Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 16 srpen 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Den otevřených dveří Nabídka zaměstnání Poděkování S jarem za ruku Koho potkáváme (8): Mirka Průvodce, jenž moc nevidí Od Eureky k tabletům (5. část) Muzejní ponocování ve Vsetíně Prohlídka katedrály Unikátní muzeum "Tak trochu jiné pohádky" Černobílé problémy Máme mistryni světa Zora opět zazářila Půlmaratonci # Den otevřených dveří pořádalo pro širokou veřejnost Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o. p. s., v Praze - Ruzyni ve čtvrtek 2. června. Návštěvníci měli možnost prohlédnout si učebny střediska, specifickou zahradu, keramickou, tkalcovskou, košíkářskou a kartonážní dílnu. Výrobky klientů z těchto dílen si zájemci mohli u vstupu do střediska i zakoupit. Rovněž si mohli prohlédnout a vlastnoručně vyzkoušet různé praktické pomůcky pro nevidomé, a kdo chtěl, mohl si se zakrytýma očima alespoň na chvíli zkusit, co obnáší život ve tmě. V jídelně zpříjemňoval návštěvníkům čekání nevidomý pianista Vladimír Albrecht. Ředitelka střediska Mgr. Marie Schifferová byla připravena odpovídat na zvídavé otázky. Co je u vás ve středisku nového, paní ředitelko? "O jeden obor se nám podařilo rozšířit rekvalifikační program kurzů a zřídit kartonážní dílnu. Její otevření bylo umožněno díky finančnímu daru Lions Clubu Orel Praha, z něhož byly zakoupeny potřebné pákové nůžky a knihařský lis." Je o tento obor mezi klienty zájem? "Zatím tu pracují dva klienti. Jeden je později osleplý, je z knihařského oboru a je našim stálým zaměstnancem. Teď v červnu končí čtyřměsíční kurz nevidomá klientka, která se pod vedením instruktorky dobře zapracovala, práce se jí líbí a zájem projevují i další." Jaké výrobky z dílny vycházejí? "Jde především o výrobu barevných a různě velkých krabiček jako obalů, také na objednávku od firem. Dělali jsme obaly na společenskou hru Quardo a máme příslib na obaly vykládacích karet. Prodávají se i jednotlivé kusy na dárkové balení. Zkusili jsme také knihařské zpracování bloků na psaní." Jak se činnosti střediska dotkla úsporná opatření? "S loňskou dotací jsme činnost zvládali dobře. Ovšem po vyhlášení dotačního řízení, kdy bychom měli dostat o 40% méně financí, to není možné zvládnout. Zatím není známa výše příslibu dofinancování od MPSV. Po televizním vysílání o našem problému se ozývají lidé, kteří se snaží pomoci. Velice mne potěšilo, že se také ozvali naši bývalí klienti, kteří poslali na účet střediska například tisíc korun. To, že byli ochotni dát z toho mála co mají - toho si velmi vážíme. Potěšilo mě to, jak dali najevo, že se tady vyučili s možností pracovního uplatnění, a byli tedy s našimi službami spokojeni." Všichni absolventi rekvalifikačních kurzů pracují? "Pracuje jich asi 99%. Někdo ale pracovat nemíní, měl by to jen pro své potěšení, toho ale nemáme zájem rekvalifikovat. Spolupracujeme s úřady práce a vím, že kdo chce pracovat, není většinou problém mu práci opatřit, protože jde o klienty z různých regionů, o jednotlivce. Zřizují si třeba pracoviště ve svém domě, podnikají na živnostenský list. Například o maséry je zájem ve všech regionech, nestačíme uspokojit poptávku. O výrobky košíkářů je také veliký zájem. Problematické je to na volném trhu práce. Tomu, kdo nepodniká na živnostenský list, hledáme uplatnění v chráněných dílnách. Produktivita tam sice není vysoká, ale klient nesedí jen doma, patří tak do nějaké užitečné komunity. A to je také důležité." V kartonážní dílně mi nevidomá Petra Šulcová ukazuje různé hotové krabičky. "Ve spolupráci s instruktorkou jsem dělala i leporela, třeba na motivy perníkové chaloupky nebo na motivy obrázků z jižních Čech. Je to práce velmi náročná na přesnost." Umí plést, paličkovat, chvíli se věnovala i keramice, ruční práce ji bavily, snad proto si vybrala kartonáž. Čekají ji zkoušky z teoretické i praktické části rekvalifikačního kurzu. A jak je to se zaměstnáním? Zatím se poptávala, v Českých Budějovicích je firma s ruční výrobou kartonáže, ale protože Petra není moc průbojná, domnívá se, že by pro ni byla nejvhodnější práce v chráněné dílně. V učebně masérů je jako vymeteno, protože je momentálně přestávka. Jen dvěma opodál stojícím kostlivcům se trochu zachvěly prsty... Ale to už se v učebně rozhlaholily hlasy dvou nevidomých budoucích masérů - Břetislava Strausse a Standy Foreta. Jak se vám tu líbí? "Líbí, baví nás to, myslím, že všechny v naší skupině," odpovídají najednou. "Po pěti měsících kurzu se pak dělají zkoušky. Praxi máme dvakrát týdně, na čtyřech pracovištích v Praze." A jak se vám jeví vaše pracovní budoucnost? "Já bych si chtěl v budoucnu otevřít svůj masérský salon, doufám, že bude dostatek klientů. Občas děláme klienta jeden druhému, abychom se procvičili. Ono i maséra někdy bolí záda! Než jsem přišel sem, vůbec jsem nevěděl, jaká je masáž dobrá věc," pochvaluje si Standa. S odbornými instruktory jste spokojeni? "Přístup našich lektorů je výborný, umí nám ukázat a vysvětlit všechny potřebné znalosti, jak funguje lidské tělo, z čeho se skládají klouby a podobně. Máme tady plastikové modely, takže si všechno můžeme do detailu osahat - a pak je ovšem třeba se to všechno naučit, a také latinsky!" Přítomná paní ředitelka otevřela veliký šuplík plný plastových kostí nohou, rukou, lebek: "Tady máme neobjasněné případy," zasmála se. Nálada byla dobrá, budoucnost se jevila ve světlých barvách. S přáním, aby to všechno vyšlo podle přání a s pozváním na masáž se loučím. Keramický knoflík pro štěstí už jsem dostala, teď si ještě u vchodu koupím potřebnou pletenou ošatku a pro radost malinký košíček. Otevřenými dveřmi do střediska Dědina nahlížela Dana Kudlová # Nabídka zaměstnání Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o. p. s. v Praze, zaměstná s platností od 1. září 2011 zájemce o práci v keramické dílně na tzv. společensky účelném místě. Podmínkou je znalost práce s hlínou a dovednost práce na hrnčířském kruhu. Nabídka je určena zrakově postiženým z celé ČR. Ve středisku je možnost ubytování. Zájemci se mohou hlásit na tel. čísle 233 310 040 u ředitelky střediska Mgr. Marie Schifferové. # PODĚKOVÁNÍ V pátek 1. července letošního roku uplynulo 15 let ode dne, kdy byly naše bílé hole zařazeny do Číselníku pojišťovny a fakticky jsme tak začali s jejich výrobou. Za tu dobu jsme se z původních několika set dostali na dnešních přibližně deset tisíc holí vyrobených ročně a stali se tak s tímto specifickým produktem největším evropským výrobcem a zároveň dvojkou na evropském trhu (více holí dodá na evropský trh pouze kanadská firma Ambutech). Rád bych tohoto našeho výročí využil k poděkování těm, kteří nám na naší cestě nejvíce