Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 20 Říjen 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Marie Schifferová je výraznou osobností světa lidí se zrakovým postižením
Téměř nevidí a má potíže s chůzí. Navzdory tomu uspěla v hudbě a vyvíjí aplikaci pro dyslektiky
ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Je akvaholismus pověra?
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nevidomí nesmí bojovat s technikou, říká spoluautor ozvučeného portálu Friendly Vox
Pavlovi „spálil“ oči inkubátor. Nevidomý hudebník chce zaměstnat handicapované
Nevidomým chybí na přechodech v ulicích měst zvukové signály. Náprava ale není jednoduchá
ZDRAVÍ: Jak se bránit proti překyselení organismu?
KULTURA: Tyfloart ve Vsetíně očima účastnice

LIDÉ KOLEM NÁS: Marie Schifferová je výraznou osobností světa lidí se zrakovým postižením

Mgr. Marii Schifferovou jsem poznal jako ředitelku Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina. Spolu s kolegy jsem ji vnímal vždy jako velmi pracovitou a svému oboru oddanou ženu. Pokud cokoliv řekla, platilo to bez výjimky. Mnohé z vás učila, dalším, včetně mě osobně, pomohla a pomáhá postavit se v těžké životní situaci na vlastní nohy. Velký dík jí tedy náleží od celé komunity lidí se zrakovým postižením. Za naši redakci ji přeji stálé zdraví, životní elán a děkuji za poskytnutý rozhovor.

Co vás přivedlo k práci se zrakově postiženými?
Přicházela jsem s nimi do styku už od mládí. Mým prvním učitelem hry na klavír byl Josef Smýkal, pozdější ředitel brněnské školy pro nevidomé. Jeho předchůdce Drahomír Hanák byl naším rodinným přítelem. Za ním jsem chodila často do školy a vyřizovala různé vzkazy. Hlavně prostřednictvím těchto lidí jsem si všímala, že v jejich škole se učilo jinak, než učila moje maminka, také učitelka. Začalo mě to zajímat.
Josef Smýkal si mě z doby, kdy byl slabozraký, pamatoval jako malou holčičku. Když jsme asi před 10 lety navštívili brněnský Tmavomodrý festival, přišel v doprovodu své nejstarší dcery a představil mě: „Tak podívej se, to je ta holčička, kterou jsem učil na klavír“. Dcera se na mě jen udiveně dívala, ale on, i když se mnou pochopitelně dávno jednal jako s dospělou kolegyní, měl mě již jako nevidomý v paměti uloženou jako dítě.
V Brně jsem vystudovala hudební vědu a jazyk český a poté se vdala do Prahy. To jsem už věděla, že chci učit zrakově postižené. Podala jsem žádost, tehdy na Národní výbor hl. m. Prahy (dnešní magistrát) a dostala místo ve škole pro žáky se zbytky zraku. Po studiu speciální pedagogiky na pražské Pedagogické fakultě se problematikou zrakově postižených soustavně zabývám.

Co prožíváte nebo jste prožívala při práci s nimi?
Práce mi přinášela radost. Prožívala jsem ji vždy, když byl někdo úspěšný. Pokud budu mluvit konkrétně o Dědině, pak tehdy, když k nám přišel klient, který na tom byl fyzicky i psychicky špatně. Prošel ale sociální rehabilitací, sociálně terapeutickými dílnami a rekvalifikací a odcházel s příslibem nebo alespoň s nadějí na zaměstnání. Radost jsem měla z toho, že navzdory problémům, které ho potkaly, se zase dokázal postavit na vlastní nohy.

Pracovala jste raději s dětmi nebo s dospělými?
S oběma skupinami jsem pracovala ráda a dlouho, celkem 47 roků. Nemohu to rozlišovat. U dospělých bylo někdy dobré, když jsem se setkala se svými bývalými žáky. Věděla jsem, s kým jednám, a bylo to mnohdy jednodušší.

Mají podle vás nevidomí nějaké společné povahové rysy?
To bych tedy neřekla. Vnímám je jako všechny ostatní lidi. Každý představuje jedinečnou osobnost a je něčím zvláštní. Nevidomý hlavně tím, že musí a umí využívat náhradní smysly. A také musí přijmout to, co ho postihlo. Někdo to zvládá snadněji, jiný hůře. Ale s tím se setkáte v různých situacích i v běžné populaci.

