Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 20 říjen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

TYFLOART 2011
Již dvacet let nezavíráme oči (10)
Samozřejmost? Ani náhodou...
Koho potkáváme (10): Vladimír
Má vodicího psa. Ale také skáče s padákem
Za volantem již popáté
Návštěva u Slepíšů v Tasově
Vsetínský zámek opět ožil
První vodicí kůň u nás
Mezinárodní cena prvnímu nevidomému testerovi ECDL
Nápady, které pomáhají
20 let zvukové knihovny v H. Králové
Mário Bihári & Bachtale Apsa
Padne rekord?

Již dvacet let nezavíráme oči (10)

Ptáte se, odpovídáme:

Náš roční seriál o Tyfloservisu vstupuje do poslední čtvrtiny.
Zatím jsme lehce prošli historií, zvládli nebo přežili informaci
o struktuře organizace a o tom, jak funguje, a nakonec to bylo
seznámení s hlavními oblastmi naší činnosti, tedy s tím, co
vlastně nabízíme. Některé z vás naše dosavadní články inspirovaly
k dotazům, na které se teď pokusíme odpovědět.

Psali jste, že průvodcovské služby Tyfloservis neposkytuje. Vím
ale, že se průvodcovstvím zabýváte. V jakém směru?
"Průvodcovské služby skutečně neposkytujeme. Spolu s dalšími
asistentskými službami jsou součástí nabídky některých krajských
TyfloCenter.
Průvodcovstvím a otázkami komunikace mezi nevidomými,
slabozrakými a vidícími lidmi se v Tyfloservisu zabýváme poměrně
často. Jde ale vždy o nácvik příslušných dovedností, a ne o to,
že nevidomého někam dovedeme. Chůze s průvodcem má být účelná,
oboustranně bezpečná a pokud možno pohodlná a pěkně vypadající.
Oba, nevidomý i jeho doprovod se mohou v těchto věcech procvičit.
Vidící člověk dokonce v obou rolích. Pro lepší porozumění situaci
nevidomého i v klapkách na očích. Úspěšným zvládnutím správné
techniky chůze s průvodcem se sníží počet boulí, odřenin
a vymknutých kotníků, zároveň u obou vzroste pohoda
a u nevidomého navíc informovanost o prostředí. Sluší se ale
ještě dodat, že při chůzi s cizím náhodným průvodcem platí
některá jiná pravidla."
V seriálu jsme představili hlavní oblasti našeho zájmu, jako je
sebeobsluha, prostorová orientace, bodové písmo nebo rehabilitace
zraku. Na ty menší se nedostalo. A tak zmíním ještě nácvik
sociálních dovedností. Je to naším přáním, ale zatím ho nemůžeme
nabídnout jako ucelený kurz.
Jde o vážnou věc, neboť nevidomý bývá znevýhodněn v komunikaci
s ostatními lidmi. Onen handicap se může odrážet v psychice,
a nedivme se, že takoví lidé mívají potíže i s jednoduchou
a běžnou komunikací. Mnohé lze naštěstí nacvičit, jako například
dotaz na číslo přijíždějícího autobusu, požádání o pomoc,
odmítnutí pomoci nebo konverzaci při nakupování. Nácvik takových
dovedností bývá součástí kurzů sebeobsluhy nebo prostorové
orientace.

Myslím, že pracovníci Tyfloservisu musí zvládnout celou řadu
neobvyklých činností. Na které škole se připravují?
"Bohužel u nás není střední ani vysoká škola, jejíž absolvent by
byl řádně připraven na výkon funkce instruktora rehabilitace
dospělých nevidomých a slabozrakých. Je pravda, že studijní
programy některých univerzit s tím již počítají. Stále jde ale
spíš o dílčí dovednosti. Mnohé jsme nuceni doškolit sami. Je to
pro nás nesmírná zátěž, časová, finanční, a bývá to na úkor
vlastní práce s klienty.
Některé kurzy připravující instruktory máme akreditovány. Lektory
bývají zpravidla naši pracovníci. Máme statut fakultní školy
Pedagogické fakulty UK v Praze. Zákon o sociálních službách je ve
věci typu vzdělávání pracovníků a jejich průběžného doškolování
přísný. Naši pracovníci jsou většinou absolventy oborů jako je
speciální pedagogika nebo sociální práce."

