ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 4 Únor 2017 Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. OBSAH ÚVODEM STALO SE V Domě u Kamenného zvonu nejen na výstavě STO LET ČASOPISU ZORA Šéfredaktoři po Macanovi Jak se rodil koncert ZORA 100 LITERÁRNÍ SOUTĚŽ Soutěž a její laureáti VÍTĚZNÁ DÍLA – kategorie Próza: Ivana Pelešková, Fotografie NAPSALI JSTE Orientace podle Remote Assistant Otevřený dopis J. Smýkala Paní, já vám pomůžu… ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Třinec Kroměříž Jihlava LIDÉ KOLEM NÁS Devatero řemesel – Jakub Kamberský BUDE VÁS ZAJÍMAT Nadace Agrofert pomáhá srdcem Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé – Brožura na rozloučenou INSPO 2017 INZERCE Mouchová ÚVODEM # STALO SE: V Domě u Kamenného zvonu nejen na výstavě Kolikrát se vám v jednom dni podaří prožít hned několik kulturních zážitků? Mně se to poštěstilo koncem ledna na Haptické výstavě v Domě u Kamenného zvonu v Praze. Ten den jsem se seznámila s vybranými díly předního představitele českého dekorativismu a art deca Jaroslava Horejce, navštívila unikátní prostory spjaté s českou historií a poznala mladé nadšené propagátorky haptických edukačních aktivit. Ale popořadě: Mimořádnou Haptickou výstavu a haptické edukační aktivity pořádala po celý leden Galerie hl. m. Prahy jako doprovodnou akci k souborné Výstavě J. Horejce. Byla určena nevidomým i vidoucím návštěvníků, školám i široké veřejnosti. Haptická výstava se konala v unikátním prostoru gotické kaple ze 14. století v Domě U Kamenného zvonu, ve kterém se údajně narodil Karel IV. a kde pravděpodobně žili několik let po své svatbě (1310) Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Na výstavě byly zastoupeny Horejcovy čtyři originální bronzové plastiky (Samson a Dalila, Alegorie podzim, bohyně Juno) a dvě kopie z ackrystalu (Kočka a Lov a sbírání dřeva – figurální reliéf z mříže pro chrám sv. Víta na Pražském hradě). Osahat si plastiky byl zážitek i pro vidoucího: například kadeřavou hlavu Alegorie podzim zdobil bohatý dekorativní věnec ze špičatých listů a při hmatání oblé a hladké Kočky jste měli pocit, že hladíte tu opravdovou. K hmatovému poznávání byly také nabídnuty repliky dekorů vybraných děl autora (na 17 destičkách) a úlomky soch ze souboru veřejné plastiky GHMP, reprezentující vzorky sochařských materiálů (terakota, mramor, pískovec, glazovaná hlína a litina). Stůl s expozicemi byl opatřen orientačními prvky pro taktilní poznávání a braillskými popiskami. Vidoucí mohli výstavu absolvovat s klapkami přes oči. K osahání tu byl i trojrozměrný model Domu U Kamenného zvonu a haptická kniha o architektuře Královské cesty (tištěná v bodovém písmu s reliéfními obrázky). Byl zde i Pichtův psací stroj, který zapůjčil Tyfloservis. Zájemci se mohli zapojit i do dalšího programu – výtvarných dílen v trůnním sále s překrásnými gotickými okny, z nichž je unikátní výhled na Staroměstské náměstí. Zde především děti ocenily poznávání různých materiálů hmatem, hrály haptické pexeso, dírkovaly obrázky a modelovaly. Při práci s hlínou se pokoušely o ztvárnění pražského Golema. Málokdo ví, že právě Horejc je autorem toho filmového z Císařova pekaře – Pekařova císaře. V trůnním sále se uskutečnily i semináře a workshopy odborníků, například o zprostředkování umění nevidomým. Zážitkem byla i doprovodná komentovaná prohlídka víceúrovňového románsko-gotického sklepení, zacílená na vnímání prostorů více smysly, proměnlivou akustiku i atmosféru míst a na hmatový průzkum stěn. Návštěvníci si zkusili, jaké to je orientovat se podle zvuku, nebo podle jedinečné dlažby z říčních kamenů, které byly hmatatelné i přes silné podrážky zimních bot. Výstava se podle slov Mgr. Lucie Haškovcové a Mgr. Kateřiny Prokopové, dvou mladých lektorek z edukačního oddělení GHMP a mých pozorných průvodkyň, setkala s velkým ohlasem u široké veřejnosti a byla také hojně navštěvována nevidomými z celé republiky. Galerie chce v podobných haptických aktivitách pokračovat, vždyť její ředitelkou je člověk nejpovolanější – PhDr. Magdalena Juříková, která je v jedné osobě i zakladatelkou sdružení Hapestetika. Haptické aktivity by v budoucnu měly doprovázet všechny sochařské výstavy. Jako nejbližší se rýsuje ta u příležitosti výstavy Jaroslava Róny. Na programu jsou i instalace v ideálním prostředí eko-ateliéru v Trojském zámku a hmatová cesta po vybraných sochách v pražském veřejném prostoru. Výhledově se uvažuje i o stálém haptickém programu. Není toho málo, ale když vidíte entuziasmus mladých lektorek, věříte, že se jim to podaří. Jarmila Hanková # STO LET ČASOPISU ZORA: Šéfredaktoři po Macanovi Před sto lety vznikl první český časopis pro nevidomé čtenáře. To mělo a má nezastupitelný význam pro rozvoj hnutí českých nevidomých a jejich kulturu. Jedním z nejangažovanějších poblicistů k této problematice z řad nevidomých je PhDr. Josef Smýkal. Dnes otiskujeme druhou část jeho příspěvku o šéfredaktorech ZORY v uplynulých 100 letech. ZORA prošla několika vzájemně se zásadně lišícími společenskými obdobími a nikdy se díky svým redaktorům svému poslání nezpronevěřila. Byl to těžký úkol všech, kteří ji vedli s plným vědomím jedinečné odpovědnosti vůči svým nevidomým čtenářům. Širší vhled do problematiky nabízí publikace Sto let časopisu ZORA od autora tohoto příspěvku. K dispozici je též digitálně u autora www.smykal.ecn.cz/aktuality. Po medailonku zakladatele K. E. Macana dnes otiskujeme portréty dalších tří šéfredaktorů: Rudolfa Freszla, Ferdinanda Wildmanna a Zdeňka Šarbacha. Rudolf FRESZL (1878–1949), později osleplý kapitán, publicista. Byl činný v kulturním a společenském životě nevidomých. Jako zkušený publicista v redakci braillského časopisu ZORA, mimo Emu Rabanovou, spolupracoval s Karlem Emanuelem Macanem při koncipování jeho obsahu, který po Macanově smrti od roku 1925 pak i redakčně vedl. Rudolf Freszl byl také členem kuratoria Deylova ústavu. Jako šéfredaktor úzce spolupracoval i s časopisem Svět nevidomých, který svým pojetím a obsahem byl zaměřený spíše pro (vidoucí) veřejnost. V roce 1939 předává redakci ZORY Ferdinandu Wildmannovi. Ferdinand WILDMANN (1895–1980), učitel hudby, funkcionář slepeckého spolku, ředitel knihovny a tiskárny Karla Emanuela Macana. Vyučil se kartáčníkem. Soukromě studoval hudbu. V roce 1920 vykonal státní zkoušky na Pražské konzervatoři. Stal se jedním z prvních plně kvalifikovaných nevidomých učitelů hudby. Začíná se zajímat o společenský život nevidomých. Stává se jedním z čelných funkcionářů Podpůrného spolku samostatných slepců (PSSS). Od roku 1939 vede redakci braillského časopisu ZORA i jejích příloh. Po vybombardování slepecké knihovny a tiskárny v Praze-Vysočanech v roce 1945 se mu ve spolupráci s předsedou PSSS Karlem Hájkem podařilo získat budovu na Krakovské ulici č. 21. Zde se stává ředitelem knihovny i tiskárny. Zdeněk ŠARBACH, (1922–2002), šéfredaktor braillského časopisu ZORA, odborný