ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 2 leden 2017 Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. OBSAH ÚVODEM Plus informace ZORA 100 STALO SE, ŘEKLI NÁM Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu NAPSALI JSTE Zoře ke stovce Naděžda Doksanská ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Olomouc LIDÉ, VĚCI, UDÁLOSTI Bojovat až do konce – příběh Vladimíra Patery Blikající žlutá – a jak dál? Holky, žijete?! Češi darovali přes milion GB mobilních dat ZORA RADÍ Za zimní únavu může málo světla FEJETON Odkud se také dají odesílat maily # Úvodem Aneb tento text má 3025 znaků, tj. 1,68 normostrany Brzy poté, co jsem usedl za šéfredaktorský stůl a začal se klopotně seznamovat s termíny, chodem redakce a dalšími nezbytnostmi povýtce především technicistními, setkal jsem se i s několika – přesněji se dvěma – v podstatě kmenovými dopisovatelkami časopisů Zora a příloh. Jednou z nich byla i Dr. Jaroslava Novotná. Diskuse s ní vyústila poměrně brzy v konstatování, že se asi neshodneme na většině názorů na obsahové zaměření časopisu. Hájil jsem jeho větší otevření tématům i mimo relativně úzkou komunitu nevidomých a slabozrakých, paní doktorka prosazovala „zavinutější“ podobu a argumentovala pádně, samozřejmě i s daleko větším vhledem do světa, který ona zná z vlastní zkušenosti, zatímco já jen zprostředkovaně. Jako každá diskuse, byť byla sebevíc emotivní, pokud je seriózní a vedená zájmem o věc, i tato má nakonec spoustu zajímavých, poučných (pro mě určitě) a inspirativních výstupů. Rád bych s vámi, čtenáři, jednak sdílel názory, které ještě po diskusi sebrala ze svých textů Jaroslava Novotná, mimo jiné i praktikující psychoterapeutka, a jednak vás chci o něco požádat. Využijte zde shromážděných, jistě nelehce vysbíraných autentických názorů jako inspirace k vlastním připomínkám. Budou užitečné pro kohokoli, kdo bude v dalších letech čerstvě stoleté ZORY plnit úkol rozhodně nikoli snadný: poskytnout nesmírně široce založené obci čtenářů, kde oscilují jak názory na život, svět, potřeby a dění a bůhví na co ještě od jedné krajní meze až po tu opačnou, uspokojující obsah a s ním i odpovídající formu. Mimochodem – víte, že: Každý měsíc máme v redakci ZORY a jejích příloh od 12 do 14 uzávěrek, tj. každý rok posíláme do světa bez čtyř 160 vydání periodik, přičemž nepočítám esperantské Aúroro? Každé publikaci v černotisku odpovídají dva (ZORA) až tři (EMA, OBZOR) časopisy v braillském tisku, které jsou „zdvojené“ zvukovou formou (toto zdvojení ale nepočítáme jako samostatné vydání – zato „bodové“ a černotiskové ano, protože každé podléhá znovu redakční kontrole)? Toto penzum práce odvádí tři až čtyři zaměstnanci SONS a řada externích spolupracovníků? Pracovníci redakce se soustřeďují na tvorbu ZORY jako pilotního projektu, přílohy dostáváme dodané téměř „na klíč“, nicméně texty se dále redigují, data v nich se ověřují a čeština se opravuje jak co do gramatiky, tak co do syntaxe, některé se doplňují o další materiály (typicky Ema) a tištěné verze ještě po zpracování grafikem projdou znovu procesem korigování jazykové podoby? Měsíčně každý z aktivních redaktorů tak přečte a upraví/opraví cca 500 tzv. normostránek, což znamená 1800 znaků rukopisu? Názory, které autorka řady textů vybrala ze svých článků proto, že se týkaly pohledu na časopis, otiskujeme na jiném místě. Ke svému výročí si ZORA takový dárek zaslouží. Ale stejně tak si zaslouží i vaše, třeba jiné, protichůdné, nebo naopak souhlasné názory. Pošlete nám je tak, jako již došly třeba od Nory Dolanské, jež najdete zas na jiném místě tohoto svým způsobem výjimečného čísla. Václav Senjuk *** # K výročí 100 let vydávání časopisu ZORA K výročí 100 let vydávání časopisu ZORA uspořádá SONS, z. s., KTN a redakce slavnostní koncert ZORA 100 s programem sestaveným výhradně z děl K. E. Macana Proběhne 26. ledna 2017 v sále Martinů v budově Hudební akademie múzických umění (HAMU) – Lichtejnštejnském paláci v Praze, Malostranské náměstí 258/13. V průběhu koncertu budou oceněni laureáti literární soutěže, kterou redakce vyhlásila v loňském roce a jíž se zúčastnilo ve čtyřech kategoriích celkem 12 autorů s 24 příspěvky. Odborná porota vybrala nejlepší v každé kategorii, s některými z nich vás postupně seznámíme na stránkách Zory. Zbývající volné vstupenky byly nabídnuty jednotlivým složkám SONS a oblastním odbočkám v první polovině ledna. # STALO SE, ŘEKLI NÁM: Názory osobností nevidomé scény na obsahovou náplň časopisu Jak bylo již v úvodu řečeno, v průběhu loňského roku jsme v časopisu zveřejnili celkem 12 rozhovorů pod souhrnným nadtitulkem Místu, světu, časopisu. V těchto rozhovorech osobnosti z mnoha oborů, které spojuje zrakový handicap, mimoto že mluvily o sobě, svých oborech a životě vůbec, odpovídaly i na otázku, co si myslí o Zoře, co jim časopis poskytuje a co by mohl, případně zda je či není jeho existence smysluplná. Protože jste všechny rozhovory již četli, uvádíme tento výběr jen jménem respondenta a měsícem, ve kterém byl rozhovor publikován. Výstřižky z Místu, světu, časopisu 2016 Eva Budzáková, leden (časopis Zora) „Ten odjakživa sloužil k tomu, aby určitá zájmová skupina, tedy lidé se zrakovým postižením, mohla dostávat specifické informace, které jsou důležité pro osobní i spolkový život. Bylo by fajn si i vyměňovat názory, třeba na cestování, kulturu, jak se osvědčují speciální pomůcky, nebo jak probíhá společenské dění v našich uskupeních. Myslím si, že zrakově postižení se bez svého časopisu neobejdou. Pokud jej nečtou, přicházejí o důležitou interakci jak se svou zájmovou skupinou, tak i třeba s lidmi, které dosud osobně nepoznali. Důležitá je i vlastní publicistická nebo literární tvorba, která se týká našeho pohledu na svět nebo i zážitků, které si můžeme prostřednictvím vlastního časopisu navzájem přiblížit. Také nejsou k zahození články o dění ve světě, které bezprostředně souvisejí s životem zrakově postižených osobností nebo skupin. Na rozdíl od internetových konferencí má časopis tu výhodu, že ho můžeme číst v klidu, že si i můžeme promyslet, čím bychom do něj chtěli sami přispět. A články v časopisu mají i průkaznou historickou hodnotu, kterou žádná konference nemůže nikdy vykázat. Osobně si myslím, že absence vlastního časopisu by pro nás byla naprosto nesmyslná, protože je to zkrátka nezastupitelné médium. V letošním roce oslaví Zora sto let. K tomuto výročí přeji, aby bylo hodně nápadů, aby náš časopis byl čtivý a vycházel vstříc co nejširšímu množství věkových i zájmových kategorií. Přeji hodně kvalitních příspěvků od čtenářů a také redaktory s inspirativními a motivačními tématy. V neposlední řadě přeji i neformální zájem veřejnosti, který by se jistě mohl projevit i v dostatku finančních prostředků pro další existenci. Zkrátka – přeji vše nejlepší tvůrcům časopisu i jeho čtenářům do další stovky let! *** Anna Hájková, březen „Jak moc je důležité mít svůj speciální časopis?“ „Odebíráte Zoru?