ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 16 Srpen 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Nejlepší studenti konzervatoře Vytvořili skvělou atmosféru Raná péče na jihu Čech Na slovíčko s Petrem Svobodníkem Příběh tří měst Terapie světlem Padesát plus…4: Olga Valentová Loutkář na celý život Tyflomobil počtrnácté Auta bez řidiče Humor lékem na rozpaky Exupéry Černobílé problémy Diplomat šachistou Staronoví vítězové Primátorek Tyflosport opět dominoval Inzerce # Nejlepší studenti konzervatoře Ve čtvrtek 19. června se v Koncertním sále Jana Drtiny konal závěrečný koncert Konzervatoře Jana Deyla a střední školy pro zrakově postižené. Součástí koncertu bylo vyhlášení nejlepších studentů školního roku 2013/14. Protagonisty koncertu byli nominovaní studenti, které představila profesorka Zdena Kloubová-Puklická. Jako první přivítala na pódiu flétnistku Simonu Němcovou. S klavírním doprovodem Marie Wiesnerové přednesla Tři miniatury, jejichž autorem je Helmer-Rayner Sinisalo. Druhou účinkující byla Eva Blažková, kterou při zpěvu árie W. A. Mozarta L´ameró, saró costante z opery Il re pastore doprovodili na klavír Radomíra Šlégrová a na housle Jan Štěpán. Klavíristka Ráchel Skleničková zahrála dvě skladby Frédérica Chopina – Berceuse a Etuda a moll, op. 25. Flétnista Martin David předvedl s klavírním doprovodem Marie Wiesnerové 1. větu z cyklu Eldina Burtona Sonatina. Další nominovaná studentka Tereza Nováková rozezněla svůj zvučný soprán naplno v árii Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy opery Rusalka. Vystoupení Pěveckého sboru Konzervatoře J. Deyla předcházel improvizovaný rozhovor se sbormistrem Františkem Fialou. V podání sboru zaznělo několik lidových písní v úpravě Leoše Janáčka, Petra Ebena a Františka Fialy. Závěr koncertu patřil flétnovému kvartetu ve složení Kristýna Brhlová, Simona Němcová, Eva Blažková a Martin David, kteří zahráli vzhledem k počasí poněkud netradiční Lyžařskou symfonii od Faustina Jeanjeana. Zlatým hřebem večera bylo předání cen nejlepším studentům. Slavnostního dekorování se ujala ředitelka konzervatoře Naděžda Ostřanská. Mimořádné ocenění za vynikající umělecké výsledky obdržela Tereza Nováková. Letos poprvé udělovaná cena pro nejlepšího absolventa byla rozdělena mezi Ráchel Skleničkovou a Martina Davida. Hlavní cenu za mimořádné studijní výsledky a úspěchy v umělecké činnosti převzaly z rukou Štefana Kabátka, zástupce spolku obyvatel Prahy 1 Pro Jedničku, z. s., studentky Eva Blažková a Simona Němcová. Taťána Králová # Vytvořili skvělou atmosféru Pramínek vlasů, Dotýkat se hvězd, Rekomando blues a mnoho dalších evergreenů zaznělo na tradičním benefičním koncertu S jarem za ruku v podání legendárních členů divadla Semafor - Jiřího Suchého a jeho partnerky Jitky Molavcové. V pořadí13. ročník benefičního koncertu, který pořádá obecně prospěšná společnost Tyfloservis a Nadační fond Mathilda, se uskutečnil v pondělí 16. června ve Velkém sále Černínského paláce v Praze, a to pod záštitou paní hraběnky Mathildy Nostitzové a ministra zahraničních věcí ČR Lubomíra Zaorálka. Nezaměnitelná dvojice Jiří Suchý a Jitka Molavcová vytvořila v sále společně se svým doprovodem složeným z členů hudební skupiny divadla Semafor skvělou atmosféru. Písně z dílny Jiřího Šlitra, Jiřího Suchého, ale i Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka si od publika vysloužily velký potlesk a uznání. Benefiční koncert S jarem za ruku je také už tradičně příležitostí pro předání „zvonečku vděčnosti“. Dostávají jej lidé, kteří se výrazněji zasloužili o to, aby Tyfloservis mohl fungovat. Zvoneček s pořadovým číslem 10 převzal Jan Příborský, který se významně podílel na samotném formování Tyfloservisu a jeho služeb pro lidi s těžkým zrakovým handicapem. Několik let také vedl krajské středisko Tyfloservisu v Olomouci a působil ve správní radě. Ačkoli je třináctka často považována za nešťastné číslo, 13. ročník koncertu S jarem za ruku jistě takový nebyl, naopak naplnil mnoho hostů radostí a energií. Petra Kodlová # Raná péče na jihu Čech Táborský deník otiskl rozhovor s ředitelkou Střediska rané péče SPRP České Budějovice Janou Tušlovou o tom, jak jeho pracovnice mohou pomoci rodinám dětí se zrakovým nebo kombinovaným postižením. V čem spočívá vaše práce s postiženými dětmi? Co zahrnuje raná péče? Raná péče je terénní služba popřípadě doplněná ambulantní formou služby poskytovaná dítěti a rodičům ve věku do sedmi let, které je zdravotně postižené nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Středisko rané péče SPRP České Budějovice pracuje s rodinami dětí se zrakovým a kombinovaným postižením ihned po jejich narození či zjištění diagnózy. Jak přesně pomoc poskytujete? Poradkyně rané péče mohou navštívit maminky ještě za jejich pobytu v nemocnici a poskytnout jim oporu. Dále pak pracují přímo v domácím prostředí rodin. Provázejí je v obtížné životní situaci po narození dítěte a poskytují informace, aby si s výchovou dítěte věděly rady. Věnují se podpoře vývoje dítěte podle jeho specifických potřeb, vozí rodinám náměty na aktivity s dítětem, zapůjčují vhodné hračky a speciální pomůcky, literaturu a další materiály podle přání rodičů. Pomáhají rodinám oslovit návazné služby, další odborníky a později vyhledat vhodnou mateřskou školu či stacionář pro dítě. Kromě individuální práce v rodinách poradkyně zprostředkovávají kontakty s dalšími rodinami v obdobné situaci, pořádají jejich setkání, odborné semináře a vícedenní kurzy pro celé rodiny. Součástí služby je i psychologické a sociální poradenství. Které rodiny u vás mohou hledat pomoc a podporu? Obrátit se na nás mohou všichni rodiče, kteří mají pochybnosti o správném vývoji vidění u svých dětí v raném věku. Pokud si nejsou jisti reakcemi dítěte, nebo se jim zdá, že zrakové vnímání neodpovídá jeho věku, měli by to sdělit svému pediatrovi. Ten dítě vyšetří a případně odešle k odborníkovi. Málokdo ví, že schopnosti vidění se musí každý naučit. Dítě s postižením má vývoj vidění ztížený a potřebuje zvláštní rehabilitaci – stimulaci zraku. Zrakové schopnosti se nejlépe vyvíjejí v prvních třech letech života. Zvláště během prvního roku lze stimulací podporovat vývoj mozkových center a zpracování zrakových vjemů. Proto je vhodné začít se stimulací zraku dítěte hned po zjištění zrakového postižení a pracovnice střediska s rodinou začnou spolupracovat ihned poté, co jsou rodiči kontaktovány a rodiny nemusí čekat. Je tato pomoc finančně dostupná pro každého? Raná péče je služba preventivní, a proto je rodinám poskytována zcela zdarma. Každý rok se však potýká s nedostatkem peněz a uvítá každého dárce, který by chtěl podat pomocnou ruku. Další informace se dozvíte na