Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 2 leden 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Úvodem Aneb tento text má 3025 znaků, tj. 1,68 normostrany
K výročí 100 let vydávání časopisu ZORA
STALO SE, ŘEKLI NÁM: Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu
NAPSALI JSTE: Zoře ke stovce Naděžda Doksanská
V Olomouci vystoupili mladí japonští umělci
LIDÉ, VĚCI, UDÁLOSTI: Bojovat až do konce
Příběh jednoho nevidomého a jedné křižovatky v Praze.
Holky, žijete?!
Češi darovali přes milion GB mobilních dat
ZORA RADÍ: Za zimní únavu může málo světla a hormon melatonin
FEJETON: Odkud se také dají odesílat maily

LIDÉ, VĚCI, UDÁLOSTI: Bojovat až do konce

Jeden z nejaktivnějších čtenářů a přispěvatelů redakce, Vladimír Krajíček, nám napsal a poslal text převzatý z webu časopisu Respekt. Vzdor občasné kritice, že se zbytečně věnujeme tomu, co probíhá mainstreamovými médii, považuje redakce tento text za závažný a pro komunitu čtenářů Zory za užitečný. Ostatně – posuďte sami.

Bojovat až do konce
Vladimír Patera dotáhl svou jízdu tramvají až k Ústavnímu soudu. Díky němu budou možná exekuce v Česku spravedlivější.
Nikdy žádný dopis s úřední hlavičkou nepřevzal a patnáct nalézacích soudů proběhlo bez jeho vědomí.
Když si Vladimír Patera před pěti lety založil datovou schránku, mezi prvními zprávami v ní přistál exekuční příkaz. A pak další a další. Všechny kvůli tomu, že měl jet pražskou dopravou načerno. Nedávalo to smysl – jednačtyřicetiletý zaměstnanec Senátu prodělal mozkovou obrnu, je prakticky slepý, od dětství má průkaz ZTP/P (zvlášť těžké postižení). Tato čtyři písmena znamenají, že cestovat zadarmo může nejen on, ale i jeho případný průvodce. Exekucí se nakonec ve schránce objevilo patnáct a celková suma se vyšplhala nad dvě stě tisíc korun.
A Patera s hrůzou zjistil, že podle soudních verdiktů se týkají opravdu jeho. Žádal soudy, aby vše zastavily, protože černá jízda v jeho případě přece nepřichází v úvahu. Reakce ho šokovala – když běží exekuce, nedá se už nic dělat. Měl se prý ozvat dřív, v takzvaném nalézacím řízení, které exekuci předchází. Jenže jak se mohl ozvat, když o žádném řízení neměl ani tušení? Po pětiletém martyriu se teď Patery zastal až Ústavní soud. Jeho nález může přispět k tomu, že exekuce v Česku budou příběhem s podstatně menší dávkou absurdity než dosud.

