Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 20 říjen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

TYFLOART 2011
Již dvacet let nezavíráme oči (10)
Samozřejmost? Ani náhodou...
Koho potkáváme (10): Vladimír
Má vodicího psa. Ale také skáče s padákem
Za volantem již popáté
Návštěva u Slepíšů v Tasově
Vsetínský zámek opět ožil
První vodicí kůň u nás
Mezinárodní cena prvnímu nevidomému testerovi ECDL
Nápady, které pomáhají
20 let zvukové knihovny v H. Králové
Mário Bihári & Bachtale Apsa
Padne rekord?

Koho potkáváme (10): Vladimír

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, slovem
nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš
obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně hlavně v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
Vladimíra nepřehlédnete ani nepřeslechnete. Chodí s velkým
vodicím labradorem, který tak trochu připomíná jednoho ze psů
z pohádky "Křesadlo". Ten pes měl oči jako šálky na kávu a na
zádech vozil princeznu. Pes Pluto, stejně jako Vladimír, vyhlíží
sportovně a má zvučný hlas. Stejně jako Vladimír je dobrosrdečný
a chytrý.

Když jsem vás poprvé spatřila na vlastní oči, už jsem o vás
leccos věděla. Dlouhodobě jste funkcionářem Sjednocené organizace
nevidomých a slabozrakých, turistických a sportovních spolků
a místopředsedou Klubu držitelů vodicích psů. Vím, že jste o zrak
přišel během studia na litoměřickém gymnáziu v důsledku jakési
záhadné poruchy. Jiného mladíka s velkými sportovními
i studijními ambicemi by taková okolnost zcela vyřadila ze
života. Kdo vám v té době pomohl? Koho jste potkal na své první
cestě s bílou holí?
"Nějakou chvíli trvalo, než jsem pochopil, že budu slepý. Byl
jsem ale obklopen láskou i pozorností mé rodiny. Tehdy se posílil
můj vztah s tátou. On to byl, kdo mi po maturitě pomohl obstarat
práci ve výrobním družstvu Inva i první kontakty se Svazem
invalidů v Litoměřicích.
Tam mi doporučili průvodce, který mne denně doprovázel přes celé
Litoměřice na přestupy z vlaků na autobus, protože jsem bydlel
v Terezíně, což bylo od mého pracoviště hodně z ruky. Můj první
profesionální průvodce byl starý člověk. Nikdy jsme si toho moc
nevyprávěli, ale byl spolehlivý v této tehdy neobvyklé službě.
Potřeboval jsem ho do té doby, než jsem se naučil chodit s bílou
holí."

Pro mnohé lidi je přijetí bílé hole takřka existenciální bod
obratu. Hůl je symbolem bezmocnosti a potvrzením nepříznivého
osudu. Také jste to tak vnímal?
"Kolem dvaceti jsem si procházel dost trapnými situacemi. Ještě
jsem něco viděl a myslel jsem, že to pro pohyb stačí. Jenže když
jsem třeba zdvořile pozdravil malého kluka, zatímco sousedku jsem
zdánlivě ignoroval, začal jsem se bát posměchu víc než té bílé
hole. A taky jsem chtěl chodit ven sám.
V té době se o mně dozvěděli manželé Jana a Vlastimil
Procházkovi z nedalekých Lovosic. Byli to činorodí lidé v oblasti
resocializace nevidomých. Vlasta byl i aktivním sportovcem
a spolupracovníkem časopisu ZORA. Dostal jsem potřebné informace
nejen o orientaci, o pomůckách, o zájmové činnosti, ale také
o možnosti nahrávání studijních textů a přidělení kazetového
magnetofonu pro studenty. Dozvěděl jsem se o výuce Braillova
písma i o zapůjčování knih na magnetofonových cívkách v Knihovně
K. E. Macana. Díky manželům Procházkovým se přede mnou otevřel
úplně nový svět seberealizace.
Svůj nový život jsem zahájil osmitýdenním pobytem na
psychorehabilitačním kurzu v Praze-Krči. Procházkovi se pro mne
stali také mostem ke sportu a komunitě nevidomých. Oceňuji to
zvlášť proto, že jsem odmala aktivně sportoval a moje dosavadní
vztahy s vidomými, přesněji se spolužáky z gymnázia, se zcela
rozpadly poté, co jsme odmaturovali."