Jaký je váš názor na integraci nevidomých do běžných škol?
To je individuální záležitost. Pokud funguje triumvirát učitel, speciálně pedagogické centrum (SPC) a rodiče, může to fungovat. Vše musí být na přiměřené bázi, přemíra péče a zároveň nesamostatnost žáka je špatná. Příliš se mi nelíbí osobní asistenti. Jejich hlavní funkcí je předávání informací, správná komunikace a vedení žáka k samostatnosti. Ale oni často dělají za dítě vše a navíc ho v určitých případech oddělují od kolektivu. Když třída přechází do jiné učebny, mohou dítěti pomoci spolužáci. Namísto nich s ním jde asistent. Dítě se na něm stává závislým a hůře zapadá do kolektivu třídy. Ta ho vnímá odtažitě, to mluvím o asistentech žáka, nikoliv učitele.
Pro zvládnutí výuky musí mít integrované dítě i schopnosti intelektové, může být ale pomalejší. Musí ovšem doma dohnat vše, co nestihlo ve škole. Ze třídy je potřeba přenést tyto informace k rodičům, kteří učivo s dítětem dokončí. A to je funkce správně spolupracující rodiny. Pomoci musí i SPC. Často má velký rozsah působnosti, výjimkou není ani 160 klientů. Nenavštěvuje je tak pravidelně, ale podle potřeb školy, rodičů nebo za účelem poskytnutí kompenzační pomůcky.

Jak podle vás dnes fungují speciální školy?
Myslím, že bezvadně, jen se velmi změnilo složení žáků. Ubyli tu ti, kteří jsou schopni integrace a kteří do ní odešli, a zůstávají žáci kombinovaně postižení. Když jsem v roce 1970 začala učit, měli jsme ve škole především nevidomé a prakticky nevidomé děti, většinou nedonošené, z tehdejších inkubátorů, s nějakou degenerativní chorobou sítnice nebo genetickou vadou. Postupně ale přibývaly děti, které měly další postižení. A dnes je jich ve speciálních školách převaha.
V běžné škole nemají mnoho šancí, a pokud se tam integrují, odcházejí s pocitem outsidera. Jsou hodnoceny podle výkonu, který je pochopitelně odlišný. Speciální škola je mnohem lépe přizpůsobena jejich možnostem, píší se pro ně individuální plány a stanovují přiměřené kompetence, v takovém případě má dítě samo ze sebe mnohem lepší pocit a větší sebevědomí. Zvláště u kombinace zrakového a mentálního postižení.

Jaká je podle vás dnešní školská a sociální politika?
Pokud bude zachovaná možnost výběru, zda se dítě bude vzdělávat integrovaně nebo speciálně, je školská politika správná. Sociální správná určitě není. Má obrovské mezery. A netýkají se ani tolik nevidomých, spíše slabozrakých a jejich možností získat kompenzační pomůcky. Podle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením mají tito lidé nárok na příspěvek na pomůcku od určitého vízu, ale to neznamená, že ho každý je schopný využívat stejně. Pro slabozrakého z toho vyplývá někdy vysoká spoluúčast nebo si pomůcku musí dokonce sám hradit. Pokud ji však potřebuje a rodina není schopna ji zaplatit, omezuje to jeho možnost vzdělávání. A toho je stát přece garantem.
Ale dost se toho také podařilo, i když to dlouho trvalo. Třeba přijetí zákona o sociálních službách. Připadalo mi neskutečné, kolik bylo předloženo jeho verzí a připomínek. Dnes s odstupem doby potřebuje už novelizaci. Vše trvá zase dlouho, stále se jen jedná, ale výsledek je spíše „skutek utek“.