Vydržme to
Jak celé drama začalo, si Patera neumí dodnes vysvětlit. Pouze odhaduje, co se asi tak mohlo stát. Zhruba v době, kdy si revizor poprvé zapsal jeho údaje, ztratil při stěhování rodný list. Domnívá se proto, že ho kdosi zneužil a prokázal se jím revizorovi. Utvrzuje ho v tom i fakt, že v záznamu revizora stojí: černý pasažér tvrdil, že si zapomněl doma časovou jízdenku. Tu Patera nikdy jako držitel průkazu ZTP/P nepotřeboval. Podezírá zároveň revizory, že podváděli – data jednou chyceného pasažéra použili „v kanclu“ pro další pokuty a bezpracný výdělek (byli odměňováni podle toho, kolik lidí přistihli). Potvrdit nebo vyvrátit tohle podezření není možné, existuje totiž jen jediný zmíněný zápis jednoho revizora. Všechny ostatní dopravní podnik skartoval.
Patera si nejdřív myslel, že se věci rychle vysvětlí. Ukáže průkazku a každému bude jasné, že se někde stala chyba. To se ale spletl. Jeho údajné černé cestování se mělo dít v letech 1998–2003. V té době vymáhala dluhy pražského dopravního podniku výhradně dvojice advokát Tomáš Sokol a exekutor Juraj Podkonický. Někdejší ministr vnitra a mediálně známý právník Sokol proslul nemilosrdným postojem – černý pasažér je ten poslední, na koho má být brán ohled – a vydělal na exekucích stovky milionů korun. Přesto, že se s ním dopravní podnik po čtrnácti letech v roce 2007 rozloučil, ve starých kauzách, jako je ta Paterova, vymáhá peníze dál. Také dnes již bývalý šéf exekutorské komory Juraj Podkonický je známý tvrdostí k dlužníkům (z čela exekutorů musel odejít poté, když se provalilo, že od svého známého – exekutora – koupil vilu hodně pod cenou v exekuční dražbě).
Paterův advokát Miroslav Jirák nejdřív požádal Podkonického, aby exekuce kvůli jejich nesmyslnosti zastavil. Ten se dotázal zástupce dopravního podniku Sokola, co by zastavení exekucí řekl. Sokolova kancelář opáčila, že to nepřipadá v úvahu, a věc se posunula k soudu. Obvodní soud pro Prahu 5, stejně jako pražský městský soud, řekly v podstatě totéž – jakmile už exekuce jednou běží, má Patera smůlu. Podstatou případu by se mohly zabývat leda na začátku, v takzvaném nalézacím řízení, které ovšem prošvihl.
Pro pochopení připomeňme, že zdejší soudy rozhodují o exekuci nadvakrát. Nejdřív, v nalézacím řízení, posuzují, zda má věřitel pravdu, když chce zaplatit dluh. V této fázi se může dlužník bránit. Kdyby Patera před nalézacím soudem ukázal ZTP/P průkaz, zřejmě by se vyhnul problémům. Jenže, jak už bylo řečeno, o tomhle soudu neměl ani tušení. Následuje exekuční řízení, které končí vydáním exekučního příkazu. V praxi je tohle řízení zcela formální – soudci se věcnou podstatou případu vůbec nezabývají. Jeden senát za druhým exekuce s tímhle zdůvodněním odmítal zastavit.
Jak se šňůra neúspěchů prodlužovala, podléhal Paterův advokát Jirák čím dál větší malověrnosti. „Opakovaně jsem se pana Patery ptal, zda to raději neukončíme,“ vzpomíná. „Nechtěl jsem, aby platil spor, jehož kladný výsledek byl velice nejistý.“ Paterovi ale připadalo naprosto absurdní, že má platit za něco, čeho se nemohl dopustit. Trval na tom, že boj povede stůj co stůj až do konce.

