Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 85. Číslo 20 říjen 2001 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: (02) 21 46 21 76 Fax: (02) 21 46 21 75 e-mail:zora@braillnet.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- korun českých Obsah: Zprávy ze SZdP v ČR Vodicí psi soutěžili Co řekli o svých psech FOND PETRA KAVKY PODRUHÉ Péče o rodinu a děti Genová terapie je nadějí Letní vzpomínka na Chomutov Rekondiční pobyt v Petrovicích ACH, TY BARIÉRY! Už zase jezdím Pro příjemné a bezpečné cestování v Brně Novinky z Velké Británie Strážníci myslí na nevidomé Město tisíců ocelových patníků Rozhovor s Pavlou Šuranskou Odškodnění a slepecká hůl Kuželkářský turnaj # Zprávy ze SZdP v ČR Řádné zasedání Výboru Sdružení zdravotně postižených v České republice ve čtvrtek 20.září 2001 v Praze bylo předznamenáno demisí dosavadního předsedy doc.J.Jesenského na tuto funkci. Vzhledem k tomu, že demise byla podána v pátek 14.září, neměly členské organizace možnost se na vzniklou situaci řádně připravit. Výkon funkce předsedy tedy ve smyslu Statutu SZdP v ČR přešel na místopředsedu ing.Císaře a jeho zastupováním pověřil Výbor pí Marii Mackovou (ze Svazu tělesně postižených Plzeň). Řádné volby nových statutárních představitelů proběhnou na příštím zasedání Výboru, které se musí uskutečnit ještě v tomto roce. V dalším jednání za účasti právníka SZdP v ČR Mgr.Zdeňka Schmieda byly projednávány možnosti vyjasnění majetkoprávních vztahů k budově na Karlínském náměstí 12 v Praze 8. Bylo rozhodnuto rozšířit dosavadní okruh pátrání po potřebných dokumentech a pověřit jím externího spolupracovníka. Současně bylo dohodnuto projednat na příštím zasedání Výboru dohodu o spoluužívání budovy, řešící zejména podíl spoluuživatelů na provozních nákladech, nepokrytých státní dotací. Při projednávání bodu "Transformace SZdP v ČR" byla zdůrazněna naléhavost přeměny Center služeb zdravotně postiženým v krajských městech na obecně prospěšné společnosti (při zachování Center ve stávajících okresních městech jako detašovaných pracovišť krajských o.p.s.). Tuto transformaci si vynucuje nový model financování sociálních služeb s očekávanou platností od 1.ledna 2003. Krajské o.p.s. musejí tedy být připraveny k registraci během I.čtvrtletí příštího roku. Pro transformaci Stacionáře a smíšených organizací SZdP nejsou dosud plně vytvořeny nezbytné podmínky. Výbor rovněž schválil projekty SZdP pro rok 2002 s tím, že ing.Skopec po podrobnějším prostudování předloží své připomínky během pondělí 24.září. V závěru vzal Výbor na vědomí zprávu o činnosti Revizní komise SZdP a projednal některé organizační záležitosti. -cs- # Vodicí psi soutěžili Majitelé vodicích psů si v sobotu 15. září mohli ověřit schopnosti svého čtyřnohého pomocníka. Opět se v Praze na Karlově náměstí konalo už 18. mistrovství České republiky ve výkonu vodicích psů. Na zahájení soutěže mimo vedoucích pracovníků SONS promluvila také paní hraběnka Mathilda Nosticová. Paní hraběnka - předsedkyně Čestné rady SONS, předala vedoucím pracovníkům drobné dárky a poté řekla: "Mnoho již bylo napsáno o psí věrnosti, ale nikdo snad ještě neřekl, že věrnost je zároveň rozkoš. Kdo slouží tomu, koho má rád, ten si přijde na své." Dopoledne probíhala frekvence, což spočívalo v chůzi se psem po ulici, kde byly nastraženy překážky. Pes se musel postarat o bezpečnost chůze svého pána. V odpoledních hodinách si páníčkové mohli ověřit poslušnost svého věrně sloužícího miláčka. Na otázku, co se od soutěže očekává, odpověděla ředitelka Střediska výcviku vodicích psů, paní Humhalová, těmito slovy: "Aby nás bylo co nejvíce vidět, je potřeba vidět nevidomé, kteří užívají vodicí psy, co nejvíce. Veřejnost většinou zajímá něco, co se děje formou soutěže a pro účastníky je to příležitost, aby se sešli a také si samozřejmě prověřili své psy. Já však můžu zodpovědně říct, že ti lidé co jsou dnes tady se svými psy, fungují přesně tak, jak mají." Zatím co čekala většina psů se svými pány na start, skočila mladá fenka labradorského retrievra do kašny s vodou uprostřed parku. Zeptala jsem se majitelky Miloslavy Moreové z Vlaštoviček, dělá-li to často. Řekla mi: "Ona se strašně bála vody. Byly jsme spolu v Chomutově na soustředění, kde se ostatní pejskové koupali a Konvalinka se bála. Pak jsem s ní chodila já a tak si zvykla." V celkovém hodnocení 39 účastníků získala první místo Ilona Vobrová z Chomutova s fenkou zlatého retrievra Carmen. Na druhém místě je ing.Petr Šabas z Ostravy s fenkou německého ovčáka Cilkou. Jako třetí byla Marie Kudzielková z Ostravy s fenou labradorského retrievra Ysi. Poprvé se letos také vyhlašoval služebně nejstarší a nejmladší pes. Nejstarším psem byla fenka německého ovčáka Otava, která již slouží desátým rokem svému pánovi Stanislavu Gaňovi z Prahy. Jako služebně nejmladší se zúčastnila teprve čtrnáct dní sloužící fenka zlatého retrievra Iris paní Viltové ze Vsetína. Na letošním mistrovství byla vyhlášena nová disciplína a to miss sympatie. Zvítězila Jana Škařupová z Olomouce, s pejskem curly coated retrievr Velinka. Ilona Fryčová Co řekly o svých psech Na 18. mistrovství ve výkonu vodicích psů, které se konalo v Praze 15.září, jsem se zeptala paní Marty Doupovcové na to, jak je spokojená, že se rozhodla pro vodicího psa. Marta Doupovcová by neměnila. Je to váš první pes? "Vodicí je můj první." Jste spokojená s pejskem? "Velice, už bych neměnila ani náhodou," říká paní Doupovcová. Kdy jste se rozhodla pro psa? "Když jsem měla ještě zbytky zraku, pořídila jsem si dva psy. První byl špic a pak voříšek. Toho jsem však bohužel musela dát do útulku, protože jsem šla na léčení. Pak jsem přišla o zrak a octla se v ústavu v Chrlicích. Nebyla jsem tam však šťastná," říká paní Marta, "toužila jsem po domově a tak jsem se vrátila zpět do Prahy. Museli mě učit tři a půl měsíce chodit po ulicích, protože jsem mezi tím ztratila úplně zrak. Potom jsem si dala žádost na vodicího pejska a šla na školení do střediska vodicích psů v Jinonicích. Loni v prosinci jsem dostala moji Bedřišku, zlatou labradorku. Béďa mi strašně pomáhá, jak fyzicky, tak i psychicky, protože se se ztrátou zraku ještě nemůžu srovnat." Chcete se ještě podělit o nějaké zkušenosti, které máte s vaším pejskem? "Řekla bych jen to, že spousta lidí neví, že vůbec existují vodicí psi. Také to, že je Béďa v našem domě ze všech psů nejhodnější, že vůbec neštěká a je ze sídliště nejoblíbenější. Jsem ráda, že je taková, jaká je." Ilona Vobrová (34let), vítězka v soutěži mistrovství ve výkonu vodicích psů, která je předsedkyní Klubu držitelů vodicích psů, se zúčastnila soutěže s fenkou retrievra "Carmen". Již po čtvrté se umístily na prvním místě, z toho jednou na Slovensku. Carmen je Ilonin první vodicí pes. Prozradila