vnoučaty. Dříve jsem byl aktivní sportovec, s přáteli z kuželek se scházíme dodnes. Poradnu najdete na adrese Jana Palacha 1091, Mladá Boleslav. Návštěvní dny: pondělí a středa 9 – 12, 13 – 16 hod. Mobil 603 310 738, e-mail mladaboleslav-odbocka@sons.cz. Jsme tu pro ty, kdo nás potřebují. František Krčma S čím se můžete na naše poradce obracet:  dotazy k příspěvku na péči či na zvláštní pomůcku (pomohou vám vyřídit žádost a v případě nespokojenosti také odvolání),  dotazy související se zaměstnáváním (pracovní smlouvy na dobu určitou/neurčitou, dohody o provedení práce a pracovní činnosti, výpovědi),  dotazy z oblasti důchodového pojištění (invalidní důchody, starobní důchody, přechod z invalidního do starobního důchodu),  dotazy související s průkazem ZTP a ZTP/P – výhody a povinnosti držitele, pomoc při zařízení průkazu. # Antonín Vraný – Čím jsem byl a čím jsem dnes Možná jste si všimli, že se mezi autory již pravidelně objevuje jméno našeho nového kolegy Antonína Vraného. Mnozí jej znáte z celkem dvanáctiletého působení na Dědině, kde učil kdeco, někteří jste si asi všimli i toho, že je uveden jako člen redakce. A protože se před časem na stránkách Zory vzájemně představili někteří z redaktorů, asi je logické, že i jej jsme požádali o odpovědi na pár otázek. Seznamte se: Antonín Vraný. Co nejvíce ovlivnilo to, čím jste se stal? Pocházím z Ústí nad Labem. Přestěhovali jsme se sice záhy do vesnice na Karlovarsku s krásnou přírodou a čistým vzduchem, ovšem kdykoliv jsem přijel do Ústí, z balkonu jsem pozoroval ohromnou chemickou továrnu. Táhla se do nedozírné dálky, z komínů šlehaly plameny a mí prarodiče mi vyprávěli o baňkách, rtuti a chlóru. Přírodní vědy mě vždy bavily a na základní škole jsem vyhrál chemickou olympiádu. Od rodičů jsem slyšel historii, že děda z matčiny strany dosáhl za války hodnosti majora a přál si, aby se jeden z jeho synů stal vojákem. A měl tři dcery. Když jsme ty myšlenky dali dohromady, přihlásil jsem se ke studiu na Farmaceutickou fakultu UK a na Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. Čeho jste dosáhl ve svém povolání? Pracoval jsem sedm let v různých lékárnách, nejraději v nemocničních, kde se připravovaly léky v laboratořích. Osud mě zavál také do Všeobecné zdravotní pojišťovny, kde bylo potřeba řešit hlavně vztahy lékárníků s okresními pobočkami VZP. Nakonec jsem se ale vrátil zpět do lékárny. Několik dnů před atestací a možností vykonávat funkci odborného zástupce mě odvezla záchranná služba. Můžete říci něco k tomu, proč jste oslepl nebo přišel o podstatnou část zraku? Příčinou byla choroba ledvin. Upadl jsem do kómatu a lékaři více než týden bojovali o můj život. Na batohu, se kterým jsem přijel do nemocnice, byl připevněn lístek s křížkem a datem 22. 11. 2002. Když mě vrátili k životu, snažil jsem se kolem sebe rozhlédnout. Potom v pokoji rozsvítili a tma se změnila jen v šero… Jak jste se s tou skutečností vyrovnával v prvních okamžicích a jaký byl další vývoj? Na tohle téma se dá hovořit dlouho. Nejsilnější zážitky mám zřejmě z dlouhodobých pobytů v nemocnici. V duchu jsem si promítal obrázky z dovolených s rodiči. My se sestrou jsme byli děti, rodiče mladí, a z těch obrázků vyzařovalo štěstí a radost. A mně bylo líto, že tohle jsem pokazil. O návrat do lékárny jsem se snažil. Ale nešlo to ani při nejlepší vůli. Se silnou lupou jsem sice recept ukoukal, ovšem po deseti receptech jsem měl před očima mlhu. Ještě dnes mě pobaví představa, jak do lékárny přichází toxikoman s falešným receptem, do kterého zírám televizní lupou, a on si mezitím cpe kapsy volně vystaveným zbožím. Čím jste dnes a jak jste se k tomu dostal? Přihlásil jsem se k doktorskému studiu, abych zjistil, že práce vědce mě nebaví. Jedna z farmaceutických společností uvažovala o tom, že mě zaměstná jako školitele, jenže potřebovala, aby to byl řidič. A vystudoval jsem speciální pedagogiku. Můj velký dík patří středisku pro nevidomé Dědina, kde jsem pracoval bezmála 12 let jako lektor. A letos v červenci jsem nastoupil jako redaktor do časopisu Zora. Říká se, že choroba má lidi něčemu naučit. Je to také váš případ? Samozřejmě, každá nemoc má svou příčinu a já dostal příležitost ji po zbytek života hledat a poznávat. Vím, že jsem nahraditelný a necítím se vinen, když musím někoho odmítnout. A více vnímám poučení: „Žij přítomností, minulost je prach a zítřek možná nikdy nenastane.“ Také slavím dvakrát narozeniny. redakce # ZORA RADÍ: Životní pojištění pro nevidomé? Jde to, ale… Ztráta zraku či vážná slabozrakost radosti nepřidá. Život tím ale nekončí. Jak se dívají na slabozraké a nevidomé pojišťovny? Za jakých okolností a podmínek jsou ochotny uzavřít životní pojištění pro nevidomé a slabozraké? V České republice žije přibližně 100 tisíc lidí se zrakovým postižením – nevidomých či slabozrakých. To odpovídá 1 % všech obyvatel. Tito lidé nejsou odříznuti od společnosti, ale dál žijí své životy. Někteří podnikají, navzdory invalidnímu důchodu pracují, mají koníčky a rodiny. A mají blízké, kteří jsou na nich finančně závislí – děti, manželé a manželky… Životní pojištění je vhodné uzavřít téměř vždy, když je na pojištěném finančně závislá jiná osoba. V případě smrti či invalidity pojištěného je jeho příjem nahrazen buď jednorázovou částkou, nebo pravidelnou rentou. Přestože nevidomí a slabozrací ve většině případů jsou v invalidním