Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 21 listopad 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (11)
Koho potkáváme (11) - Líba
Vzpomínka na Lucku
Z výsledků soutěží v psaní a čtení Braillova písma
Prvních pět
Chceme pomáhat
Základní přístupy v konstrukci bílé hole
Tyflonet. cz
10 let Hudebního nakladatelství ČR
P O Z V Á N K A
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Smutné loučení
Lovosické házení
Zvítězil Miki Ďurko
Sportování v Brně

Koho potkáváme (11) - Líba

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, slovem
nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš
obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně hlavně v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
Když byla malá, postihla ji nemoc, která už naštěstí malé děti
netrápí. Dětská obrna způsobila, že po dlouhých rehabilitacích
a ozdravných pobytech Líba sice docela dobře chodí, ale, jak
říká, nemůže si moc vyskakovat. Líba je rozumná osoba s vnímavým
srdcem, bystrým zrakem a s nadhledem. Tato výbava jí umožnila
vstoupit bez potíží do našeho světa mlhy, tmy a zúžených zorných
polí. A v tomhle světě potkala spoustu lidí, kteří ji paradoxně
učí lépe vidět.
V ovzduší Tyfloartu 2011 hledáme prostor i čas, abychom spolu
mohly rozprávět o lidech, kteří kolem nás byli, jsou a zase
příští rok budou. A možná přijdou i další, možná někteří
nepřijdou. Takový je život. Setkáváme se, loučíme se a znovu
potkáváme.

Jste profesorka latiny na střední škole, vystudovala jste
divadelnictví a hodně pomáháte ve společenství lidí postižených
dětskou obrnou. Jeden by řekl, že svět zrakových handicapů je pro
vás něco jako jiná planeta. A přesto tomu tak není.
Víc než třicet let spoluvytváříte divadlo Verva, jako režisérka,
scénáristka a i herečka. Kdy a jak tahle vaše záliba vznikla?
"Není to jenom záliba, upřesňuje Líba. Je to spíš přirozená
součást mého života. Jako studentka divadelní fakulty jsem
zatoužila hrát divadlo. Jenže špatně chodím a to je u herců
problém. Studovala jsem divadelní vědu a přemýšlela, jak teorii
uvést do praxe. Naskytla se příležitost založit roztodivnou
divadelní skupinu. Nejdřív nás tam bylo pár, kteří mají potíže
s chůzí, pár, kteří neviděli, pár, kteří byli úplně zdraví.
Začali jsme si upravovat různé literární předlohy, občas jsme
zkoušeli něco vlastního. Hráli jsme při různých příležitostech
a setkáních nejen lidí s handicapem, ale i před zdravou
veřejností. Posléze nám jeden člen vymyslel název Verva, to aby
každý věděl, s kým má tu čest. A taky proto, že se všude vervem.
Kdybychom se nevervali, lidi by o nás nevěděli a to by byla
škoda," kategoricky hodnotí Líba.

Léta plynula, mnozí členové Vervy se vyměnili za jiné. Jaký máte
důvod tak věrně setrvávat a prožívat s Vervou všechny její
peripetie? A možná i kolize, krize a katarze, jak bývá na divadle
zvykem? Jestlipak ten důvod není v tom, že zde pořád někoho
potkáváte?
Líba se ani nerozmýšlí a bez váhání sděluje své důvody:
"Na tom našem spolku je především přitažlivé to, že ať potkám
kohokoliv, můžu si s ním klidně dvě hodiny povídat, a pořád je
o čem. Po profesionální stránce mě přitahuje to, že stále
objevujeme nové a nové dramaturgické možnosti, je to napínavé
a zajímavé. Při vytváření repertoáru je nutno zohlednit nejen
fakt, že jsme amatérské divadlo, ale především to, že někdo má
omezený pohyb, někdo orientaci, někdo je mladý, někdo starší,
hubený nebo kulatější. Jeden z našich členů, Vašek Navrátil, má
fakt dost výraznou vadu chůze. Takže mu přidělujeme role
intelektuálů, rozšafných pánů nebo soudců, kteří nemusí podávat
velké fyzické výkony. On je úžasný člověk a herec, ale potřebuje
roli tak trochu na míru," prozrazuje skoro spiklenecky Líba.

To znamená, že by třeba nemohl zahrát Spidermana?
"Ale klidně by mohl, nicméně ten Spiderman by byl trochu
specifický," upřesňuje režisérka i scénáristka v jedné osobě. "Už
dávno, když jsem vstoupila do divadelního světa, jsem si
uvědomovala, že krása člověka nebo i divadelní postavy není
v tom, jak vypadá. Ještě silněji jsem tento pocit zažívala, když
jsem se integrovala mezi přátele, kteří nevidí nebo vidí strašně
omezeně. Zvolna mi docházelo, že i oni nějak vnímají krásu a že
tohle vnímání nemusí mít nic společného s fyzickým vzhledem
člověka anebo i jiného objektu. Chtěla jsem tomu přijít na kloub,
ale myslím, že se stále mám co učit."

