Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 4 Únor 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

STALO SE: V Domě u Kamenného zvonu nejen na výstavě
STO LET ČASOPISU ZORA: Šéfredaktoři po Macanovi
Jak se rodil koncert ZORA 100
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Soutěž a její laureáti
VÍTĚZNÁ DÍLA - kategorie Próza: Fotografie
NAPSALI JSTE: Orientace podle Remote Assistant
Otevřený dopis J. Smýkala:
Paní, já vám pomůžu…
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Knihovna Třinec pro nevidomé a slabozraké
Kroměříž: Expozici Karla Kryla navštívili nevidomí a slabozrací
TyfloCentrum Jihlava, o. p. s., realizuje projekty EU
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Jakub Kamberský
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nadace Agrofert pomáhá srdcem
Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé – Brožura na rozloučenou
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Jakub Kamberský

Jakub je sympaťák. Poprvé jsem ho uslyšela před několika lety v jeho vlastním pořadu Trialogy. Nyní ho mám „naživo“ u stolu s mikrofonem a předvánočním čajem. Hlavní téma našeho rozhovoru je Jakubova profesní výbava a zároveň i jeho pracovní uplatnění. A začali jsme – jak jinak – od studií.
„Absolvoval jsem butovické Gymnázium pro mládež se zrakovými vadami. Už tenkrát jsem měl jen světlocit, výrazné stíny. Orientace podle světelných zdrojů je lepší než nic. Jsem za to rád. Nevím, co mně tehdy šlo hlavou, nějak jsem si myslel, že budu právník. Věděl jsem, že nevidomý to může vystudovat, asi jsem měl i nějakou vidinu dobrého finančního zajištění v této profesi. To ale bylo všechno, co mě ke studiu práv motivovalo. Naštěstí jsem se včas vzpamatoval. Odjakživa mě baví kultura, a to v poměrně širokém spektru. Jako někoho odjakživa baví sport, tak mě bavila literatura, rozhlas, televize, divadla, hudba. Tedy hlavně folk a big beat.
Takřka za pět minut dvanáct jsem se na gymplu rozhodl, že chci studovat kulturologii na katedře Teorie kultury Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Tehdy už jsem se zaměřil na masmédia. Pochopil jsem, že tohle je opravdu moje pole působnosti, tohle mě baví a mám to rád. Přihlásil jsem se na přednášky mediální politika a legislativa. Postupně jsem pochopil určité zákonitosti fungování masmédií a také jejich propojenost. Dalo mi to i dost jasnou představu o etice médií a jejich hodnověrnosti. Pochopil jsem, jak by měla vypadat žurnalistika i žurnalista. Už magisterská práce byla z tohoto oboru, jakkoliv dnes vidím, že jsem žádným přínosem tehdy nepřispěl. Ale diplomky nejsou ani tolik o přínosu jako o tom naučit se strukturovaně přemýšlet, hledat zdroje a formulovat vlastní názor i obecné problémy. Je to tak, že?“
Vzpomněla jsem si na své studijní produkty a musela jsem dát Jakubovi za pravdu… Když jste byl na vysoké, rozhlížel jste se po nějaké praxi nebo brigádách, kde byste si ověřil své vize o budoucím uplatnění?
„Pravda je, že mě hodně baví ta teorie. Zjednodušeně řečeno – jak mají vypadat noviny nebo zprávy, jak má vypadat ekonomika masmédií nebo právní předpisy a zákony. To ale neznamená, že jsem se vyhýbal práci v terénu. Studia jsem si poněkud prodloužil, hlavně kvůli němčině, se kterou jsem trochu bojoval. Ale příležitosti k práci jsem dostal i při studiu. Například mě hodně bavilo dělat poslechovou analýzu pro Radiožurnál, což se týkalo především kvality a etiky vysílání, sledoval jsem, co a proč se v tomto pořadu vysílá. Zjednodušeně – jestli třeba nedochází k bulvarizaci nebo mravně závadnému porušení vysílání. Ta problematika je ovšem širší a složitější.
