Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 16 Srpen 2014

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Nejlepší studenti konzervatoře
Vytvořili skvělou atmosféru
Raná péče na jihu Čech
Na slovíčko s Petrem Svobodníkem
Příběh tří měst
Terapie světlem
Padesát plus…4: Olga Valentová
Loutkář na celý život
Tyflomobil počtrnácté
Auta bez řidiče
Humor lékem na rozpaky
Exupéry
Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)
Diplomat šachistou
Staronoví vítězové Primátorek
Tyflosport opět dominoval
Inzerce

Padesát plus…4: Olga Valentová

Malá, ale šikovná – bylo první přízvisko, které mě napadlo, když jsem ji spatřila. Měly jsme schůzku v Jablonci nad Nisou, kde se odehrává velká část života Olgy Valentové, původem ze Strážnice.
„Nelze přeslechnout, milá Olgo, že pocházíte z jižní Moravy. Jaký vítr vás zavál na sever?“ zahájila jsem velmi neotřele náš upřímný rozhovor.
„Nechte se překvapit,“ radí mi Olga se smíchem, „určitě na to v našem rozhovoru dojdeme.“
A tak jsem přibrzdila svou netrpělivost a nechala si vyprávět velmi zajímavý příběh.

Olga se narodila ve Strážnici, kde má dodnes svůj byt po rodičích, a kam se velmi ráda a co nejčastěji vrací. Už v raném dětství u ní zjistili a posléze i operovali vrozený šedý zákal. Chodila ale určitou dobu do běžné školy. Ač se snažila, moc neprospívala, protože tehdy se na pomůcky nebo integraci nehrálo.
Dělala, co mohla, ale rodiče usoudili, že jí bude lépe ve speciální škole pro zrakově postižené v Litovli. Odjela do této internátní školy, ale byla tam tak často nemocná, že ji rodiče zas vrátili zpátky do Strážnice. Dokončila základní školu a šla do konfekčního závodu Šohaj do pásové žehlírny věšet pánské košile na ramínka a každou pěkně zapnout. Tehdy se tomu říkalo rehabilitační pokus nebo tak nějak.
Měla tam být dočasně, ale jak už to v našich zeměpisných šířkách bývá, slovo dočasně i zde znamenalo napořád. V Olžině příběhu to bylo jedenáct dlouhých let. Mezitím jí zemřeli rodiče a dostala pro zhoršený zdravotní stav plný invalidní důchod. Pak dobří známí z kyjovské základní organizace nevidomých a slabozrakých Olze doporučili, aby šla do Levoče, kde bylo tehdejší jediné rehabilitační zařízení pro zrakově postižené.

„Byl to pro mě šok,“ vzpomíná Olga. „Byla jsem celkem v pořádku, neviděla jsem jediný důvod, proč bych se měla učit chodit s bílou holí, v kuchyni s klapkami na očích připravovat kávu nebo čaj, učit se Braillovo písmo. Fakt jsem byla z toho hodně nešťastná. Ale setkala jsem se s jedním katolickým knězem (od malička jsem v katolické církvi) a ten mě do života vybavil dvěma zásadními myšlenkami. Doporučil mi, abych, když chci něčeho dosáhnout, byla zdravě drzá. Častokrát jsem na toto doporučení myslela, a vždycky se mi to vyplatilo. Druhý princip – a ten se týká mých bližních – byl: všechno, co se v té Levoči naučíš, bude jednou k dobrému těm, kteří vůbec nevidí. A tuhle pravdu si uvědomuji velmi často dodnes.“

V Levoči jste se měla stát telefonistkou. Vykonávala jste někdy tohle povolání?
Nikdy na to nedošlo. V Levoči jsem se seznámila s mým manželem, který v tu dobu rapidně rychle ztrácel zrak. Kvůli tomu od něho odešla manželka i se synem. Bohouš měl moc rád svou práci na dráze, ale přišel i o tu. Sblížili jsme se a vzali se. Odvezl si mě do svého domu v Rychnově u Jablonce, a tam spokojeně žijeme dodnes. Tady jsem si našla i svou celoživotní seberealizaci – práci pro zrakově postižené a hudbu.

