Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 19 Září 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Podzim, čas plánů
STALO SE: Ojedinělá prohlídka prezidentského vlaku
Soutěž ve čtení a psaní
Vítězové soutěže Onkyo World Braille Essay 2018
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Hana Dreslerová
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 10/2018
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Těžce slabozraký pravoslavný duchovní a stavitel Vsevolod Kolomackij
Kamerovým lupám neodzvonilo ani v éře počítačů
Bionické oko – pomoc nevidomým i „superzrak“
Umělé sítnice z ultratenkého materiálu by mohly vrátit zrak
ZDRAVÍ: Pár slov o dýchání a dýchacím ústrojí
KULTURA: Sochařka Marianna Machalová Jánošíková zrak nepotřebuje
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY

BUDE VÁS ZAJÍMAT: Těžce slabozraký pravoslavný duchovní a stavitel Vsevolod Kolomackij

Katedrála k Olomouci patří už mnoho staletí. O tom, že v Olomouci taková stavba je, ví skoro každý. Málokdo ale ví, že katedrála svatého Václava není jediná; v Olomouci jsou totiž katedrály hned tři!
Druhou katedrálou je Husův sbor, sídelní chrám olomouckého biskupa Československé církve husitské, který stojí v Legionářské ulici od roku 1926.
A konečně třetí olomouckou katedrálou je pravoslavný katedrální kostel svatého Gorazda na Gorazdově náměstí. Ani ten k Olomouci, na rozdíl od svatého Václava, nepatří po staletí, ale až od roku 1939. Katedrální chrám ve stylu byzantinizující architektury ruské provenience nejen že působí v tradičně katolické Olomouci poněkud neobvykle; on má také velice zajímavý původ. Nepostavil ho vůbec žádný z olomouckých, ani moravských či českých architektů. Jméno stavitele chrámu totiž zní Vsevolod Andrej Kolomackij.
Archimandrita Andrej, vlastním jménem Vsevolod Kolomackij, počeštěně Kolomacký, se narodil 8. února 1896 poblíž Kyjeva jako nejmladší z pěti dětí chrámového žalmisty. Od mala byl vychováván v přísně pravoslavném duchu. V roce 1909 začal studovat duchovní školu v Kyjevě. Jeho konzervativní pravoslavná výchova výrazně ovlivnila následující důležité kroky a nakonec jej dovedla až do Olomouce.
Když vypukla první světová válka, přihlásil se Vsevolod dobrovolně, „z úcty k panovníkovi, monarchii a vlasti,“ do carské armády. Vzhledem k silné krátkozrakosti ovšem nebyl do carského vojska přijat. Až roku 1916 se mu podařilo vstoupit do československých legií, které tehdy bojovaly po boku carské armády proti rakouským a německým vojskům. V řadách legií se zúčastnil několika bitev a dokonce byl údajně sedmkrát raněn. Není divu, že se v občanské válce, která v Rusku po násilném převzetí moci bolševiky vypukla, přidal na stranu „bělogvardějců“, konkrétně do Dobrovolnické armády generála Děnikina.
Na jaře roku 1920 po řadě neúspěchů generál Děnikin rezignoval a jeho Dobrovolnická armáda byla fakticky rozpuštěna. Její část včetně Vsevoloda Kolomackého se přesunula z Krymu na turecký poloostrov Gallipoli. Odtud se pak Kolomackij dostal do Rumunska, které tehdy přímo sousedilo s Československem. Po ilegálním přechodu hranic se Kolomackij ocitl na Podkarpatské Rusi, tedy už na území Československa. Jakmile se mu podařilo svůj pobyt v zemi legalizovat, vstoupil do československé armády v Mukačevu.
S pomocí Červeného kříže se mu podařilo dostat do Československa z Charkova svou snoubenku Jelisavetu. V roce 1923 se žení a v lednu 1924 je vysvěcen na kněze. Odchází jako mladý duchovní do malé vesnice Russkoje u Mukačeva.
Tam v sobě poprvé objevil schopnosti stavitele. Sám totiž v obci Russkoje vystavěl dřevěný chrám. Dalších pět chrámů pak postavil ještě v okolí Mukačeva.
Mezitím však otce Vsevoloda postihla těžká životní zkouška. V roce 1927 umírá jeho žena Jelisaveta i dcerka Klavdije a on zůstává sám s malým synem Danielem.
Nezlomen touto zkouškou pokračuje ve své duchovní službě. Staví další chrámy, mezi jinými i katedrální chrám v Užhorodě, na Podkarpatské Rusi celkem osmnáct církevních staveb (v letech 1926-38).