mi, že když ještě viděla, zabývala se kynologií. Ilona má vrozený šedý zákal a prodělala třináct operací. Pak se jí bohužel přidružil ještě glaukom a následkem toho se dá říct, že má Ilona jen světlocit. "Občas něco málo ještě ukoukám a zaplať pán bůh za to," říká Ilona. Bez svého pejska nevyjde ani na krok. "I před dům do trafiky ji beru s sebou. Strašně moc mi pomáhá." Ilona má svou Carmen čtyři roky, zažádala si o psa krátce nato, když, jak říká, dokoukala. Je vdaná, stará se o domácnost, vychovává syna a chodí za kulturou. Často si také vyjdou se synem, jeho morčetem a věrnou Carmen do přírody na vycházky. Zatímco čekala většina účastníků mezinárodní soutěže ve výkonu psů na svůj start, zeptala jsem se Jitky Vendrové na jejího psa. "To je černý labradorský retriever a jmenuje se Alfa," říká Jitka. Je to tvůj první pes? "Ano, vodicí první." Měnila bys? "Je to velmi těžké, ale v některých chvílích ano." Už bys nechtěla žádného psa, nebo bys jen vyměnila plemeno? "I když vím, že každé plemeno má nějaké plus a mínus, už bych labradora nechtěla." Za jaké plemeno bys tedy labradora vyměnila? "Za takové, které si víc hlídá pána a nežere zbytky, které se válejí po ulicích." A jaké plemeno máš na mysli? "Například německý ovčák. Já vím, že labradoři jsou výborní pro začátečníky, kteří to ještě se psy neumí. O ovčákovi však vím, že si svého pána hlídá víc a je poslušnější. A co se týká sbírání zbytků na ulici, o ovčákovi vím, že se to dá odnaučit. Labradora to prostě odnaučit nejde. Řeším to jedině tím, že jí dám na čumák košík. Jenže lidi se pak hodně diví, že dobrák labrador má košík. Myslím si, že když jde s košíkem ovčák, tak to nikoho nezaráží. Co mi taky na labradorovi vadí je to, že ho stále někdo hladí. Všeobecně se o tomto plemenu ví, že je dobrácké a nikomu neublíží. Kdykoliv jedu v metru, mám kolem sebe děti, kteří si jej chtějí pohladit. Někdy mě to už obtěžuje. Z ovčáka mají všichni většinou respekt." Nela Pešanová má v předvýchově druhého pejska a brzy bude mít třetího. Zeptala jsem se Nely, jak k tomu došlo, že se rozhodla vzít si psa do předvýchovy. "Protože mám velmi kladný vztah ke psům a mám postiženého tatínka, i když ne zrakově, rozhodla jsem se po výzvě v roce 1997 a vzala si pejska do předvýchovy. Od té doby spolupracuji s výcvikovým střediskem v Jinonicích. Tohle je pejsek Eninka, příští týden by měla odejít do střediska na výcvik," říká Nela Pešanová. A ten první pes? "Jmenoval se Albert, byl to také kříženec labradora a golden retrievra a teď slouží u pána v Roudnici nad Labem." Jak jste to citově zvládla, když jste musela pejska předat na výcvik? "Musím přiznat, že velice těžko. Odjela jsem tehdy na nějaký čas do USA, abych změnila prostředí a vyrovnala se s tím. Protože to pouto tam je, ať už si to člověk připouští nebo ne. Nicméně já jsem do toho šla s tím, že pejsek není můj a že ho mám jen vypůjčeného." Také si pohrávám s myšlenkou pořídit si vodicího psa. Moje děti by si moc přály zlatého retrievra. Můžete mi říct, jak se vypořádat s problémem zvířecí srsti, která se vám nachytá všude a zvlášť pak světlé chlupy na černé šatstvo, které mám oblíbené? "Pracovala jsem v ústavu hygienické služby a myslím si, že na hygienu dost dbám. Já si však říkám, že je to něco za něco. Ten pocit, že někoho máte, kdo vás je ochoten poslouchat, kdykoli vy potřebujete, nikoli kdy na vás někdo jiný dvounohý má zrovna čas, tak určitě stojí za to, že holt někdy máte doma i na sobě těch chlupů trochu víc. Předpokládám, že existují prostředky, kterými by se to dalo ze šatů odstranit, například takové gumové válečky, kterými po šatech jezdíte a i když na to nevidíte, válečky vše zachytí. Veškeré chlupy pak z válečku umyjete." Kde se zmíněné válečky dají koupit? "Většinou v drogerii a v prodejnách s domácími potřebami. To je moje jediná rada pro ty, kteří chtějí nosit černé oblečení a mít světlého vodicího psa." IF # FOND PETRA KAVKY PODRUHÉ Zhruba před rokem jste byli na tomto místě informováni o nově vzniklém fondu, který má sloužit zrakově postiženým. Fond dostal název po nevidomém inženýru Petru Kavkovi. Finančním základem fondu se stal dar, který Petr před svou smrtí věnoval našemu středisku s přesným určením pro jeho využití. "Fond Petra Kavky" (dále jen fond) je na základě rozhodnutí dárce určen později osleplým lidem, kteří přišli o zrak ve věku 6 - 40 let a kteří se i přes tuto zásadní životní změnu snaží zaškolit, vyučit nebo vystudovat a usilují o to být společensky užiteční a pomáhají dalším zrakově postiženým (dále jen ZP ). Fond spravuje představenstvo Diakonie ČCE - Střediska pro zrakově postižené, Klimentská 18, 110 15 Praha 1, telefon 02/ 22 31 63 06. Fond nemá spojitost s provozem Střediska a představenstvo nebude v běžném rozpočtu využívat peníze vložené do fondu. Částka, která je každý rok k dispozici, vzniká zúročením aktuální finanční částky fondu a bude darována vybranému žadateli z řad zrakově postižených, který splňuje výše uvedené podmínky. O výběru obdarovaného rozhoduje na základě došlých žádostí představenstvo Střediska. Dar nemohou získat členové představenstva, ani jejich rodinní příslušníci. Peníze z fondu jsou rozdělovány jednou ročně. Žádosti o dar musí obsahovat krátký životopis žadatele, odůvodnění a důvěryhodné potvrzení. Jméno toho, kdo obdrží dar z fondu, bude vždy oznámeno v časopisech pro zrakově postižené. Představenstvo střediska rozhodlo, že za rok 2000, kdy byl dar rozdělován poprvé, budou obdarováni dva žadatelé. Dnes vás již můžeme seznámit se skutečností, že prvními obdarovanými se staly dvě ženy - paní Lenka Kubánková, maminka dvouleté holčičky, t.č. na mateřské dovolené, a slečna Lucie Víšková, studentka Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Její studijní zájem se mj. soustřeďuje na problematiku občanů se změněnou pracovní schopností. Finanční dar ve výši 5 000,- Kč předal v rámci porady představenstva p. Ivo Plhák. Po předání daru následovalo krátké posezení s pohoštěním a vzájemnými rozhovory. Oběma obdarovaným jsme popřáli hodně dobrého do jejich dalšího života, a aby získaný dar mohly opravdu dobře využít. Fondu pak dostatek jejich následovníků. Ten nejbližší - za rok 2001 - bude vybrán ze žádostí, které dojdou na adresu Střediska nejpozději do konce tohoto kalendářního roku. POZOR! Fond je možné rozšiřovat dalšími dary zasílanými na účet Střediska u České spořitelny, a.s., Praha 2, č.