Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 20 říjen 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # Obsah : Tyfloart 2011 Již dvacet let nezavíráme oči (10) Samozřejmost? Ani náhodou... Koho potkáváme (10): Vladimír Má vodicího psa. Ale také skáče s padákem Za volantem již popáté Návštěva u Slepíšů v Tasově Vsetínský zámek opět ožil První vodicí kůň u nás Mezinárodní cena prvnímu nevidomému testerovi ECDL Nápady, které pomáhají 20 let zvukové knihovny v H. Králové Mário Bihári a Bachtale Apsa Padne rekord? # TYFLOART 2011 Letošní festival zrakově postižených amatérských umělců - literárně dramatických a hudebních vystoupení a přehlídka výtvarných a rukodělných technik - se uskutečnila od čtvrtka 8. září do neděle 11. září v Ústí nad Labem. O TYFLOARTU jsem si povídala s pracovnicí SONS - pracovní konzultantkou projektu podporovaného zaměstnávání osob s těžkým zrakovým postižením, koordinátorkou dobrovolnického programu, organizátorkou vlastně celého TYFLOARTU a konečně i jeho moderátorkou Adélou Knížetovou. Můžeme nahlédnou trochu do historie tohoto festivalu? "Letošní TYFLOART byl už 19. ročníkem této akce. Prvních sedm probíhalo ve Zlíně, ostatní v Ústí nad Labem. Já jsem připravovala tři poslední ročníky." Jaká byla tentokrát účast? "Letos se sešlo celkem 70 účastníků této přehlídky zájmové činnosti zrakově postižených." Kde probíhaly jednotlivé části programu? "Literárně dramatická a hudební vystoupení se konala po oba dny v ústeckém Národním domě. Výtvarná a rukodělná část probíhala formou výstavy a workshopu ve studentském klubu vysokoškolských kolejí, kde jsme i bydleli. To umístění bylo velmi příhodné, protože tam měli přístup i jiní lidé než účastníci festivalu. Velkému zájmu se těšila přehlídka v Národním domě, přišli i žáci Základní školy Elišky Krásnohorské, což účinkující velice potěšilo." Jak byl program rozdělen? "Program byl rozdělen do čtyř dnů - TYFLOART se koná vždy druhý týden v září, od čtvrtka do neděle. Ve čtvrtek jsme instalovali výstavu, v rámci prvního klubového večera se všichni seznamovali, a posléze jsme výstavu zahajovali. Páteční den už byl zajímavější - v Národním domě začínala literárně dramatická a hudební vystoupení. Letos se přihlásilo na 30 zájemců o účinkování, takže program byl bohatý, denně se v něm vystřídalo na patnáct vystoupení." Můžete některé z nich jmenovat? "Kromě jiných to byl smíšený pěvecký sbor z Kyjova "Pastelky", dueta i jednotliví zpěváci s hudebním doprovodem i bez něj - výběru se meze nekladou. Písňový repertoár byl široký, od lidových písní přes folklor, pop až po vlastní tvorbu. V programu se střídaly písně s přednesem básní, povídek, se scénkami, s původní tvorbou i přejatými. Jen namátkou mohu jmenovat třeba Ivonu Mojžíškovou s jejími písněmi, zpívali i pánové Gabler a Dočekal, zaujalo duo HU-HU, což jsou bratři Tomáš a Jiří Hubáčkovi s hranými scénkami. Členky divadla Verva - Daniela Skalová, Libuše Zušťáková a Hana Gaňová přednášely verše i prózu Delicie Nerkové, vlastní písňovou tvorbu uvedl Vladimír Jirsák, dobře zpívala Irena Kratochvílová, Moravské Slovácko představil Viktor Hlaváč, za klavírního doprovodu Ivony Mojžíškové zpíval Pavel Pachman, a další a další účastníci se ze všech sil starali o dobrou náladu diváků." Co všechno máte - kromě moderování - přitom vlastně na starosti? "Organizování této akce nespočívá jenom v sestavování programu, v dramaturgii, ale zahrnuje zajištění stravování, ubytování účastníků - zkrátka všechno potřebné pro hladký průběh pobytové akce." Jak program pokračoval? "Po skončení páteční části přehlídky v Národním domě, která byla tříhodinová, jsme se přesunuli do studentského klubu, kde bylo pokračování výtvarné a rukodělné části festivalu, tzv. workshop. Každý z vystavujících měl možnost návštěvníkům představit svou tvorbu, výtvarnou techniku a různé rukodělné práce, i jejich časovou náročnost. Za poslední tři roky, které TYFLOART organizuji, bylo tentokrát nejvíce přihlášených vystavovatelů, prostory klubu byly využity maximálně." Co všechno se vystavovalo? "Byly tam například obrázky malované technikou horkého vosku - enkaustikou - od Jaroslavy Bendové, výrobky soustružené ze dřeva od Jaroslava Straky, pletené a háčkované předměty od Heleny Červenkové, ukázky z tvorby keramické, šicí a košíkářské dílny klientů z ÚSP Brno-Chrlice, korálkové obrázky Andrey Klozové a další práce amatérských výtvarníků. Součástí workshopu je i vyzkoušení výtvarné techniky. Snažíme se přicházet s něčím novým - letos to bylo malování na hedvábí. Při této technice jsou pro práci nutností alespoň zbytky zraku. Pokud se na toto vpíjení barev do hedvábí na abstraktní motivy někdo necítil, mohl použít k barvení techniku šablonky." Měli jste v programu TYFLOARTU nějakou exkurzi nebo výlet? "V rámci čtyřdenního festivalu se snažím zajistit i nějakou oddechovou akci. Tentokrát byla součástí sobotního programu návštěva zoologické zahrady v Ústí nad Labem, kde byl domluven i hmatový program a přednáška ing. Vrabcové a její kolegyně Balejové. Vedle různých preparovaných předmětů - kůží opic, obratle žirafy, kostí, ptačích per - měli naši návštěvníci možnost poslechnout si zvuky jednotlivých zvířat. Tento program byl velice pěkně připravený - fotografie, zvukové nahrávky, bylo možno si ohmatat jednotlivé exponáty, a nakonec si pohladit i dvě živá zvířata - krajtu a králíka. Vzhledem k různému věkovému složení účastníků nás na nejvyšší místo zoologické zahrady vyvezl vláček a každý měl možnost si zoo samostatně projít až do oběda." Čím program festivalu pokračoval? "Odpoledne jsme se přesunuli do Národního domu na druhou část hudební a literárně dramatické přehlídky. Jednotlivá vystoupení se ale nikdy neopakují, účastníci se střídali s novými čísly programu. Třetí a tedy poslední večer, který jsme trávili ve studentském klubu, jsme poděkovali všem účastníkům, a také společnosti Sony Music Entertainment, s níž jsme už v minulém roce navázali spolupráci; ta věnovala účinkujícím jako dárek a památku na festival hudební cédéčka a následovalo rozloučení." Při přípravě festivalu i během něj spolupracujete ještě s někým? "Celá tato akce byla podpořena Ministerstvem kultury, bez jehož přispění bychom ji nemohli uskutečnit. Přímo na místě jsem spolupracovala s ústeckou odbočkou SONS, konkrétně paní Mihalovičovou, která tam vyjednávala jednotlivé akce, například návštěvu zoologické zahrady a přednášku, a já na místě pak dolaďovala podrobnosti. Pomáhala také při zajišťování místního sponzorského stravování pro účinkující - chtěla bych jí za to velice poděkovat." TYFLOART