Také jsem ještě na studiích moderoval radioposlechy na festivalu Šrámkova Sobotka, což mi vydrželo až do loňska. Pak se přihodila jistá nepříjemnost, ne mou vinou, a já o tuhle práci přišel. Musím říct, že mě to docela mrzí, bavilo mě to. Ale s festivalem spolupracuji naštěstí pořád, i když ne na dramaturgické úrovni.
Zmínil jste, že součástí vaší magisterské práce byl pohled na veřejnoprávnost rozhlasového vysílání a že jste se zabýval historií vysílání rozhlasových her. To je téma, které velmi zajímá mnoho nevidomých posluchačů rádia. Od kterého roku jste tuto produkci sledoval?
„Rozhlasové hry mám také velmi rád. Zjišťoval jsem, co se v této oblasti dělo zhruba od 30. let minulého století. Nebylo to snadné. Když člověk nevidí, potřebuje nejen nadstandardní techniku, ale i pomoc vidomých. V tomto ohledu mi nesmírně pomohla rodina, zejména matka a několik zkušených přátel. Bez jejich očí a ochoty bych to nedokázal. Pravda, jak to šlo, využíval jsem Knihovnu digitálních dokumentů nebo texty z veřejných knihoven a archivů, které jsem si skenoval. V době, kdy jsem diplomku psal, jsem byl rád, že lze vůbec nalézt způsob, jak dostupné materiály zpracovat a zasadit je do kontextu. Dnes bych na to šel jinak, určitě bych už lépe mohl pracovat s dobovými materiály, což by bylo zajímavější a možná objevnější než moje diplomka,“ usmívá se Jakub.
Dalším vaším oborem jsou recenze, které píšete, také již od dob studií, do Týdeníku Rozhlas. Jak se člověk stane recenzentem?
„Kolem roku 2005 jsem si oblíbil některé internetové servery zabývající se mluveným slovem. Narazil jsem na diskusní fórum, jehož tématem byly audioknihy, tenkrát se tomu říkalo „knížky do ucha“. Objevil se tam i teatrolog Přemysl Hnilička, který měl takovou zálibu, že si léta zapisoval údaje o rozhlasových hrách – kdy vznikly, o čem byly, kdo v nich účinkoval atd. A ten člověk měl sen, že jednou z tohoto sešitu vytvoří internetovou databázi rozhlasových údajů. Potřeboval k tomu spolupracovníky. Mě to zaujalo, trochu se mi to spojilo i s mým tehdy studovaným oborem, s tou mediální politikou a legislativou, kterou mě na vysoké učil muzikant, moderátor a publicista Michal Prokop. Stal jsem se tedy součástí týmu, který má doménu na serveru Panáček.com. Ten náš vlastní portál se jmenuje Panáček v říši mluveného slova, http://mluveny.panacek.com, což zní trochu infantilně, ale obsah je – odvažuji se tvrdit – hodnotný. V tomto projektu se snažíme především o katalogizaci údajů kolem mluveného slova, ať rozhlasového, či vydávaného na zvukových nosičích.
Potěšením je, že si nás už pár let archivuje Národní knihovna. Také náš tandem – Přemysl Hnilička a já – se rozrostl do týmu, který čítá asi deset lidí. Teď se dostávám k tomu, že recenzentem v Týdeníku Rozhlas jsem se stal vlastně prostřednictvím internetu. Časem jsem se stal i recenzentem vydávaných audioknih,“ prozrazuje recenzent Kamberský.
Jakube, dá se říct, že zhruba po deseti letech se začínají uskutečňovat vaše sny, stal jste se řádným externím redaktorem Českého rozhlasu, a jak říkáte, kolem rozhlasu se motáte stále, a to vám přináší radost a uspokojení. Byl jste i v porotě Přehlídky rozhlasové tvorby, máte svůj klubový pořad TrialogyB, který právě dnes probíhá v Galerii Českého rozhlasu. Mnozí čtenáři Zory, ale i nečtenáři, vás znají jako oblíbeného moderátora tohoto pořadu. Nemyslíte, že by naše návštěvnost měla být vyšší, když je autorem i moderátorem nevidomý profík?
