Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 3 Únor 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu (Mašková,…)
Sto let časopisu
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Vsetín – Černá je barva
Slabozrací a nevidomí nesejdou z cesty. V Třinci mají novou odbočku
LIDÉ KOLEM NÁS: Nad zlato – Lenost nebo handicap?
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 02/2017
ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK II.: Princ plný slitování
SPORT: Černobílé problémy
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Přídavné sondy k Mluvíku
Čtvrtý druh čípků v sítnici
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: Nad zlato – Lenost nebo handicap?

Paní Máří je kolem padesátky, vypadá unaveně, nezvykle pomalu hovoří, některé věci opakuje, jako by mě i sebe chtěla ujistit, že si nic nevymýšlí. Zde máme její příběh:
„Možná vás s tím otravuji zbytečně, ale už jen to, že aspoň půl roku odkládám návštěvu u vás, o něčem asi svědčí.
Když mi bylo padesát, odešla jsem z práce, protože už mi neslouží oči. Pracovala jsem jako účetní a zdá se mi, že mi ta práce vzala zrak. Už musím chodit s bílou holí, což pro mě není vůbec normální. Vždycky jsem na slepé lidi koukala s lítostí nebo někdy i s takovým divným odporem. Asi jsem tušila, že by mě to mohlo potkat nebo co, a tak jsem se lidem s holí vyhýbala. Teď se vyhýbám známým a sousedům, tak chodím s holí jen tam, kde mě nikdo nezná, a bojím se, jak budu reagovat, když mě přesto osloví nějaký známý.
Byla jsem zvyklá do práce vstávat v šest a nikdy jsem nebyla líná udělat snídani, zacvičit si, vypravit manžela do práce, dřív ještě děti do školy. Dokud jsem musela vstávat, vstala jsem třeba i se zaťatými zuby, když bylo venku hnusně nebo jsem přecházela chřipku. Líná jsem nebyla nikdy. Až teď.
Ráno vstávat nemusím. Manžel odejde, udělá kávu a já zůstanu v posteli a myslím na to, co všechno bych měla udělat. Zavolat dceři. Ta se bude ptát, jak se mám. Tyhle otázky mě drtí. Co jí mám říct?
Vynést odpadky a trochu poklidit. Jenže kontejner je od našeho domu docela daleko. Každý si všimne, že zakopávám o obrubníky trávníků. Když jdu pomalu, abych nohou našlápla na obrubník a nevyvrkla si kotník, plížím se tak, že se mě sousedka ptala, jestli je mi dobře.
Nedovedu bez zraku vyměnit sáček ve vysavači, je to složité i pro vidícího. Když o to požádám manžela, kouká na mě, že jsem se zbláznila.
Mám štěstí, že jsem nikdy moc nevařila. Od doby, co mám invaliditu, nosí mi obědy ze sociální služby. O víkendech vaří manžel, dává najevo, že bych ho mohla otrávit nebo že by oběd byl o půlnoci. K večeři něco jednoduchého připravím, ale trvá mi to spoustu času. A také – co pořád vymýšlet? Nebaví mě to, při vaření mám kolem sebe neskutečný binec a ten se zas musí uklidit. Když to manžel vidí, má kecy.
Odkládám povlékání postelí, zalévání kytek a všechny ty obyčejné domácí práce. Strašně mě to vyčerpává a nadělám kolem sebe spoustu nepořádku. Než všechno po sobě zlikviduji, utřu a vyhodím, do cesty se mi připletou věci, které jsem zapomněla uklidit, třeba sklenice na nočním stolku. A zase střepy a zase nervy z toho, že se pořežu.
Manžel byl zvyklý, že doma všechno klapalo. Teď si myslí, že jsem šmudla, neschopná a líná. Když si všimnu, kolik je hodin a že on za dvě hodiny bude doma, tak mi vytečou nervy a já si jdu uvařit kafe, pustit rádio nebo televizi, abych se trochu vzpamatovala. A pak honem, honem, přiměju se k nějaké akci, všechno mi padá z rukou a k večeři máme rybí pomazánku, kterou ani neumím namazat na chlebíčky. Když si vzpomenu, že moje dcera byla ve dvanácti letech schopnější než já, mám chuť vyskočit z okna. A to už vůbec nemluvím o tom, že občas někam musím, něco vyřídit na úřadě, u doktora, na poštu. Pokaždé pořád posunuji nejzazší možnost, kdy tam zajít, pak jdu a jsem celá roztřesená, jestli to vůbec zvládnu vyřídit, docestovat tam a zpět a nesrazit si někde vaz nebo být za blbečka, který neumí přesně říct, proč přišel a co chce,“ ukončuje Máří svůj monolog.
