ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 101 Číslo 3 Únor 2017

Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk

Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.

OBSAH

ÚVODEM

STALO SE
Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu
(Mašková,…)

NAPSALI JSTE
Zoře ke stovce Josef Smýkal

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Vsetín – Černá je barva
Třinec – Cesta nevidomých a slabozrakých…

LIDÉ KOLEM NÁS
Nad zlato – Lenost nebo handicap?

ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 2/2017

ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK II.
Princ plný slitování

FEJETON
Není snadné být porotcem

SPORT	
Černobílé problémy
Náboženští horlivci a šílenci

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Přídavné sondy k Mluvíku
Čtvrtý druh čípků v sítnici

INZERCE

#
ÚVODEM

Vážené a milé čtenářky, vážení čtenáři, jsem rád, že na řadu věcí máme vy a já shodný nebo podobný názor. Například na mnohomluvné úvody. Mě učil můj první šéfredaktor „když nemáš co říct (napsat), tak mlč (nic nepiš)!“ A kolega v jedné z dalších redakcí (byl to skvělý novinář a syn spisovatele), ten zas definoval rozdíl mezi s odpuštěním užvaněným grafomanem a dobrým spisovatelem: ten první napíše „provazce deště bubnovaly do plechové střechy a svět tonul v záplavě vod, které se řítily shůry…blablabla“ – spisovatel napíše „prší“.
Nejsem spisovatel, ale nechtěl bych být ani v té první kategorii. Proto zde jen poděkuji za zájem o časopis, který právě vstoupil do druhé stovky let svojí existence. Který další – kromě jazykovědného dvouměsíčníku „Naše řeč“ – to o sobě může prohlásit? A tak bych rád pouze informoval, že byla vyhodnocena literární soutěž a od příštího čísla budeme otiskovat postupně texty, které se umístily na předních místech – a možná nejen ty. Nejspíš další dobrou zprávou pro čtenáře bude, že se rubriky SPORT – hlavně kvůli šachovým úlohám, které pro mě jsou „španělskou vesnicí“ – ujal emeritní šéfredaktor ZORY PhDr. Jiří Reichel. A do třetice dobrých zpráv – úvod končí.
Přeji hezké chvíle se Zorou, letos v pořadí třetí.
Václav Senjuk

#
STALO SE: Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu (Mašková,…)

Vážení a milí čtenáři časopisu Zora.

Náš časopis slaví neuvěřitelných sto let. A tak si tahle stará paní zaslouží trochu té pozornosti. Musím podotknout, že jsem ji začala číst, až když už měla velké šediny. Tedy za vedení pana doktora Reichela. Nejprve bych shrnula v krátkosti období nějakých 20 let, co ji odebírám. A ráda bych napsala i o přílohách. 
Začnu tím, co mi nesedí, abych mohla skončit klady. Budu se tedy pohybovat v období za vedení pana doktora Reichela a paní Mgr. Králové. Lehce se dotknu i současného zastupujícího šéfredaktora pana doktora Senjuka. Ale tady budu opatrná, jelikož časopis se opět vrací do původních kolejí. A to mě těší. Chápu, že každý nový šéfredaktor chce přinést do časopisů něco nového. To ovšem přináší lidem jako jsem já často rozčarování. Nezastírám, že jsem konzervativní. Tak že začnu abych příliš nezatěžovala vaše přehrávače a počítače rovnou výčtem. Budu rozdělovat období za působení pana Reichela a po něm.
Pro slabozraké ale nemohu sloužit, jelikož většina krom Emy mi přichází ve zvukové podobě. Nejprve tedy pro všechny časopisy shrnuji:
Vadí mi dodnes rozdělování do rubrik. Jsem nejspíš konzervativní, ale mě tohle nesedí. Možná pro jiné je to přehlednější. Za vedení paní Mgr. Králové mě naprosto vytáčely dlouhé úvodníky. Ale to už pan doktor Senjuk elegantně vyřešil.
Časopis Zora – dříve mi přišel přehledný. Nechyběly novinky z naší organizace, oftalmologie, pozvánky na setkání a akce, sport, inzerce. Mnohé z rubrik zůstaly. Dokonce jsem v Zoře číslo 1 tohoto roku objevila opět novinky ze zmíněné oftalmologie. Přibyla řada nových: Zora radí – právní oddělení Luboše Zajíce, hlasy našich knížek Petra Maška a velmi zajímavé články pana Hubáčka. Od Jaroslavy Novotné si ráda přečtu o lidech, o kterých stojí za to něco napsat.
Ema – v tištěné podobě mi vadí popisky na obrázcích v psacím písmu. Myslím, že to minulá šéfredaktorka nějak nevychytala. Osobně jsem o tom s ní hovořila. Je otázka kolik toho o nás zrakově handicapovaných vlastně ví. Současná Ema mi nesedí od minulého roku. Není to prostě paní Reinwaldová.
Azor – jsem moc ráda, že se obsah nezměnil. Paní Horká ho vedla velmi pečlivě. Četla jsem i první čísla – Člověk a jeho pes – a musím podotknout, že se z něj klidně dá čerpat i nyní a měli by si jej přečíst držitelé vodicích psů mladší generace. 
Naše šance – k tomu není co dodat – Jirka Mayer, Pavel Partyka, Anežka Reichelová, Jindra Jarošová a Petr Mašek – každý do časopisu dal to nejlepší co uměl.
Obzor čtvrtletníky – na Harmonii a Zdraví jsem si musela zvyknout, ale je v nich mnoho zajímavého, návody jak se starat o tělo i duši. S Intimitou je to trochu jinak. Dříve časopis Vstupte. A tady bych se zastavila:
Mnoho článků, co ve Vstupte byly, se dá najít na internetu. Mě na tom ale bavilo to, že jsem si ho pustila a měla přichystáno. Za vedení paní magistry Králové jsem uvažovala, zda ho budu vůbec číst. Chyběly mi totiž rubriky jako např. nejsilnější erotický zážitek, sex trapasy, návštěva erotických salonů. Na druhou stranu přibyly takové jako Recenze erotických pomůcek. To je jen malý výčet. Jsem ráda, že v prvním čísle letošního roku se některé rubriky zase vrací. A nezanedbatelné je to, kdo Intimitu čte. Mě paní Hana Rychetníková a pan Jiří Klika, nebo dříve pan Doleček sedí.
Hudebník – informace, které se nezměnily. Stručně, jasně. 
Téčko – velmi vydařený časopis. Redaktor Jan Šnyrych je opravdu na slovo vzatý. Přirovnala bych ho k panu Plachému.
Před časem jsem psala o časopisech panu doktoru Volejníkovi. Nějak mi nepřišla ani odpověď o přečtení. Na závěr musím podotknout, že si na změny začínám zvykat, ale velmi pomalu. Některé časopisy chybí, ale na ty už nezbývá čas.

Tak přeji té stoleté paní, ať ji nikdo nepřipraví o její eleganci a také na nás, abychom do ní přispívali, aby mohla dál kvést do krásy a moudrosti.

