Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 4 Únor 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

STALO SE: V Domě u Kamenného zvonu nejen na výstavě
STO LET ČASOPISU ZORA: Šéfredaktoři po Macanovi
Jak se rodil koncert ZORA 100
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Soutěž a její laureáti
VÍTĚZNÁ DÍLA - kategorie Próza: Fotografie
NAPSALI JSTE: Orientace podle Remote Assistant
Otevřený dopis J. Smýkala:
Paní, já vám pomůžu…
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Knihovna Třinec pro nevidomé a slabozraké
Kroměříž: Expozici Karla Kryla navštívili nevidomí a slabozrací
TyfloCentrum Jihlava, o. p. s., realizuje projekty EU
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Jakub Kamberský
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nadace Agrofert pomáhá srdcem
Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé – Brožura na rozloučenou
INZERCE

VÍTĚZNÁ DÍLA - kategorie Próza: Fotografie

Už přišel ten čas. Cvak, cvak. Z fotoaparátu vyšlehl blesk. Prudké světlo mě na malou chvíli oslepilo. „No skvělý, nebojte, to půjde.“ slečna schovaná za fotoaparátem se mne snaží povzbudit. Mladá? Slečna rozhodně, ale s mládím takovým zralým, co už ví, co se životem. Její dlouhé vlasy zakrývá ležérně posazený baret. „Nebojte, to půjde, teď oči trochu doprava.“ „Cvak, cvak.“ Blesky aparátu rychle dohání cvakání spouště profesionálního fotoaparátu. Jsem trapná, trapná. Marně vysílám prosebné pohledy směrem k dceři. „Tak mi, Marti, řekni aspoň nějaký vtip.“ Snažím se zakrýt své rozpaky prosbou. Ambice stát se modelkou jsem nikdy neměla, mé postavě vždycky chyběly ty správné míry. Vlastně si uvědomuji, že mi především chybí sebevědomí. Někdo by možná řekl: „Nemusíš být dokonalá, stačí, když podtrhneš krásu zralého věku.“ Hezky se to říká, ale skutek nějak utek…

Nechat se vyfotit byl můj nápad. Už přišel ten čas. Jako malá jsem jednou vyslechla rozhovor mezi rodiči a oční lékařkou. „Bohužel tahle degenerace sítnice je zatím nevyléčitelná, zrak se bude horšit.“ Nekonečné ticho přerušila další otázka: „Bude vidět?“ Chvíli ticha přerušil opět hlas lékařky: „To vám dneska s určitostí nikdo neřekne. Studia zatím potvrzují, že choroba kulminuje kolem padesáti let, ale medicína jde…“ Nepotřebovala jsem znát víc. Má dětská hlavinka si pro sebe vyhodnotila: „V padesáti jsou lidi už starý, a to je ještě moc a moc daleko.“ Ve škole mne to zatím výrazně neomezovalo, a že přestanu chodit do hodiny na akordeon mě vůbec nemrzelo. Tenkrát mi bylo deset let, nic mne nebolelo. Ztráta zraku byla pozvolná, tichá, všudypřítomná, prostě součást mého života. Po čase jsem si začala její přítomnost uvědomovat i já sama. Aby rodiče nebyli smutní z mého slábnoucího zraku, dokázala jsem se naučit nazpaměť všechny čtecí tabule na oční klinice v Plzni. Ještě dneska ze sebe vysypu čísla, jak šla po sobě. Neučila jsem se jedině takové E, co byla pro malé děti.
Jednou jsme přijeli na pravidelnou kontrolu, to už mi bylo asi 14 let. Nešla elektrika. Do ruky jsem dostala to éčko pro mrňata. Můj velký podvod vystavěný na mé fotografické paměti praskl. Rozčarovaná, spíše naštvaná byla oční lékařka. Psala o mé chorobě a postupu léčení odbornou práci. Nikdy nezapomenu na smutek ve tváři mých rodičů. Nechtěla jsem nikomu ublížit, jenom jsem toužila, aby bylo všechno jako dřív. Kdyby chyby. Rodiče mi měli nasekat na zadek, když jsem odmítla nabídku opakovat devátou třídu na gymnázium pro zrakově postižené v Praze. Asi to tak všechno muselo být. Osud? Možná bych vystudovala gymnázium a třeba bych zůstala v Praze. Na druhou stranu bych nepoznala svého muže a neměli bychom naši skvělou dceru Martinu. Nestála bych ve svých jednapadesáti v tomhle fotografickém studiu a nepřetlačovala bych se s vlastními rozpaky.

Před dvěma měsíci jsem byla na jedné z mnoha očních kontrol. Medicína za ta dlouhá léta opravdu pokročila. Doba přinesla nové léčebné postupy, implantáty, přístroje i vyšetření. Dneska se pacient přihlašuje na recepci a k lékaři je volán rozhlasem. Tentokrát jsem byla na kontrolním vyšetření a stanovení konečné diagnózy.