„Já jsem nikdy svou slepotu s profesí nijak nespojoval. Ano, někdy je boj dostat se k informacím, které má koukavý po ruce na jedno kliknutí. Ale já nikam nespěchám. Jsem zvyklý pracovat svými postupy a metodami, a jde to docela dobře. Jen mnohé webové stránky by měly být přátelštější, ale to je otázka vývoje.
Pokud jde o Trialogy B – víte, já nemám rád talk show, kde je všechno na efekt a taky tak trochu manipulativní. Proto je tento pořad výhradně klubová záležitost. Jsme tam pohromadě, profíci, přátelé, sympatizanti. Začínali jsme v bývalém kině, klub se jmenoval Biograf, sídlil v Košířích.
Pár nadšenců si pronajalo místnosti a měli i touhu vytvořit kulturní platformu, kde by se uplatnili i nevidomí, ať již jako umělci nebo třeba dramaturgové klubových pořadů. Vize byla zvát všelijaké umělecké skupiny, malá divadla, soubory, aby se zrakově postižená i vidoucí společnost vzájemně poznávala v kulturní oblasti. Pro mě to byla i výzva, abych vytvořil pravidelný pořad, něco jako debatní klub, kde bych se trochu otrkal a naučil se komunikovat na veřejnosti. S tím jsem měl do té doby problém. Hlavní myšlenka ale byla, že se bude především mluvit o rozhlasové tvorbě a zajímavostech kolem rádia vůbec. Tohle se totiž v rozhlasovém vysílání skoro vytratilo. Hosté, které jsem zval a zvu, to vítají, protože i pro ně je rozhlasová tvorba zcela zásadní.
Jsou to třeba rozhlasoví režiséři, redaktoři nebo herci. Dobrá věc se tedy podařila a moje vize se postupně realizovala v týmu, který byl přátelský a inspirativní. Součástí týmu byla i moje rodina. Bratr i matka mi hodně pomáhali a nic za to nechtěli. Časem se ale vyskytly finanční problémy, protože veškeré příjmy byly pouze z dobrovolného vstupného, za což se nedaly pořídit ani honoráře hostů, ani zaplacení pronájmu. Tak jsem musel hledat nové finanční zdroje a místo pro pokračování Trialogů. A to místo je teď v budově Českého rozhlasu. S rozhlasem máme řádnou smlouvu o pronájmu i formální existenci Trialogu. Letos jsme poprvé získali i grant, něco máme přislíbeno i na rok 2017, trialogy mohou pokračovat. Z grantu nemám ani korunu, platíme z něj honoráře hostům a odměny technickému týmu, bez kterého by to prostě nešlo. Někdy dostanu něco z dobrovolného vstupného, ale většinou je spotřebujeme na nezbytnou propagaci pořadu. V rozhlase jsem opravdu hodně zaháčkovaný, ale nejsem jeho zaměstnancem.“
Byl jste vůbec někdy něčím zaměstnancem?
Jakub Kamberský přemýšlí: „Marně si vzpomínám, ale vypadá to, že jsem nikdy nebyl zaměstnaný. Nemám ani živnosťák, všechno řeším smlouvami o provedení práce, pokud nepracuji zadarmo, což se mi také často stává. Z toho je vidět, že práce je mým koníčkem a nikoliv obživou. Mám samozřejmě nějaký důchod, takže na životní režii to stačí. Výhodou ovšem je, že žiju ve společném bytě s matkou, podílíme se na běžných nákladech. Nejsem na nikom finančně závislý, ale stálou práci v běžném smyslu slova nemám.“
Zdá se, Jakube, že nijak netrpíte tím, že svým životním stylem poněkud míjíte záchrannou síť našeho sociálního systému. Napadlo vás někdy registrovat se na Úřadu práce a hledat zaměstnání jeho prostřednictvím?