Monika Mašková

#
Sto let časopisu

Vážený pane šéfredaktore, zpracoval jsem tablo všech redaktorů ZORY. Je to soubor jejich portrétů a jiné. Myslím, že by se to hodilo jako obrázek na titulní stranu obálky černotiskové Zory. … K tomu jsem zpracoval krátké jejich životopisné medailonky.
S pozdravem, Josef Smýkal

Redakce sice otiskla tablo na straně 3 obálky černotiskové ZORY, i tak díky za něj. A z textu dr. Smýkala otiskujeme v tomto čísle první část – medailon zakladatele a prvního šéfa Zory K. E. Macana. Jelikož v autorově textu chybělo přesnější určení doby působení Macana v čele Zory, poslední odstavec je doplněný redakcí. A nyní již Josef Smýkal:

Sto let časopisu ZORA

Před sto lety vznikl první český časopis pro nevidomé čtenáře. To mělo a má nezastupitelný význam pro rozvoj hnutí českých nevidomých a jejich kulturu. Na tehdejších výchovně-vzdělávacích ústavech pro děti a mládež se mimo Deylova ústavu v Praze hovořilo a myslelo převážně německy. Český časopis měl proto zásadní vliv na znalost a rozvoj českého jazyka tehdejších žáků, učňů i studentů těchto ústavů. Toho si byli dřívější, a měli by být i současní redaktoři vědomi při grafické úpravě, koncepci časopisu i při tematickém výběru autorských příspěvků.
ZORA prošla několika vzájemně se zásadně lišícími společenskými obdobími a nikdy se díky svým redaktorům svému poslání nezpronevěřila. Byl to těžký úkol všech, kteří ji vedli s plným vědomím jedinečné odpovědnosti vůči svým nevidomým čtenářům. Za to jim patří uznání a dík. A tak jsme i na těchto stránkách uveřejnili jejich jména s krátkými textovými medailonky či spíše popisky k jejich portrétům. Čtenářům může nabídnout širší vhled do problematiky publikace Sto let časopisu ZORA od autora tohoto příspěvku. K dispozici je též digitálně u autora www.smykal.ecn.cz/aktuality.

Ten první
Karel Emanuel MACAN (1858–1925), hudební skladatel, zakladatel slepecké knihovny v Praze a časopisu pro nevidomé ZORA. Pro svou kulturní činnost je považován za buditele české slepecké kultury.
U Macanů se pěstoval čilý hudební život. S pomocí přátel si vybudovali domácí divadlo, kde herci se stali všichni členové rodiny a Žanynka Kvapilová, později slavná herečka; a Emilova hudba! Tyto radostné chvíle dětství mu drsně – pro celý další život – změnila zápalná kapsle rozbušky pro odstřelování skal, která ho připravila o jedno oko.
Ke studiu hudby na pražské Varhanické škole se dostává až v době svých vysokoškolských studií chemie. Životní dráhu mu však vážně změnil další dramatický okamžik. Jedno oko již neměl, druhé si v době svých vysokoškolských studií vážně s dramatickými důsledky poranil o vyčnívající hrot nešikovně postaveného sestřina počitadla.
Nastal problém, jak se dále bude Emil realizovat a jak se bude živit. Svou budoucnost již od dětství spatřoval ve studiu hudby a v hudební tvořivosti. Začal ji studovat na Varhanické škole. Hudbou se však uživit nemohl. Ale je zde Klarův ústav. Jestliže v něm chtěl vyučovat, musel souhlasit s podmínkou ředitele Ústavu Rudolfa Klara, který si nepřál, aby se zabýval skladatelskou činností. Z toho důvodu skládání hudby zanechal a absolvoval v roce 1890 ve Vídni kurz pro učitele nevidomých žáků. V následujícím roce nastupuje v Klarově ústavu jako učitel.
Jedním z jeho prvních činů bylo, že navrhl uspořádání typů Kleinova psacího stroje pro český jazyk. Ředitel trval na německém uspořádání. Podobné to bylo i se čtením a psaním. Klar nebyl pro to, aby bylo jeho chovancům umožněno více číst a psát s odůvodněním, že zde těžce pracují a pro upracované ruce nemají potřebně citlivý hmat.
V roce 1919 je Macan jmenován pedagogickým správcem školy při Klarově ústavu. Z žáků zakládá esperantský kroužek. V roce 1922 zakládá Spolek českých nevidomých esperantistů SOČNE. Plně se věnuje osleplým vojákům z první světové války. Současně je činný i ve spolku Český slepecký tisk, který začíná vydávat přílohy k časopisu ZORA. Jedna z prvních byla hudební. Málo je známá Macanova práce Klíč k Brailleovu notopisu.
Skladatelsky se Macan uplatnil zvláště v písňovém oboru, i když neopomíjí tvorbu komorní a symfonickou. Jeho skladby byly málem zapomenuty. V poslední době se však na koncertech objevuje i jeho dílo. Na K. E. Macana v jedné kapitole své knihy Poutník vzpomíná i hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. Hudební skladatel, odborný publicista a interpret Macanova díla Antonín Srba píše o jeho osudech v knížce Karel Emanuel Macan, slepý Palestrina.
K. E. Macan řídil nejprve redakční komisi Odboru pro slepecký tisk český (od prosince 1915) a poté český almanach Jitřenka, který v roce 1917 přechází k periodické, tedy časopisecké podobě. Časopis Zora řídil – bez titulu šéfredaktora – do roku 1924.
Další jména vedoucích redaktorů a šéfredaktorů včetně jejich představení přineseme v následujících číslech Zory.
Josef Smýkal (redakčně upraveno)

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Vsetín – Černá je barva

Ve středu 11. 1. 2017 se uskutečnila charitativní akce hokejového týmu VHC ROBE ze Vsetína, která přinesla pomoc pro oblastní odbočku SONS Vsetín ve výši 35 000 Kč a přispěla tak na finančně náročnou speciální kompenzační pomůcku pro nevidomé a těžce slabozraké osoby. Pomocí speciálního čtecího zařízení ReadEasy Move2, které na pracovišti SONS Vsetín doposud chybělo, si mohou klienti přečíst tištěný text: dopisy, noviny, knihy atd. Cena tohoto odečítacího zařízení se pohybuje okolo 70 tisíc Kč. Díky VHC ROBE a dodavatelské firmě SAGITTA, která původní cenu snížila, si budou moci zrakově postižení toto zařízení vyzkoušet a event. zapůjčit na pracovišti SONS.
Spolupráce odbočky a hokejistů v rámci akce ČERNÁ JE BARVA počala výbornou myšlenkou jednatele a výkonného manažera Daniela Toboly, odehrát několik zápasů v černých dresech, které se na konci akce, po zápase Vsetín vs. Ostrava-Poruba prodají a výtěžek bude věnován právě na užitečnou věc, a tak se i stalo. Na jedno z předchozích utkání, které zahajoval nevidomý zpěvák Radek Žalud vsetínskou hokejovou hymnou, a to derby Vsetín – Valašské Meziříčí, přijali pozvání i starostové měst Jiří Čunek a Robert Stržínek. Tito nejvyšší zástupci měst se nebránili ani zapojit se do charitativní akce tak, že si nasadili klapky na oči a střílením na branku z modré čáry si vyzkoušeli střelecké umění při skutečné tmě. Podíleli se tak spolu se sportovním manažerem Radimem Tesaříkem a zástupci z řad zrakově postižených na příspěvku tím, že každý gól byl proměněn na částku 1000 Kč. Předsedkyně odbočky Ludmila Pavelková a shora uvedení zástupci tak svými nastřílenými góly vložili finanční základ 4000 Kč na shora uvedenou pomůcku.
Členové, kteří hojně navštěvují a podporují naše sportovce spolu s vedením SONS Vsetín, velmi srdečně děkují všem shora jmenovaným za náklonnost a finanční podporu. Zvláštní ocenění si zaslouží hokejisté a vstřícný manažer Daniel Tobola.
Na další opět vítězná utkání se těší Rada a členové oblastní odbočky SONS Vsetín
***