pomohli. Na prvním místě musím jmenovat Josefa Kučeru, aktivního funkcionáře z Prahy, který se někdy v létě roku 1995 vydal z vlastní iniciativy na mé tehdejší pracoviště - Ústav strojírenské technologie Fakulty strojní ČVUT v Praze. V ruce měl hůl tehdejší produkce a v sobě pocit, že by to mohlo být lepší. Náhodou se dostal do mé kanceláře a aniž bych to tehdy tušil, ovlivnil profesní směřování mé a následně i několika mých kolegů. Dnes to považuji za šťastnou náhodu, bohužel Josefu Kučerovi za ni už nepoděkuji, protože před několika lety zemřel. Naše začátky spadají do období existence dvou organizací zastupujících osoby se zrakovým postižením: v Krakovské ulici sídlící Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR a na Harfě sídlící České unie nevidomých a slabozrakých. V obou jsme našli ochotné rádce, v Krakovské především vedoucího Tyflokabinetu Ing. Miroslava Michálka spolu s pracovníkem tohoto střediska Václavem Hájkem, na Harfě pak Mgr. Viktora Dudra, vedoucího Střediska pro odstraňování architektonických bariér. Naším nejbližším a přirozeným partnerem v České republice je Tyfloservis. Jeho ředitel Dr. Josef Cerha mi v roce 2002 umožnil absolvovat Kurz instruktorů prostorové orientace a samostatného pohybu. Tím mi významně rozšířil obzory a také umožnil získat informace využitelné v mé práci. Velký dík ale patří všem pracovníkům Tyfloservisu, kteří jako instruktoři orientace a mobility přinášejí informace o našich produktech svým klientům. Jako brněnská firma máme blízko ke škole pro zrakově postižené na Hlinkách, kde především Dr. Michal Trhlík a Mgr. Josef Patočka nás seznámili s problematikou prostorové orientace a samostatného pohybu u dětí. Velmi důležitá v naší práci je zpětná vazba od uživatelů. Proto děkuji všem, kteří byli ochotni naše výrobky testovat nebo se na nás obraceli se svými připomínkami či konstruktivní kritikou. Za všechny musím jmenovat Dr. Pavla Belšana, Josefa Konečného nebo Jaroslava Purcharta. Není možné v tomto krátkém textu zmínit všechny, kteří nám byli v naší práci nápomocni. Proto bych závěrem zmínil alespoň šéfredaktora ZORY Dr. Jiřího Reichela, jehož encyklopedické znalosti z prostředí zrakově postižených mi pomohly se v tomto prostředí zorientovat. Miloš Svárovský # S jarem za ruku Pod záštitou prvního místopředsedy Senátu MUDr. Přemysla Sobotky a paní hraběnky Mathildy Nostitzové se uskutečnil v úterý 7. června v hlavním sále Valdštejnského paláce v Praze již jubilejní 10. ročník koncertu "S jarem za ruku", který je pořádán pro příznivce a podporovatele Tyfloservisu. Letošní benefiční koncert se stal nedílnou součástí akcí věnovaných k 20. výročí činnosti této obecně prospěšné společnosti. V úvodu koncertu ředitel Tyfloservisu PhDr. Josef Cerha mimo jiné uvedl: "Dvacetiletý člověk je stále ještě mladý, platí to však i pro organizace? V Tyfloservisu si nejsme tak jisti, neboť letošní rok máme po ekonomické stránce velmi kritický, z hlediska naší dosavadní historie nejhorší. Bojíme se, aby to nebyl koncert poslední." V podobném duchu se neslo i vystoupení paní hraběnky Mathildy Nostitzové. Členka správní rady Nadačního fondu Mathilda herečka Eva Holubová byla konkrétní: "Zatímco v roce 2009 obdržel Tyfloservis na svou činnost z ministerstva zdravotnictví 8 milionů, v minulém roce jen 4 miliony a v letošním pouze 2 miliony korun!" Příjemnější atmosféru v sále navodilo předávání "Zvonečku vděčnosti". Dostávají jej lidé, kteří se výrazněji zasloužili o to, aby Tyfloservis mohl fungovat. Letošní - v pořadí již sedmý zvoneček z rukou ředitele doktora Cerhy převzal významný oftalmolog profesor Pavel Těšínský pro Lions Club Plzeň City, který podporuje Tyfloservis pravidelně již od roku 1996. Hlavním zdrojem finanční částky, která dosáhla už 907 000 korun, je prodej svařeného vína na předvánočních trzích v Plzni. V první části programu zazněly skladby J. S. Bacha, W. A. Mozarta a A. Dvořáka v podání nevidomého klavíristy Romana Schenka, absolventa Konzervatoře Jana Deyla, kde nyní sám pedagogicky působí. V druhé části pozval pravidelný moderátor těchto benefičních koncertů Martin Kupka na pódium jednoho z nejvýznamnějších českých houslistů současné doby Jaroslava Svěceného. Po sólových skladbách zahrál spolu se svou dcerou Julií houslová dueta a v závěru přizvali ještě ke společnému vystoupení Václava Máchu, který je doprovázel na klavír. Za hodnotný hudební zážitek byli všichni účinkující odměněni bouřlivým a dlouhotrvajícím potleskem zcela zaplněného sálu. Do další dvacítky hodně sil a pracovní pohody v zodpovědné činnosti, méně ekonomických starostí a o to více spokojených klientů přeje pracovníkům Tyfloservisu Jiří Reichel # Koho potkáváme (8): Mirka Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš obdarovat. Je dobré, pamatovat si takové chvíle. Je dobré vzpomenout si na ně hlavně v okamžiku, kdy něco ztrácíš. Mirce bylo dvacet let, pracovala jako úřednice v oboru export - import. Před ní byl spokojený život se zajímavým mužem a dítětem, které se mělo brzy narodit. Miminko se ale narodilo předčasně a nebylo úplně v pořádku. Kromě neurologických poruch neslyšelo. Mirka se zhroutila, ale dost rychle pochopila, že když ona své dceři nepomůže, budou perspektivy mnohem temnější. A tak se stalo, že řízením osudu našli rodiče i babička zcela nový námět pro život. Když jste zjistila, že vaše dcera bude potřebovat podporu, aby zvládla absenci sluchu, pomohly vám nějaké zkušenosti nebo poznatky? "Moje dcera byla první člověk s handicapem, s kterým jsem se kdy setkala. Měla jsem na vybranou. Buď ji přijmu takovou, jaká je, nebo se budu celý život potácet v citových problémech a úvahách, co by bylo kdyby nebylo. S neslyšící dcerou naše rodina získala spoustu poznatků, hlavním cílem bylo naučit ji mluvit, číst, vzdělávat se. Když se mi o třináct let později narodila druhá dcera, měla jsem mnohem víc času. Přemýšlela jsem, že až mi skončí mateřská, chci dál pomáhat lidem s handicapem. Udělala jsem si masérský kurz a později akreditaci jako asistentka pro nevidomé a hluchoslepé," popisuje Mirka bez patosu, jako by tyhle věci byly naprosto běžné. Každého nenapadne takové povolání. Vzpomenete si, jak jste se k tomuto nápadu dostala? "My, rodiče dětí s postižením, k sobě míváme blízko. Moje dcera studovala speciální školu pro děti se zbytky sluchu, a já se při nějaké příležitosti seznámila s maminkou dceřiny spolužačky. Ta žena trpí Usherovým syndromem, je to vlastně hluchota, k níž se přidala pigmentóza sítnice. Moje nová kamarádka mne později požádala o doprovázení na rekondici pořádanou Lormem, což je sdružení osob hluchoslepých. Když jsem přijela na místo, byl to pro mne opravdu šok. Byla