skončil, budeme se těšit, co pěkného zase přinese příští ročník. Za rozhovor děkuje Dana Kudlová # Již dvacet let nezavíráme oči (10) Ptáte se, odpovídáme: Náš roční seriál o Tyfloservisu vstupuje do poslední čtvrtiny. Zatím jsme lehce prošli historií, zvládli nebo přežili informaci o struktuře organizace a o tom, jak funguje, a nakonec to bylo seznámení s hlavními oblastmi naší činnosti, tedy s tím, co vlastně nabízíme. Některé z vás naše dosavadní články inspirovaly k dotazům, na které se teď pokusíme odpovědět. Psali jste, že průvodcovské služby Tyfloservis neposkytuje. Vím ale, že se průvodcovstvím zabýváte. V jakém směru? "Průvodcovské služby skutečně neposkytujeme. Spolu s dalšími asistentskými službami jsou součástí nabídky některých krajských TyfloCenter. Průvodcovstvím a otázkami komunikace mezi nevidomými, slabozrakými a vidícími lidmi se v Tyfloservisu zabýváme poměrně často. Jde ale vždy o nácvik příslušných dovedností, a ne o to, že nevidomého někam dovedeme. Chůze s průvodcem má být účelná, oboustranně bezpečná a pokud možno pohodlná a pěkně vypadající. Oba, nevidomý i jeho doprovod se mohou v těchto věcech procvičit. Vidící člověk dokonce v obou rolích. Pro lepší porozumění situaci nevidomého i v klapkách na očích. Úspěšným zvládnutím správné techniky chůze s průvodcem se sníží počet boulí, odřenin a vymknutých kotníků, zároveň u obou vzroste pohoda a u nevidomého navíc informovanost o prostředí. Sluší se ale ještě dodat, že při chůzi s cizím náhodným průvodcem platí některá jiná pravidla." V seriálu jsme představili hlavní oblasti našeho zájmu, jako je sebeobsluha, prostorová orientace, bodové písmo nebo rehabilitace zraku. Na ty menší se nedostalo. A tak zmíním ještě nácvik sociálních dovedností. Je to naším přáním, ale zatím ho nemůžeme nabídnout jako ucelený kurz. Jde o vážnou věc, neboť nevidomý bývá znevýhodněn v komunikaci s ostatními lidmi. Onen handicap se může odrážet v psychice, a nedivme se, že takoví lidé mívají potíže i s jednoduchou a běžnou komunikací. Mnohé lze naštěstí nacvičit, jako například dotaz na číslo přijíždějícího autobusu, požádání o pomoc, odmítnutí pomoci nebo konverzaci při nakupování. Nácvik takových dovedností bývá součástí kurzů sebeobsluhy nebo prostorové orientace. Myslím, že pracovníci Tyfloservisu musí zvládnout celou řadu neobvyklých činností. Na které škole se připravují? "Bohužel u nás není střední ani vysoká škola, jejíž absolvent by byl řádně připraven na výkon funkce instruktora rehabilitace dospělých nevidomých a slabozrakých. Je pravda, že studijní programy některých univerzit s tím již počítají. Stále jde ale spíš o dílčí dovednosti. Mnohé jsme nuceni doškolit sami. Je to pro nás nesmírná zátěž, časová, finanční, a bývá to na úkor vlastní práce s klienty. Některé kurzy připravující instruktory máme akreditovány. Lektory bývají zpravidla naši pracovníci. Máme statut fakultní školy Pedagogické fakulty UK v Praze. Zákon o sociálních službách je ve věci typu vzdělávání pracovníků a jejich průběžného doškolování přísný. Naši pracovníci jsou většinou absolventy oborů jako je speciální pedagogika nebo sociální práce." K mé spokojenosti využívám služby Tyfloservisu ve městě X. Mám nevidomého kamaráda, který bydlí v jiném kraji. A protože neznám lidi v jejich středisku, bojím se mu doporučit návštěvu, aby nebyl zklamán. "Náš projekt je celostátní, má jednotné organizační a metodické vedení a pracovníci procházejí stejným školením. I když jsou některá střediska menší, se dvěma pracovníky, a jiná větší, zpravidla se třemi, jejich vybavení pomůckami je prakticky shodné. Jakousi výjimkou v oblasti pomůcek je putovní sada elektronických orientačních zařízení. Jsou velmi finančně nákladná, jejich cena může být 10 - 100 000 korun, přičemž jejich užitek není přiměřený. Jsou to třeba ultrazvukové orientační pomůcky nebo laserové hole. Nevidomí mají někdy nepřiměřená očekávání. Sada umožňuje seznámení se s takovými pomůckami. Jejich pořizování si pak může každý promyslet. Zjednodušeně stále platí, že to jsou velmi drahé doplňky ke klasické dobré bílé holi. Vedle pomůcek mají všechna střediska k dispozici služební automobil pro terénní práci a zároveň jsou vybavena cvičnou kuchyňkou. Některé z nich jsou speciálně upraveny pro nevidomé a slabozraké uživatele. Úpravy jsou ve svém celku rovněž velmi nákladné. Klientům mají sloužit jako cvičná zařízení, ale i jako inspirace, jak si upravit nebo nechat upravit svou vlastní kuchyň. Úroveň poskytování služeb by tedy měla být všude velmi podobná. Je přirozené, že existují individuální rozdíly, a kupříkladu začínající pracovník potřebuje nějakou dobu na zapracování. Rozdíly se ale snažíme minimalizovat. Domnívám se, že celostátní projekt má mít i další výhody. Při rozpočítání nákladů na jednotlivá střediska by mělo dojít k finančním úsporám. Zatím tomu tak je, ale množství krajských předpisů, kterými se musíme také řídit, celou věc postupně prodražuje. Různé předpisy v různých krajích se jeví jako samoúčelné, jakoby se každý chtěl zviditelnit tím, že bude fungovat jinak, že bude fungovat po svém, rozhodně jinak, než v Praze nebo v sousedním kraji." A jak je to s financováním Tyfloservisu? "Služba je pro klienty zdarma. Vyplývá to ze zákona o sociálních službách. Osobně se domnívám, že by zdarma měla být poskytována i nadále. Těžko by se určoval způsob úhrady: cena za jedno písmeno braillské abecedy, nebo za hodinu výuky bez ohledu na schopnost klienta učit se novým věcem? To by bylo v rozporu s posláním naší služby. Myslím, že vyspělá společnost by mohla nalézt a unést financování sociálních programů třeba i pro lidi se zrakovým postižením. A co se týče financování vlastního chodu organizace? Zdrojem jsou státní, krajské a další dotace a granty. Spousta projektů, úředničiny a v posledních letech méně a méně peněz na provoz. O to víc jsou vítány další zdroje, jako část výtěžku ze sbírky Bílá pastelka a individuální a firemní dary. Přehled o našem hospodaření přináší každoročně vydávaná výroční zpráva." Jaké jsou vaše vztahy s ostatními službami pro nevidomé a slabozraké? "Každému klientovi se snažíme podle jeho přání a potřeb nalézt kontakty na organizace poskytující další služby. V praxi jsou to nejčastěji ty, které vzešly z komplexu služeb SONS. Vůči SONS jsou to nejčastěji odkazy na spolkovou činnost a sociálně právní poradenství. Zvláštní aktivitou našich instruktorů bývá účast na rekondicích, kde zajišťují část odborného programu. Speciální je spolupráce se střediskem výcviku vodicích psů v Praze - Jinonicích. Podílíme se na testování orientačních