#
Slabozrací a nevidomí nesejdou z cesty. V Třinci mají novou odbočku

Slabozrací a nevidomí nesejdou z cesty. V Třinci mají novou odbočku, kde najdou radu, pomoc i přátelské místo k setkáním. Vede ji Marie Miziová. Doposud skupina lidí se zrakovými problémy fungovala jen na dobrovolnické bázi. Nyní má zázemí i pracovnici, která se vším pomůže.
„Jsme tady pro členy i nečleny. Snažíme se vytvořit komunitu, kde nevidomí zjistí, že všechno se dá zvládnout. Máme pro ně radu, pomoc, mohou si u nás například také vyzkoušet speciální pomůcky, díky nimž získají větší soběstačnost, stávají se nezávislými,“ uvedla vedoucí třinecké odbočky SONS. „Lidé si tady navzájem vyměňují zkušenosti. Mezi námi je například paní, která ve 40 letech přišla o zrak a měla malé dítě, jsou tu ale i horolezci, umělci,“ dodává Miziová s tím, že největším strašákem pro ztrátu zraku je cukrovka.
Kromě odstraňování informačních bariér, seznamování s kompenzačními pomůckami, získání svobody a sebevědomí, kontaktní místo nabídne také přednášky a besedy. Nebudou chybět ani výlety a další aktivity, které budou směřovat také k osvětě mezi zdravými lidmi. „Lidé mají obavy oslovit nevidomého člověka, protože neví, jak se k němu chovat. Jsou to jen lidské maličkosti, které mohou špatně vidoucím zpříjemnit život. A my to zase naopak chceme zdravým vrátit tím, co slepí umí a čím by mohli obohatit zase životy vidoucích lidí,“ podotkla Miziová.
Otevřením pobočky ale další plány nekončí. „Chceme dopomoci lidem se zrakovými problémy k práci. Proto již jednáme o tom, že bychom otevřeli masérnu. Toto je jedna z profesí, kterou mohou nevidomí dělat. A jsou opravdu skvělými maséry, protože mají jiný cit v rukou,“ uzavřela Marie Miziová.
Petra Martynková
Zdroj: Hutník

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Nad zlato – Lenost nebo handicap?

Paní Máří je kolem padesátky, vypadá unaveně, nezvykle pomalu hovoří, některé věci opakuje, jako by mě i sebe chtěla ujistit, že si nic nevymýšlí. Zde máme její příběh:
„Možná vás s tím otravuji zbytečně, ale už jen to, že aspoň půl roku odkládám návštěvu u vás, o něčem asi svědčí.
Když mi bylo padesát, odešla jsem z práce, protože už mi neslouží oči. Pracovala jsem jako účetní a zdá se mi, že mi ta práce vzala zrak. Už musím chodit s bílou holí, což pro mě není vůbec normální. Vždycky jsem na slepé lidi koukala s lítostí nebo někdy i s takovým divným odporem. Asi jsem tušila, že by mě to mohlo potkat nebo co, a tak jsem se lidem s holí vyhýbala. Teď se vyhýbám známým a sousedům, tak chodím s holí jen tam, kde mě nikdo nezná, a bojím se, jak budu reagovat, když mě přesto osloví nějaký známý.
Byla jsem zvyklá do práce vstávat v šest a nikdy jsem nebyla líná udělat snídani, zacvičit si, vypravit manžela do práce, dřív ještě děti do školy. Dokud jsem musela vstávat, vstala jsem třeba i se zaťatými zuby, když bylo venku hnusně nebo jsem přecházela chřipku. Líná jsem nebyla nikdy. Až teď.
Ráno vstávat nemusím. Manžel odejde, udělá kávu a já zůstanu v posteli a myslím na to, co všechno bych měla udělat. Zavolat dceři. Ta se bude ptát, jak se mám. Tyhle otázky mě drtí. Co jí mám říct?
Vynést odpadky a trochu poklidit. Jenže kontejner je od našeho domu docela daleko. Každý si všimne, že zakopávám o obrubníky trávníků. Když jdu pomalu, abych nohou našlápla na obrubník a nevyvrkla si kotník, plížím se tak, že se mě sousedka ptala, jestli je mi dobře.
Nedovedu bez zraku vyměnit sáček ve vysavači, je to složité i pro vidícího. Když o to požádám manžela, kouká na mě, že jsem se zbláznila.
Mám štěstí, že jsem nikdy moc nevařila. Od doby, co mám invaliditu, nosí mi obědy ze sociální služby. O víkendech vaří manžel, dává najevo, že bych ho mohla otrávit nebo že by oběd byl o půlnoci. K večeři něco jednoduchého připravím, ale trvá mi to spoustu času. A také – co pořád vymýšlet? Nebaví mě to, při vaření mám kolem sebe neskutečný binec a ten se zas musí uklidit. Když to manžel vidí, má kecy.
Odkládám povlékání postelí, zalévání kytek a všechny ty obyčejné domácí práce. Strašně mě to vyčerpává a nadělám kolem sebe spoustu nepořádku. Než všechno po sobě zlikviduji, utřu a vyhodím, do cesty se mi připletou věci, které jsem zapomněla uklidit, třeba sklenice na nočním stolku. A zase střepy a zase nervy z toho, že se pořežu.
Manžel byl zvyklý, že doma všechno klapalo. Teď si myslí, že jsem šmudla, neschopná a líná. Když si všimnu, kolik je hodin a že on za dvě hodiny bude doma, tak mi vytečou nervy a já si jdu uvařit kafe, pustit rádio nebo televizi, abych se trochu vzpamatovala. A pak honem, honem, přiměju se k nějaké akci, všechno mi padá z rukou a k večeři máme rybí pomazánku, kterou ani neumím namazat na chlebíčky. Když si vzpomenu, že moje dcera byla ve dvanácti letech schopnější než já, mám chuť vyskočit z okna. A to už vůbec nemluvím o tom, že občas někam musím, něco vyřídit na úřadě, u doktora, na poštu. Pokaždé pořád posunuji nejzazší možnost, kdy tam zajít, pak jdu a jsem celá roztřesená, jestli to vůbec zvládnu vyřídit, docestovat tam a zpět a nesrazit si někde vaz nebo být za blbečka, který neumí přesně říct, proč přišel a co chce,“ ukončuje Máří svůj monolog.
Poradna
Paní Máří je přímo ukázkový typ člověka, který trpí prokrastinací. Nedá se říct, že ji ničí vlastní lenost, protože ona vlastně celé dny něco dělá. I když leží v posteli, plánuje, byť chaoticky, svůj den. Jenže když vstane, doslova zakopává o svou nemohoucnost a celý den řeší její následky. V tuto chvíli jsem v pokušení poprosit čtenáře s podobnou zkušeností o příspěvek do našeho časopisu, který bychom otiskli v Emě. Ale zpět k prokrastinaci, nic se nemá odkládat. Současná psychiatrie a psychologie uznává prokrastinaci jako civilizační chorobu, přesněji řečeno psychickou poruchu s úzkostmi.
Slovo „prokrastinace“ již u nás takřka zlidovělo. Znamená abnormální či chorobné odkládání úkolů na později. Většinou se jedná o úkoly náročnějšího charakteru, jejichž plnění přináší zátěž, ohrožení duševního nebo fyzického komfortu anebo riziko selhání a stres. Tyto okolnosti mohou vést k depresi a úzkosti bez ohledu na to, jak se náročnost zadané práce jeví okolním pozorovatelům nebo posuzovatelům.
Na paní Máří nejsou z pohledu jejího okolí kladeny žádné extrémní nároky. Naopak. Může si ráno pospat, celý den ji nikdo nevyrušuje, kromě domácnosti nemá žádné povinnosti. Vaření není její dominantní zátěží, jde přece jen o to trochu přešmrdlat nevelký byt, zalít kytky, vynést odpadky, a pak si může vesele užívat odpočinek.
Jenže paní Máří se celý den nezastaví a výsledek není vůbec uspokojivý. Už od rána se jí svírá žaludek hrůzou, co zase rozbije, zamaže, kde si způsobí úraz. Přitom se pomalu pohybuje po bytě a snaží se, jak může. Kdo jí to ale uvěří?
Dnes již existuje spousta kurzů, které mají za cíl pomoci prokrastinátorům. Jsou to videokurzy na internetu nebo skupinová terapie pořádaná pracovišti, kde se řeší závislosti. 
Nedávno vyšla nová kniha o chorobném odkládání důležitých úkolů a povinností nazvaná Konec prokrastinace. Opírá se o poslední vědecké výzkumy světových univerzit z oblastí lidského rozhodování, motivace a produktivity a slibuje praktická řešení. „Líný člověk nic dělat nechce a je s tím stavem spokojený. Kdežto chudák prokrastinátor by rád něco dělal, ale nemůže sám sebe přemluvit,“ říká autor knihy Petr Ludwig, který byl hostem pořadu Události, komentáře…
Ráda paní Máří doporučím jak knihu, tak kurz, ale nejsem přesvědčena, že její problém tak bude vyřešen. Proto jsem začala nejprve s radou nad zlato, která je cílená především na problém ztráty zraku.
Jsme-li zničehonic postaveni před tak závažnou věc, jako je ztráta zraku, musíme především tuto změnu reality pro sebe přijmout. Nejsem objektem vyvolávajícím soucit nebo odpor, ale především osobnost, která se celý život dobře starala o sebe i své blízké, odvedla pořádný kus práce a chce být i nadále člověkem, který zná a má svou cenu. K tomu ovšem potřebuji nejen přesvědčení, ale i praktické nástroje a dovednosti, které mi dopomohou k vytčenému cíli. Jaké to jsou?
O tom nejlépe mohou paní Máří informovat naše Tyfloservisy a Tyflocentra. Navazujícím krokem je pak zapojit se do života zrakově postižených. Nejde jen o to najít specifické aktivity, ale setkat se s lidmi, kteří už mají lecjakou zkoušku dospělosti za sebou. Vypracovali jsme proto s paní Máří jakýsi miniprogram, který bude krok za krokem plnit. Časem přidáme na kvalitě i náročnosti. Prvním, dnes nedosažitelným cílem, bude zvládnout domácnost a chůzi s bílou holí. Paní Máří už ví, kam si pro pomoc zajít, dostala adresu Tyflocentra, Tyfloservisu i nejbližší odbočky SONS…
Dr. Jaroslava Novotná