Jak funguje podle vás trh práce pro zrakově postižené?
Také průměrně. Existuje fůra lidí, kteří jsou šikovní a pracují na běžných místech na otevřeném trhu práce. Více je ale těch, kteří potřebují speciální chráněné prostředí. Pracovat chtějí, ale jsou pomalejší a nedosahují výkonů zdravých lidí. Chráněné dílny pro zrakově postižené však spočítáte na prstech.
Někde jsou zrakově postižení přidruženi k lidem s jiným typem postižení. Manažer, který řídí práci, ji musí rozdělovat tak, aby byl každý schopen svým dílem přispět. Samostatná chráněná pracoviště, i to je bída, ale postupně se to zlepšuje. Jde hlavně o maséry a chráněná místa v rámci zavedených provozů. Zákon o zaměstnanosti vyžaduje, aby v provozech s více než 25 zaměstnanci pracovalo alespoň 4 % lidí se zdravotním postižením. A kdo to dlouhou dobu dříve neplnil, byla ministerstva.

Pracujete ještě ve vysokém školství?
Jen náhodně. Předloni jsem připomínkovala a oponovala příručku pro osobní asistenty žáků ZŠ. Učit metodiku výuky nevidomých a slabozrakých na pražské Pedagogické fakultě, katedře speciální pedagogiky, jsem už dávno přestala.
Myslím, že učitel na speciální škole by měl mít porovnání, co dokáže zdravé dítě a co dítě se zrakovým postižením, aby mohl postiženého neustále táhnout ke zdravému. Specifický je proto i můj názor na studenty speciální pedagogiky. Dnes je to módní obor a studují ho často lidé, kteří to povolání poté nevykonávají. Tak by to být nemělo. Na pedagogické fakultě by měl každý projít nějakým oborem, třeba učitelstvím na 1. stupni, a pokud chce pracovat jako speciální pedagog, měl by si tyflopedii jako specializaci potom dostudovat.
To byla i původní myšlenka prof. Miloše Sováka, když v Praze speciální pedagogiku (tenkrát defektologii) zakládal. Možná je to názor zastaralý a neodpovídá dnešním trendům, ale je můj. Ukončila jsem i členství v redakční radě časopisu Speciální pedagogika.

Pracovala jste jako ředitelka i jako projektová manažerka střediska Dědina. Jaké projekty jsou podle vás důležité?
Důležitý a celá léta nesmyslný je systém dotací pro nestátní organizace. Ty dnes každý rok jako žebráci píší projekty a nemají jistotu, kolik peněz dostanou a co budou nebo nebudou moci realizovat, při čemž často poskytují služby, které stát nerealizuje. Mnoho let se mluví o tom, že by měly dotace pravidelně dostávat, alespoň na čtyři roky. Podle výsledků činnosti by jim poté mohla být délka dotace zkrácena či prodloužena. Stále se to však nerealizuje, nanejvýš v případě projektů z evropských fondů. Na ty ale malé organizace těžko dosáhnou. Je tu mnoho administrativy a finanční spoluúčast, do takového projektu nemohou vstoupit. Nad rámec těchto dotací považuji za smysluplné takové projekty, které se píší různým nadacím za účelem získání podpory konkrétní činnosti nebo věci.

Co plánujete do budoucna?
Budu ráda, když mě někdo o spolupráci požádá. Když vzniklo samostatné Kosovo, poskytla mu naše republika kromě jiného pomoc pro zrakově postižené. Projekt financovalo Ministerstvo zahraničí a poskytovatelem byla společnost Člověk v tísni. Po určité době se projekt hodnotil a já jsem byla jedním z hodnotitelů. O podobnou, příležitostnou, práci bych určitě stála.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 20 Říjen 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Hnůj zvaný novinář
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Marie Schifferová je výraznou osobností světa lidí se zrakovým postižením
Téměř nevidí a má potíže s chůzí. Navzdory tomu uspěla v hudbě a vyvíjí aplikaci pro dyslektiky
ZORA RADÍ
O čem se moc nemluví – Je akvaholismus pověra?
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Nevidomí nesmí bojovat s technikou, říká spoluautor ozvučeného portálu Friendly Vox
Pavlovi „spálil“ oči inkubátor. Nevidomý hudebník chce zaměstnat handicapované
Nevidomým chybí na přechodech v ulicích měst zvukové signály. Náprava ale není jednoduchá
ZDRAVÍ
Jak se bránit proti překyselení organismu?
KULTURA
Tyfloart ve Vsetíně očima účastnice

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.