Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 20 říjen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Zprávy ze SZdP v ČR
Vodicí psi soutěžili
FOND PETRA KAVKY PODRUHÉ
Právník vám radí - Péče o rodinu a děti
Genová terapie je nadějí
Letní vzpomínka na Chomutov
Rekondiční pobyt v Petrovicích
ACH, TY BARIÉRY!
Už zase jezdím
Pro příjemné a bezpečné cestování v Brně
Novinky z Velké Británie
Strážníci myslí na nevidomé
Město tisíců ocelových patníků
Rozhovor s Pavlou Šuranskou
Odškodnění a slepecká hůl
Kuželkářský turnaj

Rozhovor s Pavlou Šuranskou

Nevidomá Pavla se narodila 1982 ve Zlíně, žije v
Březolupech, studuje (nyní ve čtvrtém ročníku) v Praze na
Deylově konzervatoři pro zrakově postižené zpěv a hru na
příčnou flétnu. Od dvanácti let píše básně, pětkrát byla
zastoupena v pořadu Mirka Kováříka "Zelené peří", mimo to
publikovala v literárních časopisech "Souvislosti", "Weles",
"Literární pohledy" a na stránkách internetového magazínu
www.dobraadresa.cz . Uspěla také v literární soutěži časopisu
ZORA. V loňském roce debutovala sbírkou "Básně".

Loni ti vyšla péčí Ivana Arsenjeva, který patří do filmařského
týmu režiséra Miroslava Janka, první knížka básní. Jak k tomu
došlo?
"Miroslav Janek točil film o Deylově konzervatoři pro
zrakově postižené. V několika záběrech tam tančím na Plastiky.
Od té doby mě sice polovina kamarádů považuje za magora a za
blázna, ale zároveň tehdy mi Ivan Arsenjev nabídl, že jeho
kamarád má tiskařskou dílnu a kdybych chtěla, tak by mohl moje
básně v malém počtu vydat. To byla pro mě nádherná věc.
Bohužel nízkonákladová - knížka vyšla v šestašedesáti kusech."

Píšeš ovšem už sedm let. Vzpomeneš si, jak ses k poezii
dostala?
"Já jsem se k poezii dostala přes rozhlasový pořad "Zelené
peří" Miroslava Kováříka, to mi bylo nějakých dvanáct let.
Tehdy jsem poznala, že může existovat i jiná poezie než ta
veršovaná, že báseň nemusí vždycky mít rým a pevnou formu a
může se rozvolnit směrem k próze. To byl první impulz k tomu,
abych začala sama psát. Rodiče mi básničky nečetli. Nanejvýš
dědeček pohádky. A čítanková literatura ve škole - to mě už
vůbec nebralo."

Zmiňovali jsme magory a blázny. Tebe ovlivnili básníci českého
literárního undergroundu, především postava Ivana Martina
Jirouse. Proč zrovna Jirouse?
"To bylo taky přes rádio a Mirka Kováříka. Když se konalo v
roce 1996 první bítovské setkání básníků, Kovářík věnoval celé
jedno "Dobré jitro z Prahy" právě Bítovu: tam jsem prvně
slyšela Věru Jirousovou, Ivana Slavíka, dozvěděla jsem se o
Jirousovi a Luďku Marksovi, kteří tam po hradě tancovali ve
slipech. To se mi strašně líbilo! Kamarádi mi pak začali
shánět jejich knížky, vystřihovali mi o nich články."

A čím tě oslovily jejich básně?
"Asi svojí otevřeností, spontaneitou, autentičností. Mám
pocit, že z těch lidí i z jejich psaní jde ohromná energie,
cítím v tom život. A přestože mi tahle poezie tolik učarovala,
v mojí vlastní poetice se to nijak neodrazilo."

Na motivy Ivana Jirouse jsi napsala prozaický text "Magorova
bosáková pomsta". Je psaný v "moravštině". Proč najednou próza
a proč v nářečí?
"To nebylo najednou, próza mi nebyla nikdy cizí. Já jsem si
od třetí třídy vymýšlela pohádky, později jsem si vedla deník
a texty podobné Magorově bosákové pomstě vznikaly už od mých
třinácti let. Domýšlela jsem si, jak by to vypadalo, kdybych
se setkala třeba s panem Kováříkem nebo s panem Radkem Bláhou,
který mu pomáhá se "Zeleným peřím". Jiné povídky byly o
Bítovu: představovala jsem si, co se tam na tom básnickém
setkání může dít. Všechny povídky jsem psala v moravském
nářečí. Nevím proč, asi proto, že Bítov je na Moravě a že k
tomu nářečí mám blízko. Taky proto, že "moravštině" nikdo víc
než z poloviny nerozumí."

S Jirousem ses nakonec osobně setkala. Jak na tebe zapůsobil?
"To setkání bylo výborné! Tenkrát mi bylo čtrnáct - těžká
puberta, kdy jsem ty své idoly žrala - a furt jsem otravovala
básníka Petra Maděru, který u nás na konzervatoři pracoval
jako vychovatel, aby mi sehnal na Magora kontakt. Od Luďka
Markse jsem pak dostala Jirousovu adresu do Staré Říše.
Poslala jsem mu nějaké svoje básně a v dubnu osmadevadesátého
jsme se setkali v kavárně G+G, kde měl čtení. Přišel ke mně,
podal mi ruku a povídá: "Já jsem Martin Magor. Ty tvoje básně
jsou skvělý. Hele, něco spolu určitě uděláme." Já jsem špitla:
"Díky." A on: "Žádný díky! Ti říkám, že ty básně jsou fakt
dobrý." Podepsal mi knížky, a když podepisoval poslední, řekl:
"Do píči, dyť seš slepá a neumíš číst. Tak tam napíšu "Magor z
lásky Pavle" a už na to seru." Nedlouho potom jsem s ním
udělala rozhovor, který jsem poslala klukům do "Welesu".
Dneska už Magora tak fanaticky nežeru, i když "androš" mě drží
pořád: Jura Krchovský, Jáchym Topol, Filip Topol."