Olga Valentová našla práci v jablonecké oblastní odbočce tehdejší Unie nevidomých a slabozrakých. Tady pracovala, dokud nevznikla Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Pak zde dělala několik let dobrovolnici, v současné době pracuje ve zdejší odbočce SONS v sociálních službách. Nejenže pomáhá organizovat akce pro zrakově postižené klienty, jako jsou výlety, kulturní vyžití i společenská setkání s programem. Pomáhá i jednotlivcům s jejich osobními záležitostmi, včetně doprovodů na úřady nebo k lékaři.
Olga je upřímná a vstřícná osůbka, má lidi ráda a cítí se v tom pomáhání jako rybka ve vodě. Celý život si je vědoma, že jí mnozí lidé pomáhali a pomáhají stále. Snaží se tedy, aby pomoc mohla poskytnout dál. To jí připadá správné, spravedlivé a velmi obrodné.

Jaké okruhy zájmů jsou vám teď nejblíže?
V současné době, kromě obvyklé spolupráce se sekretariátem SONS v Jablonci, jsem koordinátorkou Festivalu Dny nevidomých na Moravě, zkrátka snažím se být užitečná, kde se dá.

Olgo, vy se asi nikdy nenudíte, třebaže se zdá, že jste nikdy neměla stabilní zaměstnání. Změnilo se u vás něco před čtyřmi lety, kdy vám bylo padesát?
Já ani nevím. Říkává se – co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Já, když jsem žila doma, jsem odmalička zpívala a hrála na klavír, později jsem se pod vedením pana učitele Kolaříka naučila na varhany. Láska ke zpěvu a hudbě, hlavně k lidové, mi zůstala na celý život. Také mám ráda duchovní hudbu, a tak jsem – ještě ve Strážnici, občas hrála na varhany při katolických mších. To mě také chytlo a zůstalo mi to dodnes. V Rychnově u Jablonce působím jako varhanice. Kromě toho moc ráda zpívám. Jako malá holka jsem zpívala v dětském kostelním sboru ve Strážnici, později jsem podobný sbor založila a vedla v sousedním Radějově, kde jsem byla varhanicí 10 let. Moc ráda hraji na klávesy, jen tak pro zábavu při jakýchkoliv setkáních, kde mají rádi lidové a folkové zpívání. Dá se říci, že hudba je tak velký koníček, že skoro přerůstá v moje povolání.

Nechápu, jak tohle všechno zvládáte, když nevidíte na noty?
Ano. Noty jsem se sice naučila, ale protože na ně nevidím, většinu melodií si musím nahrát, přeposlouchat, naučit se zpaměti. Když se ohlédnu na své mládí, trochu mě zamrzí, že mi rodiče neumožnili jít do Prahy studovat konzervatoř. Určitě bych se lépe orientovala v hudební teorii a nabyla bych zkušenosti během studia, které by se mi pak v praxi náramně hodily. Možná bych nebyla tolik závislá na přátelích, kteří mi shánějí nahrávky a všemožně mě podporují. V mládí jsem na Moravě zpívala s dechovou hudbou. Chtěla jsem v tom pokračovat i tady na severu. Když jsem ale zjistila, že o tento žánr tu není takový zájem, daly jsme se do hromady tři ženské, říkáme si Rychnovské trio, a zpíváme a hrajeme spolu už 12 let. Nejraději se necháváme vidět při vernisážích nebo jiných kulturních akcích. Obě moje kolegyně jsou vidící, takže prostředí, kam nás ponejvíce zvou, je prostředí vidících lidí. Ale necháváme se zvát kamkoliv, kde nás lidé rádi poslouchají.

V poslední době jste vedoucí známého Vokál klubu SONS. Jak se vám přihodila tato pocta?
Je to asi osm let, kdy mě do klubu přivedla Iva Mojžíšková, která zde zpívala pod vedením Ondreje Čaneckého. Přihlásila jsem se a zpívání v tomto sboru se mi nesmírně líbilo. Po nějaké době Ondra ale pro zdravotní důvody nemohl klub vést. Rozhodovalo se, kdo bude vedoucí, protože je to dost velká zodpovědnost. Tak nějak to padlo na mě a Ondra slíbil, že mi bude pomáhat. Nakonec vznikl velmi dobrý tým spolupracovníků – většina jich má konzervatoř – kteří mi pomáhají, včetně přepisu not do brailla, rozpisu hlasů apod. Také se mi osvědčilo nahrávání jednotlivých hlasů a rozesílání těchto nahrávek členům, kteří se tak poslechem svůj part naučí. Moc si vážím také pomoci jabloneckého sbormistra Tomáše Pospíšila, který mi nahrává nové skladby a půjčuje noty ke kopírování. Příprava každé zkoušky klubu, zvláště když máme naplánovány nové skladby, je dost náročná. Docela se nám daří, ale i tak se těším, že brzy nastoupí nový mladý sbormistr a já si budu zpátky užívat svůj první soprán.