http://www.ranapece.cz. Táborský deník (kráceno) # Na slovíčko s Petrem Svobodníkem Rozhovor s Petrem Svobodníkem nemohu začít jinak než gratulací k čerstvému ocenění projektu mobilní aplikace Blind Shell. Tento projekt, který vedl, vybrala porota soutěže Vodafone Nápad roku 2014 jako nejlepší podnikatelský záměr. Kde a jak se zrodila myšlenka na daný projekt? První myšlenky se objevili asi 3–4 roky nazpět. V té době jsem se setkával s nevidomými uživateli při studiu na ČVUT. Až na výjimky nikdo z nich nepoužíval dotykové telefony. Uživatelé se jich báli nebo si nedovedli představit, jakým způsobem je budou ovládat. Tak jsem vycítil příležitost vytvořit program, který jim tento přechod umožní bez větších problémů… Kolik se vás na něm podílelo? Na projektu se v průběhu vývoje podílely celkem 4 osoby. Aktuálně jsou v týmu 3 lidé: Petr Svobodník – autor a hlavní programátor. S cílovou skupinou aktivně pracuje již 4 roky. Pracoval na projektech zabývající se testováním přístupnosti technologii?. Daniel Novák – koordinátor projektu. S cílovou skupinou aktivně pracuje již 2 roky. Jan Pechan – programátor. S cílovou skupinou pracuje aktivně 6 měsíců. Michal Cerman – programátor. Již není součástí týmu. Jak jste se orientovali v problematice zrakově postižených? Velmi nám pomohli partneři projektu SONS ČR a Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro zrakově postižené Dědina. Ty jsme oslovili již na samotném počátku vývoje a díky nim se nám podařilo program dostat do požadovaného stavu. Velké poděkování patří Michalu Jelínkovi (SONS) a Martinu Procházkovi (Dědina). Jaká byla úskalí projektu? Zpočátku se řešili především technické problémy a omezení Androidu. I díky poskytnuté podpoře od Nadace Vodafone se je podařilo vyřešit. Mohli jsme nakoupit několik zařízení, na kterých se vždy testuje správná funkčnost aplikace.“ V jakém stadiu je projekt nyní? V současné době je aplikace vhodná pro každodenní používání. Máme přes 60 spokojených uživatelů, jsou mezi nimi nevidomí ale i např. senioři. Kde lze aplikaci získat? Aplikaci lze zakoupit jako součást balíčku (obsahuje telefon, aplikaci, hlas, manuál a další) v prodejně SONS (Krakovská ulice, Praha) a prodejně Ergones (Olomouc). Také je možné ji zdarma vyzkoušet přes Google Play (tržiště aplikací pro Android) a následně zakoupit. Co mobil umí? Prozatím obsahuje ty nejnutnější aplikace. Volání, Zprávy, Kontakty, Budík, Poznámky, Diktafon, Čtečka knih, Rozpoznávání barev, Nastavení, Informace o stavu, Oblíbené a Zmeškané události. V rámci dalšího vývoje chceme přinést uživatelům spoustu dalších funkcí jako kalendář, hudební přehrávač a v neposlední řadě také internetové funkce. Jaké máte uživatelské ohlasy? Máme velmi pozitivní zpětné ohlasy. Uživatelé jsou často skeptičtí ohledně jednoduchosti ovládání, ale po vyzkoušení jsou velmi příjemně překvapeni. Dostáváme také ohlasy na další funkce, které by si uživatelé přáli. Veškeré náměty evidujeme, budeme se snažit je integrovat do aplikace. Co dál? Aplikace je již dostupná kromě češtiny také v angličtině, němčině a španělštině. Chystáme se na zahraniční trhy. Chtěli bychom se rozšířit do Velké Británie, Španělska, Německa a dalších zemí. Podstatnou část času věnujeme do rozšiřování funkcí programu. Rozmlouval Jiří Reichel # Příběh tří měst Rok 2012 byl vyhlášen Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity s důrazem na zaměstnanost, zapojení do společnosti a nezávislost u starších osob. Je všeobecně známo, že v celé Evropě dramaticky roste počet obyvatel ve věku nad 65 let. Málo si ale uvědomujeme, že také výrazně přibývá osob, které v důsledku stárnutí trpí poruchou či ztrátou zraku. Mezi 60. a 69. rokem věku se vážná porucha zraku objeví u 3,27 % osob. Mezi 80. a 89. rokem je to až 15%. Z toho vyplývá, že máme v celé Evropě co do činění s významnou skupinou starších osob, které trpí vážnou poruchou zraku. Vážnou poruchu či ztrátu zraku často doprovází snížená schopnost orientace a strach vydat se z domu bez průvodce. Následkem je pak sociální izolace a zhoršující se tělesné i duševní zdraví, což tyto osoby uvrhuje do sestupné spirály závislosti na okolí. Evropská platforma starších lidí (dále EPSL) je aktivně zapojena do Evropského inovačního partnerství v oblasti aktivního a zdravého stárnutí (EIP AHA), a zejména do skupiny zaměřené na inovace v oblasti budov, měst a prostředí přátelských k seniorům. EPSL se v tomto projektu spojila s Evropskou unií nevidomých a s Evropskou federací vodicích psů, aby společně posoudily směrnice Světové zdravotnické organizace z hlediska toho, jak vyhovují potřebám starších osob s vážnou poruchou zraku. Partnerské organizace sestavily co nejrozmanitější skupinu z hlediska věku, stupně zrakového postižení, pohlaví a rovněž se snažily zahrnout majitele vodicích psů. Setkání cílových skupin trvalo zhruba dvě hodiny. Následující tři města byla vybrána tak, aby poskytla co nejširší vzorek: Tullamore je na úrovni malého krajského města ve středu Irska s rozvinutým komunitním životem. Má přibližně 15 000 obyvatel, z nichž je 95 % irského původu. Coby město trhů přitahuje Tullamore obchodníky a návštěvníky ze širokého okolí. Tullamore má vlakové a autobusové spojení s nejrůznějšími městy po celém Irsku, ale v samotném městě je jen málo veřejné dopravy. V osmdesátých letech z města zmizela většina průmyslu, avšak se současnou výstavbou průmyslového parku se průmysl do města částečně opět navrací. Salzburg je středně velké město v Rakousku s populací okolo 146 000 obyvatel. Počet obyvatel zvyšuje velké množství turistů, kteří město navštěvují kvůli jeho historickým památkám, hudebnímu odkazu spojenému zejména s Mozartem, blízkosti Alp a vyhlášeným vánočním trhům. Ve městě je mezinárodní letecká a vlaková doprava a místní dopravu zajišťují autobusy a tramvaje. Marseille je velká rozrůstající se metropole s asi 850 000 obyvateli na jižním pobřeží Francie. Marseille je co do velikosti po Paříži druhým největším městem ve Francii a žije zde mnoho přistěhovalců ze severní Afriky a Muslimů. Ve městě existuje letecká, vlaková, autobusová, tramvajová i lodní doprava a rovněž zde jezdí metro. Výběr účastníků zajišťovaly v jednotlivých městech místní slepecké organizace. Měly shromáždit skupinu 6–12 účastníků ve věku 60 let a více tak, aby bylo dosaženo věkového průměru 75 let. Bylo žádoucí, aby většinu účastníků tvořily osoby, které získaly zrakovou vadu v nedávné době. Také bylo důležité sestavit co nejrozmanitější skupinu z hlediska věku, stupně zrakového postižení, pohlaví a rovněž byla snaha zahrnout majitele vodicích psů, pokud to bylo možné. Většina účastníků byla vybrána z osob, které pravidelně navštěvují aktivity