ú. 3974329 / 0800 s variabilním symbolem 2000 Ivo Plhák předseda představenstva # Právník vám radí - Péče o rodinu a děti Vyhláška 182/91 Sb. v platném znění upravuje ustanoveními § 9 až 28 účast státu na pomoci rodinám s dětmi. Povinnost této pomoci ukládá obcím a okresním úřadům, které při její realizaci mají spolupracovat s občanskými sdruženími, církvemi, charitami a jinými organizacemi. Dále spolupracují s manželskými a předmanželskými poradnami. Jejich povinností je také vyhledávání občanů, kteří potřebují bezprostřední pomoc, protože se nacházejí ve složité životní situaci. Zvláštní pozornost musí být věnována rodinám, kde žijí děti se zdravotním postižením. V případě, že se ocitne dítě bez jakékoliv péče a nelze čekat až okresní úřad učiní ve prospěch dítěte opatření, uvědomí obec okresní úřad o naléhavosti situace, aby učinil nápravu. Okresní úřad může činit nezbytná opatření až do doby, kdy je dítěti ustanoven opatrovník. Rozhoduje například o okamžitém umístění dítěte do péče nahrazující péči rodičů. A to v případě, že se dítě ocitne bez rodičů, například v důsledku jejich úmrtí nebo v důsledku ohrožení života či zdraví. Odebere dítě také z prostředí, které ohrožuje jeho psychický a fyzický vývoj. Dítě může být umístěno do zařízení ústavní péče jedině v případě, jestliže je ústavní výchova nařízena soudem. Další formou ochrany zájmů dítěte je také svěření do péče jiných občanů než rodičů, tedy do osvojení. Okresní úřad přitom spolupracuje při vyhledávání dětí, u niž osvojení je vhodnější formou péče, volí vhodné osvojitele a prověřuje péči. Velmi významnou pomocí je poskytování pečovatelské služby rodičům a jiným osobám odpovědným za výchovu, které nemohou zajistit potřebnou péči vlastními silami a v potřebné kvalitě pro vážné překážky. Za vážné překážky se přitom považují nemoc, rekonvalescence, lázeňská léčba, porod. Při péči o tři a více dětí v předškolním věku také šestinedělí, ve výjimečných případech nástup osamělého rodiče nebo jiné pečující osoby do zaměstnání. Je třeba zdůraznit, že k vážným překážkám řadí zákon také těžké zdravotní postižení rodičů. V případě, kdy jeden z rodičů zůstává z důvodu péče o těžce zdravotně postižené dítě s dítětem v domácnosti a není tedy zaměstnán, poskytne se pečovatelská služba pouze omezeně, a to v rozsahu nejvýše 400 hodin ročně. Pečovatelská služba se zásadně poskytuje za úhradu. Výjimku tvoří jen úkony, kterými jsou zajištovány nezbytné životní potřeby. Pokud jsou příjemci sociálně potřební, pak jsou jim poskytovány veškeré úkony bezplatně. Bezplatně se poskytuje pečovatelská služba i rodičům, kterým se narodily tři a více dětí nebo dvě děti současně v rozmezí dvou let. Pověřené okresní úřady mohou na úhradu nutných životních potřeb pravidelně se opakujících, popřípadě na úhradu zvýšených nákladů spojených s dietním stravováním, poskytovat opakující se peněžité dávky do výše 15 000 Kč. V případě, že dítě, které je sociálně potřebné, nedostává od povinné osoby výživné, poskytuje mu příspěvek na výživu a ostatní osobní potřeby okresní úřad. Příspěvek je poskytován do výše částek potřebných k zajištění výživy. V situaci, kdy rodiče nebo jiné osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy, neplní řádně své povinnosti, může být peněžitá dávka nahrazena dávkou věcnou. Dítěti, které do uzavření manželství bylo svěřeno do pěstounské péče, může být po uzavření manželství poskytnut příspěvek do výše 10 000 Kč na zařízení domácnosti. Peněžitý příspěvek může být poskytnut také osiřelému dítěti, kterému vznikl nárok na užívání bytu. Toto dítě se připravuje na povolání a nemá prostředky na úhradu nájemného a služeb spojených s užíváním bytu. Příspěvek je vyplácen v plné výši nájemného a služeb spojených s užíváním bytu. Další významnou pomocí je poskytnutí příspěvku na rekreaci dětí důchodce. Tento příspěvek se poskytuje důchodci, který je sociálně potřebný, na vlastní dítě a nebo na dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů. Dítě musí být ve věku do ukončení povinné školní docházky. Příspěvek může být poskytnut i tehdy, nesplňuje-li důchodce podmínku sociální potřebnosti, jestliže jeho rodina má odůvodněně vyšší životní náklady z důvodu invalidity, déle trvající nemoci některého člena rodiny nebo z jiných vážných důvodů. Výše příspěvku na rekreaci dítěte činí 80% celkových nákladů na tuto rekreaci, výjimečně může být přiznán příspěvek až do výše nákladů na celou rekreaci. JUDr. Ivana Marešová # Genová terapie je nadějí Genová terapie navrátila zrak třem psům trpícím dědičnou slepotou. Tyto slibné výsledky otevírají cestu k léčbě některých forem dědičných poškození zraku u lidí. Letos v květnu zveřejnila skupina amerických vědců z univerzitních oftalmologických center ve státech New York, Pensylvánie a Florida povzbudivé výsledky pokusné léčby psů trpících jedním z dědičných onemocnění sítnice. U lidí se tato tragická, ale naštěstí poměrně vzácná choroba označuje jako Leberova vrozená slepota. Děti postižené touto nemocí se zpravidla rodí nevidomé, nebo ztrácejí zrak v prvních měsících života. Porucha je dědičná, postihuje sítnici - světločivnou vrstvu buněk uvnitř oka - která přeměňuje dopadající světlo v elektrické signály. Tyto signály zpracovává mozek v obraz pozorovaného objektu, v obraz okolního viditelného světa. Leberova dědičná slepota je často způsobena nepatrnou změnou (mutací) genetické informace. Konkrétně se jedná o mutaci genu RPE65, který zajišťuje tvorbu jedné z mnoha bílkovin nezbytných pro činnost sítnice. Je-li gen poškozen, buňky neprodukují patřičnou bílkovinu a sítnice tudíž neplní svoji funkci. Stejnou mutaci lze nalézt také u některých nevidomých psů. Právě tři od narození slepí ovčáčtí psi-briardi se stali prvními pacienty, jimž genová terapie navrátila zrak. Principem genové terapie je náhrada mutovaného genu jeho "zdravou" funkční kopií, která obnoví tvorbu odpovídající bílkoviny. Jak se ale léčebný gen dostane do buněk sítnice? Američtí vědci vnesli zdravou kopii genu RPE65 do neškodného viru, který je schopen infikovat buňky v sítnici a měl by v nich zajistit tvorbu odpovídající nepoškozené bílkoviny. Léčebný virus vědci nejprve namnožili a tisíce virových částic s terapeutickým genem potom vstříkli injekcí vždy do pravého oka každého ze tří léčených psů. Levé neléčené oko sloužilo jako kontrola k porovnání výsledků. Nezbývalo než čekat, zda virus - obvykle spíše nevítaný host - dokáže pro změnu také pomoci. Navrátí (alespoň částečně) handicapovaným psům zrak? Už během několika týdnů vědci s radostí konstatovali, že u všech tří briardů se vytvořila zdravá bílkovina RPE65. Po sérii testů, provedených tři měsíce od léčebného zákroku, mohl výzkumný tým, psy nevyjímaje, začít oslavovat. Všichni tři psi viděli na pravé, tedy léčené oko! Kromě běžných očních vyšetření se úspěšně vyhýbali překážkám ve ztemnělé místnosti. "Psi vráželi do předmětů po jejich levé straně, ale vždy se vyhnuli objektům vpravo," říká o úspěšných testech doktor William Hauswirth, odpovědný za přípravu léčebného viru. "Už dříve, než začaly testy, jsme tušili, že nás psi