důchodu, jejich smrt může jejich blízké připravit i o tento minimální příjem. Nevidomí a slabozrací ovšem pro pojišťovny mohou představovat vyšší riziko. Bílá hůl i vodicí pes jsou sice velmi schopní pomocníci, chybějící smysl ovšem zcela nenahradí. Riziko úrazu či nehody tak může být vyšší než u ostatních pojištěných. Jak se na životní pojištění pro nevidomé a slabozraké dívají pojišťovny? Životní pojištění pro nevidomé: Rozhoduje příčina ztráty zraku „Zásadní pro rozhodování je primární důvod ztráty zraku, resp. omezení vizu. Pokud je příčinou vrozená vada či úrazové poškození, lze nevidomého, resp. slabozrakého klienta pro riziko smrti pojistit. Pokud je to důsledek jiného primárního onemocnění (systémová autoimunitní onemocnění aj.), pak se přijatelnost hodnotí podle závažnosti primárního onemocnění,“ uvedl Petr Milata, tiskový mluvčí ČSOB Pojišťovny. „U osob v invalidním důchodu dochází k určitému omezení pojištění, kdy některá připojištění není možné sjednat. Důležitou roli hraje také to, zda jde o onemocnění očí vrozené nebo získané nějakou nemocí. V takovém případě se zkoumá příčina této nemoci,“ sdělila Renata Čapková, tisková mluvčí České podnikatelské pojišťovny. Stejný postup má i pojišťovna AXA a Generali pojišťovna. „Je-li slepota důsledkem závažného onemocnění, pak právě kvůli němu nemusí být možné pojištění uzavřít,“ řekl Jan Marek, tiskový mluvčí Generali pojišťovny, a radí nevidomým: „Pokud je člověk nevidomý krátce (tzn. do 1 roku), doporučujeme vyčkat do ustálení situace a teprve poté pojištění řešit.“ To ovšem nemusí být řešením. Pokud člověk před ztrátou zraku pojištění neměl, ale v jejím důsledku si uvědomil jeho užitečnost a potřebnost, není nejlepší strategií dále čekat. Allianz pojišťovna na základě zdravotního dotazníku vyloučí smrt v důsledku úrazu či nemoci očí. „Při sjednání životního pojištění v Allianz klient vyplňuje zdravotní dotazník, a pokud v něm uvede nějakou nemoc či úraz, je pojištěn, ale s výlukou na danou část. V tomto případě by proto byl pojištěn bez přirážek, pouze by se jeho pojištění nevztahovalo na úrazy/nemoci v souvislosti s očima,“ uvedl Václav Bálek, tiskový mluvčí Allianz pojišťovny. K omezení či ke zvýšení pojistného může přistoupit i Česká podnikatelská pojišťovna. „U slabozrakých či nevidomých osob neuplatňujeme obecně rizikovou přirážku. Přirážka k pojistnému za vybraná pojistná nebezpečí se může stanovit podle zdravotního stavu klienta (na základě odpovědí ve zdravotním dotazníku na pojistné smlouvě) a též na základě výsledků lékařské prohlídky,“ řekla Renata Čapková, tisková mluvčí České podnikatelské pojišťovny. Zdravotní dotazník je ale vhodné vždy vyplnit pravdivě. Pojišťovny mají dostatek nástrojů na odhalení zatajení nějaké „drobnosti“ ze strany klienta – a v důsledku toho nemusí plnit. Navíc se člověk vystavuje možnosti žaloby za spáchání trestného činu pojistného podvodu. Některé pojišťovny jsou ale benevolentnější. „Nestanovujeme žádné omezení, pro riziko smrti se výluky nestanovují,“ prohlásil Milan Káňa, tiskový mluvčí Kooperativa pojišťovny. Pozor ale i tak na jiná onemocnění. „Životní a úrazové pojištění pro slabozraké je standardně možné, jestliže jde o vrozenou vadu nebo trvá-li stav už dlouhodobě (po 5 letech je považováno za stabilizovaný stav). Ovšem u slabozrakosti nebo slepoty následkem choroby (např. diabetes) je rozhodující pro rizikové ocenění tato diagnóza,“ uvedla Eva Svobodová, tisková mluvčí UNIQA pojišťovny. I některé další pojišťovny dávají do výluky cukrovku, která je častou příčinou ztráty zraku. Např. Kooperativa pojišťovna ji vylučuje u pojištění závažných onemocnění, ale u rizika smrti ji nezmiňuje. Obdobně postupuje i pojišťovna NN. „V souvislosti se zrakovým postižením zcela vylučujeme slepotu jako pojistnou událost u připojištění závažných onemocnění a také jako příčinu invalidity, jelikož její pravděpodobnost je s ohledem na toto postižení vysoká a nejednalo by se tak o nahodilou událost. Jiná pojištění je možné sjednat bez omezení,“ uvedl Rostislav Trávníček, ředitel marketingu a komunikace NN. Nechce vás jedna pojišťovna? Zkuste jinou Životní pojištění pro nevidomé a slabozraké posuzuje každá pojišťovna jinak. Některé si zakládají na nezvýšení ceny v důsledku zvýšeného rizika – ty ale často raději vyloučí smrt v důsledku zrakových potíží zcela. Jiné pojišťovny přirážku naúčtují. Není ale zpravidla rozhodující slepota či slabozrakost jako taková, ale rozhoduje její příčina. Petr Zámečník Zdroj: investujeme.cz # VE STOPÁCH HOMÉROVÝCH: Oskar Baum (21. ledna 1883 Plzeň – 1. března 1941 Praha) ČÁST I. CESTA ŽIVOTEM Jak jsme naznačili již v minulé části našeho seriálu, přeneseme se teď na několik setkání z cizích a exotických zemí k nám do Prahy; sledovat budeme život a dílo Oskara Bauma, německého autora židovského původu, jednoho z dnes zapomínaných představitelů pražské německé literatury první poloviny 20. století. Dnes, v první části našeho seriálu, se stručně podíváme na jeho životní cestu, dále se pak zaměříme na dílo, jež po sobě zanechal. Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí Jakoba a Berty Baumové (rozené Glazerové). Základní školu vychodil v Plzni a nastoupil zde i na gymnázium, na němž však pobyl pouze rok, a to do 6. července 1894. Tehdy se strhla jakási potyčka mezi českými a německými studenty, o níž víme pouze to, že v jejím důsledku Oskar, již tehdy na jedno oko velice slabý, oslepl úplně. Život se mu docela změnil, jeho dalších osm let měl strávit ve vídeňském institutu „Hohe Warte“, který založil jeho pozdější ředitel Ludwig August Frankl pro „vzdělání a zušlechtění slepých dětí izraelského vyznání“. Institut byl soukromý a veškeré výlohy museli Baumovi rodiče platit; kvalitní výchovu rozhodně neposkytoval. Baumovým štěstím bylo, že zde v roce 1901 složil učitelské zkoušky ze hry na klavír a varhany a seznámil se tu s nevidomým hudebníkem Josephem Laborem. Jinak však jej ubíjela nábožensky vypjatá atmosféra, v níž často docházelo ke konfliktům mezi ortodoxními východními chasidy a západními židy ve víře poněkud vlažnými. V roce 1902 se přestěhoval do Prahy, kde již tehdy (nevíme jak dlouho) žili jeho rodiče. Stal se tu nejprve varhaníkem v Jubilejní synagoze v Jeruzalémské ulici, později se začal živit také soukromou výukou hry na klavír. Právě ta byla po dlouhou dobu zdrojem jeho příjmů, jak sám později doznal. Nevíme, kdy se seznámil se svou pozdější ženou, Gretou Schnabelovou, je však jisté, že již v roce 1909 byli svoji a narodil se jim syn Leo. V Praze začal také velmi záhy navazovat známosti, které určily běh celého jeho budoucího života. Nejosudněji jej patrně zasáhlo seznámení se slavným spisovatelem Maxem Brodem. Poznal jej na podzim 1903, o rok později se jeho prostřednictvím seznámil s Franzem Kafkou, s nímž pak zůstal v kontaktu až do jeho smrti. Prostřednictvím „pražského kruhu“ se seznámil rovněž s filozofem Felixem Weltschem, jehož myšlenky na něj později měly značný vliv. Čtyři přátelé se někdy mezi lety 1904 a 1905 začali scházet k pravidelným diskusím o literatuře, hudbě, politice, sionismu a divadle – vytvořil se slavný „pražský kruh“. – Brzy nato se (opět Brodovým prostřednictvím) Baum seznamuje i s Otto Pickem, redaktorem Prager Presse. Známost byla plodná z více důvodů: Baum si s Pickem rozuměl především v oblasti hudební kritiky, Pick mu pak po dlouhou dobu poskytoval prostor k publikování ve svém listu. Tehdy byl již totiž objeven Baumův literární talent. Jak později vzpomíná Stefan Zweig, stál u tohoto „objevu“ rovněž Max Brod – a ten se později stal i vykladačem a propagátorem díla svého přítele. Zdá se, že Baum debutoval již v roce 1905 fejetonem v časopise Prager Tagblatt. Rok nato patřil již k renomovaným autorům německých pražských časopisů. První samostatnou knihou se pak stala sbírka povídek Uferdasein (1908); jak o mnoho let později vzpomíná Zweig, všechny její povídky vypravoval Baum zpaměti v kruhu svých přátel a nadšený Max Brod je ihned obětavě stenografoval. Kniha měla skutečně úspěch a vzbudila rozruch – otázkou je, zda spíše svými literárními kvalitami (jednalo se skutečně o dílo spíše začátečnické), nebo v té době poměrně novou tematikou – všechny příběhy knihy jsou totiž čerpány ze života nevidomých. Pro tento úspěch začal Baum již od roku 1908 ze svých děl veřejně číst ukázky, a to nejdéle v pražské Uranii (až do roku 1937). Četl tu nejen výňatky ze svých románů, ale také některé eseje zabývající se židovskou problematikou. Čtení nevidomého umělce mělo úspěch, a proto se Baum brzy dostal také do Berlína, Vídně nebo Budapešti. Líbily se i jeho rozhlasové relace, které zahájil někdy v roce 1926 v Berlíně. Ačkoli byl jako spisovatel všemožně podporován kruhem svých přátel a ačkoli krátce předtím obdržel i prestižní cenu Adalberta Stiftera (udělovanou českým německy píšícím autorům), poté, co přestal dávat hodiny klavíru, zjistil, že se jako spisovatel na volné noze neuživí. Proto od roku 1920 začal pravidelně publikovat v nejrůznějších německých časopisech – za všechny jmenujme alespoň Prager Presse, Prager Tagblatt, Jüdische Rundschau, Die Sturm nebo Die Literarische Welt. Věnoval se tu hlavně hudební kritice; neodvažujeme se o jeho článcích na tomto místě nic bližšího soudit, řekněme jen, že o mnoho let později jej Brod označuje za „jednoho z nejvlivnějších hudebních kritiků“ té doby. Další zdroj příjmů poskytovaly Baumovi i překlady jeho děl do různých jazyků. První pokus (spíše kuriózní) byl učiněn s esperantem, později začaly vycházet překlady francouzské i anglické. V češtině měl Baum ohlas jen poměrně malý – částečně snad proto, že vůči Čechům zachovával vždy postoj velmi rezervovaný. Jeho překladatelem u nás se stal především Jan Grmela, z jehož dílny jmenujme zejména překlady dvou románů – Pokusu o život (1927) a Soudu lásky (1931). Rovněž známý česko-německý překladatel a lingvista Pavel Eisner ukázku z Baumova díla zařadil do své antologie Němci v českých zemích (1931). Již za první světové války byl prý Baum politicky aktivním a tyto jeho snahy se ještě vystupňovaly s koncem německé Výmarské republiky. V roce 1933 reaguje na nacistický převrat v Německu povídkou Das erlösende Mittel; v ní jakýsi profesor vynalezne prostředek, který udělá toho nejárijštějšího Němce nordické rasy z každého – třeba ze Slovana nebo z Žida. Němci jsou tímto nečekaným řešením otázky „čisté rasy“ zděšeni – jaký by to byl převrat, kdyby si po něm všichni zůstali rovni? Touto ostrou kritikou se Baum zařadil mezi hlavní protivníky politiky sudetských Němců u nás. Proto mu hned po obsazení Československa německou armádou byl udělen publikační zákaz – dařilo se mu jej „obcházet“ jen v dvojjazyčném židovském listu Jüdisches Nachrichtenblatt, ale jen po dobu necelého jednoho roku. Zde také uveřejnil svou poslední povídku s příznačným titulem „Das fast Unmögliche. Aus einem Reisetagebuch“. Povídka se příznačně věnuje cestě do Palestiny a odráží tak smutný osud svého autora. Ten chtěl do (tehdy britské) Svaté země odcestovat ihned po obsazení republiky, kvůli formálním průtahům se ale na východ dostal pouze jeho syn. Baum byl nadále odkázán pouze na podporu American Guilt for German Cultural Freedom, společnosti, jež mu předtím neúspěšně slibovala cestovní pas... Brzy však onemocněl a po jedné z operací v tehdejší pražské židovské nemocnici zemřel. Pohřben byl o tři dni později na Novém židovském hřbitově na Olšanech; na hrobě má český nápis: „Ačkoli slepý, rozdával světlo.