publicista, spisovatel, speciální pedagog, pracovník Svazu invalidů (SI). Zrak ztratil po vleklé oční chorobě nedlouho po maturitě (1943). Vyvstává otázka, co nyní, kam se zaměří inteligentní a pilný mladík? Od roku 1947 začíná spolupracovat s přednáškovým oddělením Československého rozhlasu. Po počátečním studiu hudby a cizích jazyků našel své uplatnění v oblasti braillského tisku. Ve Slepecké tiskárně začal pracovat jako sazeč (1949), později jako korektor braillského časopisu ZORA, a konečně (1954) jako jeho šéfredaktor. S nedobrovolnou přestávkou (po zásahu StB) ho úspěšně řídil necelých 20 roků. Po událostech v roce 1968 byl odvolán, nesměl být ani členem redakční rady a byl rovněž zbaven všech funkcí v SI. Studiem při zaměstnání (dějepis a český jazyk) na PF UK získal titul promovaný pedagog, v nástavbovém doktorandském studiu potom doktorát filozofie (PhDr.). Srdce ho stále táhlo do Krakovské ulice, kde sídlí redakce ZORY a kam se po dvou letech mohl nakonec i vrátit. Vrátit se mohl i jako funkcionář Svazu invalidů (SI). V letech 1953–1959 externě vyučoval ve Střední hudební škole internátní (SHŠI) pro mládež s vadami zraku v Praze ruskému jazyku. Publikoval práce z historie Klarova (nesprávně se užívá Klárova) i hradčanského Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí i mládeže v Praze. Zabýval se také historií českého slepeckého hnutí i slepeckého tisku. Byl členem komise, která připravila publikaci o metodice čtení slepeckého tisku později osleplými čtenáři. Ve spolupráci s doc. Janem Součkem připravil vydání Slabikáře pro později osleplé (1982). Publicisticky i literárně byl velmi činný. Z literárních prací je to například Nezlomení lidé (1952 a 1960). S Lubomírem Nopem se zúčastnil překladu výboru z díla Olgy Skorochodové Můj svět bez zvuků a světel (1960), 80 let časopisu Zora, je spoluautorem nového vydání práce Světluše Solarové Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách (1992) a publikoval i jiné práce. Napsal více než sto časopiseckých článků, ve kterých se zabývá prakticky všemi oblastmi života nevidomých i jejich vysokoškolským vzděláváním. Velmi účinná byla jeho činnost ve vysokoškolské komisi SI. Vedl sbírky studijních magnetofonových nahrávek. Byl známým propagátorem vysokoškolského studia nevidomých. Zdeněk Šarbach byl též dlouholetým funkcionářem Svazu invalidů, kde zdůrazňoval jeho praktickou činnost, která se odbývala v odborných komisích. Byl osobností, která byla a zůstane trvalou součástí historie péče o nevidomé osoby u nás přesto, že lpěl na představách o společné organizaci všech zdravotně postižených občanů. Josef Smýkal # Jak se rodil koncert ZORA 100 Ve čtvrtek 26. ledna, přibližně v 19 hodin SEČ, mi spadl konečně kámen ze srdce. Muselo to být snad i slyšet, i když se v sále B. Martinů na pražské Malé Straně posluchačstvo zachovalo decentně a nereagovalo na ni. V tu chvíli bylo jasné, že jsme neprohráli. Dvě hodiny předtím nám ještě tak do skoku nebylo… Proč se koncert odehrál právě ve čtvrtek, byť mnozí návštěvníci žehrali a řada pozvaných nepřijela právě proto, že večer uprostřed týdne znamená nutnost vrátit se ještě v noci domů? Dokonce nejméně jedna z vícenásobně oceněných v literární soutěži právě kvůli nemožnosti vrátit se ještě večer ani přijet nemohla. – Tady se ale svěřím s jednou drobnou, charakteristickou historkou. Dávno před datem konání koncertu jsem se omlouval v nejmenovaném městě na Vysočině, že se plánované redakční rady nemohu zúčastnit právě kvůli koncertu. V tu chvíli jeden z přítomných, zastupitel a také ředitel školy, si dost neomaleně řekl o pozvání a já slíbil. Pozvánku jsem poslal, a když jsem pak říkal naší oceněné autorce, kdo z jejího geografického okolí se nahlásil a chystá se přijet, zajásala: „toho znám, s tím pánem se svezeme…“ Inu – nejen že nepřijel a zklamaná paní H. znovu volala, že tedy definitivně nikoli, ale dotyčný se ani neomluvil, sám ani nenašel dost běžné slušnosti dát vědět. Přitom stačilo napsat pár slov do mailu: nehodí se, nepřijedu, děkuji. Inu, politici! Ale k úvodní otázce: 26. ledna byl svátek Zory! V kalendáři. Pojďme zpět a vrátíme se rovnou o dva měsíce zpátky, někdy do prosince, do půlky listopadu. To už mě šest týdnů tu a tam ze sna budil skoro ohnivý nápis – jen neměl podobu MENE TEKEL Ú PARSIN. Pro ty méně zběhlé ve Starém zákoně jde o poslední varování králi Belsazarovi – Sčetl jsem, zvážil jsem a rozděluji, rozuměj: ukončuji tvou existenci (volná interpretace autora). Ten nápis v mých nočních můrách byl Koncert ZORA 100. Zvládneme to, dokonce jen ve dvou? Víc použitelných nás v redakci tou dobou nebylo, a byť oba, já i kolegyně Pavla Jungwirthová, jsme vidoucí, pořád to vypadalo na solidní průšvih. Termín ale byl dán, i když jsme jen tak tak stihli dotáhnout to, co nezávazně objednala paní šéfredaktorka Taťána Králová už dávno v hloubi roku 2016. Až na jeho konci jsem i pochopil, proč ono datum a čtvrtek – ten den, jak již řečeno, slaví podle českého kalendáře jmeniny Zora! Nedalo se nic dělat, posunout termín = jasný nesmysl, takže jde se na to! První instinkt říkal – co peníze?! A tak jsme šli do adresáře nadací, a to i vzdor vysokému datu: jak víme, koncem roku už je všechno dávno rozhodnuto na celý ten další, ale třeba se někde chytíme. A tak šly žádosti na možná deset z těch nadací, které měly podobnou cílovou skupinu jako naše oslavy. Pak některé z tradičně spolupracujících firem, nakonec jsme se dotázali i vedení SONS a jistící příslib svalil se zad první balvan: SONS a jako spolupořadatel Knihovna a tiskárna K. E. Macana přislíbily redakci financování celé akce, neboť z grantu, který stejně pokrývá jen 80 % našich nákladů na přípravu a výrobu časopisů, se nedá vyčlenit skoro nic. Mohla se tedy potvrdit objednávka sálu a začít opravdu od podlahy. Program byl prakticky hotov, ale i jeho doladění, za které jest nám poděkovat viceprezidentovi SONS Rudolfovi Volejníkovi a našemu právníkovi potažmo moderátorovi významných akcí (a také předsedovi Klubu zrakově postižených učitelů hudby) Luboši Zajícovi. Moje pochybnosti stran monotónnosti výběru autora (pouze a jen K. E. Macan), vyvrátil Rudolf Volejník slovy, která jste pak mohli číst i v programu ke koncertu. Rád přiznávám, že volba byla správná, dramaturgie zůstala sevřená, s jedním jediným ohniskem – do světa nevidomých. O dojmech z koncertu musí promluvit jiní, to organizátorům nepřísluší. Soutěž! Druhá noha ke stabilitě oslavy vyžadovala ještě o něco víc činností: rozeslat podklady porotcům, z nichž většinu již na podzim vybrala a předjednala Mgr. Králová, ale přesto komunikace s nimi byla na nás. Stanovit termíny a pak sestavit z jednotlivých hodnocení to konečné, výsledné. Zaplať Bůh, i pohanská Štěstěna při nás stála a prakticky všichni porotci se na základním pořadí vzácně shodli. Dokonce i ředitelka SONS Věra Hrádecká, která se nominaci do poroty bránila slovy „já tomu nerozumím, umím posoudit jen líbí-nelíbí!