Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 20 říjen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Zprávy ze SZdP v ČR
Vodicí psi soutěžili
FOND PETRA KAVKY PODRUHÉ
Právník vám radí - Péče o rodinu a děti
Genová terapie je nadějí
Letní vzpomínka na Chomutov
Rekondiční pobyt v Petrovicích
ACH, TY BARIÉRY!
Už zase jezdím
Pro příjemné a bezpečné cestování v Brně
Novinky z Velké Británie
Strážníci myslí na nevidomé
Město tisíců ocelových patníků
Rozhovor s Pavlou Šuranskou
Odškodnění a slepecká hůl
Kuželkářský turnaj

ACH, TY BARIÉRY!

Letošní léto bylo shovívavé a vlídné. Dovolilo mi poznat
nové přátele a potěšit se již se známými. Dalo i dost prostoru
ke klidnému posezení, kdy se nejen mluví, ale taky naslouchá.
Bylo dost času dozvědět se o radostech, ale i trampotách,
které mnohdy trápí...

Průvodci
Asi každý držitel zettépéčka lomeného péčkem by na tohle
téma mohl povídat své. Každý jsme trochu jiný, někdo toho
druhého potřebuje víc, jiný méně a taky jak na co. Mnohé se
zvládne obstojně s plnou samostatností, mnohdy i ten
nejzarytější suverén
prostě bez pomoci koukavce zůstává nemohoucí. A většině se
nedaří bez pomoci zvládnout vytyčené cíle jakéhokoliv
zaměření. Což o to, máme-li v rodině či ve svém blízkém okolí
někoho, kdo pomůže, je nám hej. Máme ale mezi námi i ty, kteří
tuto přízeň osudu mají jen občas anebo vůbec ne. Všechno mají
nejen složitější, ale dokonce složité. Vyslechla jsem kolem
tohoto tématu hodně hořkých, úlevných slov...
Sama patřím díky mému dobrému životnímu partnerovi do
skupiny těch, kterým se se zrakovým postižením žije relativně
tak, že mohou naplňovat svoje životní krédo - život prožívat a
ne přežívat. Sama v sobě mám ale i tak dost slabosti při
vyrovnávání se s tím, že sama zmohu čím dál tím méně. Ale
jinak dovedu být taky bouřlivák a brát alespoň v obhajobu,
když jsem svědkem toho, když zrakově postiženému se děje
nějaké příkoří. V následujících řádcích proto tlumočím
slyšené, ke kterému nezaujímám svoje vlastní subjektivní
mínění. Možná, že by byly zajímavé názory vás, kteří tyto
řádky budete číst a vyvolají ve vás určitě jistou emotivní
odezvu.

Pobyty
Přestože jsou určeny pro zrakově postižené, ať už to jsou
rekondiční či rekreační pobyty, účastník těchto akcí - je-li
držitel ZTP/P - musí s sebou mít průvodce. Je to pochopitelné,
to je bez diskuse. Nemá-li průvodce, má smůlu. A štěstí,
chce-li se pobytu zúčastnit někdo, kdo je relativně zdravý a
nahradí potřebu průvodce. Jak prosté a zdánlivě jednoduché.
Jenže... Někdy to je opravdu bez sebemenšího problému a ke
spokojenosti všech, ale někdy hlodají i horší myšlenky -
jakápak rekreace, když se musím stále starat o druhého a
jakápak rekondice pro mne, když to, co se musí či má učit
postižený, já vlastně nepotřebuji a tak proč musím platit
tolik, co onen postižený? Neměl bych jako potřebný mít nějakou
slevu?
A slyšela jsem i to, že si průvodce nechal náklady spojené
s průvodcovstvím v plné výši zaplatit od postiženého.

Chodníky a ulice
Jsou stále plné nástrah. Slyšeli jsme v "Naší šanci", jak
jistá americká inspektorka přes kontrolu výcviku vodicích psů
se vypravila coby nevidomá na procházku Prahou a jak s ní
výsledek zacloumal. Víme, že se pro bezpečnost samostatného
pohybu po ulicích dělá dost, ale asi je to stále málo anebo je
příčinou také bezohlednost a nezájem všech těch, kteří
nerespektují, co by měli - vývěsní štíty, poutače na
chodnících... Anebo také snaha jedněm pomoci na úkor druhých -
u přechodů přes ulice chybějící obrubníky, kdy zoufalý
nevidomý neví, kde je teritorium chodce a kde řidiče.
Od ledna letošního roku platí předpis o přednosti chodců na
vyznačených přechodech. Jaká by to byla dobrá věc, kdyby...
Hlavně na okrajích měst, kde vyrostla sídliště, jsou i široké,
dvouproudové vozovky v jednom směru, takže často se stane, že
řidič jednoho proudu dá, jak má, přednost a řidič ve druhém
proudu by do chodce klidně vrazil. Zraková kontrola chybí a
další obavy nás stresují a tak se stává, že si často zacházíme
i na větší vzdálenost jenom proto, abychom mohli přejít z
jedné strany ulice na druhou u zvukově řízeného přechodu.