jsem zvyklá na lidi, kteří neslyší nebo nevidí, ale oboje dohromady? Protože mi záleželo na tom, abych byla užitečná, dost rychle jsem se naučila navázat kontakt, mluvit s někým, kdo slyší na sluchadlo, a také jak mám vodit někoho, kdo na sluchadlo neslyší a přesto potřebuje nějaký pokyn. Byla to spíš taková spontánní řeč doteků, jednoduchých vět, gest," snaží se Mirka popsat specifickou komunikaci. Předpokládám, že účastníci rekondice asi ovládali Lormovu abecedu. Naučila jste se aspoň trochu pochopit princip? "Znám jen málo lidí, kteří by se takto dorozumívali. Většinou, a je to i rychlejší, užívali odhmatávání tiskacích písmen, která jim druhý "psal" na dlaň. Předpokladem je znalost latinky. Nevidomí od narození zase používali Braillovo písmo. A zas někdo se zbytky zraku může z několika centimetrů přečíst písmena napsaná černou fixou. Lormovu abecedu jsem se sice naučila, ale používá se minimálně. Způsobů komunikace je zdánlivě dost, ale žádný nefunguje dokonale. Když takovému člověku odeberete sluchadlo, bez cizí pomoci se neobejde." Nebyla jste trochu vyvedená z konceptu, když jste musela bourat tak silnou komunikační bariéru? "Nebyla. Já mám ty lidi moc ráda a velmi je obdivuji. Je to asi ten nejtěžší handicap, jaký si můžeme představit. Jen jednou, ze začátku mé spolupráce s hluchoslepými, jsem byla trochu mimo. Naproti sobě stáli dva lidé a strašně šermovali rukama, myslela jsem, že se perou. Pak jsem zjistila, že vzájemně odhmatávají znakovaný jazyk neslyšících. Neviděli, ale nějak se asi dříve naučili tuto řeč a nebyla jiná možnost než si vzájemně odečítat z rukou." Kudy vedla vaše cesta, když jste se vrátila z rekondice? "Bylo to pro mne tak zajímavé, že jsem měla vážný úmysl v Lormu pracovat. Nevyšlo to. Asi to tak bylo správně, protože osud měl se mnou náročnější plány," vypráví Mirka dál svůj příběh. "Před pár lety se velmi zhoršilo zdraví mého životního partnera. Musela jsem se o něho hodně starat, a také o mladší dceru, která studuje střední školu. Omezila jsem své aktivity a snažila se být především doma. Nicméně, jsou v mém životě lidé, kterým jsem chtěla pomáhat i přes nepříznivé okolnosti. Tak třeba Bohouš je právník, který navzdory své těžké sluchové vadě a slepotě je pracovitý, chytrý a velmi milý člověk. Jeho manželka Miluška se také zapsala do mého srdce. Je to varhanice, klavíristka, krásně zpívá. Sblížili jsme se především v době, kdy s nimi strašně zacházeli na obecním úřadě, když sháněli byt. To, jak se chovaly referentky k těmto statečným a slušným lidem, bylo do nebe volající. Doprovázela jsem je několikrát a neustále jsem musela ty úřednice usměrňovat, aby mluvily s nimi a ne se mnou. Jednou jsem dokonce opustila kancelář a čekala jsem na chodbě. Nakonec to řešil poslanec, a tak se mohli manželé i s vodicím psem přestěhovat z hygienicky neúnosné garzonky na hlučné ulici do přiměřeného bytu. Tehdy jsem byla šťastná, jako bych ten byt dostala sama. Od té doby jsme přátelé, někdy je doprovázím na dovolenou nebo kam potřebují, ale je to něco jiného než formální asistence." Je to pár měsíců, co po těžké nemoci váš životní partner a otec vaší mladší dcery zemřel. Říkala jste, že vám nesmírně pomohla vaše asistentská práce. Myslíte, že být někomu prospěšná je vlastně lék na všechny smutky? "Není to jen tou užitečností. Před časem jsem jako registrovaná průvodkyně dostala od Tyfloservisu zakázku, abych jednomu nevidomému člověku pomohla třídit věci a papíry po přestěhování. Jmenuje se Jaroslav, je sympatický, přátelský a úspěšný především v informatice. Pomohla jsem mu, ještě jsem ho několikrát doprovodila a dělala jsem to ráda. Po čase mě požádal, jestli bych s jeho partnerkou Milkou mohla chodit do těhotenské poradny. A pak se jim narodila krásná holčička Dianka. Měli sice nasmlouvané asistentky, ale jedna měla nějaké osobní problémy a druhá jim opakovaně ukradla peníze, takže ji museli propustit. Neměli vůbec nikoho, a tak si vzpomněli na mne. Já se sice starala o nemocného muže, ale díky své mladší dceři jsme to obě zvládly. Ona má teď vítanou průpravu v péči o novorozeně. Je to nádherná práce! Milka a Jarda mi nesmírně pomohli tím, že se jejich dceruška narodila zrovna v té době, kdy jsem měla svého partnera na jipce a vlastně jsem ho už začala ztrácet. Trvalo to pár měsíců, kdy jsme ho s dcerami navštěvovaly a viděly, jak schází. Po návštěvě v nemocnici jsem se vždycky nesmírně těšila na to krásné miminko, které, ačkoliv tak maličké a nemohoucí mi dokázalo dobít baterky. Občas jsem pohlídala Milušce vodicího pejska, a to je také moc dobrá psychoterapie. Vím, že nic mi nenahradí muže ani rodinný život, ale mít přátele, jako jsou ti moji, to je velká výhra," usmívá se Mirka skrz slzy. Mám ještě takovou všetečnou otázku - co byste dělala, kdyby vám vaši nevidomí přátelé třeba dali padáka. Jakou životní náplň byste hledala? Mirka dumá a nakonec odpovídá: "Věřím, že přátelé padáka nedávají, zvláště ne ti, o kterých jsem mluvila. Ale kdyby přece - já mám pořád nějaké lidičky kolem sebe, kteří mě mohou potřebovat. Tak třeba našemu panu farářovi žehlím. Také masíruju lidi, kteří jsou vděční, že jim pomohu od bolesti zad. Od starší dcery budu mít v srpnu třetí vnouče a mladší dcerce mohu pomáhat s přípravami na maturitu." Stopy v Mirčině životě se jen tak neztratí. Jsem si jistá, že mu dávají smysl, jakkoliv je to život složitý. Anebo právě proto? Jaroslava Novotná # Průvodce, jenž moc nevidí Já jsem ten průvodce. Jsem prakticky nevidomý. To může znamenat cokoliv. V mém případě je to tak, že mi zůstaly zbytky zraku po periferii obou očí. Nerozeznám tudíž barvy, nerozeznám detaily, a to ani takové, jako je jedno písmeno přes celou obrazovku. Jen vím, co je tmavé, co světlé. Přesněji, kde je to světlejší nebo tmavší. Není možno rozeznat, zda ten světlý flek leží či stojí, prostě musím zjistit, o co jde. Má to ovšem výhodu, že vím co je to, když to jednou obejdu a zapamatuji. Cestičky jsou většinou světlejší než tráva kolem apod. A tak funguji. A takového "borca" si vzala na výlet moje drahá sestra jako průvodce. Ona se dvaceti dětmi své třetí třídy, se mnou jako průvodcem, já jako průvodce mám svého Hopa. To je sestava na cesty po Brně. Vyjeli jsme vlakem. První cíl je Technické muzeum. Děti jsou v pohodě, vodicí pes Hope taky dříme. Já zjišťuji na navigačním centru pro zrakově postižené, kudy cesta. Máme popis, máme itinerář i pro další přesun na oběd. Teď aby to jen ráčilo zůstat v mé hlavě. V kapse je ještě navigace GPS v mobilu, tak jdeme. Na brněnském nádraží skupinu provádíme suverénně na peron, pak tramvají, zde ovšem zvaných šaliny. Známe to tady, protože sem zajíždím za prací. Odjíždíme až k muzeu. Hurara, první