“ se shodla na pořadí textů s Rudolfem Křesťanem, a když to zjistila, měla z toho druhé Vánoce. Třetí a poslední nohou trojnožky, která jak známo zajistí stoprocentně nekývající se podstavec, bylo zajištění servisu kolem příchodu a odchodu návštěvníků, jejich uvedení do sálu, a konec konců i zařídit důstojnou následnou Číši vína. Tady byl dlouho velký, palčivý otazník. Nemůžeme příliš napínat zdroje štědře nabídnuté SONSem, leč nikoli bezedné… Naštěstí jsme do poptávky zahrnuli i Nadaci Agrofert a nejspíš jsme se potkali s vhodnou konstelací. Dva týdny před akcí mě do křesla vtlačila gravitace způsobená jinak půvabným mladým dívčím hlasem: „Tady Zuzana Tornikidis, ředitelka Nadace Agrofert. V Radě jsme se shodli na tom, že vám pro slavnostní koncert poskytneme dar ve výši 50 tisíc korun…“ Ještě něco říkala, ale tomu už jsem nerozuměl, protože tu bylo řešení i posledního problému a myšlenky se rozběhly úplně jinam. Naštěstí jsem hovor ukončil již zas při smyslech a rozpočet, který vypadal v tu chvíli už dost beznadějně splasklý, se mohl trochu rozmáchnout. Nechci unavovat příliš dlouhým textem, ale přesto: až druhý grafický návrh pozvánek, programu a plakátů se nám líbil, a pak honem s ním do tiskárny. I tak to mohlo být o týden dříve! Jeho pojednání v duální podobě – potisk ofsetem i braillským písmem – nakonec spíš nahrávalo nevidomým čtenářům, pro ty vidoucí body přece jen komfort čtení snížily, ale to je nakonec detail. Jedeme dál. Vstupenky, pozvánky – adres pozvaných nakonec bylo víc než míst, ale předpoklad, že ne všichni pozvaní přijdou, vyšel stoprocentně. A to byla poslední noční můra! Ještě v den koncertu chodil po chodbě v Krakovské 21 Luboš Zajíc a jako v tranzu mumlal „Patnáct lidí. Alespoň patnáct aby jich přišlo! Snad nebude prázdno…!“ Štval mě s tím, ale i v redakci jsme měli podobné pochyby. Nakonec moderátor vítal nekončící zástup návštěvníků, kteří navíc byli tak disciplinovaní, že přesně v 18.30 usedal do sálu jeden z posledních příchozích (po zahájení už přišel jen jeden!) a celkem v sále B. Martinů pro 200 lidí zůstalo volných jen nějakých 50 křesel! V sedm, po prvních úspěšných bodech programu, spadl onen na začátku zmiňovaný balvan. Co říci na závěr? Stejně jako skladba koncertu ukázala se jako správná i volba předsedy poroty v osobě Rudolfa Křesťana. Redakce dodala ceny – za první místo to byly kvazi sportovní plastiky v podobě pohárově se rozbíhajících paprsků, se jménem vítěze na destičce umístěné na podstavci, za další místa diplomy, a pro všechny účastníky bez rozdílu umístění byla připravená CD se zvukovou podobou knihy šéfporotce Rudolfa Křesťana. Dojetí, které nedokázali skrýt jak oficiální host večera, šéfredaktorka slovenských sesterských časopisů z Levoče Mgr. Gabriela Rerková, tak někdejší dlouholetý šéfredaktor ZORY PhDr. Jiří Reichel. Pro něj bylo „vyvolání“ na pódium dokonce překvapením, ale řekněte sami – co by to bylo za oslavu bez vlastně nejdéle sloužícího pamětníka? K literární soutěži se budeme ještě během roku vracet, ty nejlepší práce předložíme i našim čtenářům… A pak už jen potlesk na závěr a hurá do Klubu – škoda, že víno nebylo z bezedných nádob, ale na druhou stranu: těch setkání! Některá i po dlouhé době, proto si toho bylo tolik co povídat. Klub taktak stačil, a to jsme si mysleli, že ze sálu do něj zajde sotva každý třetí návštěvník! Nene, tahle komunita o sobě ví, a vůbec se nemusí vidět očima! V tuto chvíli v redakci kromě přípravy dalších časopisů dokončujeme to nejméně zajímavé – vyúčtování, vykazování, uzavření všeho – ještě musíme poslat ceny těm, co se nemohli dostavit, ale zkuste se zeptat třeba jednoho z oceněných, Milana Linharta. Jeho dobývání těch pěti schodů na pódium o berlích bylo plné viditelného úsilí a zaťaté vůle, ale nemyslím si, že by měnil za cenu v poštovní zásilce. Nechci se dopustit patosu, přesto ale musím poděkovat všem, kteří se zúčastnili, a nakonec i těm, kteří jen nepřízní osudu o svou účast přišli, ať již nemocí, jako vedení SONS, či nepřejícností české dopravní obslužnosti. Díky za přízeň Zoře a jejím přílohám, díky za překonávání často nepředstavitelných překážek, abyste tuto přízeň mohli vyjádřit, díky za váš potlesk pro všechny účinkující a vyhodnocené. Děkujeme i za redakci. Václav Senjuk # LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Soutěž a její laureáti Na slavnostním koncertu ke stému výročí časopisu ZORA byli vyhlášeni laureáti literární soutěže: vítězkou v kategorii Poezie se stala Delicie Nerková (občanským jménem Jaroslava Novotná), o druhé místo se podělily Mária Šmejkalová a Marie Heilandová, třetí místo patřilo Janě Lomogové. V kategorii Próza zvítězila Ivana Pelešková (s příspěvkem Fotografie), druhé místo obsadila Mária Šmejkalová (s příspěvkem Dopis psaný srdcem a neviditelným písmem) a třetí místo patřilo Marii Heilandové (za příspěvek Kamarádky). V kategorii Publicistika zvítězila Delicie Nerková (s příspěvkem Místu, světu a časopisu), o druhé místo se dělil Milan Linhart (s příspěvkem Se Zorou jde všechno lépe) a Václav Valášek (s příspěvkem Dobrých věcí není nikdy dost), třetí místo patřilo Bohuslavu Pliskovi (za příspěvek Rozhovor Vesna). V kategorii Humor zvítězila Mária Šmejkalová (s příspěvkem Psí paměti) a Milan Linhart (s příspěvkem Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím), druhé místo obsadil Miloš Černý (s příspěvkem Causa králíci) a třetí místo patřilo Bohumíru Hamerníkovi (za příspěvek Černé, nebo bílé!). Pro vítěze byly přichystány krásné poháry, druhá a třetí místa byla oceněna diplomy. Všichni se pak mohli těšit z nahrávek fejetonů Rudolfa Křesťana, který byl moderátorem vyhlášení i předsedou poroty v jedné osobě. Oceněné práce postupně zveřejníme, již v této ZOŘE si můžete přečíst Fotografii, vítězný příspěvek v kategorii Próza. # VÍTĚZNÁ DÍLA - kategorie Próza: Fotografie Už přišel ten čas. Cvak, cvak. Z fotoaparátu vyšlehl blesk. Prudké světlo mě na malou chvíli oslepilo. „No skvělý, nebojte, to půjde.“ slečna schovaná za fotoaparátem se mne snaží povzbudit. Mladá? Slečna rozhodně, ale s mládím takovým zralým, co už ví, co se životem. Její dlouhé vlasy zakrývá ležérně posazený baret. „Nebojte, to půjde, teď oči trochu doprava.“ „Cvak, cvak.“ Blesky aparátu rychle dohání cvakání spouště profesionálního fotoaparátu. Jsem trapná, trapná. Marně vysílám prosebné pohledy směrem k dceři. „Tak mi, Marti, řekni aspoň nějaký vtip.“ Snažím se zakrýt své rozpaky prosbou. Ambice stát se modelkou jsem nikdy neměla, mé postavě vždycky chyběly ty správné míry. Vlastně si uvědomuji, že mi především chybí sebevědomí. Někdo by možná řekl: „Nemusíš být dokonalá, stačí, když podtrhneš krásu zralého věku.“ Hezky se to říká, ale skutek nějak utek… Nechat se vyfotit byl můj nápad. Už přišel ten čas. Jako malá jsem jednou vyslechla rozhovor mezi rodiči a oční lékařkou. „Bohužel tahle degenerace sítnice je zatím nevyléčitelná, zrak se bude horšit.“ Nekonečné ticho přerušila další otázka: „Bude vidět?