Jakub poněkud překvapeně odpovídá: „Tak to mě napadlo jen tak úplně okrajově, představuju si, co by mi tam asi nabídli nebo spíš nenabídli. Také jsem se zúčastnil něčeho, co se jmenovalo Veletrh pracovních příležitostí, ale ty nabídky šly víc z bank, všelijakých úřadů a firem, nikdo neměl s kulturou primárně nic společného. A také bylo jasné, že ti potenciální zaměstnavatelé preferují spíš tělesně postižené, což si nedovedu moc vysvětlit.
Jistě, poslal jsem i pár životopisů, všechno to bylo na různé pozice v rádiu. Ale dosud se mi nikdo neozval s nějakou nabídkou. Ty důvody mi často připadaly jako výmluvy. V poslední době je to ještě zajímavější o to, že z bezpečnostních důvodů nesmí mít v budově rozhlasu nikdo svůj vlastní počítač, a už vůbec ne s nějakým speciálním softwarem.
Zatím nejsem nervózní, že žiju na volné noze. Vyhovuje mi, že si mohu sám organizovat čas i své zájmy. Nikdy jsem se nenudil. Před rokem jsem si vyzkoušel režírovat jednu audioknihu s amatérskými nadšenci, a v tom bych rád pokračoval i nadále, třeba i s profesionálními herci. Mám rád všelijaké výzvy, jedna mě v nejbližší době čeká – budu dramaturgicky sestavovat zvukový komplet Miroslava Horníčka.
Víc než nějaký úřad by mi nejspíš pomohl agent, který by komunikoval s různými vydavateli a staral se mi o nabídky a smlouvy a podobné věci. No ale teď, když s vámi mluvím, připadá mi, že bych se na tom Úřadu třeba mohl zaevidovat. Nejvíc by mi asi vyhovoval nějaký úvazek na tři dny v týdnu, abych mohl zbylé dny dělat to, co už jsem popsal a co považuji za opravdu cenné pro svou seberealizaci.“
Ještě mám takovou šimravou otázku – máte představu, kdo a jakým způsobem vám platí nemocenské a sociální pojištění?
„Tak to mi snad někdo platí,“ dedukuje Jakub. „Kdyby neplatil, tak bych nejspíš dostával nějaké upomínky nebo tak něco, co myslíte…?“
Uvažoval jste někdy o živnostenském listu osoby samostatně výdělečně činné?
Jakubovi připadá moje otázka zábavná, a tak odpovídá: „Na co živnosťák? Stačí, že ho má můj produkční. Já jen podepisuju smlouvy, když nějaké jsou.“
Jakub Kamberský má smysl pro humor i zdravý nadhled. Mýlil by se však každý, kdo by ho viděl jako lehkovážného bohéma, který se stará jen o své soukromé zájmy. Za Jakubem je velký kus práce a produktů, které mají pro současnou kulturní a především rozhlasovou tvorbu svůj význam. Projekty a vize, které Jakub uskutečňuje, budou přínosem nejen pro obecnou veřejnost, ale i pro nás, kteří mu fandíme a kteří se těšíme na nové nápady.

Rozmlouvala
Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 4 Únor 2017
Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
V Domě u Kamenného zvonu nejen na výstavě
STO LET ČASOPISU ZORA
Šéfredaktoři po Macanovi
Jak se rodil koncert ZORA 100
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ
Soutěž a její laureáti
VÍTĚZNÁ DÍLA – kategorie Próza:
Ivana Pelešková, Fotografie
NAPSALI JSTE
Orientace podle Remote Assistant
Otevřený dopis J. Smýkala
Paní, já vám pomůžu…
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Třinec
Kroměříž
Jihlava
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Jakub Kamberský
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Nadace Agrofert pomáhá srdcem
Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé – Brožura na rozloučenou
INSPO 2017
INZERCE
Mouchová
ÚVODEM

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.