cíl jsme trefili přesně. V muzeu je fajn zábava. Tady mne trochu mrzí, že nevidím. Jsou tu prima vychytávky na zkoušení, jak ta fyzika vlastně funguje. Popisují mi to jak děti, tak sestra. Zajímavé. V oddělení zvuku si na své přijdu lépe, i když vidící to mají obohaceno o vizuální vjemy. Nejlépe je v oddělení hudebních nástrojů. To je teprve rachot. Ještě nahlédneme do oddělení pro zrakově znevýhodněné. Tady děti již mnohé znají, protože znají mne a mého psa; Lenka, čili moje sestra, jim mnohé přiblížila ve škole. Bylo zde znamenitě. Ale na oběd. Tramvají, pak přesun na trolejbus. Zvládáme to bezpečně. Já od konce skupiny pokřikuji na Lenku. Co má hledat, jako přechod, jít doleva, přes ulici, vpravo, stejně jako na Hopa. A ona tu ta zastávka je. Tak vystupovat, Mendlovo náměstí a do restaurace. Je to Výtopna, stejná jako v Praze. Kdo zná mé stránky, již poznal. Děti jsou nadšeny. Vlaky přivážejí nápoje, jídla je dost a je výborné. Ani odsud se nechce. Další cesta je jednoduchá. Šalina numero jedna a to směr Bystrc, čili prígl, česky přehrada. Po příjezdu další milé překvapení, spousta kolotočů a dalších atrakcí. Vedoucí akce musí rychle reagovat, tak projížďka na lodi nebude na tři hodiny, ale jen na jednu a zbytek musíme přece na ty kolotoče. Domů se nepřiveze ani koruna. Vše splněno dle zadání. Peněženky prázdné, ústa zalepená cukrovou vatou, žaludky rozhýbané z kolotočů. A na vlak a domů. Marně paní učitelka uklidňuje své svěřence ve vlaku. Tolik zážitků se musí probrat. Všechny a důkladně. My s Hopem podřimujeme. Svůj neobvyklý úkol jsme splnili. A pak že ti slepejši mají sedět doma, ha ha ha! P. S.: Děti napsaly krásné příběhy o tom, jak s nimi byl Hope na výletě. Ty nebudou mít již nikdy problém, když potkají zrakově postiženého. J. Čajka # Od Eureky k tabletům (5. část) 2006 Vedle ostřílených firem Brailetech, Elvos, Galop a Spektra se zde nově objevil název Adaptech. Šlo však jen o změnu názvu firmy, která se dříve jmenovala Proxima. Oželet jsme pro tentokrát museli naše čtyřnohé průvodce s jejich cvičiteli z Prahy, kterým příjezd do Brna zhatila hromadná havárie na dálnici. Jejich auto však naštěstí nebylo přímým účastníkem této nehody. Na tomto ročníku se svými výrobky poprvé pochlubil i HapAteliér brněnského TyfloCentra se svou prodejní výstavkou. Kromě nejnovějších verzí již běžně používaných programů a zařízení se zde neobjevila žádná převratná novinka. Přednášky byly rozděleny tentokrát hned do tří bloků: - prezentace a první orientační srovnání OCR programů Viewdio (Spektra), Cicero (Adaptech), WinMenu (Galop) a FineReader 8.0 - prezentace nového zápisníku EasyLink 12 s dvanáctiznakovým braillským displejem a s programem Mobile Speak Pocket, který umožňuje ovládání běžných PDA pomocí virtuálních tlačítek a virtuální klávesnice - jak si hlasové výstupy WinMonitor, Jaws, Windows-Eyes a Hal dokážou poradit s programem Skype. Nutno přiznat, že ozvučení tohoto komunikačního programu zvládly všechny uvedené odečítače vcelku srovnatelně. Celý průběh přednášek byl v tomto roce poprvé nahráván do formátu mp3 a po úpravách umístěn na web, kde si je můžete poslechnout ještě dnes. Stačí si zajít na webovou adresu www.centrumpronevidome.cz/tmf. 2007 Ani tentokrát se v oblasti stolních počítačů, kromě nových verzí obecně používaných programů neobjevila žádná převratná novinka. Snad by stálo za to se zmínit alespoň o programu Pocket Hal pro ozvučení PDA a Smart Hal pro ozvučení mobilních telefonů prezentovaných firmou Adaptech, ale ani jeden z uvedených programů návštěvníky příliš nepřesvědčil. Zajímavé bylo představení zápisníku Gin, obohaceného o SD kartovou mechaniku, nebo elektronický braillský psací stroj Eurotype. Sortiment speciálních pomůcek jsme si mohli výjimečně prohlédnout v pátek i na stánku brněnského Tyfloservisu. K vidění zde byly doplňkové pomůcky pro slabozraké, seniory i hluchoslepé. Namátkou vyberme například: - EASY5 - mobilní telefon pro seniory s horším hmatem a pamětí - MAXIMOBIL - mobilní telefon pro seniory - filtrové brýle pro slabozraké - přenosná bezdrátová naslouchací souprava s rádiovým přenosem - osobní zesilovač zvuku - vibrační budík Shake Awake - vibrační budík s velkým světelným displejem pro slabozraké s postiženým sluchem Také Olomoucké Tyflopomůcky pro nás přivezli novinku. Byly jí digitální záznamníky Olympus s českým hlasovým průvodcem. Našimi hosty byli i zástupci firmy Olympus, kteří zájemcům ochotně vysvětlovali obsluhu těchto zařízení. S ukázkami prací svých klientů se vedle Rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Praha - Dědina přijeli pochlubit také představitelé Střední školy Aloise Klára v Praze - Krči. Hlavními taháky byly ukázky a prezentace GPS navigačních systémů pro nevidomé, které nám v přednáškové části přibližovali: - Zdeněk Bajtl s informacemi o Navigačním centru SONS - Martin Pípa z Centra dopravního výzkumu v Brně, který hovořil o projektovaném (avšak nedokončeném) Informačním a navigačním systému pro nevidomé, jež toto Centrum zpracovávalo - Rostislav Sáček nás seznámil s pohledem firmy Rosasoft na GPS navigaci. Zajímavé snad bylo, alespoň pro některé posluchače, i malé nahlédnutí do historie hlasových syntéz, které si pro ně připravil Josef Konečný. I s tímto nahlédnutím se můžete seznámit ještě i dnes na webových stránkách www.blindfriendly.cz/hlasove-synt ezy/ Přednáškovou část završili Vráťa Bareš, který nás seznámil s výsledky srovnání OCR programů a Libor Doušek, jež nastínil funkčnost WinMonitoru s OS Windows Vista. 2008 Mezi novinky tohoto ročníku můžeme zcela jistě zařadit například: - brailský 40-ti znakový řádek s Bluetooth nebo USB připojením, s technologií piezo elementů Alva BC640, od Holandské firmy Optelec, - autonomní čtecí zařízení Autolektor od polské firmy Harpo, dodávaný u nás Spektrou, - zajímavostí byla také celá řada brailských psacích strojů Perkins Blue Brailler, el.picht Eurotype, el.picht, Erika, či minipicht, Jot-a-Dot, - ukázky bluetooth připojení GPS modulu a externí qwerty klávesnice k přístroji s ozvučením aplikací PST Vedle pražského Střediska výcviku vodicích psů SONS se tentokrát poprvé představila i Škola výcviku vodicích psů Milana Dvořáka z Adamova, která se také stala členem Mezinárodní federace škol vodicích psů a tak splnila podmínku pro účast na výstavě Tmavomodrého festivalu. V přednáškové části jsme se Zdeňkem Bajtlem oslavili patnácté výročí založení knihovny digitalizovaných dokumentů. Tato knihovna již obsahuje téměř 10 tisíc titulů, 60 periodik a má skoro tisícovku registrovaných uživatelů. Ve druhé sekci jsme se blíže seznámili s novým, výše uvedeným braillským řádkem Alva BC640. Třešničkou na dortu pak byla ukázka speciální bílé hole, která po propojení s PDA či chytrým mobilním telefonem má sloužit jako navigátor v interiérech budov. Tuto novinku nám předvedli zástupci brněnské firmy WebProgress. Na závěr tradičního sobotního programu pak proběhl první ročník soutěže pro nevidomé v ovládání počítače bez kontroly zrakem, který jsme nazvali k uctění památky naší zesnulé kolegyně, Memoriál Zdeňky Vernarské. 