schopností žadatelů o psa. Naši instruktoři mohou nevidomému člověku s vodicím psem pomoci nalézt novou vhodnou trasu v místě bydliště. Vztah s pobytovým rehabilitačním a rekvalifikačním střediskem Dědina v Praze-Ruzyni je vlastně vztahem sourozeneckým. V praxi se doplňujeme. Pro někoho je vhodné absolvovat rehabilitaci pobytově, pro jiného doma. Naši klienti odcházejí do rekvalifikačních kurzů na Dědinu. Je to návaznost přímo ukázková. My naopak můžeme jejich absolventy konkrétně docvičit doma, v terénu. Úzké vazby existují také na TyfloCentra. Jde především o využívání volnočasových aktivit, kurzy obsluhy počítačových pomůcek nebo o podporu zaměstnanosti." Existuje něco jako Tyfloservis také v zahraničí? "Často je velmi těžké odpovědně porovnávat systémy služeb v jednotlivých zemích, neboť jsou různorodé a založeny na různých principech. Víme, že mnohdy takové služby ale chybí. Když jsme počátkem devadesátých let porovnávali náš systém se zahraničím, ukázalo se, že po formální stránce je velmi podobný situaci v Holandsku. A tak je tomu dodnes. Naši pracovníci měli možnost absolvovat stáže v tamních střediscích, a ukázalo se, že třeba i v metodikách máme co nabídnout. Zásadní rozdíl však stále existuje v množství použitelných finančních prostředků, a tím je dáno mnohé. Horší situace je třeba v Rakousku a v Itálii. V Německu a Velké Británii se dostupnost a kvalita rehabilitačních služeb může lišit v jednotlivých regionech. Znám případ britského nevidomého, který žil ve městě, kde potřebná služba nebyla. Měl o ni zájem, ale měl smůlu. V sousedním kraji bylo takové dobře fungující centrum, ale pouze pro jejich obyvatele." Josef Cerha # Samozřejmost? Ani náhodou... Když jsem byla požádána, abych napsala o tom, jak se žije nevidomé mamince s roční holčičkou, byla jsem nadšená, že se mohu o své zážitky podělit. Ráno v pět se dcerka probudí a dožaduje se hraní. Se zoufalým výrazem se vypotácím z postele a začíná každodenní kolotoč. Přebalit, umýt, nasnídat, pohrát si, za chvilku je svačina a po ní šup do postele. Pak oběd, hraní, procházka, sváča, zase hraní, večeře, vykoupat a spát. A kromě toho, že se starám o svoji holčičku, jsem také členkou grantové komise Nadačního fondu Českého rozhlasu, která rozhoduje o rozdělování nadačních příspěvků ze sbírky Světluška nevidomým. Každodenní kolotoč Jak si třeba myslíte, že poznáváme tvář svého dítěte? Abychom měly o podobě našich miminek opravdu přehled, často je hladíme a různě se s nimi muchláme. Tím si nahrazujeme oční kontakt. Píšeme si o nich také deníčky a místo fotek nosí mnohé nevidomé maminky malé diktafony, kam si své děti nahrávají. Výchova podle mne Vy třeba pijete kávu a koukáte na svého drobečka, jak spokojeně šmejdí po místnosti. Když provádí něco, co se vám nezamlouvá, zavoláte na něj a kávu si dopijete. Nevidomé maminky se ale na své dítě musejí mnohem víc soustředit, je třeba poslouchat, a pokud se nám něco nezdá, vyrazit za batoletem a všechno hmatem zkontrolovat. Víte, jak se u našich dětí pozná, že dělají, co nemají? Jsou potichu, protože vědí, že tak máme potíže je odhalit. Jdeme ven Dalším menším úskalím můžou být procházky, některé maminky si troufnou jít s kočárkem a bílou hůlkou, toho se ale já bojím, raději si dám dcerku na záda do ergonomického nosítka nebo šátku a vyrazím. Mám tak volné ruce a hlavně minimalizuji možnost, že bych s kočárkem někde nepříjemně narazila. Jsme normální! Naším největším problémem jsou ale lidé okolo, kteří stále trpí nesmyslnými předsudky, a tak nám život velmi ztěžují. Také mě často mrzí, že když se dostanu do skupiny maminek s malými dětmi, místo toho, aby mi třeba ukázaly, kam mohu s dcerkou jít, nebo mě vzaly mezi sebe, většinou dají hlavy dohromady a zapomenou, že nevidící mají problém s očima, ne s ušima. Všechny se snažíme své děti vychovávat s láskou, takže ten rozdíl mezi vidícími a nevidícími tu zas nějak nevidím. Sice nám všechno trvá o něco déle, ale ten pocit, když zvládnete něco nového, překonáte další překážku a svému dítěti tak můžete být ještě lepší mámou, ten se opravdu slovy popsat nedá. Šárka Lochmanová (24. 6. 2011, Maminka) # Koho potkáváme (10): Vladimír Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré vzpomenout si na ně hlavně v okamžiku, kdy něco ztrácíš. Vladimíra nepřehlédnete ani nepřeslechnete. Chodí s velkým vodicím labradorem, který tak trochu připomíná jednoho ze psů z pohádky "Křesadlo". Ten pes měl oči jako šálky na kávu a na zádech vozil princeznu. Pes Pluto, stejně jako Vladimír, vyhlíží sportovně a má zvučný hlas. Stejně jako Vladimír je dobrosrdečný a chytrý. Když jsem vás poprvé spatřila na vlastní oči, už jsem o vás leccos věděla. Dlouhodobě jste funkcionářem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, turistických a sportovních spolků a místopředsedou Klubu držitelů vodicích psů. Vím, že jste o zrak přišel během studia na litoměřickém gymnáziu v důsledku jakési záhadné poruchy. Jiného mladíka s velkými sportovními i studijními ambicemi by taková okolnost zcela vyřadila ze života. Kdo vám v té době pomohl? Koho jste potkal na své první cestě s bílou holí? "Nějakou chvíli trvalo, než jsem pochopil, že budu slepý. Byl jsem ale obklopen láskou i pozorností mé rodiny. Tehdy se posílil můj vztah s tátou. On to byl, kdo mi po maturitě pomohl obstarat práci ve výrobním družstvu Inva i první kontakty se Svazem invalidů v Litoměřicích. Tam mi doporučili průvodce, který mne denně doprovázel přes celé Litoměřice na přestupy z vlaků na autobus, protože jsem bydlel v Terezíně, což bylo od mého pracoviště hodně z ruky. Můj první profesionální průvodce byl starý člověk. Nikdy jsme si toho moc nevyprávěli, ale byl spolehlivý v této tehdy neobvyklé službě. Potřeboval jsem ho do té doby, než jsem se naučil chodit s bílou holí." Pro mnohé lidi je přijetí bílé hole takřka existenciální bod obratu. Hůl je symbolem bezmocnosti a potvrzením nepříznivého osudu. Také jste to tak vnímal? "Kolem dvaceti jsem si procházel dost trapnými situacemi. Ještě jsem něco viděl a myslel jsem, že to pro pohyb stačí. Jenže když jsem třeba zdvořile pozdravil malého kluka, zatímco sousedku jsem zdánlivě ignoroval, začal jsem se bát posměchu víc než té bílé hole. A taky jsem chtěl chodit ven sám. V té době se o mně dozvěděli manželé Jana a Vlastimil Procházkovi z nedalekých Lovosic. Byli to činorodí lidé v oblasti resocializace nevidomých. Vlasta byl i aktivním sportovcem a spolupracovníkem časopisu ZORA. Dostal jsem potřebné informace nejen o orientaci, o pomůckách, o zájmové činnosti, ale také o možnosti nahrávání studijních textů