pořádané slepeckými organizacemi. To mělo za následek, že byli zahrnuti aktivní lidé zvyklí chodit ven a účastnit se různých aktivit, a byli vyloučeni nejstarší senioři, lidé, kterým jejich zdravotní stav neumožňuje opouštět domov, ti, pro něž je vycházení z domova příliš stresující a ti, kdo nemají kontakt s vnějším světem v důsledku nedostatečné či příliš drahé asistence nebo dopravy. Tím byl dán i konečný věkový průměr účastníků 70,4 namísto zamýšlených 75 let. Všichni účastníci věděli o výhodách, které skýtá vodicí pes, avšak ve skupině 25 účastníků byl pouze jeden majitel vodicího psa, což ovšem odpovídá poměrnému zastoupení majitelů vodicích psů v celkové populaci zrakově postižených občanů. Průzkum zahrnoval čtyři tematické oblasti: • Venkovní prostranství a budovy • Doprava • Bydlení • Komunikace a informace Nejprve byli účastníci dotázáni, jakým bariérám musí na cestě za svými zájmy a do své komunity čelit. Mezi nejčastějšími překážkami na venkovních prostranstvích uvedli respondenti např.: Nepředvídatelné faktory jako např. cyklisté na chodnících, špatné a neopravené chodníky; sdílený prostor s cyklisty a automobily, který vede k nebezpečí kolize; problém, pokud se na trase něco bez upozornění změní (např. staveniště); popelnice, sloupy, květináče a reklamní tabule; nevhodné schody a obrubníky. Při používání veřejné dopravy nejvíc vadí: označení autobusů, které by mělo být větší a umístěné hned vedle dveří; nepřístupné obrazovky s informacemi o odjezdech a příjezdech na nádražích; nedostatečná vlaková hlášení; dražší nákup lístku na přepážce, kde lze počítat s pomocí, než v automatu. Při každodenních činnostech byla uvedena zejména tato úskalí: v obchodech není možné si samostatně přečíst popisky a cenovky, problémy při používání telefonu; nutnost auta a nedostatek vhodné veřejné dopravy, pokud člověk žije na venkově; výdaje za taxi; finanční škrty v oblasti služeb. Podle účastníků výzkumu by ke zlepšení situace mohla přispět nato opatření: • Ochotný personál, lidé, kteří pomohou • Pravidelná osvěta a školení v oblasti potřeb zrakově postižených seniorů • Seznamování dětí s touto problematikou • Dobře čitelné a rovněž akustické informace v autobusech • Akustické hlášení ve výtazích • Mít možnost zakoupení lístku ve vlaku přímo u průvodčího bez přirážky • Vizuální a hmatové označení a odlišný povrch sloužící k označení schodů na nádražích a dalších sdílených prostranstvích • Akustické a dobře viditelné semafory na křižovatkách Dále byli účastníci dotázáni, co je motivuje chodit ven nebo co by je motivovalo, kdyby měli z hlediska přístupnosti lepší podmínky. V odpovědích nejčastěji zaznělo: • Potřeba vyjít z domu a dostat se mezi lidi • Potřeba jít ven, aby se člověk nezbláznil • Potřeba návštěvy restaurace • Chuť chodit i nadále ven, protože je to pro mě důležité • Potřeba se hýbat, návštěva knihovny, účast na lekcích ve svazu nevidomých • Potřeba cvičení a pohybu na zdravém vzduchu Z následující diskuse ještě vyplynuly např. tyto podněty a přání: Venkovní prostranství a budovy Pro seniory se zrakovým postižením navrhli respondenti zejména tato opatření: • Dlažba s hmatovými prvky, které by upozorňovaly na překážky a zároveň sloužily jako vodicí linie • Oddělení nájezdových ramp od schodišť pro zajištění základní bezpečnosti • Důrazná opatření zabraňující autům parkovat na chodnících • Odstranění veškerých pouličních překážek zejména tam, kde je chodník úzký • Dobře čitelné názvy ulic Doprava Navrhované doplňky týkající se seniorů se zrakovým postižením: • Osvěta a školení pro řidiče • Dostupnost služeb až do domu • Přístupné informace týkající se jízdních řádů, destinací a polohy • Možnost slevy pro vidící doprovod • Identifikace a rozpoznání symbolů zrakově postiženého • Seznam parkovacích míst vyhrazených zdravotně postiženým osobám by měl být zveřejněn na webových stránkách k tomu určených Zapojení do společnosti • Přístup k pořadům pro nevidomé národních rozhlasových stanic, které mohou propagovat různé aktivity • Dostupný zvukový popis v kinech a při kulturních akcích • Dostupné příležitosti k integraci i k navštěvování odborných skupin • Přístup k místním informačním bulletinům v přístupných formátech Komunikace a informace • Vynechání matoucí a rušivé podkresové hudby u pořadů a oznámení • Lidé, kteří se ptají, a ne se pouze dohadují, jaká pomoc je potřeba • Přimět lidi, aby se při komunikaci nejdříve představili • Přístup k informačním technologiím a přístupné webové stránky Účastníci ze všech tří měst byli vděční, že se mohli zapojit do výzkumu, že byli vyslyšeni a že jejich podněty mohou přispět ke změnám v jejich komunitě a mimo ni. Měli zájem vyměňovat si zkušenosti s účastníky z ostatních zemí. Všichni účastníci připustili, že se během jejich života situace v oblasti služeb a přístupnosti pro nevidomé v mnohém zlepšila, ale že se tyto změny dějí velice pozvolna. Použitá metoda shromažďování účastníků nedopatřením diskriminovala osoby, jimž jejich zdravotní stav neumožňuje opouštět domov. Budoucí studie by je měly zahrnout prostřednictvím terénních návštěv. Neustále se navracelo téma konzistentnosti. Nevidomí ocení zlepšení např. v podobě snížených obrubníků, ale aby měly změny skutečný efekt, musí se provádět důsledně všude. Nevidomí, kteří cestují do zahraničí, by uvítali, kdyby se změny prováděly ve všech zemích shodně. Když nepočítáme internet, prostřednictvím něhož si účastníci zjišťují např. informace o jízdních řádech, mají ostatní technologie, jako např. GPS-navigace či interaktivní semafory na křižovatkách, pro účastníky jen malý přínos. Starší lidé mohou z nových technologií profitovat stejně dobře jako mladí, ale je potřeba, aby je s nimi někdo seznámil a naučil, zatímco mladší lidé se s těmito technologiemi zjevně učí sami od svých vrstevníků. Mnoho účastníků se mohlo dostavit jen díky tomu, že pro ně místní slepecké organizace zajistily doprovod popř. i asistenci. Účastníci pravidelně navštěvovali nejrůznější aktivity a vyslovili se, že preferují akce pořádané speciálně pro nevidomé a slabozraké s možností dobře proškoleného vidícího asistenta než běžné mainstreamové akce. Účastníkům bylo známo, že vodicí pes může přispět k zlepšení prostorové orientace a ke zmírnění sociální izolace. Z důvodů vysokých nákladů na výcvik a péči si ho však mnoho účastníků nemůže pořídit. red. (podklady přeložil Zdeněk Rybák) # Terapie světlem Libé pocity ze sluníčka známe všichni: člověk se jako kočka rád vyhřívá v zářivých paprscích. Jenže i na jaře a v létě bývá mnoho pošmourných dnů, kdy se na obloze hřejivý kotouč vůbec neobjeví. Od rána do večera se nad krajinou klene pošmourná obloha a mlžiny. Nedostatek světla přitom může vyvolat