“ „Neumím si představit,“ říká přesvědčivě Anna, „že bychom neměli svůj časopis, a to myslím včetně příloh. Každý měsíc si přečtu něco zajímavého, některé důležité a zajímavé články si ukládám. Mám informace i srovnání, jaké akce mají nevidomí třeba v jiném regionu. Důležitá je také právní poradna, informace o nových pomůckách. V tomto ohledu je Zora taková zastřešující, týká se nás všech. Ráda si přečtu i praktické rady, doporučené recepty a různé portréty zajímavých lidí. Myslím si, že by bylo velkým obohacením Zory více příspěvků přímo od čtenářů, ale většina z nás raději čte něco zajímavého, než píše o sobě. Neodebírám jen Zoru a její přílohy, ale také křesťanské časopisy, ať již audio nebo digitálně zpracované, které zajišťuje Středisko zrakově postižených Diakonie ČCE, a pak ještě časopisy z katolické nadace Lumen Christi. Ráda se dozvídám i o lidech, s kterými jsem již dlouho nebyla v kontaktu, a oni se vynoří v některém časopise. To mám pak velkou radost! Dále bych neměla zapomenout, že si stahuji z Knihovny digitálních dokumentů kromě knih časopis Český rozhlas a Hudební rozhledy. Tam bývají zajímavé recenze a novinky z kultury. Někteří lidé si myslí, že se nejvíce informací dozvědí na internetových konferencích. Také jsem tam nahlédla, ale jsem zklamaná. Je tam spousta balastu, lidi píšou, co jim přijde z hlavy rovnou do prstů, mnoho slov, často zbytečných emocí a na ten obrovský objem času málo kvalitních informací. Takže od tohoto média jsem po dost rozpačitých zkušenostech upustila. A co bych vzkázala pracovníkům časopisu Zora? Určitě dík za všechno, co jsem za ta léta, kdy ho odebírám, mohla získat jeho četbou. Přeji všem pracovníkům Zory, zejména nové šéfredaktorce a pracovnímu týmu, ať se dobře daří, ať mají pro svou práci dostatek prostředků i potřebnou inspiraci a klid. Takže – vše dobré, milá Zoro!“ *** Marie Zemanová, duben ...A co časopis Zora, který znáte hlavně z vyprávění – co vzkážete jemu? „Časopisu Zora přeju, aby stále byl časopisem tak, jak si časopisy pamatujeme z dávnověku. Hodně informací, zvláště těch specifických, poučné i zábavné čtení, podporu koníčků a zájmů, prostě takovou tu lidskou komunikaci mezi publicistikou a všedním člověčím životem. A samozřejmě – spokojené čtenáře a dobré zprávy pro dobrou náladu.“ *** Jiří Pikeš, květen „Přiznal jste se, že časopis Zora jste donedávna nečetl, až teď, když jste pracovníkem SONSu, začíná i pro vás být Zora důležitá. Myslíte si, že dnešní nevidomí lidé se bez svého časopisu obejdou?“ „Pokud mají internet, čtou noviny a jsou na sociálních sítích, tak mají, co potřebují, protože nevědí, co by mohli potřebovat nad tato média. Ale Zora má mutaci ve zvětšeném písmu, a ta je důležitá pro lidi, kterým slábne zrak nebo jsou slabozrací, na počítač nevidí a hlasový výstup nepoužívají. V tomto ohledu je zvětšená Zora naprosto unikátní jako jediný specifický zdroj informací. Časopis má mít svoje specifika, a ta Zora bezesporu má. Někteří zrakově postižení nestojí o tuto komunitu, a tak je Zora nemusí oslovit. Ale ti, kteří se chtějí scházet, být uprostřed dění a i nějak spolupracovat, by se určitě bez časopisu neměli obejít, a třeba sami do něho přispívat. … A vy určitě čekáte, paní redaktorko, že budu chtít vzkázat i Zoře něco pankového,“ směje se Jiří. „Tak mě napadlo, že by byla legrace, kdyby Zora na jeden měsíc vyšla pod jiným názvem – třeba Róza. Lidi by to určitě pobavilo,“ navrhuje v závěru našeho rozhovoru nápaditý Jiří Pikeš. *** Ráchel Skleničková, červen „Mám poslední otázku. Časopisy, noviny i další média v posledních dvaceti letech postupně ztrácejí svou původní strukturu i obsah. Všechno se vizualizuje, čtenáři a diváci raději koukají na obrázky než čtou. Časopis Zora se v letošním roce také změnil, je mnohem obsažnější a pestřejší. Myslíš, že nevidomí potřebují svůj časopis?“ „V poslední době časopisy ani noviny nečtu, protože nemám čas. Ale je mi nade vše jasné, že tak specifický časopis, jako je Zora, naše lidi stmeluje. Dřív jsem četla v braillu skoro všechny přílohy a bavilo mě, že se počítá s naší problematikou v tolika oborech. Také je to určitá inspirace a nasměrování, protože se dozvídáme, co se přibližně v té naší minoritě děje. Mám moc ráda Zoru, protože v ní je spousta pozitivních náhledů, zpráv i názorů. Také to, že lidi píšou o svých zážitcích, je pozitivní. To je naprosto specifické. Nicméně, žádný časopis už dnes nemůže nahradit aktuálnost sociálních sítí, na kterých se během minuty dozvím, co se děje s lidmi, kteří mě zajímají a kterým i já můžu poskytnout nejčerstvější informaci o sobě. Nicméně, časopis je shromažďovatel informací i třeba komunikačních příležitostí, a v tom je jeho kouzlo. Na sociální síti musím doslova paběrkovat a věnovat spoustu času, abych se dozvěděla to, co chci o příležitostech a přátelích. Ale také někdy to, co ani moc nechci, co je pro mne zbytečné. Zoře posílám velký povzbudivý štulec s přáním, aby byla pořád tak skvělá a nevidomým příznivě nakloněná!“ *** Radek Seifert, červenec „Spolupracoval jste s časopisem Zora. Jaký vzkaz máte pro tento specifický mediální nástroj?“ „Je to složité. Dlouhodobě mám pocit, že se málo prostoru věnuje aktuálním informacím, které jsou důležité pro každodenní praktický život. Nově se to začíná dařit některým přílohám, například Téčku, za což jsem rád. Na můj vkus je ale v základní Zoře příliš stejných zpráv, z oblastních odboček, rekondicí a podobně. Všechny jsou pozitivní a všechny mají stejný styl. Chápu ale, že i takové zpravodajství má své čtenáře. Prioritní by měl být zájem i o mladší čtenáře, už s ohledem na pestrost a rozmanitost příloh. Myslím, že bude jen dobře, když do webových stránek časopisu proniknou modernější a aktuální technologie pro odkazování a stahování článků. Jsem přesvědčen, že by se rozšířil i omladil okruh zájemců o tento jedinečný časopis. Vždyť přece pro většinu zrakově postižených mladších padesáti let je počítač a internet zásadní informační zdroj a tím i přirozená součást praktického života. A ještě jednu malou radu bych si dovolil: kéž by autoři článků byli uváděni na začátku a nikoliv na konci textu. Lépe se tak hledá a vybírá, co by čtenář rád četl, zejména v audio verzi. Moc bych přál Zoře, aby čtenářský zájem rostl především u mladých lidí. Je to tak specifický časopis, že si zaslouží vše nejlepší, a to nejen ke stému jubileu!“ *** Lukáš Treml, srpen „Jste knihovník a znáte cenu tištěného i mluveného slova. Jakou cenu má pro zrakově postižené časopis Zora? Co byste tomuto časopisu vzkázal k jeho stému výročí založení?“ „Časopis Zora je nesmírně důležitý už proto, že si každý čtenář může vybrat, v jaké podobě je mu čtení nejpříjemnější – zvětšený tisk, Braillovo písmo, digitální nebo zvuková forma. V dnešní době je velký problém nuda. Časopis je nástroj nejen zábavy, ale může lidi aktivovat, iniciovat a informovat o tom, co se kde děje, a nabídnout jim, aby se také zapojili do něčeho, co je bude bavit a co je jim přístupné. Také vidím velký přínos v druhotné gramotnosti. Zrakově postižení díky počítačům ztrácejí často znalosti základních pravidel českého jazyka, mají problémy s psaním i stylistikou. Je-li k dispozici časopis, kde je možné číst o zajímavých věcech ve zvětšeném nebo Braillově písmu, je to naprosto nezastupitelný fenomén. Skoro vše okolo nás se velmi zrychluje, ale na čtení bychom si měli udělat čas a být přitom i aktivní. Tím myslím, že i když časopis poslouchám, vybírám si, vracím se, přemýšlím. Nenechám ty zvuky pasivně plynout až do usnutí. A tak přeji časopisu Zora, aby měl prostředky i nápady, dostatek lidí i potřebné vybavení, aby mohl svým čtenářům stále dobře sloužit a aby těch čtenářů měl do další stovky alespoň o sto procent víc.“ *** Renata Moravcová, září „Vím o tobě, že pravidelně posloucháš časopis Zora.“ „Ráda se dozvídám nové věci, moc mě baví, co dělají v jiných odbočkách. Je to inspirace. A tím, že jsem takový družný typ, jsem vlastně i takhle blízko lidí, kteří mě zajímají. Samozřejmě mám ráda přílohy, hlavně Emu, Azora a teď také Obzory. Jakkoliv knížky poslouchám při práci, na Zoru si udělám speciální čas, uvařím si kafíčko nebo nějaký dobrý čaj, sednu si pohodlně do křesla a velmi si to užívám. Teď, když je časopis tak pestrý a zajímavý, si to užívám ještě s větší chutí. Brzy Zora oslaví sté narozeniny. Tak přeju, aby se dařilo a aby ji četlo co nejvíc lidí. A jestli je to možné, ráda budu přemýšlet i o nějaké možnosti propagace mezi nevidomé nebo slabozraké. Tak vše nejlepší a čerstvý vítr do další stovky!