Tam, kde běžně lidé kolem očí mají vrásky, mám zase modřiny, co se budou deset dní vybarvovat jak malířské plátno. Pan doktor Manuel Fernando mne po vyšetření ohodnotil se spokojeným úsměvem a slovy: „S těmi monokly vypadáte zajímavě.“ Modřiny mi pochválil, ale aby si všiml mých nových šatů a že jsem zhubla o 18 kostek másla, se ani slůvkem nezmínil. Byli jsme spolu skoro dvě hodiny v tmavé vyšetřovně. Pravda, měla jsem na sobě směs kabelů a v každém oku drát. Před vyšetřením si přece mohl dávno všimnout, jak mi to sluší. Možná trpí profesionální deformací a nevidí, co má vidět.

Z pohledu desetiletého dítěte byla představa padesáti let utopie, daleká budoucnost. Mé bezstarostné dětství odplulo neznámo kam a s ním i moje dětská oftalmoložka. V poslední době slyším často její slova. Dá se vůbec na tohle všechno připravit? Spoustu věcí si člověk dokáže trvale vrýt do paměti. Jak zrak pomalu slábne, začínám si uvědomovat, že se bez spousty věcí obejdu. Přesto přes všechno nemám pocit, že bych nemohla svým způsobem žít život naplno. Objevuji spoustu nových věcí. Každý den je pro mě novou výzvou. Nechci si stěžovat a nemá to žádný smysl, jen s jednou otázkou se neumím vypořádat. „Uvidím ještě svou dosud nenarozenou vnučku, jak z poupěte, malého dítěte se rozvije v květ, dospělou ženu?“

„Cvak, cvak.“ Spoušť aparátu mě vrací do přítomnosti. „ Zkuste se natočit, ruku si dejte třeba v bok?“ Improvizuje usměvavá fotografka. „ Ale, ne jako selka.“ Tuhle poznámku Marti už nevydržela a rozesmála se na celý ateliér. Když jsme vešly do aťasu, jak nazvala fotografka nevelkou místnost s obrovskou koženkovou sedačkou, všimla jsem si řady nedočkavých houpacích koníků s dvojicí malovaných kohoutů. A ty nádherné nadýchané šaty pro malé princezny. Bohužel, kde ty loňské sněhy jsou, do těch by mi nepomohla ani roční hladovka.
Nechat se vyfotit byl můj nápad. Každé ráno, prostě před odchodem z domova většinou každý zhodnotí svůj obraz v zrcadle. Taková běžná, samozřejmá věc, u mě ale problém. Vidím už jenom periferně. Takže pohled z očí do očí, a co vidím? Oválný obličej, obočí souměrné, tenká čára do obloučku. Kolem očí žádná vráska, černý vějířek dlouhých řas zdobí zelenohnědé výrazné oči. Nos akorát a smyslné plné rty. Dokonalost sama, co člověk může chtít víc? Dva, tři roky jsem se neviděla. Jak doopravdy vypadám? Dám se vyfotit, fotografii v počítači naskenuji, zvětším a možná se třeba ještě uvidím.

Máme tu fotografie k vyzvednutí na jméno Ivana. „Já si vás pamatuju, dopadly skvěle.“ Dnes fotografka bez baretu s úsměvem nám podává obálku. „Takže mladá, krásná 25letá?“ Pokouším se o vtip. Marti souhlasně pokyvuje. „Určitě,“ dodává fotografka.

Vlastním obálku s fotografiemi i s DVD, jak je dnes běžné. Stačí vložit DVD a nechat obraz zvětšit, přiblížit. Chci to ale doopravdy? Každý je stár, jak se cítí. Takové ohrané klišé.
Cítím nade mnou zdvižený prst: „Nerouhej se!“ Jsem šťastná a nechci žít svůj život s hlavou sklopenou. A má už půlroční vnučka má krásnou, dětskou, bezprostřední dušičku.
No a já jsem pořád mladá, krásná, šťastná babička.

Ivana Pelešková

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 4 Únor 2017
Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
V Domě u Kamenného zvonu nejen na výstavě
STO LET ČASOPISU ZORA
Šéfredaktoři po Macanovi
Jak se rodil koncert ZORA 100
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ
Soutěž a její laureáti
VÍTĚZNÁ DÍLA – kategorie Próza:
Ivana Pelešková, Fotografie
NAPSALI JSTE
Orientace podle Remote Assistant
Otevřený dopis J. Smýkala
Paní, já vám pomůžu…
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Třinec
Kroměříž
Jihlava
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Jakub Kamberský
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Nadace Agrofert pomáhá srdcem
Žít jako vy aneb rovné příležitosti pro nevidomé – Brožura na rozloučenou
INSPO 2017
INZERCE
Mouchová
ÚVODEM

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.