vidí, protože se k nám otáčeli vždy směrem doprava, jak používali pravé léčené oko," dodává doktor Hauswirth. Podle posledních dostupných výsledků jsou psi vyléčeni trvale, nebo aspoň dlouhodobě, neboť devět měsíců po zákroku stále vidí. Přestože je psí oko velmi podobné lidskému a výsledky amerického týmu jsou více než povzbudivé, stojí vědci teprve na začátku dlouhé a pravděpodobně klikaté cesty k léčbě dědičných postižení sítnice pomocí genové terapie. Odborníci odhadují, že první klinické testy, které by ověřily neškodnost a účinnost genové terapie při léčbě tohoto typu dědičné slepoty, by mohly začít nejdříve za dva roky. "Nejprve se musíme ujistit, že terapie je zcela neškodná a že vyléčení psů je opravdu trvalé. Také musíme stanovit optimální dávku viru, a tak dále," řekla další členka úspěšného týmu doktorka Jeane Bennettová. Případná léčba pacientů trpících Leberovou vrozenou slepotou je komplikována mimo jiné také tím, že by musela být prováděna co nejdříve po narození pacienta, neboť sítnice je po několika letech života nevidoucího člověka zcela zdegenerovaná, a tedy "neopravitelná". Další z členů týmu, doktor Samuel Jacobson však neskrývá svůj optimismus: "Znamená to, že přišel čas na to, abychom přestali teoretizovat o možnosti léčby těchto onemocnění a začali se vážně zabývat její realizací." Jiří Petrák # Letní vzpomínka na Chomutov V polovině srpna se v kempu Druhý mlýn v Bezručově údolí u Chomutova sešli již podruhé nevidomí majitelé vodicích psů na svém každoročním letním soustředění. Letos přijelo na třicet psů se svými pány z celé republiky. Za pomoci instruktorek ze Střediska výcviku vodicích psů v Praze-Jinonicích - Bedřišky Humhalové, Hany Jasenovcové a Jindry Šlemrové procvičovali nevidomí se svými psy to, co se dá v průběhu roku i zapomenout. Třikrát v týdnu byl na dopoledne k dispozici autobus, a tak se jezdilo cvičit i do ulic Chomutova. Za dobu pobytu si účastníci vyslechli také poutavou přednášku chomutovských záchranářů se psy a mohli si zahrát roli hledaného člověka. Jedno odpoledne bylo věnováno jízdě na koních, což byl jistě pro některé nevidomé báječný, i když ze začátku trochu roztřesený zážitek. Na koni se svezl i Jiří Mayer, redaktor časopisu Naše šance, který si s námi přijel popovídat a udělat reportáž pro časopis. Další odpoledne přijela jiná parta záchranářů, a tak si několik odvážlivců zkusilo, jak se slaňuje z okna v prvním patře budovy. A těch odvážných bylo, to mi věřte, dost a dost. Také se jeden večer konal tradiční táborák s opékáním buřtů, což se velice zamlouvalo našim chlupatým kamarádům. Myslím, že se všem na Druhém mlýně líbilo, vždyť parta tam byla perfektní a legrace jsme si jako vždycky užili velkou měrou. Jen počasí nás občas zaskočilo, ale ani to nikoho neodradilo od báječných procházek v krásném okolí či jen tak dojít s pejskem k říčce Chomutovce, která je hned za ubytovnou. Tam už byl většinou psí nával a cákání se štěkotem třeba i deseti psů, kteří se najednou koupali, jasně dávalo všem najevo, že jsou nejen lidé, ale i psi nanejvýš spokojeni. Za rok se těšíme nashledanou. Bedřiška Humhalová # Rekondiční pobyt v Petrovicích V krásném prostředí Jeseníků proběhl od 18. do 25.srpna rekondiční pobyt zaměřený na výuku výpočetní techniky. Věnovali jsme se především ovládání Windows, internetu a e-mailů. Instruktoři, kteří nás školili, byli na velmi dobré úrovni. Například mne učil Zdeněk Bajtl, kterému děkuji za odborný přístup k nám, klientům. I ostatní klienti byli velmi spokojeni, všichni jsme se shodli na tom, že nám tato rekondice dala velmi mnoho, neboť výpočetní technika je pro zrakově postižené velkým pomocníkem. Nejen počítači je člověk živ. Kromě výuky byl pro nás připraven hodnotný program, který zajišťoval Toník Dočkal, kterého mnozí z olomouckých znají z časopisu Echo. Všichni jsme se shodli na tom, že by tradice pořádání těchto rekondičních pobytů měly pokračovat, neboť ten týden v nás zanechal světlo přátelství a vzájemného porozumění. Lubomír Prokeš # ACH, TY BARIÉRY! Letošní léto bylo shovívavé a vlídné. Dovolilo mi poznat nové přátele a potěšit se již se známými. Dalo i dost prostoru ke klidnému posezení, kdy se nejen mluví, ale taky naslouchá. Bylo dost času dozvědět se o radostech, ale i trampotách, které mnohdy trápí... Průvodci Asi každý držitel zettépéčka lomeného péčkem by na tohle téma mohl povídat své. Každý jsme trochu jiný, někdo toho druhého potřebuje víc, jiný méně a taky jak na co. Mnohé se zvládne obstojně s plnou samostatností, mnohdy i ten nejzarytější suverén prostě bez pomoci koukavce zůstává nemohoucí. A většině se nedaří bez pomoci zvládnout vytyčené cíle jakéhokoliv zaměření. Což o to, máme-li v rodině či ve svém blízkém okolí někoho, kdo pomůže, je nám hej. Máme ale mezi námi i ty, kteří tuto přízeň osudu mají jen občas anebo vůbec ne. Všechno mají nejen složitější, ale dokonce složité. Vyslechla jsem kolem tohoto tématu hodně hořkých, úlevných slov... Sama patřím díky mému dobrému životnímu partnerovi do skupiny těch, kterým se se zrakovým postižením žije relativně tak, že mohou naplňovat svoje životní krédo - život prožívat a ne přežívat. Sama v sobě mám ale i tak dost slabosti při vyrovnávání se s tím, že sama zmohu čím dál tím méně. Ale jinak dovedu být taky bouřlivák a brát alespoň v obhajobu, když jsem svědkem toho, když zrakově postiženému se děje nějaké příkoří. V následujících řádcích proto tlumočím slyšené, ke kterému nezaujímám svoje vlastní subjektivní mínění. Možná, že by byly zajímavé názory vás, kteří tyto řádky budete číst a vyvolají ve vás určitě jistou emotivní odezvu. Pobyty Přestože jsou určeny pro zrakově postižené, ať už to jsou rekondiční či rekreační pobyty, účastník těchto akcí - je-li držitel ZTP/P - musí s sebou mít průvodce. Je to pochopitelné, to je bez diskuse. Nemá-li průvodce, má smůlu. A štěstí, chce-li se pobytu zúčastnit někdo, kdo je relativně zdravý a nahradí potřebu průvodce. Jak prosté a zdánlivě jednoduché. Jenže... Někdy to je opravdu bez sebemenšího problému a ke spokojenosti všech, ale někdy hlodají i horší myšlenky - jakápak rekreace, když se musím stále starat o druhého a jakápak rekondice pro mne, když to, co se musí či má učit postižený, já vlastně nepotřebuji a tak proč musím platit tolik, co onen postižený? Neměl bych jako potřebný mít nějakou slevu? A slyšela jsem i to, že si průvodce nechal náklady spojené s průvodcovstvím v plné výši zaplatit od postiženého. Chodníky a ulice Jsou stále plné nástrah. Slyšeli jsme v "Naší šanci", jak jistá americká inspektorka přes kontrolu výcviku vodicích psů se vypravila coby nevidomá na procházku Prahou a jak s ní výsledek zacloumal. Víme, že se pro bezpečnost samostatného pohybu po ulicích dělá dost, ale asi je