a přidělení kazetového magnetofonu pro studenty. Dozvěděl jsem se o výuce Braillova písma i o zapůjčování knih na magnetofonových cívkách v Knihovně K. E. Macana. Díky manželům Procházkovým se přede mnou otevřel úplně nový svět seberealizace. Svůj nový život jsem zahájil osmitýdenním pobytem na psychorehabilitačním kurzu v Praze-Krči. Procházkovi se pro mne stali také mostem ke sportu a komunitě nevidomých. Oceňuji to zvlášť proto, že jsem odmala aktivně sportoval a moje dosavadní vztahy s vidomými, přesněji se spolužáky z gymnázia, se zcela rozpadly poté, co jsme odmaturovali." Když skončila vaše práce v družstvu Inva, rozhodl jste se jít studovat do Prahy Vysokou školu ekonomickou. Jistě jste se musel seznámit s nevidomým doktorem Zdeňkem Šarbachem, který byl v té době velkým ochráncem a podporovatelem nevidomých vysokoškoláků. Jak tento charismatický a osvícený člověk zapůsobil ve vašem rozhodování? "Doktora Šarbacha jsem poprvé navštívil na jeho pracovišti v Krakovské ulici v Praze. On zařídil, aby na naši schůzku přišli i tehdejší studenti Vysoké školy ekonomické - Mirek Michálek, Jirka Ježek, Dimo Vasilev a Pavel Pudil. Tehdy jsem poznal lidi z masa a kostí, kteří v mém věku s těžkou zrakovou vadou nebo zcela slepí měli tu odvahu jít na vysokou. Byl to pro mne úžasný objev, protože do té doby mne od studia lékaři zrazovali. Jsem jeden z mnoha absolventů vysoké školy, kteří mohou jen s malou nadsázkou konstatovat, že bez doktora Šarbacha by nevystudovali. Jeho zásluha na našich studijních úspěších byla třeba i v možnosti čerpat ze služeb tzv. studijního fondu literatury, kam jsme mohli zadávat načítání studijních textů a odkud jsme dostali i potřebnou techniku, což byly cívkové a kazetové magnetofony. V době, kdy se nám ani nesnilo o digitálních textech v osobním počítači, to byla úplně zázračná šance pro získání nahrávek skript, učebnic nebo i písemných poznámek, které nám pořizovali vidomí spolužáci." Měl jste takové kolegy? "Rád na své kolegy z vysoké vzpomínám, zejména na Petra Neudeckra, s kterým jsem bydlel na koleji, a který mne často doprovázel do školy v době, kdy se musela přecházet stavba pražské magistrály. Můj pohyb po Praze byl dost komplikovaný i tím, že škola měla učebny rozeseté mimo hlavní budovu a několikrát se měnil dopravní systém při otvírání nových úseků metra. Když Petr odešel studovat do Bratislavy, ztratili jsme spolu kontakt. Ujal se mne ale další spolužák z Moravy, Pavel Kašpar, s kterým se přátelíme dodnes. Já se nijak těm klukům nevnucoval, ale oni i tak vycítili, že jejich pomoc je mi vítaná a naučili mě všechny ty trasy, abych se mohl pohybovat co možná samostatně." Jak jste se dostal k aktivnímu sportu? "V Lovosicích existoval první kuželkářský oddíl zrakově postižených v Československu, samozřejmě pod vedením Vlastimila Procházky. Na jaře roku 1976 jsem tedy začal trénovat kuželky. O rok později vznikla Tělovýchovná jednota Zora Praha, tam jsem se stal členem turistického oddílu pod vedením Ládi Šmejkala. On také byl relativně nedávno osleplý, a tak nás poutalo přátelství již od společného pobytu v psychorehabilitačním kurzu. Dokud jsem studoval v Praze, rád jsem Láďu Šmejkala navštěvoval na jeho pracovišti. Pracoval tehdy jako telefonista v Památníku národního písemnictví. Jeho nadšení pro turistiku bylo myslím nakažlivé nejen pro mne. Současně s návštěvami studijního fondu v Krakovské jsem se seznámil s Jiřím Reichelem, který byl tehdy redaktorem přílohy "Junior". Jirka byl a pořád je aktivním sportovcem, takže mi předával informace i o jiných sportech, nadchl mne pro golbal, lehkou atletiku a zvukovou střelbu." Když jste dokončil vysokou školu, našel jste hned práci? "Vůbec to nebylo snadné, práci jsem našel až díky Janě Procházkové, která mne doporučila do lovosické chemičky. Posadili mne před terminál tehdejšího sálového počítače a nechali mne, ať ukážu co umím. Tehdy přišel opět na řadu můj táta, který se mnou denně dojížděl do zaměstnání a půjčoval mi své oči. Předčítal mi z obrazovky a já se tak mohl uplatnit v poměrně mladém oboru výpočetní techniky. Táta, bývalý voják, neměl o programování ani ponětí, já ze školy věděl jen málo, protože tam jsme k tomuto oboru sotva přičichli. Na mém novém působišti mě zahltilo několik druhů operačních systémů i počítačových jazyků, které jsem se musel naučit. To trvalo několik let, než se vymyslely hlasové výstupy. Tátova stopa v mém životě je prostě nezaměnitelná, bez jeho pomoci si neumím představit ani svou profesi ani svoje zájmy. Dodnes nám dělá ve svých pětaosmdesáti letech trenéra zrakově postižených atletů. Letos s mámou oslaví diamantovou svatbu," rekapituluje Vladimír. Koncem osmdesátých let se začalo uvažovat o využití počítačů nevidomými. Byl jste jeden z prvních, kteří byli u zrodu. Jaký byl váš podíl na tom, že dneska můžeme tuto techniku využívat? "Setkal jsem se tehdy s inženýrem Halouskem, Jardou Kučerou a Jirkou Mojžíškem, kteří se tímto projektem zabývali po odborné stránce. Já jsem do tohoto státního projektu přispěl jako oponent. Vytvořilo se pár prototypů s operačním systémem Echos. O pár let později jsem jeden daroval Elišce Hluší do Technického muzea v Brně," usmívá se Vladimír při vzpomínce na dobu kamennou. Kromě spousty důležitých funkcí jste se stal místopředsedou Klubu držitelů vodicích psů. Kdy a jak vznikl tento váš další z mnoha koníčků? ptám se s pohledem na spícího vodicího Pluta. "Můj zájem o vodicí psy vznikl v době, kdy jsem si uvědomil, že nemohu svou manželku využívat na všechny doprovody, kam mne táhly moje sportovní i společenské zájmy. Manželka věděla, že se bez průvodce neobejdu a všemožně mi chtěla vodicího psa zprostředkovat. Když jsem měl příležitost si psa vyzkoušet na prezentaci jinonického střediska na Dnu neziskovek v Litoměřicích, úplně jsem se zaláskoval do fenky, která bohužel byla zadaná. Ale brzy jsem si o vodicího psa požádal. Dostal jsem černou labradorku Meneu, která mne obětavě doprovázela víc než deset let. Meneina stopa v mém životě se připojila k těm nejdůležitějším. V souvislosti s Meneou jsem se sblížil s mnoha lidmi v Klubu držitelů vodicích psů. Dá se říct, že i jejich stopy jsou v mém životě nesmazatelné." Máte skvělou životní partnerku a manželku Stáňu. Kdy a jak se vaše cesty zkřížily? "Se Stáňou se znám dvacet let. Vlastně jsme se dali dohromady díky našim společenským aktivitám v organizacích zrakově postižených. Já byl přes sport, ona zas přes kulturu, takže se doplňujeme. Byla vždycky ochotná pomáhat kdykoliv a komukoliv, prostě, kde to bylo potřeba. To se mi líbilo. Ona i já jsme měli