#
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 02/2017

Daňový speciálek
V letech 2014 a 2015 jsme v tomto období přinášeli článek, který může být prospěšný zejména těm, kteří musejí během prvních tří měsíců v roce stihnout vyplnit a odevzdat daňové přiznání.
Po loňské odmlce považuji za prospěšné se k tomuto tématu vrátit.
Jednak proto, že dotazy týkající se daně z příjmů do naší poradny opět přicházejí, a pak také proto, že se ve výčtu slev z daně z příjmů objevila i sleva nová, o níž v našich článcích dosud nebylo zmínky. Nejdříve si však pojďme osvětlit, kdo všechno musí podávat daňové přiznání.
Základním ustanovením je § 38g odst. 1 zákona o daních z příjmu (z. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z kteréhožto zákona budeme i nadále v tomto článku vycházet. „Daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně…“
Zaměstnanci, nelekejte se, z tohoto širokého výčtu samozřejmě existují důležité výjimky. Daňové přiznání podávat nemusejí také ti, kdo mají pouze příjmy ze závislé činnosti (rozumějme pracovněprávní vztah zaměstnanec/zaměstnavatel). Musí se však jednat pouze o jedno nebo postupně několik zaměstnání, ale nikdy ne o několik časově se překrývajících zaměstnání. Dále takový poplatník nesmí mít tzv. jiné příjmy (podle § 7 až 10) vyšší než 6000 Kč ročně, sem opět nepočítáme příjmy od daně osvobozené nebo příjmy, z nichž se daň vybírá zvláštní sazbou. Další podmínkou je, že u všech chronologicky po sobě jdoucích zaměstnavatelů za zdaňovací období měl i má daňový poplatník podepsáno tzv. „prohlášení k dani“. Prohlášení k dani se vyznačuje formulářem růžové barvy, jde o dokument, který umožňuje, aby zaměstnanec:
a) nemusel za podmínek výše uvedených podávat daňové přiznání
b) mohl uplatňovat slevy na dani již při placení měsíčních záloh a nemusel čekat až na roční zúčtování.
Za takovéto zaměstnance podá tzv. roční zúčtování zaměstnavatel. Z výše uvedeného tedy např. plyne odpověď na naší poradně nedávno položený dotaz tohoto znění:
„Jsem příjemcem příspěvku na péči ve třetím stupni, pobírám tedy měsíčně částku 8800 Kč. Pomoc mi poskytuje soused, s nímž mám uzavřenou dohodu o poskytování péče a jemu dávám celý svůj příspěvek.
Musí můj soused kvůli tomuto příjmu (ročně jde o 105 600 Kč) podávat daňové přiznání a platit nějakou daň?“
Odpověď je následující: soused nemusí ani podávat daňové přiznání, ani platit žádnou daň, protože příjem plynoucí z důvodu péče o jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči, je příjmem od daně osvobozeným.
Dohoda o provedení práce
Z odměn plynoucích z dohod o provedení práce se ty, které nepřesahují měsíčně částku 10 000 Kč, zdaňují tzv. srážkou podle zvláštní sazby daně. To v praxi znamená, že z těchto odměn provede srážku daně zaměstnavatel a zaměstnanec vůbec nemusí podávat daňové přiznání. Ale pozor: za určitých okolností je možné tyto odměny a z nich srážkou zaplacené daně do daňového přiznání zahrnout a může to přinést poplatníkovi (tedy v tomto případě zaměstnanci) finanční výhodu. Pokud daňový poplatník dohody o provedení práce do daňového přiznání nezahrne, nemůže si z nich uplatnit slevy z daně, o kterých pojednáme níže, zkrátka z těchto příjmů je zaměstnavatelem sražena 15procentní daň, a konec. Ovšem pokud zaměstnanec daňové přiznání podá, všechny dohody o provedení práce a odměny z nich za konkrétní zdaňovací období získané do daňového přiznání uvede, pak má možnost, že se mu daň z těchto příjmů již zaplacená z určité části nebo zcela, díky uplatněným slevám, vrátí. Pro jistotu ještě doplňme, že mluvíme o dohodách o provedení práce, kdy zaměstnanec nepodepíše u zaměstnavatele „růžové“ prohlášení k dani. Pokud by je zaměstnanec podepsal, pak zaměstnavatel ještě před sražením daně zálohově uplatní zaměstnancovy slevy z daně. Ale znovu připomínám, že prohlášení k dani je možné mít podepsané v určitém časovém období toliko u jednoho zaměstnavatele.
Odměny plynoucí z dohody o pracovní činnosti se daní jako příjmy z klasického pracovního poměru, částka, od které je zaměstnanec u těchto dohod povinen odvádět zdravotní a sociální pojištění, činí 2500 Kč za měsíc.