deprese. Například severské státy s kratší dobou slunečního svitu během dne pravidelně uvádějí vyšší počet sebevražd a také časté pití tvrdého alkoholu. I proto se v poslední době začíná mluvit o pozapomenuté medicínské dovednosti – terapii světlem. Tato netradiční metoda může pomáhat nejen v boji s depresí, ale i stimulovat imunitu či léčit rány. Pro zrakově postižené je důležité, že pro účely léčby světlem není ani tak podstatné oko, jakožto obecně známý senzor světelného elektromagnetického záření, ale citlivost jiných tělních struktur. Z článku Tomáše Sychry o terapii světlem vybíráme: Užití barevného světla k léčbě není nějaká převratná novinka. Použití této metody spadá do daleké historie. Jako zdroje světla se původně používala filtrace denního slunečního světla pomocí závěsů či různých barevných filtrů. Ze zápisků ošetřujícího lékaře Ludvíka XIV. víme, že spalničky malému Ludvíkovi léčili tak, že jej dali do místnosti, kde bylo vše potaženo červeným suknem, ležel v červeném povlečení a přes okna byly červené závěsy. Také vitráže kostelních oken mají určité zákonitosti a v zápiscích Leonarda da Vinci v galerii Ambrosiana v Miláně si můžeme přečíst, jak pracoval s barvami podle toho, jaké psychické vlastnosti chtěl navodit v prostoru, který příslušná okna osvětlovala. Rozhodující pro barevné vnímání světla jsou tři bílkovinné řetězce, tři aminokyseliny, kterými je tyrosin, tryptofan a fenylalanin. Shodou okolností se tyto aminokyseliny nenalézají v organizmu všude, ale jsou přítomny nejvíce v očích, v kůži a v nehtech. Proto také světelná terapie není účinná na oblast kostí a svalů, ale provádí se přes kůži. Tyrosin, tryptofan a fenylalanin jsou také pravděpodobně zodpovědné za to, že někteří nevidomí lidé, ačkoliv prokazatelně mají nefunkční oční nervy, jsou schopni rozeznávat den a noc, a nebo někteří jedinci dotykem prstů rozeznávají barvy. Každá ze zmíněných aminokyselin je citlivá na jinou vlnovou délku. Ač jsou fotocitlivé aminokyseliny obsaženy víceméně pouze na povrchu těla (v kůži), díky jejich celostnímu vlivu můžeme pomocí jejich stimulace ovlivňovat v organizmu různé procesy. Jejich specialitou je to, že dokáží světelnou energii určité vlnové délky vstřebat do své buněčné struktury a na jiné vlnové délce (jako jinou barvu) ji pak i následně vyzářit. Této jejich vlastnosti se využívá v histologii. Stimulace tyrosinu, který je citlivý ve viditelné části spektra na vlnové délky od 620 do 720 nm (odstíny červené barvy) má vliv na procesy hojení a urychluje granulaci v ráně, staví krvácení, stimuluje obranné mechanizmy, působí protivirově a antibakteriálně. Pokud je paprsek světla navíc rytmicky přerušovaný, tak v případě, že frekvence přerušování je do 10 Hz (hertzů, deseti kmitů za sekundu), světlo působí stimulačně a zvyšuje svalové napětí. Frekvence nad 10 Hz naopak tlumí a snižují svalové napětí. Této vlastnosti se dá využít například při různých svalových namoženích, úrazech a poruchách svalové rovnováhy. Zelená barva s vlnovými délkami kolem 520 nm stimuluje fenylalanin. Tato barva snižuje svalové napětí a vyvolává krvácení. Toho se dá také léčebně využít a to k čištění různých kožních infekcí a hnisavých vředů a uvolnění svalového napětí po sportovním výkonu. Modrá barva (470 nm) má podobný vliv jako barva červená, ale navíc má tlumivý vliv na plísně. Dá se tedy použít vedle již zmíněných vlastností červené barvy jako povrchové antimykotikum. To znamená, že ničí některé plísně a hniloby. Žlutá barva ovlivňuje melanin a používá se jako univerzální barva ke stimulaci akupunkturních bodů, podobně jako barva červená. red. # Padesát plus…4: Olga Valentová Malá, ale šikovná – bylo první přízvisko, které mě napadlo, když jsem ji spatřila. Měly jsme schůzku v Jablonci nad Nisou, kde se odehrává velká část života Olgy Valentové, původem ze Strážnice. „Nelze přeslechnout, milá Olgo, že pocházíte z jižní Moravy. Jaký vítr vás zavál na sever?“ zahájila jsem velmi neotřele náš upřímný rozhovor. „Nechte se překvapit,“ radí mi Olga se smíchem, „určitě na to v našem rozhovoru dojdeme.“ A tak jsem přibrzdila svou netrpělivost a nechala si vyprávět velmi zajímavý příběh. Olga se narodila ve Strážnici, kde má dodnes svůj byt po rodičích, a kam se velmi ráda a co nejčastěji vrací. Už v raném dětství u ní zjistili a posléze i operovali vrozený šedý zákal. Chodila ale určitou dobu do běžné školy. Ač se snažila, moc neprospívala, protože tehdy se na pomůcky nebo integraci nehrálo. Dělala, co mohla, ale rodiče usoudili, že jí bude lépe ve speciální škole pro zrakově postižené v Litovli. Odjela do této internátní školy, ale byla tam tak často nemocná, že ji rodiče zas vrátili zpátky do Strážnice. Dokončila základní školu a šla do konfekčního závodu Šohaj do pásové žehlírny věšet pánské košile na ramínka a každou pěkně zapnout. Tehdy se tomu říkalo rehabilitační pokus nebo tak nějak. Měla tam být dočasně, ale jak už to v našich zeměpisných šířkách bývá, slovo dočasně i zde znamenalo napořád. V Olžině příběhu to bylo jedenáct dlouhých let. Mezitím jí zemřeli rodiče a dostala pro zhoršený zdravotní stav plný invalidní důchod. Pak dobří známí z kyjovské základní organizace nevidomých a slabozrakých Olze doporučili, aby šla do Levoče, kde bylo tehdejší jediné rehabilitační zařízení pro zrakově postižené. „Byl to pro mě šok,“ vzpomíná Olga. „Byla jsem celkem v pořádku, neviděla jsem jediný důvod, proč bych se měla učit chodit s bílou holí, v kuchyni s klapkami na očích připravovat kávu nebo čaj, učit se Braillovo písmo. Fakt jsem byla z toho hodně nešťastná. Ale setkala jsem se s jedním katolickým knězem (od malička jsem v katolické církvi) a ten mě do života vybavil dvěma zásadními myšlenkami. Doporučil mi, abych, když chci něčeho dosáhnout, byla zdravě drzá. Častokrát jsem na toto doporučení myslela, a vždycky se mi to vyplatilo. Druhý princip – a ten se týká mých bližních – byl: všechno, co se v té Levoči naučíš, bude jednou k dobrému těm, kteří vůbec nevidí. A tuhle pravdu si uvědomuji velmi často dodnes.