K mé spokojenosti využívám služby Tyfloservisu ve městě X. Mám
nevidomého kamaráda, který bydlí v jiném kraji. A protože neznám
lidi v jejich středisku, bojím se mu doporučit návštěvu, aby
nebyl zklamán.
"Náš projekt je celostátní, má jednotné organizační a metodické
vedení a pracovníci procházejí stejným školením. I když jsou
některá střediska menší, se dvěma pracovníky, a jiná větší,
zpravidla se třemi, jejich vybavení pomůckami je prakticky
shodné.
Jakousi výjimkou v oblasti pomůcek je putovní sada elektronických
orientačních zařízení. Jsou velmi finančně nákladná, jejich cena
může být 10 - 100 000 korun, přičemž jejich užitek není
přiměřený. Jsou to třeba ultrazvukové orientační pomůcky nebo
laserové hole. Nevidomí mají někdy nepřiměřená očekávání. Sada
umožňuje seznámení se s takovými pomůckami. Jejich pořizování si
pak může každý promyslet. Zjednodušeně stále platí, že to jsou
velmi drahé doplňky ke klasické dobré bílé holi.
Vedle pomůcek mají všechna střediska k dispozici služební
automobil pro terénní práci a zároveň jsou vybavena cvičnou
kuchyňkou. Některé z nich jsou speciálně upraveny pro nevidomé
a slabozraké uživatele. Úpravy jsou ve svém celku rovněž velmi
nákladné. Klientům mají sloužit jako cvičná zařízení, ale i jako
inspirace, jak si upravit nebo nechat upravit svou vlastní
kuchyň.
Úroveň poskytování služeb by tedy měla být všude velmi podobná.
Je přirozené, že existují individuální rozdíly, a kupříkladu
začínající pracovník potřebuje nějakou dobu na zapracování.
Rozdíly se ale snažíme minimalizovat.
Domnívám se, že celostátní projekt má mít i další výhody. Při
rozpočítání nákladů na jednotlivá střediska by mělo dojít
k finančním úsporám. Zatím tomu tak je, ale množství krajských
předpisů, kterými se musíme také řídit, celou věc postupně
prodražuje. Různé předpisy v různých krajích se jeví jako
samoúčelné, jakoby se každý chtěl zviditelnit tím, že bude
fungovat jinak, že bude fungovat po svém, rozhodně jinak, než
v Praze nebo v sousedním kraji."

A jak je to s financováním Tyfloservisu?
"Služba je pro klienty zdarma. Vyplývá to ze zákona o sociálních
službách. Osobně se domnívám, že by zdarma měla být poskytována
i nadále. Těžko by se určoval způsob úhrady: cena za jedno
písmeno braillské abecedy, nebo za hodinu výuky bez ohledu na
schopnost klienta učit se novým věcem? To by bylo v rozporu
s posláním naší služby. Myslím, že vyspělá společnost by mohla
nalézt a unést financování sociálních programů třeba i pro lidi
se zrakovým postižením.
A co se týče financování vlastního chodu organizace? Zdrojem jsou
státní, krajské a další dotace a granty. Spousta projektů,
úředničiny a v posledních letech méně a méně peněz na provoz.
O to víc jsou vítány další zdroje, jako část výtěžku ze sbírky
Bílá pastelka a individuální a firemní dary. Přehled o našem
hospodaření přináší každoročně vydávaná výroční zpráva."

Jaké jsou vaše vztahy s ostatními službami pro nevidomé
a slabozraké?
"Každému klientovi se snažíme podle jeho přání a potřeb nalézt
kontakty na organizace poskytující další služby. V praxi jsou to
nejčastěji ty, které vzešly z komplexu služeb SONS.
Vůči SONS jsou to nejčastěji odkazy na spolkovou činnost
a sociálně právní poradenství. Zvláštní aktivitou našich
instruktorů bývá účast na rekondicích, kde zajišťují část
odborného programu.
Speciální je spolupráce se střediskem výcviku vodicích psů
v Praze - Jinonicích. Podílíme se na testování orientačních
schopností žadatelů o psa. Naši instruktoři mohou nevidomému
člověku s vodicím psem pomoci nalézt novou vhodnou trasu v místě
bydliště.
Vztah s pobytovým rehabilitačním a rekvalifikačním střediskem
Dědina v Praze-Ruzyni je vlastně vztahem sourozeneckým. V praxi
se doplňujeme. Pro někoho je vhodné absolvovat rehabilitaci
pobytově, pro jiného doma. Naši klienti odcházejí do
rekvalifikačních kurzů na Dědinu. Je to návaznost přímo ukázková.
My naopak můžeme jejich absolventy konkrétně docvičit doma,
v terénu.
Úzké vazby existují také na TyfloCentra. Jde především
o využívání volnočasových aktivit, kurzy obsluhy počítačových
pomůcek nebo o podporu zaměstnanosti."

Existuje něco jako Tyfloservis také v zahraničí?
"Často je velmi těžké odpovědně porovnávat systémy služeb
v jednotlivých zemích, neboť jsou různorodé a založeny na různých
principech. Víme, že mnohdy takové služby ale chybí.
Když jsme počátkem devadesátých let porovnávali náš systém se
zahraničím, ukázalo se, že po formální stránce je velmi podobný
situaci v Holandsku. A tak je tomu dodnes. Naši pracovníci měli
možnost absolvovat stáže v tamních střediscích, a ukázalo se, že
třeba i v metodikách máme co nabídnout.
Zásadní rozdíl však stále existuje v množství použitelných
finančních prostředků, a tím je dáno mnohé. Horší situace je
třeba v Rakousku a v Itálii. V Německu a Velké Británii se
dostupnost a kvalita rehabilitačních služeb může lišit
v jednotlivých regionech. Znám případ britského nevidomého, který
žil ve městě, kde potřebná služba nebyla. Měl o ni zájem, ale měl
smůlu. V sousedním kraji bylo takové dobře fungující centrum, ale
pouze pro jejich obyvatele."
Josef Cerha

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 20 říjen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.