“ *** Eva Odehnalová, říjen „Vím, Evo, že jsi před lety odebírala náš časopis, ale léta letoucí už od pravidelného čtení upouštíš. Jaký prospěch ze svého časopisu mají nebo nemají, podle tvých zkušeností, jeho čtenáři?“ „Pravda je, že informace o dění mezi zrakově postiženými sbírám především přímo od přátel a známých, něco se dozvím z konferencí a něco ze zpravodaje Okamžiky. Nikdy jsem nebyla pravidelným čtenářem Zory, protože nebyla moc aktuální a pro mne tam nebyla ani zajímavá témata. Vím, že v poslední době přibyly mnohé zajímavé přílohy a i hlavní měsíčník Zora se zrevitalizoval. Já jsem si ale zvykla číst spíš knížky a na časopisy si málokdy udělám čas. Přesto jsem přesvědčena, že časopis zacílený na komunitu zrakově postižených je pro většinu nezbytný. Jde o to, vědět o sobě navzájem a rozšiřovat si obzory. Zoře k jejímu stému výročí přeji, aby byla populárnější a stala se součástí živé osvěty mezi lidmi, kteří třeba jen špatně vidí a potřebují zvětšené písmo. Hlavně ale pro zájemce všech věkových kategorií, kteří se počítají mezi zrakově znevýhodněné. Uvítala bych, kdyby byla Zora distribuována i mezi běžnou populaci, aby se lidé dozvěděli, jak vlastně žijeme a co děláme.“ *** Josef Konečný, listopad „Máte rád časopis Zora?“ „Časopis Zora čtu se všemi jeho přílohami už víc než třicet let. Vděčím jí především za to, že jsem se díky své zvědavosti a z touhy po informacích s její pomocí naučil číst bodové písmo. Tehdy pro mne jiná možnost nebyla a já jsem dnes za to rád, i když odebírám digitální mutaci. Doslechl jsem se, že onemocněla paní šéfredaktorka, tak jí přeju brzké uzdravení, protože za poslední dobu se za jejího vedení Zora stala více atraktivní. Vím, že i rodinní příslušníci zrakově postižených odběratelů v ní najdou spoustu zajímavostí. Mou nejoblíbenější přílohou je Téčko, to jaksi patří k mým zájmům. Ale čtu rád i hlavní časopis a i ty přílohy, které jsou k dispozici. Zora oslaví stovku, a tak já jí přeji, aby ta laťka, kterou paní šéfredaktorka Králová se svými spolupracovníky nasadila, nespadla. To by byla opravdu velká škoda!“ *** Pavla Kovaříková, prosinec „Zoru mám ráda a čtu ji od patnácti let, výhradně v Braillu. Zora je pro mě spojení s Braillem, vlastně už čtu hmatem jen ji, tedy kromě braillského řádku. Přílohy nesleduju, ale ještě poslouchám Naši šanci a Jeden svět. Cením si zejména těch článků, které nenajdu v jiných médiích, tím je pro mne Zora potřebná a unikátní. Tahle specifičnost dělá Zoru Zorou a má velký smysl, protože je inspirující pro naši komunitu. Víme o sobě a poznáváme se navzájem. Pro vidící veřejnost takový časopis nemusí mít význam, ale pro nás je zásadní. Nemusíme si tady nic vysvětlovat, jako se to pořád dokola řeší ve veřejných médiích. V Zoře není třeba připomínat známá fakta a dá se jít více do hloubky. Proto je dobře pro Zoru psát jinak než do jiného veřejného časopisu. Moc se mi líbí ten trend, který přišel s paní šéfredaktorkou a který je založený na osobních příbězích, osobních názorech i vhledu do života jednotlivců, kteří se potýkají se zrakovým postižením. Také mě nadchl vědecko-populární seriál Jirky Hubáčka o přístupu různých civilizací a společností k nevidomým. K stému výročí Zoře přeju, aby si zachovala současnou tvář, aby bylo znát, o kom a pro koho píše, aby zprostředkovávala svým čtenářům inspiraci pro různé pojetí života.“ *** Antonín Bozděch, nedatováno „Jste dlouholetým odběratelem Zory ve zvukovém formátu. Co byste svému časopisu vzkázal?“ „Moc si přeju, aby časopis byl přirozenou součástí života nevidomých. Důležitý je kvůli předávání zkušeností i kvůli informacím. Moc bych si přál, aby bylo co nejvíce přispěvatelů a abychom se mohli dozvědět, odkud který autor pochází. Nemělo by to být nějak separátní čtení, ale zas na druhou stranu – problémy nevidomých jsou dostatečně specifické, a tak si zaslouží, aby byly publikovány, a pokud možno lidmi, kteří mají se životem zrakově postižených osobní zkušenost. Určitě mě zajímají recepty na různé dobroty, ale sám nevařím. Jsem gurmet teoretik, vím, jak to má vypadat, jak to má chutnat, ale abych strkal ruce do pánví a hrnců, to ani náhodou. Zajímají mě nové pomůcky pro zrakově postižené, ale už vůbec ne stokrát omílané oční operace. Rád bych se někdy dočetl o pobytech nevidomých, ale neměly by tyhle zprávy být tak šablonovité a výhradně pozitivní. Mě zajímá realita. Někdy mi také vadí, že lidi něco jiného říkají a něco jiného v životě provozují. Měli bychom myslet i na to, jaký obraz o sobě představujeme. Někdo třeba může napsat nějaký skvělý článek nebo příspěvek, je to na úrovni, protože autor je odborník, možná i vysokoškolák. Nicméně, dotyčný pije jako duha a občas ho můžeme vidět ve stavu, kdy i hospodářské zvíře je na tom lépe. Nejsem moralista ani žádný kulturní propagátor, ale určitá etika by se měla objevit i v profilu našeho časopisu. Je to můj názor, nikomu ho nevnucuji, ale líbilo by se mi, kdyby časopis byl naší dobrou vizitkou a my sami abychom byli dobrou vizitkou nejen pro časopis, ale i všude tam, kde zrovna jsme.“ 12 respondentů, poměrně známých osobností ve světě lidí se zrakovým postižením. Názor na časopis ZORA je součástí řízeného rozhovoru na téma „bariéry“ – čímž není myšleno jen architektonické omezení svobodného pohybu, ale i bariéry komunikační, sociální a jiné, venkoncem lidské. Časopis ZORA považujeme za jeden z nejdůležitějších komunikačních nástrojů mezi zrakově postiženými na území ČR. Má mnohem větší přesah než sociální sítě, určitě jim nechce konkurovat ani je popírat. To je z rozhovorů zcela zřetelné. Takže, to jsou ty „naše důrazy“. Jaroslava Novotná # NAPSALI JSTE: Zoře ke stovce Naděžda Doksanská Vážená redakce, zdravím vás všechny a omlouvám se, že svůj blahopřejný dopis posílám tak pozdě! Dlouho jsem totiž váhala, mám-li se vůbec ozvat a přidat se ke všem ostatním, tak četným gratulantům. A co mě nakonec přimělo k napsání tohoto „dopisu“? Pokud jsem si všimla, veškerá blahopřání až dosud otištěná v ZOŘE vyznívají pouze oslavně, bez hlubšího ponoru do historických souvislostí. A tak jsem se rozhodla trochu vybočit z této bezvýhradně oslavné linie: všem starším čtenářům připomenout, mladším pak aspoň trochu poodhalit, jakými cestami se naše ZORA v minulých zhruba šesti desetiletích ubírala. V žádném případě však netvrdím, že zde podávám ucelený a bezvýhradně objektivní historický obraz; je to můj osobní pohled dotvrzený vlastní zkušeností! Snad se ještě najde příležitost k jeho otištění. … (následuje víceméně soukromá část dopisu směřující ke kolegovi Hubáčkovi)… Přeji vám všem do další redaktorské práce hodně inspirativních podnětů a do vašeho osobního života všechno dobré! Srdečně zdraví Naděžda Doksanská Milá ZORO! Podle běžných korespondenčních zvyklostí by se slušelo, abych se ti nejdříve představila, nebo spíš možná připomněla; známe se však spolu natolik dlouho – skoro až „důvěrně“, že to pro tuto chvíli nepovažuji za nutné. Ano, náš první vzájemný „dotyk“ se odehrál už hodně dávno – v mých školních letech: byla jsi tehdy pro mne „velkou neznámou“ nebo spíš málo srozumitelnou, příliš vzdálenou mým skoro ještě dětským zájmům. Přesto jsem ale k tobě vzhlížela s obdivem, ba i s úctou. Jak šla léta, pozvolna jsem si víc a víc troufala proniknout do obsahu tvých tištěných stránek a snažila se pochopit jejich smysl, tedy „poslání“ pro čtenáře. A tu se mi mnohé texty začaly jevit jako „strojené“, neosobní, frázovité, skoro až výhružné, úplně se z nich vytrácel skutečný, „normální“ život! Pochopila jsem, že byly psány na politickou objednávku, či spíš na přímý politický nátlak mocipánů těchto ponurých padesátých let! A tak můj výběr článků, které jsem z tvé nabídky považovala pro sebe za jakžtakž přijatelné, se neustále zužoval, až jsem tě, milá ZORO, nakonec přestala číst úplně. Přednost jsem dala některým tvým tehdejším PŘÍLOHÁM, konkrétně Hudební, Pro ženy a Poučné; ty byly obsahově věrohodné a čtenářsky vkusné i zajímavé – a to nejen podle mého mínění! Kdo je připravovali? Anna Prášilová, Pavel Les, Ema Rabanová-Pollandová, Lubomír Nop a Otakar Bohata. Opravdu ráda tato jména připomínám! S příchodem šedesátých let začaly v naší zemi ponenáhlu „tát ledy“! I ty jsi, ZORO, pookřála: rozšířil se tvůj obsahový rejstřík o články odborného, společenského i zájmového zaměření, nebála ses „rozhlédnout“ dále do světa – mimo naši republiku: na tvých stránkách se pravidelně objevovaly tematicky bohaté a čtivé příspěvky, které z cizojazyčných zdrojů (esperantských či německých) mistrně překládal Rudolf Krchňák. Dokonce ses nebála občas otisknout ani ukázky poezie z pera našich ZP autorů! Bohužel i tehdy bylo však třeba přinášet povinnou „politickou úlitbu“ tzv. „stranickému (rozuměj komunistickému) dozoru nad tiskovinami“: úvodníky musely přinášet zprávy o zasedání nejvyšších státních (tedy stranických) orgánů apod. To jsme ale my čtenáři snadno mohli ignorovat... Samozřejmě jsem se tehdy i já opět stala nejen tvou čtenářkou, ale občas dokonce i přispěvatelkou. V sedmdesátých (normalizačních) letech však u nás zase citelně PŘITUHLO: Na všech pracovištích probíhaly „prověrky oddanosti komunistické straně a Sovětskému svazu“. Mnozí z těch tzv. „pomýlených“ se BOHUŽEL pokorně vraceli do „lůna své rodné strany“, ti „nepoddajní“, kteří zastávali nějakou významnější pracovní funkci, v těchto nemilosrdných čistkách však neobstáli! Tak byl postižen i tvůj dosavadní redaktor PhDr. Zdeněk Šarbach – konkrétně za svůj článek s názvem „Nezapomeneme“: v něm ostře odsoudil tzv. „vstup vojsk“ (jak se tenkrát nadneseně označoval vojenský vpád vojsk Varšavské smlouvy) do naší republiky... I když na tvých stránkách opět poněkud vzrostl počet politicky loajálně angažovaných příspěvků, celkově jsi zůstala čtenářsky přijatelná. Z nových témat dostávaly značný prostor oftalmologie, soutěže zrakově postižených ve čtení a psaní Braillovým písmem, jejich umělecká a hlavně sportovní činnost. Přibyly i další tvé přílohy... V 90. letech se nám všem, tedy i tobě, ZORO, víceméně pokojnou cestou vrátila vytoužená SVOBODA. Mnozí jsme ji přijali s vděčností a s úlevou, někteří však váhavě, s nejistotou, nebo i s obavami... Jelikož nám chyběly zkušenosti, mnohé věci se řešily překotně nebo chaoticky. I přes své počáteční rozpačité „přešlapování“ na místě sis i ty, ZORO, našla své poslání – stala ses aktivní účastnicí veškerého dění souvisejícího se životem zrakově postižených: Pozorně i angažovaně jsi začala sledovat, případně také komentovat činnost všech jejich organizačních složek, snažíš se poradit nebo pomoci zejména mladým lidem při jejich studiu nebo i nám starším při zvládání moderních elektronických pomůcek; poskytuješ informace z oblasti zdravotnictví, z historie i současného života nevidomých u nás i ve světě, nevyhýbáš se ani humoru, což je obzvlášť sympatické a povzbudivé... Slušelo by se nakonec vyslovit blahopřání k tomu tvému letošnímu jubileu; tak tedy: ZŮSTAŇ SAMA SEBOU, nepodléhej žádnému dobovému tlaku, podporuj u nevidomých jejich aktivní znalost Braillova písma, také přiměřené, obecně lidské sebevědomí, nikoli však přemrštěnou, a tedy trapnou suverenitu, podporuj jejich potřebnou „stavovskou“ vzájemnost a hlavně snahu umět si za všech okolností zachovat ROVNOU PÁTEŘ a ČISTÉ SVĚDOMÍ!!! To ti, milá ZORO, ze srdce přeje Naděžda Doksanská ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ # V Olomouci vystoupili mladí japonští umělci Se symbolickým názvem „Světlo ve tmě“ se 19. prosince 2016 konal v pořadí již druhý adventní koncert pořádaný Oblastní odbočkou Olomouc. V Mozartově sále Moravské filharmonie Olomouc se sešlo více než 100 posluchačů, aby si vyposlechli komorní díla skladatelů tří století v podání tentokráte zahraničních interpretů. Byli jimi mladí japonští hudebníci studující v současné době na Hudební akademii múzických umění v Praze – Chikako Tomita housle, Yuya Sakuma – viola a Shoko Kono - klavír. V úvodu zahrála Chikako Tomita náročnou sólovou sonátu J. S. Bacha, a od Josefa Suka houslové sólo z pohádky Radúz a Mahulena. S klavírním doprovodem zazněla Romance Antonína Dvořáka a všichni tři hudebníci pak zahráli suitu Dariuse Milhauda. V závěrečné části koncertu zaznělo v provedení všech tří japonských interpretů několik známých českých koled, které pro toto nástrojové složení upravil na koncertě přítomný Martin Fuks. Nutno podotknout, že všichni mladí umělci mají za sebou nejen několik let náročného studia na tokijských hudebních školách a na HAMU, ale také bohaté zkušenosti z vystoupení na českých i zahraničních pódiích a působení s Českou filharmonií. Častý dlouhotrvající potlesk byl odměnou za procítěné a technicky dokonale provedené skladby. Přítomní zvláště ocenili provedení skladeb českých autorů, ale příjemným překvapením byly také české koledy, které si návštěvníci společně také rádi zazpívali. Jan Příborský, předseda OO Olomouc # LIDÉ, VĚCI, UDÁLOSTI: Bojovat až do konce Jeden z nejaktivnějších čtenářů a přispěvatelů redakce, Vladimír Krajíček, nám napsal a poslal text převzatý z webu časopisu Respekt. Vzdor občasné kritice, že se zbytečně věnujeme tomu, co probíhá mainstreamovými médii, považuje redakce tento text za závažný a pro komunitu čtenářů Zory za užitečný. Ostatně – posuďte sami. Bojovat až do konce Vladimír Patera dotáhl svou jízdu tramvají až k Ústavnímu soudu. Díky němu budou možná exekuce v Česku spravedlivější. Nikdy žádný dopis s úřední hlavičkou nepřevzal a patnáct nalézacích soudů proběhlo bez jeho vědomí. Když si Vladimír Patera před pěti lety založil datovou schránku, mezi prvními zprávami v ní přistál exekuční příkaz. A pak další a další. Všechny kvůli tomu, že měl jet pražskou dopravou načerno. Nedávalo to smysl – jednačtyřicetiletý zaměstnanec Senátu prodělal mozkovou obrnu, je prakticky slepý, od dětství má průkaz ZTP/P (zvlášť těžké postižení). Tato čtyři písmena znamenají, že cestovat zadarmo může nejen on, ale i jeho případný průvodce. Exekucí se nakonec ve schránce objevilo patnáct a celková suma se vyšplhala nad dvě stě tisíc korun. A Patera s hrůzou zjistil, že podle soudních verdiktů se týkají opravdu jeho. Žádal soudy, aby vše zastavily, protože černá jízda v jeho případě přece nepřichází v úvahu. Reakce ho šokovala – když běží exekuce, nedá se už nic dělat. Měl se prý ozvat dřív, v takzvaném nalézacím řízení, které exekuci předchází. Jenže jak se mohl ozvat, když o žádném řízení neměl ani tušení? Po pětiletém martyriu se teď Patery zastal až Ústavní soud. Jeho nález může přispět k tomu, že exekuce v Česku budou příběhem s podstatně menší dávkou absurdity než dosud. Vydržme to Jak celé drama začalo, si Patera neumí dodnes vysvětlit. Pouze odhaduje, co se asi tak mohlo stát. Zhruba v době, kdy si revizor poprvé zapsal jeho údaje, ztratil při stěhování rodný list. Domnívá se proto, že ho kdosi zneužil a prokázal se jím revizorovi. Utvrzuje ho v tom i fakt, že v záznamu revizora stojí: černý pasažér tvrdil, že si zapomněl doma časovou jízdenku. Tu Patera nikdy jako držitel průkazu ZTP/P nepotřeboval. Podezírá zároveň