Jste velmi praktická žena. Staráte se vzorně o manžela, domácnost, starala jste se o manželovu matku i o spoustu lidí, které v životě potkáváte. Tyto vlohy jste si přinesla z domova?
Dokud žili moji rodiče, vedli mě sice k praktickým dovednostem, ale na druhou stranu mi mnoho věcí všemožně nadlehčovali. Nikdy jsem si neuměla představit, že bych sama cestovala po republice. Tatínek mě všude vozíval autem, a když jsem náhodou cestovala sama, musela jsem si být jistá, že na mě někdo čeká. Když zemřel můj otec, byla jsem v situaci neplavce, kterého hodili do vody. Bylo to hodně drsné. Dnes je to úplně jiné. Naučila jsem se požádat o pomoc a zcela jsem odvykla všelijakým obavám a strachu z neznámého prostředí.

Jaké používáte kompenzační pomůcky?
Mám v tašce signální hůl, kterou používám hlavně ve větší frekvenci, např. když cestuji do Prahy. Na čtení mám klips na brýle, který funguje jako lupa na jedno oko, tím čtu černotiskový text. S oblibou používám tablet, kde si mohu text zvětšit nebo ozvučit. Naučila jsem se na počítači – zhruba před patnácti lety. Dohnala mě k tomu okolnost, že jsem si splnila dávný sen a začala jsem spolupracovat s Rádiem Proglas jako externí zpravodajka. Připravuji asi dvouminutové vstupy do pořadu Pozvánky, kde informuji o kulturním dění v Libereckém kraji. Nahrávky je nutno zpracovat na počítači, sestříhat, mixovat. Párkrát jsem také něco natočila pro časopis Naše šance pod vedením Jiřího Mayera. A tak jsem se s počítačem skamarádila. Samozřejmě jsem se na něm také naučila psát a číst pomocí programu Zoomtext.

Všechno, co popisujete, vyžaduje dost značnou odvahu a sebejistotu. Co vás taková rozhodování stojí?
Snad jen tu zdravou drzost, jak již bylo řečeno. Kdysi jsem se dozvěděla, že v USA mají nevidomou hlasatelku, která čte televizní zprávy z braillských záznamů. Řekla jsem si – v rozhlase mě nebude vidět, tak proč to nezkusit? Zavolala jsem do Proglasu a nabídla možnost regionální spolupráce. Vzali mě, a tak tuhle práci dělám už několik let a moc mě to baví.

Kromě obvyklé činnosti pracovníka SONS v sociálních službách také organizujete rekondice. S jakým zaměřením?
Je nás několik, které zařizujeme program na tzv. ozdravných pobytech v lázních Kundratice. Každý účastník, včetně průvodců, by měl mít doporučení od svého lékaře, aby nemusel platit procedury. Věková kategorie účastníků většinou ta doporučení předpokládá. Základním programem jsou obvyklé lázeňské procedury se zaměřením na bolesti kloubů a zad. To ale nestačí. Snažíme se o kulturní i rekondiční programy – pořádáme vycházky, výlety a večery se zpíváním za klavírního doprovodu, nebo poslechem zvukových knih. Bývá to moc příjemné a lidé si zde nabijí baterky, aby pak snáze zvládali starosti všedních dnů.

Olgo, nevím, jestli si v těch lázních i vy osobně odpočinete. Jak doopravdy vypadá váš odpočinek a volný čas?
Snažím se, aby neděle byla tím, k čemu je určena. Vstáváme sice hodně časně, protože hraji při mši, a ta začíná v půl osmé. Pak jsme ale brzy doma a celý den máme volný. Nejraději s manželem chodíme na procházky kolem Rychnova, protože u nás, v Jizerských horách, je opravdu moc hezky. Poslední týden v červnu jezdíváme pravidelně do Strážnice, kde jsou folklorní slavnosti. Pak tam jedeme v srpnu na pouť a v září na vinobraní. Pokaždé tam pobudeme aspoň týden nebo čtrnáct dní. Máme tam přátele, já se také shledávám s příbuznými, a je nám na té Moravě moc dobře. Plánujeme, že na stará kolena bychom se tam přestěhovali. Zatím ale manžel pracuje jako masér a já se také nenudím.