“ Chvíli ticha přerušil opět hlas lékařky: „To vám dneska s určitostí nikdo neřekne. Studia zatím potvrzují, že choroba kulminuje kolem padesáti let, ale medicína jde…“ Nepotřebovala jsem znát víc. Má dětská hlavinka si pro sebe vyhodnotila: „V padesáti jsou lidi už starý, a to je ještě moc a moc daleko.“ Ve škole mne to zatím výrazně neomezovalo, a že přestanu chodit do hodiny na akordeon mě vůbec nemrzelo. Tenkrát mi bylo deset let, nic mne nebolelo. Ztráta zraku byla pozvolná, tichá, všudypřítomná, prostě součást mého života. Po čase jsem si začala její přítomnost uvědomovat i já sama. Aby rodiče nebyli smutní z mého slábnoucího zraku, dokázala jsem se naučit nazpaměť všechny čtecí tabule na oční klinice v Plzni. Ještě dneska ze sebe vysypu čísla, jak šla po sobě. Neučila jsem se jedině takové E, co byla pro malé děti. Jednou jsme přijeli na pravidelnou kontrolu, to už mi bylo asi 14 let. Nešla elektrika. Do ruky jsem dostala to éčko pro mrňata. Můj velký podvod vystavěný na mé fotografické paměti praskl. Rozčarovaná, spíše naštvaná byla oční lékařka. Psala o mé chorobě a postupu léčení odbornou práci. Nikdy nezapomenu na smutek ve tváři mých rodičů. Nechtěla jsem nikomu ublížit, jenom jsem toužila, aby bylo všechno jako dřív. Kdyby chyby. Rodiče mi měli nasekat na zadek, když jsem odmítla nabídku opakovat devátou třídu na gymnázium pro zrakově postižené v Praze. Asi to tak všechno muselo být. Osud? Možná bych vystudovala gymnázium a třeba bych zůstala v Praze. Na druhou stranu bych nepoznala svého muže a neměli bychom naši skvělou dceru Martinu. Nestála bych ve svých jednapadesáti v tomhle fotografickém studiu a nepřetlačovala bych se s vlastními rozpaky. Před dvěma měsíci jsem byla na jedné z mnoha očních kontrol. Medicína za ta dlouhá léta opravdu pokročila. Doba přinesla nové léčebné postupy, implantáty, přístroje i vyšetření. Dneska se pacient přihlašuje na recepci a k lékaři je volán rozhlasem. Tentokrát jsem byla na kontrolním vyšetření a stanovení konečné diagnózy. Tam, kde běžně lidé kolem očí mají vrásky, mám zase modřiny, co se budou deset dní vybarvovat jak malířské plátno. Pan doktor Manuel Fernando mne po vyšetření ohodnotil se spokojeným úsměvem a slovy: „S těmi monokly vypadáte zajímavě.“ Modřiny mi pochválil, ale aby si všiml mých nových šatů a že jsem zhubla o 18 kostek másla, se ani slůvkem nezmínil. Byli jsme spolu skoro dvě hodiny v tmavé vyšetřovně. Pravda, měla jsem na sobě směs kabelů a v každém oku drát. Před vyšetřením si přece mohl dávno všimnout, jak mi to sluší. Možná trpí profesionální deformací a nevidí, co má vidět. Z pohledu desetiletého dítěte byla představa padesáti let utopie, daleká budoucnost. Mé bezstarostné dětství odplulo neznámo kam a s ním i moje dětská oftalmoložka. V poslední době slyším často její slova. Dá se vůbec na tohle všechno připravit? Spoustu věcí si člověk dokáže trvale vrýt do paměti. Jak zrak pomalu slábne, začínám si uvědomovat, že se bez spousty věcí obejdu. Přesto přes všechno nemám pocit, že bych nemohla svým způsobem žít život naplno. Objevuji spoustu nových věcí. Každý den je pro mě novou výzvou. Nechci si stěžovat a nemá to žádný smysl, jen s jednou otázkou se neumím vypořádat. „Uvidím ještě svou dosud nenarozenou vnučku, jak z poupěte, malého dítěte se rozvije v květ, dospělou ženu?“ „Cvak, cvak.“ Spoušť aparátu mě vrací do přítomnosti. „ Zkuste se natočit, ruku si dejte třeba v bok?“ Improvizuje usměvavá fotografka. „ Ale, ne jako selka.“ Tuhle poznámku Marti už nevydržela a rozesmála se na celý ateliér. Když jsme vešly do aťasu, jak nazvala fotografka nevelkou místnost s obrovskou koženkovou sedačkou, všimla jsem si řady nedočkavých houpacích koníků s dvojicí malovaných kohoutů. A ty nádherné nadýchané šaty pro malé princezny. Bohužel, kde ty loňské sněhy jsou, do těch by mi nepomohla ani roční hladovka. Nechat se vyfotit byl můj nápad. Každé ráno, prostě před odchodem z domova většinou každý zhodnotí svůj obraz v zrcadle. Taková běžná, samozřejmá věc, u mě ale problém. Vidím už jenom periferně. Takže pohled z očí do očí, a co vidím? Oválný obličej, obočí souměrné, tenká čára do obloučku. Kolem očí žádná vráska, černý vějířek dlouhých řas zdobí zelenohnědé výrazné oči. Nos akorát a smyslné plné rty. Dokonalost sama, co člověk může chtít víc? Dva, tři roky jsem se neviděla. Jak doopravdy vypadám? Dám se vyfotit, fotografii v počítači naskenuji, zvětším a možná se třeba ještě uvidím. Máme tu fotografie k vyzvednutí na jméno Ivana. „Já si vás pamatuju, dopadly skvěle.“ Dnes fotografka bez baretu s úsměvem nám podává obálku. „Takže mladá, krásná 25letá?“ Pokouším se o vtip. Marti souhlasně pokyvuje. „Určitě,“ dodává fotografka. Vlastním obálku s fotografiemi i s DVD, jak je dnes běžné. Stačí vložit DVD a nechat obraz zvětšit, přiblížit. Chci to ale doopravdy? Každý je stár, jak se cítí. Takové ohrané klišé. Cítím nade mnou zdvižený prst: „Nerouhej se!“ Jsem šťastná a nechci žít svůj život s hlavou sklopenou. A má už půlroční vnučka má krásnou, dětskou, bezprostřední dušičku. No a já jsem pořád mladá, krásná, šťastná babička. Ivana Pelešková # NAPSALI JSTE: Orientace podle Remote Assistant Vážení čtenáři časopisu Téčko a jiných periodik. Před časem redaktor Jan Šnyrych napsal článek o tom, že nám O2 může poskytnout služby jako: vyhledání spoje, telefonního čísla, přečíst příbalový leták a jiné. Představil pouze jinou službu, než nabízí naše organizace. Přiznám se, že jsem tam nevolala. Důvod? Nemám ráda zákaznické linky, kde se s operátory nedomluvím česky. Právě 02, u nichž jsem před časem byla, je toho zářným příkladem. Myslím si, že by zde měli pracovat lidé, kterým rozumím a kteří rozumí mně. Stejně tak si myslím, že při jejich vytížení nemohou mít tolik času např. na vytváření itinerářů apod. Musím přiznat, že článek mě pořádně nadzvednul. Už léta jsem klientkou Navigačního centra SONS. Pamatuji si ještě na paní Ivanu Kuglerovou, která zde snad začínala. Vždy mi ochotně našla to, co jsem potřebovala. Pak nastoupil pan Marek Malina, Michal Maišl, Mirek Mach a Petr Mašek. Michal a Petr zajišťovali spíše hledání spojů, telefonních čísel, program televize a ostatní služby, kde nejsou potřeba oči. Pan Marek a Mirek se spíše pohybovali na mapách. V nedávné době jsem vyzkoušela Remote Assistanta. Byla jsem překvapena, jak dokonale to funguje. Před časem jsem hledala intenzivně informace o jedné kapele. Volala jsem denně. Nikdy se mi nestalo, že bych byla odmítnuta. Kdykoli zavolám, a to volám opravdu často, tak se mi nestalo, že by pan Malina nebo pan Mach, kteří mi hledali informace, byli rozladění, naštvaní. Kromě profesionality oceňuji lidský přístup. Naopak mne rozladila veřejná informace našeho pana prezidenta o tom, že se snaží Navigační centrum zrušit! Teď mne možná nebudete mít rádi vy, čtenáři. Myslím, že tisíc korun za rok není vůbec moc. Někdo namítne, že mám nejspíš peněz dost, ale i já