Jak se propojil život ukrajinského duchovního s Olomoucí?
Ještě v roce 1933 měli pravoslavní věřící v českých zemích jen dva chrámy. Biskup Gorazd tedy povolal na Moravu z Podkarpatské Rusi osvědčeného Vsevoloda Kolomackého. Ten pozvání přijal, posléze se stal blízkým Gorazdovým spolupracovníkem, a především vyprojektoval a vybudoval sedm nových pravoslavných chrámů. Navrhl například pravoslavný kostel svatých Cyrila a Metoděje v Chudobíně u Litovle.
Nejdůležitějším z nových svatostánků byl ovšem právě olomoucký katedrální chrám, zasvěcený svatému Gorazdovi (což byl učedník svatého Metoděje – nezaměňovat tedy s tehdejším biskupem Gorazdem, civilním jménem Matěj Pavlík).

Ještě zbývalo dát dohromady peníze na stavbu
Olomoučtí věřící vytrvale pořádali sbírky a sháněli peníze, jak se dalo. Nakonec se jim přece jenom povedlo potřebné prostředky sehnat tak, že v roce 1937 mohla začít samotná stavba. Ta už probíhala docela rychle, ostatně sám projektant a stavitel Kolomackij se na ní podílel občas i coby dělník. Jenže ještě o něco rychleji, až nelítostně, běžely okolní dějiny. Stavba byla totiž dokončena za již velmi nepříznivých podmínek, v květnu roku 1939, tedy po okupaci českých zemí a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Od 29. května do podzimu roku 1942 chrám ještě sloužil věřícím. Pravoslavná církev ovšem upadla do velké nemilosti poté, kdy se biskup Gorazd zapojil do ukrývání parašutistů, kteří zabili říšského protektora Reinharda Heydricha. Tím byly osudy pravoslavné církve v českých zemích zpečetěny. Biskup a jeho věrní byli popraveni, Vsevolod Kolomackij skončil na nucených pracích v Německu, ale po roce je vrácen do Prahy kvůli špatnému zraku. V Praze pak koná, přes hrozbu trestu smrti, tajné pravoslavné bohoslužby a v roce 1945 se také účastní Pražského povstání proti německým okupantům.
Katedrální chrám v Olomouci byl, stejně jako další pravoslavné svatyně, uzavřen, a celá pravoslavná církev byla rozpuštěna. Do konce války pak kostel v Olomouci sloužil jako skladiště. Po válce byl opraven a od roku 1950 je sídelním, tedy katedrálním kostelem olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie (což je územní a správní jednotka ve východních církvích, srovnatelná s katolickou diecézí).
A jaké byly další osudy neúnavného budovatele Vsevoloda Kolomackého? Po válce se stal mnichem v monastýru ve slovenské Ladomírové, kde přijal mnišské jméno Ondřej (Andrej). Stal se například také duchovním semináře nové teologické fakulty v Prešově. Komunistický režim ho roku 1952 ze všech veřejných a pedagogických funkcí odvolal. Další desítky let žil v severočeském Rumburku, kde působil v nuzných podmínkách a pod dohledem StB. I tady ovšem tvrdošíjně pokračoval ve svém díle; například roku 1957 se mu podařilo získat poničený katolický kostelík s farou na Strážném vrchu za Rumburkem a opravit ho.
Za svůj život pomohl vybudovat neuvěřitelných 90 pravoslavných chrámů, z nichž téměř 20 bylo zcela jeho dílem, od projektu a výběru místa až po svěcení křížů a zvonů na chrámu.
Neuvěřitelný byl jeho způsob psaní ikon: v posledním desetiletí svého života si kvůli špatnému zraku (vážně poškozenému těžkou prací a vysílením) často nosem rozmazával to, co již napsal (tj. namaloval). A když zdobil chrám, vždy musel mít někoho, kdo mu podával odložené náčiní. V opačném případě i několik hodin lezl po kolenou po chrámu a hledal ztracený štětec…
Archimandrita Andrej neboli Vsevolod Kolomackij, stavitel olomouckého katedrálního chrámu svatého Gorazda, zemřel 13. února 1980.
Zdroj: olomoucky.rej.cz
Upravil Jan Příborský.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 19 Září 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Podzim, čas plánů
STALO SE
Ojedinělá prohlídka prezidentského vlaku
Soutěž ve čtení a psaní – informace
Vítězové soutěže Onkyo World Braille Essay 2018
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Hana Dreslerová
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 10/2018
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Vsevolod Kolomackij – Těžce slabozraký pravoslavný duchovní a stavitel
Kamerovým lupám neodzvonilo ani v éře počítačů
Bionické oko – pomoc nevidomým i „superzrak“
Umělé sítnice z ultratenkého materiálu by mohly vrátit zrak
ZDRAVÍ
Pár slov o dýchání a dýchacím ústrojí
KULTURA
Sochařka Marianna Machalová Jánošíková zrak nepotřebuje
SPORT
Černobílé problémy

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.