Když skončila vaše práce v družstvu Inva, rozhodl jste se jít
studovat do Prahy Vysokou školu ekonomickou. Jistě jste se musel
seznámit s nevidomým doktorem Zdeňkem Šarbachem, který byl v té
době velkým ochráncem a podporovatelem nevidomých vysokoškoláků.
Jak tento charismatický a osvícený člověk zapůsobil ve vašem
rozhodování?
"Doktora Šarbacha jsem poprvé navštívil na jeho pracovišti
v Krakovské ulici v Praze. On zařídil, aby na naši schůzku přišli
i tehdejší studenti Vysoké školy ekonomické - Mirek Michálek,
Jirka Ježek, Dimo Vasilev a Pavel Pudil. Tehdy jsem poznal lidi
z masa a kostí, kteří v mém věku s těžkou zrakovou vadou nebo
zcela slepí měli tu odvahu jít na vysokou. Byl to pro mne úžasný
objev, protože do té doby mne od studia lékaři zrazovali.
Jsem jeden z mnoha absolventů vysoké školy, kteří mohou jen
s malou nadsázkou konstatovat, že bez doktora Šarbacha by
nevystudovali. Jeho zásluha na našich studijních úspěších byla
třeba i v možnosti čerpat ze služeb tzv. studijního fondu
literatury, kam jsme mohli zadávat načítání studijních textů
a odkud jsme dostali i potřebnou techniku, což byly cívkové
a kazetové magnetofony. V době, kdy se nám ani nesnilo
o digitálních textech v osobním počítači, to byla úplně zázračná
šance pro získání nahrávek skript, učebnic nebo i písemných
poznámek, které nám pořizovali vidomí spolužáci."

Měl jste takové kolegy?
"Rád na své kolegy z vysoké vzpomínám, zejména na Petra
Neudeckra, s kterým jsem bydlel na koleji, a který mne často
doprovázel do školy v době, kdy se musela přecházet stavba
pražské magistrály. Můj pohyb po Praze byl dost komplikovaný
i tím, že škola měla učebny rozeseté mimo hlavní budovu
a několikrát se měnil dopravní systém při otvírání nových úseků
metra. Když Petr odešel studovat do Bratislavy, ztratili jsme
spolu kontakt. Ujal se mne ale další spolužák z Moravy, Pavel
Kašpar, s kterým se přátelíme dodnes. Já se nijak těm klukům
nevnucoval, ale oni i tak vycítili, že jejich pomoc je mi vítaná
a naučili mě všechny ty trasy, abych se mohl pohybovat co možná
samostatně."

Jak jste se dostal k aktivnímu sportu?
"V Lovosicích existoval první kuželkářský oddíl zrakově
postižených v Československu, samozřejmě pod vedením Vlastimila
Procházky. Na jaře roku 1976 jsem tedy začal trénovat kuželky.
O rok později vznikla Tělovýchovná jednota Zora Praha, tam jsem
se stal členem turistického oddílu pod vedením Ládi Šmejkala. On
také byl relativně nedávno osleplý, a tak nás poutalo přátelství
již od společného pobytu v psychorehabilitačním kurzu. Dokud jsem
studoval v Praze, rád jsem Láďu Šmejkala navštěvoval na jeho
pracovišti. Pracoval tehdy jako telefonista v Památníku národního
písemnictví. Jeho nadšení pro turistiku bylo myslím nakažlivé
nejen pro mne.
Současně s návštěvami studijního fondu v Krakovské jsem se
seznámil s Jiřím Reichelem, který byl tehdy redaktorem přílohy
"Junior". Jirka byl a pořád je aktivním sportovcem, takže mi
předával informace i o jiných sportech, nadchl mne pro golbal,
lehkou atletiku a zvukovou střelbu."

Když jste dokončil vysokou školu, našel jste hned práci?
"Vůbec to nebylo snadné, práci jsem našel až díky Janě
Procházkové, která mne doporučila do lovosické chemičky. Posadili
mne před terminál tehdejšího sálového počítače a nechali mne, ať
ukážu co umím. Tehdy přišel opět na řadu můj táta, který se mnou
denně dojížděl do zaměstnání a půjčoval mi své oči. Předčítal mi
z obrazovky a já se tak mohl uplatnit v poměrně mladém oboru
výpočetní techniky. Táta, bývalý voják, neměl o programování ani
ponětí, já ze školy věděl jen málo, protože tam jsme k tomuto
oboru sotva přičichli. Na mém novém působišti mě zahltilo několik
druhů operačních systémů i počítačových jazyků, které jsem se
musel naučit. To trvalo několik let, než se vymyslely hlasové
výstupy.
Tátova stopa v mém životě je prostě nezaměnitelná, bez jeho
pomoci si neumím představit ani svou profesi ani svoje zájmy.
Dodnes nám dělá ve svých pětaosmdesáti letech trenéra zrakově
postižených atletů. Letos s mámou oslaví diamantovou svatbu,"
rekapituluje Vladimír.