to stále málo anebo je příčinou také bezohlednost a nezájem všech těch, kteří nerespektují, co by měli - vývěsní štíty, poutače na chodnících... Anebo také snaha jedněm pomoci na úkor druhých - u přechodů přes ulice chybějící obrubníky, kdy zoufalý nevidomý neví, kde je teritorium chodce a kde řidiče. Od ledna letošního roku platí předpis o přednosti chodců na vyznačených přechodech. Jaká by to byla dobrá věc, kdyby... Hlavně na okrajích měst, kde vyrostla sídliště, jsou i široké, dvouproudové vozovky v jednom směru, takže často se stane, že řidič jednoho proudu dá, jak má, přednost a řidič ve druhém proudu by do chodce klidně vrazil. Zraková kontrola chybí a další obavy nás stresují a tak se stává, že si často zacházíme i na větší vzdálenost jenom proto, abychom mohli přejít z jedné strany ulice na druhou u zvukově řízeného přechodu. Nákupy To je také velký a trápivý problém. Bejvávalo dobře - jako ve staré písničce. Za našich mladých let bývaly obchody pěkně s pultem, za kterým prodávající plnil příkazy a přání našich maminek či babiček. Ceny tehdy byly stejné jak na náměstí, tak v zapadlé uličce. Dnes již zbudované minikrámky zanikají, protože představy, že tam bude z důvodů malých provozních nákladů levněji už dnes rozhodně neplatí a opak se stává pravdou. Supermarkety a hypermarkety se ve svých nabídkových akcích snaží získat zákazníka atraktivnějšími cenami, než jaké nabízí konkurence. A tak se objíždí co se dá a doma se nad kupou zboží kalkuluje, kolik se dohromady našetřilo... A jsme u toho! Našinec prostě nemá šanci. Ten si nákup v těchto gigantech sám nemůže vybrat. Jak bych si přála mít kouzelný proutek z pohádky, abych mohla pomoci všem těm, kteří si ulevovali nad svojí bezmocí. Těžko může člověk sám něco vyřešit - sama z vlastní zkušenosti cítím, jak je to zatrápená věc. Nedaleko nás je nový Interspar, nakupujeme tady a ceny některých druhů zboží jsou opravdu příjemné. Když jedeme s nákupním vozíkem mezi všemi těmi regály plnými zboží, je mnohdy tvrdým oříškem i pro mého Jirku, který nemá zrakové problémy, najít právě to, co potřebujeme. Informátora na "place" není mnohdy nikde vidět a tak se zoufale hledá. A když se přece jen stane, že máme možnost zeptat se, kde najdeme to, co chceme, honem rychle určí směr a mizí za svými povinnostmi. Asi i tady by se mělo hledat kompetentnější řešení, jak pomoci těžce zrakově postiženým ve velkých obchodech vůbec. Volný čas Pokud jej máme, přejeme si jej vyplnit pohodově se snahou, abychom si odpočinuli, vstřebali do sebe co nejvíce příjemného a osvěžujícího jak duši, tak tělo. Tady máme těch bránících bariér asi méně. V kulturním vyžití máme široké možnosti seberealizace. Jistě to není nejhorší ani při uplatňování pohybových aktivit. Z našich časopisů se dozvídáme hodně o tom, že se nechceme jen tak vzdát tak říkajíc bez boje. A přesto jsem byla "tichou vrbou" při stesku nevidomých turistů, kteří by tak rádi šlapali na turistických akcích KČT TJ ZORA. Nemohou! Důvod je prostý, dozvěděli se, že pokud nemají průvodce, nemají šanci. Praha má dost turistickych oddílů při tělovýchovných jednotách. Sem když zavítá našinec, neuspěje ve členství, pokud nemá vodiče. Proč ale ve svém oddíle pro zrakově postižené turisty nenajde potřebné zázemí? Členové zde totiž najdou takové podmínky, které nejsou nikde jinde a tak je jen s podivem, že zdravý turista, přijímaný do turistického oddílu pro zrakově postižené, nedostane otázku : "Máte komu dělat průvodce?" Pokud ne - a to je ve většině případů - měl by být přijat s podmínkou, že bude průvodcem potřebnému. Připadá mi to zcela logické, správné a pro našince spravedlivé. O mnohém by se dalo mnohé napsat - bariéry trápily, trápí a trápit budou. Kde nestačí špatné či žádné vidění, musí nastoupit alespoň smysl pro humor, třeba nad tím, jak kompetentní pracovnice na příslušných úřadech dělají vskutku dobrou práci : při současných výměnách průkazů ZTP/P zrakově postiženým nenalepí ani identifikační logo a ani neupozorní, že pro závažný důvod to v současné době nejde (loga prý nejsou, ale je to pravda?). Anebo na dotaz nevidomého, jak je to s příspěvkem na mobilní telefon, se tento dozví, že nemá nárok, že je to pouze pro sluchově postižené. A když se chudák našinec diví, dostane se mu vysvětlení, že oni sice neslyší, ale mohou posílat esemesky. Tak tedy věřme, že bude líp a ať se nám daří. A to nejen při potýkání se se všemi možnými a někdy i neskutečnými bariérami. Eva Beránková # Už zase jezdím Nedávno jsme s manželem způsobili poprask na vesnici, ve které máme chalupu; ale nejen v ní, také v okolních vsích. V posledních letech mi chyběl pohyb na zdravém vzduchu. Manžel je příliš zaměstnán a já často trávím volné dny s dětmi na chalupě. Ty už mě však nepotřebují. Sednou na svá oblíbená kola a půl dne je nevidím. Občas jsme si vzali s manželem kolo a on mě na rámu svezl k nedalekému jezeru. Nebylo to však příliš pohodlné a tak jsem snila o dvoukole. Trvalo to rok, než jsem se odhodlala, abych jej sháněla. V jednom červencovém deštivém dopoledni jsme se synem obvolali veškeré prodejny jízdních kol v Praze a také i ve vzdálenějších městech. Všude odpověděli: "Ne, tandemy nemáme a nikdy jsme neměli." Už se mi to zdálo beznadějné. Vždyť mi pár přátel, kteří mají stejně jako já zrakový problém, řeklo: "Máme dvoukolo," nebo "Pořídíme si dvoukolo." Nezeptala jsem se však kde jej sehnali, nebo kde kolo hodlají shánět. O prázdninách jsem nikoho z mých přátel nekontaktovala a tak jsme pátrali se synem dál. Konečně jsme narazili na jednu cykloprodejnu v Praze. Sdělili nám tam, že můžeme mít kolo do druhého dne. Zdálo se mi to být neuvěřitelné. Opravdu se tandem s modrou metalízou dostal do dvou dnů na naši chalupu. Když jsme s manželem poprvé vyjeli z našich vrat, potkali jsme na návsi sem tam nějakého člověka. Během návratu z projížďky už se to na návsi hemžilo mnoha lidmi, ač tam jeden často nikoho nepotká. Někteří z nich svou zvědavost neskrývali, jiní se zase dívali nenápadně po našem dvoukole. Večer přišli synovi kamarádi a ti jej u nás na zahradě také obdivovali. Musím podotknout, že to bylo nejlevnější kolo z celé cykloprodejny. Dnes vím, že mají moji přátelé kola na zakázku, což je určitě mnohem lepší, ale také nákladnější. My jsme s našim tandemem spokojeni. Dnes už jezdím také se svým patnáctiletým synem do vedlejší vesnice nakupovat. Jakmile někdo uvidí náš tandem, tak jej zvědavě obhlíží. Můj kamarád mi sdělil, že byli s partou lidí na tandemech v Brně a také je tam všichni okukovali. Přesto, že je Brno velkoměsto. Když projíždíme s manželem autem krásnou přírodou v Posázaví, tak z toho nemám takový požitek jako z jízdy na tandemu. Z kola vidím mnohem více, neboť jezdí pomaleji a také si mohu vychutnat vůni lesa