Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 16 srpen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Den otevřených dveří
Nabídka zaměstnání
PODĚKOVÁNÍ
S jarem za ruku
Koho potkáváme (8): Mirka
Průvodce, jenž moc nevidí
Od Eureky k tabletům (5. část)
Muzejní ponocování ve Vsetíně
Prohlídka katedrály
Unikátní muzeum
"Tak trochu jiné pohádky"
Č E R N O B Í L É P R O B L É M Y
Máme mistryni světa
Zora opět zazářila
PŮLMARATONCI

Koho potkáváme (8): Mirka

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, slovem
nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš
obdarovat. Je dobré, pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně hlavně v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
Mirce bylo dvacet let, pracovala jako úřednice v oboru export
- import. Před ní byl spokojený život se zajímavým mužem
a dítětem, které se mělo brzy narodit. Miminko se ale narodilo
předčasně a nebylo úplně v pořádku. Kromě neurologických poruch
neslyšelo. Mirka se zhroutila, ale dost rychle pochopila, že když
ona své dceři nepomůže, budou perspektivy mnohem temnější. A tak
se stalo, že řízením osudu našli rodiče i babička zcela nový
námět pro život.

Když jste zjistila, že vaše dcera bude potřebovat podporu, aby
zvládla absenci sluchu, pomohly vám nějaké zkušenosti nebo
poznatky?
"Moje dcera byla první člověk s handicapem, s kterým jsem se kdy
setkala. Měla jsem na vybranou. Buď ji přijmu takovou, jaká je,
nebo se budu celý život potácet v citových problémech a úvahách,
co by bylo kdyby nebylo. S neslyšící dcerou naše rodina získala
spoustu poznatků, hlavním cílem bylo naučit ji mluvit, číst,
vzdělávat se. Když se mi o třináct let později narodila druhá
dcera, měla jsem mnohem víc času. Přemýšlela jsem, že až mi
skončí mateřská, chci dál pomáhat lidem s handicapem. Udělala
jsem si masérský kurz a později akreditaci jako asistentka pro
nevidomé a hluchoslepé," popisuje Mirka bez patosu, jako by tyhle
věci byly naprosto běžné.

Každého nenapadne takové povolání. Vzpomenete si, jak jste se
k tomuto nápadu dostala?
"My, rodiče dětí s postižením, k sobě míváme blízko. Moje dcera
studovala speciální školu pro děti se zbytky sluchu, a já se při
nějaké příležitosti seznámila s maminkou dceřiny spolužačky. Ta
žena trpí Usherovým syndromem, je to vlastně hluchota, k níž se
přidala pigmentóza sítnice.
Moje nová kamarádka mne později požádala o doprovázení na
rekondici pořádanou Lormem, což je sdružení osob hluchoslepých.
Když jsem přijela na místo, byl to pro mne opravdu šok. Byla jsem
zvyklá na lidi, kteří neslyší nebo nevidí, ale oboje dohromady?
Protože mi záleželo na tom, abych byla užitečná, dost rychle jsem
se naučila navázat kontakt, mluvit s někým, kdo slyší na
sluchadlo, a také jak mám vodit někoho, kdo na sluchadlo neslyší
a přesto potřebuje nějaký pokyn. Byla to spíš taková spontánní
řeč doteků, jednoduchých vět, gest," snaží se Mirka popsat
specifickou komunikaci.

Předpokládám, že účastníci rekondice asi ovládali Lormovu
abecedu. Naučila jste se aspoň trochu pochopit princip?
"Znám jen málo lidí, kteří by se takto dorozumívali. Většinou,
a je to i rychlejší, užívali odhmatávání tiskacích písmen, která
jim druhý "psal" na dlaň. Předpokladem je znalost latinky.
Nevidomí od narození zase používali Braillovo písmo. A zas někdo
se zbytky zraku může z několika centimetrů přečíst písmena
napsaná černou fixou. Lormovu abecedu jsem se sice naučila, ale
používá se minimálně. Způsobů komunikace je zdánlivě dost, ale
žádný nefunguje dokonale. Když takovému člověku odeberete
sluchadlo, bez cizí pomoci se neobejde."

Nebyla jste trochu vyvedená z konceptu, když jste musela bourat
tak silnou komunikační bariéru?
"Nebyla. Já mám ty lidi moc ráda a velmi je obdivuji. Je to asi
ten nejtěžší handicap, jaký si můžeme představit. Jen jednou, ze
začátku mé spolupráce s hluchoslepými, jsem byla trochu mimo.
Naproti sobě stáli dva lidé a strašně šermovali rukama, myslela
jsem, že se perou. Pak jsem zjistila, že vzájemně odhmatávají
znakovaný jazyk neslyšících. Neviděli, ale nějak se asi dříve
naučili tuto řeč a nebyla jiná možnost než si vzájemně odečítat
z rukou."