Koncem osmdesátých let se začalo uvažovat o využití počítačů
nevidomými. Byl jste jeden z prvních, kteří byli u zrodu. Jaký
byl váš podíl na tom, že dneska můžeme tuto techniku využívat?
"Setkal jsem se tehdy s inženýrem Halouskem, Jardou Kučerou
a Jirkou Mojžíškem, kteří se tímto projektem zabývali po odborné
stránce. Já jsem do tohoto státního projektu přispěl jako
oponent. Vytvořilo se pár prototypů s operačním systémem Echos.
O pár let později jsem jeden daroval Elišce Hluší do Technického
muzea v Brně," usmívá se Vladimír při vzpomínce na dobu kamennou.

Kromě spousty důležitých funkcí jste se stal místopředsedou Klubu
držitelů vodicích psů. Kdy a jak vznikl tento váš další z mnoha
koníčků? ptám se s pohledem na spícího vodicího Pluta.
"Můj zájem o vodicí psy vznikl v době, kdy jsem si uvědomil, že
nemohu svou manželku využívat na všechny doprovody, kam mne táhly
moje sportovní i společenské zájmy. Manželka věděla, že se bez
průvodce neobejdu a všemožně mi chtěla vodicího psa
zprostředkovat. Když jsem měl příležitost si psa vyzkoušet na
prezentaci jinonického střediska na Dnu neziskovek
v Litoměřicích, úplně jsem se zaláskoval do fenky, která bohužel
byla zadaná. Ale brzy jsem si o vodicího psa požádal. Dostal jsem
černou labradorku Meneu, která mne obětavě doprovázela víc než
deset let. Meneina stopa v mém životě se připojila k těm
nejdůležitějším. V souvislosti s Meneou jsem se sblížil s mnoha
lidmi v Klubu držitelů vodicích psů. Dá se říct, že i jejich
stopy jsou v mém životě nesmazatelné."

Máte skvělou životní partnerku a manželku Stáňu. Kdy a jak se
vaše cesty zkřížily?
"Se Stáňou se znám dvacet let. Vlastně jsme se dali dohromady
díky našim společenským aktivitám v organizacích zrakově
postižených. Já byl přes sport, ona zas přes kulturu, takže se
doplňujeme. Byla vždycky ochotná pomáhat kdykoliv a komukoliv,
prostě, kde to bylo potřeba. To se mi líbilo. Ona i já jsme měli
společný cíl - aby lidi se zrakovou vadou nebyli někde na okraji
společnosti. Vždycky jsem si vážil její práce i pomoci,
skamarádili jsme se a později vzali. Stále máme společné zájmy
a někdy i společnou práci, například při kontrole
digitalizovaných textů. A ještě máme toho společného psa,"
upřesňuje vtipně Vladimír.

A jak jste potkal průvodce z Červeného kříže?
"Právě na onom Dnu neziskových organizací v Litoměřicích byli
i dobrovolníci z Červeného kříže, mladí lidé, kteří pomáhali jako
asistenti zejména klientům s tělesným handicapem. Když jsme dali
řeč, jak nevidomí potřebují pomoc, rozhodli se, že si přidají
také nás. Ta spolupráce trvá už dvanáct let, a je velmi
prospěšná. Ani velký generační rozdíl není na překážku, mladí
lidé vedle nás dozrávají, a mnozí přivedli i své kamarády.
Připravili nám spoustu zajímavých akcí, někteří nás dokonce
pozvali na své svatby, protože z asistentů se časem stali
přátelé."

Jste komunikativní, vstřícný a nebojíte se být ve společnosti.
Projevují se tyto vlohy i v prostředí vidících?
"Nemyslím si, že bych se nějak nadšeně vrhal do společnosti, kde
bych byl nevidomý sám. Někdy mám obavy ze zlomyslných
a nečestných lidí. Ve skupině sobě rovných to zvládám líp,
přestože se aktivitám mezi zdravými vůbec nevyhýbám."

Vladimír i já jsme se ještě zamýšleli nad tím, že jakkoliv je
život složitý, dělá nám docela dobře. Možná i proto, že častěji
lze potkat lidi, které potkáváme rádi. A to přejeme i našim
čtenářům.
Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 20 říjen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.