nebo řeky. Kolo mi tedy nepřináší jen radost z pohybu. Jedna moje kamarádka, která přišla o zrak před několika lety, si také pořídila tandem. Letos strávila dovolenou s přáteli a vzala si s sebou své dvoukolo. Sdělila mi, že jej využívala denně a že to byla pro ni báječná dovolená. Já už se těším, že si budu moci užít přírodu i na podzim, kdy je vysedávání na terase před chalupou už ne vždy příjemné. Kolo je zkrátka skvělá věc a já na něm konečně po mnoha letech zase jezdím. Ilona Fryčová Pozn. red.: Dvoukolo bylo zařazeno mezi kompenzační pomůcky pro nevidomé, na které poskytuje příspěvek okresní úřad - odbor sociálních věcí. # Pro příjemné a bezpečné cestování v Brně S platností od prvního října 2001 je možné využívat průvodcovskou službu i na hlavním vlakovém nádraží v Brně. Zrakově postižení cestující si ji mohou objednat osobně u zaměstnance kulturního centra nebo na telefonním čísle: 05/ 41 17 43 06. Doprovod bude poskytován v rámci prostor železniční stanice Brno - hlavní nádraží. Rádi bychom zrakově postižené návštěvníky Brna informovali také o možnosti využití průvodcovské služby DP asistent, kterou poskytuje dopravní podnik města Brna v rámci cestování v dopravních prostředcích MHD. Asistenti vám pomohou nejen při nastupování a vystupování, ale i při vyhledávání optimálního spojení nebo v neočekávaných situacích, kterými mohou být například výluky v dopravě. Služba je poskytována bezplatně a je nutno si ji objednat s předstihem alespoň 24 hodin, v pracovní dny od 7:00 do 15:00 hodin v Novobranské ulici číslo 18 u poslední pokladny, nebo na tel. číslech: 05/ 43 17 43 18, nebo 0723/ 98 06 76. Třetí, snad užitečnou informací je i možnost objednat si pro přepravu nejen po městě, ale třeba i pro odvoz k příbuzným či na dovolenou speciální vozidlo, jehož provozovatel - Sdružení zdravotně postižených - účtuje majitelům průkazu ZTP a ZTP/P 6 Kč za 1 kilometr, při čekání 80,- Kč za hodinu. Toto vozidlo je upraveno i pro přepravu vozíčkářů a můžete si jej objednat na telefonním čísle: 05/41 21 44 83, samozřejmě také s dostatečným předstihem. Přejeme vám příjemné a hlavně bezpečné cestování do Brna. Josef Konečný # Novinky z Velké Británie Ve Velké Británii se testuje informační systém pro nevidomé, založený na dálkově aktivovaných infračervených paprscích. Systém s názvem InfraVoice je nasazen ve velkém obchodním středisku Bluewater v jihovýchodní Anglii a využívá technologii poskytování informací návštěvníkům, zavedenou už v některých muzeích a galeriích. Klíčovým prvkem pro uživatele je souprava náhlavních sluchátek a malého přijímače, který lze nosit v kapse nebo na klopě, a který komunikuje se sérií stanic umístěných na stěnách. Jakmile se nevidomý ocitne v blízkosti takovéto stanice a infračervené paprsky detekují jeho přijímač, začne vysílat směrové instrukce - třeba "do oddělení XY zahněte vpravo"... Jak ukázal výzkum zaměřený na to, aby byl systém maximálně jednoduchý a přátelský, dávají uživatelé přednost tomu, aby údaje o směru začínaly uvedením cíle. Místo typické digitální řeči syntetizátoru používá InfraVoice skutečnou lidskou řeč, zachycenou v digitální podobě. Vývojáři pracují na miniaturizované verzi přijímací jednotky vestavěné do brýlí, která umožní přijímat vysílané informace diskrétně. Další britská novinka, speciální termotiskárna s názvem ZY-fuse, vyrábí hmatové nákresy a texty pro nevidomé s použitím speciálního papíru Zy-tex, symbolizující název výrobce - firmy Zychem. Výroba četby pro nevidomé se tímto způsobem snížila z pěti hodin na několik minut, a nákresy lze tisknout přímo z počítače. KSM # Strážníci myslí na nevidomé Koncem srpna strážníci nainstalovali zdarma bezpečnostní řetízek na dveře nevidomého Josefa Kučery z Prahy 4. Podle Hany Krumlovské z oddělení prevence Městské policie v Praze je to účinné opatření pro první komunikaci s neznámou osobou za dveřmi. Pro nevidomého člověka má o to větší význam, protože nevidí, komu otevírá. Letos již strážníci rozdali v Praze kolem tří set řetízků. "Chceme pomáhat zdravotně postiženým. Zaměřili jsme se na občany sluchově postižené a nevidomé. Uvítáme od nich jakékoliv podněty, podle nichž pak připravíme projekty. Finančně je podporuje magistrát. Zatím jsme vydali leták v Braillově písmu a dali jej do knihovny pro nevidomé v Krakovské ulici 23. Jsou na něm čísla tísňových linek," uvedla Krumlovská. Se svými nápady se mohou občané obrátit na pracovníky oddělení prevence Městské policie v Korunní ulici 98 v Praze 10. Nejvhodnější den je pátek. Kontaktovat je lze i na pražských telefonních číslech 67 00 22 84 nebo 67 00 21 09. vet # Město tisíců ocelových patníků Packal jsem o ně na každém kroku. Jak ti madridští slepci zde vlastně chodí, to jsem se bohužel nedověděl, ale zřejmě to znají jejich vodicí psi. Ocelové patníky jsou všude v ulicích a mají zabraňovat neukázněným řidičům, aby si nejezdili po chodnících, když na vozovce je plno. Mně ovšem zabraňovaly, abych se mohl pokochat tím, co je kolem nich a hlavně nad nimi. Marně se však snažily zabránit mi v uskutečnění mého záměru, proč jsem do tohoto více než třímilionového města se svou průvodkyní a vedoucí slepeckého oddělení Technického muzea v Brně přijel. Ukrývaly se do stínů rozpálených chodníků, záludně se vztyčily i v jejich středu kolem vjezdů do domů a prováděly i jiná alotria. Mé záměry se jim překazit nepodařilo. Ne, nepřišel jsem za stavebními skvosty, kterých je v Madridu plno, město vám pro svůj celodenní a celonoční mimořádně silný ruch rozhodně nenabídne rekreační prostředí ani kdyby vás světoznámá galerie Prado sebevíce lákala. Na sochy španělských umělců stejně nedosáhnete, ale nabídku osvěžení u vodotrysků a fontán přivítáte. Lidé jsou zde hluční, avšak velmi příjemní, laskaví a vstřícní. Ne tedy víc, než světoznámé slepecké muzeum byl náš cíl a navíc oddělení pro zahraniční styky slepecké organizace ONCE a jedno ze vzdělávacích center pro nevidomé děti a mládež. To byl smysl naší cesty. Není na světě přepychovějšího slepeckého muzea, není, pokud je mi známo, ani jiné muzeum tohoto druhu, které by vám představilo tolik maket divů světa. Nevidomí zde mají možnost shlédnout nejen světoznámé stavby v přiměřené velikosti a většinou i z vhodného materiálu pro hmat, ale také navštívit expozici speciálních pomůcek, které nevidomému člověku zpřístupňovaly vzdělání a usnadňovaly procházet vlastním aktivním životem. Naše španělská průvodkyně zdůrazňovala, že sbírka modelů slouží rovněž studentům architektury. Hodně mi vadilo, že na mne z každého rohu začaly pokřikovat automatické hlásiče informací, které se automaticky zapínaly vždycky, jakmile šel někdo kolem. A to já jsem šel několikrát a rušily mne. Nebyl jsem tam sám, vyvolávaly na každého návštěvníka. Většinou