společný cíl - aby lidi se zrakovou vadou nebyli někde na okraji společnosti. Vždycky jsem si vážil její práce i pomoci, skamarádili jsme se a později vzali. Stále máme společné zájmy a někdy i společnou práci, například při kontrole digitalizovaných textů. A ještě máme toho společného psa," upřesňuje vtipně Vladimír. A jak jste potkal průvodce z Červeného kříže? "Právě na onom Dnu neziskových organizací v Litoměřicích byli i dobrovolníci z Červeného kříže, mladí lidé, kteří pomáhali jako asistenti zejména klientům s tělesným handicapem. Když jsme dali řeč, jak nevidomí potřebují pomoc, rozhodli se, že si přidají také nás. Ta spolupráce trvá už dvanáct let, a je velmi prospěšná. Ani velký generační rozdíl není na překážku, mladí lidé vedle nás dozrávají, a mnozí přivedli i své kamarády. Připravili nám spoustu zajímavých akcí, někteří nás dokonce pozvali na své svatby, protože z asistentů se časem stali přátelé." Jste komunikativní, vstřícný a nebojíte se být ve společnosti. Projevují se tyto vlohy i v prostředí vidících? "Nemyslím si, že bych se nějak nadšeně vrhal do společnosti, kde bych byl nevidomý sám. Někdy mám obavy ze zlomyslných a nečestných lidí. Ve skupině sobě rovných to zvládám líp, přestože se aktivitám mezi zdravými vůbec nevyhýbám." Vladimír i já jsme se ještě zamýšleli nad tím, že jakkoliv je život složitý, dělá nám docela dobře. Možná i proto, že častěji lze potkat lidi, které potkáváme rádi. A to přejeme i našim čtenářům. Jaroslava Novotná # Má vodicího psa. Ale také skáče s padákem Gejzír. Tak by se dala stručně charakterizovat asi pětačtyřicetiletá Ilona Vobrová z Chomutova, předsedkyně Klubu držitelů vodicích psů a také pracovnice Střediska výcviku vodicích psů. Třetí týden v červenci trávila spolu s dalšími devadesáti lidmi a sedmatřiceti psy na Vysočině v hotelu Devět skal v Milovech na Žďársku. Že vlastně neví, jestli by dnes měnila s vidícími, člověk po hodině rozhovoru pochopí. Co se dá pochopit hůř, kde se v člověku s handicapem bere tolik síly, odhodlání, nadšení a životní energie, které se zřídkakdy vidí i u zdravých lidí. "Nepřemýšlím nad tím, co bych dělala, kdybych viděla. Na takové myšlenky nemám čas," říká energicky pořadatelka Celostátního soustředění držitelů vodicích psů a nelze jí nevěřit. Situací, ve kterých lidé s podobným údělem potřebují pomoc či radu, je bezpočet. A Ilona Vobrová problémy řeší. Za sebe i za jiné. Někdy je to boj s neznalostí, neochotou a možná i "slepotou" těch, kdo mají zrak v pořádku, jindy jsou nedokonalé zákony a toho pak využijí různí asociálové, aby si na úkor bezbranné osoby přilepšili. V čem je třeba problém? "Například jsou to podvodníci, kteří nabízejí nevidomým špatně vycvičené vodicí psy. Akreditované a opravdu kvalitní výcvikové školy jsou v republice totiž pouze dvě: Středisko výcviku vodicích psů v Praze-Jinonicích a škola Milana Dvořáka v Adamově u Brna. Dalších patnáct subjektů bych rozhodně nedoporučila, jde totiž o život. Říkáme jim zlatokopové, protože ti lidé inkasují od státu za údajně cvičeného psa 210 tisíc korun. Problém je opět v legislativě. Ale ta by se díky naší snaze měla od příštího roku změnit," říká Ilona Vobrová, která o změně zákonů ve prospěch nevidomých jednala postupně se třemi ministry sociálních věcí. Mimo jiné jednala i o takzvaných přístupových právech. "Stále se nám ještě stává, že nás třeba nepustí se psem do restaurace, na kulturu nebo do ordinace lékaře. Nevidomý kolega, který je masér, by podle hygieny neměl mít psa v místnosti, kde masíruje. Přitom ti psi jsou naše oči. Potřebujeme je v práci i v hospodě," rozohňuje se Ilona Vobrová. Její sedmiletá fenka zlatého retrívra jménem Sunny vypadá, že ví, o čem panička mluví. Díky Sunny je prý Ilona Vobrová samostatná a nemusí neustále obtěžovat své okolí s žádostí o pomoc. Zrak ztratila tato žena před třinácti lety kvůli zelenému zákalu. Přesto má za sebou například šest seskoků padákem, slaňovala skálu, nechává se zahrabávat do sněhu při výcviku záchranářů, jezdí na koni a in-linech. "Mám také úžasného manžela, syna, práci a přátele. Myslíte, že bych se mohla mít ještě líp?" řekla Ilona Vobrová. Jitka Voglová (MFD, 22. 7. 2011) # Za volantem již popáté Karlovarské TyfloCentrum ve spolupráci s chebskou odbočkou SONS uspořádalo již pátý ročník akce nazvané "Nevidomí za volantem", která se uskutečnila na chebském letišti v sobotu 27. srpna. O tento zážitkový kurz projevili zájem zrakově postižení jak z Karlovarského kraje, tak i z Prahy, Zlína, ale i z nedalekého Chomutova. Vedení firmy Autoškola Luděk Hrajnoha, s. r. o., nám opět a to již popáté, zapůjčilo na tento den svůj osobní automobil Fabia, autoškola Střední integrované školy v Chebu přistavila, tak jako loni, autobus i nákladní vůz značky Iveco. Jako bonus si pro nás tentokrát nachystali traktor, typ Zetor 7711. Kdo měl chuť, tak usedl za volant osobního auta, autobusu či nákladního vozu nebo již shora uvedeného traktoru. Někteří z nás si nenechali ujít příležitost a postupně usedli za volant všech těchto zmiňovaných dopravních prostředků. Odvahu řídit motorové vozidlo našlo celkem na čtyři desítky účastníků tohoto sportovního dne. Řízení motorového vozidla byl pro nás opravdu skvělý a nezapomenutelný zážitek. Upřímné poděkování si tu jistě zaslouží instruktoři obou autoškol za svou vstřícnost a trpělivost nejen při výuce, ale i jízdě samotné. Jejich přičiněním se tak mnohým z nás vyplnil "neuskutečnitelný sen", jakým je právě řízení "opravdového" motorového vozidla. Po absolvování jízdy obdržel každý účastník na památku "speciální řidičský průkaz". Celá akce probíhala v prostorách zdejšího Ultralight clubu, lákavě zněla i nabídka vyhlídkového letu. V uvedený den nám však bohužel počasí nepřálo, bylo nejen chladno a deštivo, mraky byly příliš nízko a tak se lety, k zármutku všech, neuskutečnily. O to více využili zrakově postižení možnost vyzkoušet si jízdu na tandemovém kole. Pro účastníky tohoto sportovního dne byl ještě připraven "Letecký turnaj" v simulované střelbě. Jeho vítězem se stal Milan Hradil ze Zlína s počtem 128,4 b., na druhém místě skončil Lukáš Kavur ze Sokolova, který získal celkem 113 bodů, a na třetím místě se umístil Otakar Kazilovský z Kynšperka nad Ohří se 105,3 bodu. Čas čekání využili mnozí k prohlídce některých vybraných kompenzačních pomůcek, jiní zase pokukovali po nějakém drobném dárečku z vystavených výrobků z proutí, vosku a keramiky, samozřejmě vše vyrobeno zrakově postiženými. Přítomní se také mohli zaposlouchat do country písniček v podání Hany Šimkové z Prahy, nechyběl tu ani milý a příjemný hlas