revizory, že podváděli – data jednou chyceného pasažéra použili „v kanclu“ pro další pokuty a bezpracný výdělek (byli odměňováni podle toho, kolik lidí přistihli). Potvrdit nebo vyvrátit tohle podezření není možné, existuje totiž jen jediný zmíněný zápis jednoho revizora. Všechny ostatní dopravní podnik skartoval. Patera si nejdřív myslel, že se věci rychle vysvětlí. Ukáže průkazku a každému bude jasné, že se někde stala chyba. To se ale spletl. Jeho údajné černé cestování se mělo dít v letech 1998–2003. V té době vymáhala dluhy pražského dopravního podniku výhradně dvojice advokát Tomáš Sokol a exekutor Juraj Podkonický. Někdejší ministr vnitra a mediálně známý právník Sokol proslul nemilosrdným postojem – černý pasažér je ten poslední, na koho má být brán ohled – a vydělal na exekucích stovky milionů korun. Přesto, že se s ním dopravní podnik po čtrnácti letech v roce 2007 rozloučil, ve starých kauzách, jako je ta Paterova, vymáhá peníze dál. Také dnes již bývalý šéf exekutorské komory Juraj Podkonický je známý tvrdostí k dlužníkům (z čela exekutorů musel odejít poté, když se provalilo, že od svého známého – exekutora – koupil vilu hodně pod cenou v exekuční dražbě). Paterův advokát Miroslav Jirák nejdřív požádal Podkonického, aby exekuce kvůli jejich nesmyslnosti zastavil. Ten se dotázal zástupce dopravního podniku Sokola, co by zastavení exekucí řekl. Sokolova kancelář opáčila, že to nepřipadá v úvahu, a věc se posunula k soudu. Obvodní soud pro Prahu 5, stejně jako pražský městský soud, řekly v podstatě totéž – jakmile už exekuce jednou běží, má Patera smůlu. Podstatou případu by se mohly zabývat leda na začátku, v takzvaném nalézacím řízení, které ovšem prošvihl. Pro pochopení připomeňme, že zdejší soudy rozhodují o exekuci nadvakrát. Nejdřív, v nalézacím řízení, posuzují, zda má věřitel pravdu, když chce zaplatit dluh. V této fázi se může dlužník bránit. Kdyby Patera před nalézacím soudem ukázal ZTP/P průkaz, zřejmě by se vyhnul problémům. Jenže, jak už bylo řečeno, o tomhle soudu neměl ani tušení. Následuje exekuční řízení, které končí vydáním exekučního příkazu. V praxi je tohle řízení zcela formální – soudci se věcnou podstatou případu vůbec nezabývají. Jeden senát za druhým exekuce s tímhle zdůvodněním odmítal zastavit. Jak se šňůra neúspěchů prodlužovala, podléhal Paterův advokát Jirák čím dál větší malověrnosti. „Opakovaně jsem se pana Patery ptal, zda to raději neukončíme,“ vzpomíná. „Nechtěl jsem, aby platil spor, jehož kladný výsledek byl velice nejistý.“ Paterovi ale připadalo naprosto absurdní, že má platit za něco, čeho se nemohl dopustit. Trval na tom, že boj povede stůj co stůj až do konce. Bezesné noci Vladimír Patera je totiž na boj zvyklý. Od narození žil v ústavu, o důvodech ví jen tolik, že jeho matka krátce po porodu zemřela. Když si ho v šesti letech vzala pěstounka, byl nejen téměř slepý, ale navíc nechodil a skoro nemluvil. Pěstounská matka dokázala během několika let zanedbané dítě vypiplat, přesto na ni Patera nevzpomíná rád. „Měla ještě vlastního syna, k němu se chovala úplně jinak,“ vzpomíná. „Já si z dětství pamatuji především bití, studené sprchy a křik.“ V sedmnácti si student obchodní akademie pro děti s vadami zraku řekl, že od pěstounky, která ho nechce pustit s kamarády ven, odposlouchává mu telefony a očerňuje ho před učiteli i kamarády, uteče. „Ředitelka školy mi vyšla vstříc, pomohla zařídit internát,“ vzpomíná. „Matce jsem to řekl pár hodin předtím, než jsem se stěhoval, bál jsem se, aby mi to nějak nepřekazila.“ Útěk znamenal, že sedmnáctiletý mladík se kromě studií musel sám živit. Pro téměř slepého člověka to nebylo snadné. Chvíli dělal saniťáka v nemocnici, časem dostal na starost děti, které čekala operace. „Povídal jsem jim pohádky, připravoval je na uspání, zpříjemňoval jim náběh narkózy,“ vypráví. Jenže oči mu tady chyběly: „Když jsem zničil druhou odsávačku, uznal jsem, že tohle dělat nemohu.“ Chvíli pracoval v McDonald’s, navzdory handicapu to dotáhl na manažera jedné prodejny. Mezitím už měl školu hotovou a nastoupil do Všeobecné zdravotní pojišťovny (je ironií osudu, že tady měl na starost právě vymáhání dluhů). „Snažil jsem se vždy exekucím předejít, kontaktovat dlužníky, domlouvat splátkové kalendáře,“ říká. Pojišťovna se s ním ale po čase rozloučila, protože byl příliš pomalý. „Vyhodili mě kvůli handicapu,“ tvrdí. „Rozhodl jsem se proto, že budu dělat něco pro postižené, založil jsem firmu pro nevidomé maséry.“ Kromě toho se stal poradcem tehdejšího místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha, zaměstnancem horní komory zůstal i po Škromachově neúspěchu ve volbách. K elitnímu místu je třeba ještě dodat, že Vladimír Patera je veřejně známou osobou. Právě on a jeho dlouholetý partner František byli prvním homosexuálním párem, který si vybojoval do pěstounské péče dvě děti z ústavu. Kryštofovi, který má vážnou vadu zraku, je dnes devět, sedmiletý Martin je hluchoněmý a kvůli mentální zaostalosti bude zřejmě navždycky odkázán na pomoc druhých. Právě kvůli dalšímu osudu těchto dětí zažil Patera poté, co mu v datové schránce začaly přistávat exekuční příkazy, řadu bezesných nocí. „Sociálka k nám chodí pravidelně na kontroly,“ říká. „Kdyby tu našli všechno oblepené exekutorem, kdo ví, jak by to dopadlo. Člověk, který je v exekuci, neprojde pěstounskou prověrkou. Když jste na dně, sociálka nezná slitování a děti vám sebere.“ Tíha byla o to větší, že Patera cítil širší odpovědnost i směrem k dalším homosexuálním párům, které stojí o děti. „Byli jsme první, kterým dal stát důvěru,“ vysvětluje. „Kdyby to špatně dopadlo, na dlouhá léta bychom zavřeli dveře všem dalším.“ Patera se rozhodl, že nedopustí, aby neexistující dluh zničil život nejen jemu, ale i dalším. Možná mu v tom pomohla také pubertální zkušenost boje s pěstounskou matkou, který vyžadoval jednat promyšleně a obezřetně. Exekutor mu sice strhává zhruba deset tisíc korun měsíčně z jeho senátního platu a invalidního důchodu, dál se ale nedostane. Peníze, které mu zbývají na běžný život, si Patera nechává posílat na cizí účet – z platu se dá totiž strhávat jen určitá částka, účet ale může exekutor úplně „vybílit“ – a na adrese, kterou má v občance, nebydlí. Předešel tak tomu, aby ho běžící exekuce stáhly úplně na dno. „Přesto jsem prvního půlroku žil v křeči,“ říká. „Třásl jsem se, že mě přece jen nějak najdou, že jednou zazvoní, všechno to tady oblepí.“ To, že se ho zastal Ústavní soud, mu konečně dodalo klid. A s ním odvahu o exekucích otevřeně mluvit. Věří, že po tomhle nálezu už jeho děti v ohrožení nejsou. Pracnější a spravedlivější Stejně jako není Paterovi jasné, jak se stal „černým pasažérem“, nechápe, proč o tom až do exekucí nevěděl. V době, kdy by mu měla přijít předžalobní výzva a pak sdělení, že běží nalézací řízení, byl hlášený u svého nevlastního bratra. Sice tam reálně nebydlel, bratr mu ale poštu předával, od dopravního podniku či soudu prý však nic nepřišlo. S jistotou dnes víme jen to, že podle soudního spisu Patera nikdy žádný dopis s úřední hlavičkou nepřevzal a patnáct nalézacích soudů proběhlo bez jeho vědomí. Aby bylo spravedlnosti učiněno formálně zadost, byl mu vždy v každém řízení ustanoven opatrovník, který má v případě nejasností hájit jeho zájmy. Ústavní soud se teď zabýval jen jednou z Paterových exekucí, dalších čtrnáct na projednání ještě čeká. V tomto případě byla Paterovým opatrovníkem v nalézacím řízení justiční čekatelka Vanda Činková. Ústavní soud jí vyčetl, že byla zcela „nečinná“ – ani se nepokusila zjistit, jak se věci mají, soudu se vůbec neúčastnila. Vanda Činková je dnes soudkyní pražského vrchního soudu, své angažmá v Paterově kauze si ale nevybavuje. „Ptáte se mě na věc, která je víc než patnáct let stará. Doufám, že neočekáváte nějakou smysluplnou reakci,“ reaguje soudkyně do telefonu a slibuje, že se na starý spis podívá. O den později ale po mluvčím vzkazuje, že časový odstup je příliš velký: „Nemohla bych k tomu podat žádné další informace.