Nákupy
To je také velký a trápivý problém. Bejvávalo dobře - jako
ve staré písničce. Za našich mladých let bývaly obchody pěkně
s pultem, za kterým prodávající plnil příkazy a přání našich
maminek či babiček. Ceny tehdy byly stejné jak na náměstí, tak
v zapadlé uličce. Dnes již zbudované minikrámky zanikají,
protože představy, že tam bude z důvodů malých provozních
nákladů levněji už dnes rozhodně neplatí a opak se stává
pravdou. Supermarkety a hypermarkety se ve svých nabídkových
akcích snaží získat zákazníka atraktivnějšími cenami, než jaké
nabízí konkurence. A tak se objíždí co se dá a doma se nad
kupou zboží kalkuluje, kolik se dohromady našetřilo... A jsme
u toho! Našinec prostě nemá šanci. Ten si nákup v těchto
gigantech sám nemůže vybrat.
Jak bych si přála mít kouzelný proutek z pohádky, abych
mohla pomoci všem těm, kteří si ulevovali nad svojí bezmocí.
Těžko může člověk sám něco vyřešit - sama z vlastní zkušenosti
cítím, jak je to zatrápená věc. Nedaleko nás je nový
Interspar, nakupujeme tady a ceny některých druhů zboží jsou
opravdu
příjemné. Když jedeme s nákupním vozíkem mezi všemi těmi
regály plnými zboží, je mnohdy tvrdým oříškem i pro mého
Jirku, který nemá zrakové problémy, najít právě to, co
potřebujeme. Informátora na "place" není mnohdy nikde vidět a
tak se zoufale hledá. A když se přece jen stane, že máme
možnost zeptat se, kde najdeme to, co chceme, honem rychle
určí směr a mizí za svými povinnostmi.
Asi i tady by se mělo hledat kompetentnější řešení, jak
pomoci těžce zrakově postiženým ve velkých obchodech vůbec.

Volný čas
Pokud jej máme, přejeme si jej vyplnit pohodově se snahou,
abychom si odpočinuli, vstřebali do sebe co nejvíce příjemného
a osvěžujícího jak duši, tak tělo. Tady máme těch bránících
bariér asi méně. V kulturním vyžití máme široké možnosti
seberealizace. Jistě to není nejhorší ani při uplatňování
pohybových aktivit. Z našich časopisů se dozvídáme hodně o
tom, že se nechceme jen tak vzdát tak říkajíc bez boje. A
přesto jsem byla "tichou vrbou" při stesku nevidomých turistů,
kteří by tak rádi šlapali na turistických akcích KČT TJ ZORA.
Nemohou! Důvod je prostý, dozvěděli se, že pokud nemají
průvodce, nemají šanci. Praha má dost turistickych oddílů při
tělovýchovných jednotách. Sem když zavítá našinec, neuspěje ve
členství, pokud nemá vodiče. Proč ale ve svém oddíle pro
zrakově postižené turisty nenajde potřebné zázemí? Členové zde
totiž najdou takové podmínky, které nejsou nikde jinde a tak
je jen s podivem, že zdravý turista, přijímaný do turistického
oddílu pro zrakově postižené, nedostane otázku : "Máte komu
dělat průvodce?" Pokud ne - a to je ve většině případů - měl
by být přijat s podmínkou, že bude průvodcem potřebnému.
Připadá mi to zcela logické, správné a pro našince
spravedlivé.
O mnohém by se dalo mnohé napsat - bariéry trápily, trápí a
trápit budou. Kde nestačí špatné či žádné vidění, musí
nastoupit alespoň smysl pro humor, třeba nad tím, jak
kompetentní pracovnice na příslušných úřadech dělají vskutku
dobrou práci : při současných výměnách průkazů ZTP/P zrakově
postiženým nenalepí ani identifikační logo a ani neupozorní,
že pro závažný důvod to v současné době nejde (loga prý
nejsou, ale je to pravda?). Anebo na dotaz nevidomého, jak je
to s příspěvkem na mobilní telefon, se tento dozví, že nemá
nárok, že je to pouze pro sluchově postižené. A když se chudák
našinec diví, dostane se mu vysvětlení, že oni sice neslyší,
ale mohou posílat esemesky.
Tak tedy věřme, že bude líp a ať se nám daří. A to nejen
při potýkání se se všemi možnými a někdy i neskutečnými
bariérami.
Eva
Beránková

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 20 říjen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Zprávy ze SZdP v ČR
Vodicí psi soutěžili
Co řekli o svých psech
FOND PETRA KAVKY PODRUHÉ
Péče o rodinu a děti
Genová terapie je nadějí
Letní vzpomínka na Chomutov
Rekondiční pobyt v Petrovicích
ACH, TY BARIÉRY!
Už zase jezdím
Pro příjemné a bezpečné cestování v Brně
Novinky z Velké Británie
Strážníci myslí na nevidomé
Město tisíců ocelových patníků
Rozhovor s Pavlou Šuranskou
Odškodnění a slepecká hůl
Kuželkářský turnaj

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.