Máš možnost číst jejich knížky v Braillově písmu? Nebo si je
poslechnout načtené na kazetách?
"Těch možností moc není. Texty, které bych chtěla číst, v
Braillově písmu neexistují. Můžu si sice zajít do zvukové
knihovny pro nevidomé v Krakovské ulici, ale tam je z poezie
nanejvýš jedna knížka Seiferta, nějaký Nezval, Erben a Máchův
"Máj". Z prózy si můžu půjčit detektivky, milostné romány a
možná nějaké filozofické spisy, ale současnou českou
literaturu rozhodně ne. Zázrak byl, když do knihovny přišlo
dvacet kazet "Zeleného peří" z Českého rozhlasu. Podobné je to
i s novinami a časopisy. Snad jedině "Literární noviny" je
možné sehnat v Braillově písmu. Knihovna sice nabídku
aktualizuje, jenže jednou přibude Foglar, jindy ženský román.
Takže mojí jedinou šancí jsou kamarádi, kteří mi knížky
načítají na kazety, a dědeček - ten mi doma čte i načítá."

Ty studuješ v Praze, ale žiješ v Březolupech. Jak vnímáš ten
rozdíl mezi vesnicí a hlavním městem?
"Já jsem z domova, z vesnice, pryč od čtyř let, kdy jsem
začala chodit do internátní školy v Brně. Tam jsem byla
zavřená do třinácti let, než jsem přešla do Prahy a začala se
trochu zajímat o kulturu a literaturu. Zatímco v Brně jsme
chodili maximálně jednou týdně na výlet někam do přírody, tady
v Praze mi vychovatelky načítají na kazety knížky Jáchyma
Topola, chodí se mnou na koncerty - jsou tu vstřícní a
otevřenější lidé. Vesnice z toho vychází nejhůř: jenom ty
neustálé otázky a poznámky "Proč chodíš tak oblékaná?", "Ty
Plastici, to jsou bezdomovci, to bys neměla poslouchat!" Když
jdeme po vesnici s babičkou, tak ona mě před lidmi schovává do
křoví - aby mě neviděli. Na vesnici lidé uvažují stejně jako
před dvaceti třiceti lety."

V Praze studuješ zpěv a hru na příčnou flétnu. Jde hudba
dohromady s poezií, kterou píšeš?
"Myslím, že to spolu určitě souvisí. Když hraju nějakou
skladbu, napadají mě obrazy, které třeba později převedu do
básně. Teď chodím tančit, učím se pracovat s vlastním tělem,
učím se, jak je ovládat. Když si přinesu svoji kazetu, můžu
tancovat třeba na Plastiky nebo na DG 307, poslouchám hudbu,
kterou mám ráda, divoce vnímám, improvizuji v pohybech a
jednou bych chtěla v tom nejvypjatějším momentu zkusit něco
napsat - zachytit ten pocit."
Co bys chtěla dělat po škole?
"Já nevím, jestli tu školu dokončím. Nechci už tu být. Do
Prahy jsem přišla před šesti lety, nejdřív jsem si dodělala
poslední tři ročníky základní školy, teď končím třeťák na
konzervatoři. Zbývají mi dva roky do meturity, pak si můžu
přidat ještě další dva roky a získat absolutorium. Jenže je
toho na mě moc. Raději bych do Brna na JAMU, na obor televizní
a rozhlasová dramaturgie. Jestli mě vezmou, chci se věnovat
rádiu, připravovala bych dokumenty. Pár lidí v brněnském
rozhlase znám, občas pro ně píšu fejetony. To prostředí se mi
moc líbí."

A upsat se natrvalo básnickému řemeslu?
"To víš, že mě to láká. Jenže z čeho bych byla živa? Robert
Fajkus jednou vyprávěl pro rozhlas, že v Čechách najdeš dva
druhy básníků: buď se živí poctivou prací a píšou po večerech,
kdy jim zbude čas, nebo mají invalidní důchod. Já už invalidní
důchod mám, takže můžu začít psát. Na druhou stranu poslední
čtyři roky mi psaní nejde - nevím proč, asi nemám klid a
soukromí. A když ten klid mám, tak raději poslouchám muziku."

V jedné ze svých básní píšeš: "Bolest je to jediné, co nyní
cítím, chci se uzamknout do své bolesti a tvrdit, že nejsem."
Je tohle osud básníka?
"To asi ne. Ono záleží na každém básníkovi, jak své poslání
bere. A jestli je vůbec bere."

Jak se u tebe rodí báseň?
"Přichází to odněkud zevnitř, nečekaně. Vlastně ani nevím.
Najednou si sednu a napíšu třeba deset básní."

V červnu 2001 s Pavlou Šuranskou hovořil Radim Kopáč

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 20 říjen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Zprávy ze SZdP v ČR
Vodicí psi soutěžili
Co řekli o svých psech
FOND PETRA KAVKY PODRUHÉ
Péče o rodinu a děti
Genová terapie je nadějí
Letní vzpomínka na Chomutov
Rekondiční pobyt v Petrovicích
ACH, TY BARIÉRY!
Už zase jezdím
Pro příjemné a bezpečné cestování v Brně
Novinky z Velké Británie
Strážníci myslí na nevidomé
Město tisíců ocelových patníků
Rozhovor s Pavlou Šuranskou
Odškodnění a slepecká hůl
Kuželkářský turnaj

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.