“ Stejně nečinní byli zřejmě také všichni opatrovníci v dalších čtrnácti nalézacích řízeních. Každopádně nikdo nikdy nenamítl, že Patera nemohl jet načerno, když má právo jezdit zadarmo. A nikdo z nich se nepokusil Pateru kontaktovat a zjistit něco víc. Soudci jak po másle odklepli, během jednání, která trvala pár minut, že dopravní podnik je v právu a Patera má platit. A znovu jak po másle další soudci odklepli patnáct exekučních příkazů. Jakmile se Patera dozvěděl o exekucích, dal návrhy na jejich zastavení. Těmito návrhy se znovu zabýval Obvodní soud pro Prahu 5 a pražský městský soud. Ve všech případech soudci konstatovali, že exekuci zastavit nejde. „Nastala zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoli si soudy byly a musely být plně vědomy, že žádnou svoji povinnost nejen neporušil, ale ani porušit nemohl,“ nešetří ústavní soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček kritikou. Dodává, že spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, jinak se z práva stává „nástroj odcizení a absurdity“. Předsedou senátu v kauze, kterou se teď zabývali ústavní soudci, byl na městském soudu Zdeněk Stibral. „Taková byla dosud ustálená soudní doktrína,“ hájí sebe i své kolegy. „Jakmile bylo jednou uzavřeno nalézací řízení, v exekučním řízení jsme už neřešili, jestli v tom nalézacím řízení bylo rozhodnuto správně, v tomto případě, jestli ten člověk jel načerno, nebo nejel.“ Podle Stibrala to má logiku: „K čemu by nám bylo nalézací řízení, kdybychom otázku – má platit, nebo ne – znovu otevírali v exekučním řízení?“ Městský soud teď bude rozhodovat o zastavení Paterovy exekuce znovu, Ústavní soud totiž jeho usnesení „nezastavit“ zrušil. „Máme přihlédnout k vyššímu spravedlivému cítění. To je v pořádku, v tomto konkrétním případě máme jasno,“ říká Stibral. „Jenže nález Ústavního soudu zároveň bourá celou naši dosavadní doktrínu – že to, co bylo rozhodnuto v nalézacím řízení, se už v exekučním řízení nemůže zkoumat. Budeme ji muset nahradit doktrínou jinou. Kdybychom měli věcnou podstatu zkoumat vždy, bude nalézací řízení k ničemu. Kde jsou ty hranice, kdy zkoumat, vám teď nedokážu říct. Zřejmě se budeme zamýšlet nad každým případem. Bude to pracnější, ale Ústavní soud má pravdu v tom, že to může být spravedlivější.“ Dá se čekat, že soudy postupně všechny Paterovy exekuce zastaví. Pak ho ale čeká další běh na dlouhou trať. Desítky tisíc už mu exekutor strhl z platu a Patera je bude chtít zpátky stejně jako další desítky tisíc za advokáta. Zatím však není jasné, kdo by mu peníze měl dát. Dopravní podnik totiž dostane z jedné pokuty a s ní související exekuce jen zhruba 200 korun, o zbytek se podělí exekutor Podkonický (z každé exekuce má nejméně 6500 korun) a advokát Sokol (z exekuce má kolem 2000 korun). Tomáš Sokol se rozhodně vracet nic nechystá. „Pokud se někdo bezdůvodně obohatil, tak leda ten, kdo exekuci navrhl – dopravní podnik,“ říká. „Víc k tomu říct nechci, bylo by to proti mému klientovi. Každopádně za mé právní služby musí zaplatit.“ Dopravní podnik si s případem zatím neví rady. „Neumím dát stanovisko,“ říká jeho mluvčí Jiří Štábl. „Požádám naše právníky, aby se k tomu nějak postavili.“ Hana Čápová, Respekt *** # Příběh jednoho nevidomého a jedné křižovatky v Praze. I další text má ohnisko ve vztahu (nevidomý) občan vs. úřad. A že i ty největší kauzy začínají – ale také se dají zastavit – hned v úvodu malým lapsusem, lapálií, nad kterou by bylo možné mávnout rukou. Když se nedáte, nenecháte si všechno líbit nebo dokonce nerezignujete z pouhé lenosti, můžete se uchránit pozdějších mnohem větších problémů. Nebo „jen“ ubránit svůj oprávněný zájem. A to není málo, dokazuje to i prostý příběh jednoho nevidomého a jedné křižovatky v Praze. Blikající žlutá a jak dál? Jak se dále dočtete z autentických záznamů korespondence, existuje režim křižovatky nazvaný „blikající žlutá“. Pro řidiče je to signál, že křižovatka není řízena světly a že musí ještě pozorněji sledovat nejen provoz, ale i dopravní značení, a tím se řídit při průjezdu křižovatkou. Ještě před několika lety bylo dokonce i v Praze mnohem méně křižovatek, kde kromě světelné signalizace byla aktivní, případně aktivizována na „vyžádání“ pomůckou nevidomého zvuková signalizace. Ta zaručovala – a tam, kde funguje, což je v případě Prahy jednoznačně většina křižovatek řízených světly, i zaručuje – zvukovou identifikaci volných směrů pro přecházení. Úžasná vymoženost snad i na úrovni vyspělých států, kde kultura a výchova občanů ke spolužití s handicapovanými je i dále než u nás. Tím hůř, když se najednou tato vymoženost ztratí v důsledku nějaké poruchy, dočasně, ještě hůř pokud jde o zralé rozhodnutí nikoli snad jedince, ale celého rozhodovacího mechanismu města či městské části. Důkaz? Pojďme se rovnou podívat na korespondenci i našim čtenářům poměrně známé osoby nevidomé pražské scény, Václava Fanty. Tomu totiž na křižovatce na pražském Strossmayerově náměstí, pár metrů od domu, kde bydlí již desítky let a již tedy je nucen přejít i několikrát denně ve všech směrech, najednou již od sedmnácti hodin odpoledne naskočil režim blikající žluté… Nechtěl si to dát líbit, a proto začal pátrat. Začal u radnice Prahy 7, odtud ho poslali na Magistrát hl. m. Prahy a ti pak zpět na Prahu 7, až se dostal k TSK (Technická správa komunikací) Praha, vložila se i redakce Zora a výsledky posuďte sami: Václav Fanta: Nejprve jsem se pokoušel dostat informaci o důvodech nefunkčnosti signalizačního zařízení na Obvodním úřadě Prahy 7. Na Správě komunikací (TSK) jsem dostal odpověď, že je to v kompetenci Magistrátu hl. města Prahy, to mě neuspokojilo a tak jsem se spojil se starostou Prahy 7 Mgr. Janem Čižinským. Ten mě nejprve politoval jako nevidomého, ale konstatoval, že je to rozhodnutí nějaké společné komise sestávající z odborníků – zástupců Prahy 7, Magistrátu HMP a Policie ČR a zástupce TSK. Kteří se dohodli na nějakém „zkušebním“ provozu. Ale že za tento stav Praha 7 nemůže, že je to rozhodnutí magistrátu… Proto jsem volal na magistrát, kde je centrum pro řízení pražských křižovatek, a mluvil jsem s panem Nováčkem, který byl velmi vstřícný, ale že se s tou věcí nedá nic dělat, že to rozhodla již jmenovaná komise. A že celá změna je možná jedině přes TSK. No a tam jsem už napsal toto: Dobrý den, pane Muchko, dovoluji se na Vás obrátit s následující žádostí. Jmenuji se Václav Fanta, jsem nevidomý a v Praze 7 bydlím již několik desítek let. Bydlím nedaleko Strossmayerova náměstí, kde je velice frekventovaná křižovatka. Proto jsem před několika lety přivítal zvukové označení této křižovatky, jakož i jinde v Praze. Je to pro nevidomé ohromná pomoc a hlavně je zajištěn bezpečný přechod. Toto zvukové zařízení neklape celý den, ale dá se vyvolat signalizačním pomůckou nevidomého, rovněž i jinde v Praze. Před časem toto zvukové zařízení přestalo ve večerních hodinách na podnět reagovat, a tak jsem si myslel, že je to nějaká porucha, ale když „porucha“ trvala déle, začal jsem se zajímat o důvod nefunkčnosti a zjistil jsem, že nejde o poruchu, ale o rozhodnutí nějaké komise. Tato komise rozhodla, že na této křižovatce nebude v době 17-06 hod. v provozu světelné ani zvukové zařízení. Nechci polemizovat o tomto rozhodnutí, to přenechám povolanějším