2009 Tmavomodrý festival je hojně navštěvovanou akcí, takže v poměrně stísněných prostorách předsálí sálu Břetislava Bakaly, kde probíhají výstavy výpočetní techniky s úpravou pro nevidomé bývá vždy velice plno. Proto jsme navázali spolupráci se sousedící poliklinikou, která je s tímto předsálím přímo propojena dveřmi. Pro prezentace některých firem jsme využili části jejich vestibulu, čímž se původně stísněný prostor přece jen trošku otevřel, provzdušnil a prosvětlil. Prvními obyvateli těchto nových prostor byli firmy Spektra - jako novinku nám nabídli ZoomText na USB - a AC Design, mezi jejichž triumf patřila ukázka ovládání počítače hlasem s využitím hlasového ovládání MyVoice v kombinaci s odečítačem WinMonitor. K novinkám můžeme počítat také nové hlasové syntézy Eliška a Zuzana. Přednášky se pak nesly ve znamení mobility: - prozatím alespoň teoreticky jsme se seznámili s projektem Beletrik, vyvíjeným firmou Galop. Tato aplikace by měla umožňovat stahování digitalizovaných knih z internetu a jejich čtení přímo v mobilním telefonu. - Jiří Fenz nám představil aplikaci pro GPS navigaci pro mobilní telefony s operačním systémem Symbian, která se jmenuje "Loadstone" - pracovníci Fakulty elektrotechniky ČVUT Praha nás seznámili s navigačním systémem do interiérů, který nazvali "NaviTerier" - ing. Martina Turpin nám předvedla diskrétní informační a naváděcí systém "Dinasys" - zástupci Adaptechu předvedli ozvučovací SW Smart Hal pro mobilní telefony s OS Windows - zástupci Spektry kontrovali odečítačem pro mobilní telefony "Talks&Zooms" - a na úplný závěr přednáškové části proběhlo finále druhého ročníku "Memoriálu Zdeňky Vernarské". 2010 Ani tento rok nepřinesl v oblasti stolních čtecích zařízení žádnou závratnou novinku, pokud mezi ně nechceme počítat nové verze speciálních programů britské firmy Dolphin představené Adaptechem, asistenční program Dolphin Guide pro snadnou práci s PC, prezentovaný Spektrou, nebo program WebText pro usnadnění přístupu k informacím na webových stránkách od ACE Designu. Zajímavější pak byla praktická ukázka, v předchozím roce teoreticky avizovaného, programu Beletrik pro čtení elektronických knih v mobilních telefonech a práce s dotykovým telefonem, tak, jak jejich obsluhu, alespoň prozatím, vyřešil pomocí drobných mechanických úprav a programu PST Patrik Pospíšil. O všech výše uvedených novinkách jsme se mohli dozvědět podrobněji i v přednáškové části výstavy. Ta byla navíc doplněna ještě o ukázky dosavadních výsledků a funkčního vzorku orientačního systému "Ven ze tmy", s jehož základní myšlenkou nás přijeli seznámit JUDr. Donát a ing. Vonásek. Také tentokrát jsme na závěr přednáškové části drželi palce finalistům třetího ročníku "Memoriálu Zdeňky Vernarské". Příjemným překvapením pro návštěvníky stánku firmy Galop byla jejich prezentace. Tato firma využila opět rozšířené prostory ve vestibulu sousední polikliniky. V tomto "tichém" zákoutí tentokrát neprezentovali celý svůj sortiment, ale pro své návštěvníky připravili malé občerstvení. Při klidném posezení si pak osvěžení klienti mohli prohlédnout a vyzkoušet několik nejnovějších typů ozvučených mobilních telefonů, případně se jim dostalo technické pomoci, například s aktualizací MobileSpeaku, instalací Beletriku a podobně. 2011 Rok 2011 byl jubilejním dvacátým rokem setkávání příznivců výpočetní techniky s úpravou pro zrakově postižené uživatele. Stejně jako v mnoha letech minulých se tohoto setkání jako vystavovatelé zúčastňili zástupci zaběhaných firem Adaptech, ACE Design, Elvos, Galop, Sagitta a Spektra. Většinou s sebou přivezli veškerý svůj sortiment "mluvících" počítačů i notebooků s nejnovějšími aktualizacemi, kamerové stolní i kapesní zvětšovací lupy, mobilní telefony a PDA zařízení, braillské řádky všech typů, klasické optické pomůcky atd. Zástupci Galopu zůstali u své loňské myšlenky a pro své návštěvníky připravili, vedle odborného poradenství, technické pomoci a ukázek novinek z oblasti mobilního telefonování, opět malý rautík. Řadu sportovních fanoušků pak potěšili i příjmem přímého přenosu hokejového utkání z mistrovství světa mezi týmy Česka a Švédska, které přenášeli z notebooku na velké plátno. Také Tyflopomůcky Olomouc nabídly k zakoupení celou řadu pomůcek každodenní potřeby. Stejně tak bylo možné si zakoupit výrobek z HapAteliéru Tyflocentra Brno, košíkářské výrobky z Dědiny nebo novou knihu "Humorné příběhy 2 aneb Když človíček blázní", či básnickou sbírku "Hledání a snění", nevidomého autora Jiřího Maršálka. Obě knihy obsahují také CD se zvukovou podobou obou knih. Nechyběly ani prezentace škol pro výcvik vodicích psů SONS Praha a školy Milana Dvořáka z Adamova. V přednáškové části jubilejního dvacátého setkání zrakově postižených uživatelů výpočetní techniky jsme si krátce připoměli toto výročí, jednotlivé firmy nás ve čtvrthodinových upoutávkách lákaly k návštěvám svých stánků, například na program Knihomol, či možnost přenosu dat z programu Asistent. Proběhlo také finále čtvrtého ročníku Memoriálu Zdeňky Vernarské. Největším tahákem pro návštěvníky však bylo určitě představení novinek z oblasti ozvučených mobilních telefonů pracujících na platformě Android a informace i praktické ukázky práce s produkty firmy Apple, s použitím, přímo v nich zabudovaných, hlasových výstupů. Jednalo se o telefon a tablet s dotykovým displejem. Tato nová, velice rychle se rozšiřující technologie vzbuzuje u mnoha nevidomých, potencionálních uživatelů těchto zařízení obavy, že je nebude možné používat bez zrakové kontroly. Oba přednášející, Roman Kabelka i Peter Gombárik nás však dostatečně přesvědčili o tom, že se téhle bouřlivě nastupující technologie určitě obávat nemusíme. Malé shrnutí V průběhu uplynulých dvaceti let se na výstavách výpočetní techniky s úpravou pro nevidomé při Tmavomodrých festivalech a následných doprovodných programech u nás vystřídalo celkem 34 vystavovatelů. Nejčastějšími z nich za tu dobu byly firmy: - Elvos Brno a Spektra Praha - 17 krát - Galop Praha, Sagitta Brno a Tyflopomůcky Olomouc - 16 krát - TR-Instruments Brno (dříve Tech Rentals) - 14 krát - Brailletech Praha a Patrik Pospíšil - více než 10 krát Také pracovníci z Jinonického výcvikového střediska vodicích psů nás navštívili již 13 krát. Našimi hosty