Příjmy od daně osvobozené
Příjmy osvobozené od daně jsou vyjmenovány v § 4. Jde o rozsáhlý seznam, počet položek je několikanásobně vyšší než počet písmen abecedy. Pro potřeby tohoto článku citujme jako příklad toliko písmeno i), jehož znění jsme ostatně použili pro zodpovězení probraného dotazu.
Od daně jsou tedy osvobozeny příjmy:
„i) dávka pro osobu se zdravotním postižením, dávka pomoci v hmotné nouzi, sociální služba, dávka státní sociální podpory, dávka pěstounské péče s výjimkou odměny pěstouna, příspěvek z veřejného rozpočtu a státní dávka nebo příspěvek podle jiných právních předpisů včetně úmrtného a příspěvku na pohřeb podle jiných právních předpisů nebo obdobné plnění poskytované ze zahraničí, příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona upravujícího sociální služby, a to do výše poskytovaného příspěvku, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou, u níž se nevyžaduje registrace podle zákona upravujícího sociální služby; jde-li však o péči o jinou osobu než osobu blízkou, je od daně měsíčně osvobozena v úhrnu maximálně částka do výše příspěvku pro osobu se IV. stupněm závislosti podle zákona upravujícího sociální služby.“

Slevy z daně
Nyní se tedy pokusím zrekapitulovat základní slevy z daně se zaměřením na ty, které nějak souvisejí se zdravotním postižením.
1. Nejdříve slevy dle ustanovení § 35ba:
a) základní sleva ve výši 24 840 Kč na poplatníka – tuto slevu si zkrátka může uplatnit každý, kdo podává daňové přiznání, resp. za něj podává roční zúčtování zaměstnavatel;
b) sleva na manžela ve výši 24 840 Kč na manželku (manžela) žijící s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti, pokud nemá vlastní příjem přesahující za zdaňovací období 68 000 Kč; je-li manželka (manžel) držitelkou průkazu ZTP/P, zvyšuje se částka 24 840 Kč na dvojnásobek. Do vlastního příjmu manželky (manžela) se nezahrnují dávky státní sociální podpory, dávky pěstounské péče s výjimkou odměny pěstouna, dávky osobám se zdravotním postižením, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči, sociální služby, státní příspěvky na penzijní připojištění se státním příspěvkem, státní příspěvky na doplňkové penzijní spoření, státní příspěvky podle zákona o stavebním spoření a o státní podpoře stavebního spoření a stipendium poskytované studujícím soustavně se připravujícím na budoucí povolání a příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči, který je od daně osvobozen podle § 4. Zde připomínám, že příjem plynoucí z invalidního nebo starobního důchodu se naopak do příjmu manželky či manžela započítává;
c) základní sleva na invaliditu ve výši 2520 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně nebo zanikl-li nárok na invalidní důchod z důvodu souběhu nároku na výplatu invalidního důchodu a starobního důchodu;
d) rozšířená sleva na invaliditu ve výši 5040 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně nebo jiný důchod, u něhož jednou z podmínek přiznání je, že je invalidní ve třetím stupni, zanikl-li nárok na invalidní důchod z důvodu souběhu nároku na výplatu invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně a starobního důchodu nebo byla-li žádost o invalidní důchod zamítnuta z jiného důvodu, než nesplnění podmínky invalidity (např. nedostatečná doba pojištění);
e) sleva na držitele průkazu ZTP/P ve výši 16 140 Kč, je-li poplatník držitelem průkazu ZTP/P;
f) sleva na studenta ve výši 4020 Kč u poplatníka po dobu, po kterou se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem, a to až do dovršení věku 26 let nebo po dobu prezenční formy studia v doktorském studijním programu, který poskytuje vysokoškolské vzdělání až do dovršení věku 28 let;
g) sleva za umístění dítěte („školkovné“, maximálně ve výši 9900 Kč);
h) sleva na evidenci tržeb; k této nové slevě dodejme, že činí 5000 Kč, lze ji poprvé (a naposledy) uplatnit za období, kdy poplatník poprvé zaevidoval tržbu dle zákona o evidenci tržeb.
2. Dále slevy dle ustanovení § 35, které se týkají zaměstnavatelů, zaměstnávajících invalidní osoby. Těmito zaměstnavateli budou obvykle právnické osoby, avšak mohou jimi být i osoby fyzické.
Tito zaměstnavatelé si mohou daň snížit o:
a) částku 18 000 Kč za každého zaměstnance se zdravotním postižením (první či druhý stupeň invalidity), a poměrnou část z této částky, je-li výsledkem průměrného ročního přepočteného počtu těchto zaměstnanců desetinné číslo,
b) částku 60 000 Kč za každého zaměstnance s těžším zdravotním postižením (třetí stupeň invalidity), a poměrnou část z této částky, je-li výsledkem průměrného ročního přepočteného počtu těchto zaměstnanců desetinné číslo.
3. A nakonec tzv. daňové zvýhodnění na děti:
Poplatník (fyzická osoba) má nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním ve společně hospodařící domácnosti ve výši 13 404 Kč ročně na jedno dítě, 17 004 Kč ročně na druhé dítě a 20 604 Kč ročně na třetí a každé další dítě.
Toto zvýhodnění lze uplatnit formou slevy z daně (tedy do výše, kdy se daň rovná nule), ale lze je uplatnit i tzv. daňovým bonusem, tedy nad vzniklou daňovou povinnost (stát bude takovému poplatníkovi naopak platit). Maximální výše daňového bonusu činí 60 300 Kč a na uplatnění tohoto bonusu vzniká poplatníkovi nárok, pokud jeho příjmy dosáhly za rok 2016 částky nejméně 59 400 Kč (šestinásobek minimální mzdy).
Pokud je toto vyživované dítě držitelem průkazu ZTP/P, pak se daňové zvýhodnění zvyšuje na dvojnásobek, nicméně výše daňového bonusu zůstává stejná. Dítětem se pro účely tohoto zvýhodnění rozumí dítě nezletilé a zletilé dítě až do 26 let věku, pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání. Ale pozor – za takové dítě se nepovažuje dítě, které pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně!

Závěr
Na závěr opět jedno malé varování, které již v článcích na toto téma zaznělo. Nejsem specialistou na daňové právo; Tato oblast je velice komplexní i komplikovaná a není v silách mých ani mých poradenských spolupracovníků, abychom se v ní stali na slovo vzatými odborníky. Proto, prosím, berte tento článek jako pokus o určitý vhled a stručnou pomůcku, rozhodně se nebude jednat o text, o který by bylo možné argumentačně opírat vaše počínání při plnění vašich daňových povinností.

Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze

Luboš Zajíc
***

#
ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK II.: Princ plný slitování

I při našem druhém setkání, v němž listujeme stránkami dávných vypravování, zůstaneme ještě ve starověké Indii. Někdy v 1. století našeho letopočtu v prostředí zdejších buddhistů totiž vznikl soubor vypravování nazvaný Divjávadána (Božská vypravování); je to celkem osmatřicet poučných příběhů; jedním z nich (konkrétně sedmadvacátým) je rovněž příběh o princi Kunálovi (Kunála-avadána). Do češtiny ho přeložil ve 20. letech minulého století jeden z prvních českých indologů, Vincenc Lesný.

Příběh vypráví, že se maurjskému králi Ašókovi (vládl někdy v první polovině 3. století př. n. l.) narodil překrásný syn. Dostal nejprve jméno Dharmavívardhana (Rozmnožovatel svatého řádu), později mu ale otec jméno změnil, a to právě pro krásu jeho očí:

A když byl princ králi přinesen, Ašóka pohlédnuv naň, pravil potěšen: „Syn můj má nádherné, milostné oči, podobné plně rozvitému modrému lotosu, jeho krásná tvář září jako měsíc v úplňku.“
Král pak se otázal svých rádců: „Zdaž znáte někoho, kdo má takové oči?“
Rádcové odpověděli: „Kníže, nikoli člověka; ale na Sněžné hoře, největším pohoří, kníže, žije pták jménem kunála, a ten má takové oči. Oči tvého syna podobají se očím tohoto ptáka.“ Král si pak nechá ptáka přinést, a když vidí, že jeho oči jsou skutečně jako oči jeho syna, dá princi jméno Kunála.

Právě tyto oči se ale stanou předmětem závisti královy druhé manželky Tišjarakšity, princovy nevlastní matky. Je nejprve k mladíkovi uchvácena láskou, a tak se ho pokusí svést; ten ji ale (podobně jako to čteme o Josefovi a ženě Putifarově v Bibli) odmítá:

Královna Tišjarakšitá uviděla Kunálu samotného, a jsouc opojena krásou jeho očí, sevřela ho do náruče řkouc: „Při pohledu na tento tvůj nádherný zrak a krásné tělo a okouzlující dvojici očí je mé srdce zcela svíráno, jako je stravována suchá tráva lesním požárem.“
Když to Kunála uslyšel, zacpal si oběma rukama uši řka: „Nesluší se, abys promlouvala takováto slova před synem, jsi přec má macecha! Vzdej se vášně, která jest proti zákonu, tohle je cesta do pekla!“
Tišjarakšitá pak, nedosahujíc tehdy svého cíle, pravila hněvivě: „Zanedlouho, pošetilče, zemřeš, že jsi mnou pohrdl, ačkoliv jsem přišla k tobě láskou toužící.“

A zhrzená královna brzy dostala k pomstě příležitost. Princ byl z hlavního města říše, Pátaliputry, kde žil v paláci svého královského otce, vyslán do daleké severní Takšašily, aby tam potlačil vznikající povstání. To se mu skutečně díky jeho dobrotě a mírnosti podařilo a zůstal zde pak nadále jako místodržitel.
Tehdy ale královna Tišjarakšitá ukradla tajně svému královskému choti jeho pečetní prsten, napsala rozkaz, aby obyvatelé Takšašily Kunálovi vypíchli obě jeho krásné oči, a jako královský mandát jej nechala odeslat rychlými posly. 
Když hrozný rozkaz do Takšašily dorazil, všichni její obyvatelé Kunálu litovali a obviňovali krále z krutosti, jedině princ však, oddán jsa učení Buddhy, nesl rozhodnutí klidně, jak vidíme i z jeho řeči, kterou pronesl k muži, který se nakonec uvolil hrozný rozkaz vyplnit:

I dostavil se ohyzdný muž s osmnácti poskvrnami, který se přihlásil, že mu oči vypíchne. Byl přiveden ke Kunálovi. Tehdy si Kunála vzpomněl na slova vážených mnichů a pravil: „Protože předvídali tohle neštěstí, pravili pravdy znalí: Hleď, celý tento svět je pomíjející, nic netrvá pevně. Vida pomíjejícnost, maje vštípeny příkazy svých učitelů, nebojím se, ty dobrý, vypíchnutí očí, neboť zřím jejich pomíjejícnost. Ať jsou mi oči vypíchnuty nebo ne – jak vladař chce: oko mé tím, že uzřelo všeho pomíjejícnost, vzalo si již to, co bylo nejlepšího.“

Nato je hrozný čin vykonán, princ je krvavým způsobem zbaven obou svých očí. Jeho věrná manželka Káňčanamálá spolu s ním pak odejde z města a cestou plnou strastí se vydá zpět do hlavního královského sídla:

Princ byl od narození velmi útlého těla. Nemohl nic pracovati, hrál jen na loutnu a zpíval. A tak nyní bral almužnu a pojídal ji se svou manželkou. Káňčanamálá odešla se svým manželem do Pátaliputry tou cestou, kterou přišla.
Přišli až ke královskému paláci. Tam je stráž zadržela a zůstali v kolně, kde byly uchovávány královské vozy.

Příběh dále vypráví, jak Kunála v kolně začal smutně hrát a zpívat o svém osudu. Jeho píseň uslyšel král Ašóka a poručil strážím, aby se šli zeptat, kdo onen mladík v kolně je – byl totiž už jat předtuchou hrozného neštěstí, které jeho syna postihlo. A Kunála prý tehdy strážným řekl:

„Ašóka se jmenuje král, jenž množí slávu rodu maurjského. Celá tato země je poslušna jeho vůle. Tohoto krále jsem byl synem, byl jsem nazýván Kunálou. Ale dnes jsem synem Buddhy, jenž, potomek boha slunce, zákon založil.“

Kunálu pak předvedou před jeho otce; král je hrozným zmrzačením svého milovaného syna zděšen a v návalu hněvu požaduje pro zrádnou manželku nejhroznější tresty. Tehdy se však projeví Kunálova oddanost Buddhovu učení a stane se zázrak. Ale přečtěme si závěr mystické legendy opět v Lesného překladu:

Ašóka slyšel, že se vše stalo z rozkazu Tišjarakšitina, dal ji zavolat a prudkým hněvem pálen, hledě na Tišjarakšitu pravil: „Proč se, proklatá, nepropadáš do země? Ranami sekery hlavu ti dám useknout. Jak se moudrý vzdává bohatství, tak i já tebe zapudím, která pášeš nesmírné zlo a se zlem jsi spojena. Dám ti usekat údy a vydloubnout oči ostrými nehty, dám tě nabodnout zaživa na kůl a pilou uřezat nos. Dám ti jazyk vyříznout a jed do tebe nalít!“
Takové rozličné způsoby smrti vladař sliboval.
Ale Kunála, jsa pln soucitného ducha, slyše jeho slova pravil: „Jednala-li Tišjarakšitá nešlechetně, ty buď šlechetný a nezabíjej ženu! Není plodu, který by se rovnal lásce. Trpělivost, pane, byla velebena božským učitelem.“
A princ, skloniv se znovu před otcem, vznesl ruce na čelo k pokornému pozdravu a promluvil laskavě a upřímně: „Králi, necítím vůbec bolestí a nesžírá mne hněv, ač mi bylo krutě ublíženo. Mé srdce je plné laskavosti k matce, na jejíž rozkaz jsem byl oslepen. A jsou-li pravdivá má slova, nechť hned jsou mé oči jako dříve!“ A sotva vyřkl tato slova, jeho obě oči nabyly opět dřívější své záře.

