Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 21 listopad 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (11)
Koho potkáváme (11) - Líba
Vzpomínka na Lucku
Z výsledků soutěží v psaní a čtení Braillova písma
Prvních pět
Chceme pomáhat
Základní přístupy v konstrukci bílé hole
Tyflonet. cz
10 let Hudebního nakladatelství ČR
P O Z V Á N K A
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Smutné loučení
Lovosické házení
Zvítězil Miki Ďurko
Sportování v Brně

Vzpomínka na Lucku

Po dlouhé těžké nemoci nás 9. listopadu minulého roku opustila
JUDr. Lucie Víšková, komunitě zrakově postižených lidí známá jako
obětavá a trpělivá poradkyně v sociálně právních otázkách. Se
čtenáři bych se ráda podělila o její úvahy, přes které si svou
kamarádku Lucku vedle společných zážitků také do sebe ukládám.
Lucku jsem poznala krátce po jejím oslepnutí. Bylo jí tehdy
osmnáct a do osvojování si života beze zraku se pustila
s neuvěřitelnou energií a pracovitostí. Během několika měsíců se
naučila chodit s bílou holí i číst a psát bodovým písmem. Měla
jsem možnost sdílet s ní její první prožitky se slepotou
a obdivovat její systematičnost a odhodlání, které záhy zúročila
při úspěšném studiu práv na Karlově univerzitě. Se stejnou vervou
se pustila i do závodního plavání, kde se brzy vypracovala mezi
naši zrakově postiženou špičku a byla nepřehlédnutelná i na
mezinárodních závodech.
K Lucce patřila jistá důstojnost a zároveň půvab. Možná v ní
zůstalo něco z mažoretky, kterou v dětství byla. Lucka kolem sebe
šířila klidnou radost, působila šťastně a nestěžovala si, ale
vlastně svůj vnitřní svět druhým jen tak neotvírala.
Před čtyřmi lety jsem oslovila několik nevidomých lidí a položila
jim sadu stejných otázek týkajících se jejich osobního vnímání
života beze zraku. Text, který tak vznikl, publikovaly na podzim
roku 2008 Literární noviny pod názvem "Jak obrátit palačinku".
Součástí textu bylo i Lucčino rozjímání. Čtenářům ZORY ho
předkládám jako vzpomínku na vzácného člověka.
Luci, tvůj otisk ve mně zůstává.
Pavla

Co považuješ za nejdůležitější pro to, aby byl člověk schopen
vést spokojený život i beze zraku?
"Myslím, že pro spokojený život beze zraku je důležité (stejně
jako v případě "spokojeného" života vidícího člověka) zejména to,
aby měl člověk subjektivně pocit, že má možnost uspokojovat své
životní potřeby, že realizuje svůj "životní plán", byť mu do toho
někdy "osud" zasáhne."

Kdybys zázrakem dostala jeden den vidění, jak bys s ním naložila?
"Toulala bych se po "světě" a pozorovala bych vše kolem sebe
- lidi, přírodu, město, obchody. Ráda bych viděla, co se za dobu
mého nevidění změnilo. Líbilo by se mi mít ten jeden den zase
pocit, že je člověk pohlcen v davu a přitom čerpá tolik dojmů,
aniž by sám strhával pozornost. Prošla bych si cesty, kterými
nejčastěji chodím, a pozorovala bych vše kolem sebe. Zajímalo by
mě, jak by se lišily moje dojmy z míst, která znám jen z doby,
kdy už jsem neviděla. Také bych ráda zašla na mši a pozorovala
rituál bohoslužby.
Šla bych si možná vybrat nějaké věci do obchodu - nevím co
přesně. Nechala bych se jako dříve "inspirovat" tím, co mě
"osloví" - nějaký obraz, obrázek, dekorativní předmět do bytu,
záclony, závěsy nebo povlečení na peřiny. Bylo by mi příjemné, že
jeden pohled na takovou věc by mi ji navždy vtiskl do paměti.
Také bych si listovala v obchodech knihami a pak bych si večer
nějakou knihu četla v posteli.
Dívala bych se z okna mého nového bytu, abych si vtiskla do
paměti výhled. Chvíli bych si listovala atlasem světa, prohlídla
a srovnala bych si všechny fotky, které mám, a učila bych
colortest (pomůcka sloužící k určování barev) popisovat barvy
podle vlastního vnímání, na chvíli bych se podívala do počítače,
např. na jednotlivé druhy písma, rozložení obrazovky, internet...
Zašla bych na nějaká místa z dětství a z doby svého "vidění"...,
pozorovala bych našeho psa a malého synovce..."