nebývali vždy jen zástupci firem, které se věnují výhradně úpravám a prodeji výpočetní techniky pro zrakově postižené osoby. Naší snahou vždy bylo vás nejen seznamovat s nejnovějšími trendy vývoje v této oblasti, ale mimo to jsme vám chtěli přinést i něco navíc. Tak jsme vám mohli, zpravidla jako první, průběžně nabídnout například seznámení: - s elektronickými zápisníky (Eureka, Aria, Gin, PAC Mate, EasyLink) - se speciálními čtecími zařízeními (Sunrise, Rainbow, Simon, Autolektor) - se čtecími PC sestavami s OCR programy (Recognita, FineReader) - s odečítacími programy pro nevidomé (KUK, PCVox Beta, Wintalker, WinMonitor, Jaws, Outspoken, Window Eyes, Hal) - se softwarovými lupami (programy Lupa, Magic, Zoomtext, Lunar, Supernova) - se skenerovými lupami (Magna Vista, ZoomView, Bizon, View Dio) - s nepřebernou nabídkou kamerových lup (od černobílých myšových, až po poslední modely barevných kapesních) - s celou řadou braillských řádků - s digitálními diktafony (Voice It Worldwide, Safa, Olympus...) - s orientačními a navigačními systémy (Ultrasonic, RFID, Dinasys, Naviterier, Ven ze tmy) - s nepřebernou nabídkou mluvících mobilních telefonů A v tomto trendu bychom rádi vytrvali do té doby, dokud nám vy, naši milí návštěvníci, budete zachovávat svou přízeň a budete ochotni za námi do Brna jezdit. U příležitosti dvacátého výročí setkávání zrakově postižených příznivců výpočetní techniky tento seriál připravil Josef Konečný # Muzejní ponocování ve Vsetíně V roce 2004 přišlo Národní muzeum s projektem první Pražské muzejní noci. Akce tohoto typu jsou již řadu let obvyklé ve velkých evropských městech - jde vlastně o velice jednoduchý princip, kdy muzea a galerie v daném městě zůstanou otevřeny do pozdních nočních hodin a nabídnou svým nočním návštěvníkům něco, co není v jejich denním programu běžné. Volným vstupem počínaje a speciálními akcemi konče. Koncerty, divadelní a taneční představení, performance, ukázky řemesel, ochutnávky dobových jídel, soutěže a kvízy pro děti i dospělé, workshopy, přednášky, videoprojekce, besedy s vystavujícími autory, módní přehlídky, komentované prohlídky v dobových kostýmech, zajímavosti ze "zákulisí" muzea, prezentace běžně nevystavených exponátů... A ještě mnohá další neobvyklá setkání s minulostí i přítomností nabízejí vždy na přelomu května a června v nezvyklou noční dobu muzea a galerie napříč Českou republikou. Pracovníci Muzea regionu Valašsko si na Muzejní ponocování, které proběhlo 4. června od 18 do 22 hodin, připravili celovečerní program zaměřený na představení nové stolní společenské hry LABYRONT. Hra je určena (nejen) nevidomým či slabozrakým hráčům, ale všem, kdo mají chuť vydat se na tajemnou a dobrodružnou cestu do nitra pohádkového labyrintu. Překvapením nočních prohlídek byly i oživlé herní figurky rytířů, šašků, alchymistů, králů i princezen. Děti a mládež měli možnost se již v březnu zapojit do soutěže spojené s LABYRONTEM. Měli za úkol navrhnout a výtvarnými technikami dotvořit nejmagičtější LABYRONT. A právě v den Muzejního ponocování proběhlo slavnostní vyhlášení vítězů a předání cen od volného sdružení TRILAB, tvůrců stejnojmenné magické deskové hry. Simona Hlaváčová (Valašský deník 4. 6. 2011) # Prohlídka katedrály Komu se podaří usednout za varhany v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje nebo si sáhnout na biskupské roucho v zákristii? Žákům základních škol z celého Plzeňska se to během června podařilo. "Cílem této speciální akce, při které se děti dostanou do míst, kam běžně není návštěvníkům povolen přístup, je přiblížit jim, jak to vlastně při bohoslužbě v katedrále funguje, jaké předměty se používají nebo třeba jak vypadají varhany zblízka," vysvětlil Jindřich Fencl, průvodce, který v pondělí 13. června ráno poutavým výkladem doprovázel žáky z plzeňské Základní školy pro zrakově postižené. "Pro děti to bylo velice přínosné, protože kolem katedrály sv. Bartoloměje denně chodí a teď si mohly prohlédnout ta nejzajímavější zákoutí v ní," řekla třídní učitelka 8. třídy Jana Uhrová, která skupinku dětí na prohlídku plzeňské dominanty doprovodila. V zákristii se žáci dozvěděli, jaká barva roucha se používá při jaké příležitosti, potěžkali si bohoslužebné předměty nebo si zblízka prohlédli biskupskou berlu zdobenou drahokamy. Největší ohlas ale jednoznačně sklidily impozantní varhany na kúru. "Ten zvuk je nádherný, moc se mi to líbí, je to zážitek," tak popsal své první dojmy Dominik Sadovský, když sundal nohy z pedálů. Varhanice Jitka Chaloupková totiž dětem dovolila se ke klaviatuře posadit a zahrát si na varhany. Ona sama s hraním na ně začínala v patnácti letech. "Už za rok je člověk, který pravidelně cvičí, schopný v kostele zahrát jednodušší skladbu," vysvětlila dětem plzeňská varhanice. Martina Němcová (Plzeňský deník) # Unikátní muzeum Malebnou vesničku Máslovice ve Středočeském kraji najdete 18 km na sever od Prahy. Malé máslovické muzeum másla je jediné svého druhu ve střední Evropě. Vzniklo v roce 1997 na náklad obce. Na projekt finančně přispěla také nadace Open Society Fund Praha a Program obnovy venkova; odbornou a materiální pomoc poskytly Zemědělské muzeum, zámek Kačina, Klub sběratelů kuriozit a další subjekty. Zdejší interaktivní expozice nabízí návštěvníkům řadu unikátních exponátů, které se vztahují k výrobě a zpracování másla; ke zhlédnutí jsou tak různé druhy máselnic, odstředivek, formiček na máslo, máslenek na servírování másla a mnohé další předměty. Vystavena je zde také ojedinělá kolekce obalů na máslo. Většinu exponátů lze prakticky vyzkoušet. Muzeum je bezbariérové, vhodné i pro návštěvníky se zrakovým postižením (pracovní listy jsou k dispozici i v Braillově písmu). (čej) (Technický týdeník 14. 6. 