Co dodat na závěr? Snad jen tolik, že příběh se stal inspirací pro našeho básníka Julia Zeyera; ten podle něj napsal romantickou povídku Kunálovy oči, kterou dnes najdeme v souboru jeho próz Amparo a jiné povídky. Zeyerův silný romantický příběh se pak stal zase inspirací Otakara Ostrčila, aby ho zpracoval jako operu; na prknech Národního divadla měla premiéru v roce 1908 a od té doby se čas od času na našich jevištích stále objevuje.

Jiří Hubáček
***

FEJETON
Není snadné být porotcem
Není snadné být porotcem v literární soutěži, kde každý z příspěvků je pozoruhodný. V takové roli jsem se ocitl, když jsem byl požádán, abych byl jedním z posuzovatelů prací, které byly zaslány do autorské soutěže zrakově postižených.
Šlo o texty, z nichž mnohé byly spojeny s životním handicapem. Úkolem nás porotců bylo příspěvky vyhodnotit, ale zároveň jsem si byl vědom, že každý z nich má svou neopakovatelnou lidskou hodnotu. Soutěž uspořádal měsíčník Zora, určený lidem s problémy zraku. Jde o periodikum s úctyhodnou tradicí, která letos dosáhla stovky let. Koncem ledna mají být výsledky vyhlášeny v Lichtenštejnském paláci. Když píši tyto řádky, ještě netuším, kdo zvítězí, neboť mi zatím není znám součet bodů od všech porotců.
Nevím, zda na čelném místě bude třeba příspěvek, který líčí, jak se jeho pisatelka vydala na zájezd do Alp s vodicím psem. Jiný text zase zajímavě dokládá, jak se hrají slepecké šachy. Neméně pozoruhodný je i popis výuky lyžování pro nevidomou, která byla při jízdě vedena z vysílačky spolujedoucího instruktora.
Mezi literárními příspěvky byl uveden i záhadný případ, kdy se slepé vrátil zrak, když uklouzla ve vaně. Upadla do bezvědomí, a když se probrala, viděla. A ještě zmínka o jednom popsaném poselství. Uvádí, že není šťastné, jestliže někomu z nevidomých vysvětlujeme cestu slovy „támhle za tím domem zabočte vpravo“, přičemž on ten dům nevidí… Snad i z těch pár ukázek vyplývá, že každý z příspěvků byl svým způsobem jedinečný. Výhra by tak měla patřit všem autorů – už za to, že se dokázali svěřit se svým nelehkým světem.
Rudolf Křesťan
Zdroj: Instinkt
***

#
SPORT: Černobílé problémy
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha č. 2

Guljajev Alexander (Rusko)
5. místo: utkání Moskva – Rostov, 1930
bílý: Kd1, Da5, Ve8, Vh5, Sb1, Sc5, Je6, Jh4, Pc2, c6, d4, f2 (12)
černý: Ke4, Dh7, Vg3, Vg7, Sb8, Jg1, Pd7, f4, f6, g6, h6 (11)
mat 2. tahem (C+)

Vynikající ruský skladatel Alexander Guljajev (*1908-†?), který používal často pseudonym „Grin“, patřil ve své době mezi užší světovou špičku. Důkazem je i dnešní, doslova superúloha, obsahující téma Albino. Z toho je zřejmé, že matovat bude bílý pěšec ze základního postavení, a to čtyřmi způsoby, což je maximum. To však není všechno. Guljajev do ní zakomponoval ještě tutéž myšlenku, ale v obraně černým pěšcem, a to také čtyřikrát! Je proto s podivem, že tato originální idea byla oceněna pouze 5. místem. Podle mne to mělo být zcela jasně místo první a myslím, že po vyřešení mi dáte za pravdu.

Řešení úlohy číslo 12 z prosince 2016 (Mansurov Nasir):
Nádherně sestavená dvojtažka s tematickým pětinásobným braním hrozbové figury: 1.Je6! [2.Jc7#] 1.-Kxe6 2.Dxf7#, 1.-Vxe6 2.Dd3#, 1.-Sxe6 2.Dh1#, 1.-Jxe6 2.Vd7#, 1.-fxe6 2.Db7#. Všimněte si – na poli e6 bere postupně král, věž, střelec, jezdec i pěšec!

Další body za správné řešení v soutěži získali:
Ondřej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové.

V celoroční řešitelské šachové soutěži za rok 2016 všechny nástrahy vyřešili tito úspěšní řešitelé: 
Ondřej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové.
Všichni z redakce obdrží vkusné poháry s šachovým symbolem, pochopitelně i se svým jménem, názvem soutěže a jejím ročníkem. Všem gratulujeme!
Do šachového nebe zasíláme zlatou medaili Janu Horákovi z Děčína, který nás náhle při šachovém turnaji v Karlovicích opustil v říjnu minulého roku. Čest jeho památce.
***

Náboženští horlivci a šílenci
Vzhledem k tomu, že šachy jsou mezi zrakově postiženými velmi oblíbené a patří k nejstaršímu organizovanému sportu nevidomých u nás, přinášíme článek Pavla Matochy, který byl počátkem letošního ledna uveřejněn v Lidových novinách.

Turecký islámský duchovní Ahmet Mahmut Unlu minulý týden ostře napadl šachisty. Hrát šachy je prý pro muslima horším proviněním, než jíst vepřové či holdovat hazardu. „Lidé, kteří hrají šachy, jsou prokletí a nemohou vyslovit muslimské vyznání víry šahádu,“ zakončil Unlu svůj šleh.
Turecká šachová federace si to nenechala líbit a oznámila, že se bude bránit právní cestou a tohoto islámského fanatika požene před soud. Což před rokem šachová federace Saúdské Arábie či íránští šachisti po roce 1979 si dovolit nemohli. Kazatel Unlu totiž není jediným náboženským šílencem, kterému královská hra nejde pod vousy.
Loni v lednu velký muftí Saúdské Arábie šajch Abdal Azíz bin Abdalláh Šajch odsoudil šachy jako hazardní hru, jež „plýtvá časem i penězi a zasévá mezi hráče nenávist a zášť“ a svá ostrá slova zdůvodnil jedním z veršů koránu. Proti šachu se postavil i ajatolláh Alí as-Sístání, nejvyšší duchovní autorita iráckých šíitů, který uvedl, že hraní šachu je hřích za jakýchkoli okolností.
Šachy zakázal také výnos předních iránských duchovních krátce po islámské revoluci (1979) a tehdy mnoho íránských šachistů muselo odejít do zahraničí. Jedním z nich byl třeba mezinárodní mistr Ali Habibi, kterému v roce 1979 bylo pětadvacet let a odešel do Německy.
Když nejvyšší íránský vůdce ajatolláh Chomejní v roce 1988 vzal šachisty na milost a šachovou hru povolil pod podmínkou, že nesmí být nástrojem hazardu, Alimu Habibimu to moc nepomohlo. Hrával jako profesionál na turnajích o finanční ceny a v kavárnách bleskovky o peněžní sázky, a tak se do Persie nevracel. Na počátku tisíciletí jsem ho potkával na turnaji v lichtenštejnském Triesenu, kde nejen hrával, ale také si přivydělával prodejem šachových knih. 
Náboženští horlivci, kteří bojovali proti šachové neřesti, však nepatří jen k islámu, historicky byli mezi jinými náboženskými skupinami. Mezi náboženské kritiky šachu na našem území patřili třeba mistr Jan Hus či Petr Chelčický.
Jenže křesťanství má své upalování čarodějnic již půl tisíciletí za sebou a šachy nebyly nikdy zakazovány tak brutálně jako v muslimských zemích. A zároveň třeba v katolickém prostředí i ve středověku vedle sebe žili duchovní, kteří šachy haněli, s těmi, kteří je chválili. Mezi tu druhou skupinu patřili u nás třeba Jan Ámos Komenský či Tomáš Štítný ze Štítného.
Pavel Matocha
Zdroj: Lidové noviny
***