Co umíš lépe než většina těch, co vidí?
"Žít spokojeně, i když nevidím..."

Co na životě beze zraku pokládáš za nejobtížnější?
"Ztrátu určité míry svobody."

Má nevidět podle tebe i nějaké výhody? Pokud ano, prosím, uveď
jaké. (Co vidícím lidem rozhodně nezávidíš?)
"Líbí se mi, že si člověk může do určité míry "přikreslovat" svět
podle svých představ a také se mi někdy zdá, že od okamžiku,
odkdy nevidím, je jakoby snazší se "překonávat", spousta věcí
jakoby pro mne představuje mnohem snadněji řešitelnou věc, což
však může být přirozeně způsobeno i věkem."

Máš dojem, že ti kvůli nevidění něco podstatného v životě uniká?
Existuje něco, čemu proto, že nevidíš, nerozumíš, nemůžeš to plně
pochopit?
"Možná mi někdy uniká více času. Nevnímám to příliš často, ale
někdy jsou chvíle, kdy si uvědomím, že kdybych viděla, poradila
bych si v určitých situacích rychleji... a trochu mi schází, že
nemohu reagovat na lidi, nevšimnu si (na první pohled), že jsou
např. ostříhaní, že jim to sluší. Bylo by příjemné na ně moci
reagovat. Mimoverbální komunikace funguje pouze jedním směrem
a obousměrně by to bylo lepší."

Co v tobě vyvolá zážitek krásna?
"Vnitřní pocit spokojenosti, který způsobí třeba jen příjemná
vůně ve vzduchu, nějaká atmosféra..."

Je něco, co ti na nás nevidomých vadí, co tě dráždí?
"Ne, nic konkrétního, respektive specifického. U nevidomých mě
dráždí stejné věci jako u vidících."

Když už máš nevidět, připadá ti na životě beze zraku také něco
naprosto skvělé?
"Zdá se mi skvělé, že jde i bez vidění zvládnout tolik věcí.
Kdybych měla porovnat život v době, kdy jsem viděla, a teď, když
nevidím, vždy mě napadne přirovnání filmu a knihy. Když jsem
dříve znala nějakou knihu, podle níž byl později natočen film,
často se stalo, že se mi kniha líbila víc než film, respektive mě
film někdy zklamal, a zároveň byly případy, kdy film představoval
neskutečný zážitek. No a život se zrakem se více podobá sledování
filmu a život beze zraku se zase více podobá čtení knihy ..."

Chtěla bys něco dodat k tomu, jak se nevidění vidícím běžně
představuje? Myslíš, že se o životě poslepu ještě něco důležitého
lidem nesděluje?
"Myslím, že dnes mají lidé možnost se toho o "nevidění" dozvědět
dost, ale chápu, že každý má málo času, a tak je mnohdy nucen
informace, které k životu nepotřebuje, nezjišťovat, respektive
"vypouštět". Osobně ráda představuji "nevidění" co možná
nejpřirozeněji. Nemám příliš ráda extrémní a vyhrocené vyobrazení
nevidomých lidí, tedy že se na ně společnost dívá jako na
"nadpřirozené bytosti", které umí to, co "rozumem pochopit
nelze", nebo naopak jako na nesvéprávné "zoufalce a chudáky".
Zkrátka si myslím, že takové ty stereotypní představy o čemkoli
nejsou dobré, mnohdy se nezakládají na pravdě a brání lidem
přemýšlet o věcech přirozeně."

Ptala se a písemně zpracovala Pavla Kovaříková - Valníčková

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 21 listopad 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.