na sebe pokřikovalo i několik hlásičů současně. No - jejich věc! Osvětlení všech sálů je spíše atraktivní a rozhodně nevyhovuje těžce slabozrakému člověku, kterého bodové různobarevné lampy oslňují. Vy třeba ani nepoznáte, kde končí podlaha a kde začíná stěna či strop, všechno se zrcadlově leskne a navíc jste rádi, že tu nemají skleněné zdi. Pro nevidomé návštěvníky jsou na podlaze mezi koberci orientační pásy z linolea. Oproti muzeu ve Vídni, v Paříži a v Coupvray byla naše španělská nevidomá průvodkyně odborně lépe informovaná. Její laskavost neznala mezí. Větší odstup zachovával ředitel, který si pro nás vymezil jenom půlhodinku, kterou pro zajímavý rozhovor nakonec protáhl. Všude přepych. Na ulicích vykřikují slepí prodavači losů. Právě ony živí nejen toto jedinečné muzeum, ale všechny jejich prodavače. Z výtěžků loterie bylo v Madridu postaveno několik honosných budov organizace ONCE. Uvnitř budov přepych, ale nevíme, jak vlastně zdejší slepci žijí. Nebylo tolik času si s nimi v prodejně slepeckých pomůcek pohovořit, neměli jsme možnost poznat působnost ONCE v širším okruhu jejích členů. V muzeu jsou také sály, v nichž je uchováváno množství exponátů, které dokumentují především španělskou minulost slepců. Těžko popisovat vitrínu od vitríny. Naši hrdost posílil vystavený Kleinův psací stroj, který jsem podle zvláštních technických fint identifikoval jako výrobek brněnského tyflotechnika Františka Urbana. Zde je to unikát právě proto, že se ve Španělsku nikdy tomuto písmu nevidomí žáci neučili. Nechci čtenáře unavovat popisem jednotlivých exponátů, ale přece jenom se musím zmínit o pomůcce, která mne také mimořádně zaujala, kterou jsem dosud v žádném muzeu neviděl. Je to Pichtův strojek z roku 1909, který sloužil k dorozumívání nevidomého s hluchoslepými prostřednictvím Braillova kódu. Vaši pozornost upoutá např. psací stroj pro Moonovo písmo, z reliéfů je nádherná nástěnná mapa Španělska. Škoda, že zatím vedení muzea soustavně neusiluje o zachycení dožívajících pomůcek a čeká na okamžik, kdy je některá speciální slepecká pomůcka vytlačena modernější. Nejbohatší je proto expozice sbírkami z 19. století a počátku století dvacátého. Knižní fondy slepeckých tisků jsou bohaté snad nikoliv svým rozsahem, ale obsahem. Knihy jsou otevřené a zvou vás. Voní historií. Nejstarší zde vystavená kniha pochází z Bostonu, je vytištěna r. 1837. V paměti by vám jistě zůstala i zdejší nejstarší kniha tištěná v Paříži Braillovým písmem roku 1858. Toto je ovšem sál, do kterého běžné návštěvníky nevodí. Přišli jsme sem, abychom se zase po roce dotkli historie trochu jiné, než obklopuje ostatní lidi. Trochu nás překvapilo, že toto překrásné muzeum působí hodně staticky, jelikož ani po deseti letech své existence nemá provedenu studijní ani propagační katalogizaci. Je to škoda a snad jsme dali impulz k jejímu brzkému dokončení svými skromnými dary několika českých publikací a jedné pomůcky, kterou zde neměli. Navštívili jsme zahraniční odbor ONCE, kam jsme se dostali jen s největšími obtížemi. Naší návštěvou jsme chtěli tuto organizaci pozdravit a popřát mnoho dalších úspěchů v péči o nevidomé občany Španělska. Mohutné vzdělávací centrum vede nevidomá žena s obrovským rozhledem, energií a znalostmi. Podobně i slepecké muzeum vede nevidomý muž, zahraniční odbor ONCE řídí prakticky nevidomý ředitel. Centrum je konzultačním střediskem pro nevidomé žáky, kteří navštěvují běžnou školu ve svém bydlišti, slouží pro postgraduální studium učitelů běžných škol. Potěšilo mne, že se nevidomým dětem raného veku i jejich rodinám věnuje individuální odborná péče. Velkorysost je zde charakteristická. Přitom je tato péče směrována k utváření takových vlastností, schopností a dovedností nevidomého dítěte, které jsou předpokladem pro hrdý život člověka zbaveného závislosti na jiných v těch okruzích potřeb, které může nevidomý zvládnout sám. Takové úkoly a cíl výchovy nevidomých dětí a mládeže je předpokladem růstu silných a vzdělaných osobností, které mohou zastávat i nejnáročnější společenské činnosti. PhDr. Josef Smýkal # Rozhovor s Pavlou Šuranskou Nevidomá Pavla se narodila 1982 ve Zlíně, žije v Březolupech, studuje (nyní ve čtvrtém ročníku) v Praze na Deylově konzervatoři pro zrakově postižené zpěv a hru na příčnou flétnu. Od dvanácti let píše básně, pětkrát byla zastoupena v pořadu Mirka Kováříka "Zelené peří", mimo to publikovala v literárních časopisech "Souvislosti", "Weles", "Literární pohledy" a na stránkách internetového magazínu www.dobraadresa.cz . Uspěla také v literární soutěži časopisu ZORA. V loňském roce debutovala sbírkou "Básně". Loni ti vyšla péčí Ivana Arsenjeva, který patří do filmařského týmu režiséra Miroslava Janka, první knížka básní. Jak k tomu došlo? "Miroslav Janek točil film o Deylově konzervatoři pro zrakově postižené. V několika záběrech tam tančím na Plastiky. Od té doby mě sice polovina kamarádů považuje za magora a za blázna, ale zároveň tehdy mi Ivan Arsenjev nabídl, že jeho kamarád má tiskařskou dílnu a kdybych chtěla, tak by mohl moje básně v malém počtu vydat. To byla pro mě nádherná věc. Bohužel nízkonákladová - knížka vyšla v šestašedesáti kusech." Píšeš ovšem už sedm let. Vzpomeneš si, jak ses k poezii dostala? "Já jsem se k poezii dostala přes rozhlasový pořad "Zelené peří" Miroslava Kováříka, to mi bylo nějakých dvanáct let. Tehdy jsem poznala, že může existovat i jiná poezie než ta veršovaná, že báseň nemusí vždycky mít rým a pevnou formu a může se rozvolnit směrem k próze. To byl první impulz k tomu, abych začala sama psát. Rodiče mi básničky nečetli. Nanejvýš dědeček pohádky. A čítanková literatura ve škole - to mě už vůbec nebralo." Zmiňovali jsme magory a blázny. Tebe ovlivnili básníci českého literárního undergroundu, především postava Ivana Martina Jirouse. Proč zrovna Jirouse? "To bylo taky přes rádio a Mirka Kováříka. Když se konalo v roce 1996 první bítovské setkání básníků, Kovářík věnoval celé jedno "Dobré jitro z Prahy" právě Bítovu: tam jsem prvně slyšela Věru Jirousovou, Ivana Slavíka, dozvěděla jsem se o Jirousovi a Luďku Marksovi, kteří tam po hradě tancovali ve slipech. To se mi strašně líbilo! Kamarádi mi pak začali shánět jejich knížky, vystřihovali mi o nich články." A čím tě oslovily jejich básně? "Asi svojí otevřeností, spontaneitou, autentičností. Mám pocit, že z těch lidí i z jejich psaní jde ohromná energie, cítím v tom život. A přestože mi tahle poezie tolik učarovala, v mojí vlastní poetice se to nijak neodrazilo." Na motivy Ivana Jirouse jsi napsala prozaický text "Magorova bosáková pomsta". Je psaný v "moravštině". Proč najednou próza a proč v nářečí? "To nebylo najednou, próza mi nebyla nikdy cizí. Já jsem si od třetí třídy vymýšlela pohádky, později jsem