Poradna
Paní Máří je přímo ukázkový typ člověka, který trpí prokrastinací. Nedá se říct, že ji ničí vlastní lenost, protože ona vlastně celé dny něco dělá. I když leží v posteli, plánuje, byť chaoticky, svůj den. Jenže když vstane, doslova zakopává o svou nemohoucnost a celý den řeší její následky. V tuto chvíli jsem v pokušení poprosit čtenáře s podobnou zkušeností o příspěvek do našeho časopisu, který bychom otiskli v Emě. Ale zpět k prokrastinaci, nic se nemá odkládat. Současná psychiatrie a psychologie uznává prokrastinaci jako civilizační chorobu, přesněji řečeno psychickou poruchu s úzkostmi.
Slovo „prokrastinace“ již u nás takřka zlidovělo. Znamená abnormální či chorobné odkládání úkolů na později. Většinou se jedná o úkoly náročnějšího charakteru, jejichž plnění přináší zátěž, ohrožení duševního nebo fyzického komfortu anebo riziko selhání a stres. Tyto okolnosti mohou vést k depresi a úzkosti bez ohledu na to, jak se náročnost zadané práce jeví okolním pozorovatelům nebo posuzovatelům.
Na paní Máří nejsou z pohledu jejího okolí kladeny žádné extrémní nároky. Naopak. Může si ráno pospat, celý den ji nikdo nevyrušuje, kromě domácnosti nemá žádné povinnosti. Vaření není její dominantní zátěží, jde přece jen o to trochu přešmrdlat nevelký byt, zalít kytky, vynést odpadky, a pak si může vesele užívat odpočinek.
Jenže paní Máří se celý den nezastaví a výsledek není vůbec uspokojivý. Už od rána se jí svírá žaludek hrůzou, co zase rozbije, zamaže, kde si způsobí úraz. Přitom se pomalu pohybuje po bytě a snaží se, jak může. Kdo jí to ale uvěří?
Dnes již existuje spousta kurzů, které mají za cíl pomoci prokrastinátorům. Jsou to videokurzy na internetu nebo skupinová terapie pořádaná pracovišti, kde se řeší závislosti.
Nedávno vyšla nová kniha o chorobném odkládání důležitých úkolů a povinností nazvaná Konec prokrastinace. Opírá se o poslední vědecké výzkumy světových univerzit z oblastí lidského rozhodování, motivace a produktivity a slibuje praktická řešení. „Líný člověk nic dělat nechce a je s tím stavem spokojený. Kdežto chudák prokrastinátor by rád něco dělal, ale nemůže sám sebe přemluvit,“ říká autor knihy Petr Ludwig, který byl hostem pořadu Události, komentáře…
Ráda paní Máří doporučím jak knihu, tak kurz, ale nejsem přesvědčena, že její problém tak bude vyřešen. Proto jsem začala nejprve s radou nad zlato, která je cílená především na problém ztráty zraku.
Jsme-li zničehonic postaveni před tak závažnou věc, jako je ztráta zraku, musíme především tuto změnu reality pro sebe přijmout. Nejsem objektem vyvolávajícím soucit nebo odpor, ale především osobnost, která se celý život dobře starala o sebe i své blízké, odvedla pořádný kus práce a chce být i nadále člověkem, který zná a má svou cenu. K tomu ovšem potřebuji nejen přesvědčení, ale i praktické nástroje a dovednosti, které mi dopomohou k vytčenému cíli. Jaké to jsou?
O tom nejlépe mohou paní Máří informovat naše Tyfloservisy a Tyflocentra. Navazujícím krokem je pak zapojit se do života zrakově postižených. Nejde jen o to najít specifické aktivity, ale setkat se s lidmi, kteří už mají lecjakou zkoušku dospělosti za sebou. Vypracovali jsme proto s paní Máří jakýsi miniprogram, který bude krok za krokem plnit. Časem přidáme na kvalitě i náročnosti. Prvním, dnes nedosažitelným cílem, bude zvládnout domácnost a chůzi s bílou holí. Paní Máří už ví, kam si pro pomoc zajít, dostala adresu Tyflocentra, Tyfloservisu i nejbližší odbočky SONS…
Dr. Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 3 Únor 2017
Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu
(Mašková,…)
NAPSALI JSTE
Zoře ke stovce Josef Smýkal
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Vsetín – Černá je barva
Třinec – Cesta nevidomých a slabozrakých…
LIDÉ KOLEM NÁS
Nad zlato – Lenost nebo handicap?
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 2/2017
ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK II.
Princ plný slitování
FEJETON
Není snadné být porotcem
SPORT
Černobílé problémy
Náboženští horlivci a šílenci
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Přídavné sondy k Mluvíku
Čtvrtý druh čípků v sítnici
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.