mám 2 děti a rodinu. Navigační centrum SONS a jiné služby bychom si neměli nechat vzít. Záleží to na nás, jestli za ně budeme bojovat. To ale souvisí s finančními prostředky, které jsou potřeba k tomu, aby služby nadále fungovaly. A o to se musíme postarat my nevidomí, se zbytky zraku a slabozrací. Nemusíme platit právě onu částku. Je dost balíčků za navigační služby vytvořených tak, aby jich mohli využívat i lidé, kteří mají pouze invalidní důchod. A ještě jedna věc mne mrzí: proč volá jeden člověk za pět dalších? To přece také ubírá prostředky na tuto službu. Někdo namítne: ne každý má tu odvahu volat. I na tohle jsou operátoři připraveni. Měla jsem možnost slyšet při práci pana Marka, jak naviguje klientku nacházející se někde uprostřed nemocničního areálu. Byla dost rozrušená. Pan Malina s ní měl svatou trpělivost. Když jsem se poprvé bála začít s Remote Assistentem, byl mi pomocníkem pro změnu pan Mach. Takže prosím, milí čtenáři, zamysleme se nad tím, jak navigačnímu středisku pomoci. A pokud pro vás tato služba není důležitá, tak to napište také. Děkuji za přečtení a věřím, že pokud budete sdílní i vy, budou služby právě pro vás nadále existovat. Monika Mašková # Otevřený dopis J. Smýkala: Mgr. Luboš Zajíc, předseda Klubu zrakově postižených učitelů hudby Praha Vážený pane kolego, obracím se na Vás s otázkou, jak se postavíte k mému návrhu čestného pojmenování Konzervatoře Jana Deyla jménem jejího zakladatele, budovatele a dlouholetého (35 let) ředitele PhDr. Jana Drtiny, a zda Klub zrakově postižených učitelů hudby vyvine nějakou iniciativu? Samozřejmě jsem informoval paní ředitelku MgA. Naděždu Ostřanskou. Knížku na toto téma jsem sice vydal s datem 2018, avšak publikace vyšla již letos (2017), to z mnoha důvodů, z nichž dva uvádím. V první řadě proto, aby bylo dostatek času k projednávání a rozhodnutí. V tomto směru jsem učinil, co jsem považoval za nutné. Já sám se však nikam nedostanu, jelikož nemohu chodit samostatně, pohybuji se pouze v prostorách našeho bytu, a mám problémy, že z nějakých mně neznámých příčin pro svou instabilitu náhle padám. Případného jednání – pokud se tak rozhodnete, se bohužel nemohu zúčastnit. K tomu jsem rozeslal 250 výtisků knihy s názvem Jan Drtina – život a dílo. Můj cíl je jasný, znají jej všichni, a tak si myslím, že je nyní na Vás, jako předsedovi uvedeného Klubu učitelů. Ke své lítosti se mi nepodařilo zjistit dostatek adresátů, kam knihy rozeslat. Kontaktoval jsem i různé pedagogické instituce, které se zabývají výchovou a vzděláváním nevidomých a slabozrakých dětí a mládeže. Zadruhé: Publikaci jsem vydal už v tomto roce také proto, že bych ji už dnes nebyl schopen patřičně koncipovat. Blíží se moje 91. narozeniny, a to Vám může říkat vše. Děkuji, že jste, pane kolego, můj dopis přečetl a nejen sám, nýbrž i členové uvedeného Klubu, zaujali jste historicky významné stanovisko a učiníte potřebné kroky ve spolupráci s paní ředitelkou Konzervatoře Jana Deyla. Mimo ni jsem také informoval ministerstvo. Věřím, že Janu Drtinovi se konečně dostane cti a přičiníte se o to, aby Konzervatoř Jana Deyla nesla napříště jméno jejího zakladatele, budovatele a dlouholetého jejího ředitele Jana Drtiny. Za to i všem ostatním, kteří projeví veřejnou iniciativu, děkuji. S kolegiálním pozdravem PhDr. Josef Smýkal # Paní, já vám pomůžu… … ozval se po mé pravé straně energický ženský hlas ve chvíli, kdy jsem se snažila přejít rušnou Nádražní ulici od hlavního nádraží ČD v Brně směrem k Masarykově třídě. Kdo to tam zná, ví, že to není úplně jednoduché. Tedy – než jsem stačila jakkoli zareagovat, ta dobrá žena čapla moji pravou ruku s bílou holí pevným stiskem kousek nad loktem, ruku mi pozvedla, čímž samozřejmě hůl přestala plnit svoji funkci, a nekompromisně se jala tlačit mne půl kroku před sebou. Moji snahu osvobodit se absolutně ignorovala a nezbylo mi nic jiného, než se hlasitě ozvat „takhle ne!“. Pozdě. Jedna z mých nohou zakopla o tramvajovou kolej a já padla před protijdoucími spoluobčany na kolena. Naštěstí se ke mně žádná šalina neřítila, takže jsem se svépomocí zvedla a již coby samostatná jednotka vysvětlila dámě, že takhle se to nedělá… Občas se při výletu do Brna snažím předejít problémům s přecházením této rušné dopravní tepny tím, že se již v nádražním podzemí vnořím do podchodu. Pravdou je, že ne vždy se mi podaří vylézt na světlo Boží právě tam, kam jsem měla v úmyslu se dostat. Pravdou také ale je, že se naštěstí vždy najde hodný člověk (někdy i více hodných lidí), který mne pootočí o 90–180°a vyšle tím správným směrem, případně mne vyvede ven. Každý můj samostatný výlet do Brna má tak šanci pobavit moji rodinu a známé, když se s nimi dělím o zážitky. Jistě i vy máte bohaté zkušenosti s lidmi, kteří chtějí pomoci, ale bohužel to z neznalosti či nedostatku empatie dělají úplně špatně. Právě proto patří můj velký dík našim milým a trpělivým průvodcům a pomocníkům, členům rodiny, přátelům, známým i neznámým lidem, kteří nám obětavě, ochotně a bezpečně pomáhají a chrání… Marie Heilandová # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Knihovna Třinec pro nevidomé a slabozraké Knihovna Třinec oznámila, že se chce letošní rok více věnovat aktivitám pro zrakově hendikepované. Zaznělo to na slavnostním zahájení celoročního projektu Knihovna Třinec pro nevidomé, které proběhlo ve čtvrtek 2. února. Zúčastnili se ho zástupci obou spolupracujících organizací – třinecké, ale i celorepublikové Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v ČR a reprezentanti vedení města a Městského úřadu v Třinci. Důvodem, proč se letos rozhodla třinecká knihovna věnovat zrakově postiženým, je 20. výročí, které si od svého založení třinecká odbočka SONS připomíná. Knihovna představila, v čem bude spolupráce spočívat, a to nejen teoreticky, ale rovnou prakticky. Na zahájení projektu umožnila všem účastníkům s hendikepem i bez něj zasoutěžit si v audiokvízu, který připravil Petr Mašek, člen brněnského spolku Apogeum, zabývající se audiopopisy filmů pro nevidomé, a rovněž redaktor a tvůrce zvukové Naší šance v redakci ZORY. Právě takto speciálně upravené snímky budou moci třinečtí zrakově postižení ve zdejší knihovně pravidelně navštěvovat. Kromě šesti promítacích dní v letošním roce se již mohli těšit z cestovatelské besedy s nevidomým horolezcem Honzou Říhou, která se uskutečnila 16. Února. V březnu je tu ještě čeká také například promítání filmů v rámci lidskoprávního festivalu Jeden svět nebo dubnové Dny umění nevidomých. Celý únor pak mohli návštěvníci knihovny listovat kronikami třinecké organizace SONS a prohlédnout si speciální pomůcky denní potřeby pro nevidomé. Marie Miziová # Kroměříž: Expozici Karla Kryla navštívili nevidomí a slabozrací Ve středu 18. ledna navštívila kroměřížskou Expozici Karla Kryla skupina z Oblastní odbočky Kroměříž Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR. I když mají návštěvníci poškozený zrak, „zážitkovou“ expozici