lidem, kteří jsou za to placeni, ale Vás žádám o změnu „nečinnosti“ zvukové signalizace na dobu 22-05 hod. Myslím si, že obzvláště v dnešní době, kdy v dopravním prostředku slyšíme každou chvíli „V zájmu zvýšení bezpečnosti městské hromadné dopravy připomínáme, že chodec na přechodu pro chodce nemá přednost před tramvají“. A tak věřím, že také nevidomý chodec má nárok na bezpečný přechod. Děkuji Vám za porozumění i za Vaši odpověď atd., MgA. Václav Fanta Odpověď přišla tato: Vážený pane Fanto, byl jsem mým vedoucím požádán o to, abych Vám odpověděl na podnět ohledně provozní doby světelného signalizačního zařízení na Strossmayerově náměstí. Zhruba v polovině letošního roku byl zkušebně na této signalizaci nastaven režim tzv. blikající žluté. Toto bylo stanoveno Odborem dopravních agend Magistrátu hl. m. Prahy mimo jiné i se souhlasem Úřadu městské části Praha 7. Později byl provoz signalizace obnoven v omezeném časovém nastavení. Současný režim je veden jako dočasný a jeho dopady mají být vyhodnoceny. Technická správa komunikací je v této záležitosti pouze správcem zařízení a nemůže tedy z vlastní vůle provést jakékoliv programové změny. Veškeré úpravy musí stanovit Odbor dopravních agend pražského Magistrátu ve spolupráci s Policií ČR. Z tohoto důvodu Váš podnět postoupíme Magistrátu a projednáme možnost změny časového nastavení podle Vámi zaslaného návrhu. O výsledku (a věřím, že bude kladný) Vás budu informovat. S přáním hezkého dne Otakar Březina, Technická práva komunikací hl. m. Prahy - odd. 7100 Dotaz Zory směřoval samozřejmě i k „vlastnímu“ odborníkovi, jímž je Ing. František Brašna z Metodického centra odstraňování bariér SONS, který podle některých informací byl rovněž účastníkem výše uvedeného jednání komise. Zde je jeho odpověď: Dobrý den, Ano je pravda, že se objevují tendence vypínat signalizace na křižovatkách v různých režimech, což je patrno již na více místech Prahy (cca již pět lokalit), převážně na klidnějších místech nebo na testovacích prostorech. Na posledním jednání bylo dohodnuto, pokud není v blízkosti nebo v dosahu jiný použitelný přechod, bude přes trvale svítící oranžovou pro auta dána možnost spustit SSZ vysílačkou VPN na dva cykly (s ohledem na technické možnosti řešení). S panem Fantou jsem mluvil. Konkrétně Strossmayerovo náměstí se znovu řeší a ověřují se s TSK technické možnosti, aby byla akustická signalizace spustitelná vysílačkou VPN alespoň na dva cykly (což by měli prověřovat právě nyní). S pozdravem, František Brašna Na závěr se vtírá pár otázek: kolik peněz ušetří – pokud vůbec – vypínání systémů řízení křižovatek (které se ostatně na režim blikající žluté přepínají později večer a na celou noc) o pár, řekněme o pět hodin dříve? - Je opravdu třeba tímto způsobem „doškolovat“ řidiče, když už jsme je za těch pár desetiletí zhýčkali světly, ale současně není v terénu dostatek policistů, aby případné prohřešky trestali na místě (což je nejúčinnější)? - Je vůbec krokem správným směrem poté, co jsme jako skupina vybojovali určitý standard – a připusťme i pohodlí – při pohybu ve stále hustší a bezohlednější dopravě od tohoto standardu upouštět pro jakési vágní zkoumání dopadů? Z mailů zúčastněných sestavil a komentáři doplnil Václav Senjuk *** # Holky, žijete?! Spíše úsměvně, přesto také příspěvek do diskuse působí povzdech čtenářům a posluchačům Naší šance dobře známého, našeho kolegy Petra Maška: Holky, žijete?! Nejsem žádný velký zmatkař, ale občas se mi stane, že přestane fungovat centrum chladnokrevného uvažování. V prosinci loňského roku mě potkala zase jedna radostná událost, kterých mi bylo dopřáno více než jiným. Po čtvrté jsem se stal otcem. Narodila se nám, tedy zejména mé přítelkyni a mě, dcerka Zdeňka. Všechno bylo v pořádku, miminko zdravé, živé a hezké po mamince. Seznámili jsme se, podali si se Zdeničkou pacičky, odevzdal jsem ji mamince a odjel domů s tím, že si určitě budeme volat. Pak jsem odjel za reportáží a nějak mi přišlo, že 12 hodin je strašně dlouhá doba beze zpráv. Byl jsem zvědav, jak se holky mají, a tak jsem začal volat. Volaný účastník však byl dočasně nedostupný. „To je ale chytrá mamina“, říkal jsem si. Spí, a tak si vypnula mobil. Nechal jsem je spát a druhý den volal zas. Výsledek stejný. Začal jsem se bát. Přece nabíječku má, mobil také, co se mohlo stát?! Nyní se dostávám k větě psané na začátku článku. Prostě klid byl v tahu a já přemýšlel o všem možném i nemožném. Konečně jsem dostal nápad zavolat do porodnice. Telefonní číslo jsem našel, vytočil, nechal se přepojit a zeptal se jen, zda jsou holky v pořádku. „Kdo jste pane? Jak se jmenujete? Proč nás vůbec voláte?“ Na nejen tyto dotazy jsem odpověděl a pak se od řádně jedovaté sestřičky dověděl, že přece určitě vím, že informace po telefonu se poskytovat nesmí. Já na to, že žádné informace nechci, jen mi stačí vědět, zda je vše v pořádku. Stačilo říci „buďte v klidu, otče“ nebo cokoli jiného. Sestřička mi však řekla: „to vám právě potvrdit nemohu“. Tím ve mně hrklo a začal jsem blbnout doopravdy. Ta dobrá žena však usoudila, že toho nemám ještě dost a dala mi poslední ránu. „Já tedy můžu skočit na pokoj a ona vám maminka zavolá a všechno vám řekne sama“. Ta cesta na pokoj jí trvala asi hodinu. Pak se mi ozvala přítelkyně Péťa, oznámila mi, že se jí splašil telefon a odpojil se od signálu, čehož si včas nevšimla. Na mé poplašené dotazy, co se stalo, mi řekla, že nic a zítra jdeme domů. Takovou ránu, s jakou mi spadl kámen ze srdce, nezpůsobí ani odstřel žuly v blízkém kamenolomu. Říkám si jen, proč ta ochotná paní nevolila jinou formulaci, proč se jenom trochu nesnažila přemýšlet o tom, co komu sděluje. Zajímalo ji jen to, aby neposkytla informace. To, že mi však pomohla téměř k infarktu, jí asi uniklo. Holky jsou doma, všechno je v naprostém pořádku a já jsem zase šťastný tatík. Jen když mi dnes volal již třetí dealer – jeden mi nabízel matrace, jeden levný plyn a do třetice pojištění, bez kterého se neobejdu – mě zarazilo, že všichni měli nejen můj telefon, ale i věděli, jak se jmenuji a kde bydlím. K čemu tedy máme stupidní zákony o ochraně osobních údajů, když nás obtěžují prodejci všeho, vidí nám až do kuchyně a nevím, odkud mají informace, které se já snažím neposkytovat. Na jednu stranu si říkám zlaté staré časy, kdy se zejména do porodnic volalo běžně a informace se vesele poskytovaly. Nestěžovali jsme si. Nemá smysl ztrpčovat život lidem, kteří dělají takto zodpovědnou práci. Stálo by možná za to naučit je občas nestrašit novopečené tatínky. Všechny zdraví, a také klid a rozvahu přeje Petr Mašek *** # Češi darovali přes milion GB mobilních dat Závěr této kapitoly by měl, a také může vyznít přece jen pozitivně… Češi darovali přes milion GB. Mobilní data zdarma získají lidé s těžkým zdravotním postižením Reklama na tuto akci – ale samozřejmě i na operátora – patřila k nejdojemnějším, a asi se příliš nepletu, když budu tvrdit, že i profesionálně nejlépe zvládnutým TV reklamám roku 2016. Výsledek se dostavil – šlo o to darovat data k dispozici primárně vozíčkářům. Nakonec se darů sešlo mnohem víc, než tato komunita dokáže absorbovat, proto padlo rozhodnutí nabídnout je i dalším handicapovaným. A co k tomu říká oficiální tisková zpráva Nadace Vodafonu? Během vánoční kampaně Vodafonu využilo příležitosti darovat data více než sto dvacet tisíc zákazníků všech operátorů. Díky jejich spontánní ochotě pomoci potřebným je v datové peněžence 1 215 090 GB, což je dostatek i pro další zájemce z řad spoluobčanů s těžkým zdravotním postižením (ZTP a ZTP/P). O data na jeden rok zdarma se na stránce www.vodafone.cz/vanoce mohou spolu s vozíčkáři přihlásit až do 15. ledna 2017. Darovaná data rozdělí Vodafone mezi 10 126 zájemců, tedy až do úplného vyprázdnění datové peněženky podle pořadí, ve kterém se budou hlásit. „Chytrý mobil a mobilní data jsou už dnes pro mnoho lidí se zrakovým postižením důležitým základem jejich života a možnosti využívat data na jeden rok zdarma jistě rádi využijí,“ říká Přemysl Filip, ředitel Nadačního fondu Českého rozhlasu, který organizuje sbírku Světluška a pokračuje: „Slouží nevidomým třeba pro fungování navigačních systémů v mobilech a používá je i řada mobilních aplikací v rámci hromadné dopravy.