2011) # "Tak trochu jiné pohádky" Tak se jmenuje knížka pro nevidomé děti, kterou vytvořily studentky třetího ročníku oboru Předškolní a mimoškolní pedagogika Eliška Ambrožová a Martina Ignazová ze Střední pedagogické školy svaté Anežky České v Odrách. S její podobou jim pomáhaly učitelka českého jazyka Lenka Rožnovská a učitelka výtvarné výchovy Zuzana Nevřivová. S knížkou se dívky přihlásily do celostátní soutěže Tactus.cz, jež je zaměřena na vytvoření speciálních knih pro nevidomé děti. Jejich úsilí nevyšlo naprázdno. "Odborná porota v Praze ocenila knihu Mimořádným oceněním poroty a vybrala ji k postupu do nejužšího finále. Jako jedna z nejkrásnějších knih byla vystavována na sedmnáctém mezinárodním knižním veletrhu na Výstavišti v Praze," podotkla ředitelka školy Pavla Hostašová. Publikace, v níž místo pohádkových bytostí a zvířátek vystupují auta, lodě, letadla a vláčky, soutěžila o přízeň poroty mezi dalšími 40 díly. Podle pořadatelů to byl rekordní počet. Porota posuzovala díla od ranních hodin až do večera a názory na jednotlivé tituly se velice různily. Nakonec však k oderské knížce vyšlo toto hodnocení: "Nápadité spojení přísloví s ilustracemi, které jsou zajímavé neobvyklou technikou. Doporučovali bychom úpravy v místech nalepení autíček, aby stránka pod obrázkem byla rovná a hmatové prohlížení přehlednější. Smirkový papír na kolečkách nahradit gumou. Pevná vazba knihy je další předností. Vynikající práce," znělo v hodnocení. Vítěznou trojici nakonec obsadila jiná díla. Podle některých porotců by si ale také tato kniha zasloužila ocenění přinejmenším stejné jako tři vítězové. Děti, které dostanou do rukou "Tak trochu jiné pohádky", si budou moci přečíst deset různých textů v Braillově písmu a na protějších stranách si osahat obrázky, jež jsou tvořeny z různých kartonů a obohaceny slepotiskem vytvořeným z přírodnin, jako máku, čočky a hrachu. Knížky budou k dispozici v půjčovně Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v České republice. Věra Růčková # Č E R N O B Í L É P R O B L É M Y Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 8: Goumondy C., (Francie) 1. cena Schach 1972 Bílý: Kd1, Ve5, Sf1, Sf4, Je1, Je7, Pb2, b4, c2, f3 (10) Černý: Kd4, Dh5, Vc5, Sb3, Jb8, Jh4, Pd5, f5 (8) Mat 3. tahem (C+) Pokud vyřešíte tuto trojtažku vynikajícího francouzského skladatele (* 1946), pak jste nejen dobrými řešiteli, ale určitě vás zaujme její obsah. V něm jsou totiž v mimořádně pěkném provedení dva páry variant s braním rozdílnými figurami na polích c2 a f3 a vše je doplněno překvapivým úvodníkem. Připočteme-li k tomu přirozenou vzdušnou konstrukci, není divu, že se tato práce dočkala nejvyššího ocenění v německém časopise "Schach". K autorovi ještě dodávám, že je od roku 1984 velmistrem kompozičního šachu, vedl rubriky v časopisech "Courier des Echecs" a "Diagrammes", složil přes 2 000 skladeb a získal bezmála 300 cen. Řešení úlohy číslo 6 (Juříček) z června 2011: Ano, celkem sedm připravených her a tři neúspěšné pokusy (1.Sxg6? Jxg6!, 1.Dd5? Sxd5!, 1.Jb5? Jd6!) nás musely přivést k úvodníku 1.Se5! (2.Dxf4#). Krytí hrozby pak začalo uvolňovat dosud krytá pole v okolí krále: 1.-Vf6/g4 2.De4#, 1.-c3 2.Dd3#, 1.-Sxe5 2.Dxe5#, 1.-Sg5/h6 2.Df3#, event. překrylo dráhu Sg8: 1.-Je6 2.Jd5#. Klasická práce s klasickým úvodníkem. S. J. Správné řešení nám v termínu zaslali: Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína, Ladislav Papp z Popradu, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Miloš Černý z Brna, Kostas Zisopulos ze Dvora Králové, František Skoumal Bludova, Ladislav Papp z Popradu a Vladimír Vacek z Třebíče. Z řešitelů byl vylosován Antonín Maňák. Blahopřejeme! r. # Máme mistryni světa Nemohu začít jinak než velkou gratulací do Dolního Němčí na Slovácko Daniele Hladíkové, která vybojovala na 2. mistrovství světa v kuželkách zrakově postižených titul mistryně světa v kategorii nevidomých žen (B1). Šampionát se uskutečnil v Sarajevu od 29. května do 1. června za účasti 36 žen a 72 mužů z 10 států. Hrálo se na osmidráze, která byla nově postavena pro mistrovství světa vidících kuželkářů, na něž navazoval světový šampionát zrakově postižených. Osmidráha se nacházela ve sportovní hale, takže i na tribuně bylo hodně místa pro diváky. Zbývajícím třem našim reprezentantům se nepodařilo probojovat se do finálových bojů o medaile. Mirka Nývltová obsadila ze 14 soupeřek 9. místo. Na finále jí chybělo 39 poražených kuželek. V nejpočetněji obsazené kategorii - 27 startujících slabozrakých mužů (B3) - Václavu Webrovi na 16. místě uteklo dvanáctičlenné finále o 14 kuželek a úřadujícímu mistru světa Karlu Pařilovi na 18. místě o 20 kuželek. Nejúspěšnější byli Chorvaté se čtyřmi zlatými a dvěma stříbrnými medailemi. Následovali Slovinci se dvěma zlatými a jednou stříbrnou medailí. O zbývající dvě zlaté se podělil Jovica Radanovič z pořádající Bosny a Hercegoviny s naší Danielou. Hodně dlužni své herní kvalitě zůstala rumunská výprava, ale i Poláci a Němci. Úplně naprázdno tentokráte vyšla slovenská reprezentace. Ke kuželkám se Daniela dostala zcela náhodou. Její současný trenér Jarek Komárek ji před devíti lety oslovil na ulici a pozval ji na kuželnu brněnské Lokomotivy. Po nějakém pravidelném sportování se poohlížela. Zatím si chodila občas zaplavat, příležitostně jezdila na tandemu, ale žádná pravidelnost v tom nebyla. Proto danou nabídku pokládala za dobrou příležitost. "Kuželky se mi od začátku zalíbily. Je to sport, který mi vyhovuje po mnoha stránkách," uvedla Daniela a pokračovala: "I když je nutný pravidelný trénink a určitá fyzická kondice, zátěž není nijak přehnaná." Není příznivkyní těch sportů, které člověka fyzicky spíš ničí, než že by mu prospívaly. Kuželky patří ke sportům, u kterých hraje velkou roli myšlení hráče, rozvíjejí orientaci v prostoru a nutí člověka plně se soustředit a perfektně ovládat celé tělo. Už po roce hraní se Daniela dostala na mistrovství Evropy, na kterém získala druhé místo, nahrála tehdy v součtu obou náhozů jen o jednu kuželku méně než hráčka z Maďarska. Rok na to opět přivezla z mistrovství Evropy stříbrnou medaili. Za dalším evropským stříbrem se Daniela vydala až po třech letech, protože se manželům Hladíkovým narodil syn. Tři starty na mistrovství Evropy a tři stříbrné medaile - skvělá bilance, ale zlatá stále ve sbírce chyběla. V kategorii ženy B1 startovalo v Sarajevu 11 hráček. "S tím, že se do finále dostanu, jsem celkem počítala, protože obsazení v mé kategorii se na mistrovství Evropy i světa příliš nemění. Po pravdě řečeno i s medailí jsem počítala," sdělila mi Daniela. Do čtyřčlenného finále postupovala z prvního místa s 583 poraženými kuželkami. Překvapením bylo, že si finálovou účast nevybojovala Rumunka Negrilescu, tradičně největší soupeřka Daniely. Zato velmi dobře hrála hráčka z Chorvatska Petra Deša. Postupovala z druhého místa s desetibodovou ztrátou. "Postup z prvního místa má sice výhodu jistého náskoku, ale z psychického hlediska má spíše nevýhodu," zhodnotila výsledek kvalifikačního kola Daniela a hned dodala: "Můj pocit byl asi takový, že nic lepšího už se nedá získat, ale ztratit se dá hodně. Proto jsem před zahájením hry ve finále nebyla úplně klidná. Při hře se ale dokážu koncentrovat a nemyslet v podstatě na nic jiného než na hru samotnou, takže po startu jsem se už jen snažila hrát co nejlíp." Přesto se Daniele nepodařilo dosáhnout tak dobrého výsledku jako v prvním kole. Petra Deša i ostatní dvě finalistky na tom byly podobně, takže naše hráčka výkonem 549 poražených kuželek zvýšila svůj náskok o dalších 7 bodů. A titul mistryně světa a zlatá medaile se staly pro Danielu