slavného kroměřížského rodáka si užili. Prostor plný emocí, který je věnován Karlu Krylovi, je sice i pastvou pro oči, ale naštěstí tam zaznívá i celá řada Krylových písní. A pokud jsou tam texty písní či básní, ať už na podlaze nebo na zrcadlech, nebyl problém je nevidomým a slabozrakým návštěvníkům přečíst, respektive zarecitovat. To obstaral částečně průvodce expozice, částečně doprovod jedné z nevidomých osob. Návštěvníci se navíc velice živě zajímali o detaily Krylova soukromého i uměleckého života, měli spoustu otázek, čímž potvrdili svůj nefalšovaný zájem navštívit expozici, která nemá v Česku obdoby. Upřímně obdivovali poetiku, opravdovost a náboj, ale také nadčasovost Krylových textů stejně jako sílu jeho písní. „Procházeli jsme se po básních na podlaze, kolem zrcadel popsaných jeho milostnou poezií a v několika místnostech jsme se zaposlouchali do písní Anděl, Bratříčku, zavírej vrátka, Marat ve vaně, Blátivá stráň, Irena nebo Morituri te salutant. Expozice v nás vyvolala prožitky, pocity, emoce a vzpomínky na doby minulé.“ Napsala na webu SONS Yvona Šťastná. Robert Rohál Zdroj: novinky.cz (redakčně upraveno) # TyfloCentrum Jihlava, o. p. s., realizuje projekty EU Nedaleko Masarykova náměstí v Brněnské ulici č. 8 můžete často potkávat osoby s vodicími psy či s bílou holí. Jsou to klienti naší neziskové organizace, která pomáhá již od roku 2003 v Kraji Vysočina osobám se zrakovým postižením. Naše každodenní práce s klienty spočívá v pomoci a podpoře jejich samostatnosti v jejich každodenním životě. Mezi registrované sociální služby patří odborné sociální poradenství, které se týká mimo jiné jak doporučení vhodných kompenzačních pomůcek pro zrakově postižené, tak i poradenství v krizových životních situacích. Dále nabízíme průvodcovské a předčitatelské služby, kdy prostřednictvím profesionálních průvodců poskytujeme doprovody na instituce veřejné správy, vyřizování osobních záležitostí a k lékařům. Další registrovanou službou jsou sociálně aktivizační služby. Slouží klientům ke smysluplnému vyplnění volného času, rozvoji dovedností, získání nových vědomostí a celkové aktivizaci. Mimo jiné chodíme bruslit, jezdíme na tandemových kolech, pořádáme turistické výlety, přednášky a pořádáme turnaje v tzv. zvukové střelbě. Klienti se scházejí u nás v centru a mají tak možnost seznámit se s dalšími lidmi se zrakovým postižením a vzájemně si předávat zkušenosti a rady. Když se u nás sejdou klienti s vodicími psy, bývá pěkně veselo. Poslední registrovanou službou je sociální rehabilitace, v rámci které se zaměřujeme na rozvoj a upevňování dovedností a schopností, podporu pracovního uplatnění, na výuku zrakově postižených na speciálních PC, a v této chvíli též na ozvučených dotykových mobilních zařízeních. Od roku 2014 spolupracujeme s Městskou policií v Jihlavě na osvětových přednáškách pro základní školy, máme dlouhodobou dobrovolnickou službu na podporu zrakově postižených osob a také poskytujeme odborné praxe a stáže. Spolupracujeme s mnoha dalšími institucemi, jako je např. Tyfloservis, o. p. s., nebo SVOŠS, o. p. s., v Jihlavě. Realizujeme také projekty EU. První projekt OPZ s názvem Finanční gramotnost pro osoby se zrakovým postižením zodpovědně má za cíl podpořit klienty v samostatném, efektivním a zodpovědném hospodaření s vlastními finančními prostředky a během následujících tří let se ho zúčastní 45 osob, se kterými se intenzivně individuálně pracuje. Podpořené osoby se setkají s odborníky z řad právníků, finančních odborníků a psychologa. Tento projekt je spolufinancován prostřednictvím Operačního programu zaměstnanost z ESF a státního rozpočtu ČR. Druhý projekt OPZ má název Tyflopoint a jeho cílem je prohloubení spolupráce s partnery a vytvoření case managementu sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Jihlavě. Projekt zaštiťuje Statutární město Jihlava a dalšími partnery jsou Soukromá vyšší odborná škola sociální, o. p. s., Bílý kruh bezpečí, z. s., a Městská policie Jihlava. Tento projekt je spolufinancován prostřednictvím Operačního programu zaměstnanost z ESF a státního rozpočtu ČR. Všechny naše služby jsou určeny osobám se zrakovým postižením, ale o radu a pomocnou ruku nás mohou požádat i rodinní příslušníci nebo přátelé. Odborné rady a informace o problematice osob se zrakovým postižením poskytujeme i organizacím a široké veřejnosti. Vítáme spolupráci se všemi, kteří se s námi podílejí na řešení problémů osob se zrakovým postižením. Pokud máte v okolí osobu se zrakovým postižením, která potřebuje pomoci, neváhejte se na nás obrátit. Na našich webových stránkách najdete veškeré potřebné informace a kontakty, www.tyflocentrumjihlava.cz. Za celý kolektiv pracovníků ředitelka Mgr. Iveta Bělovová Dolejší # LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Jakub Kamberský Jakub je sympaťák. Poprvé jsem ho uslyšela před několika lety v jeho vlastním pořadu Trialogy. Nyní ho mám „naživo“ u stolu s mikrofonem a předvánočním čajem. Hlavní téma našeho rozhovoru je Jakubova profesní výbava a zároveň i jeho pracovní uplatnění. A začali jsme – jak jinak – od studií. „Absolvoval jsem butovické Gymnázium pro mládež se zrakovými vadami. Už tenkrát jsem měl jen světlocit, výrazné stíny. Orientace podle světelných zdrojů je lepší než nic. Jsem za to rád. Nevím, co mně tehdy šlo hlavou, nějak jsem si myslel, že budu právník. Věděl jsem, že nevidomý to může vystudovat, asi jsem měl i nějakou vidinu dobrého finančního zajištění v této profesi. To ale bylo všechno, co mě ke studiu práv motivovalo. Naštěstí jsem se včas vzpamatoval. Odjakživa mě baví kultura, a to v poměrně širokém spektru. Jako někoho odjakživa baví sport, tak mě bavila literatura, rozhlas, televize, divadla, hudba. Tedy hlavně folk a big beat. Takřka za pět minut dvanáct jsem se na gymplu rozhodl, že chci studovat kulturologii na katedře Teorie kultury Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Tehdy už jsem se zaměřil na masmédia. Pochopil jsem, že tohle je opravdu moje pole působnosti, tohle mě baví a mám to rád. Přihlásil jsem se na přednášky mediální politika a legislativa. Postupně jsem pochopil určité zákonitosti fungování masmédií a také jejich propojenost. Dalo mi to i dost jasnou představu o etice médií a jejich hodnověrnosti. Pochopil jsem, jak by měla vypadat žurnalistika i žurnalista. Už magisterská práce byla z tohoto oboru, jakkoliv dnes vidím, že jsem žádným přínosem tehdy nepřispěl. Ale diplomky nejsou ani tolik o přínosu jako o tom naučit se strukturovaně přemýšlet, hledat zdroje a formulovat vlastní názor i obecné problémy. Je to tak, že?