“ Jiří Hubáček # NAPSALI JSTE NÁM: Nikdo není ostrov Tak nazval známý německý autor J. M. Simmel svůj román, pojednávající o handicapované dívence. O pravdivosti tohoto rčení jsem se přesvědčila sama na sobě: když mi po 55letém šťastném (bohužel bezdětném) manželství zemřel manžel, skončila jsem na psychiatrii. A když jsem pak pár měsíců nato – doslova ze dne na den – ztratila schopnost číst a psát a všechno kolem mne bylo nezřetelné, byla jsem zoufalá. Říkala jsem si, že všechny hezké věci v mém životě už skončily. Obrat nastal po návštěvě mého očního lékaře, který mne dokázal nejen povzbudit, ale především navést na správnou cestu. Seznámil mne s existencí organizací, o kterých jsem do té doby neměla tušení: TyfloCentrum, Tyfloservis, SONS. Předal mi potřebné kontakty a ostatní už bylo na mně. V Tyfloservisu mi ochotně a kvalifikovaně poradili a vybrali důležité pomůcky. Jejich služeb a pomoci využívám dodnes. V TyfloCentru mne přijali opravdu přátelsky, a od té doby – a jsou to již tři roky – chodím mezi ně velmi ráda a vděčím jim za mnohé. Jejich činnost je skutečně všestranná a záběr široký. Moje parketa je kultura, mám ráda výstavy, besedy a přednášky. Na různá témata. Toho všeho se mi zde dostává. Mojí láskou bylo už od mládí divadlo a to nyní mohu s TyfloCentrem pravidelně navštěvovat. Další velkou pomocí bylo pro mne seznámení s audio knihovnou, kde jsem našla spoustu krásných nahrávek mých oblíbených autorů. Kromě kultury jezdím také ráda na zájezdy, které jsou vždy perfektně zorganizované. Pro sportovně založené klienty se pořádají různé sportovní akce a turnaje a velice oblíbené plavání v bazénu. Pro znalostichtivé jsou pořádány jazykové kurzy (také jsem si tam troufla) a pro šikovné ruce výtvarka a ruční práce. TyfloCentrum pro nás také připravuje hezká posezení, vážící se k současným tématům, jako jsou Vánoce, Velikonoce a naposledy zahradní slavnost k 15. výročí TyfloCentra. Setkání jsou vždy s programem, někdy i hudbou a tombolou. Při podobných akcích jsem poznala také členky SONS Plzeň – město. Netrvalo dlouho a stala jsem se jednou z nich. I tady jsem se setkala s hezkým přijetím a získala zde nové přátele. Scházíme se každý týden k posezení a vnímáme to jako vzájemnou podporu a sounáležitost. Vzhledem k vysokému věkovému průměru nejsme již tak aktivní, přesto vyrážíme i s našimi „devadesátníky“ na menší výlety. I čas strávený v klubovně má pro nás svou důležitost. – mnozí si totiž nemají s kým popovídat. Účastníme se také akcí pořádaných TyfloCentrem. Všichni naši členové mají možnost veškeré aktivity navštěvovat. Pracovnice centra navštěvují každé naše setkání, informují nás o připravovaném programu a o nových akcích. Tato forma spolupráce je skvělá, oboustranně přínosná a především slouží zájmům klientů. Samostatnou kapitolou jsou rekondiční pobyty - jak s TyfloCentrem, tak se SONS. Na každý se těšíme a každý přináší něco jiného. Pobyty jsou skvěle naplánované, připravené, plné zážitků a zábavy. Je až neuvěřitelné, co všechno si paní ředitelka se svým týmem dovede vymyslet a uskutečnit, aby pobyt co nejvíce zpříjemnila a ozvláštnila, a to mnohdy jistě nad rámec svých povinností. Krásné výlety na různé pamětihodnosti, procházky po okolí, koupání – to jsou jen ty hlavní aktivity. I večerní program je pestrý: společenské hry, vědomostní soutěže, zpěv, a dokonce opékání buřtů. Rekondice se SONS se trochu liší, jezdíme do známých míst, kde „víme o každém kamínku“, takže jezdíme jako domů. Procházíme znovu známá krásná místa, občas podnikneme malý výlet. Ráno máme rozcvičku, dopoledne věnujeme učení: chůze s holí, cvičení hmatu a podobné dovednosti. Večer sedáváme na zápraží, zpíváme při kytaře a vychutnáváme klidnou atmosféru např. šumavského večera. Možná, že to takhle hezky funguje i v jiných pobočkách a organizacích a že zde neříkám nic nového. Chtěla jsem jen na svém příkladu ukázat, jak je důležité, aby lidé nezůstávali se svým postižením sami, aby se zapojovali do společnosti podobně postižených lidí, aby se neuzavírali do sebe a vnímali problémy druhých. Protože – jak říká autor – nikdo není ostrov. A nikdo by neměl být sám, zvláště ve stáří a v nemoci. Marie Procházková # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Peníze a jejich krotitelé? „Peníze jsou často hanlivě označovány za sobecké. Zároveň však úzkostlivě vyhledávány a shromažďovány, i na úkor osobních morálních obětí. Přitom peníze, (s)měna, jsou možné jen v situaci, kdy toto médium překročí osobní hranice a stane se uznávaným právě nikoli jen „uvnitř“ mě samotného (má vlastní hypotetická měna), ale i mimo mě. Peníze, nakolik nás rozdělují, nás