“ V Levoči jste se měla stát telefonistkou. Vykonávala jste někdy tohle povolání? Nikdy na to nedošlo. V Levoči jsem se seznámila s mým manželem, který v tu dobu rapidně rychle ztrácel zrak. Kvůli tomu od něho odešla manželka i se synem. Bohouš měl moc rád svou práci na dráze, ale přišel i o tu. Sblížili jsme se a vzali se. Odvezl si mě do svého domu v Rychnově u Jablonce, a tam spokojeně žijeme dodnes. Tady jsem si našla i svou celoživotní seberealizaci – práci pro zrakově postižené a hudbu. Olga Valentová našla práci v jablonecké oblastní odbočce tehdejší Unie nevidomých a slabozrakých. Tady pracovala, dokud nevznikla Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Pak zde dělala několik let dobrovolnici, v současné době pracuje ve zdejší odbočce SONS v sociálních službách. Nejenže pomáhá organizovat akce pro zrakově postižené klienty, jako jsou výlety, kulturní vyžití i společenská setkání s programem. Pomáhá i jednotlivcům s jejich osobními záležitostmi, včetně doprovodů na úřady nebo k lékaři. Olga je upřímná a vstřícná osůbka, má lidi ráda a cítí se v tom pomáhání jako rybka ve vodě. Celý život si je vědoma, že jí mnozí lidé pomáhali a pomáhají stále. Snaží se tedy, aby pomoc mohla poskytnout dál. To jí připadá správné, spravedlivé a velmi obrodné. Jaké okruhy zájmů jsou vám teď nejblíže? V současné době, kromě obvyklé spolupráce se sekretariátem SONS v Jablonci, jsem koordinátorkou Festivalu Dny nevidomých na Moravě, zkrátka snažím se být užitečná, kde se dá. Olgo, vy se asi nikdy nenudíte, třebaže se zdá, že jste nikdy neměla stabilní zaměstnání. Změnilo se u vás něco před čtyřmi lety, kdy vám bylo padesát? Já ani nevím. Říkává se – co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Já, když jsem žila doma, jsem odmalička zpívala a hrála na klavír, později jsem se pod vedením pana učitele Kolaříka naučila na varhany. Láska ke zpěvu a hudbě, hlavně k lidové, mi zůstala na celý život. Také mám ráda duchovní hudbu, a tak jsem – ještě ve Strážnici, občas hrála na varhany při katolických mších. To mě také chytlo a zůstalo mi to dodnes. V Rychnově u Jablonce působím jako varhanice. Kromě toho moc ráda zpívám. Jako malá holka jsem zpívala v dětském kostelním sboru ve Strážnici, později jsem podobný sbor založila a vedla v sousedním Radějově, kde jsem byla varhanicí 10 let. Moc ráda hraji na klávesy, jen tak pro zábavu při jakýchkoliv setkáních, kde mají rádi lidové a folkové zpívání. Dá se říci, že hudba je tak velký koníček, že skoro přerůstá v moje povolání. Nechápu, jak tohle všechno zvládáte, když nevidíte na noty? Ano. Noty jsem se sice naučila, ale protože na ně nevidím, většinu melodií si musím nahrát, přeposlouchat, naučit se zpaměti. Když se ohlédnu na své mládí, trochu mě zamrzí, že mi rodiče neumožnili jít do Prahy studovat konzervatoř. Určitě bych se lépe orientovala v hudební teorii a nabyla bych zkušenosti během studia, které by se mi pak v praxi náramně hodily. Možná bych nebyla tolik závislá na přátelích, kteří mi shánějí nahrávky a všemožně mě podporují. V mládí jsem na Moravě zpívala s dechovou hudbou. Chtěla jsem v tom pokračovat i tady na severu. Když jsem ale zjistila, že o tento žánr tu není takový zájem, daly jsme se do hromady tři ženské, říkáme si Rychnovské trio, a zpíváme a hrajeme spolu už 12 let. Nejraději se necháváme vidět při vernisážích nebo jiných kulturních akcích. Obě moje kolegyně jsou vidící, takže prostředí, kam nás ponejvíce zvou, je prostředí vidících lidí. Ale necháváme se zvát kamkoliv, kde nás lidé rádi poslouchají. V poslední době jste vedoucí známého Vokál klubu SONS. Jak se vám přihodila tato pocta? Je to asi osm let, kdy mě do klubu přivedla Iva Mojžíšková, která zde zpívala pod vedením Ondreje Čaneckého. Přihlásila jsem se a zpívání v tomto sboru se mi nesmírně líbilo. Po nějaké době Ondra ale pro zdravotní důvody nemohl klub vést. Rozhodovalo se, kdo bude vedoucí, protože je to dost velká zodpovědnost. Tak nějak to padlo na mě a Ondra slíbil, že mi bude pomáhat. Nakonec vznikl velmi dobrý tým spolupracovníků – většina jich má konzervatoř – kteří mi pomáhají, včetně přepisu not do brailla, rozpisu hlasů apod. Také se mi osvědčilo nahrávání jednotlivých hlasů a rozesílání těchto nahrávek členům, kteří se tak poslechem svůj part naučí. Moc si vážím také pomoci jabloneckého sbormistra Tomáše Pospíšila, který mi nahrává nové skladby a půjčuje noty ke kopírování. Příprava každé zkoušky klubu, zvláště když máme naplánovány nové skladby, je dost náročná. Docela se nám daří, ale i tak se těším, že brzy nastoupí nový mladý sbormistr a já si budu zpátky užívat svůj první soprán. Jste velmi praktická žena. Staráte se vzorně o manžela, domácnost, starala jste se o manželovu matku i o spoustu lidí, které v životě potkáváte. Tyto vlohy jste si přinesla z domova? Dokud žili moji rodiče, vedli mě sice k praktickým dovednostem, ale na druhou stranu mi mnoho věcí všemožně nadlehčovali. Nikdy jsem si neuměla představit, že bych sama cestovala po republice. Tatínek mě všude vozíval autem, a když jsem náhodou cestovala sama, musela jsem si být jistá, že na mě někdo čeká. Když zemřel můj otec, byla jsem v situaci neplavce, kterého hodili do vody. Bylo to hodně drsné. Dnes je to úplně jiné. Naučila jsem se požádat o pomoc a zcela jsem odvykla všelijakým obavám a strachu z neznámého prostředí. Jaké používáte kompenzační pomůcky? Mám v tašce signální hůl, kterou používám hlavně ve větší frekvenci, např. když cestuji do Prahy. Na čtení mám klips na brýle, který funguje jako lupa na jedno oko, tím čtu černotiskový text. S oblibou používám tablet, kde si mohu text zvětšit nebo ozvučit. Naučila jsem se na počítači – zhruba před patnácti lety. Dohnala mě k tomu okolnost, že jsem si splnila dávný sen a začala jsem spolupracovat s Rádiem Proglas jako externí zpravodajka. Připravuji asi dvouminutové vstupy do pořadu Pozvánky, kde informuji o kulturním dění v Libereckém kraji. Nahrávky je nutno zpracovat na počítači, sestříhat, mixovat. Párkrát jsem také něco natočila pro časopis Naše šance pod vedením Jiřího Mayera. A tak jsem se s počítačem skamarádila. Samozřejmě jsem se na něm také naučila psát a číst pomocí programu Zoomtext. Všechno, co popisujete, vyžaduje dost značnou odvahu a sebejistotu. Co vás taková rozhodování stojí? Snad jen tu zdravou drzost, jak již bylo řečeno. Kdysi jsem se dozvěděla, že v USA mají nevidomou hlasatelku, která čte televizní zprávy z braillských záznamů. Řekla jsem si – v rozhlase mě nebude vidět, tak proč to nezkusit? Zavolala jsem do Proglasu a nabídla možnost regionální spolupráce. Vzali mě, a tak tuhle práci dělám už několik let a moc mě to baví. Kromě obvyklé činnosti pracovníka SONS v sociálních službách také organizujete rekondice. S jakým zaměřením? Je nás několik, které zařizujeme program na tzv. ozdravných pobytech v lázních Kundratice. Každý účastník, včetně průvodců, by měl mít doporučení od svého lékaře, aby nemusel platit procedury. Věková kategorie účastníků většinou ta doporučení předpokládá. Základním programem jsou obvyklé lázeňské procedury se zaměřením na bolesti kloubů a zad. To ale nestačí. Snažíme se o kulturní i rekondiční programy – pořádáme vycházky, výlety a večery se zpíváním za klavírního doprovodu, nebo poslechem zvukových knih. Bývá to moc příjemné a lidé si zde nabijí baterky, aby pak snáze zvládali starosti