Bezesné noci
Vladimír Patera je totiž na boj zvyklý. Od narození žil v ústavu, o důvodech ví jen tolik, že jeho matka krátce po porodu zemřela. Když si ho v šesti letech vzala pěstounka, byl nejen téměř slepý, ale navíc nechodil a skoro nemluvil. Pěstounská matka dokázala během několika let zanedbané dítě vypiplat, přesto na ni Patera nevzpomíná rád. „Měla ještě vlastního syna, k němu se chovala úplně jinak,“ vzpomíná. „Já si z dětství pamatuji především bití, studené sprchy a křik.“ V sedmnácti si student obchodní akademie pro děti s vadami zraku řekl, že od pěstounky, která ho nechce pustit s kamarády ven, odposlouchává mu telefony a očerňuje ho před učiteli i kamarády, uteče. „Ředitelka školy mi vyšla vstříc, pomohla zařídit internát,“ vzpomíná. „Matce jsem to řekl pár hodin předtím, než jsem se stěhoval, bál jsem se, aby mi to nějak nepřekazila.“
Útěk znamenal, že sedmnáctiletý mladík se kromě studií musel sám živit. Pro téměř slepého člověka to nebylo snadné. Chvíli dělal saniťáka v nemocnici, časem dostal na starost děti, které čekala operace. „Povídal jsem jim pohádky, připravoval je na uspání, zpříjemňoval jim náběh narkózy,“ vypráví. Jenže oči mu tady chyběly: „Když jsem zničil druhou odsávačku, uznal jsem, že tohle dělat nemohu.“ Chvíli pracoval v McDonald’s, navzdory handicapu to dotáhl na manažera jedné prodejny. Mezitím už měl školu hotovou a nastoupil do Všeobecné zdravotní pojišťovny (je ironií osudu, že tady měl na starost právě vymáhání dluhů). „Snažil jsem se vždy exekucím předejít, kontaktovat dlužníky, domlouvat splátkové kalendáře,“ říká. Pojišťovna se s ním ale po čase rozloučila, protože byl příliš pomalý. „Vyhodili mě kvůli handicapu,“ tvrdí. „Rozhodl jsem se proto, že budu dělat něco pro postižené, založil jsem firmu pro nevidomé maséry.“ Kromě toho se stal poradcem tehdejšího místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha, zaměstnancem horní komory zůstal i po Škromachově neúspěchu ve volbách.
K elitnímu místu je třeba ještě dodat, že Vladimír Patera je veřejně známou osobou. Právě on a jeho dlouholetý partner František byli prvním homosexuálním párem, který si vybojoval do pěstounské péče dvě děti z ústavu. Kryštofovi, který má vážnou vadu zraku, je dnes devět, sedmiletý Martin je hluchoněmý a kvůli mentální zaostalosti bude zřejmě navždycky odkázán na pomoc druhých.
Právě kvůli dalšímu osudu těchto dětí zažil Patera poté, co mu v datové schránce začaly přistávat exekuční příkazy, řadu bezesných nocí. „Sociálka k nám chodí pravidelně na kontroly,“ říká. „Kdyby tu našli všechno oblepené exekutorem, kdo ví, jak by to dopadlo. Člověk, který je v exekuci, neprojde pěstounskou prověrkou. Když jste na dně, sociálka nezná slitování a děti vám sebere.“ Tíha byla o to větší, že Patera cítil širší odpovědnost i směrem k dalším homosexuálním párům, které stojí o děti. „Byli jsme první, kterým dal stát důvěru,“ vysvětluje. „Kdyby to špatně dopadlo, na dlouhá léta bychom zavřeli dveře všem dalším.“
Patera se rozhodl, že nedopustí, aby neexistující dluh zničil život nejen jemu, ale i dalším. Možná mu v tom pomohla také pubertální zkušenost boje s pěstounskou matkou, který vyžadoval jednat promyšleně a obezřetně. Exekutor mu sice strhává zhruba deset tisíc korun měsíčně z jeho senátního platu a invalidního důchodu, dál se ale nedostane. Peníze, které mu zbývají na běžný život, si Patera nechává posílat na cizí účet – z platu se dá totiž strhávat jen určitá částka, účet ale může exekutor úplně „vybílit“ – a na adrese, kterou má v občance, nebydlí. Předešel tak tomu, aby ho běžící exekuce stáhly úplně na dno. „Přesto jsem prvního půlroku žil v křeči,“ říká. „Třásl jsem se, že mě přece jen nějak najdou, že jednou zazvoní, všechno to tady oblepí.“ To, že se ho zastal Ústavní soud, mu konečně dodalo klid. A s ním odvahu o exekucích otevřeně mluvit. Věří, že po tomhle nálezu už jeho děti v ohrožení nejsou.