zároveň drží pohromadě. Umožňují ajťákovi bez okolků dát si cheeseburger, byť v životě nezasel, krávu nedojil ani neporážel,“ toto je úryvek komentáře ekonoma Tomáše Sedláčka v Hospodářských novinách ze 17. srpna. Narazil jsem na něj ve chvíli, kdy jsem chtěl začít psát – co vlastně? O bankách a jejich službách? O bariérách nejen pro nevidomé, které se představují jako (ne)prostupná zeď mezi uživateli a poskytovateli bankovních služeb? O finanční gramotnosti, která už nějakou dobu funguje jako zaříkadlo i tehdy, kdy se jedná o jednoznačný podvod? Pojďme se ještě s Tomášem Sedláčkem podívat na to, co podle některých není k životu zapotřebí, ale většinou se bez toho žít nedá, totiž na peníze: „Peníze jsou vlastnost specializované společnosti, kde jedinec není schopen přežít bez součinnosti s lidmi, které nezná a jejichž osud je mu lhostejný. Ovšem lhostejný jen zdánlivě, naoko (například když vám někdo zaparkuje na vašem místě, neběsněte, je to pravděpodobně pekař, který vám veze ranní rohlíky, nebo kamarád vašeho souseda, jehož dcera učí vaše dítě ve škole a jehož tchán zeti opravuje auto).“ „Jsou to peníze, ony mezi-lidmi-peníze, které se staly symbolem specializované společnosti, které sbližují vzdálené a zároveň vytváří propast mezi blízkým. … Kdysi dávno, když člověk chtěl hovořit třeba s maminkou, stačilo udělat pár kroků a byla tam, rodiny bydlely pospolu. Dnes s ní mohu hovořit kdykoli a odkudkoli, nicméně zaměstnám u toho stovky a tisíce lidí, kteří naši komunikaci zprostředkují. Z komunikace se stala tele-komunikace. Něčeho, co nenáleželo trhu (moje povídání si s mámou), se ujal trh (moje telefonování s mámou, součást HDP, obživa mnoha lidí). A tak peníze slepují, co rozdělují (mě a mámu). Ale peníze budou vždy právě jen mezi námi. Nikdy uvnitř nás!...“ Pro ty z nás, kteří po světě chodíme již několik desetiletí – nedejbože téměř sedm, jako já a moji vrstevníci – je finanční gramotnost něčím prostým, ale zároveň příliš sofistikovaným. Většinou asi umíme „myslet ekonomicky“ – tj. nemohu utrácet něco, co nemám. Rozumíme tomu, že půjčka, úvěr je cosi, co s námi žije a ujídá z talíře každý den. Přesto se mnozí po osvobození nabídky trhu z regulí předchozího režimu takříkajíc zbláznili a začali si, jako by byli mladí, užívat lehkosti bytí s půjčkami. Neumí pak ale žít i s protiváhou půjček, s jejich splácením. Nedovedou si představit, o kolik naroste každá stokoruna půjčená na dlouhou dobu, ani o kolik naroste ta půjčená od banky a ta, kterou jsem si půjčil od nebankovní instituce, nebo dokonce od lichváře! Také tomu se říká finanční (ne)gramotnost, a s tou povýtce žije nezanedbatelná část tuzemské populace. Tu nejmladší však nevyjímaje. Na tenký led se dostávám ve chvíli, kdy si dovolím psát o zkušenosti ani ne roku působení v této funkci. Kdy pro mnohé naše předplatitele je roční předplatné ve výši 120 korun závratnou sumou a naše požadavky na placení třeba zvukových nebo digitálních podob jednotlivých periodik za nehorázné vyděračství. Jenže se ukazuje platnost staré pravdy, že co je bezplatné, je i bezcenné! Přinejmenším pro uživatele takového statku. Viděno pohledem výše uvedeného textu známého, a lze říci i osvíceného, ekonoma ono pojivo mezilidských vztahů, které představují peníze, a směna statků jejich prostřednictvím přestává fungovat. Pasivní konzumace neplaceného obsahu, byť se tak na internetu pohybuje celý svět (leč pouze v některých zónách), tak vytváří precedens i pro ostatní sféry, ale také postupně „vyšlechťuje“ generaci konzumentů neochotných platit za cokoli. Ale pojďme zpět z této odbočky k bankám. Před časem otevřela Česká spořitelna, nepochybně i historicky největší bankovní instituce u nás, novou, zcela moderní a „uživatelsky vstřícnou“ pobočku na Václavském náměstí, jen pár kroků pod ulicí Krakovskou. Okolnosti toho, proč jsem se tam zastavil a pak i co z toho vzniklo, to bude již předmětem dalšího článku v příštím čísle, který ale ponese již charakter textu více odborného. Podíváme se, jak tento bankovní dům s téměř jednou třetinou trhu pro soukromou klientelu u nás pamatuje na svoje handicapované klienty vůbec a na ty zrakově postižené zvlášť. V dalších případných pokračováních se pak pokusíme přiblížit i jiné možnosti kontaktu vás, klientů, s bankou: co od ní můžete očekávat, a co ne, jak s ní komunikovat a jak se chránit před škodami, které přináší především naše neznalost, podceňování nebezpečí jak ve virtuálním prostoru, tak i v reálném světě. Budeme také za vás klást otázky, které jste přímo v bance zatím z nejrůznějších důvodů nepoložili. Václav Senjuk # Žďárský zámek má trasu pro nevidomé Zámek ve Žďáru nad Sázavou zve na cestu, kterou prošel areál bývalého cisterciáckého kláštera od 13. století, i nevidomé a slabozraké návštěvníky. Připravili tu pro ně nejen prohlídky zámku, ale i Muzea nové generace. Unikátní krajinný a urbanistický barokní celek, jehož těžiště tvoří kostel a poutní areál s kaplí sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (památka UNESCO) je pro nevidomé zatím možné navštívit po předchozí domluvě a objednání na e-mailu schutova@zamekzdar.cz či telefonu 736 776 840. Přízemí expozice je věnováno cisterciáckému řádu a středověku, první patro umožní pohled do světa baroka. Seznámíte se s opatem Vejmluvou, potkáte geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela a zjistíte, jak