všedních dnů. Olgo, nevím, jestli si v těch lázních i vy osobně odpočinete. Jak doopravdy vypadá váš odpočinek a volný čas? Snažím se, aby neděle byla tím, k čemu je určena. Vstáváme sice hodně časně, protože hraji při mši, a ta začíná v půl osmé. Pak jsme ale brzy doma a celý den máme volný. Nejraději s manželem chodíme na procházky kolem Rychnova, protože u nás, v Jizerských horách, je opravdu moc hezky. Poslední týden v červnu jezdíváme pravidelně do Strážnice, kde jsou folklorní slavnosti. Pak tam jedeme v srpnu na pouť a v září na vinobraní. Pokaždé tam pobudeme aspoň týden nebo čtrnáct dní. Máme tam přátele, já se také shledávám s příbuznými, a je nám na té Moravě moc dobře. Plánujeme, že na stará kolena bychom se tam přestěhovali. Zatím ale manžel pracuje jako masér a já se také nenudím. Ve vaší odbočce je více starších lidí. Co jim doporučujete, aby byli šťastnější, čím je můžete povzbudit? To je opravdu velmi individuální. Máme v nabídce spoustu volnočasových aktivit, vydáváme místní zpravodaj, ve kterém jsou všechny vyjmenované. Vždycky se snažíme, abychom kromě pravidelných setkání vyhověli i zájemcům o další společné příležitosti. S mnoha věcmi můžeme pomoci nebo zprostředkovat nějakou pomoc zvenčí. Jenže jsou lidé, kteří budou raději sedět doma a zabývat se myšlenkami na své problémy. Mohli by chodit mezi nás, třeba alespoň na tu kávu a zpívání, ale nemůžeme nikoho nutit ani manipulovat. Znám to i z rodiny – jednu naši slabozrakou příbuznou jsem párkrát mezi nás zvala, ale ona raději seděla doma a mluvila hlavně o vlastních obtížích. Takového člověka zkusíte povzbudit, ale on nechce. Já bych každému doporučila, ať hlavně chodí mezi lidi, ať zdravé nebo zrakově postižené, aby nepřicházel o základní mezilidskou komunikaci. To ostatní už se pak dostaví samo – společné zájmy, koníčky nebo třeba jen být spolu a prožívat příjemný čas. Mezi vaše dobré počiny patří, že navštěvujete jubilanty, dokonce i ty, kteří jsou na vzdálenějších místech. Možná i to je příležitost, jak s nimi hovořit v jejich soukromí. Ano, jistě takovou příležitost využíváme, stejně jako prezentujeme nabídky na našich členských schůzích. Ale říká se - mohu koně přivést k vodě, napít se však musí sám. Zabývala jste se někdy myšlenkou na život v domově pro seniory? Jistěže, už proto, že obě moje babičky se jednoho dne rozhodly opustit svůj dosavadní domov. Neměly už sílu obstarávat vše potřebné v bytě a domku, a také po zdravotní stránce se necítily úplně bezpečně, když celý den byly samy. Každá z nich se samostatně a dobrovolně odstěhovala do domova důchodců, kde byla velmi spokojená. Neměly to daleko od svých přátel a rodiny, a tak se mohli vzájemně navštěvovat. Tady v Jablonci je několik moc hezkých domovů pro seniory, chodíváme tam zpívat s mým Rychnovským triem. Senioři mají možnost se účastnit cvičení, rukodělných prací, kulturních akcí. Nikdo není nijak omezovaný a má veškerou potřebnou péči. Co bych nedoporučila, je být na velkém pokoji s několika dalšími lidmi, protože každý má v tom věku jiné nároky, jiné potřeby. Je mi smutno, když někdo řekne, že v domově seniorů se čeká na smrt. Víte, na smrt můžete klidně čekat už třeba od mládí ve svém vlastním domě, když nemáte denní kontakt s přáteli nebo s příbuznými, kteří vás mají rádi. Máte nějaká doporučení pro lidi nad padesát? Ono to souvisí s tím, co jsem říkala a co dělám. Tzv. podzim života můžeme prožívat v dobré náladě, s optimistickým pohledem na život. Vždycky je tu naděje, že náš život má smysl pro nás samé i pro druhé kolem nás. Nezáleží tak moc na tom, kolik nám je, nebo jak těžce jsme postižení. Měli bychom si pěstovat dobrou náladu a samozřejmě neprudit. Nevytvářet katastrofické scénáře, protože vždycky za něčím zlým bývá i dobré. A jakkoliv špatně vidím, to dobré vídám pokaždé a snažím se to ukázat i lidem kolem mne. Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Loutkář na celý život Umění imponovalo Bohumilu Hamerníkovi již od mládí. Maloval, vyzkoušel si činoherní i loutkové divadlo. Ostatně výrobě loutek se věnuje sedmasedmdesátiletý nevidomý muž dodnes. Loutky ostatně zdobí část jeho pokoje v Domově pro seniory v Radkově Lhotě, kde žije už několik let. Bohumil Hamerník se narodil jako třetí syn do rodiny legionáře v Kojetíně. Divadlo si ho získalo už v raném věku – ve čtyřech letech absolvoval první veřejné vystoupení. „Můj kumštýřský život začal v klášterní mateřské školce. Chtěli ze mě udělat Ježíška, ale já byl spíš čert. Počátkem války jsem dostal na Vánoce klarinet a můj kamarád dětskou trumpetku. Spolu jsme hráli tak náruživě, až nás oba museli od jesliček odtáhnout,“ vzpomíná dnes. K divadlu ho zlákal prostřední bratr. „Měl jsem doma loutkové divadélko. Loutky byly ještě kupované ze sádry a brzo se rozbily. Brácha mi je tedy vyřezával ze dřeva. Měli jsme i Štorchovo loutkové divadlo – byly to archy papíru, které se vystřihly a nalepily,“ vysvětluje. Inspiraci čerpal z publikací i časopisů. „Vycházel časopis Srdíčko pro děti, které se teprve učily číst. Redigoval jej Bohumil Schweigstill – herec loutkového divadla a autor pohádek. Na poslední stránce vždy byla jeho jednoaktovka a k ní byly namalovány siluety kulis a loutek. Z lipového prkénka se vyřezalo tělíčko, ručky a nožky z překližky a spojilo se to drátkem nebo hřebíčkama. Tím vznikly volné končetiny. Z bedýnky od margarínu se pak vyrobila scéna a mohlo se hrát,“ popisuje své začátky. V jedenácti letech se stal členem loutkového divadla, které vzniklo při Sokolu. Měl na starosti roli Kašpárka, ale brzy začal mutovat, a tak přešel k dospělým postavám. Se zrušením sokolské scény se soubor rozpadl, mnoho lidí odešlo z Kojetína pryč. Po maturitě získal umístěnku do Brna, kde se připojil k amatérskému souboru Jitřenka. Tam zprvu vodil loutky, pak recitoval i režíroval. „Zvali nás do profesionálního brněnského divadla Radost. Tam jsem vyráběl loutky, byla to pro mě největší škola,“ oceňuje dnes. To už se ale začala projevovat rodinná nemoc – pigmentová degenerace sítnice. „Snažil jsem se dostat domů, abych mohl jezdit k profesoru Václavu Vejdovskému do Olomouce, byl to nejlepší očař ve střední Evropě. Ale stejně mi to nepomohlo,“ doplňuje dnes zcela nevidomý pan Bohumil. Po návratu do Kojetína vstoupil do souboru Hanácká scéna, kde převládala hlavně činohra. S partou amatérů získali druhé místo na celostátní přehlídce v Hronově. Ani dnes Bohumil Hamerník nezahálí a loutky vyrábí dál. „Mám nachystaných přes 40 tělíček, 25 párů ručiček, 28 párů nožiček. Mám svůj speciální způsob, odměřím si délku pomocí upravené dřevěné tyče s připínáčky. Zdejší zaměstnanci v dílně mi potom jednotlivé kousky nařežou, nejde to bohužel tak rychle. Blíží se mi