Milana Hradila ze Zlína, v přestávkách na harmoniku zahrála paní Hana Miklóšová z Aše. K příjemnému oživení programu jistě přispěl i dívčí zpěv Nikolky a Lenky Bukociových z Lokte. O moderování tohoto sportovního dne se společně podělili Martina Brožová a PhDr. Zbyněk Galvas z Prahy. Aby bylo naše moderátory i účinkující dobře slyšet, o to se nám staral pan Štefan Škulavík a jeho Studio 060 z Ostrova. Na tuto akci jsme si také pozvali menší posilu, jednalo se o studentky Střední zdravotní školy v Chebu. Ty si tak mohly v praxi vyzkoušet přímý kontakt s nevidomými, poznat jejich potřeby a zájmy. Emil Miklóš # Návštěva u Slepíšů v Tasově V srpnu navštívila početná skupina členů třebíčské odbočky SONS Mezinárodní centrum Slepíši v Tasově, kde používají Axmanovu techniku modelování pro lidi se zdravotním postižením. Tato technika je v řemeslně výtvarných činnostech zdravotně postižených lidí světovým unikátem. Byla původně vyvinuta pro nevidomé od narození. Umožňuje jim samostatný, autorsky promyšlený výtvarný projev založený na řemeslných dovednostech autora, nikoli na napodobování jiných. Po milém přivítání jsme se při zajímavé a poutavé přednášce dověděli o historii a současné činnosti tohoto centra. Byla nám představena díla jak umělecké, tak i užitkové hodnoty, která lidé s těžkým zrakovým postižením modelují pomocí speciální hmatové techniky. Bylo nám i umožněno podívat se do dílny, kde tato umělecká díla vznikají. Jen jsme se s obdivem a úctou divili, jak jsou tito lidé zruční. Také byli velmi ochotní nám na naše otázky, které se týkaly jejich práce nebo i jiných zálib a činností, odpovědět. Naši členové si mohli dokonce sami vyzkoušet práci s hlínou. Byla to velmi zajímavá a poučná návštěva, která určitě v každém zanechala nezapomenutelný zážitek. Jaroslav Jirásek # Vsetínský zámek opět ožil Oblastní odbočka SONS Vsetín využila prostor tamního zámku a za pomoci finanční podpory Městského úřadu uspořádala pro veřejnost koncert nevidomého hudebníka a pěvce s doprovodem. V neděli 18. září zavítal do našeho města zpěvák Radek Žalud. Tento mladý handicapovaný člověk umí veskrze využít svého talentu. V minulosti získal řadu ocenění v různých soutěžích a může se pochlubit spoluprací a účastí na koncertech např. Evy Urbanové, D. Landy, A. Langerové a dalších celebrit. Taktéž obdivuhodný soprán operní pěvkyně Milady Kosinové, která spolupracuje s košickou operou na Slovensku, pravidelně se věnuje koncertní činnosti v Rakousku a Německu, se nesl zámkem. Nádherné prostředí zámku uchvátilo nejen účinkující, ale potlesk zaplněného sálu byl důkazem obdivu libých tónů operních a muzikálových melodií za klavírního doprovodu Aleny Karpjukové. Mám za to, že i členové z přerovské odbočky SONS odjížděli s pocitem dobře stráveného nedělního odpoledne, neboť i Přerováci spolu s ostatními zájemci využili možnosti vystoupat na vyhlídkovou věž a za slunného počasí se rozhlédnout po okolí. Těšíme se na další podobné kulturní akce. Ludmila Pavelková # První vodicí kůň u nás Česká republika má prvního vodicího koně. Stal se jím kůň plemene mini párt. Jeho výcvik trvá zhruba 4 měsíce a má pomáhat nevidomým podobně jako pes. Ale rychleji se učí. Navíc je větší oporou pro osoby, které mají kromě těžké zrakové vady sníženou hybnost. Poníka vycvičila nezisková organizace Helppes. Pan Ilja Kučera je celý život zvyklý na svého vodicího psa. Jako první nevidomý v České republice si vyzkoušel vodicího poníka. "Kůň má tu výhodu, že cítíte sílu toho zvířete. Můžete se o něj opřít." S vodicím koněm může nevidomý dělat vše to, co se psem. Poníka pustí i do obchodu. Poník Katherine ještě neukončila svůj výcvik. Už dnes ale zvládá stejné úkony jako pes a prý se i rychleji učí. "Umí vyhledat dveře i místo k sezení, najde zastávku, umí nastoupit do tramvaje, chodit po schodech, jezdit po eskalátorech," řekla Zuzana Daušová, ředitelka organizace Helppes. Podle cvičitelky vodicích poníků jich ve světě moc není. Ve Spojených státech maximálně do deseti a tak není divu, že Katherine na ulici vzbuzuje velkou pozornost. V prvním ostrém testu kůň uspěl a nevidomého bezpečně provedl rušným městem. "Pes přece jenom trošičku znervózní, neměl by, ale zaujme ho, když třeba míjíte masnu. Což koníka nechává klidným. Ovšem květinářství, to je něco jiného. Mě lákalo si to zkusit a musím říct, že jsem velice spokojen, ne-li nadšen," řekl nevidomý Ilja Kučera. Dvouletá Katherine dokončí svůj výcvik za 3 měsíce. Její majitelka si ji jako prvního vodicího koně v České republice ponechá. Plánuje ale cvičit další. Matěj Rychlý, TV Nova, 1. 9. 2011 # Mezinárodní cena prvnímu nevidomému testerovi ECDL Pracovní skupina ECDL-CZ (European Computer Driving Licence) při České společnosti pro kybernetiku a informatiku (ČSKI), zabývající se objektivním testováním počítačové gramotnosti běžných uživatelů výpočetní techniky, získala v mezinárodním srovnání národních licenciátů konceptu ECDL cenu Best Practice Awards 2010 v kategorii Sociálního začlenění (Social Inclusion). Cenu u příležitosti celosvětového kongresu ECDL Foundation Forum 2010 slavnostně převzala v Kolíně nad Rýnem prezidentka ECDL-CZ prof. RNDr. Olga Štěpánková, CSc. Na Národním semináři ECDL, který proběhl 8. září 2011 v Praze, byla cena předána Marku Sikorovi, který usiluje o to, aby v České republice bylo stále méně zrakově postižených lidí, kteří neumí s počítačem efektivně pracovat. Díky jemu Česká republika ocenění získala. Marek Sikora, první nevidomý ECDL tester v České republice, prokázal v jednotlivých ECDL testech nebývalé znalosti a dovednosti, a proto se rozhodl stát akreditovaným testerem ECDL. Testeři ECDL vedou testování a vyhodnocují výsledky testovaných uchazečů o tzv. "řidičák na počítač", tudíž musí mít kromě organizačních schopností také hlubší znalosti v informačních technologiích. Aby se zájemci mohli stát akreditovanými testery ECDL, musí absolvovat náročnou odbornou přípravu, jejíž součástí jsou mimo jiné testy ECDL prováděné za ztížených podmínek. To znamená s kratší časovou dotací a s požadavkem na lepší výsledky než u běžných uchazečů o ECDL certifikát. A k tomu ještě tzv. srovnávací zkoušky. Marek Sikora zvládl splnit všechny tyto podmínky bez zásadních zvýhodnění oproti zdravým testerům a stal se tak prvním nevidomým testerem ECDL v České republice. "Konceptu ECDL si moc vážím. Akreditace testera ECDL mi pomohla zvýšit si kvalifikaci, což nyní uplatňuji ve svém povolání. Zvyšování počítačové gramotnosti beru jako poslání a snažím se o to, aby v České republice bylo stále méně zrakově postižených lidí, kteří neumí