ovlivnila poutní kostel matematika. Zavítáte i do obydlí mnichů a na sádky. K zámku totiž dodnes patří i přilehlá panství – rybníky a lesy. Jak informovala Lucie Herberová, ředitelka marketingu a obchodu zámku, jsou během prohlídky akcentována zastavení, která je možno vnímat jinými smysly. Ohmatat si jde například trojrozměrné modely kláštera i kostela, kopie některých soch, barokní kovanou mříž či starou pálenou dlažbu pivovaru. Sluch je možné zapojit nejen v úvodních prostorách, ale je i možnost zazpívat si či si zahrát na funkční varhany. Lze si ale užít i zvuků v exteriéru: zpěvu ptáků, vhození kamínku do hluboké studny, tekoucí vody či šplouchání ryb. V okolní přírodě je možno zapojit i čich – ucítíte vůni květin, bylinek či stromů podle toho, v jakém období roku místo navštívíte. Podle Lucie Herberové je možné po domluvě výklad více zaměřit na některé z témat, které tu kterou skupinu zajímá. Délka prohlídky je podle velikosti a zájmu od hodiny do 90 minut. Celou prohlídku lze projít s vodicím psem, ale prohlídková trasa není bezbariérová. Cena pro nevidomého a průvodce (ZTP/P) je 50 korun za osobu. Více o zámku najdete na internetových stránkách www.zamekzdar.cz. Marie Zemanová # ZDRAVÍ: Jak funguje naše imunita? O imunitě slýcháme často v souvislosti s virózami, alergiemi nebo transplantacemi orgánů. Náš imunitní systém rozpoznává nebezpečné viry, bakterie a cizorodé předměty. Zabraňuje jejich vniknutí do organismu, a pokud se jim to již podařilo, zajišťuje jejich likvidaci. Stejně se zachová k buňkám vlastního těla, pokud jsou poškozené nebo nádorové. Již novorozenec má vyvinutý vlastní systém obranyschopnosti. Kůže ho mechanicky chrání před pronikáním cizorodých látek a mikroorganismů. Sliny, žaludeční šťávy a pot mají společně se zvýšenou teplotou nebo horečkou přirozenou schopnost ničit bakterie. V jeho mladém těle jsou již vytvořeny speciální bílé krvinky, zvané fagocyty. Jsou schopny provádět fagocytózu, tedy pohlcovat bakterie z okolního prostředí. Když je tělo napadeno viry, dokáží infikované buňky varovat ty dosud zdravé. To dělají prostřednictvím látek zvaných interferony. Zdravé buňky je zachycují a jsou tak před útočícím virem dočasně chráněny. To jsou tedy hlavní součásti vrozeného (neadaptivního) imunitního systému. A novorozenec roste. Setkává se s virem rýmy, bakterií průjmu nebo se řízne a do jeho těla vniknou cizorodé látky. Souhrnně je nazýváme antigeny. Při prvním styku s nimi si tělo vytváří protilátky. Představte si to tak, že antigen a protilátka jsou kostkami stavebnice, které do sebe přesně zapadají. Společně vytvoří komplex a naše tělo dobře ví, že ho má zlikvidovat a odstranit. U našeho mladíka tak vzniká a rozvíjí se adaptivní (antigenně specifický) systém obranyschopnosti. A funguje jako dobře vycvičená armáda, která operuje především v lymfatických uzlinách, slezině a ve vrstvách pod sliznicí trávicího a dýchacího ústrojí. Antonín Vraný Zdroj: cs.wikipedia.org, youtube.com # Mikroorganismy ve střevech pracují podle vašich pokynů Tenké střevo rozhoduje o tom, které z živin si ponecháme a co bude vyhodnoceno jako zbytečné. Kdybychom ho asi dvoutisíckrát zvětšili, uvidíme v něm kolonie bakterií. Vytvářejí zdravé střevní prostředí, zajišťují dodatečné živiny a starají se o obranyschopnost. První osídlení střev získává novorozenec již během porodu. Kontakt s matkou a kojení vytvářejí jeho specifický mikrobiom. Až sto trilionů mikroorganismů osídluje tenké střevo dospělého člověka. Tato mikroskopická zoologická zahrada zde žije za normálních okolností v rovnováze. Její narušení má však podle nejnovějších výzkumů za následek přes 90 % chorob. Alergie, bolesti hlavy, gynekologické potíže, ale třeba i věkem podmíněná makulární degenerace může být jejím důsledkem. Jak je to možné? Přejedli jste se v cukrárně šesti zákusky? Právě jste vytvořili ve střevech podmínky pro zmnožení mikroorganismů, kterým cukr slouží jako potrava. Ty poté vytvářejí nebezpečné jedy, které poškozují stěnu střeva. Ta se stává propustnější a společně s nimi se do těla vstřebávají zbytky odumřelých bakterií, normálně určených k likvidaci. Úkolem jater a lymfatického systému je sice naše tělo čistit, ovšem pokud je zatížení příliš veliké nebo trvalé, postupně vzniká nemoc. K nerovnováze mohou přispívat i poruchy zažívání. Po třicátém roku věku se přirozeně snižuje tvorba zažívacích šťáv v žaludku a slinivce břišní. Nesnášenlivost lepku, celiakie, může poškozovat střevní sliznici. Z léků střevnímu prostředí nejvíce škodí antibiotika. Každé jejich podávání zasahuje nejen původce infekční choroby, ale i zdravý střevní mikrobiom. Po každé antibiotické léčbě je vhodné ho obnovit probiotiky. Udržování zdravého střevního prostředí je naším úkolem, pokud chceme zůstat zdraví. Správná potrava bude prevencí i lékem. Dbejte o vyváženou stravu a nepřejídejte se. Konzumujte zdravé tuky, omezte cukry a dopřejte si denně půl kilogramu zeleniny. Vhodný je kváskový chléb, fermentované sójové výrobky, kysané zelí nebo kvašená zelenina. Pokud netrpíte alergií nebo intolerancí laktózy, zařazujte do svého jídelníčku zakysané mléčné výrobky. Maso pečte pomaleji a nezahřívejte potraviny na zbytečně vysokou teplotu. Do jídel přidávejte naklíčená zrna, česnek, cibuli a koření jako zázvor, kurkumu, kmín nebo fenykl. Hořkými potravinami udržujte dostatečnou tvorbu žaludečních