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Přídavné sondy k Mluvíku 

Koncem minulého roku firma NIPPY, s. r. o., začala vyrábět k oblíbenému Mluvíku velmi propracovanou sondu na rozpoznávání barev, kde kromě základní barvy zjistíme číselně její odstín, jas a sytost. Dají se tak velmi přesně porovnat například již seprané ponožky a celkově získat přesnější informace o barvách, než to bylo dosud možné s Colortestem. Další novou sondou lze snadno měřit tlak v pneumatikách. Mluvík byl také doplněn jmenným kalendářem se státními svátky s možností vyhledávání do roku 2050. Pro úplnost zmíním i minulé sondy a funkce. Sonda pro měření teploty a vlhkosti vypočítá i rosný bod v bytě. Sonda na měření napětí do 24 voltů nám umožní změřit všechny baterie až po autobaterii. A nejvíc žádaná je barometrická sonda, která nám pomocí Mluvíka oznámí volitelně teplotu, kdy začíná mrznout, barometrický tlak, vlhkost, kdy vychází a zapadá Slunce i jak je venku jasno. Získáme tím přehled o tom, jaké je a bude počasí. Dále je možné koupit i maličkou sondu pro měření intenzity světla. Sondy lze připojit i přes prodlužovací kablík. K základním informacím o teplotě, čase, datu přibyly další možnosti upozornění: Je čas vzít si léky, máš schůzku, nezapomeň zavolat, návštěva, připomínám, případně si vybrat z velké škály zvuků. Pět automatických upozornění lze nastavit libovolně i opakovaně na kteroukoliv minutu během celého týdne, s rozlišením pracovních dnů i víkendů. Můžeme si tak například nastavit, po kolika hodinách a jak dlouho máme brát léky a abychom nezapomněli, když upozornění náhodou přeslechneme, lze zapnout potvrzení. Takže dokud upozornění stiskem nepotvrdíme, bude nás na to Mluvík každou minutu upozorňovat. Stopky, minutník, budík s postupným zesilováním jsou samozřejmostí. Veškeré funkce se ovládají velmi jednoduše i volitelně a vše nás Mluvík příjemným ženským hlasem naučí. V případě dostatečného zájmu je výrobce ochoten vyrábět ještě další užitečné přídavné sondy.
Zakoupit lze v prodejnách Tyflopomůcek nebo objednat přímo u výrobce telefonicky na čísle 605 538 256, každý pracovní den mezi 16. až 18. hodinou. Zvukové ukázky a podrobné informace na www.pronevidome.cz/mluvik. Nově firma také vyrábí stejně tak hezky česky mluvící osobní váhu.
I když cena Mluvíka a všech jeho sond je zlomkem ceny Colortestu, lze požádat o příspěvek na Úřadu práce.
Josef Louda
***

#
Čtvrtý druh čípků v sítnici

Sítnice oka obsahuje specializované světločivné neurony zvané tyčinky a čípky. Tyčinky umožňují černobílé vidění, zatímco čípky barevné. U Homo sapiens, stejně jako u všech ostatních úzkonosých primátů (Catarrhini), lze za normálního stavu rozlišit tři druhy čípků – L, M a S. Každý z těchto čípků obsahuje jiný světločivný protein (opsin), citlivý na specifické rozmezí vlnových délek. Zjednodušeně řečeno nám tyto tři různé čípky umožňují vidět červenou (L), zelenou (M) a modrou (S) barvu, přičemž každý z nich je schopen registrovat asi 100 barevných odstínů. Počet kombinací těchto barevných odstínů nám dává celkový počet barev, který je lidské oko za normálních okolností schopno vnímat, tj. přibližně 1 000 000. Gen kódující syntézu „zeleného“ opsinu je umístěn na chromozomu X a existuje ve dvou alelách: OPN1MW (alela 1) a OPN1MW2 (alela 2). Většina lidí má alelu 1, podle níž se syntetizuje funkční „zelený“ opsin. Naproti tomu se podle alely 2, která je patrně mutací alely 1, obvykle syntetizuje opsin, který je většinou nefunkční, a její majitel má tak jeden typ nefunkčních čípků. Vyskytne-li se na jediném mužském chromozomu X alela 2, pak je tento muž barvoslepý. Žena bude barvoslepá pouze v případě, že by oba její chromozomy X nesly alelu 2. Naproti tomu žena, která nese na jednom chromozomu X alelu 1 a na druhém alelu 2, vnímá barvy naprosto normálně, ale místo tří typů čípků má čtyři. Na základě známého procenta barvoslepých mužů v populaci, kteří od svých matek zdědili alelu 2, lze odvodit, že tetrachromatických žen by v populaci mělo být asi 12 %. Britské vědce zajímalo, zda se mezi nimi vyskytují takové, které by měly alelu 2 produkující funkční opsin. Po více než 25 letech hledání se jim prostřednictvím důmyslných testů skutečně podařilo jednu takovou ženu najít. Sítnice této ženy je opatřena čtyřmi funkčními čípky a je schopna registrovat neuvěřitelných 100 000 000 barevných odstínů. Procento těchto funkčně tetrachromatických žen v lidské populaci však zůstává neznámé. Jedním z možných důvodů, proč zůstávají skryty, je ten, že většina věcí, které dnes vnímáme jako barevné, je vytvořena lidmi s běžným trichromatickým viděním a tetrachromatické ženy tak v moderním světě postrádají stimuly pro svůj „superzrak“.

Zdroj: Vesmír 2016/11

#
INZERCE

SONS PRAHA JIH vás srdečně zve na velikonoční pobyt do Heroltic jako již po několikáté. od 13. do 18. dubna 2017. Cena za osobu 2300Kc.
Rovněž vás zveme do Itálie, Caorlle, od 2. do 11. června 2017. Cena 7500 Kč za osobu zahrnuje dopravu z Prahy a zpět, celodenní stravování, pojištění proti úpadku a zdravotní do tří milionů. Hlásit se můžete u předsedkyně Mouchové po celý den na tel. 241 729 053 nebo na mobil 604 587 932.
Hotel PORTOFINO se nachází pár metrů od moře, v hotelu je rovněž výtah, je tedy vhodný i pro méně pohyblivé, V hotelu se rovněž může platit českou měnou.