Pracnější a spravedlivější
Stejně jako není Paterovi jasné, jak se stal „černým pasažérem“, nechápe, proč o tom až do exekucí nevěděl. V době, kdy by mu měla přijít předžalobní výzva a pak sdělení, že běží nalézací řízení, byl hlášený u svého nevlastního bratra. Sice tam reálně nebydlel, bratr mu ale poštu předával, od dopravního podniku či soudu prý však nic nepřišlo. S jistotou dnes víme jen to, že podle soudního spisu Patera nikdy žádný dopis s úřední hlavičkou nepřevzal a patnáct nalézacích soudů proběhlo bez jeho vědomí. Aby bylo spravedlnosti učiněno formálně zadost, byl mu vždy v každém řízení ustanoven opatrovník, který má v případě nejasností hájit jeho zájmy.
Ústavní soud se teď zabýval jen jednou z Paterových exekucí, dalších čtrnáct na projednání ještě čeká. V tomto případě byla Paterovým opatrovníkem v nalézacím řízení justiční čekatelka Vanda Činková. Ústavní soud jí vyčetl, že byla zcela „nečinná“ – ani se nepokusila zjistit, jak se věci mají, soudu se vůbec neúčastnila. Vanda Činková je dnes soudkyní pražského vrchního soudu, své angažmá v Paterově kauze si ale nevybavuje. „Ptáte se mě na věc, která je víc než patnáct let stará. Doufám, že neočekáváte nějakou smysluplnou reakci,“ reaguje soudkyně do telefonu a slibuje, že se na starý spis podívá. O den později ale po mluvčím vzkazuje, že časový odstup je příliš velký: „Nemohla bych k tomu podat žádné další informace.“
Stejně nečinní byli zřejmě také všichni opatrovníci v dalších čtrnácti nalézacích řízeních. Každopádně nikdo nikdy nenamítl, že Patera nemohl jet načerno, když má právo jezdit zadarmo. A nikdo z nich se nepokusil Pateru kontaktovat a zjistit něco víc. Soudci jak po másle odklepli, během jednání, která trvala pár minut, že dopravní podnik je v právu a Patera má platit. A znovu jak po másle další soudci odklepli patnáct exekučních příkazů. Jakmile se Patera dozvěděl o exekucích, dal návrhy na jejich zastavení. Těmito návrhy se znovu zabýval Obvodní soud pro Prahu 5 a pražský městský soud. Ve všech případech soudci konstatovali, že exekuci zastavit nejde.
„Nastala zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoli si soudy byly a musely být plně vědomy, že žádnou svoji povinnost nejen neporušil, ale ani porušit nemohl,“ nešetří ústavní soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček kritikou. Dodává, že spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, jinak se z práva stává „nástroj odcizení a absurdity“.
Předsedou senátu v kauze, kterou se teď zabývali ústavní soudci, byl na městském soudu Zdeněk Stibral. „Taková byla dosud ustálená soudní doktrína,“ hájí sebe i své kolegy. „Jakmile bylo jednou uzavřeno nalézací řízení, v exekučním řízení jsme už neřešili, jestli v tom nalézacím řízení bylo rozhodnuto správně, v tomto případě, jestli ten člověk jel načerno, nebo nejel.“ Podle Stibrala to má logiku: „K čemu by nám bylo nalézací řízení, kdybychom otázku – má platit, nebo ne – znovu otevírali v exekučním řízení?“
Městský soud teď bude rozhodovat o zastavení Paterovy exekuce znovu, Ústavní soud totiž jeho usnesení „nezastavit“ zrušil. „Máme přihlédnout k vyššímu spravedlivému cítění. To je v pořádku, v tomto konkrétním případě máme jasno,“ říká Stibral. „Jenže nález Ústavního soudu zároveň bourá celou naši dosavadní doktrínu – že to, co bylo rozhodnuto v nalézacím řízení, se už v exekučním řízení nemůže zkoumat. Budeme ji muset nahradit doktrínou jinou. Kdybychom měli věcnou podstatu zkoumat vždy, bude nalézací řízení k ničemu. Kde jsou ty hranice, kdy zkoumat, vám teď nedokážu říct. Zřejmě se budeme zamýšlet nad každým případem. Bude to pracnější, ale Ústavní soud má pravdu v tom, že to může být spravedlivější.“
Dá se čekat, že soudy postupně všechny Paterovy exekuce zastaví. Pak ho ale čeká další běh na dlouhou trať. Desítky tisíc už mu exekutor strhl z platu a Patera je bude chtít zpátky stejně jako další desítky tisíc za advokáta. Zatím však není jasné, kdo by mu peníze měl dát. Dopravní podnik totiž dostane z jedné pokuty a s ní související exekuce jen zhruba 200 korun, o zbytek se podělí exekutor Podkonický (z každé exekuce má nejméně 6500 korun) a advokát Sokol (z exekuce má kolem 2000 korun). Tomáš Sokol se rozhodně vracet nic nechystá. „Pokud se někdo bezdůvodně obohatil, tak leda ten, kdo exekuci navrhl – dopravní podnik,“ říká. „Víc k tomu říct nechci, bylo by to proti mému klientovi. Každopádně za mé právní služby musí zaplatit.“ Dopravní podnik si s případem zatím neví rady. „Neumím dát stanovisko,“ říká jeho mluvčí Jiří Štábl. „Požádám naše právníky, aby se k tomu nějak postavili.“
Hana Čápová, Respekt
***

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 2 leden 2017
Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
Plus informace ZORA 100
STALO SE, ŘEKLI NÁM
Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu
NAPSALI JSTE
Zoře ke stovce Naděžda Doksanská
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Olomouc
LIDÉ, VĚCI, UDÁLOSTI
Bojovat až do konce – příběh Vladimíra Patery
Blikající žlutá – a jak dál?
Holky, žijete?!
Češi darovali přes milion GB mobilních dat
ZORA RADÍ
Za zimní únavu může málo světla
FEJETON
Odkud se také dají odesílat maily

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.