osmdesátka, ale snažím se pořád něco dělat,“ dodává loutkář na závěr. Nové Přerovsko/red. # Tyflomobil počtrnácté V sobotu 26. května proběhl v Olomouci již 14. ročník soutěže Tyflomobil. Tradice byla založena v roce 1983 a z Olomouce se rozšířila do některých dalších měst. Nyní se soutěž pořádá jednou za čtyři roky. „Z deseti přihlášených jsou tři přímo z Olomouce, další dva z Olomouckého kraje. Dalších pět je z pěti různých krajů,“ poznamenala Darina Růžičková z pořádajícího střediska Tyfloservis. Akci nepokazilo ani deštivé počasí. Na startu se nakonec sešla devítka soutěžících. Měli za úkol projít vytyčenou trasu historickým centrem Olomouce. Měřila jeden a půl kilometru a závodníci se s ní seznámili až těsně před startem na hmatovém plánku. K dispozici měli pouze slovní popis trasy, který mohli poslouchat z diktafonu nebo číst v Braillově písmu. Všech devět účastníků mělo zatmavené brýle, aby soutěžící se zbytky zraku měli stejné podmínky jako zcela nevidomí. Bezpečnost na trase zajišťovalo 25 dobrovolníků a instruktorů. Soutěžící na náměstí Republiky nastoupili do tramvaje a dojeli k zastávce U svatého Mořice. Pak se vydali přes Horní náměstí do Galerie Moritz, vyjeli do prvního patra po eskalátoru, dolů se dostali výtahem a přes Horní náměstí, Pavelčákovu a Dolní náměstí museli dojít do cíle v obchodním centru na Lafayettově ulici. „Za nejtěžší považuji orientaci ve výtahu v obchodním centru Moritz, jít dál však už nebyl problém. Bývám tu třikrát čtyřikrát do týdne,“ uvedl účastník soutěže Aleš Příborský. „Záměrem Tyflomobilu je poměření si dovedností v prostorové orientaci, pohybovat se co nejbezpečněji, používat správné techniky a také zvládnout trasu v přiměřeném čase. Ten ale nehraje velkou roli,“ upřesnila Darina Růžičková. „Soutěžící se nejdříve této dovednosti museli naučit. A to je právě obsahem jednoho z kurzů, které Tyfloservis slabozrakým a nevidomým lidem již přes dvacet let bezplatně nabízí,“ doplnila hlavní pořadatelka.  red. # Auta bez řidiče Nasednout, připoutat se a zmáčknout startovací knoflík. Žádný volant, řadicí páka ani pedály. O všechno se stará software. Sci-fi se přiblížilo rychleji, než mnozí čekali. Autonomní robotická auta společnosti Google se testují v plném provozu. Prototypy zatím najezdily bez řidiče více než půl milionu kilometrů, a to bez jediné nehody. Prototyp si mohla nedávno vyzkoušet skupina statečných zájemců v Kalifornii. Mezi testery byl i nevidomý Steve, kterému by samořídící auto mohlo převratně změnit život k lepšímu. „Většina lidí musí jezdit z místa na místo. Velká část mého života mi chybí a jeho velkou část mi tahle auta můžou vrátit,“ těší se nevidomý řidič. První tři Google auta zatím jezdí maximálně 40 kilometrů za hodinu. Jsou to dvousedadlová městská vozítka bez úložného prostoru. „Byla to pro nás šance prozkoumat, co opravdu znamená mít samořídící vůz, pracovali jsme na něm krátkou dobu a vyvinuli jsme funkční prototypy,“ popsal Chris Urmson, který je ve společnosti Google ředitelem divize samořídících aut. Auta jsou vybavena senzory, které počítají bezpečnou vzdálenost od ostatních vozů. Vědí o semaforech i překážkách na silnici. Rozpoznají i zvednutou paži odbočujícího cyklisty. Konstruktéři chtějí dále pracovat na bezpečnosti i větším komfortu. Firma plánuje stovku testovacích aut. Aby se mohla vydat do běžného provozu, dostanou prvky manuální kontroly. Společnost tvrdí, že zahájila revoluci v dopravě, která zamezí nehodám. Google předpokládá, že by auta bez řidiče mohla přijít na trh už za čtyři roky. Brzdou by se však mohla stát legislativa, která zatím na prodej robotických aut není připravena. Zákony dosud nepočítají s možností nehody, kterou by zavinila umělá inteligence. Není zřejmé, zda by v takovém případě byl majitel robotického auta viník nehody, nebo její oběť. red. # Humor lékem na rozpaky Koncem června byla na náměstí v Novém Městě na Moravě instalována výstava černého humoru inspirovaného zdravotně postiženými. Výběr vtipů z dnes už zaniklého časopisu Sorry přivezla na Vysočinu pražská skupina The Tap Tap z Jedličkova ústavu, která účinkovala na letošních oslavách Nova Cevitas. Součástí těchto oslav se stal projekt Město bez bariér, jež si klade za cíl poznat více život a problémy handicapovaných. Kreslené vtipy z dílny Jiřího Koštýře, Marka Douši, Michala Hrdého, Karla Vrány a dalších humoristů se většinou obrazně trefují do lidí upoutaných na vozíku či nevidomých. Není vyloučeno, že se někdo z kolemjdoucích podiví, zda je vůbec přípustné na adresu zdravotně postižených vtipkovat, navíc přímočaře drsným způsobem. Nad touto otázkou se na titulní straně Havlíčkobrodského deníku zamyslel Jiří Marek: „Ono je to vlastně stejné, jako bychom tvrdili, že si každý z nás může dělat vtípky výhradně sám ze sebe, protože všechno ostatní je urážlivé. Že si legraci ze sebe mohou dělat pouze politici, učitelé, doktoři, blondýnky... Vtipy o lidech se zdravotním postižením se přitom principiálně neliší od ostatních vtipů – využívají humor a nadsázku aplikovanou v situacích, které jsou prostě humorné. Jsou i krásným důkazem toho, že postižení jsou součástí společnosti. Vtip a humor je přirozeně tím nejlepším lékem na rozpaky v kontaktu mezi lidmi. Tak tuhle medicínu duše nikomu neupírejme.“ Ukázky černého humoru kreslířů ze Sorry na adresu nevidomých budeme otiskovat i na stránkách Zory. red. # Exupéry Jako malý jsem nemohl přijít Malému princi na chuť a Exupérymu na jméno. Je pravda, že v době, o níž je řeč, mě spíš bavily různé ty mayovky a verneovky a daleko víc mě vzrušoval Nautilus než nějaké zádumčivé plky o růžích a beráncích. Hlavní příčinou mé averze k tomuto dílku byl ale ten malý a zřejmě nejznámější citát, který si kdekdo bere do úst a raduje se, jak je úžasně hluboký a pravdivý. Samozřejmě mám na mysli onen liščí štěk o tom, že správně vidíme jen srdcem a co je důležité, je očím neviditelné. Antoine tím vlastně říká, že zrak je nedůležitý. To může napsat někdo, kdo se prohání v éroplánu a zrak mu slouží očividně dobře. Ale vysvětlujte to 9letému klukovi, který to právě v plné rychlosti napral do stromu, před kterým ho ten důležitý zrak v srdci jaksi nevaroval. Když jsem si se slzama v očích zamačkával bouli, říkal jsem si, že ten Exupéry musel bejt pěknej kretén. No, dnes už jsem mu odpustil a pasáž o ochočování patří k mým nejoblíbenějším. Ale stejně si na něj občas zanadávám, když třeba přijíždí tramvaj a můj správný zrak v srdci mlčí o tom, co je to za číslo. Nebo když mluvím s nějakou sympatickou slečnou, celkem bych ten správný zrak v srdci vyměnil za trochu toho nedůležitého a falešného, abych se podíval, jaké má ta slečna… “srdce“. Zdeněk Rybák # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 8: Ladislav Vetešník (ČSR) 1. cena, Deutsche Schachzeitung 1902 Bílý: Král Adam 1 čárka dáma Felix 3 čárka věž Eva 6 čárka střelec Eva 8 čárka jezdec Adam 4 čárka pěšci Cyril 3 čárka Hubert 3 v závorce 7 kamenů Černý: Král Cyril 4 čárka věž Hubert 5 čárka střelec David 6 čárka jezdec Božena 7 čárka jezdec Božena 8 čárka pěšci Adam 3 čárka Adam 5 čárka David 3 čárka Felix 5 v závorce 9 kamenů Mat 3. tahem v závorce kontrolováno počítačem Ladislav Vetešník (1857–1949), povoláním učitel, patřil ve své době k předním českým úlohářům, kteří tvořili a publikovali ještě v době Rakouska-Uherska a pak 1. republiky. Prvotinu mu uveřejnily noviny Neue Illustrierte Zeitung v roce 1881. Celkově pak zveřejnil více než 500 skladeb, zejména trojtažek a získal 58 vyznamenání, z toho 29 cen. Velkou část svých prací posílal do zahraničí, a přispíval tak k popularizaci české školy úlohové. Hrál také výborně prakticky, např. na sjezdu čs. šachistů v Pardubicích 1901 porazil velmi známého mistra Durase. Dnešní trojtažka získala právem nejvyšší ocenění, vynikající je především úvodník, po němž si v řešení vychutnáte několik modelových matů. Řešení úlohy číslo 6 (Zdeněk Zach) z června 2014: Po úvodníku s přímou hrozbou první tah věž Gustav 8 vykřičník začátek závorky druhý tah věž bere Gustav 4 mat konec závorky měl černý jen obranu první tah černého Felix 5 a vynucený průběh druhý tah jezdec Gustav 6 Felix 4 třetí tah jezdec Hubert 4 a nyní třetí tah černého Felix 3 čtvrtý tah věž bere Gustav 4 mat nebo třetí tah černého Gustav 3 čtvrtý tah střelec Felix 3 mat nebo třetí tah černého Božena 2 čtvrtý tah střelec Cyril 2 mat. Technicky zdařilá jednovariantová úloha zakončená vějířem tří matů v posledním tahu. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Diplomat šachistou Nevidomý americký diplomat Alexander Barrasso, který působí na pražské ambasádě USA jako rada pro politicko-ekonomické záležitosti (představili jsme jej v lednovém čísle Zory – pozn. red.), se nedávno vrátil z mezinárodního šachového turnaje v Řecku. Turnaj se konal 5.–14. května v řeckém městě Katerini. Zúčastnil se ho rekordní počet 92 hráčů z 31 zemí. Alexanderovi čeští a američtí kolegové z ambasády vybrali mezi sebou téměř 900 dolarů, aby mu přispěli na účast – uspořádali například prodej vlastnoručně upečených dobrot. Šachový turnaj své účastníky nijak nešetří. Každý den musí odehrát jednu partii. Hráči mají dvě hodiny na prvních 40 tahů a poté dalších 60 minut na dokončení partie. Na konci turnaje měl diplomat na svém kontě tři výhry a jednu remízu. Jeho hodnocení v rámci této soutěže poskočilo o osm příček na 73. pozici. Alex začal hrát šachy, když mu bylo jedenáct let. S hrou se poprvé seznámil na narozeninové party, kdy mu otec jeho kamaráda vysvětlil pravidla. A tehdy to nevidomého chlapce chytlo. Se svým novým zájmem přišel do školního šachového kroužku, kde mu osvícený učitel objednal upravenou šachovou sadu, která nevidomému šachistovi umožní táhnout figurkou, aniž by porazil ostatní figurky. Černé figurky jsou navíc špičaté, takže Alex rozlišuje strany a také vyhrává. Alexander Barrasso je pětinásobným mistrem USA v soutěži nevidomých hráčů. Je také prvním Američanem za posledních třicet let, který se zúčastnil mistrovství světa nevidomých hráčů. blog Norman L. Eisen/red. # Staronoví vítězové Primátorek V rámci 101. veslařských Primátorek, které proběhly v Praze 6. až 8. června, se jel i závod O pohár Nadace Leontinka s účastí zrakově postižených sportovců. V závodu čtyřveslic doplněných o sportovce bez zdravotního postižení zvítězilo smíšené družstvo, které tvořili dva veslaři se zrakovým postižením, Josef Camfrla a Michal Rokůsek z českobudějovického 1. Centra zdravotně postižených JČ, a tři sportovci z VK Blesk Praha (kormidelník V. Tikal, V. Tikalová a R. Lorencová). Posádka z 1. CZP JČ a VK Blesk závod vyhrála v čase 2:41.760 a obhájila vítězství z loňského jubilejního stého ročníku. Na druhém a třetím místě dojeli handicapovaní veslaři z Ústí nad Labem v časech 2:58.400 a 3:03.970. „Naši veslaři mají k dispozici právě vybudované veslařské molo a mohou tak konečně pravidelně trénovat i na řece,“ těší trenéra českobudějovických veslařů Jiřího Smékala. U příležitosti závodu proběhla také tradiční aukce luxusních hodinek Prim. Výtěžek 44,4 tisíce korun pomůže zrakově postiženým veslařům, aby se mohli věnovat svému oblíbenému sportu. red. # Tyflosport opět dominoval V sobotu 14. června vyvrcholila v pardubické herně bowlingová sezóna, do níž se kvalifikovali ze čtyř turnajů nejúspěšnější jednotlivci, dvojice i trojice. Pět ze šesti mistrovských titulů vybojovali hráči Tyflosportu! Nejúspěšnějším hráčem mistrovství se stal Michal Krch se třemi zlatými medailemi, tři finálové účasti, tři tituly mistra ČR! Uznání si zasloužil i Josef Gruncl, který v jedné finálové hře dal skvělých 257 bodů! Napjatá situace se odehrála v soutěži dvojic, kde po kvalifikačních turnajích z prvního místa postupovali Karel Macháček a Luboš Krapka. Z pracovních důvodů se finále nemohl zúčastnit Luboš, přesto Karel svým výkonem vybojoval „bednu“ pro tuto oslabenou dvojici! V soutěži jednotlivců v kategorii B1 (nevidomí) zvítězil Michal Krch se 1 717 body před Štefanem Čulíkem se 1 426 body - oba SK Tyflosport a Ivetou Kunovjánkovou z Jiskry Kyjov s 964 body. V kategorii B2 (prakticky nevidomí) mistrovský titul vybojoval Roman Matouš z Tyflosportu výkonem 2 451 bodů. Druhou příčku obsadil Jaromír Hasala z  Jiskry Kyjov (2 415 bodů) a třetí místo obsadil Karel Macháček z Tyflosportu (2 234 bodů). V soutěži slabozrakých (kat. B3) zvítězil Josef Gruncl s 2 582 body před Věrou Macháčkovou s 2 285 body – oba Tyflosport a Stanislavou Bartoníkovou z Handicapu(?) Zlín (1 760 bodů). V soutěži dvojic (B1 + B3) zvítězilo duo Věra Macháčková a Michal Krch s 2 839 body před Josefem Grunclem a Štefanem Čulíkem s 2 830 body – všichni Tyflosport. Třetí místo obsadila kyjovská dvojice Iveta Kunovjánková a Jana Julínková s 1 857 body. V soutěži dvojic (B2 + B2) mistrovský titul vybojoval kyjovský tandem Jaromír Hasala a Pavel Gut s 2 770 body. Druhé místo obsadili Roman Matouš a Marián Lisý z Tyflosportu s 2 725 body. Na třetím místě skončili jejich kluboví kolegové Karel Macháček a Luboš Krapka s 2 467 body. I v soutěži trojic dominoval Tyflosport, který obsadil první dvě příčky, a to Krch, Matouš a Macháčková – 4 630 bodů a Čulík, Macháček a Gruncl – 4 495 bodů. Třetí místo patří triu Jiskry Kyjov, které hrálo ve složení Kunovjánková, Gut a Julínková a docílilo v součtu 2 849 bodů. Jiří Reichel # Inzerce Koupím stejnosměrný voltmetr s minimálním rozsahem 15 V  a s českým ozvučením. Tel.: 737 653 436.