šťáv. Dodržujte pitný režim a pečlivě rozkousejte každé sousto potravy. Antonín Vraný Zdroj: vitalia.cz, energiezivota.com, svetlonacesty.cz # KULTURA: Bizon na dobré stezce (Rozhovor s Janem Pavlíčkem) Čtvrtého října bude mít v pražském kině Pilotů slavnostní premiéru film Jmenuji se Hladový Bizon. Na středu 20. září v 16 hodin chystá Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR v Praze (Krakovská 21) besedu s tvůrci snímku. Hlavní hrdina dokumentu Jan alias Hladový Bizon od narození nevidí a pomalu přichází i o sluch. To mu ale nebrání užívat si života – miluje svou ženu, kovbojky, tramping, písně u táboráku a klobásy. Chce si udržet možnost komunikovat, a proto se vydá na cestu do USA za navažským medicinmanem Blackhorsem a podstoupí uzdravující rituál. Moravskému indiánovi Janu Pavlíčkovi jsme položili několik otázek. Co jste si pomyslel, když vás oslovil režisér Pavel Jurda s tím, že by o vás chtěl natočit film? Pomyslel jsem si, že je to pro mě velká příležitost zažít dobrodružství a něco hezkého vytvořit. Jak se díváte zpětně na několik let natáčení? Během přípravy filmu se vám změnil osobní život, nevadilo vaší manželce, že se také stala hrdinkou filmu? Začátky byly těžké, dokud jsme se nepoznali s klukama od filmu a nesehráli se jako parta. Manželka se přizpůsobila, a dokonce se začala zajímat o přírodní národy Ameriky a celého světa. Jste od narození nevidomý a hrozí, že ztratíte i sluch. Jak se stalo, že jste jel do Ameriky za náčelníkem kmene Navahů na uzdravující rituál? Prý k tomu napomohly kontakty tvůrců filmu... Věřím, že Bůh mě nepřipraví o zbytky sluchu, které mám. Stalo se to tak, že jsem se už od mládí zajímal o severoamerické indiány a indiány vůbec. Podvědomě jsem si přál vypravit se do končin, kde žijí. A když si člověk něco opravdu přeje, celý vesmír se spojí, aby se mu to povedlo. Blackhorse není náčelníkem kmene Navahů, ale člověk, který se snaží o zachování jejich duchovního odkazu: tradičního jazyka, hudby a řemesla. Jak na vás Blackhorse zapůsobil a co můžete říct o samotném rituálu, který je z dost odlišné tradice? Blackhorse na mě zapůsobil jako osobitý člověk, který je pánem svého domu, pánem svého času a který se sebou nenechá nikým vláčet. K rituálu mohu říci jen to, že k jeho pochopení je třeba mít srdce Navaha. Pociťujete zlepšení zdravotního stavu? Zdravotní stav se nezměnil, ale pociťuji, že se mi vyostřilo vnímání lidských vlastností. Máte rád kovbojky, trampskou muziku a příběhy o indiánech. Nezklamala vás trochu současná moderní podoba Spojených států amerických? Při cestě do Spojených států jsem se připravil na velké odlišnosti, takže skutečnost mě nijak nepřekvapila. Pro vidící návštěvníky kina je zvláštní pocit porovnávat, co vidí kamera, s tím, jak vnímáte vy. Jaké bylo mít štáb za zády třeba při výstupu v kamenitém terénu, kde jste se musel na cestu hodně soustředit? Když jsem stoupal k hoře Shiprock, odmyslel jsem si lidi a prožíval jsem jen samotný výstup. Působíte jako člověk, kterému nedělá problém volně komunikovat s novými lidmi. V běžném životě jste průvodcem v jeskyni Blanických rytířů v Rudce u Kunštátu. Jak velká překážka byla angličtina? Kdo se snaží jít po dobré stezce, jazyk pro něj přestává být hradbou mezi lidmi. Účastníte se s vaší paní akcí Společnosti pro hluchoslepé LORM. Co pro vás tyto akce znamenají a co možnost ovlivnit vývoj technologií, které pomáhají lidem se zrakovým i sluchovým handicapem lépe komunikovat smskami a emaily? Na pobytech LORMu se setkávám s přáteli, kteří jsou podobně postiženi. Pobyty mi vždy přinesou poznání, že člověk není na všechno sám, že nad námi drží Bůh ochrannou ruku. Dává mi to sílu jít po dobré stezce. V této době je spousta pomůcek, které mohou lidé s podobným postižením používat. Je to třeba počítač s braillským řádkem a hlasovým výstupem a také mobily s hlasovým výstupem. Měl jsem také možnost vyzkoušet si v Německu elektronickou rukavici s Lormovou abecedou na psaní zpráv SMS. Co vám pomáhá vyrovnat se s nepříznivým osudem? Pomáhá mi Boží přítomnost a společný život s manželkou. Marie Zemanová # Haptické aktivity a výstava v Trojském zámku Galerie hlavního města Prahy zve na doprovodnou haptickou výstavu a haptické edukační aktivity do eko-ateliéru v Trojském zámku. Jde o doprovodný program pro nevidomé i vidoucí návštěvníky k výstavě „Kámen, štuk a terakota / Sochařská díla z pražských zahrad“. (http://www.ghmp.cz/kamen-stuk-a-terakota-socharska-dila-z-prazskych-zahrad/). Součástí je několik haptických exponátů určených pro návštěvníky se zrakovým postižením. Haptickou výstavu v eko-ateliéru tvoří ukázky úlomků a fragmentů z pražské veřejné plastiky – jde o nejrůznější materiály (terakota, glazovaná keramická hlína, pískovec, litina, bronz atd.). Je zde zastoupena figurální tvorba (busta, socha lva atd.) i detaily dekorativních prací (vrchlíky váz, detail mříže apod.). Součástí haptických edukačních aktivit je tvorba z keramické hlíny, poznávání materiálů a vůní a akustické aktivity. Modelový program probíhá přibližně takto: 1/ úvod – návštěva eko-ateliéru a stručné informace o zámku a zahradě, 2/ procházka zahradou směrem k zámku, haptická prohlídka barokního schodiště, 3/ prohlídka zámku a výstavy včetně haptických exponátů, 4/ návrat do eko-ateliéru – haptická výstava a haptické edukační aktivity (tvoření atd.). Ideální je mít na návštěvu alespoň dvě hodiny. Akci jsou ale schopni přizpůsobit požadavkům a potřebám každé skupiny, eko-ateliér a zámecké přízemí jsou bezbariérové. V případě zájmu o návštěvu je možné si až do 29. 