efektivně pracovat s počítači. Jsem rád, že moje úsilí někdo ocenil a moc za tuto cenu děkuji," řekl Marek Sikora na Národním semináři ECDL a dodal: "Přestože by se mohli někteří domnívat, že je možné při testech podvádět, musím je zklamat. I když jsem prakticky nevidomý, je objektivnost testů zaručena. Máme totiž celou škálu mezinárodně standardizovaných opatření, jak transparentnost testů zajistit." Národní seminář ECDL, který proběhl 8. září v Praze, byl rozdělen do tří tematických bloků. V prvním bloku se účastníci mimo jiné dozvěděli, jaké novinky se v mezinárodním, celosvětově standardizovaném a nezávislém konceptu počítačové gramotnosti ECDL chystají, a v jakých nových oblastech bude možné znalosti a dovednsoti potřebné pro práci s počítačem ověřovat. Pojem "počítačová gramotnost" je postupně nahrazován pojmem "digitální gramotnost", představujícím základní znalosti a dovednosti potřebné pro práci s prostředky využívajícími moderní ICT, využívání internetu a jednoduchých aplikací. V souvislosti s pojmem "digitální kvalifikace" už hovoříme o znalostech a dovednostech týkajících se práce s aplikacemi běžně využívanými na trhu práce. Další dva bloky semináře pojednávaly o uplatnění konceptu ECDL na vzdělávacím trhu ČR, například v oblasti rekvalifikace, o informacích a akreditaci testovacích středisek. Národního semináře ECDL se zúčastnilo více než 250 českých odborníků nejen z řad zástupců testovacích středisek ECDL, učitelů informatiky všech stupňů škol, ale také zástupců institucí veřejné správy a jejich oddělení, koncepcí či vzdělávání, například z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva práce a sociálních věcí, NÚOV, CERMAT, GŘÚP, ČSSZ, NKÚ, ČSÚ a dalších. Markéta Dlesková CO JE ECDL Koncept ECDL - European Computer Driving Licence (v mimoevropských zemích označován jako ICDL - International Computer Driving Licence) vznikl v západní Evropě jako reakce na problémy spojené s prudkým rozvojem informačních technologií. Bylo třeba definovat pojem počítačová gramotnost a stanovit objektivní minimum znalostí a dovedností, které člověk potřebuje, aby mohl informační technologie, zejména výpočetní techniku a její programové vybavení (především na trhu práce) úspěšně a efektivně využívat. ECDL je mezinárodně rozšířený certifikační koncept počítačové gramotnosti a počítačových znalostí a dovedností. Zahrnuje celou škálu vzdělávacích a certifikačních programů, z nichž nejrozšířenější jsou programy ECDL Core (počítačová gramotnost) a ECDL Advanced (profesionální znalosti a dovednosti). Koncept ECDL mimo jiné mezinárodně definuje obsah pojmu "počítačová gramotnost" a současně určuje metodu, jakou je základní počítačová gramotnost ověřována. # Nápady, které pomáhají Ulehčení nevidomým a těžce slabozrakým přinášejí nápady mladých českých studentů designu. Jedním z těch, kteří se pustili do návrhů pro tyto osoby, je Lukáš Čechmánek z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Svůj návrh jídelního příboru pro handicapované poslal do soutěže Finezza Design Contest 2010. Důvodem, proč se zabýval právě příborem, je jeho nenahraditelnost. "Pro nevidomé nebo jinak zrakově postižené lidi bývá někdy problém při rozeznání konkrétního druhu příboru," říká autor. "Pro jeho identifikaci si musí osahat charakteristickou část příboru, která se dostává do styku s potravinami. Tento způsob má jednu velkou nevýhodu, a to je jeho nehygieničnost." Klíčem k odstranění problému je v Čechmánkově pojetí ornament vyřezaný na rukojeti příboru, který je odlišný pro nůž, lžíci i vidličku. Zrakově postižený člověk má tak možnost rozeznat je od sebe, aniž by musel sahat na jejich konec. Příbor může být zajímavý i pro lidi bez postižení. Ornament má dekorativní charakter, zajímavě je řešen i celý tvar. Příbor se tak může stát součástí mnoha moderních domácností, které si potrpí na inovativní pojetí tradičních předmětů denní potřeby. Membrána napoví Ve stejné soutěži se objevil i návrh Jana Polácha, rovněž studenta zlínské univerzity. Zabýval se situací, kdy si chtějí nevidomí nalít nápoj do sklenice nebo hrnku. "V takovém případě jsou nuceni vložit prst do nádoby a čekat, až se smočí, aby nápoj nepřetekl," vysvětluje autor návrhu. Existují sice i jiná řešení, například senzor (hladinka), který hlídá hladinu nápoje. Polách ale přišel s mnohem jednodušším a pravděpodobně i levnějším návrhem. Tím jsou gumové membrány natažené mezi dvěma korpusy plastové nádoby. Jak se nalévá tekutina do hrnku, proniká k membránám, které se postupně napínají. Stačí pak mít prsty umístěné na hrnku tak, aby byly pokryty jednotlivé vrstvy. Nevidomý tak snadno hmatem zjistí, jak moc plný hrnek právě je. Návrh navíc nepočítá jen s tím, aby dal nevidomému informaci o plném hrnku. Na stěně jsou celkem tři membrány, proto není problém naplnit nádobu jen z poloviny. Návrh hrnku Jana Polácha je navíc z plastu, aby byl odolnější v případě pádu. Neviditelné šifry Třetí vynález pomůže zrakově handicapovaným nejen při pohybu v novém prostoru, ale také třeba při skladování a úschově věcí. Slouží k tomu silikonová objímka, která může být klikou, kohoutkem, ale také úchytkou skříňky. Moderní povrch Light Brush Josefa Záruby nabízí mnoho možností úpravy od rýhování po tečky. Na objímce, na kterou nevidomý sáhne, může být Braillovým písmem napsáno i jednoduché slovo, třeba "východ" nebo "toaleta". Ten se tak dokáže snáze zorientovat v novém prostoru. Stejně tak může být silikonový povrch pokryt drobnými ostny, které nevidomého upozorní na nebezpečí. Josef Záruba takto navrhuje označit třeba kohoutek teplé vody. V neposlední řadě pak mohou být na objímce Braillovým písmem vyznačeny číselné informace, s jejichž pomocí vidící odlišují například skříňky a poličky v tělocvičnách či posilovnách. V domácnosti pak může variabilní objímka nahradit popisky a pomoci při lepší orientaci mezi uskladněnými předměty. Zina Plchová (1. 8. 