skutečností!! A jak viděl Danielino finále její trenér Jaroslav Komárek: "Daniela hrála velmi dobře, ale vím, že má ještě rezervy. S medailí jsem počítal už na sto procent, ale zlatou ještě Daniela neměla. Finále začalo závadou zápisu automatů, takže měly všechny pětiminutový rozhoz, pak následovala pro mě nepochopitelná patnáctiminutová přestávka a po ní třiminutový rozhoz. Potom se už hrálo naostro. Ten začátek ale značně znervóznil všechny finalistky, což se podepsalo i na výsledcích, které byly slabší. Daniela celých 90 hodů nedávala své největší soupeřce šanci, hrála výborně. Posledních 30 hodů už však slábla a Chorvatka začala nebezpečně dotahovat. Daniela ale uplatnila své zkušenosti a svůj náskok už nepustila a konečně slavila zasloužené zlato. Myslím, že si jej právem zaslouží, patří mezi evropskou špičku ve své kategorii. Jako její trenér mám velikou radost." Přestože pobyt v Sarajevu byl velice krátký a program mistrovství velmi nabitý, nedaly se přehlédnout na každém kroku patrné následky nedávné války. Po bombardování zůstává ve městě spousta napůl zbořených budov, všude jsou na zdech stopy po střelbě, mosty jsou buď nové nebo pobořené. Ve městě je velké množství malých hřbitůvků a pomníků. "Slyšet zprávy o válce, která právě někde probíhá, skoro dnes nic neznamená a člověk si často ani neuvědomí, o co vlastně ve skutečnosti jde. Ale procházet městem, kde nedávno umíralo tolik lidí, je otřesný zážitek a slovo válka nabývá úplně jiný, velmi konkrétní význam," zvážněla Daniela. Ale samozřejmě život v Sarajevu už zas nabyl běžný ráz, takže si kuželkáři užili i příjemné živé atmosféry místních kaváren a tržišť. Kavárničky a hospůdky různé úrovně jsou opravdu na každém kroku, ulicemi zní hudba a množství lidí, kteří se tady baví po celý den, je na naše poměry neobvyklé. Čerstvé mistryni světa zrakově postižených v kuželkách se při návratu ze šampionátu dostalo v pátek 3. června v rodné obci slavnostního přivítání. Čtyřiatřicetiletou úspěšnou reprezentantku čekal před jejím domem pod slavobránou dolnoněmčanský starosta, celá její rodina s manželem a pětiletým synem Ladislavem. Nechyběly šťastné úsměvy, slzy dojetí, ani šampaňské. "Taková sláva doma mě překvapila. Stejně tak jako jsem nečekala, že získám zlatou medaili a titul mistryně světa. O to víc si jí však vážím," svěřila se šťastná Daniela. Jiří Reichel # Zora opět zazářila Po vítězství na karlovarském květnovém turnaji se skvěle vydařil hráčům Zory Praha i Slavia Cup, který se uskutečnil ve dnech 17. - 18. června na čtyřdráhové kuželně SK Slavia Praha. Zúčastnilo se jej 38 hráčů z deseti oddílů, z toho čtyři ze zahraničí. Při slavnostním zahájení kuželkáře pozdravili a dobré hody popřáli paní hraběnka Mathilda Nostitzová, senátor PhDr. Milan Pešák a ing. Jiří Huptych, předseda představenstva největší tělovýchovné jednoty v České republice SK Slavia Praha. Suverénním vítězem v soutěži tříčlenných družstev se stalo trio ze Zory Praha (Aleš, Matějný a Nývltová) se ziskem 2 041 bod! Druhé místo vybojovalo "áčko" pořádající Slavie Praha (1 934 body) před slovinskou Kranjí (1 924 body). V soutěži jednotlivců zvítězil Jaroslav Aleš se 694 body před Jiřím Matějným (689 bodů) - oba ze Zory Praha. Třetí místo obsadil Jože Lampe z Kranje ze Slovinska výsledkem 683 body. Elitní desítku nejlepších ještě doplnili: 4. Marijan Žalar z Kranje (682 body), 5. Luboš Sychra (675 bodů), 6. Róbert Jaderko (669 bodů) - oba Slavia Praha, 7. Jan Kemeny z SKK - ZP Rokycany (660 bodů), 8. Josef Skurčák ze Zraposu Opava (659 bodů), 9. Jaromíra Nývltová ze Zory Praha (658 bodů) a 10. Emília Horváthová z Karpaty Trnava (653 body). Hodnotné ceny předával starosta Městské části Praha 10 ing. Milan Richter, pod jehož záštitou turnaj probíhal. Jiří Reichel # PŮLMARATONCI Nebyl to zrovna lehký úkol sehnat čtyři zrakově postižené nadšené běžce, a k nim stejně zapálené traséry k účasti na olomouckém půlmaratonu, ale nakonec se to pracovnicím Tyfloservisu podařilo a mohla se tak do ulic Olomouce vydat štafeta ve žlutých tričkách. Tato akce "Běžím pro Tyfloservis alias 20 km poslepu k dvacetinám Tyfloservisu" byla další z řady, které pracovnice Tyfloservisu pro tuto významnou událost zorganizovaly. No a tak po týdnech tréninku tu konečně byl den D - 18. června a my jsme se společně sešli odpoledne v Tyfloservisu. Odtud jsme se po bojové poradě, rozdání startovních čísel, ujasnění organizačních věcí, seznámení s traséry a doplnění potřebných kalorií v podobě chutné kakaové rýže pomalu přemístili ke startu olomouckého půlmaratonu. Startovalo se z olomouckého Horního náměstí, kde byl i cíl. Polovina naší štafety ve složení Petr Loupanec a jeho trasér Zbyněk Janečka společně s Lukášem Lacinou a jeho trasérkou Simonou Hájkovou běželi na úseku, který startoval na Horním náměstí. Aleš Příborský s trasérkou Míšou Ševčíkovou a Marek Šimíček s trasérkou Darinou Horákovou se přemístili na obchvat Olomouce, kde měla probíhat předávka štafetového kolíku. Odstartovalo se v sedm hodin večer. Atmosféra na trati byla vynikající. Přihlížející lidé mocně povzbuzovali všechny běžce. Nejvíce však borce z Afrického kontinentu, kteří první měřený úsek v délce pět kilometrů zvládli za čtrnáct minut a jen tak se kolem nás ladně mihli, když jsme na stanovišti první předávky čekali na naši první dvojici. Nás to ale nerozhodilo a skvěle jsme si vychutnali atmosféru tohoto krásného závodu. Ono je totiž nádherné a strašně motivující to povzbuzování přihlížejících lidí. Opravdu je to tak silné, že vám nevadí, že již ztěžka oddechujete a těžknou vám nohy únavou, naopak se vám v těle vytvoří pocit nádherné euforie a cítíte se lehčí a silnější. Do cíle jsme všichni ve zdraví zvládli doběhnout v krásném celkovém čase dvě hodiny a jedenáct minut. Taky jsme neskončili úplně poslední, podařilo se nám porazit jednu štafetu, a tak na chvostu štafet jsme neskončili. Celkový vítěz byl samozřejmě z Afriky a jeho čas byl jedna hodina a necelá minuta. Nejlepší na této zajímavé a nádherné akci bylo to, že někteří z nás si poprvé vyzkoušeli jaké je to běžet s trasérem, a jak krásný pocit je něco dokázat a překonat třeba i nějaký ten svůj čas dosažený při tréninku. Do příštího ročníku olomouckého půlmaratonu se jistě opět přihlásíme a třeba i překonáme náš letošní čas. Všem, kdo se na našem běhu pro Tyfloservis na olomouckém půlmaratonu organizačně podílel, patří velký dík. Pracovnice Tyfloservisu to perfektně vše naplánovaly a přesvědčily nerozhodnuté běžce o tom, že to zvládnou. Nejhezčí ale bylo, že se i ony samy jako dvě trasérky aktivně s námi vydaly do ulic Olomouce. Takže všichni traséři mají naše uznání, že nás ve zdraví dovedli do cíle. Aleš Příborský