Ve vaší odbočce je více starších lidí. Co jim doporučujete, aby byli šťastnější, čím je můžete povzbudit?
To je opravdu velmi individuální. Máme v nabídce spoustu volnočasových aktivit, vydáváme místní zpravodaj, ve kterém jsou všechny vyjmenované. Vždycky se snažíme, abychom kromě pravidelných setkání vyhověli i zájemcům o další společné příležitosti. S mnoha věcmi můžeme pomoci nebo zprostředkovat nějakou pomoc zvenčí. Jenže jsou lidé, kteří budou raději sedět doma a zabývat se myšlenkami na své problémy. Mohli by chodit mezi nás, třeba alespoň na tu kávu a zpívání, ale nemůžeme nikoho nutit ani manipulovat. Znám to i z rodiny – jednu naši slabozrakou příbuznou jsem párkrát mezi nás zvala, ale ona raději seděla doma a mluvila hlavně o vlastních obtížích. Takového člověka zkusíte povzbudit, ale on nechce. Já bych každému doporučila, ať hlavně chodí mezi lidi, ať zdravé nebo zrakově postižené, aby nepřicházel o základní mezilidskou komunikaci. To ostatní už se pak dostaví samo – společné zájmy, koníčky nebo třeba jen být spolu a prožívat příjemný čas.

Mezi vaše dobré počiny patří, že navštěvujete jubilanty, dokonce i ty, kteří jsou na vzdálenějších místech. Možná i to je příležitost, jak s nimi hovořit v jejich soukromí.
Ano, jistě takovou příležitost využíváme, stejně jako prezentujeme nabídky na našich členských schůzích. Ale říká se - mohu koně přivést k vodě, napít se však musí sám.

Zabývala jste se někdy myšlenkou na život v domově pro seniory?
Jistěže, už proto, že obě moje babičky se jednoho dne rozhodly opustit svůj dosavadní domov. Neměly už sílu obstarávat vše potřebné v bytě a domku, a také po zdravotní stránce se necítily úplně bezpečně, když celý den byly samy. Každá z nich se samostatně a dobrovolně odstěhovala do domova důchodců, kde byla velmi spokojená. Neměly to daleko od svých přátel a rodiny, a tak se mohli vzájemně navštěvovat. Tady v Jablonci je několik moc hezkých domovů pro seniory, chodíváme tam zpívat s mým Rychnovským triem. Senioři mají možnost se účastnit cvičení, rukodělných prací, kulturních akcí. Nikdo není nijak omezovaný a má veškerou potřebnou péči. Co bych nedoporučila, je být na velkém pokoji s několika dalšími lidmi, protože každý má v tom věku jiné nároky, jiné potřeby. Je mi smutno, když někdo řekne, že v domově seniorů se čeká na smrt. Víte, na smrt můžete klidně čekat už třeba od mládí ve svém vlastním domě, když nemáte denní kontakt s přáteli nebo s příbuznými, kteří vás mají rádi.

Máte nějaká doporučení pro lidi nad padesát?
Ono to souvisí s tím, co jsem říkala a co dělám. Tzv. podzim života můžeme prožívat v dobré náladě, s optimistickým pohledem na život. Vždycky je tu naděje, že náš život má smysl pro nás samé i pro druhé kolem nás. Nezáleží tak moc na tom, kolik nám je, nebo jak těžce jsme postižení. Měli bychom si pěstovat dobrou náladu a samozřejmě neprudit. Nevytvářet katastrofické scénáře, protože vždycky za něčím zlým bývá i dobré. A jakkoliv špatně vidím, to dobré vídám pokaždé a snažím se to ukázat i lidem kolem mne.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 98 Číslo 16 Srpen 2014
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Mgr. Taťána Králová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
Obsah:
Nejlepší studenti konzervatoře
Vytvořili skvělou atmosféru
Raná péče na jihu Čech
Na slovíčko s Petrem Svobodníkem
Příběh tří měst
Terapie světlem
Padesát plus…4: Olga Valentová
Loutkář na celý život
Tyflomobil počtrnácté
Auta bez řidiče
Humor lékem na rozpaky
Exupéry
Černobílé problémy
Diplomat šachistou
Staronoví vítězové Primátorek
Tyflosport opět dominoval
Inzerce

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.