“ Vzpomněla jsem si na své studijní produkty a musela jsem dát Jakubovi za pravdu… Když jste byl na vysoké, rozhlížel jste se po nějaké praxi nebo brigádách, kde byste si ověřil své vize o budoucím uplatnění? „Pravda je, že mě hodně baví ta teorie. Zjednodušeně řečeno – jak mají vypadat noviny nebo zprávy, jak má vypadat ekonomika masmédií nebo právní předpisy a zákony. To ale neznamená, že jsem se vyhýbal práci v terénu. Studia jsem si poněkud prodloužil, hlavně kvůli němčině, se kterou jsem trochu bojoval. Ale příležitosti k práci jsem dostal i při studiu. Například mě hodně bavilo dělat poslechovou analýzu pro Radiožurnál, což se týkalo především kvality a etiky vysílání, sledoval jsem, co a proč se v tomto pořadu vysílá. Zjednodušeně – jestli třeba nedochází k bulvarizaci nebo mravně závadnému porušení vysílání. Ta problematika je ovšem širší a složitější. Také jsem ještě na studiích moderoval radioposlechy na festivalu Šrámkova Sobotka, což mi vydrželo až do loňska. Pak se přihodila jistá nepříjemnost, ne mou vinou, a já o tuhle práci přišel. Musím říct, že mě to docela mrzí, bavilo mě to. Ale s festivalem spolupracuji naštěstí pořád, i když ne na dramaturgické úrovni. Zmínil jste, že součástí vaší magisterské práce byl pohled na veřejnoprávnost rozhlasového vysílání a že jste se zabýval historií vysílání rozhlasových her. To je téma, které velmi zajímá mnoho nevidomých posluchačů rádia. Od kterého roku jste tuto produkci sledoval? „Rozhlasové hry mám také velmi rád. Zjišťoval jsem, co se v této oblasti dělo zhruba od 30. let minulého století. Nebylo to snadné. Když člověk nevidí, potřebuje nejen nadstandardní techniku, ale i pomoc vidomých. V tomto ohledu mi nesmírně pomohla rodina, zejména matka a několik zkušených přátel. Bez jejich očí a ochoty bych to nedokázal. Pravda, jak to šlo, využíval jsem Knihovnu digitálních dokumentů nebo texty z veřejných knihoven a archivů, které jsem si skenoval. V době, kdy jsem diplomku psal, jsem byl rád, že lze vůbec nalézt způsob, jak dostupné materiály zpracovat a zasadit je do kontextu. Dnes bych na to šel jinak, určitě bych už lépe mohl pracovat s dobovými materiály, což by bylo zajímavější a možná objevnější než moje diplomka,“ usmívá se Jakub. Dalším vaším oborem jsou recenze, které píšete, také již od dob studií, do Týdeníku Rozhlas. Jak se člověk stane recenzentem? „Kolem roku 2005 jsem si oblíbil některé internetové servery zabývající se mluveným slovem. Narazil jsem na diskusní fórum, jehož tématem byly audioknihy, tenkrát se tomu říkalo „knížky do ucha“. Objevil se tam i teatrolog Přemysl Hnilička, který měl takovou zálibu, že si léta zapisoval údaje o rozhlasových hrách – kdy vznikly, o čem byly, kdo v nich účinkoval atd. A ten člověk měl sen, že jednou z tohoto sešitu vytvoří internetovou databázi rozhlasových údajů. Potřeboval k tomu spolupracovníky. Mě to zaujalo, trochu se mi to spojilo i s mým tehdy studovaným oborem, s tou mediální politikou a legislativou, kterou mě na vysoké učil muzikant, moderátor a publicista Michal Prokop. Stal jsem se tedy součástí týmu, který má doménu na serveru Panáček.com. Ten náš vlastní portál se jmenuje Panáček v říši mluveného slova, http://mluveny.panacek.com, což zní trochu infantilně, ale obsah je – odvažuji se tvrdit – hodnotný. V tomto projektu se snažíme především o katalogizaci údajů kolem mluveného slova, ať rozhlasového, či vydávaného na zvukových nosičích. Potěšením je, že si nás už pár let archivuje Národní knihovna. Také náš tandem – Přemysl Hnilička a já – se rozrostl do týmu, který čítá asi deset lidí. Teď se dostávám k tomu, že recenzentem v Týdeníku Rozhlas jsem se stal vlastně prostřednictvím internetu. Časem jsem se stal i recenzentem vydávaných audioknih,“ prozrazuje recenzent Kamberský. Jakube, dá se říct, že zhruba po deseti letech se začínají uskutečňovat vaše sny, stal jste se řádným externím redaktorem Českého rozhlasu, a jak říkáte, kolem rozhlasu se motáte stále, a to vám přináší radost a uspokojení. Byl jste i v porotě Přehlídky rozhlasové tvorby, máte svůj klubový pořad TrialogyB, který právě dnes probíhá v Galerii Českého rozhlasu. Mnozí čtenáři Zory, ale i nečtenáři, vás znají jako oblíbeného moderátora tohoto pořadu. Nemyslíte, že by naše návštěvnost měla být vyšší, když je autorem i moderátorem nevidomý profík? „Já jsem nikdy svou slepotu s profesí nijak nespojoval. Ano, někdy je boj dostat se k informacím, které má koukavý po ruce na jedno kliknutí. Ale já nikam nespěchám. Jsem zvyklý pracovat svými postupy a metodami, a jde to docela dobře. Jen mnohé webové stránky by měly být přátelštější, ale to je otázka vývoje. Pokud jde o Trialogy B – víte, já nemám rád talk show, kde je všechno na efekt a taky tak trochu manipulativní. Proto je tento pořad výhradně klubová záležitost. Jsme tam pohromadě, profíci, přátelé, sympatizanti. Začínali jsme v bývalém kině, klub se jmenoval Biograf, sídlil v Košířích. Pár nadšenců si pronajalo místnosti a měli i touhu vytvořit kulturní platformu, kde by se uplatnili i nevidomí, ať již jako umělci nebo třeba dramaturgové klubových pořadů. Vize byla zvát všelijaké umělecké skupiny, malá divadla, soubory, aby se zrakově postižená i vidoucí společnost vzájemně poznávala v kulturní oblasti. Pro mě to byla i výzva, abych vytvořil pravidelný pořad, něco jako debatní klub, kde bych se trochu otrkal a naučil se komunikovat na veřejnosti. S tím jsem měl do té doby problém. Hlavní myšlenka ale byla, že se bude především mluvit o rozhlasové tvorbě a zajímavostech kolem rádia vůbec. Tohle se totiž v rozhlasovém vysílání skoro vytratilo. Hosté, které jsem zval a zvu, to vítají, protože i pro ně je rozhlasová tvorba zcela zásadní. Jsou to třeba rozhlasoví režiséři, redaktoři nebo herci. Dobrá věc se tedy podařila a moje vize se postupně realizovala v týmu, který byl přátelský a inspirativní. Součástí týmu byla i moje rodina. Bratr i matka mi hodně pomáhali a nic za to nechtěli. Časem se ale vyskytly finanční problémy, protože veškeré příjmy byly pouze z dobrovolného vstupného, za což se nedaly pořídit ani honoráře hostů, ani zaplacení pronájmu. Tak jsem musel hledat nové finanční zdroje a místo pro pokračování Trialogů. A to místo je teď v budově Českého rozhlasu. S rozhlasem máme řádnou smlouvu o pronájmu i formální existenci Trialogu. Letos jsme poprvé získali i grant, něco máme přislíbeno i na rok 2017, trialogy mohou pokračovat. Z grantu nemám ani korunu, platíme z něj honoráře hostům a odměny technickému týmu, bez kterého by to prostě nešlo. Někdy dostanu něco z dobrovolného vstupného, ale většinou je spotřebujeme na nezbytnou propagaci pořadu. V rozhlase jsem opravdu hodně zaháčkovaný, ale nejsem jeho zaměstnancem.“ Byl jste vůbec někdy něčím zaměstnancem? Jakub Kamberský přemýšlí: „Marně si vzpomínám, ale vypadá to, že jsem nikdy nebyl zaměstnaný. Nemám ani živnosťák, všechno řeším smlouvami o provedení práce, pokud nepracuji zadarmo, což se mi také často stává. Z toho je vidět, že práce je mým koníčkem a nikoliv obživou. Mám samozřejmě nějaký důchod, takže na životní režii to stačí. Výhodou ovšem je, že žiju ve společném bytě s matkou, podílíme se na běžných nákladech. Nejsem na nikom finančně závislý, ale stálou práci v běžném smyslu slova nemám.