“ Vánoční kampaň Vodafonu chtěla podpořit umění darovat a těšit se z toho. Dárek od Vodafonu, 10 GB mobilních dat, mohli zákazníci rozbalit buď sami pro sebe, nebo ho předat dál. Každý týden využilo možnosti darovat data v průměru 20 000 zákazníků a datová sbírka tak rostla v průměru o 200 000 GB týdně. Nejvíce dat, 70 000 GB, poslali lidé v prvních 24 hodinách po spuštění kampaně. Unikátní příležitost darovat data navíc dostali vůbec poprvé v historii i zákazníci jiných operátorů. Ti do sbírky přispěli téměř 80 000 GB. O Vodafone Czech Republic Mobilní operátor Vodafone Czech Republic je od roku 2005 součástí jedné z největších telekomunikačních skupin na světě Vodafone Group. V České republice poskytuje služby více než třem milionům zákazníků. Zdroj: TZ Vodafone (kráceno redakcí) # ZORA RADÍ: Za zimní únavu může málo světla a hormon melatonin Přestože se na Vánoce většina lidí těší, adventní přípravy a nakupování dárků stresuje třetinu z nás. Ukázal to průzkum Sociologického ústavu Akademie věd ČR. V tomto období přepadá řadu lidí únava, vyčerpání a deprese. Na svědomí je má nejen zvýšený shon a časový pres doma i v práci, ale i vnější faktory. Mezi pravidelné spouštěče zimní únavy patří také nedostatek slunce a nadprodukce hormonu melatoninu. Zimní splín a únavu zažene kvalitní spánek, bylinky i činnosti, které provádíme automaticky. Tělo osvěžíte ovocnými šťávami i maralím kořenem Za únavu, ospalost, zhoršení nálady nebo stres může zpravidla nedostatek vitamínu D. Ten do žil přilévá energii a tělo ho obvykle získává ze slunečního záření, kterého však v zimním období není tolik. Pokud ho tedy organismus nemůže vstřebat ze světla, alternativním zdrojem vitamínu D mohou být například mořské ryby, mák či tvrdé sýry. Tělu je potřeba dodávat i další vitamíny, které doplňují energii a nabíjejí optimismem. Ty bychom opět měli najít v jídelníčku. Na něm by se měly objevit kromě čerstvé zeleniny a ovoce také ovocné šťávy. Příroda umí pomoci navíc i v podobě bylinek. „Mezi bylinkami z pohledu posilování imunity vyniká maralí kořen. Ten se osvědčil na deprese, podporuje mentální zdraví a působí i jako afrodisiakum. K odstranění únavy pomůže i posila jater například pomocí ostropestřce, jalovce či rozmarýnu. Vhodná je i tinktura z černého rybízu, při únavě a vyčerpání zase povzbudí bylinka eleuterokok,“ uvádí známá česká bylinkářka Jarmila Podhorná, která se zabývá výrobou přípravků z rostlin. Důkladný spánek podpoří zklidňující byliny Tlumicí účinky na organismus má v zimě i hormon melatonin. Ten vzniká a hromadí se v průběhu noci a rovněž při nedostatku světla, což se v zimě týká většiny dne. U citlivějších jedinců se pak následkem jeho nadprodukce mohou dostavit výraznější projevy, jako je zhoršení psychického stavu, vyšší nutnost spánku, nechutenství a snížení pracovní výkonnosti. Na druhou stranu je tento hormon základem kvalitního spánku, který tělo potřebuje, aby získalo více sil a bojovalo s celodenní únavou. V tomto případě je prospěšný častý pohyb venku přes den, kdy se cíleně vystavujeme světlu ve vyšší intenzitě, v noci pak důkladný odpočinek. Vědomě posílit lze i produkci hormonu serotoninu, který má vliv na to, jak se cítíme. Platí, že čím více se ho v těle vytvoří, tím jsme veselejší a máme více sil. I zde je základem strava založená na zdravých tucích, ovoci a zelenině, stejně jako dostatek odpočinku. „Relaxační účinek má lípa velkolistá. Ta podporuje klidné usínání a zlepšuje spánek. Pokud se kromě únavy cítíte i ve stresu a podráždění, zklidnit umí kozlík lékařský. Relaxaci a psychické povzbuzení zase podporuje bakopa.“ říká bylinkářka Jarmila Podhorná. Vliv na aktivitu těla má i jeho prokrvení S únavou lze bojovat i drobnostmi, které provádíme bezděčně. V tomto období je však dobré na ně zaměřit více pozornosti. Jednou z těchto věcí je dýchat zhluboka. Vyšší přísun kyslíku do těla totiž bystří vnímání, uvolňuje napětí a zklidňuje srdeční činnost. Důležité je i pití vody, které by v zimě mělo probíhat po větších doušcích. Odborníci totiž dokázali, že každá dvě procenta dehydratace snižují energii o 20 procent, protože v těle proudí méně okysličené krve. Nastartovat organismus pomůže i sprchování chladnější vodou, protože proud studené vody zrychlí krevní oběh a zvýší přísun kyslíku do tkání. Na podobném principu rozproudění krve funguje také aktivní pohyb. Pokud však v sobě nemáte sportovního ducha, nemusíte se hodiny týrat v tělocvičně. Stačí krátká procházka v lese, vyběhnout schody místo svezení výtahem, zajít na nákup pěšky namísto jízdy autem anebo si zatančit na oblíbenou písničku. Z bylinek pozitivně působí na prokrvení organismu pelargonie, echinacea. Na zlepšení a regeneraci cévního systému je pak vhodné gemmoterapeutikum z kaštanu, jinanu a kotvičníku. Převzato z www.nadeje-byliny.eu (redakčně kráceno) # FEJETON: Odkud se také dají odesílat maily Jsem tak trochu lajdák a někdy si nechávám práci až na poslední chvíli. Jedná-li se však o dodržení termínů odevzdání, snažím se je dodržet a v posledních hodinách před uzávěrkou mi práce od rukou přímo lítá. Takhle jsem koncem roku psal nějaké články, které jsem slíbil dodat do poslední loňské Zory. Napsal, opravil a také odeslal jsem vše, co po mě bylo žádáno. Jaké bylo tedy mé překvapení, když se v pondělí 10. prosince ozvala naše paní sekretářka Pavla a upozornila mě, že pan šéfredaktor čeká na moje články. To jsem seděl v čekárně gynekologické ambulance a čekal, zda mi pustí domů přítelkyni, která byla na předporodním vyšetření. Mail ode mě prý došel, ale jaksi bez příloh. Co teď s tím? Vytáhnout notebook a začít pracovat tam, kde jsem se necítil úplně dobře už takhle, natož s počítačem? Mé rozpaky vyřešila sestřička, která mě zavolala do prostor porodních sálů s tím, že přítelkyně bude asi hodinu na monitoru a bylo by jí tam samotné smutno. Odvedla mě tedy do diskrétní místnosti, kde přicházejí na svět mrňata, a chvíli si s námi povídala. Jen tak jsem si mezi řečí povzdechl, jak by mi bylo krásně, jen kdybych nebyl vrták a nezapomněl poslat ty články. „Ale tak se nermuťte, tatínku, a klidně pracujte“ řekla mi sestřička. Prý jsou tam zvyklí skoro na všechno. Před odchodem nás informovala, že kromě erotiky můžeme dělat cokoliv. Péťa ležela pohodlně na lehátku, monitor zaznamenával tlukot srdce Zdeničky a já jsem s pocitem neskutečna z porodního sálu nemocnice na Bulovce odesílal znovu slíbené články. Znám hodně lidí a hodně někdy i neuvěřitelných historek z porodního sálu, ale notebook si tam asi mnoho otců nenosí… Bleskově jsem tedy našel články a odeslal je. S pocitem velké úlevy jsem počítač zase rychle uklidil a do dalšího příchodu sestry už jsem vzorně stál vedle přítelkyně připraven plnit její možná přání. Na workoholiky na porodním sále jsem se raději nezeptal. Říkám si, že je občas opravdu dobré něco nevědět. Články přišly včas, mohli jste si je přečíst v zoře 1/2017. A tak když jsem líčil v redakci průběh odesílání příspěvků, dost jsme se bavili. Co bych však pro vás, milí čtenáři, neudělal. Petr Mašek