Obyčejní lidé se našemu světu raději vyhnou, třeba proto, že
v nich vzbuzujeme rozpaky, obavy nebo nedůvěru. Vy tyhle pocity
nezažíváte?
"Snad kdysi... Navštívila jsem nevidomou kolegyni Marii, a ta mi
nabídla kávu. Celá jsem se rozklepala strachem, aby nedošlo
k nějaké nehodě. S úžasem jsem sledovala, jak šikovně si počíná,
a hlavně, že má jakési magické prostředky, které jí umožňují
podřídit si prostředí i předměty kolem sebe. Příště jsem přišla,
pohodlně jsem se rozvalila v křesle a řekla si o kávu. Od té doby
vím, a někdy i natvrdo zažívám, že svět nevidomých je sice jiný,
ale rovnocenný s tím světem koukacím. Lidé, kteří nevidí, mě
často zahanbí tím, že vyhodnocují situace nebo proměny kolem sebe
daleko přesněji a hlouběji než já."

Říká se, že hodně poznáme z hlasu člověka. Ale není to vždycky
pravda. Někdy může být hlas zkreslený nebo nepříjemný, nebo je
řeč hůře srozumitelná, a přesto takový člověk je pro nevidomé
přitažlivý a zajímavý. V čem si myslíte, že to je?
"Musím o tom chvíli přemýšlet - aha, už to asi mám. Tady na
Tyfloartu máme kamaráda, řezbáře. Není to žádný krasavec a i jeho
řeč je zkreslená po mozkové obrně. Je to těžce slabozraký Jára
Straka, kterého mají všichni rádi. Může si tady na Tyfloartu
přisednout ke komukoliv, a lidi budou vždycky potěšeni. Je to
jeho charisma, jeho bezprostřednost a laskavost, jeho radost
i otevřenost ke sdílení všeho, co se tady děje. To je asi to
kouzlo jeho krásy, která není vidět, dokonce možná ani slyšet,
ale přesto tu je. Kdyby se Jára Straka nenarodil, svět by přišel
o velmi půvabného člověka."

Někdy se stává, že dlouho nepotkáme nikoho, kdo by nás povzbudil,
kdo by nám ukázal, že svět kolem nás je lepší a hezčí než ho
vidíme očima. Víte o někom, kdo dovede zažehnout světlo radosti
a naděje, když se třeba ztrácíte v nějakých starostech?
Líba mou otázku dlouho promýšlí:
"S přáteli z Vervy se až na výjimky vídáme každý týden. Vždycky
mne podepřou, když mám nějaká bebíčka. Ani o tom nemusíme mluvit,
stačí být pospolu. Kdybych ale neměla před sebou toto setkání,
asi bych zavolala Ivě Mojžíškové. Ona je moudrá, má úžasný humor
a i zkušenosti, které ji vybavily do nepohody. Té bych
zavolala, a jsem si jistá, že bychom se hodně brzy potkaly."

Líba mne opouští, musí si ještě zopakovat monolog z Moliérova
Lakomce. Já dosud sedím na své židli a myslím na Ivu Mojžíškovou.
V duchu jí děkuju za její roztančené písničky a ruce létající nad
klávesami, za rozverné říkačky, laskavé bonmoty a všechno, čím
dovede lidi obdarovat, a to nejen na Tyfloartu nebo při
představeních Vervy. Myslím i na její nekonečný talent
k naslouchání. Iva Mojžíšková je člověk, který slyší trávu růst,
dokonce určí, v které tónině si to ta tráva odbývá. Jenže její
umění naslouchat nemá s absolutním sluchem nic společného.
Exupéry říká v "Malém princi", že správně vidíme srdcem. Iva
Mojžíšková srdcem hlavně slyší, ale zatím se o tom v knihách
nepíše.
Ve vedlejší místnosti svým kouzelným hlasem recituje Hana Gaňová
verše Jacquese Préverta. Připravuje se na gala představení. Je to
tak krásné, že mi běhá mráz po zádech. Mohla bych ji poslouchat
hodiny.
Na Tyfloartu, ale nejen zde, můžete potkat spoustu lidí, kteří
nemají na mysli jen to, co mohou od světa získat. Zde je hlavním
cílem někoho obdarovat. Někdo přinese písničku, někdo verše, jiný
báječné věci vyrobené citlivýma rukama. Ten maluje obrázky a ten
zas hraje na harmoniku. Můžete si vybrat svoje potěšení třeba na
představení nebo na výstavě, případně na klubovém večeru nebo
workshopu. Slibuji, že na Tyfloartu potkáte krásu i radost,
překvapení z nečekaných setkání i lítost z loučení.
Už sedím v hledišti ústeckého Národního domu. Zavírám oči ve
chvíli, kdy na jeviště nastupuje kyjovský pěvecký soubor Pastelka
s primášem Pavlem Švorbou doprovázejícím na akordeon. Když se
fakt ani tím nejmenším zbytečkem zraku nedívám, vnímám nejen
krásu písniček z jižní Moravy, ale také nadšení, odpovědnost
i dřinu, která není vidět. Vnímám přání potěšit všechny, hlavně
ty z nás, kteří jsou třeba smutní nebo se něčím trápí. Pastelka
neselhává, za odměnu se jí dostává mocného potlesku. Mám stále
zavřené oči a užívám si radost z toho, že jsem tady v Ústí nad
Labem potkala tolik krásy, přátelství a vstřícnosti.

Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 21 listopad 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.