“ Zdá se, Jakube, že nijak netrpíte tím, že svým životním stylem poněkud míjíte záchrannou síť našeho sociálního systému. Napadlo vás někdy registrovat se na Úřadu práce a hledat zaměstnání jeho prostřednictvím? Jakub poněkud překvapeně odpovídá: „Tak to mě napadlo jen tak úplně okrajově, představuju si, co by mi tam asi nabídli nebo spíš nenabídli. Také jsem se zúčastnil něčeho, co se jmenovalo Veletrh pracovních příležitostí, ale ty nabídky šly víc z bank, všelijakých úřadů a firem, nikdo neměl s kulturou primárně nic společného. A také bylo jasné, že ti potenciální zaměstnavatelé preferují spíš tělesně postižené, což si nedovedu moc vysvětlit. Jistě, poslal jsem i pár životopisů, všechno to bylo na různé pozice v rádiu. Ale dosud se mi nikdo neozval s nějakou nabídkou. Ty důvody mi často připadaly jako výmluvy. V poslední době je to ještě zajímavější o to, že z bezpečnostních důvodů nesmí mít v budově rozhlasu nikdo svůj vlastní počítač, a už vůbec ne s nějakým speciálním softwarem. Zatím nejsem nervózní, že žiju na volné noze. Vyhovuje mi, že si mohu sám organizovat čas i své zájmy. Nikdy jsem se nenudil. Před rokem jsem si vyzkoušel režírovat jednu audioknihu s amatérskými nadšenci, a v tom bych rád pokračoval i nadále, třeba i s profesionálními herci. Mám rád všelijaké výzvy, jedna mě v nejbližší době čeká – budu dramaturgicky sestavovat zvukový komplet Miroslava Horníčka. Víc než nějaký úřad by mi nejspíš pomohl agent, který by komunikoval s různými vydavateli a staral se mi o nabídky a smlouvy a podobné věci. No ale teď, když s vámi mluvím, připadá mi, že bych se na tom Úřadu třeba mohl zaevidovat. Nejvíc by mi asi vyhovoval nějaký úvazek na tři dny v týdnu, abych mohl zbylé dny dělat to, co už jsem popsal a co považuji za opravdu cenné pro svou seberealizaci.“ Ještě mám takovou šimravou otázku – máte představu, kdo a jakým způsobem vám platí nemocenské a sociální pojištění? „Tak to mi snad někdo platí,“ dedukuje Jakub. „Kdyby neplatil, tak bych nejspíš dostával nějaké upomínky nebo tak něco, co myslíte…?“ Uvažoval jste někdy o živnostenském listu osoby samostatně výdělečně činné? Jakubovi připadá moje otázka zábavná, a tak odpovídá: „Na co živnosťák? Stačí, že ho má můj produkční. Já jen podepisuju smlouvy, když nějaké jsou.“ Jakub Kamberský má smysl pro humor i zdravý nadhled. Mýlil by se však každý, kdo by ho viděl jako lehkovážného bohéma, který se stará jen o své soukromé zájmy. Za Jakubem je velký kus práce a produktů, které mají pro současnou kulturní a především rozhlasovou tvorbu svůj význam. Projekty a vize, které Jakub uskutečňuje, budou přínosem nejen pro obecnou veřejnost, ale i pro nás, kteří mu fandíme a kteří se těšíme na nové nápady. Rozmlouvala Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nadace Agrofert pomáhá srdcem Největším darem na uspořádání Slavnostního koncertu ZORA 100 (píšeme o něm na jiném místě) přispěla Nadace Agrofert. Informace o ní budou jistě zajímat nejednoho za našich čtenářů. Znakem Nadace Agrofert je velké ovázané zelené srdce a jejím mottem: Pomáhat srdcem. A nutno hned zkraje podotknout, že jak logo, tak motto svou činností naplňuje, neboť již přes pět let podává pomocnou ruku především těm, kteří navzdory svému jasnému hendikepu (fyzickému, mentálnímu či sociálnímu) bojují a snaží se vést plnohodnotný život. Z jejích grantů financuje svou činnost například známá Nadace Terezy Maxové dětem a další subjekty podporující hendikepované děti. Dále přispívá organizacím poskytujícím asistenční odlehčovací péči o seniory v domácím prostředí a subjektům poskytujícím domácí hospicovou péči pro děti a dospělé. Partnery nadace jsou také organizace zabývající se podporou hendikepovaných sportovců. Nadace je zřizovatelem i stovky Sportovních center pro děti prvního stupně základních škol. Z jiného fondu přispívá profesionálním i dobrovolným hasičským sborům, jejichž profesi a činnost považuje za poslání. Nezapomíná na rodiny samoživitelů, které jsou nejvíc ohroženy chudobou, a poskytuje vybraným středoškolákům a vysokoškolákům studijní stipendia. Nadace má i speciální program určený k financování rehabilitační péče dětí s dětskou mozkovou obrnou a jiným získaným postižením mozku. Svou činností nadace působí i v kulturní oblasti: podporuje amatérské folklorní soubory po celé republice a od roku 2014 je partnerem Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice, která svým rozsahem a délkou trvání nemá v ČR obdoby. Podrobné informace o Nadaci Agrofert, včetně těch, jak žádat o grant (mohou i jednotlivci), se dočtete na webových stránkách: www.nadace-agrofert. redakce (s využitím webu nadace) # Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé – Brožura na rozloučenou Kdysi jsem chtěl pracovat v nakladatelství a psát knihy. Dopadlo to jinak, i když ne zcela. Od roku 1993 jsem vedl pracoviště pomáhající nevidomým, a tak jsem o nevidomých psal, třeba do časopisu Zora. Když jsme v roce 2000 zakládali Okamžik, probudila se ve mně i dávná touha po vydavatelství. Jako autor zadání, názvu, obsahu, předmluvy, doslovu či textu jsem se podílel na padesátce publikací Okamžiku. Na rok 2016 jsem si naplánoval napsání brožury Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé a také odchod ze zaměstnání. Sedmdesátistránková brožura se tak stala mým rozloučením s prací a tématem, textem shrnujícím a závěrečným. Nedržel jsem se v ní struktury vládního plánu na vyrovnávání příležitostí, ale vyjádřil jsem v ní své osobní i pracovní zkušenosti z téměř čtvrtstoletí práce pro spolupostižené. Sestavil jsem anketu o rovných příležitostech nevidomých a kolegové z naší poradny vybrali odpovědi. Velký dík všem respondentům otevřeně vyjadřujícím své názory. V brožuře naleznete sedm oblastí znevýhodnění tak, jak jsem se je pokusil pojmenovat. Text je proložen odpověďmi našich respondentů. Vydání podpořilo Ministerstvo zdravotnictví a Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška. Tištěnou brožuru dostanete v Okamžiku, elektronickou v Knihovně digitálních dokumentů SONS, nezkrácené odpovědi nevidomých jsou na www.nevidomimezinami.cz. A o čem brožura pojednává? Tématy jsou: redukce životních možností, každodenní překážky, komunikace poslepu, beze zraku ve vizuální společnosti, postavení v rodině i společnosti, zdraví, délka života i radost z něj. Věřím, že jsem svými knihami o životě se slepotou i touto brožurou a prací pro nevidomé přispěl k tomu, abychom mohli žít jako respektovaní členové naší společnosti. Miroslav Michálek # INZERCE Oblastní odbočka SONS PRAHA JIH vás srdečně zve na tradiční velikonoční pobyt do Heroltic jako již po několikáté. Koná se od 13. do 18. dubna 2017, cena za osobu 2300 Kč. Dále vás zveme do Itálie do Caorlle, od 2. do 11. června 2017, cena za osobu 7500 Kč zahrnuje dopravu z Prahy, celodenní stravování, pojištění proti úpadku a zdravotní pojištění do tří milionů. Hlásit se můžete u předsedkyně OO Žofie Mouchové po celý den na tel.: 241 729 053 nebo 604 587 932.