2011 Profit) # 20 let zvukové knihovny v H. Králové Zvuková knihovna pro nevidomé a slabozraké, která působí v rámci Knihovny Města Hradce Králové, byla v reprezentativním průzkumu zvukových knihoven v České republice v roce 2010 vyhodnocena jako jedna z nejprogresivnějších při využívání moderních technologií v práci se zrakově postiženými občany. Je jednou z šesti největších poboček Knihovny a tiskárny Karla Emanuela Macana v Praze. Díky tomu může disponovat téměř tak velkým fondem zvukových knih, jako má tato pražská knihovna se specifickým posláním. Hradecká zvuková knihovna vznikla v roce 1991 jako podaná pomocná ruka zrakově handicapovaným občanům pro tehdejší okres Hradec Králové. V současné době půjčuje celkem třistapadesáti zrakově handicapovaným klientům z Hradce Králové a okolí. Tato služba byla a nadále zůstává bezplatná. Podmínkou registrace je však zdravotní průkaz ZTP/P, anebo potvrzení očního lékaře o těžkém zrakovém postižení občana, které mu znemožňuje čtení. Na samém počátku hradecké zvukové knihovny byl veškerý její fond nahrán na magnetofonových kazetách. V současné době jsou již všechny nové tituly na CD ve formátu MP3 a naši uživatelé jsou již vybaveni a zaškoleni pro práci s přehrávači tohoto formátu. Z nosičů, tj. z CD ve formátu MP3, je rovněž vytvářena digitální knihovna, která umožňuje zvukové knihovně nahrávat tituly i na další paměťová média jako jsou flash disky a paměťové karty. Ze zasílaných titulů Macanovy knihovny je rovněž vytvářen tzv. "Zlatý fond zvukové knihovny" pro případné opravy stávajícího fondu. Přestože původní fond na magnetofonových kazetách se stává již minulostí, ještě někteří z našich uživatelů jej vyhledávají a využívají. Vedle přímého půjčování zvukových knih zajišťuje zvuková knihovna i zásilkovou službu pro vzdálené a imobilní občany se zrakovým handicapem. Týdně takto zasílá na 300 titulů pro cca 80 - 100 uživatelů. Hlavní zásadou práce je individuální přístup. Tituly jsou vybírány a zasílány uživatelům podle jejich zájmového i osobnostního zaměření. Pravidelně jsou k dispozici anotované seznamy nových titulů v černotiskové podobě a samozřejmostí je i katalog zvukové knihovny na internetu. Další činností zvukové knihovny je pořádání komponovaných literární pořadů nazvané "Setkání s literaturou", ve kterých jsou představovány formou ukázek nové tituly přicházející z Macanovy knihovny. Tyto populární a hojně navštěvované pořady pomáhají uživatelům orientovat se v nové produkci a dávají jim možnost seznámit se s hlasem načitatele, který je často pro ně tak důležitý, jako obsah díla samotného. Ve spolupráci s TyfloCentrem Hradec Králové zavedla zvuková knihovna i poskytování sociálního poradenství pro osoby se zrakovým postižením. Jedná se o informace, které mohou pomoci novému uživateli zorientovat se v nabízených volnočasových aktivitách a pomocných činnostech, jako jsou průvodcovské služby, příspěvky na kompenzační pomůcky, a další. Blíže se můžete seznámit s činností zvukové knihovny přímo v sídle Knihovny města Hradce Králové, Tomkova 177. Ale již v příštím roce zájemci o její služby budou moci navštívit zvukovou knihovnu v nově budovaných prostorách Knihovny města Hradce Králové ve Wonkově ulici, které vznikají přestavbou textilní továrny Vertex. Nová knihovna bude vybavena naváděcím zařízením pro nevidomé, bezbariérovým vstupem a celou řadou dalších technických vymožeností pro své uživatele. Není bez zajímavosti, že architektonický projekt knihovny byl vypracován Ing. arch. Vávrou, a určitě se tak zařadí mezi další nepřehlédnutelné stavby města. Toto vše včetně rozšíření výpůjční doby jistě přispěje k dalšímu zkvalitnění služeb zrakově handicapovaným občanům města Hradce Králové a okolí. Božena Paleníková vedoucí zvukové knihovny v H. Králové # Mário Bihári & Bachtale Apsa Romský nevidomý muzikant Mário Bihári vyzrál v nepřehlédnutelnou osobnost nejen pod vlivem Zuzany Navarové, s níž působil ve skupině KOA. Výborně zpívá, hraje na akordeon a piano, aranžuje a skládá. Všechny své talenty, doplněné o silné charisma, již dva roky uplatňuje v romské kapele "Bachtale Apsa", s níž nyní natočil nové album nazvané "Mário Bihári & Bachtale Apsa". Toto spojení funguje dokonale a je prospěšné pro obě strany. Nevidomému zpěvákovi se dostává temperamentního doprovodu, skupině pak nástrojové pestrosti a bohatosti. Biháriho instrumenty a především jeho nápaditá hra na ně je základem prakticky všech čtrnácti na desku nahraných písní. Živé album bylo pořízeno na loňském koncertě v pražské kavárně Carpe Diem a atmosféra, což je patrné i z nahrávky, tam musela být báječná. Tomu se samozřejmě nelze divit, protože hudba kapely je natolik spontánní, že musí strhnout a rozpálit každého. Podařilo se to hned úvodní vypalovačkou "Šukar jakha" (Krásné oči), které dominuje živelný zpěv Sáry Kaliášové a Biháriho akordeon. Propracovaná skladba "Ederlezi" vyznívá klidněji, ale i v ní je velká síla a temperament. Jen se drží trochu zpátky. Pomalejší je i "Šutka", kde se poprvé výrazně uplatňuje zpěv Mária Biháriho. Syrový, emocemi přeplněný, od srdce. Ideální je, když se oba vokály doplňují. Jako třeba v následné a hodně temperamentní písni "Me tut na khamav" (Já tě nechci). Ač je Sářin otevřenější, jasnější, průraznější, k Máriově drsnějšímu se výborně hodí, vzájemně ladí. Když to oba rozbalí naplno, je to jízda, při které posluchačům naskakuje husí kůže. Na albu se střídají pomalejší, hodně naléhavé písničky ("Koda drom" (Ta cesta), "Odmukh mange" (Odpusť mi), "Baroro" (Kamínek) - i když také ty bývají vygradované se skočnými, energickými, rytmicky strhujícími songy ("Odi kali mačkica" (Černá kočička), "Duj duj dešuduj" (Dva dva dvanáct), "Sášenka Mášenka"). Kromě tradiční romské hudby dostává prostor i jazz, nejvíce ve skladbách "Koda drom", "Odmukh mange" nebo "Evo, bičhav mange fotka" (Evo, pošli mi fotku). Většina skladeb představuje lidovou hudbu balkánských, maďarských, rumunských i slovenských Romů, ale aranže, pod nimiž jsou podepsáni jednotliví členové kapely, vyznívají moderně. Skladbou "Baroro" přispěl i Mário Bihári a největší pochvalou je, že bez četby bookletu by ji nikdo od tradicionálů nerozeznal. I v ní je hodně citu, naléhavosti i živelnosti. Kromě Biháriho a Kaliášové účinkují v kapele "Bachtale Apsa" kytarista Petr Horvát, baskytarista František Raba a perkusionista Radek Sivák. Všichni členové hrají naplno, ale přesto s velkou lehkostí a samozřejmostí. I proto je celá nahrávka velice spontánní a radostná. I ze smutku se totiž umí Romové vyzpívat, ostatně v překladu znamená jméno skupiny "Šťastné slzy". Karel Souček (16. 8. 2011 dvdmag.cz) # Padne rekord? Osmačtyřicetiletý bankovní úředník Mike Newman z britského Manchesteru má rád zběsilou jízdu a je držitelem několika rychlostních rekordů. Strohá zpráva však dostává zcela jiný rozměr po zjištění, že Mike je od jedenácti let nevidomý. Jeho dosavadní rekord z roku 2005, kdy s BMW X5 pokořil rychlost 178 mph (286,5 km/h), však počátkem letošního roku překonal nevidomý turecký zpěvák Metin Senturk se 182 mph (292,9 km/h). Mike se ale rozhodl metu zaokrouhlit na 200 mph (321,9 km/h). První pokus s Nissanem GT-R mu sice nevyšel, ale do měsíce by jej měl zopakovat se speciálem Keating KTR. -ber (15. 8. 2011 Svět motorů)