10. 2017 rezervovat místo na edukace@ghmp.cz, 606 612 987. Místo konání: eko-ateliér v oranžérii Trojského zámku (U Trojského zámku 4/1, Praha 7). Otvírací doba: út–ne, 10.00 – 18.00. Detaily na: http://www.ghmp.cz/eko-atelier-v-oranzerii/ a http://www.ghmp.cz/zamek-troja/. Edukační oddělení GHMP # Doteky II – výstava haptických prací Od 16. 10. do 16. 11. 2017 bude v Praze 11 v Komunitním centru Matky Terezy (U Modré školy 2337/1) představena pozoruhodná putovní výstava prací žáků ZUŠ v Uherském Hradišti nazvaná Doteky II. Je určena jak pro zrakově handicapované, tak pro všechny zájemce, kteří si chtějí vystavené exponáty osahat tzv. na vlastní kůži. V čem je expozice pozoruhodná? Děti se kupříkladu inspirovaly uměleckými díly významných světových umělců, která jsou v originále v plošném ztvárnění a nelze je hmatem vnímat, a ztvárnily je plasticky. K haptickému poznání se tak například nabízí Dívka s perlou od Jana Vermeera či Hvězdná noc od Vincenta van Gogha. Dále jsou zde hmatové obrazy z nejrůznějších materiálů v dřevěných rámech, obrázky z perforovaného papíru, stopy nejrůznějších zvířat v několika technikách, hmatové a zvukové závěsy z nejrůznějších materiálů, obrazce ze sádry z otisků pecek, mandaly ve tvaru listů, otočný katalog listů, netradiční hudební nástroje, unikátní sbírka keramických brouků, strukturální závěsy, látkoví motýli, modely šatů a spousta dalších plastických prací. Výstavu obohatily práce nevidomých výtvarnic ze Zlínského kraje. Svou keramiku představí nevidomé výtvarnice Kateřina Rathúská z Uherského Hradiště a Zdeňka Hrtúsová z Otrokovic. Doteky II od května 2016 již zavítaly do šesti měst (Uherské Hradiště, Potštát, Orlová-Poruba, Brno, Plzeň a Litoměřice). 19. 10. v 17 hodin proběhne vernisáž v Komunitním centru Matky Terezy v Praze U Modré školy 1, Praha 11. Na akci zahraje Cimbálová muzika ZUŠ Uherské Hradiště pod vedením Pavla Štulíra. red # SPORT: Jubilejní ročník V sobotu 26. srpna se v blanenské kuželně uskutečnil jubilejní, již 10. ročník turnaje v kuželkách zrakově postižených. Své kuželkářské umění sem přijelo změřit 54 hráčů a hráček ze sedmi českých a pěti slovenských oddílů. Překvapením tohoto klání bylo to, že proti minulým ročníkům padly pouze dvě sedmistovky. Po desetikolovém maratonu se v soutěži družstev radovalo z vítězství družstvo SKK ZP Rokycany v sestavě Webr, Fair a Ungr. Výkonem 2014 bodů se umístilo před Sokolem Brno IV. s 1967 body. Na třetím místě skončilo družstvo TJ Štart Levoča s 1960 body. V jednotlivých kategoriích se rozdávaly zlaté, stříbrné a bronzové poháry – jak pro muže, tak i pro ženy. V kategorii B1 v mužích byl nejlepší Zdenek Jeřábek z Levoče výkonem 583 body a v ženách Kamila Vlasáková (Rokycany) výkonem 461 bod. Kategorii B2 v mužích vyhrál Václav Trnka (Levoča) výkonem 698 bodů, v ženách zvítězila Henrieta Vicenová (Vrútky) výkonem 681 bod. V kategorii B3 se od ostatních hráčů výrazně oddělily první dva – vítěz Karel Pařil (Brno) výkonem 715 poražených kuželek a druhý Václav Webr (Rokycany) výkonem 713 kuželek, v ženách byla nejlepší Františka Špačková (Kyjov – 656 bodů). V kategorii OPEN zvítězil přesvědčivě David Maška (Brno) výkonem 684 body a v ženách Marie Gutová (Kyjov) 594 body. Na závěr bylo vyhlášeno celkové pořadí a jednotliví hráči, včetně doprovodů a asistentů byli odměněni věcnými cenami. Na prvních třech místech se umístili Karel Pařil (Brno) 715 bodů, Václav Webr (Rokycany) 713 bodů, Václav Trnka (Levoča) 698 bodů a do první desítky se ještě dostali: čtvrtý David Maška (Brno, 684 body), pátý František Kralovič (Šintava, 683 body), šestý Miroslav Červeňák (Bratislava, 683), sedmá Henrieta Vicenová (Vrútky, 681), osmý Václav Fair (Rokycany, 679), devátý Petr Mrkvička (Opava, 674) a desátý Luboš Hájek (Nitra) se 671 bodem. PK # Bowling pod Tatrami Prázdniny jsou prostě pojem. Cestování, sportování i setkávání. To vše obsahuje pojem prázdniny. Jsou akce, kde se vše báječně propojí. Pro zrakově postižené je to již tradiční, letos jedenáctý ročník turnaje v bowlingu ve Spišské Nové Vsi. Je mezinárodní, protože mimo hráčů z celého Slovenska se pravidelně zúčastňujeme i my, týmy od nás z Česka. Letos konkrétně z SK Slávia Praha a TJ Jiskra Kyjov. A vše si řádně užíváme. Ve dnech od sedmého července jsme stihli nejdříve pohodlně docestovat do Popradu. Tam užít báječných atrakcí v Aqua City. Následuje večeře v Kolibě u Štefana, nabízející místní speciality, dobrý to základ pro zítřejší boje na bowlingových drahách. Vše organizuje Vašek Trnka z Levoče. Po desáté hodině na drahách herny Laguna ve Spišské Nové Vsi začínají tuhé boje. Základní kolo, semifinále a finále. Ve finálové čtyřce máme hned tři zástupce. A stupně vítězů? Místní hráč jménem Koprda třetí místo. Druhé obsadila Věra Macháčková a nejvýše vystoupal Karel Macháček. Ta „brambora“ zbyla pro Marii Gutovou. Bavili se všichni. Ti, co hráli poprvé, i mistři svých republik. Program pod Tatrami potom doplnilo grilování u Vaška Trnky a nedělní výlet přímo do hor, do Vysokých Tater. Bylo to další ze skvělých setkání přátel. Sportovali, bavili se, cestovali, turistovali a vzájemně se opět obohatili všichni. Jaryn Čajka