Kudy vedla vaše cesta, když jste se vrátila z rekondice?
"Bylo to pro mne tak zajímavé, že jsem měla vážný úmysl v Lormu
pracovat. Nevyšlo to. Asi to tak bylo správně, protože osud měl
se mnou náročnější plány," vypráví Mirka dál svůj příběh. "Před
pár lety se velmi zhoršilo zdraví mého životního partnera. Musela
jsem se o něho hodně starat, a také o mladší dceru, která studuje
střední školu. Omezila jsem své aktivity a snažila se být
především doma.
Nicméně, jsou v mém životě lidé, kterým jsem chtěla pomáhat
i přes nepříznivé okolnosti. Tak třeba Bohouš je právník, který
navzdory své těžké sluchové vadě a slepotě je pracovitý, chytrý
a velmi milý člověk. Jeho manželka Miluška se také zapsala do
mého srdce. Je to varhanice, klavíristka, krásně zpívá. Sblížili
jsme se především v době, kdy s nimi strašně zacházeli na obecním
úřadě, když sháněli byt. To, jak se chovaly referentky k těmto
statečným a slušným lidem, bylo do nebe volající. Doprovázela
jsem je několikrát a neustále jsem musela ty úřednice usměrňovat,
aby mluvily s nimi a ne se mnou. Jednou jsem dokonce opustila
kancelář a čekala jsem na chodbě. Nakonec to řešil poslanec,
a tak se mohli manželé i s vodicím psem přestěhovat z hygienicky
neúnosné garzonky na hlučné ulici do přiměřeného bytu. Tehdy jsem
byla šťastná, jako bych ten byt dostala sama. Od té doby jsme
přátelé, někdy je doprovázím na dovolenou nebo kam potřebují, ale
je to něco jiného než formální asistence."

Je to pár měsíců, co po těžké nemoci váš životní partner a otec
vaší mladší dcery zemřel. Říkala jste, že vám nesmírně pomohla
vaše asistentská práce. Myslíte, že být někomu prospěšná je
vlastně lék na všechny smutky?
"Není to jen tou užitečností. Před časem jsem jako registrovaná
průvodkyně dostala od Tyfloservisu zakázku, abych jednomu
nevidomému člověku pomohla třídit věci a papíry po přestěhování.
Jmenuje se Jaroslav, je sympatický, přátelský a úspěšný především
v informatice. Pomohla jsem mu, ještě jsem ho několikrát
doprovodila a dělala jsem to ráda.
Po čase mě požádal, jestli bych s jeho partnerkou Milkou mohla
chodit do těhotenské poradny. A pak se jim narodila krásná
holčička Dianka. Měli sice nasmlouvané asistentky, ale jedna měla
nějaké osobní problémy a druhá jim opakovaně ukradla peníze,
takže ji museli propustit. Neměli vůbec nikoho, a tak si
vzpomněli na mne. Já se sice starala o nemocného muže, ale díky
své mladší dceři jsme to obě zvládly. Ona má teď vítanou průpravu
v péči o novorozeně. Je to nádherná práce!
Milka a Jarda mi nesmírně pomohli tím, že se jejich dceruška
narodila zrovna v té době, kdy jsem měla svého partnera na jipce
a vlastně jsem ho už začala ztrácet. Trvalo to pár měsíců, kdy
jsme ho s dcerami navštěvovaly a viděly, jak schází. Po návštěvě
v nemocnici jsem se vždycky nesmírně těšila na to krásné miminko,
které, ačkoliv tak maličké a nemohoucí mi dokázalo dobít baterky.
Občas jsem pohlídala Milušce vodicího pejska, a to je také moc
dobrá psychoterapie. Vím, že nic mi nenahradí muže ani rodinný
život, ale mít přátele, jako jsou ti moji, to je velká výhra,"
usmívá se Mirka skrz slzy.

Mám ještě takovou všetečnou otázku - co byste dělala, kdyby vám
vaši nevidomí přátelé třeba dali padáka. Jakou životní náplň
byste hledala?
Mirka dumá a nakonec odpovídá: "Věřím, že přátelé padáka
nedávají, zvláště ne ti, o kterých jsem mluvila. Ale kdyby přece
- já mám pořád nějaké lidičky kolem sebe, kteří mě mohou
potřebovat. Tak třeba našemu panu farářovi žehlím. Také masíruju
lidi, kteří jsou vděční, že jim pomohu od bolesti zad. Od starší
dcery budu mít v srpnu třetí vnouče a mladší dcerce mohu pomáhat
s přípravami na maturitu."

Stopy v Mirčině životě se jen tak neztratí. Jsem si jistá, že mu
dávají smysl, jakkoliv je to život složitý. Anebo právě proto?

Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 16 srpen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.