si vedla deník a texty podobné Magorově bosákové pomstě vznikaly už od mých třinácti let. Domýšlela jsem si, jak by to vypadalo, kdybych se setkala třeba s panem Kováříkem nebo s panem Radkem Bláhou, který mu pomáhá se "Zeleným peřím". Jiné povídky byly o Bítovu: představovala jsem si, co se tam na tom básnickém setkání může dít. Všechny povídky jsem psala v moravském nářečí. Nevím proč, asi proto, že Bítov je na Moravě a že k tomu nářečí mám blízko. Taky proto, že "moravštině" nikdo víc než z poloviny nerozumí." S Jirousem ses nakonec osobně setkala. Jak na tebe zapůsobil? "To setkání bylo výborné! Tenkrát mi bylo čtrnáct - těžká puberta, kdy jsem ty své idoly žrala - a furt jsem otravovala básníka Petra Maděru, který u nás na konzervatoři pracoval jako vychovatel, aby mi sehnal na Magora kontakt. Od Luďka Markse jsem pak dostala Jirousovu adresu do Staré Říše. Poslala jsem mu nějaké svoje básně a v dubnu osmadevadesátého jsme se setkali v kavárně G+G, kde měl čtení. Přišel ke mně, podal mi ruku a povídá: "Já jsem Martin Magor. Ty tvoje básně jsou skvělý. Hele, něco spolu určitě uděláme." Já jsem špitla: "Díky." A on: "Žádný díky! Ti říkám, že ty básně jsou fakt dobrý." Podepsal mi knížky, a když podepisoval poslední, řekl: "Do píči, dyť seš slepá a neumíš číst. Tak tam napíšu "Magor z lásky Pavle" a už na to seru." Nedlouho potom jsem s ním udělala rozhovor, který jsem poslala klukům do "Welesu". Dneska už Magora tak fanaticky nežeru, i když "androš" mě drží pořád: Jura Krchovský, Jáchym Topol, Filip Topol." Máš možnost číst jejich knížky v Braillově písmu? Nebo si je poslechnout načtené na kazetách? "Těch možností moc není. Texty, které bych chtěla číst, v Braillově písmu neexistují. Můžu si sice zajít do zvukové knihovny pro nevidomé v Krakovské ulici, ale tam je z poezie nanejvýš jedna knížka Seiferta, nějaký Nezval, Erben a Máchův "Máj". Z prózy si můžu půjčit detektivky, milostné romány a možná nějaké filozofické spisy, ale současnou českou literaturu rozhodně ne. Zázrak byl, když do knihovny přišlo dvacet kazet "Zeleného peří" z Českého rozhlasu. Podobné je to i s novinami a časopisy. Snad jedině "Literární noviny" je možné sehnat v Braillově písmu. Knihovna sice nabídku aktualizuje, jenže jednou přibude Foglar, jindy ženský román. Takže mojí jedinou šancí jsou kamarádi, kteří mi knížky načítají na kazety, a dědeček - ten mi doma čte i načítá." Ty studuješ v Praze, ale žiješ v Březolupech. Jak vnímáš ten rozdíl mezi vesnicí a hlavním městem? "Já jsem z domova, z vesnice, pryč od čtyř let, kdy jsem začala chodit do internátní školy v Brně. Tam jsem byla zavřená do třinácti let, než jsem přešla do Prahy a začala se trochu zajímat o kulturu a literaturu. Zatímco v Brně jsme chodili maximálně jednou týdně na výlet někam do přírody, tady v Praze mi vychovatelky načítají na kazety knížky Jáchyma Topola, chodí se mnou na koncerty - jsou tu vstřícní a otevřenější lidé. Vesnice z toho vychází nejhůř: jenom ty neustálé otázky a poznámky "Proč chodíš tak oblékaná?", "Ty Plastici, to jsou bezdomovci, to bys neměla poslouchat!" Když jdeme po vesnici s babičkou, tak ona mě před lidmi schovává do křoví - aby mě neviděli. Na vesnici lidé uvažují stejně jako před dvaceti třiceti lety." V Praze studuješ zpěv a hru na příčnou flétnu. Jde hudba dohromady s poezií, kterou píšeš? "Myslím, že to spolu určitě souvisí. Když hraju nějakou skladbu, napadají mě obrazy, které třeba později převedu do básně. Teď chodím tančit, učím se pracovat s vlastním tělem, učím se, jak je ovládat. Když si přinesu svoji kazetu, můžu tancovat třeba na Plastiky nebo na DG 307, poslouchám hudbu, kterou mám ráda, divoce vnímám, improvizuji v pohybech a jednou bych chtěla v tom nejvypjatějším momentu zkusit něco napsat - zachytit ten pocit." Co bys chtěla dělat po škole? "Já nevím, jestli tu školu dokončím. Nechci už tu být. Do Prahy jsem přišla před šesti lety, nejdřív jsem si dodělala poslední tři ročníky základní školy, teď končím třeťák na konzervatoři. Zbývají mi dva roky do meturity, pak si můžu přidat ještě další dva roky a získat absolutorium. Jenže je toho na mě moc. Raději bych do Brna na JAMU, na obor televizní a rozhlasová dramaturgie. Jestli mě vezmou, chci se věnovat rádiu, připravovala bych dokumenty. Pár lidí v brněnském rozhlase znám, občas pro ně píšu fejetony. To prostředí se mi moc líbí." A upsat se natrvalo básnickému řemeslu? "To víš, že mě to láká. Jenže z čeho bych byla živa? Robert Fajkus jednou vyprávěl pro rozhlas, že v Čechách najdeš dva druhy básníků: buď se živí poctivou prací a píšou po večerech, kdy jim zbude čas, nebo mají invalidní důchod. Já už invalidní důchod mám, takže můžu začít psát. Na druhou stranu poslední čtyři roky mi psaní nejde - nevím proč, asi nemám klid a soukromí. A když ten klid mám, tak raději poslouchám muziku." V jedné ze svých básní píšeš: "Bolest je to jediné, co nyní cítím, chci se uzamknout do své bolesti a tvrdit, že nejsem." Je tohle osud básníka? "To asi ne. Ono záleží na každém básníkovi, jak své poslání bere. A jestli je vůbec bere." Jak se u tebe rodí báseň? "Přichází to odněkud zevnitř, nečekaně. Vlastně ani nevím. Najednou si sednu a napíšu třeba deset básní." V červnu 2001 s Pavlou Šuranskou hovořil Radim Kopáč # Odškodnění a slepecká hůl Soud v Landshutu (SRN) zamítl žalobu penzionovaného úředníka, který zakopl o hůl kráčející jedenašedesátileté nevidomé ženy a požadoval od pojišťovny této paní 2500 marek bolestného a náhrady škody za rozbité brýle. Tvrdil, že hůl neviděl. Soud konstatoval, že nevidomá na pádu nenese žádnou vinu - držela svou bílou hůl korektně a dobře viditelně v pětačtyřicetistupňovém úhlu před sebou. K situaci došlo při tom, když žena společně s úředníkem magistrátu testovala akustické signály pro nevidomé na semaforech vnitřního města. Právě když při této služební pochůzce přešla silnici, zkřížil jí cestu důchodce a klopýtl přes její hůl. -ich- # Kuželkářský turnaj Na přelomu srpna a září - 31.8. a 1.9. - proběhl na kuželně Lokomotivy Cheb již 21.ročník mezinárodního turnaje zrakově postižených sportovců o "Putovní pohár města Chebu", hraný jako soutěž družstev a 20.ročník soutěže jednotlivců "Memoriál Stanislava Gawlika". Soutěže se zúčastnilo 13 tříčlenných družstev z osmi oddílů celé České republiky i zahraničí a tak byla zajištěna opravdu vysoká úroveň dvoudenního maratónu hraní. Putovní pohár města Chebu si odvezli a současně obhájili borci z Loko-Ingstav Brno, družstvo složené výhradně z žen. Cenu z Memoriálu Stanislava Gawlika získal kvalitním výkonem 581 Jan Konopka z Michalkovic. Celkem 39 závodníků (z toho 12 žen) si vedle pěkných zážitků odneslo i nápadité ceny od chebských podnikatelů. Finanční dotací významně přispělo město Cheb. ša